7 Azs 128/2024- 58 - text
7 Azs 128/2024 - 61
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. H., zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Az 27/2023
39,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2016, č. j. OAM
58/ZA
ZA11
ZA05
2016, žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Podanou žalobu odmítl Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 8. 2016, č. j. 42 Az 6/2016
35, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 Azs 182/2016
22. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 42 Az 6/2016
60, rozhodnutí žalovaného částečně zrušil, a to v části neudělení doplňkové ochrany (§ 14a a § 14b zákona o azylu), ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2019, č. j. OAM
58/ZA
ZA11
ZA05
R2
2016, žalovaný dospěl k závěru, že žalobci doplňkovou ochranu udělit nelze. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019
70, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil. Rozhodnutím ze dne 4. 10. 2023, č. j. OAM
58/ZA
ZA11
ZA19
R3
2016 (dále též „napadené rozhodnutí“ nebo též „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný žalobci doplňkovou ochranu neudělil, a to pro celkovou nevěrohodnost žalobcem vylíčeného azylového příběhu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu. Ten shora označeným rozsudkem podanou žalobu zamítl. Plné znění napadeného rozsudku (vč. všech dále označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je přístupné na www.nssoud.cz, přičemž zdejší soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním okruhu námitek namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu. Ve druhém okruhu námitek poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalovaný se nezabýval všemi pro posouzení věci relevantními skutečnostmi, vč. např. zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Jeho závěry nemají oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný porušil i základní zásady správního řízení. Napadené rozhodnutí nadto není v souladu se závazným právním názorem vyjádřeném v rozsudku městského soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019
70. Ve třetím okruhu námitek namítal nesprávné právní posouzení věci. Posouzení (ne)věrohodnosti stěžovatelova azylového příběhu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelem vylíčený azylový příběh je úplný a věrohodný. Stěžovatel všechny nejasnosti vysvětlil v rámci provedených pohovorů. Pokud přitom určité nepřesnosti ve výpovědích stěžovatele přetrvaly, nejednalo se o zásadní nesrovnalosti, které by byly sto znevěrohodnit stěžovatelův azylový příběh jako celek. Stěžovatel namítl i nesprávný výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním okruhu námitek namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu. Ve druhém okruhu námitek poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalovaný se nezabýval všemi pro posouzení věci relevantními skutečnostmi, vč. např. zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Jeho závěry nemají oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný porušil i základní zásady správního řízení. Napadené rozhodnutí nadto není v souladu se závazným právním názorem vyjádřeném v rozsudku městského soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019
70. Ve třetím okruhu námitek namítal nesprávné právní posouzení věci. Posouzení (ne)věrohodnosti stěžovatelova azylového příběhu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelem vylíčený azylový příběh je úplný a věrohodný. Stěžovatel všechny nejasnosti vysvětlil v rámci provedených pohovorů. Pokud přitom určité nepřesnosti ve výpovědích stěžovatele přetrvaly, nejednalo se o zásadní nesrovnalosti, které by byly sto znevěrohodnit stěžovatelův azylový příběh jako celek. Stěžovatel namítl i nesprávný výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil se závěry městského soudu. Důvodnou neshledal žádnou ze stížních námitek. Podle jeho názoru zjistil skutkový stav dostatečně. Setrval na nosném závěru, že stěžovatelem vylíčený azylový příběh není ve svém souhrnu věrohodný. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, příp. zamítl jako nedůvodnou.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro kasační soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost rovněž tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat např. tehdy, nerespektoval
li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006
59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013
18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014
52, nebo ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 Azs 189/2019
37 atp. (posledně uvedeným rozhodnutím zdejší soud odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost směřující proti rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany). Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021
34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021
47, ze dne 22. 6. 2023, č. j. 10 Azs 129/2023
34 atp.).
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Danou věc naopak posoudil zcela v souladu s konstantní (přiléhavou) judikaturou, od které kasační soud neshledal důvod se odchýlit.
[8] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Danou věc naopak posoudil zcela v souladu s konstantní (přiléhavou) judikaturou, od které kasační soud neshledal důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003
51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015
45 atp. Podle názoru zdejšího soudu postupoval městský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Řádně vysvětlil, proč v daném případě neshledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Důkladně vypořádal námitky týkající se jádra věci (věrohodnost azylového příběhu). Lze si přitom zcela jistě představit podrobnější odůvodnění některých žalobních tvrzení (např. stran možnosti vnitřního přesídlení), celkově však způsob zvolený městským soudem nepředstavuje důvod ke kasaci napadeného rozsudku. Městský soud nevybočil z mantinelů judikatury, podle níž není povinností soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvracet; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09 atp.). „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014
43). Z procesní opatrnosti soud dodává, že správní rozhodnutí na možnosti vnitřního přesídlení nestojí, stojí na nevěrohodnosti stěžovatele – viz dále. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (k tomu viz rozsudky ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64). Takovými vadami však rozsudek městského soudu netrpí. Kasační soud neshledal ani žádnou jinou vadu v postupu městského soudu, pro kterou by bylo nutno přistoupit ke zrušení jeho rozsudku (srov. rozsudky ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64).
[9] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003
51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015
45 atp. Podle názoru zdejšího soudu postupoval městský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Řádně vysvětlil, proč v daném případě neshledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Důkladně vypořádal námitky týkající se jádra věci (věrohodnost azylového příběhu). Lze si přitom zcela jistě představit podrobnější odůvodnění některých žalobních tvrzení (např. stran možnosti vnitřního přesídlení), celkově však způsob zvolený městským soudem nepředstavuje důvod ke kasaci napadeného rozsudku. Městský soud nevybočil z mantinelů judikatury, podle níž není povinností soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvracet; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09 atp.). „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014
43). Z procesní opatrnosti soud dodává, že správní rozhodnutí na možnosti vnitřního přesídlení nestojí, stojí na nevěrohodnosti stěžovatele – viz dále. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (k tomu viz rozsudky ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64). Takovými vadami však rozsudek městského soudu netrpí. Kasační soud neshledal ani žádnou jinou vadu v postupu městského soudu, pro kterou by bylo nutno přistoupit ke zrušení jeho rozsudku (srov. rozsudky ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016
64).
[10] Výše uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného. I to je odůvodněno srozumitelně a dostatečně (srov. např. rozsudky ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, či ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25). I postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (viz § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003
59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003
42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008
67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008
66). Obsah spisu poskytuje dostatečnou oporu pro nosné závěry žalovaného. S ohledem na obsah spisu není soud současně názoru, že by došlo k porušení zásad správního řízení (§ 2 a násl. správního řádu). K tvrzení stran porušení správní praxe soud dodává, že stěžovatel nedoložil, že by ve zcela stejné skutkové a právní situaci žalovaný rozhodoval jinak. Lze dodat, že ani délka řízení před žalovaným nepředurčuje záruku vyhovění žádosti o udělení mezinárodní, resp. doplňkové ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 7 Azs 414/2019
58). Nejvyšší správní soud není současně názoru, že by rozhodnutí žalovaného bylo v rozporu se závazným právním názorem plynoucím z rozsudku městského soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019
70. Není pravdou ani to, že by z uvedeného rozhodnutí vyplývala bezpodmínečná nutnost doplnění dokazování stran možnosti vnitřního přesídlení. Tato povinnost byla podmíněná tím, že žalovaný shledá daný azylový příběh věrohodným (srov. bod 41 označeného rozsudku). Žalovaný přitom shledal azylový příběh nevěrohodným ve všech pro posouzení věci relevantních aspektech. Žalovaný si – v intencí tvrzení stěžovatele – obstaral i dostatečné informace o zemi původu. Ve spise jsou založeny mj. tyto dokumenty: Informace OAMP MV ČR „Arménie, bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 7. 3. 2023; Informace OAMP MV ČR „Arménie, konflikt o Náhorní Karabach“ ze dne 20. 6. 2023; Informace OAMP MV ČR „Arménie, situace navrátilců“ ze dne 25. 5. 2023. Lze dodat, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní, resp. doplňkové ochrany je právě žadatel (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013
38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014
48). Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se odvíjí od obsahu jeho sdělení (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 Azs 118/2021
39, ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024
31). Gros věci představuje otázka věrohodnosti stěžovatele, přičemž tato otázka byla posouzena zcela dostatečně (viz dále). Pokud správní orgán shledá stěžovatele (jeho azylový příběh) nevěrohodným, nemusí detailně posuzovat veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, podle kterého „pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“ Na podkladě stížní argumentace nebylo lze shledat ani žádnou jinou vadu v postupu žalovaného (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010
112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016
198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016
88 atp.).
[10] Výše uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného. I to je odůvodněno srozumitelně a dostatečně (srov. např. rozsudky ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007
84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008
109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012
41, či ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013
25). I postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (viz § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003
59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003
42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008
67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008
66). Obsah spisu poskytuje dostatečnou oporu pro nosné závěry žalovaného. S ohledem na obsah spisu není soud současně názoru, že by došlo k porušení zásad správního řízení (§ 2 a násl. správního řádu). K tvrzení stran porušení správní praxe soud dodává, že stěžovatel nedoložil, že by ve zcela stejné skutkové a právní situaci žalovaný rozhodoval jinak. Lze dodat, že ani délka řízení před žalovaným nepředurčuje záruku vyhovění žádosti o udělení mezinárodní, resp. doplňkové ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 7 Azs 414/2019
58). Nejvyšší správní soud není současně názoru, že by rozhodnutí žalovaného bylo v rozporu se závazným právním názorem plynoucím z rozsudku městského soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019
70. Není pravdou ani to, že by z uvedeného rozhodnutí vyplývala bezpodmínečná nutnost doplnění dokazování stran možnosti vnitřního přesídlení. Tato povinnost byla podmíněná tím, že žalovaný shledá daný azylový příběh věrohodným (srov. bod 41 označeného rozsudku). Žalovaný přitom shledal azylový příběh nevěrohodným ve všech pro posouzení věci relevantních aspektech. Žalovaný si – v intencí tvrzení stěžovatele – obstaral i dostatečné informace o zemi původu. Ve spise jsou založeny mj. tyto dokumenty: Informace OAMP MV ČR „Arménie, bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 7. 3. 2023; Informace OAMP MV ČR „Arménie, konflikt o Náhorní Karabach“ ze dne 20. 6. 2023; Informace OAMP MV ČR „Arménie, situace navrátilců“ ze dne 25. 5. 2023. Lze dodat, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní, resp. doplňkové ochrany je právě žadatel (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013
38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014
48). