7 As 72/2023- 125 - text
7 As 72/2023 - 136
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) Bytové družstvo Březinova 513, se sídlem Březinova 513/2, Praha 8, zastoupené Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, a b) D. T., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Servisní středisko pro správu svěřeného majetku MČ Praha 8, příspěvková organizace, se sídlem U Synagogy 2/236, Praha 8, zastoupena Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, a II) Společenství vlastníků Březinova 513, se sídlem Březinova 513/2, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 A 93/2022
179,
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2022, č. j. MHMP 429664/2022, sp. zn. S
MHMP 355049/2021/STR (dále též „rozhodnutí žalovaného“), co do podmínky č. 13, 14, 18 a 21 změnil a jinak potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru územního rozvoje a výstavby (dále též „stavební úřad“), ze dne 25. 8. 2020, č. j. MCP8 219287/2020, sp. zn. MCP8 052264/ 2018/OV.Be (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo též „stavební povolení“). Tímto rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti Servisního střediska pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8, příspěvková organizace (dále též „stavebník“ nebo též „Servisní středisko“), povolil dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) stavbu s názvem „Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“ na pozemcích parc. č. 610, 611, 616/1 a 616/2, k. ú. Karlín“ (dále též „stavba“).
II.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2022, č. j. MHMP 429664/2022, sp. zn. S
MHMP 355049/2021/STR (dále též „rozhodnutí žalovaného“), co do podmínky č. 13, 14, 18 a 21 změnil a jinak potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru územního rozvoje a výstavby (dále též „stavební úřad“), ze dne 25. 8. 2020, č. j. MCP8 219287/2020, sp. zn. MCP8 052264/ 2018/OV.Be (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo též „stavební povolení“). Tímto rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti Servisního střediska pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8, příspěvková organizace (dále též „stavebník“ nebo též „Servisní středisko“), povolil dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) stavbu s názvem „Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“ na pozemcích parc. č. 610, 611, 616/1 a 616/2, k. ú. Karlín“ (dále též „stavba“).
II.
[2] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného správními žalobami, které Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) nejprve spojil ke společnému projednání a návazně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 A 93/2022
179, zamítl. Městský soud nepřisvědčil námitkám dovozujícím nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Těmito vadami nicméně rozhodnutí správních orgánů netrpí. Správní orgány se nedopustily ani žádných jiných vad s vlivem na zákonnost jejich rozhodnutí. Zabývaly se všemi pro posouzení věci relevantními skutečnostmi. Obsah jejich rozhodnutí nelze vnímat ani jako neurčitý, nepřezkoumatelný, či nesrozumitelný. Z rozhodnutí správních orgánů je zcela zřejmé, komu byla určena, kdo je vydal i jaká práva a povinnosti zakládají, mění, resp. ruší. Městský soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím nesplnění podmínek pro vydání stavebního povolení. Podle jeho názoru bylo stavební povolení vydáno v souladu s právní úpravou. To, že žadatelem o vydání stavebního povolení bylo Servisní středisko, tj. příspěvková organizace, nezakládá nicotnost předmětného stavebního povolení ve smyslu § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), resp. jeho nezákonnost. Servisní středisko bylo oprávněno podat předmětnou žádost. Jednoznačné a dostatečně určité jsou pak i jednotlivé podmínky stanovené ve stavebním povolení. Městský soud žalobcům nepřisvědčil ani v tom, že dle jejich názorů žalovaný nedůvodně zrušil podmínku č. 21 stavebního povolení. Ta totiž byla podle městského soudu věcně vyčerpána v rámci jiného vodoprávního řízení. Městský soud pak nepřisvědčil ani tomu, že by stavební povolení zakotvovalo nejasné podmínky pro případ povodní. Podle jeho názoru byla příslušná podmínka stavebního povolení stanovena v souladu s platnou právní úpravou. Účelem rozporované podmínky je zdůraznit povinnosti stavebníka v době povodní. Její podstata byla dostatečně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v závazném stanovisku odboru ochrany prostředí Magistrátu. Městský soud neshledal důvodnými rovněž námitky dovozující nesprávné posouzení hlukových poměrů v dané oblasti. Podmínka č. 17 stavebního povolení není podle městského soudu nejasná, neurčitá, či jinak vadná. Jejím cílem je chránit žáky předmětné školy před nadměrným hlukem. Proto zakotvuje povinnost provádění hlučných stavebních prací mimo „provoz školy“. Současně však podmínka č. 17 stanoví přesné limity hluku, které chrání i osoby žijící v těsné blízkosti stavby. Městský soud neshledal důvodnými ani žádné další žalobní námitky. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[2] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného správními žalobami, které Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) nejprve spojil ke společnému projednání a návazně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 A 93/2022
179, zamítl. Městský soud nepřisvědčil námitkám dovozujícím nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Těmito vadami nicméně rozhodnutí správních orgánů netrpí. Správní orgány se nedopustily ani žádných jiných vad s vlivem na zákonnost jejich rozhodnutí. Zabývaly se všemi pro posouzení věci relevantními skutečnostmi. Obsah jejich rozhodnutí nelze vnímat ani jako neurčitý, nepřezkoumatelný, či nesrozumitelný. Z rozhodnutí správních orgánů je zcela zřejmé, komu byla určena, kdo je vydal i jaká práva a povinnosti zakládají, mění, resp. ruší. Městský soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím nesplnění podmínek pro vydání stavebního povolení. Podle jeho názoru bylo stavební povolení vydáno v souladu s právní úpravou. To, že žadatelem o vydání stavebního povolení bylo Servisní středisko, tj. příspěvková organizace, nezakládá nicotnost předmětného stavebního povolení ve smyslu § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), resp. jeho nezákonnost. Servisní středisko bylo oprávněno podat předmětnou žádost. Jednoznačné a dostatečně určité jsou pak i jednotlivé podmínky stanovené ve stavebním povolení. Městský soud žalobcům nepřisvědčil ani v tom, že dle jejich názorů žalovaný nedůvodně zrušil podmínku č. 21 stavebního povolení. Ta totiž byla podle městského soudu věcně vyčerpána v rámci jiného vodoprávního řízení. Městský soud pak nepřisvědčil ani tomu, že by stavební povolení zakotvovalo nejasné podmínky pro případ povodní. Podle jeho názoru byla příslušná podmínka stavebního povolení stanovena v souladu s platnou právní úpravou. Účelem rozporované podmínky je zdůraznit povinnosti stavebníka v době povodní. Její podstata byla dostatečně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v závazném stanovisku odboru ochrany prostředí Magistrátu. Městský soud neshledal důvodnými rovněž námitky dovozující nesprávné posouzení hlukových poměrů v dané oblasti. Podmínka č. 17 stavebního povolení není podle městského soudu nejasná, neurčitá, či jinak vadná. Jejím cílem je chránit žáky předmětné školy před nadměrným hlukem. Proto zakotvuje povinnost provádění hlučných stavebních prací mimo „provoz školy“. Současně však podmínka č. 17 stanoví přesné limity hluku, které chrání i osoby žijící v těsné blízkosti stavby. Městský soud neshledal důvodnými ani žádné další žalobní námitky. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci a) a b) (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnosti z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tedy z důvodu nepřezkoumatelnosti, nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení. Obsah těchto kasačních stížností je po věcné stránce do značné míry totožný. Pro větší přehlednost však soud dále rekapituluje obě kasační stížnosti samostatně. Vzhledem k jejich obsáhlosti a obsahové podobnosti přikročil Nejvyšší správní soud pouze ke stručné rekapitulaci hlavních kasačních námitek, stejně jako argumentů obsažených v následujících vyjádřeních a souvisejících podáních. Vycházel přitom z toho, že strany znají spor, a není tedy nezbytné v narativní části rozsudku uvádět veškerou kasační argumentaci.
[4] Z hlediska věcného vypořádání identifikoval Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti stěžovatele a) následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu námitek poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Namítal, že argumentace městského soudu je neúplná, nedostatečná a nepřezkoumatelná. Městský soud se řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami, zejména pak stran oprávnění osoby zúčastněné na řízení podat žádost o vydání stavebního povolení, rozsahu jejích kompetencí, jakož i námitkami stran jednotlivých podmínek stavebního povolení. V dalším okruhu námitek poukazoval na nicotnost správních rozhodnutí. Tu spatřoval v tom, že stavebník (osoba zúčastněná na řízení I) nebyl oprávněn podat žádost o vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu. Příspěvkové organizaci nesvědčí postavení „stavebníka“. Není oprávněna provádět činnosti ze stavebního povolení vyplývající, neboť příspěvková organizace nemůže vybočovat z hranic daných jí zákonem a zřizovací listinou. Podle stěžovatele nelze stavbu podřadit pod § 2 odst. 5 stavebního zákona, neboť se nejedná o změnu dokončené stavby. Stavební úřad proto nemohl o žádosti věcně rozhodnout. Akcentoval i další skutečnosti, které podle jeho názoru zakládají nicotnost rozhodnutí stavebního úřadu a rozhodnutí žalovaného. Správní orgány dále pochybily při zjišťování skutečného stavu věci a městský soud jejich závěry nepřípustně aproboval. V dalším okruhu námitek stěžovatel a) brojil proti podmínce vážící se k limitu hluku a podmínce vážící se k povodňové situaci. Ve vztahu k podmínce limitu hluku namítal, že ta byla stavebním úřadem stanovena neurčitě a nesrozumitelně. Není zřejmé, co je myšleno slovním spojením „hlučné stavební práce“ a „mimo provoz školy“. Uvedená slovní spojení totiž nejsou ve stavebním povolení nijak blíže definována. Podmínka č. 17 stavebního povolení odporuje principu proporcionality; nedůvodně chrání toliko žáky školy, aniž by současně poskytovala patřičnou ochranu osobám žijícím v těsné blízkosti stavby. Přístup městského soudu k této otázce byl nadto tendenční, jednostranný a neobjektivní. Stěžovatel a) stavebnímu úřadu vytýkal i to, že vypustil ze stavebního povolení podmínku č. 21. Podle jeho názoru nebyl k takovému postupu žádný důvod. Obsáhle polemizoval s důvody, na kterých městský soud vystavěl zamítnutí jeho žaloby. Městský soud pochybil, pokud na podkladě žalobní argumentace nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí správních orgánů. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Z hlediska věcného vypořádání identifikoval Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti stěžovatele a) následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu námitek poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Namítal, že argumentace městského soudu je neúplná, nedostatečná a nepřezkoumatelná. Městský soud se řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami, zejména pak stran oprávnění osoby zúčastněné na řízení podat žádost o vydání stavebního povolení, rozsahu jejích kompetencí, jakož i námitkami stran jednotlivých podmínek stavebního povolení. V dalším okruhu námitek poukazoval na nicotnost správních rozhodnutí. Tu spatřoval v tom, že stavebník (osoba zúčastněná na řízení I) nebyl oprávněn podat žádost o vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu. Příspěvkové organizaci nesvědčí postavení „stavebníka“. Není oprávněna provádět činnosti ze stavebního povolení vyplývající, neboť příspěvková organizace nemůže vybočovat z hranic daných jí zákonem a zřizovací listinou. Podle stěžovatele nelze stavbu podřadit pod § 2 odst. 5 stavebního zákona, neboť se nejedná o změnu dokončené stavby. Stavební úřad proto nemohl o žádosti věcně rozhodnout. Akcentoval i další skutečnosti, které podle jeho názoru zakládají nicotnost rozhodnutí stavebního úřadu a rozhodnutí žalovaného. Správní orgány dále pochybily při zjišťování skutečného stavu věci a městský soud jejich závěry nepřípustně aproboval. V dalším okruhu námitek stěžovatel a) brojil proti podmínce vážící se k limitu hluku a podmínce vážící se k povodňové situaci. Ve vztahu k podmínce limitu hluku namítal, že ta byla stavebním úřadem stanovena neurčitě a nesrozumitelně. Není zřejmé, co je myšleno slovním spojením „hlučné stavební práce“ a „mimo provoz školy“. Uvedená slovní spojení totiž nejsou ve stavebním povolení nijak blíže definována. Podmínka č. 17 stavebního povolení odporuje principu proporcionality; nedůvodně chrání toliko žáky školy, aniž by současně poskytovala patřičnou ochranu osobám žijícím v těsné blízkosti stavby. Přístup městského soudu k této otázce byl nadto tendenční, jednostranný a neobjektivní. Stěžovatel a) stavebnímu úřadu vytýkal i to, že vypustil ze stavebního povolení podmínku č. 21. Podle jeho názoru nebyl k takovému postupu žádný důvod. Obsáhle polemizoval s důvody, na kterých městský soud vystavěl zamítnutí jeho žaloby. Městský soud pochybil, pokud na podkladě žalobní argumentace nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí správních orgánů. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Rovněž stěžovatel b) v kasační stížnosti namítal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nevypořádání žalobních námitek. V dalším okruhu námitek pak poukazoval na nicotnost rozhodnutí správních orgánů. I podle stěžovatele b) nebyl stavebník oprávněn podat předmětnou žádost. Kompetence příspěvkové organizace nedosahují úrovně pro podání žádosti o vydání stavebního povolení v rozsahu, který je předmětem projednávaného stavebního povolení. Pokud tedy správní orgány tuto žádost věcně posuzovaly, přičemž dospěly k závěru, že je učiněna k tomu příslušnou osobou, postupovaly v rozporu se zákonem. I podle stěžovatele b) nebyl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Závěry, na kterých stojí správní rozhodnutí, nemají oporu ve spisech, resp. jsou s nimi v rozporu. Popřely i zásadu legitimního očekávání a zásadu rovnosti. Správní orgány přistoupily k projednávané věci jinak, než to běžně činí v jiných obdobných věcech. Naplnění § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel b) spatřoval v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro jeho nesrozumitelnost, a to mj. z důvodu rozporu výroku a odůvodnění. V dalším okruhu námitek brojil proti posouzení problematiky povodňové a hydrologické situace v dané oblasti. I podle stěžovatele b) byly podmínky stavebního povolení nastaveny nesprávně, resp. neurčitě. To přitom platí jak pro podmínku č. 17 stavebního povolení, tak i pro další podmínky. Podobně jako stěžovatel a) dovozoval, že nebyly dány důvody k vypuštění podmínky č. 21 ze stavebního povolení. Dále nesouhlasil ani se zněním podmínky č. 23 stavebního povolení. Podle jeho názoru nebyla stanovena dostatečně určitě a srozumitelně v míře potřebné pro účely, pro něž byla přijata. Podle stěžovatele b) není vůbec jasné, jak by podle této podmínky měly příslušné osoby (orgány) postupovat v době povodní. Z uvedených důvodů navrhl, aby kasační soud zrušil rozsudek městského soudu a rozhodl o vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí, příp. aby zrušil rozsudek městského soudu i obě správní rozhodnutí.
IV.
[5] Rovněž stěžovatel b) v kasační stížnosti namítal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nevypořádání žalobních námitek. V dalším okruhu námitek pak poukazoval na nicotnost rozhodnutí správních orgánů. I podle stěžovatele b) nebyl stavebník oprávněn podat předmětnou žádost. Kompetence příspěvkové organizace nedosahují úrovně pro podání žádosti o vydání stavebního povolení v rozsahu, který je předmětem projednávaného stavebního povolení. Pokud tedy správní orgány tuto žádost věcně posuzovaly, přičemž dospěly k závěru, že je učiněna k tomu příslušnou osobou, postupovaly v rozporu se zákonem. I podle stěžovatele b) nebyl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Závěry, na kterých stojí správní rozhodnutí, nemají oporu ve spisech, resp. jsou s nimi v rozporu. Popřely i zásadu legitimního očekávání a zásadu rovnosti. Správní orgány přistoupily k projednávané věci jinak, než to běžně činí v jiných obdobných věcech. Naplnění § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel b) spatřoval v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro jeho nesrozumitelnost, a to mj. z důvodu rozporu výroku a odůvodnění. V dalším okruhu námitek brojil proti posouzení problematiky povodňové a hydrologické situace v dané oblasti. I podle stěžovatele b) byly podmínky stavebního povolení nastaveny nesprávně, resp. neurčitě. To přitom platí jak pro podmínku č. 17 stavebního povolení, tak i pro další podmínky. Podobně jako stěžovatel a) dovozoval, že nebyly dány důvody k vypuštění podmínky č. 21 ze stavebního povolení. Dále nesouhlasil ani se zněním podmínky č. 23 stavebního povolení. Podle jeho názoru nebyla stanovena dostatečně určitě a srozumitelně v míře potřebné pro účely, pro něž byla přijata. Podle stěžovatele b) není vůbec jasné, jak by podle této podmínky měly příslušné osoby (orgány) postupovat v době povodní. Z uvedených důvodů navrhl, aby kasační soud zrušil rozsudek městského soudu a rozhodl o vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí, příp. aby zrušil rozsudek městského soudu i obě správní rozhodnutí.
IV.
[6] Žalovaný podal ke kasačním stížnostem vyjádření, ve kterém shrnul a rozvedl argumentaci obsaženou v rozhodnutích správních orgánů, jakož i v rozsudku městského soudu. Se stížnostními námitkami se neztotožnil. Navrhl proto kasační stížnosti zamítnout. Stejný návrh učinil i stavebník (osoba zúčastněná na řízení I). I ten v rámci svého vyjádření dovodil, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem.
[6] Žalovaný podal ke kasačním stížnostem vyjádření, ve kterém shrnul a rozvedl argumentaci obsaženou v rozhodnutích správních orgánů, jakož i v rozsudku městského soudu. Se stížnostními námitkami se neztotožnil. Navrhl proto kasační stížnosti zamítnout. Stejný návrh učinil i stavebník (osoba zúčastněná na řízení I). I ten v rámci svého vyjádření dovodil, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem.
[7] Osoba zúčastněná na řízení II (společenství vlastníků Březinova 513) se ve svém vyjádření ztotožnila s kasační argumentací stěžovatelů. I podle jejího názoru nebyl stavebník k podání předmětné žádosti oprávněn. Rozhodnutí správních orgánů jsou proto nicotná, resp. nezákonná. Nepřisvědčila ani závěru městského soudu, podle něhož se v posuzovaném případě jedná toliko o rekonstrukci, tj. změnu dokončené stavby. Nadto dovozovala i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. V této souvislosti odkázala zejména na kasační argumentaci stěžovatele b). Městský soud podle osoby zúčastněné na řízení II nejenže nevypořádal přezkoumatelným způsobem základní žalobní námitky stěžovatelů, ale ponechal stranou také veškerou jejich dílčí argumentaci, která odporuje závěrům zaujatým v napadeném rozsudku. Dodala, že s ní ve stavebním řízení, ani odvolacím řízení nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Dne 25. 10. 2023 obdržel Nejvyšší správní soud od stěžovatele b) repliku k vyjádřením žalovaného a osoby zúčastněné na řízení I. Shrnul argumentaci obsaženou v kasačních stížnostech a dále ji rozvedl k argumentaci žalovaného, resp. osoby zúčastněné na řízení I. Zejména rozvedl, z jakých důvodů nelze považovat rozhodnutí městského soudu za přezkoumatelné. Obsáhle se vyjádřil i k nicotnosti rozhodnutí správních orgánů. Souhrnně dovodil, že stavebník (osoba zúčastněná na řízení I) nebyl oprávněn podat žádost o vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu. K tomu akcentoval povahu jeho činnosti a rozsah oprávnění vyplývající z právní úpravy, judikatury a odborné literatury. Odkázal i na znění § 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtu (dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“), dle něhož příspěvková organizace hospodaří se svěřeným majetkem v rozsahu stanoveném zřizovací listinou a nabývá majetek pro svého zřizovatele, nestanoví
li tento zákon jinak. Stěžovatel b) argumentačně rozvedl i další stížní námitky stran nezákonnosti postupu správních orgánů a městského soudu. Nově pak označil konkrétní stavební řízení, v jejichž rámci postupovaly správní orgány nedůvodně odlišně, tj. jinak než v projednávané věci. Navrhl proto, aby kasační soud rozsudek městského soudu zrušil a vyslovil nicotnost správních rozhodnutí, příp. aby zrušil rozsudek městského soudu i obě správní rozhodnutí.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejích rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[11] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že kasační stížnost je opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§ 102 s. ř. s.). V rámci řízení o tomto mimořádném prostředku soud zkoumá naplnění jednotlivých stížních důvodů, a to (s výjimkou vad, ke kterým přihlíží ex offo) pouze z hledisek vymezených stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je
li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008
78, a rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011
95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014
20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009
99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007
46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008
60, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).
[12] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě uplatněné stížní argumentace důvod ke zrušení rozsudku městského soudu. Městský soud posoudil věc v mezích právní úpravy a rozhodné judikatury. Zdejší soud proto jeho závěry přejímá. Nad rámec k nim ke kasačním námitkám uvádí následující.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že mezi stranami není sporu o tom, že dne 26. 2. 2018 podal stavebník (který je příspěvkovou organizací) žádost o vydání stavebního povolení na stavbu nazvanou „Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“. Ta by měla navazovat na jihozápadní stranu stávající školní budovy. Ze spisu dále vyplývá, že popsaný stavební záměr byl povolen předmětným stavebním povolením, které zároveň koncipovalo podmínky pro jeho provedení, pro koordinaci stavebních prací s dalšími stavbami v území a pro náležitosti vydání kolaudačního souhlasu. K odvolání stěžovatelů (a dalších odvolatelů) dospěl žalovaný k závěru, že stavební povolení není v rozporu s právními předpisy, a že řízení netrpí vadami, které by měly zásadní vliv na vydané rozhodnutí. Stejný závěr pak přijal i městský soud v napadeném rozsudku.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že mezi stranami není sporu o tom, že dne 26. 2. 2018 podal stavebník (který je příspěvkovou organizací) žádost o vydání stavebního povolení na stavbu nazvanou „Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“. Ta by měla navazovat na jihozápadní stranu stávající školní budovy. Ze spisu dále vyplývá, že popsaný stavební záměr byl povolen předmětným stavebním povolením, které zároveň koncipovalo podmínky pro jeho provedení, pro koordinaci stavebních prací s dalšími stavbami v území a pro náležitosti vydání kolaudačního souhlasu. K odvolání stěžovatelů (a dalších odvolatelů) dospěl žalovaný k závěru, že stavební povolení není v rozporu s právními předpisy, a že řízení netrpí vadami, které by měly zásadní vliv na vydané rozhodnutí. Stejný závěr pak přijal i městský soud v napadeném rozsudku.
[14] Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví dle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval mj. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[14] Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví dle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval mj. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[15] Tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Městský soud se srozumitelně a úplně vypořádal s nosnými žalobními námitkami, resp. s jádrem věci. Lze si samozřejmě představit ještě podrobnější odůvodnění. Podle názoru kasačního soudu však způsob zvolený městským soudem nevyvolává nutnost zrušení jeho rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek městského soudu čítá 28 stran, na kterých městský soud postupně vypořádal stěžejní argumentaci stěžovatelů. Důkladně se zabýval tvrzenou nicotností, v rámci čehož vypořádal i jednotlivé námitky účastníků řízení (srov. body 59 a násl. napadeného rozsudku). Vysvětlil, z jakých důvodů byla příspěvková organizace (stavebník) oprávněna podat předmětnou žádost. Zkoumal i rozsah vlastnických oprávnění, která může městská část postoupit na svoji příspěvkovou organizaci. Není pravdou ani to, že by městský soud zcela odhlédl od žalobní argumentace stran „povahy správy“ (srov. bod 68 napadeného rozsudku). Městský soud se zabýval i rozsahem kompetencí vymezených ve zřizovací listině (srov. body 64, 65 a 72 napadeného rozsudku). Neopomenul hodnotit ani další nosné aspekty tvrzené nicotnosti a správně dovodil, že v daném případě k nicotnosti nedošlo (viz dále). Podle Nejvyššího správního soudu se městský soud dostatečně věnoval rovněž otázce, zda posuzovaná stavba je stavbou novou, či zda se jedná toliko o tzv. změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 stavebního zákona. V tomto ohledu odkazuje soud na body 65, 66 a 72 napadeného rozsudku. Městský soud neopomenul ani námitky poukazující na další vady správních rozhodnutí. Důkladně zkoumal stěžovateli namítané vady jednotlivých podmínek stavebního povolení. Dostatečně se zabýval i otázkou hlukových poměrů (srov. body 89 a násl. napadeného rozsudku), jakož i hydrologickou a povodňovou situací (srov. body 114 a násl. napadeného rozsudku). Městský soud vypořádal i námitky stran stavu podzemních vod v době povodňové situace, resp. stran tvrzeného „chaosu“. K tomu mj. uvedl, že námitka ohledně chaosu na stavbě v době případných povodní „je čistě hypotetická, jakkoli žalobci odkazují na situaci v místě stavby, která nastala při povodních v roce 2002. Již z doby, která uplynula od těchto povodní, je zřejmé, že tehdejší situace se abnormálně vymykala normálu. Proto dle soudu není na místě argumentovat extrémní situací, jakkoli nelze vyloučit, že povodňový stav může v průběhu výstavby nastat. V takovém případě však bude stavebník či zhotovitel stavby povinen koordinovat stavební práce s povodňovým orgánem. Tvrzení žalobců o chaosu v době povodní je nepodložené a zpochybňuje též schopnost povodňového orgánu náležitě koordinovat zabezpečovací a záchranné práce, což soud musí odmítnout.“ Městský soud se zabýval i absencí řádného doložení a přezkoumání hydrogeologických poměrů (srov. body 125 a násl. napadeného rozsudku). Své závěry přitom opřel o Inženýrskogeologický a geotechnický průzkum (hydrologický posudek), který je součástí spisového materiálu a ze kterého plynou relevantní informace pro posouzení hydrologických poměrů daného území (viz dále). Neopomněl vypořádat ani žalobní námitky směřující vůči podmínkám vztahujícím se k užívání komunikací či předložení energetického posudku, jakož i proti jiným podmínkám stavebního povolení. Není pravdou ani to, že by se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou stran nedostatku parkovacích míst. V tomto ohledu odkazuje kasační soud na bod 148 napadeného rozsudku. Městský soud nepřehlédl ani argumentaci ohledně ovlivnění základových poměrů v době povodňové situace. V tomto ohledu soud odkazuje na body 114 a násl. napadeného rozsudku. I další stěžejní námitky byly v rozsudku městského soudu vypořádány. Podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom vyslovené závěry nelze považovat ani za nepřezkoumatelné, resp. za nekonzistentní (vnitřně si odporující).
[15] Tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Městský soud se srozumitelně a úplně vypořádal s nosnými žalobními námitkami, resp. s jádrem věci. Lze si samozřejmě představit ještě podrobnější odůvodnění. Podle názoru kasačního soudu však způsob zvolený městským soudem nevyvolává nutnost zrušení jeho rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek městského soudu čítá 28 stran, na kterých městský soud postupně vypořádal stěžejní argumentaci stěžovatelů. Důkladně se zabýval tvrzenou nicotností, v rámci čehož vypořádal i jednotlivé námitky účastníků řízení (srov. body 59 a násl. napadeného rozsudku). Vysvětlil, z jakých důvodů byla příspěvková organizace (stavebník) oprávněna podat předmětnou žádost. Zkoumal i rozsah vlastnických oprávnění, která může městská část postoupit na svoji příspěvkovou organizaci. Není pravdou ani to, že by městský soud zcela odhlédl od žalobní argumentace stran „povahy správy“ (srov. bod 68 napadeného rozsudku). Městský soud se zabýval i rozsahem kompetencí vymezených ve zřizovací listině (srov. body 64, 65 a 72 napadeného rozsudku). Neopomenul hodnotit ani další nosné aspekty tvrzené nicotnosti a správně dovodil, že v daném případě k nicotnosti nedošlo (viz dále). Podle Nejvyššího správního soudu se městský soud dostatečně věnoval rovněž otázce, zda posuzovaná stavba je stavbou novou, či zda se jedná toliko o tzv. změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 stavebního zákona. V tomto ohledu odkazuje soud na body 65, 66 a 72 napadeného rozsudku. Městský soud neopomenul ani námitky poukazující na další vady správních rozhodnutí. Důkladně zkoumal stěžovateli namítané vady jednotlivých podmínek stavebního povolení. Dostatečně se zabýval i otázkou hlukových poměrů (srov. body 89 a násl. napadeného rozsudku), jakož i hydrologickou a povodňovou situací (srov. body 114 a násl. napadeného rozsudku). Městský soud vypořádal i námitky stran stavu podzemních vod v době povodňové situace, resp. stran tvrzeného „chaosu“. K tomu mj. uvedl, že námitka ohledně chaosu na stavbě v době případných povodní „je čistě hypotetická, jakkoli žalobci odkazují na situaci v místě stavby, která nastala při povodních v roce 2002. Již z doby, která uplynula od těchto povodní, je zřejmé, že tehdejší situace se abnormálně vymykala normálu. Proto dle soudu není na místě argumentovat extrémní situací, jakkoli nelze vyloučit, že povodňový stav může v průběhu výstavby nastat. V takovém případě však bude stavebník či zhotovitel stavby povinen koordinovat stavební práce s povodňovým orgánem. Tvrzení žalobců o chaosu v době povodní je nepodložené a zpochybňuje též schopnost povodňového orgánu náležitě koordinovat zabezpečovací a záchranné práce, což soud musí odmítnout.“ Městský soud se zabýval i absencí řádného doložení a přezkoumání hydrogeologických poměrů (srov. body 125 a násl. napadeného rozsudku). Své závěry přitom opřel o Inženýrskogeologický a geotechnický průzkum (hydrologický posudek), který je součástí spisového materiálu a ze kterého plynou relevantní informace pro posouzení hydrologických poměrů daného území (viz dále). Neopomněl vypořádat ani žalobní námitky směřující vůči podmínkám vztahujícím se k užívání komunikací či předložení energetického posudku, jakož i proti jiným podmínkám stavebního povolení. Není pravdou ani to, že by se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou stran nedostatku parkovacích míst. V tomto ohledu odkazuje kasační soud na bod 148 napadeného rozsudku. Městský soud nepřehlédl ani argumentaci ohledně ovlivnění základových poměrů v době povodňové situace. V tomto ohledu soud odkazuje na body 114 a násl. napadeného rozsudku. I další stěžejní námitky byly v rozsudku městského soudu vypořádány. Podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom vyslovené závěry nelze považovat ani za nepřezkoumatelné, resp. za nekonzistentní (vnitřně si odporující).
[16] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl ani stěžovateli akcentované pochybení spočívající v nevypořádání dílčích argumentů. Žádné z nich nicméně podle soudu nezakládá nutnost zrušení rozsudku městského soudu pro nepřezkoumatelnost. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že není povinností soudu výslovně reagovat na každé žalobní tvrzení, postaví
li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013
125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08) Např. v posledně značeném nálezu soud dovodil, že „je
li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje
li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.” (srov. také např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Ads 375/2018
38).
[16] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl ani stěžovateli akcentované pochybení spočívající v nevypořádání dílčích argumentů. Žádné z nich nicméně podle soudu nezakládá nutnost zrušení rozsudku městského soudu pro nepřezkoumatelnost. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že není povinností soudu výslovně reagovat na každé žalobní tvrzení, postaví
li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013
125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08) Např. v posledně značeném nálezu soud dovodil, že „je
li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje
li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.” (srov. také např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Ads 375/2018
38).
[17] Podle názoru kasačního soudu se městský soud (mj. i vzhledem k obsáhlosti žalob a zachování srozumitelnosti rozsudku) dostatečně vyjádřil ke všem stěžejním žalobním námitkám (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64 atp.). Soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016
24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017
35). Zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64, atp.). Takovými vadami napadený rozsudek netrpí. To platí přiměřeně i pro správní rozhodnutí.
[17] Podle názoru kasačního soudu se městský soud (mj. i vzhledem k obsáhlosti žalob a zachování srozumitelnosti rozsudku) dostatečně vyjádřil ke všem stěžejním žalobním námitkám (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64 atp.). Soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016
24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017
35). Zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64, atp.). Takovými vadami napadený rozsudek netrpí. To platí přiměřeně i pro správní rozhodnutí.
[18] Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil ani tím, že odmítl posoudit žalobní tvrzení stěžovatele b) týkající se absence posouzení kapacity usazovací jímky. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stěžovatelé tuto námitku neuplatnili v zákonné lhůtě. Tato námitka byla vznesena až při ústním jednání konaném dne 2. 3. 2023, tj. po uplynutí lhůty, ve které lze vznést nový žalobní bod (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). V žalobách (doručené městskému soudu již v roce 2022) stěžovatelé uvedený žalobní bod neuplatnili. Zákon přitom ukládá soudu zabývat se pouze námitkami, které byly vzneseny ve lhůtě pro podání žaloby. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i judikatura. Srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008
78, publ. pod č. 2162/2008 Sb. NSS, kde se uvádí: „Smyslem uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby.“ Soudní řád správní umožňuje správním soudům zabývat se (s výjimku zásadních vad řízení – viz např. § 109 odst. 4 s. ř. s.) pouze žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004
48, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 As 32/2010
75, ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Ads 268/2016
126, či ze dne 21. 10. 2016, č. j. 8 As 27/2016
62). Nelze tedy městskému soudu vytýkat, že se uvedenou námitkou věcně nezabýval. Kasační soud přitom nesdílí názor stěžovatelů, že by bylo lze předmětnou námitku posuzovat jako pouhé rozšíření včas uplatněných žalobních námitek. Dospěl
li proto městský soud za této situace k závěru, že označená námitka není s ohledem na zásadu koncentrace žalobních námitek přípustná, pročež se jí v rámci odůvodnění napadeného rozsudku blíže nezabýval, nelze než tento závěr aprobovat. Z opatrnosti soud dodává, že relevantní dotčení předmětnou jímkou nebylo řádně konkretizováno ani ve správním řízení.
[18] Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil ani tím, že odmítl posoudit žalobní tvrzení stěžovatele b) týkající se absence posouzení kapacity usazovací jímky. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stěžovatelé tuto námitku neuplatnili v zákonné lhůtě. Tato námitka byla vznesena až při ústním jednání konaném dne 2. 3. 2023, tj. po uplynutí lhůty, ve které lze vznést nový žalobní bod (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). V žalobách (doručené městskému soudu již v roce 2022) stěžovatelé uvedený žalobní bod neuplatnili. Zákon přitom ukládá soudu zabývat se pouze námitkami, které byly vzneseny ve lhůtě pro podání žaloby. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i judikatura. Srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008
78, publ. pod č. 2162/2008 Sb. NSS, kde se uvádí: „Smyslem uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby.“ Soudní řád správní umožňuje správním soudům zabývat se (s výjimku zásadních vad řízení – viz např. § 109 odst. 4 s. ř. s.) pouze žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004
48, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 As 32/2010
75, ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Ads 268/2016
126, či ze dne 21. 10. 2016, č. j. 8 As 27/2016
62). Nelze tedy městskému soudu vytýkat, že se uvedenou námitkou věcně nezabýval. Kasační soud přitom nesdílí názor stěžovatelů, že by bylo lze předmětnou námitku posuzovat jako pouhé rozšíření včas uplatněných žalobních námitek. Dospěl
li proto městský soud za této situace k závěru, že označená námitka není s ohledem na zásadu koncentrace žalobních námitek přípustná, pročež se jí v rámci odůvodnění napadeného rozsudku blíže nezabýval, nelze než tento závěr aprobovat. Z opatrnosti soud dodává, že relevantní dotčení předmětnou jímkou nebylo řádně konkretizováno ani ve správním řízení.
[19] Co se pak týče argumentace osoby zúčastněné na řízení II, konstatuje soud, že osoba zúčastněná na řízení má podle výslovné dikce zákona právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Doručuje se jí žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení však nemůže disponovat jeho předmětem (§ 34 odst. 3 s. ř. s.). „Ačkoli u osoby zúčastněné na řízení je nutné vycházet z toho, že se v soudním řízení správním jedná (také) o její spor, není to ona, kdo určuje program soudního projednávání žaloby. Může předmět sporu stanovený žalobcem komentovat, podporovat jeho důvody nebo naopak vyvracet důvodnost žalobcem uplatněných námitek po stránce skutkové i právní a na relevantní důvody jí uplatněné musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeně reagovat. Pokud soud podstatné námitky uplatněné v žalobě náležitě posoudí a vypořádá v odůvodnění, zpravidla tím rovněž (alespoň implicitně) odpoví na argumenty uplatněné osobou zúčastněnou na řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016
123). Uvedené lze vztáhnout i na danou věc. Městský soud důkladně vypořádal argumentaci účastníků řízení (viz výše), přičemž to implicitně odpovídalo i na jádro argumentace osoby zúčastněné na řízení II. S ohledem na odlišnosti nyní posuzované věci s věcí řešenou před Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 4 As 103/2022 je nepřípadný i poukaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. 4 As 103/2022
89. Městský soud se přitom zabýval i otázkou účastenství osoby zúčastněné na řízení II ve správním řízení. Správně dovodil, že k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé, nedošlo. Podrobněji odkazuje soud na body 150 a násl rozsudku, se kterými souzní.
[19] Co se pak týče argumentace osoby zúčastněné na řízení II, konstatuje soud, že osoba zúčastněná na řízení má podle výslovné dikce zákona právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Doručuje se jí žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení však nemůže disponovat jeho předmětem (§ 34 odst. 3 s. ř. s.). „Ačkoli u osoby zúčastněné na řízení je nutné vycházet z toho, že se v soudním řízení správním jedná (také) o její spor, není to ona, kdo určuje program soudního projednávání žaloby. Může předmět sporu stanovený žalobcem komentovat, podporovat jeho důvody nebo naopak vyvracet důvodnost žalobcem uplatněných námitek po stránce skutkové i právní a na relevantní důvody jí uplatněné musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeně reagovat. Pokud soud podstatné námitky uplatněné v žalobě náležitě posoudí a vypořádá v odůvodnění, zpravidla tím rovněž (alespoň implicitně) odpoví na argumenty uplatněné osobou zúčastněnou na řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016
123). Uvedené lze vztáhnout i na danou věc. Městský soud důkladně vypořádal argumentaci účastníků řízení (viz výše), přičemž to implicitně odpovídalo i na jádro argumentace osoby zúčastněné na řízení II. S ohledem na odlišnosti nyní posuzované věci s věcí řešenou před Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 4 As 103/2022 je nepřípadný i poukaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. 4 As 103/2022
89. Městský soud se přitom zabýval i otázkou účastenství osoby zúčastněné na řízení II ve správním řízení. Správně dovodil, že k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé, nedošlo. Podrobněji odkazuje soud na body 150 a násl rozsudku, se kterými souzní.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěrem městského soudu, že napadená rozhodnutí správních orgánu nelze považovat za nicotná.
[21] Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
[21] Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
[22] Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt či absolutní zmatečnost), představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a zejména nezhojitelnými. Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že správní akty ztížené vadou nicotnosti postrádají atribut presumpce platnosti a správnosti. „Zatímco v případě běžných vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní.“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74). Rozhodnutí, které jimi trpí, nelze vůbec považovat za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu, a jako takové není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. „S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74).
[22] Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt či absolutní zmatečnost), představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a zejména nezhojitelnými. Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že správní akty ztížené vadou nicotnosti postrádají atribut presumpce platnosti a správnosti. „Zatímco v případě běžných vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní.“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74). Rozhodnutí, které jimi trpí, nelze vůbec považovat za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu, a jako takové není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. „S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74).
[23] Na uvedené navázalo i pozdější usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010
65, podle něhož právní úprava, judikatura i doktrína považují nicotnost za samostatný právní institut, který je třeba odlišovat od institutu nezákonnosti z hlediska právních účinků daného správního aktu. „Nezákonné rozhodnutí existuje, je právně závazné, vynutitelné a vychází se z presumpce jeho správnosti, dokud není zrušeno. Proti němu lze brojit opravnými či dozorčími prostředky, avšak pokud tyto nejsou včas a řádně uplatněny, zůstává nezákonné rozhodnutí objektivně existující a nelze ho již odstranit. Naproti tomu se na nicotné rozhodnutí vždy hledí jako na neexistující, zdánlivé, nezakládající žádné právní následky, a proto nemusí být respektováno a veřejnou mocí dokonce ani nesmí být vynucováno. Nicotnost nelze zhojit uplynutím času a může tak k ní být přihlédnuto kdykoliv z úřední povinnosti.“ (k tomu srov. i odbornou literaturu např. Máša, M. K otázce tzv. nicotných správních aktů. Správní právo, 1972, č. 3, s. 139, či Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7., doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 369). Nicotným je např. rozhodnutí, k jehož vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008
99, nebo ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002
73). Dále pak rozhodnutí vydané proti neexistujícímu subjektu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74) nebo rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 7 A 18/2001
18). Za vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí lze považovat rovněž zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy či rozhodnutí požadující plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné. Judikatura dále dovodila, že nicotným je i rozhodnutí o uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje či rozhodnutí trpící nedostatkem právního podkladu k jeho vydání, např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74).
[23] Na uvedené navázalo i pozdější usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010
65, podle něhož právní úprava, judikatura i doktrína považují nicotnost za samostatný právní institut, který je třeba odlišovat od institutu nezákonnosti z hlediska právních účinků daného správního aktu. „Nezákonné rozhodnutí existuje, je právně závazné, vynutitelné a vychází se z presumpce jeho správnosti, dokud není zrušeno. Proti němu lze brojit opravnými či dozorčími prostředky, avšak pokud tyto nejsou včas a řádně uplatněny, zůstává nezákonné rozhodnutí objektivně existující a nelze ho již odstranit. Naproti tomu se na nicotné rozhodnutí vždy hledí jako na neexistující, zdánlivé, nezakládající žádné právní následky, a proto nemusí být respektováno a veřejnou mocí dokonce ani nesmí být vynucováno. Nicotnost nelze zhojit uplynutím času a může tak k ní být přihlédnuto kdykoliv z úřední povinnosti.“ (k tomu srov. i odbornou literaturu např. Máša, M. K otázce tzv. nicotných správních aktů. Správní právo, 1972, č. 3, s. 139, či Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7., doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 369). Nicotným je např. rozhodnutí, k jehož vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008
99, nebo ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002
73). Dále pak rozhodnutí vydané proti neexistujícímu subjektu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74) nebo rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 7 A 18/2001
18). Za vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí lze považovat rovněž zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy či rozhodnutí požadující plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné. Judikatura dále dovodila, že nicotným je i rozhodnutí o uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje či rozhodnutí trpící nedostatkem právního podkladu k jeho vydání, např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006
74).
[24] Optikou východisek výše uvedené právní úpravy a judikatury nahlížel městský soud na napadená rozhodnutí správních orgánů a správně dovodil, že netrpí vadou nicotnosti. Není
li pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004
53). Uvedené náležitosti stavební povolení i napadené rozhodnutí splňuje, neboť není pochyb o tom, že je vydal oprávněný správní orgán a že napadená rozhodnutí v zákonem daných mantinelech určitě a srozumitelně stanovila práva a povinnosti stavebníka při provádění povolované stavby. Zároveň je zřejmé, že vydaná rozhodnutí jsou určena stavebníkovi jakožto nositeli práv a povinností ze stavebního povolení. Kasační soud přitom souzní i s další argumentací městského soudu k namítané nicotnosti. Ta v souhrnu odpovídá východiskům právní úpravy a relevantní judikatury. Stěžovateli označená judikatura neřešila identickou skutkovou a právní situaci, a proto ji nelze na danou věc použít.
[24] Optikou východisek výše uvedené právní úpravy a judikatury nahlížel městský soud na napadená rozhodnutí správních orgánů a správně dovodil, že netrpí vadou nicotnosti. Není
li pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004
53). Uvedené náležitosti stavební povolení i napadené rozhodnutí splňuje, neboť není pochyb o tom, že je vydal oprávněný správní orgán a že napadená rozhodnutí v zákonem daných mantinelech určitě a srozumitelně stanovila práva a povinnosti stavebníka při provádění povolované stavby. Zároveň je zřejmé, že vydaná rozhodnutí jsou určena stavebníkovi jakožto nositeli práv a povinností ze stavebního povolení. Kasační soud přitom souzní i s další argumentací městského soudu k namítané nicotnosti. Ta v souhrnu odpovídá východiskům právní úpravy a relevantní judikatury. Stěžovateli označená judikatura neřešila identickou skutkovou a právní situaci, a proto ji nelze na danou věc použít.
[25] Nicotnost nelze dovodit ani na základě argumentace stěžovatelů poukazujících na povahu stavebníka (příspěvková organizace), resp. předmětu jeho činnosti, a to vč. výslovného odkazu stěžovatele b) na § 27 zákona o rozpočtových pravidlech, z něhož podle stěžovatele vyplývá „vlastnická nezpůsobilost příspěvkové organizace“. Územní samosprávný celek může v souladu s § 23 odst. 1 písm. b) zákona rozpočtových pravidlech zřizovat příspěvkové organizace jako právnické osoby, které zpravidla svou činností nevytvářejí zisk, a to k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností. Územní samosprávné celky jsou tedy za účelem hospodářského využívání svého majetku oprávněny zřizovat příspěvkové organizace. Toto oprávnění náleží i městským částem hlavního města Prahy. V posuzovaném případě byla na základě usnesení zastupitelstva Městské části Praha 8 ze dne 24. 2. 2016, č. Usn ZMC 002/2016, a „Zřizovací listiny“ ze dne 25. 2. 2016 zřízena příspěvková organizace – Servisní středisko pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8. Podle čl. III odst. 1 zřizovací listiny je hlavním účelem a předmětem činnosti servisního střediska „řádná a komplexní správa nemovitého majetku ve vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy – svěřeného Statutem hl. města Prahy, v platném znění, do správy městské části Praha 8 a využívaného zejména ke školským a kulturním účelům, specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny, a to zejména: zajištění jeho údržby a oprav, pokud nejsou v pravomoci školských právních subjektů; zajištění provádění rekonstrukcí; účetní evidence; inventarizace.“ Podle čl. III odst. 2 zřizovací listiny servisní středisko „u majetku specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny zastupuje vlastníka tak, že vlastním jménem vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku vůči státním orgánům, osobám soukromého i veřejného práva, zejména samostatně vystupuje před soudy všech stupňů.“ V příloze č. 1 zřizovací listiny je označena mj. i budova ZŠ Lyčkovo náměstí 6/čp 460. S ohledem na výše uvedené se stavebník (příspěvková organizace) stal zástupcem Městské části Praha 8 ve věcech práv a povinností vyplývajících z vlastnictví. Jako osoba vykonávající svým jménem veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví (vč. správy majetku tvořícího hmotný substrát školského zařízení Lyčkovo náměstí 6/čp 460), mohl stavebník svým jménem požádat o stavební povolení k nyní posuzované stavbě, jak správně dovodil městský soud. I v dalších ohledech stran námitek nicotnosti soud souhlasí s posouzením provedeným městským soudem. Z pohledu oprávněnosti předmětné žádosti přitom není rozhodné, že jiný stavební úřad přijal žádost podanou přímo městskou částí. Soud posuzuje otázku, zda předmětná žádost byla podána oprávněným subjektem.
[25] Nicotnost nelze dovodit ani na základě argumentace stěžovatelů poukazujících na povahu stavebníka (příspěvková organizace), resp. předmětu jeho činnosti, a to vč. výslovného odkazu stěžovatele b) na § 27 zákona o rozpočtových pravidlech, z něhož podle stěžovatele vyplývá „vlastnická nezpůsobilost příspěvkové organizace“. Územní samosprávný celek může v souladu s § 23 odst. 1 písm. b) zákona rozpočtových pravidlech zřizovat příspěvkové organizace jako právnické osoby, které zpravidla svou činností nevytvářejí zisk, a to k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností. Územní samosprávné celky jsou tedy za účelem hospodářského využívání svého majetku oprávněny zřizovat příspěvkové organizace. Toto oprávnění náleží i městským částem hlavního města Prahy. V posuzovaném případě byla na základě usnesení zastupitelstva Městské části Praha 8 ze dne 24. 2. 2016, č. Usn ZMC 002/2016, a „Zřizovací listiny“ ze dne 25. 2. 2016 zřízena příspěvková organizace – Servisní středisko pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8. Podle čl. III odst. 1 zřizovací listiny je hlavním účelem a předmětem činnosti servisního střediska „řádná a komplexní správa nemovitého majetku ve vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy – svěřeného Statutem hl. města Prahy, v platném znění, do správy městské části Praha 8 a využívaného zejména ke školským a kulturním účelům, specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny, a to zejména: zajištění jeho údržby a oprav, pokud nejsou v pravomoci školských právních subjektů; zajištění provádění rekonstrukcí; účetní evidence; inventarizace.“ Podle čl. III odst. 2 zřizovací listiny servisní středisko „u majetku specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny zastupuje vlastníka tak, že vlastním jménem vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku vůči státním orgánům, osobám soukromého i veřejného práva, zejména samostatně vystupuje před soudy všech stupňů.“ V příloze č. 1 zřizovací listiny je označena mj. i budova ZŠ Lyčkovo náměstí 6/čp 460. S ohledem na výše uvedené se stavebník (příspěvková organizace) stal zástupcem Městské části Praha 8 ve věcech práv a povinností vyplývajících z vlastnictví. Jako osoba vykonávající svým jménem veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví (vč. správy majetku tvořícího hmotný substrát školského zařízení Lyčkovo náměstí 6/čp 460), mohl stavebník svým jménem požádat o stavební povolení k nyní posuzované stavbě, jak správně dovodil městský soud. I v dalších ohledech stran námitek nicotnosti soud souhlasí s posouzením provedeným městským soudem. Z pohledu oprávněnosti předmětné žádosti přitom není rozhodné, že jiný stavební úřad přijal žádost podanou přímo městskou částí. Soud posuzuje otázku, zda předmětná žádost byla podána oprávněným subjektem.
[26] S městským soudem lze souhlasit i v závěru, že v daném případě se nejedná o stavbu novou, nýbrž o přístavbu stávající budovy. Povolovaná stavba rozšiřuje dosavadní budovu školy o tělocvičnu, jídelnu a kuchyni, resp. provádí stavební úpravy dosavadní budovy. Uvedenou stavbu lze podřadit pod zákonný termín změna dokončené stavby. Podle § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona je změnou dokončené stavby přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. Z projektové dokumentace přitom vyplývá, že povolená stavba (přístavba) původní stavbu půdorysně rozšiřuje a je s ní propojena (stejný je i účel obou staveb, tj. zajištění vzdělávání). Kasační soud s ohledem na shora uvedené odmítá tvrzení stěžovatelů, že uvedený závěr představuje „extenzivní výklad pojmu rekonstrukce“, resp., že v daném případě se o změnu dokončené stavby nejedná. Spisový materiál (projektová dokumentace) totiž poskytuje jednoznačnou oporu pro výše uvedené konstatování městského soudu, že v daném případě se jedná o tzv. změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona.
[26] S městským soudem lze souhlasit i v závěru, že v daném případě se nejedná o stavbu novou, nýbrž o přístavbu stávající budovy. Povolovaná stavba rozšiřuje dosavadní budovu školy o tělocvičnu, jídelnu a kuchyni, resp. provádí stavební úpravy dosavadní budovy. Uvedenou stavbu lze podřadit pod zákonný termín změna dokončené stavby. Podle § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona je změnou dokončené stavby přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. Z projektové dokumentace přitom vyplývá, že povolená stavba (přístavba) původní stavbu půdorysně rozšiřuje a je s ní propojena (stejný je i účel obou staveb, tj. zajištění vzdělávání). Kasační soud s ohledem na shora uvedené odmítá tvrzení stěžovatelů, že uvedený závěr představuje „extenzivní výklad pojmu rekonstrukce“, resp., že v daném případě se o změnu dokončené stavby nejedná. Spisový materiál (projektová dokumentace) totiž poskytuje jednoznačnou oporu pro výše uvedené konstatování městského soudu, že v daném případě se jedná o tzv. změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona.
[27] K argumentaci stěžovatelů, že městské části nevlastní žádný majetek, když ten jim byl toliko svěřen k užitku, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podle § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o hlavním městě Praze“), městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. V tomto veřejnoprávním vztahu tedy městské části vykonávají správu předmětného majetku, jak ostatně odpovídá závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011
219: „městské části hlavního města Prahy samy žádný majetek nevlastní, nýbrž jsou toliko v pozici správce majetku hlavního města Prahy jako celku“. To nicméně městské části nediskvalifikuje od možnosti majetek spravovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 1 As 278/2021
25). Hlavnímu městu pak zpravidla zůstane jen tzv. holé vlastnictví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5764/2017). Městská část má v souvislosti se svěřeným majetkem řadu práv a povinností, přičemž podle § 17 vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též „Statut“), městské části „vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není
li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci.“ Z uvedeného vyplývá, že zákon nebrání příspěvkové organizaci ve správě předmětného majetku. Nejvyšší správní soud souhlasí i s dalšími závěry městského soudu, vč. toho, že pro daný případ není významné rozlišení, zda se jedná o správu prostou nebo plnou. Podstatné je zejména znění zřizovací listiny, resp. to, jakými právy a povinnostmi příslušnou příspěvkovou organizaci obdaří. Ze shora uvedeného je přitom zřejmé, že stavebník zastupuje vlastníka tak, že vlastním jménem vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku. Je tedy oprávněn ke správě majetku svěřeného městské části. Nicotnost správních rozhodnutí nelze dovodit ani na základě stížní argumentace stran budoucí povahy stavební zakázky, článku Mgr. K. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nepovažuje za případný ani odkaz stěžovatelů na znění čl. III odst. 1 zřizovací listiny, dle kterého je hlavním účelem a předmětem činnosti stavebníka jako příspěvkové organizace „řádná a komplexní správa nemovitého majetku ve vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy – svěřeného Statutem hl. města Prahy, v platném znění, do správy městské části Praha 8 a využívaného zejména ke školským a kulturním účelům, specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny, a to zejména zajištění údržby a oprav, pokud nejsou v pravomoci školských právních subjektů, zajištění provádění rekonstrukcí, (…)“. Zdejší soud předně uvádí, že citovaný čl. III odst. 1 zřizovací listiny udává výčet oprávnění vyplývajících ze správy svěřeného majetku toliko příkladmo (viz užití slova „zejména“). Nejedná se tedy o výčet taxativní. I proto je nezbytné vykládat čl. III odst. 1 zřizovací listiny v souladu s čl. III odst. 2 zřizovací listiny, v němž je stanoveno, že stavebník zastupuje vlastníka a vykonává veškerá práva vyplývající z vlastnictví. K samotnému užití pojmu „rekonstrukce“ pak soud dodává, že stavební zákon tento pojem nezná. V § 2 odst. 5 pracuje toliko s pojmem „změna dokončené stavby“. To nicméně samo o sobě neznamená, že by nebylo lze rekonstrukci, jak je tento termín používán v běžné mluvě, vztáhnout pod výše uvedený zákonný termín „změna dokončené stavby“.
[27] K argumentaci stěžovatelů, že městské části nevlastní žádný majetek, když ten jim byl toliko svěřen k užitku, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podle § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o hlavním městě Praze“), městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. V tomto veřejnoprávním vztahu tedy městské části vykonávají správu předmětného majetku, jak ostatně odpovídá závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011
219: „městské části hlavního města Prahy samy žádný majetek nevlastní, nýbrž jsou toliko v pozici správce majetku hlavního města Prahy jako celku“. To nicméně městské části nediskvalifikuje od možnosti majetek spravovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 1 As 278/2021
25). Hlavnímu městu pak zpravidla zůstane jen tzv. holé vlastnictví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5764/2017). Městská část má v souvislosti se svěřeným majetkem řadu práv a povinností, přičemž podle § 17 vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též „Statut“), městské části „vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není
li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci.“ Z uvedeného vyplývá, že zákon nebrání příspěvkové organizaci ve správě předmětného majetku. Nejvyšší správní soud souhlasí i s dalšími závěry městského soudu, vč. toho, že pro daný případ není významné rozlišení, zda se jedná o správu prostou nebo plnou. Podstatné je zejména znění zřizovací listiny, resp. to, jakými právy a povinnostmi příslušnou příspěvkovou organizaci obdaří. Ze shora uvedeného je přitom zřejmé, že stavebník zastupuje vlastníka tak, že vlastním jménem vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku. Je tedy oprávněn ke správě majetku svěřeného městské části. Nicotnost správních rozhodnutí nelze dovodit ani na základě stížní argumentace stran budoucí povahy stavební zakázky, článku Mgr. K. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nepovažuje za případný ani odkaz stěžovatelů na znění čl. III odst. 1 zřizovací listiny, dle kterého je hlavním účelem a předmětem činnosti stavebníka jako příspěvkové organizace „řádná a komplexní správa nemovitého majetku ve vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy – svěřeného Statutem hl. města Prahy, v platném znění, do správy městské části Praha 8 a využívaného zejména ke školským a kulturním účelům, specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny, a to zejména zajištění údržby a oprav, pokud nejsou v pravomoci školských právních subjektů, zajištění provádění rekonstrukcí, (…)“. Zdejší soud předně uvádí, že citovaný čl. III odst. 1 zřizovací listiny udává výčet oprávnění vyplývajících ze správy svěřeného majetku toliko příkladmo (viz užití slova „zejména“). Nejedná se tedy o výčet taxativní. I proto je nezbytné vykládat čl. III odst. 1 zřizovací listiny v souladu s čl. III odst. 2 zřizovací listiny, v němž je stanoveno, že stavebník zastupuje vlastníka a vykonává veškerá práva vyplývající z vlastnictví. K samotnému užití pojmu „rekonstrukce“ pak soud dodává, že stavební zákon tento pojem nezná. V § 2 odst. 5 pracuje toliko s pojmem „změna dokončené stavby“. To nicméně samo o sobě neznamená, že by nebylo lze rekonstrukci, jak je tento termín používán v běžné mluvě, vztáhnout pod výše uvedený zákonný termín „změna dokončené stavby“.
[28] Ani na základě žádné další stížní argumentace nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že by stavebník nebyl oprávněn podat předmětnou žádost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tedy správní orgán připuštěním žádosti k věcnému posouzení nedopustil nezákonnosti či dokonce nicotnosti. Stavební úřad proto nepochybil, pokud žádost věcně posoudil, resp. v návaznosti na ni vydal stavebního povolení. Nejvyšší správní soud přitom není oprávněn vyjadřovat se k rozsahu činění dalších „civilních“ úkonů ze strany stavebníka, resp. podávat výklad toho, jaké další úkony může tento subjekt činit. Soud posuzoval výlučně otázku oprávněnosti podat žádost o předmětné stavební povolení. Výše uvedený výklad je tak třeba vztahovat výhradně k možnosti podat předmětnou žádost o stavební povolení.
[28] Ani na základě žádné další stížní argumentace nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že by stavebník nebyl oprávněn podat předmětnou žádost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tedy správní orgán připuštěním žádosti k věcnému posouzení nedopustil nezákonnosti či dokonce nicotnosti. Stavební úřad proto nepochybil, pokud žádost věcně posoudil, resp. v návaznosti na ni vydal stavebního povolení. Nejvyšší správní soud přitom není oprávněn vyjadřovat se k rozsahu činění dalších „civilních“ úkonů ze strany stavebníka, resp. podávat výklad toho, jaké další úkony může tento subjekt činit. Soud posuzoval výlučně otázku oprávněnosti podat žádost o předmětné stavební povolení. Výše uvedený výklad je tak třeba vztahovat výhradně k možnosti podat předmětnou žádost o stavební povolení.
[29] Pokud pak stěžovatelé vyjádřili obavy stran toho, že není zřejmé, vůči komu se budou moci domáhat náhrady případně vzniklé škody, konstatuje soud, že stěžovatelé ani netvrdí, že by jim nějaká škoda vznikla, pouze presumují možnost jejího vzniku. Není však úkolem kasačního soudu řešit hypotetické otázky (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017
33, č. 3854/2019 Sb. NSS). Zdejší soud v tomto ohledu z procesní opatrnosti dodává, že otázka vzniku (soukromoprávní) škody není otázkou, kterou by bylo nutno řešit ve (veřejnoprávním) stavebním povolení. Otázka náhrady škody je otázkou soukromoprávní bez jakékoli relevance stran posouzení zákonnosti napadených správních rozhodnutí. Ty ostatně nevyloučily odpovědnost stavebníka (či jiných osob) za příp. škody způsobené povolenou stavbou.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal ani existenci vad ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal ani existenci vad ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[31] Namítaný kasační důvod tedy zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci, kdy došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující správní orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí
li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, kterou je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
[31] Namítaný kasační důvod tedy zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci, kdy došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující správní orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí
li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, kterou je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
[32] Podle názoru zdejšího soudu byl skutkový stav posuzované věci zjištěn dostatečně, má oporu ve správním spisu, přičemž při jeho zjišťování nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí, resp. jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011
68). Součástí spisového materiálu jsou všechny pro posouzení věci nezbytné podklady (zejména projektová dokumentace a rozhodnutí správních orgánů, vyjádření dotčených orgánů a další podkladové akty vč. hydrogeologických a hlukových podkladů atp.). Správní orgány se důkladně zabývaly i otázkou, zda je záměr souladný se stavebním zákonem, přičemž stanovily i konkrétní podmínky k jeho realizaci. Správní orgány si obstaraly dostatek podkladů pro vydání předmětných rozhodnutí a ty hodnotily s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci. Městský soud proto nepochybil, pokud se s jejich skutkovými závěry ztotožnil. Správně dovodil i to, že argumentace ve správních rozhodnutích je plně přezkoumatelná. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (viz již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92
23). Takovými vadami rozhodnutí správních orgánů netrpí. Žalovanému nelze vytýkat ani to, že rozvedl, resp. korigoval argumentaci správního orgánu I. stupně. Takový postup má oporu v právní úpravě (srov. § 90 správního řádu a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012
48, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015
35, atp.). Odvolací orgán vysvětlil i to, z jakých důvodů vypustil podmínku č. 21 stavebního povolení. Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal žádný zásadní rozpor mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí. Uvedené části si neodporují. Soud dodává, že neshledal ani existenci žádných jiných vad v řízení před správními orgány, pro které by bylo třeba přistoupit ke kasaci správních rozhodnutí (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, či ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25 atp.).
[32] Podle názoru zdejšího soudu byl skutkový stav posuzované věci zjištěn dostatečně, má oporu ve správním spisu, přičemž při jeho zjišťování nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí, resp. jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011
68). Součástí spisového materiálu jsou všechny pro posouzení věci nezbytné podklady (zejména projektová dokumentace a rozhodnutí správních orgánů, vyjádření dotčených orgánů a další podkladové akty vč. hydrogeologických a hlukových podkladů atp.). Správní orgány se důkladně zabývaly i otázkou, zda je záměr souladný se stavebním zákonem, přičemž stanovily i konkrétní podmínky k jeho realizaci. Správní orgány si obstaraly dostatek podkladů pro vydání předmětných rozhodnutí a ty hodnotily s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci. Městský soud proto nepochybil, pokud se s jejich skutkovými závěry ztotožnil. Správně dovodil i to, že argumentace ve správních rozhodnutích je plně přezkoumatelná. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (viz již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92
23). Takovými vadami rozhodnutí správních orgánů netrpí. Žalovanému nelze vytýkat ani to, že rozvedl, resp. korigoval argumentaci správního orgánu I. stupně. Takový postup má oporu v právní úpravě (srov. § 90 správního řádu a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012
48, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015
35, atp.). Odvolací orgán vysvětlil i to, z jakých důvodů vypustil podmínku č. 21 stavebního povolení. Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal žádný zásadní rozpor mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí. Uvedené části si neodporují. Soud dodává, že neshledal ani existenci žádných jiných vad v řízení před správními orgány, pro které by bylo třeba přistoupit ke kasaci správních rozhodnutí (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, či ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25 atp.).
[33] Podle názoru Nejvyššího správního soudu není v dané věci naplněn ani stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[34] Podle § 108 odst. 1 stavebního zákona se stavební povolení vyžaduje u staveb všeho druhu bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, nestanoví
li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
[34] Podle § 108 odst. 1 stavebního zákona se stavební povolení vyžaduje u staveb všeho druhu bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, nestanoví
li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
[35] Podle § 109 stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení mj. stavebník. Podle § 110 odst. 1 stavebního zákona „žádost o stavební povolení obsahuje identifikační údaje o stavebníkovi, o pozemku, základní údaje o požadovaném záměru, jeho rozsahu a účelu, způsobu a době provádění, údaj o tom, kdo bude stavební záměr provádět, a vyjádření vlastníka sousední nemovitosti, je
li třeba, aby umožnil provedení stavebního záměru ze své nemovitosti; u dočasné stavby rovněž dobu jejího trvání a návrh úpravy pozemku po jejím odstranění.“ Podle § 110 odst. 2 stavebního zákona stavebník k žádosti o stavební povolení připojí souhlas k provedení stavebního záměru podle § 184a; územní rozhodnutí nebo veřejnoprávní smlouvu územní rozhodnutí nahrazující anebo územní souhlas, pokud je jejich vydání tímto zákonem vyžadováno a nevydal je stavební úřad příslušný k povolení stavby; závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo jiné doklady podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, nevydává
li se společné závazné stanovisko podle § 4 odst. 7; stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem; projektovou dokumentaci zpracovanou projektantem, která obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, situační výkresy, dokumentaci objektů a technických a technologických zařízení a dokladovou část; návrh plánu kontrolních prohlídek stavby.
[36] Podle § 111 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu s územním rozhodnutím nebo regulačním plánem nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací; projektová dokumentace je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu; je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebné o k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem; předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Podle § 111 odst. 2 stavebního zákona ověří stavební úřad rovněž účinky budoucího užívání stavby. Podle § 111 odst. 3 stavebního zákona, pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad vyzve stavební a k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení se oznamuje pouze stavebníkovi. Dojde
li k zastavení říze í z důvodů neodstranění vad žádosti, usnesení o zastavení řízení se oznamuje pouze stavebníkovi.
[36] Podle § 111 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu s územním rozhodnutím nebo regulačním plánem nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací; projektová dokumentace je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu; je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebné o k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem; předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Podle § 111 odst. 2 stavebního zákona ověří stavební úřad rovněž účinky budoucího užívání stavby. Podle § 111 odst. 3 stavebního zákona, pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad vyzve stavební a k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení se oznamuje pouze stavebníkovi. Dojde
li k zastavení říze í z důvodů neodstranění vad žádosti, usnesení o zastavení řízení se oznamuje pouze stavebníkovi.
[37] Podle § 114 odst. 2 stavebního zákona k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.
[37] Podle § 114 odst. 2 stavebního zákona k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.
[38] V daném případě dospěl stavební úřad k závěru, že stavebník splnil všechny zákonem stanovené podmínky, pročež žádosti stavebníka o vydání stavebního povolení pro předmětnou stavbu vyhověl. Ze stavebního povolení vyplývá, že stavební úřad zkoumal, zda žádost obsahuje zákonné náležitosti, jakož i to, zda k ní byly přiloženy požadované doklady ve smyslu § 110 stavebního zákona. Zkoumal i splnění podmínek podle § 111 stavebního zákona, mj. to, zda dokumentace stavby splňuje obecné technické požadavky na výstavbu, zda je v souladu s požadavky zvláštních předpisů, podle nichž posuzují návrh dotčené orgány atp. V této souvislosti mj. uvedl, že „přezkoumal předloženou žádost z hledisek uvedených v § 111 stavebního zákona, projednal ji s účastníky řízení a s dotčenými orgány a zjistil, že jejím uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy. Projektová dokumentace stavby supluje obecné požadavky na výstavbu a podmínky územního rozhodnutí o umístění stavby. Stavební úřad v průběhu řízení neshledal důvody, které by bránily povolení stavby.“ (srov. str. 5 stavebního povolení). Stavební úřad zkoumal i zajištění příjezdu ke stavbě. K tomu mj. uvedl, že „příjezd ke stavbě je zajištěn v projektové dokumentaci, která je podkladem pro vydání stavebního povolení odborem výstavby Úřadu městské části Praha 8, jako speciálního stavebního úřadu. Komplexnost výstavby, resp. včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby, popřípadě její části, potom stavební úřad zajistil závaznými podmínkami pro užívání stavby ve výrokové části tohoto rozhodnutí.“ (srov. str. 6 stavebního povolení). Ověřil i to, že „dokumentace stavby je úplná, přehledná a jak je již výše uvedeno, všechny její části byly zpracovány oprávněnou osobu v souladu se zákonem č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.“ V rámci stavebního povolení se stavební úřad věnoval i námitkám účastníků řízení. Ty jsou vypořádány na str. 8
12 prvostupňového rozhodnutí.
[39] Stěžovatelé v kasačních stížnostech obsáhle brojili proti konkrétním podmínkám stavebního povolení.
[40] Podle § 115 odst. 1 stanoví stavební úřad ve stavebním povolení podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu.
[40] Podle § 115 odst. 1 stanoví stavební úřad ve stavebním povolení podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu.
[41] Nejvyšší správní soud není názoru, že by se stavební úřad dopustil porušení označeného ustanovení. Jak vyplývá ze stavebního povolení, to obsáhle a podrobně stanovilo podmínky pro provedení stavby, které směřují k zabezpečení ochrany veřejných zájmů, resp. dodržení obecných požadavků na výstavbu (srov. zejména str. 2 až 4 stavebního povolení). Stěžovatelé svou argumentaci zaměřili primárně na neurčitost, resp. nesrozumitelnost stanovených podmínek a dále na jejich nepřiměřenost. Uvedenými námitkami se již zabýval městský soud. Správně dovodil, že žádná z nich nezakládá nezákonnost stavebního povolení. Ačkoliv si zcela jistě lze představit ještě přesnější a podrobnější vymezení podmínek pro provedení stavby, nelze na základě jejich znění (při zohlednění stavebního povolení jako celku a znění právních předpisů upravujících ochranu veřejných zájmů) dovodit, že by bylo nutno přistoupit ke zrušení rozhodnutí žalovaného a návazně i stavebního povolení.
[42] Ve vztahu k podmínce č. 17 stavebního povolení stěžovatelé namítali, že nebyla stanovena dostatečně konkrétně, určitě a srozumitelně. Dále pak namítali, že označená podmínka není proporcionální z hlediska ochrany jednotlivých (partikulárních) zájmů, když nedůvodně poskytuje ochranu toliko žákům stávající školy, aniž by dostatečně vyvažovala zájmy osob žijících v bezprostředním okolí povolené stavby.
[43] Nejvyšší správní soud předesílá, že podmínka č. 17 stavebního povolení byla stavebním úřadem převzata (jako i další podmínky) ze závazných stanovisek příslušných orgánů.
[43] Nejvyšší správní soud předesílá, že podmínka č. 17 stavebního povolení byla stavebním úřadem převzata (jako i další podmínky) ze závazných stanovisek příslušných orgánů.
[44] Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Stanoví specifický a kvalifikovaný podklad, který zásadním způsobem předurčuje a ovlivňuje výrok na něj navazujícího rozhodnutí správního orgánu. Jeho přímým adresátem je správní orgán, pro jehož potřeby je závazné stanovisko vydáváno. Správní orgán je obsahem závazného stanoviska vázán (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009
113, č. 2434/2011 Sb. NSS, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 23/2012
32, či ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012
29, atp.). Kasační soud dále připomíná, že odůvodnění závazného stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu by mělo alespoň v základních parametrech odpovídat požadavkům na odůvodnění meritorního rozhodnutí podle § 68 odst. 3 téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009
150). Musí z něj být zřejmé, jaké skutkové okolnosti dotčený orgán posuzoval a z jakých úvah vycházel při svém odborném hodnocení. Odborné posouzení musí být srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Musí tedy naplňovat kritéria přezkoumatelnosti (srov. též znění § 149 odst. 2 správního řádu). Rozhodující správní orgán však nemůže posoudit odbornou stránku stanoviska ve smyslu její správnosti, neboť to by popíralo samotný smysl závazných stanovisek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 As 140/2019
22, či ze dne 26. 5. 2022, č. j. 1 Azs 446/2019
30, atp.).
[45] Podmínka č. 17 stavebního povolení zní takto: „Při realizaci stavby je nutno zajistit, že nebude překročen hygienický limit hluku (ze stavební činnosti) pro venkovní chráněný prostor a venkovní chráněný prostor staveb pro dobu mezi 7. a 21. hodinou LAeq, 14 hod= 65dB, pro dobu od 6 do 7 hod. a od 21 do 22 hod. LAeq, 1 hod= 60 dB a pro dobu od 22 hod. do 6 hod. LAeq, 8 hod = 45 dB a v chráněných vnitřních prostorách po dobu užívání v pracovních dnech v době od 7
21 hod. LAeq, 14 hod= 55 dB, dle požadavků §11 a § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hlučné stavební práce nutno provádět mimo provoz školy.“
[45] Podmínka č. 17 stavebního povolení zní takto: „Při realizaci stavby je nutno zajistit, že nebude překročen hygienický limit hluku (ze stavební činnosti) pro venkovní chráněný prostor a venkovní chráněný prostor staveb pro dobu mezi 7. a 21. hodinou LAeq, 14 hod= 65dB, pro dobu od 6 do 7 hod. a od 21 do 22 hod. LAeq, 1 hod= 60 dB a pro dobu od 22 hod. do 6 hod. LAeq, 8 hod = 45 dB a v chráněných vnitřních prostorách po dobu užívání v pracovních dnech v době od 7
21 hod. LAeq, 14 hod= 55 dB, dle požadavků §11 a § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hlučné stavební práce nutno provádět mimo provoz školy.“
[46] Podle názoru kasačního soudu je uvedená podmínka dostatečně konkrétní a určitá. Stavebníkovi se jí ukládá povinnost dodržovat při realizaci stavby hlukové limity. Limit ze stavební činnosti pro venkovní prostory byl stanoven tak, že po dobu mezi 7. a 21. hod. budou na stavbě probíhat stavební práce, které nepřekročí 65 dB, po dobu mezi 6. a 7. hod. budou na stavbě probíhat stavební práce, které nepřekročí 60 dB a po dobu mezi 22. a 6. hod. budou na stavbě probíhat stavební práce, které nepřekročí 45 dB. Pro vnitřní prostory byl hlukový limit stanoven po dobu mezi 7. a 21. hod. na max. 55 dB. Stavební úřad stavebníka dále zavázal k tomu, aby „hlučné stavební práce“ prováděl mimo provoz školy.
[47] Napadená podmínka tedy podrobně a srozumitelně stanoví limity hluku pro jednotlivá časová rozmezí, které mají být při stavební činnosti dodržovány. Z podmínky současně vyplývá, že „hlučné stavební práce“ mají být prováděny mimo provoz školy. Z logiky věci (s ohledem na povahu daného povolení) se touto podmínkou má zajistit, aby stavební práce nenarušovaly vzdělávací proces, resp. školní výuku. Během výuky mohou být prováděny pouze práce, které nepřekročí stanovené limity. Mimo dobu výuky pak lze provádět i práce, které tyto limity překročí (samozřejmě při respektování limitů hluku vyplývajících z výjimky a právní úpravy). Je přitom obecně známo, že za standardních podmínek probíhá výuka na základních a středních školách od pondělí do pátku v době od cca 7 do cca 16 hod. Argumentem a contrario lze tedy dospět k závěru, že na hlučné stavební práce zbývá doba „mimo provoz školy“, což v případě běžného pracovního týdne znamená „dobu před ranním zahájením výuky“ a „dobu po cca 16. hod.“ (a dále pak dny prázdnin, ředitelského volna atp.). V této souvislosti kasační soud neshledává jako nezákonný či jinak vadný ani stěžovateli napadený závěr městského soudu spočívající v konstatování, že bude „úkolem především ředitele daného školského zařízení koordinovat spolu se stavebníkem a zhotovitelem stavby provádění hlučných stavebních prací.“ To, že ředitel školy bude v kontaktu se stavebníkem, je zcela na místě. Je to totiž právě ředitel školy, který má nejlepší povědomí o aktuálním provozu školy. I při provádění hlučných stavebních prací, tj. v době mimo provoz školy, však musí být dodrženy stanovené hlukové limity. V podrobnostech odkazuje soud na rozsudek městského soudu.
[47] Napadená podmínka tedy podrobně a srozumitelně stanoví limity hluku pro jednotlivá časová rozmezí, které mají být při stavební činnosti dodržovány. Z podmínky současně vyplývá, že „hlučné stavební práce“ mají být prováděny mimo provoz školy. Z logiky věci (s ohledem na povahu daného povolení) se touto podmínkou má zajistit, aby stavební práce nenarušovaly vzdělávací proces, resp. školní výuku. Během výuky mohou být prováděny pouze práce, které nepřekročí stanovené limity. Mimo dobu výuky pak lze provádět i práce, které tyto limity překročí (samozřejmě při respektování limitů hluku vyplývajících z výjimky a právní úpravy). Je přitom obecně známo, že za standardních podmínek probíhá výuka na základních a středních školách od pondělí do pátku v době od cca 7 do cca 16 hod. Argumentem a contrario lze tedy dospět k závěru, že na hlučné stavební práce zbývá doba „mimo provoz školy“, což v případě běžného pracovního týdne znamená „dobu před ranním zahájením výuky“ a „dobu po cca 16. hod.“ (a dále pak dny prázdnin, ředitelského volna atp.). V této souvislosti kasační soud neshledává jako nezákonný či jinak vadný ani stěžovateli napadený závěr městského soudu spočívající v konstatování, že bude „úkolem především ředitele daného školského zařízení koordinovat spolu se stavebníkem a zhotovitelem stavby provádění hlučných stavebních prací.“ To, že ředitel školy bude v kontaktu se stavebníkem, je zcela na místě. Je to totiž právě ředitel školy, který má nejlepší povědomí o aktuálním provozu školy. I při provádění hlučných stavebních prací, tj. v době mimo provoz školy, však musí být dodrženy stanovené hlukové limity. V podrobnostech odkazuje soud na rozsudek městského soudu.
[48] Není pravdou ani to, že by správní orgány a městský soud nepoměřovaly zájem osob žijících v blízkosti školy, resp. intenzitu dotčení jejich práv (srov. např. str. 16 rozhodnutí žalovaného). Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu předmětnou podmínku nelze považovat za neproporcionální. Správní orgány a soud zcela příhodně dovodily, že stavba bude realizována v bezprostřední blízkosti školy, přičemž náležité vzdělávání dětí lze považovat za hodnotu nutnou ochrany, resp. významnější hodnotu než dočasné omezení osob bydlících v okolních nemovitostech. Výsledek poměření daných hodnot považuje soud za přípustný, resp. přiměřený i s ohledem na obecnou úpravu limitů hluku, kterými se má zajistit eliminace nadlimitního zatížení. Nadto byly navrženy „prvky pasivní ochrany staveniště proti nepříznivým vlivům na sousední zástavbu. Ty jsou popsány v Souhrnné technické zprávě projektové dokumentace v části B.8 Zásady organizace výstavby. Je tím na hranici staveniště navrženo protihlukové oplocení výšky 2,5 m kombinované s oplocením s ochranou z vlnitého plechu. Dále jsou navrženy mechanizmy s protihlukovou ochranou (kompresor v protihlukové kapotě apod.) a hlučností vymezenou akustickou studií.“ Z citovaného je tedy zřejmé, že se správní orgány a návazně i městský soud hlukovým podmínkám v dané lokalitě věnovaly a neopomenuly ani ochranu obyvatel žijících v okolních budovách, kterou poměřovaly s chráněným zájmem (zajištěním nerušené výuky). Kasační soud neshledává na jejich posouzení nic nepřiměřeného, resp. nezákonného. Spisový materiál neposkytuje oporu ani pro stížní polemiku ohledně toho, kdo je investorem, stavebníkem atp. Napadená podmínka totiž s předmětnými pojmy vůbec nepracuje. Naopak stanoví zcela jednoznačné limity pro stavební práce. Městskému soudu lze vytknout pouze dílčí závěr vyjádřený v bodě 97 napadeného rozsudku, že „napadená podmínka nikterak nesměřuje k žalobcům a žalobci tudíž nemohou být dotčeni jimi tvrzenou neurčitostí této podmínky.“ Ani kasačnímu soudu (stejně jako stěžovatelům) totiž není zřejmé, na základě čeho dospěl městský soud k závěru, že věta poslední podmínky č. 17 – hlučné stavební práce nutno provádět mimo provoz školy – by neměla dopadat i na stěžovatele. Pokud totiž stavební povolení stanoví povinnost vykonávání hlučných stavebních prací mimo provoz školy, je logické, že budou prováděny po skončení výuky, tj. např. v odpoledních či podvečerních hodinách. To přitom samo o sobě dopad do práv stěžovatelů jistě má. Tento dílčí závěr však sám o sobě nevede k nutnosti zrušení rozsudku městského soudu. Nic totiž nemění na právním postavení stěžovatelů, resp. na limitech hluku a povinnosti stavebníka je respektovat (viz výše). Nejvyšší správní soud proto svým odůvodněním uvedený závěr městského soudu koriguje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008
66). Kasační soud tedy uzavírá, že stížní námitky směřující do hlukových limitů stanovených pro provádění stavby neshledal důvodnými.
[48] Není pravdou ani to, že by správní orgány a městský soud nepoměřovaly zájem osob žijících v blízkosti školy, resp. intenzitu dotčení jejich práv (srov. např. str. 16 rozhodnutí žalovaného). Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu předmětnou podmínku nelze považovat za neproporcionální. Správní orgány a soud zcela příhodně dovodily, že stavba bude realizována v bezprostřední blízkosti školy, přičemž náležité vzdělávání dětí lze považovat za hodnotu nutnou ochrany, resp. významnější hodnotu než dočasné omezení osob bydlících v okolních nemovitostech. Výsledek poměření daných hodnot považuje soud za přípustný, resp. přiměřený i s ohledem na obecnou úpravu limitů hluku, kterými se má zajistit eliminace nadlimitního zatížení. Nadto byly navrženy „prvky pasivní ochrany staveniště proti nepříznivým vlivům na sousední zástavbu. Ty jsou popsány v Souhrnné technické zprávě projektové dokumentace v části B.8 Zásady organizace výstavby. Je tím na hranici staveniště navrženo protihlukové oplocení výšky 2,5 m kombinované s oplocením s ochranou z vlnitého plechu. Dále jsou navrženy mechanizmy s protihlukovou ochranou (kompresor v protihlukové kapotě apod.) a hlučností vymezenou akustickou studií.“ Z citovaného je tedy zřejmé, že se správní orgány a návazně i městský soud hlukovým podmínkám v dané lokalitě věnovaly a neopomenuly ani ochranu obyvatel žijících v okolních budovách, kterou poměřovaly s chráněným zájmem (zajištěním nerušené výuky). Kasační soud neshledává na jejich posouzení nic nepřiměřeného, resp. nezákonného. Spisový materiál neposkytuje oporu ani pro stížní polemiku ohledně toho, kdo je investorem, stavebníkem atp. Napadená podmínka totiž s předmětnými pojmy vůbec nepracuje. Naopak stanoví zcela jednoznačné limity pro stavební práce. Městskému soudu lze vytknout pouze dílčí závěr vyjádřený v bodě 97 napadeného rozsudku, že „napadená podmínka nikterak nesměřuje k žalobcům a žalobci tudíž nemohou být dotčeni jimi tvrzenou neurčitostí této podmínky.“ Ani kasačnímu soudu (stejně jako stěžovatelům) totiž není zřejmé, na základě čeho dospěl městský soud k závěru, že věta poslední podmínky č. 17 – hlučné stavební práce nutno provádět mimo provoz školy – by neměla dopadat i na stěžovatele. Pokud totiž stavební povolení stanoví povinnost vykonávání hlučných stavebních prací mimo provoz školy, je logické, že budou prováděny po skončení výuky, tj. např. v odpoledních či podvečerních hodinách. To přitom samo o sobě dopad do práv stěžovatelů jistě má. Tento dílčí závěr však sám o sobě nevede k nutnosti zrušení rozsudku městského soudu. Nic totiž nemění na právním postavení stěžovatelů, resp. na limitech hluku a povinnosti stavebníka je respektovat (viz výše). Nejvyšší správní soud proto svým odůvodněním uvedený závěr městského soudu koriguje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008
66). Kasační soud tedy uzavírá, že stížní námitky směřující do hlukových limitů stanovených pro provádění stavby neshledal důvodnými.
[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelům ani v námitce, že napadeným rozhodnutím byla ze stavebního povolení nedůvodně vypuštěna podmínka č. 21: „Likvidací srážkových vod nesmí dojít k podmáčení okolních pozemků a objektů. Ke stavebnímu řízení bude doložen hydrogeologicky posudek prokazující dostatečnou kapacitu vsakovacího zařízení. Dno zasakovacího tělesa bude ukončeno 1 m nad HPV. Zasakováním nesmí byt ovlivněny hydrogeologické poměry na okolních pozemcích (tj. nesmí dojít k negativnímu ovlivní případných vodních zdrojů). Do zasakovací jímky budou svedeny pouze srážkové vody.“ Uvedená podmínka byla do stavebního povolení včleněna na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Jak však správně uvedl městský soud, stěžovatelé přehlíží, že uvedené závazné stanovisko bylo vydáno ke stavbě nazvané „demolice stávajícího pavilonu školičky, přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“. Jeho rozsah tedy překračoval rozsah stavby řešené v nyní posuzovaném stavebním řízení. Tomu pak odpovídá skutečnost, že vedle nyní přezkoumávaného stavebního povolení bylo odborem územního rozvoje a výstavby Úřadu městské části Praha 8 samostatně vydáno i rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. MCP8 037412/2018, kterým byla povolena stavba vodních děl SO 07
vsakovací objekt a SO 08
odlučovač tuků pro stavbu „Přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2018. V tomto stavebním povolení totiž byly řešeny otázky spjaté s výstavbou vsakovacího zařízení (podkladem pro označené rozhodnutí byl rovněž inženýrskogeologický a geotechnický průzkum z roku 2016). Žalovaný proto předmětnou podmínku stavebního povolení zrušil. Stavebnímu úřadu přitom vytknul, že „neozřejmil převzatou podmínku v otázce požadavku doložení hydrogeologického posudku prokazující dostatečnou kapacitu zasakování, když stavba označená ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí takovou funkcí nedisponuje.“ Se shora popsaným postupem žalovaného kasační soud (ostatně stejně jako městský soud – viz bod 125 a násl. napadeného rozsudku) plně souhlasí. I podle jeho názoru byla podmínka č. 21 stavebního povolení obsoletní.
[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelům ani v námitce, že napadeným rozhodnutím byla ze stavebního povolení nedůvodně vypuštěna podmínka č. 21: „Likvidací srážkových vod nesmí dojít k podmáčení okolních pozemků a objektů. Ke stavebnímu řízení bude doložen hydrogeologicky posudek prokazující dostatečnou kapacitu vsakovacího zařízení. Dno zasakovacího tělesa bude ukončeno 1 m nad HPV. Zasakováním nesmí byt ovlivněny hydrogeologické poměry na okolních pozemcích (tj. nesmí dojít k negativnímu ovlivní případných vodních zdrojů). Do zasakovací jímky budou svedeny pouze srážkové vody.“ Uvedená podmínka byla do stavebního povolení včleněna na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Jak však správně uvedl městský soud, stěžovatelé přehlíží, že uvedené závazné stanovisko bylo vydáno ke stavbě nazvané „demolice stávajícího pavilonu školičky, přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“. Jeho rozsah tedy překračoval rozsah stavby řešené v nyní posuzovaném stavebním řízení. Tomu pak odpovídá skutečnost, že vedle nyní přezkoumávaného stavebního povolení bylo odborem územního rozvoje a výstavby Úřadu městské části Praha 8 samostatně vydáno i rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. MCP8 037412/2018, kterým byla povolena stavba vodních děl SO 07
vsakovací objekt a SO 08
odlučovač tuků pro stavbu „Přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2018. V tomto stavebním povolení totiž byly řešeny otázky spjaté s výstavbou vsakovacího zařízení (podkladem pro označené rozhodnutí byl rovněž inženýrskogeologický a geotechnický průzkum z roku 2016). Žalovaný proto předmětnou podmínku stavebního povolení zrušil. Stavebnímu úřadu přitom vytknul, že „neozřejmil převzatou podmínku v otázce požadavku doložení hydrogeologického posudku prokazující dostatečnou kapacitu zasakování, když stavba označená ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí takovou funkcí nedisponuje.“ Se shora popsaným postupem žalovaného kasační soud (ostatně stejně jako městský soud – viz bod 125 a násl. napadeného rozsudku) plně souhlasí. I podle jeho názoru byla podmínka č. 21 stavebního povolení obsoletní.
[50] Zcela případně vypořádal městský soud i navazující námitky mj. stran hydrologických poměrů. S ohledem na obsah spisu správně dovodil, že správním orgánům byla hydrologická situace daného území známa. Jeho obsahem je totiž i předmětný hydrologický posudek. V něm přitom mj. stojí, že „pro hydrogeologické poměry v zájmovém území je charakteristické, že se souvislá hladina podzemní vody nachází trvale zakleslá poměrně hluboko pod povrchem terénu na bázi terasových uloženin. Z údajů hydrogeologické mapy Praha 6
1 se úroveň trvalé hladiny podzemní vody nachází v hloubce cca 6
8 metrů pod povrchem terénu, v hydrogeologické mapě je znázorněna v úrovni 181,0 m. n. m. V nově provedených sondách nebyla hladina podzemní vody zastižena do úrovně
7,0 m pod povrchem terénu. Byla dokumentována pouze zvýšena vlhkost u dna sond. Hladina podzemní vody je díky poměrně dobré propustnosti terasových sedimentů v přímé závislosti na úrovni hladiny v řece a kolísá v závislosti na její úrovni. (…) Na základě provedených průzkumných prací lze základové poměry na staveništi hodnotit ve smyslu ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy, jako relativně jednoduché. Posuzované staveniště pak pro daný typ zakládané konstrukce za jednoznačně vhodné.“ Z právě citovaného je zcela zřejmé, že správní orgány disponovaly posudkem, jenž se hydrologickou situací v daném území prokazatelně zabýval. Jednoznačně uvádí, že hladina podzemních vod se v dané oblasti vyskytuje v hloubce cca 7 m, přičemž při zkušebním měření nebyla shledána ani v této výšce. Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo za této situace na místě požadovat po stavebníkovi předložení speciálního hydrogeologického posudku. Ze získaných poznatků totiž bylo zřejmé, že stavba vyhovuje požadavkům na zajištění hydrogeologické stability. Lze dodat, že stěžovatelé v řízení nepředložili žádný relevantní podklad, který by měl potenciál zvrátit závěry předmětného posudku (např. jiné odborné vyjádření atp.). Jejich argumentace byla povětšinou hypotetická, přičemž není úkolem soudu řešit hypotetické otázky (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017
33, č. 3854/2019 Sb. NSS). Právní úprava přitom umožňuje efektivně řešit i nepředvídatelné situace (např. pokud se při samotné stavbě objeví nové skutečnosti). Tímto soud neříká, že by si nebylo lze představit podrobnější argumentaci ve správních rozhodnutích, např. stran hydrologických a jiných poměrů. Soud však s ohledem na celkový obsah spisu není názoru, že by pro uvedené bylo třeba přistoupit ke zrušení správních rozhodnutí, jak správně dovodil městský soud.
[50] Zcela případně vypořádal městský soud i navazující námitky mj. stran hydrologických poměrů. S ohledem na obsah spisu správně dovodil, že správním orgánům byla hydrologická situace daného území známa. Jeho obsahem je totiž i předmětný hydrologický posudek. V něm přitom mj. stojí, že „pro hydrogeologické poměry v zájmovém území je charakteristické, že se souvislá hladina podzemní vody nachází trvale zakleslá poměrně hluboko pod povrchem terénu na bázi terasových uloženin. Z údajů hydrogeologické mapy Praha 6
1 se úroveň trvalé hladiny podzemní vody nachází v hloubce cca 6
8 metrů pod povrchem terénu, v hydrogeologické mapě je znázorněna v úrovni 181,0 m. n. m. V nově provedených sondách nebyla hladina podzemní vody zastižena do úrovně
7,0 m pod povrchem terénu. Byla dokumentována pouze zvýšena vlhkost u dna sond. Hladina podzemní vody je díky poměrně dobré propustnosti terasových sedimentů v přímé závislosti na úrovni hladiny v řece a kolísá v závislosti na její úrovni. (…) Na základě provedených průzkumných prací lze základové poměry na staveništi hodnotit ve smyslu ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy, jako relativně jednoduché. Posuzované staveniště pak pro daný typ zakládané konstrukce za jednoznačně vhodné.“ Z právě citovaného je zcela zřejmé, že správní orgány disponovaly posudkem, jenž se hydrologickou situací v daném území prokazatelně zabýval. Jednoznačně uvádí, že hladina podzemních vod se v dané oblasti vyskytuje v hloubce cca 7 m, přičemž při zkušebním měření nebyla shledána ani v této výšce. Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo za této situace na místě požadovat po stavebníkovi předložení speciálního hydrogeologického posudku. Ze získaných poznatků totiž bylo zřejmé, že stavba vyhovuje požadavkům na zajištění hydrogeologické stability. Lze dodat, že stěžovatelé v řízení nepředložili žádný relevantní podklad, který by měl potenciál zvrátit závěry předmětného posudku (např. jiné odborné vyjádření atp.). Jejich argumentace byla povětšinou hypotetická, přičemž není úkolem soudu řešit hypotetické otázky (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017
33, č. 3854/2019 Sb. NSS). Právní úprava přitom umožňuje efektivně řešit i nepředvídatelné situace (např. pokud se při samotné stavbě objeví nové skutečnosti). Tímto soud neříká, že by si nebylo lze představit podrobnější argumentaci ve správních rozhodnutích, např. stran hydrologických a jiných poměrů. Soud však s ohledem na celkový obsah spisu není názoru, že by pro uvedené bylo třeba přistoupit ke zrušení správních rozhodnutí, jak správně dovodil městský soud.
[51] Kasační soud souhlasí s městským soudem i v tom, že označený hydrologický posudek nelze považovat za vnitřně rozporný. Soud nenachází jakýkoli rozpor v konstatování, že dle technické normy ČSN 73 1001 je na jedné straně stavba spíše náročnou, na straně druhé jsou však základové poměry pro stavbu jednoduché. Zatímco v prvém případě je hodnocena samotná stavba (z hlediska velikosti, struktury apod.), v druhém případě je posuzována vhodnost realizace stavby v předmětné lokalitě. Náročnost realizace stavby nemá jakýkoli vliv na posouzení místních hydrogeologických poměrů, takže i u náročné stavby může být konstatována relativní jednoduchost základových poměrů. Kasační soud souhlasí i s dalším závěrem městského soudu, podle něhož stavební povolení nemuselo stanovovat odborný dohled dle předem stanovených kritérií při hloubení stavební jámy, resp. při jejím zajišťování. Z hydrologického posudku totiž plyne, že odborný dohled při hloubení stavební jámy byl pouhým doporučením. To, že toto doporučení nebylo přeneseno v podobě podmínky pro provádění stavby do nyní posuzovaného stavebního povolení neznamená, že správní orgány postupovaly protizákonně. Posudek i přes kolísání hladiny podzemní vody dovodil, že dotčená lokalita je z hlediska hydrogeologického pro stavební záměr vhodná. Co se pak týče námitek směřujících do stavby vsakovacího objektu, ty měly být řešeny při posuzování uvedeného záměru. Tam bylo lze uplatnit i námitky stran kapacity vsakovacího zařízení. Podrobněji odkazuje soud na rozsudek městského soudu.
[51] Kasační soud souhlasí s městským soudem i v tom, že označený hydrologický posudek nelze považovat za vnitřně rozporný. Soud nenachází jakýkoli rozpor v konstatování, že dle technické normy ČSN 73 1001 je na jedné straně stavba spíše náročnou, na straně druhé jsou však základové poměry pro stavbu jednoduché. Zatímco v prvém případě je hodnocena samotná stavba (z hlediska velikosti, struktury apod.), v druhém případě je posuzována vhodnost realizace stavby v předmětné lokalitě. Náročnost realizace stavby nemá jakýkoli vliv na posouzení místních hydrogeologických poměrů, takže i u náročné stavby může být konstatována relativní jednoduchost základových poměrů. Kasační soud souhlasí i s dalším závěrem městského soudu, podle něhož stavební povolení nemuselo stanovovat odborný dohled dle předem stanovených kritérií při hloubení stavební jámy, resp. při jejím zajišťování. Z hydrologického posudku totiž plyne, že odborný dohled při hloubení stavební jámy byl pouhým doporučením. To, že toto doporučení nebylo přeneseno v podobě podmínky pro provádění stavby do nyní posuzovaného stavebního povolení neznamená, že správní orgány postupovaly protizákonně. Posudek i přes kolísání hladiny podzemní vody dovodil, že dotčená lokalita je z hlediska hydrogeologického pro stavební záměr vhodná. Co se pak týče námitek směřujících do stavby vsakovacího objektu, ty měly být řešeny při posuzování uvedeného záměru. Tam bylo lze uplatnit i námitky stran kapacity vsakovacího zařízení. Podrobněji odkazuje soud na rozsudek městského soudu.
[52] Zdejší soud nemůže přisvědčit ani námitce, že si městský soud činil stran hydrogeologické situace v území vlastní odborné závěry, a to i přesto, že sám nedisponuje dostatečnou odborností. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud vyšel z odborných závěrů založených ve spisu. Městský soud odůvodnil i to, z jakých důvodů nebylo nutné vyslechnout osoby, které zpracovaly hydrogeologický posudek, z jakých důvodů nebylo nutné provádět dokazování stavební dokumentací ke stavebnímu projektu nacházejícímu se v okolí posuzované stavby atp. Je pravdou, že se městský soud nevypořádal s každým dílčím návrhem, souhrnně však z rozsudku vyplývá, že další dokazování nepovažoval za nutné. Takový postup nezakládá nutnost zrušení rozsudku (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011
121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015
51, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1215/11 atp.). Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že ani podle jeho názoru nebylo třeba k posouzení žalobních námitek vyslechnout vedoucího stavebního úřadu, popř. vyhovět dalším důkazním návrhům stěžovatelů. Jak již bylo výše uvedeno, správní spis poskytuje dostatečné podklady pro posouzení zákonnosti stavebního povolení.
[52] Zdejší soud nemůže přisvědčit ani námitce, že si městský soud činil stran hydrogeologické situace v území vlastní odborné závěry, a to i přesto, že sám nedisponuje dostatečnou odborností. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud vyšel z odborných závěrů založených ve spisu. Městský soud odůvodnil i to, z jakých důvodů nebylo nutné vyslechnout osoby, které zpracovaly hydrogeologický posudek, z jakých důvodů nebylo nutné provádět dokazování stavební dokumentací ke stavebnímu projektu nacházejícímu se v okolí posuzované stavby atp. Je pravdou, že se městský soud nevypořádal s každým dílčím návrhem, souhrnně však z rozsudku vyplývá, že další dokazování nepovažoval za nutné. Takový postup nezakládá nutnost zrušení rozsudku (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011
121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015
51, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1215/11 atp.). Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že ani podle jeho názoru nebylo třeba k posouzení žalobních námitek vyslechnout vedoucího stavebního úřadu, popř. vyhovět dalším důkazním návrhům stěžovatelů. Jak již bylo výše uvedeno, správní spis poskytuje dostatečné podklady pro posouzení zákonnosti stavebního povolení.
[53] I podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze argumentaci založenou na povodních z roku 2002 (s ohledem na jejich mimořádnost) považovat za hlavní referenční hledisko při posuzování stavebního záměru. Je třeba dodat, že podle podmínky č. 23 stavebního povolení se mají v případě povodní stavební práce řídit pokyny příslušného povodňového orgánu. Stavební povolení tedy počítá s předmětnou eventualitou a stanoví, jak postupovat v případě povodní. Podstata této podmínky byla přitom dostatečně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. str. 23 rozhodnutí žalovaného). Uvedenou podmínku je třeba vykládat v rámci zákonné úpravy. Podle § 63 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál též „vodní zákon“), je každý povinen k zajištění ochrany před povodněmi umožnit vstup, případně vjezd na své pozemky, popřípadě stavby těm, kteří řídí, koordinují a provádějí zabezpečovací a záchranné práce, přispět na příkaz povodňových orgánů osobní a věcnou pomocí k ochraně životů a majetku před povodněmi a řídit se příkazy povodňových orgánů. Tím, že stavební úřad východiska citovaného zákonného ustanovení vtělil do podmínky č. 23 stavebního povolení, došlo toliko ke zdůraznění jejich relevance. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že by na základě znění uvedené podmínky v době případných povodní měla danému území hrozit nekoordinace zabezpečovacích prací či dokonce stěžovateli tvrzený „chaos“. Postup správních orgánů v případě povodní je limitován zákonným rámcem. I v dalších ohledech soud souzní s argumentací městského soudu.
