7 Azs 106/2024 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 106/2024- 44 - text

7 Azs 106/2024 - 47 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: K. Ch., zastoupená JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 20 Az 2/2024 31,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2023, č. j. OAM 281/ZA ZA10 VL14 2022 I, žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). II.

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) výše označeným rozsudkem zamítl. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz, přičemž zdejší soud na něj pro stručnost odkazuje. III.

[3] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek stěžovatelka dovozovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dále namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný pochybil, pokud na základě tvrzených skutečností (účast na demonstraci a problémy v zaměstnání), resp. na základě situace v zemi původu neudělil stěžovatelce mezinárodní ochranu. Okolnosti daného případu svědčí v její prospěch. V tomto ohledu poukázala i na azylové řízení týkající se jejího syna. Městský soud proto měl rozhodnutí žalovaného zrušit a nikoliv žalobu zamítnout. Navrhla tedy, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek městského soudu. Jejich závěry považuje za zcela správné a náležitě vyargumentované. Důvodnost stížních námitek neshledal. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. zamítl pro nedůvodnost. V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský (městský) soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021 47, ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 Azs 78/2022 28, ze dne 25. 4. 2024, č. j. 9 Azs 80/2024 26, atp.).

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Věc posoudil v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 51, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 37, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76, ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 26, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 45). Kasační soud je názoru, že rozsudek městského soudu požadavkům označené judikatury dostál. Přiléhavě vypořádal jádro žalobní argumentace, resp. stěžejní žalobní námitky. Jeho postup odpovídá i judikatuře, podle níž je krajský (městský) soud oprávněn závěry správních orgánů převzít, shledá li odůvodnění jejich rozhodnutí přiléhavým (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130, ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 86, či ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47, atp.). Městský soud se nedopustil ani žádných jiných vad s vlivem na zákonnost rozsudku. Není pravdou, že by závěry napadeného rozsudku neměly oporu ve spisovém materiálu, resp. že by rozsudek jako celek byl zmatečný. Městský soud zohlednil obsah spisového materiálu a srozumitelně odůvodnil své závěry. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být konkrétní soudní rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje jej přezkoumat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35, atp.). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 64). Takovými vadami však rozsudek městského soudu netrpí.

[10] I při zjišťování skutkového stavu postupoval žalovaný v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 43, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 A 109/2000, publ. pod. č. 583/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 67, či ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 66). Žalovaný důkladně zkoumal veškeré okolnosti věci, přičemž zohlednil i stěžovatelkou akcentované skutečnosti. Pro své závěry si obstaral aktuální zprávy o zemi původu. Rozhodnutí žalovaného splňuje i požadavek přezkoumatelnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 25). Ve správním řízení nedošlo ani k žádným jiným vadám s vlivem na výsledek řízení (viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 83, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 112, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018 28, atp.).

[11] Rovněž na základě námitek poukazujících na nesprávné právní posouzení neshledal zdejší soud důvod k připuštění kasační stížnosti k věcnému přezkumu. Pokud jde o důvody obsahově podřaditelné pod § 12 zákona o azylu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 3 Azs 64/2004 58, č. 642/2005 Sb. NSS, ze dne 15. 2. 2006, č. j. 3 Azs 442/2004 61, ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Azs 35/2014 29, ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 Azs 253/2023 31, ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 Azs 274/2023 44, ze dne 25. 4. 2024, č. j. 9 Azs 80/2024 26, ze dne 10. 7. 2024, č. j. 1 Azs 66/2024 34, atp. V posledně označeném rozhodnutí kasační soud uvedl, že „k udělení mezinárodní ochrany nedostačuje pouhá existence nedemokratického systému v zemi původu, žadatel musí tvrdit, že bude po návratu vystaven pronásledování nebo diskriminaci z azylově významných důvodů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 79, ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 40). Většině ruských občanů nebezpečí státní represe nehrozí (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 Azs 274/2023 44, rozsudek ze dne 22. 3. 2023, č. j. 5 Azs 24/2023 23). Invaze Ruska na Ukrajinu je sice výjimečnou okolností, kterou musí správní soud zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 24), přesto však platí, že je to stěžovatel, koho tíží břemeno tvrzení [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a kdo má navrhovat důkazy [§ 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].“ V usnesení ze dne 25. 4. 2024, č. j. 9 Azs 80/2024 26, posuzoval Nejvyšší správní soud obdobnou situaci, jako je situace nyní řešená, a mj. dovodil, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nejsou ani některé projevy na sociálních sítích, účast na dvou demonstracích v Moskvě, jakož ani skutečnost, že stěžovatelka žila dočasně na území Ukrajiny a České republiky.

[12] Prizmatem závěrů označené judikatury přistoupil k posouzení věci i žalovaný. Správně se zaměřil jak na stěžovatelkou tvrzené jednání v zemi původu, tak i důsledky, které toto jednání pro stěžovatelku mělo, resp. by mít mohlo. Zdůraznil, že se stěžovatelka v zemi původu účastnila jedné demonstrace, přičemž účast na této demonstraci stěžovatelce nepřivodila žádné negativní důsledky. Stěžovatelka se během této demonstrace nedostala do kontaktu s bezpečnostními složkami. Ty ji nehledaly ani později (srov. str. 8 rozhodnutí žalovaného a bod 25 rozsudku městského soudu). Kromě účasti na demonstraci se stěžovatelka politicky nijak neangažovala. Nebyla členkou žádné politické strany či hnutí. Politická práva ani žádným jiným způsobem neprosazovala. V minulosti neměla se státními orgány země původu žádné problémy. To potvrzuje i skutečnost, že stěžovatelka neměla problémy při opuštění země. Ostatně Ruskou federaci v minulosti opustila opakovaně, a to jak z pracovních, tak i soukromých (rekreačních) důvodů. Žalovaný se podrobně zabýval i tvrzenými problémy v zaměstnání. Dovodil, že důvodem ukončení pracovního poměru bylo to, že stěžovatelka nepřišla do práce i přesto, že jí nebyla schválená žádost o neplacené volno. V tomto směru žalovaný shledal postup zaměstnavatele za „ničím se nevymykající praxi kdekoliv jinde, resp. za postup de facto vstřícný, když jmenované poskytl možnost podat výpověď na vlastní žádost místo okamžitého rozvázání pracovního poměru z jeho strany pro hrubé porušení pracovní kázně.“ K nebezpečí návratu do Ruska žalovaný uvedl, že stěžovatelka nepatří do skupiny známých aktivistů, novinářů, bloggerů, atp. Státní orgány země původu o ni v minulosti zájem neprojevovaly; hranice Ruska překračovala opakovaně a ani po její účasti na předmětné demonstraci ji nehledaly. Není přitom důvod domnívat se, že by se jejích přístup změnil po jejím návratu do vlasti (ostatně k rizikovým skupinám obyvatelstva nepatří). K tvrzení, že stěžovatelce hrozí povolání do armády a návazně zapojení do bojů na Ukrajině žalovaný mj. uvedl, že vyhlášená mobilizace již byla ukončena, pročež stěžovatelčiny obavy nejsou opodstatněné. Městský soud se s posouzením provedeným žalovaným ztotožnil. Důkladně vypořádal všechny vznesené námitky, a to rovněž zcela v souladu s východisky výše označené judikatury (viz body 24 a násl. napadeného rozsudku).

[13] Stěžovatelka zastoupena advokátem (tedy osobou práva znalou) přitom s konkrétními závěry žalovaného a městského soudu polemizuje povětšinou v obecné rovině. Nepředkládá žádná konkrétní tvrzení či podklady, které by měly potenciál zpochybnit (podložené) závěry žalovaného a městského soudu. Svůj azylový příběh primárně opírá o příběh svého syna, ten je však založen na zcela jiných tvrzeních, resp. důvodech (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 19 Az 2/2024 25, jimž městský soud zrušil rozhodnutí ministerstva vnitra, kterým ministerstvo vnitra neudělilo mezinárodní ochranu synovi stěžovatelky). K obavě stěžovatelky z tohoto, že její žádost o mezinárodní ochranu bude posouzena jinak než žádost jejího syna, lze uvést, že azylové příběhy žadatelů o udělení mezinárodní ochrany se posuzují samostatně, neboť rozhodování ve věcech azylových je přísně individualizováno a v jednotlivých řízeních je nezbytné odlišovat míru, v jaké dochází k porušování základních lidských práv u každé jednotlivé osoby zvlášť (k tomu viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 81, ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 63, ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 32/2005 64, ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 57, publ. pod č. 1943/2009 Sb. NSS, či ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Azs 5/2013

[14] I v dalších ohledech mají závěry žalovaného, resp. městského soudu oporu v právní úpravě a relevantní judikatuře. Ve vztahu k humanitárnímu azylu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 96, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 32, atp. Stran doplňkové ochrany pak na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 68. Ani zájem o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 69 ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 81, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 94, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 54, atp.). Mezinárodní resp. doplňkovou ochranu nelze udělit ani s ohledem na ekonomicky či společensky neuspokojivou situaci v zemi původu, nejistotu stran „uplatnění v oboru“, či jiné pobytové důvody (viz rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 60, ze dne 20. 10. 2016, 5 Azs 11/2016 49, ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 28, ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020 29, ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 Azs 5/2021 54, ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 Azs 8/2022 40, ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs 347/2020 23, atp.).

[15] Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s.

[16] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4., či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 32). Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a proto jí náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. srpna 2024

Tomáš Foltas předseda senátu

Plný text rozhodnutí