[53] I podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze argumentaci založenou na povodních z roku 2002 (s ohledem na jejich mimořádnost) považovat za hlavní referenční hledisko při posuzování stavebního záměru. Je třeba dodat, že podle podmínky č. 23 stavebního povolení se mají v případě povodní stavební práce řídit pokyny příslušného povodňového orgánu. Stavební povolení tedy počítá s předmětnou eventualitou a stanoví, jak postupovat v případě povodní. Podstata této podmínky byla přitom dostatečně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. str. 23 rozhodnutí žalovaného). Uvedenou podmínku je třeba vykládat v rámci zákonné úpravy. Podle § 63 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál též „vodní zákon“), je každý povinen k zajištění ochrany před povodněmi umožnit vstup, případně vjezd na své pozemky, popřípadě stavby těm, kteří řídí, koordinují a provádějí zabezpečovací a záchranné práce, přispět na příkaz povodňových orgánů osobní a věcnou pomocí k ochraně životů a majetku před povodněmi a řídit se příkazy povodňových orgánů. Tím, že stavební úřad východiska citovaného zákonného ustanovení vtělil do podmínky č. 23 stavebního povolení, došlo toliko ke zdůraznění jejich relevance. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že by na základě znění uvedené podmínky v době případných povodní měla danému území hrozit nekoordinace zabezpečovacích prací či dokonce stěžovateli tvrzený „chaos“. Postup správních orgánů v případě povodní je limitován zákonným rámcem. I v dalších ohledech soud souzní s argumentací městského soudu.
[54] To plně platí i stran podmínky č. 24 stavebního povolení. I tato podmínka byla převzata ze závazného stanoviska vodoprávního úřadu a byla potvrzena závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je i znění této podmínky dostatečně určité. Podmínka nevybočuje ani z mezí stanovených zákonem (viz § 71 odst. 4 vodního zákona). Jak správně uvedl žalovaný, „aktualizací povodňového plánu objektu se rozumí doplnění stávajícího povodňového plánu vypracovaného pro objekt školy o nové údaje vztahující se k vybudované přístavbě.“ (viz str. 21 rozhodnutí žalovaného). Ze zákona přitom nevyplývá, že by stavebník byl povinen aktualizovat povodňový plán před vydáním stavebního povolení a zahájením stavby. Vodní zákon nestanoví, k jakému okamžiku výstavby má být povodňový plán aktualizován. Teprve v rámci kolaudačního řízení bude zkoumáno, zda byla stavba realizována v souladu se stavebním povolením. V případě nedodržení podmínky č. 24 stavebního povolení by stavebníkovi nemuselo být vydáno kolaudační rozhodnutí. Zároveň by se stavebník vystavoval postihu za spáchání přestupku dle § 121 vodního zákona, neboť povinnost vypracovat aktualizovaný povodňový plán stanoví přímo vodní zákon. Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud správně uchopil i námitky směřující proti dalším podmínkám stavebního povolení. Žádná z nich přitom nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, resp. stavebního povolení. Není pravdou ani to, že by městský soud nepřípustně rozšiřoval či zhojoval vady správních rozhodnutí (např. při výkladu pojmu zabezpečovací a záchranné práce). Zcela v mezích právní úpravy se zabýval i dalšími námitkami stěžovatelů, vč. námitek stran zákonnosti dalších podmínek vymezených ve stavebním povolení (např. podmínka 12, 13, 18). Správně uzavřel, že na podkladě žalobní argumentace nebylo lze dovodit nezákonnost stavebního povolení, resp. navazujícího rozhodnutí žalovaného. I podle názoru soudu byla správní rozhodnutí vydána v mezích právní úpravy. Nejvyšší správní soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[54] To plně platí i stran podmínky č. 24 stavebního povolení. I tato podmínka byla převzata ze závazného stanoviska vodoprávního úřadu a byla potvrzena závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je i znění této podmínky dostatečně určité. Podmínka nevybočuje ani z mezí stanovených zákonem (viz § 71 odst. 4 vodního zákona). Jak správně uvedl žalovaný, „aktualizací povodňového plánu objektu se rozumí doplnění stávajícího povodňového plánu vypracovaného pro objekt školy o nové údaje vztahující se k vybudované přístavbě.“ (viz str. 21 rozhodnutí žalovaného). Ze zákona přitom nevyplývá, že by stavebník byl povinen aktualizovat povodňový plán před vydáním stavebního povolení a zahájením stavby. Vodní zákon nestanoví, k jakému okamžiku výstavby má být povodňový plán aktualizován. Teprve v rámci kolaudačního řízení bude zkoumáno, zda byla stavba realizována v souladu se stavebním povolením. V případě nedodržení podmínky č. 24 stavebního povolení by stavebníkovi nemuselo být vydáno kolaudační rozhodnutí. Zároveň by se stavebník vystavoval postihu za spáchání přestupku dle § 121 vodního zákona, neboť povinnost vypracovat aktualizovaný povodňový plán stanoví přímo vodní zákon. Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud správně uchopil i námitky směřující proti dalším podmínkám stavebního povolení. Žádná z nich přitom nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, resp. stavebního povolení. Není pravdou ani to, že by městský soud nepřípustně rozšiřoval či zhojoval vady správních rozhodnutí (např. při výkladu pojmu zabezpečovací a záchranné práce). Zcela v mezích právní úpravy se zabýval i dalšími námitkami stěžovatelů, vč. námitek stran zákonnosti dalších podmínek vymezených ve stavebním povolení (např. podmínka 12, 13, 18). Správně uzavřel, že na podkladě žalobní argumentace nebylo lze dovodit nezákonnost stavebního povolení, resp. navazujícího rozhodnutí žalovaného. I podle názoru soudu byla správní rozhodnutí vydána v mezích právní úpravy. Nejvyšší správní soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[55] Nejvyšší správní soud neshledává nic nezákonného ani na závěru městského soudu, že v daném řízení nebylo lze posuzovat námitky spadající do územního řízení. V územním řízení se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. Ve stavebním řízení se potom posuzuje, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány (§ 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona). Stavba do území se nicméně neumísťuje, neboť v něm již umístěna je, a to právě na základě územního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se proto mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu stavebního řízení, a nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení (viz § 114 odst. 2 stavebního zákona: K námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží; srov. též rozsudky zdejšího soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011
565, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011
127, či ze dne 25. 7. 2016, č. j. 4 As 63/2016
39). Uvedené lze vztáhnout mj. na námitky týkající se rozměrů stavby, odstupových vzdáleností, zvýšení nároků na dopravu, parkování atp. Tyto otázky spadají primárně do řízení o umístění stavby, nikoliv do řízení o vydání stavebního povolení. Lze dodat, že správní orgány se zabývaly otázkami, které mohly mít přesah do stavebního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 As 130/2022
60). Mj. zkoumaly i otázku světlého smogu a jeho eliminace (srov. např. str. 11 rozhodnutí žalovaného). Dostatečně vypořádaly i další námitky (viz výše). Pro danou věc jsou přitom zcela irelevantní námitky, které se netýkají zákonnosti stavebního povolení (dostatečná kapacita škol v okolí a podobné námitky, které se ve stavebním řízení neposuzují).
[55] Nejvyšší správní soud neshledává nic nezákonného ani na závěru městského soudu, že v daném řízení nebylo lze posuzovat námitky spadající do územního řízení. V územním řízení se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. Ve stavebním řízení se potom posuzuje, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány (§ 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona). Stavba do území se nicméně neumísťuje, neboť v něm již umístěna je, a to právě na základě územního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se proto mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu stavebního řízení, a nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení (viz § 114 odst. 2 stavebního zákona: K námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží; srov. též rozsudky zdejšího soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011
565, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011
127, či ze dne 25. 7. 2016, č. j. 4 As 63/2016
39). Uvedené lze vztáhnout mj. na námitky týkající se rozměrů stavby, odstupových vzdáleností, zvýšení nároků na dopravu, parkování atp. Tyto otázky spadají primárně do řízení o umístění stavby, nikoliv do řízení o vydání stavebního povolení. Lze dodat, že správní orgány se zabývaly otázkami, které mohly mít přesah do stavebního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 As 130/2022
60). Mj. zkoumaly i otázku světlého smogu a jeho eliminace (srov. např. str. 11 rozhodnutí žalovaného). Dostatečně vypořádaly i další námitky (viz výše). Pro danou věc jsou přitom zcela irelevantní námitky, které se netýkají zákonnosti stavebního povolení (dostatečná kapacita škol v okolí a podobné námitky, které se ve stavebním řízení neposuzují).
[56] Stěžovatel b) dále namítal, že postupem správních orgánů došlo k porušení zásady rovnosti a legitimního očekávání. V tomto ohledu uváděl, že v případě jiných staveb, o jejichž stavební povolení žádá soukromá fyzická nebo právnická osoba, postupuje stavební úřad nedůvodně jinak než v případě právě povolované stavby. Uvedenou námitkou se zabýval již městský soud. Ten konstatoval, že neshledal, že by se vydání stavebního povolení v dané věci vymykalo běžnému rozhodování stavebního úřadu, resp. žalovaného. Kasační soud se závěrem městského soudu souhlasí. Z ničeho nevyplývá, že by správní orgány přistoupily k projednávané věci jinak, než to činí v jiných obdobných věcech. Na tom nic nemění ani vyjádření stěžovatele b) ze dne 24. 10. 2023. V něm sice uvedl konkrétní stavební řízení, nepředložil však žádné relevantní podklady, ze kterých by bylo lze dovodit, že podobná přístavba školy byla správními orgány posouzena odlišně. To platí i pro obecně namítnou podjatost správních orgánů a soudu. Z procesní opatrnosti soud dodává, že žádný důvod podjatosti neshledal ani na podkladě spisu. Soud není ani názoru, že by postup městského soudu byl „důsledkem negativního dojmu, který se podařilo vyvolat směrem k osobám žalobců žalovaným a Servisním střediskem, tj. že v posuzované věci jde o střet mezi sobeckým zájmem žalobců na pohodlném bydlení a zájmem na tělocvičně a jídelně pro děti.“, jak výslovně tvrdil stěžovatel b) na str. 23 své kasační stížnosti. Nic takového ze spisu nevyplývá. Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by městský soud vypořádával námitky, které vypořádávat neměl (viz shrnutí v replice). Pokud stěžovatel b) v rámci podané kasační stížnosti výslovně požadoval, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž k otázce odkladných účinků v obdobných věcech, pak k tomu zdejší soud uvádí, že otázka odkladného účinku nebyla předmětem přezkoumávaného řízení. Soud provedl souhrnné a komplexní vypořádávání námitek, přičemž stěžovatelé z jeho argumentace nezřídka vytrhávají dílčí věty bez zohlednění smyslu celkové argumentace. Jak již bylo výše uvedeno, není povinností soudu reagovat na každé žalobní tvrzení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013
125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Ani na základě žádné další stížní argumentace soud neshledal, že by městský soud pochybil, pokud žalobu zamítl. Správně dovodil, že na podkladě žalobní argumentace nebylo lze shledat rozhodnutí správních orgánů nezákonnými. Správní orgány se při jejich vydávání nedopustily ani žádné jiné vady, která by měla vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje vedle rozsudku městského soudu i na rozhodnutí správních orgánů. Z uvedeného důvodu nemohl shledat případnou ani polemiku stěžovatelů s jejich argumentací.
[56] Stěžovatel b) dále namítal, že postupem správních orgánů došlo k porušení zásady rovnosti a legitimního očekávání. V tomto ohledu uváděl, že v případě jiných staveb, o jejichž stavební povolení žádá soukromá fyzická nebo právnická osoba, postupuje stavební úřad nedůvodně jinak než v případě právě povolované stavby. Uvedenou námitkou se zabýval již městský soud. Ten konstatoval, že neshledal, že by se vydání stavebního povolení v dané věci vymykalo běžnému rozhodování stavebního úřadu, resp. žalovaného. Kasační soud se závěrem městského soudu souhlasí. Z ničeho nevyplývá, že by správní orgány přistoupily k projednávané věci jinak, než to činí v jiných obdobných věcech. Na tom nic nemění ani vyjádření stěžovatele b) ze dne 24. 10. 2023. V něm sice uvedl konkrétní stavební řízení, nepředložil však žádné relevantní podklady, ze kterých by bylo lze dovodit, že podobná přístavba školy byla správními orgány posouzena odlišně. To platí i pro obecně namítnou podjatost správních orgánů a soudu. Z procesní opatrnosti soud dodává, že žádný důvod podjatosti neshledal ani na podkladě spisu. Soud není ani názoru, že by postup městského soudu byl „důsledkem negativního dojmu, který se podařilo vyvolat směrem k osobám žalobců žalovaným a Servisním střediskem, tj. že v posuzované věci jde o střet mezi sobeckým zájmem žalobců na pohodlném bydlení a zájmem na tělocvičně a jídelně pro děti.“, jak výslovně tvrdil stěžovatel b) na str. 23 své kasační stížnosti. Nic takového ze spisu nevyplývá. Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by městský soud vypořádával námitky, které vypořádávat neměl (viz shrnutí v replice). Pokud stěžovatel b) v rámci podané kasační stížnosti výslovně požadoval, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž k otázce odkladných účinků v obdobných věcech, pak k tomu zdejší soud uvádí, že otázka odkladného účinku nebyla předmětem přezkoumávaného řízení. Soud provedl souhrnné a komplexní vypořádávání námitek, přičemž stěžovatelé z jeho argumentace nezřídka vytrhávají dílčí věty bez zohlednění smyslu celkové argumentace. Jak již bylo výše uvedeno, není povinností soudu reagovat na každé žalobní tvrzení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013
125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Ani na základě žádné další stížní argumentace soud neshledal, že by městský soud pochybil, pokud žalobu zamítl. Správně dovodil, že na podkladě žalobní argumentace nebylo lze shledat rozhodnutí správních orgánů nezákonnými. Správní orgány se při jejich vydávání nedopustily ani žádné jiné vady, která by měla vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje vedle rozsudku městského soudu i na rozhodnutí správních orgánů. Z uvedeného důvodu nemohl shledat případnou ani polemiku stěžovatelů s jejich argumentací.
[57] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl soud na základě oprávnění stanoveného v § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[57] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl soud na základě oprávnění stanoveného v § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[58] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[59] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2023
Tomáš Foltas
předseda senátu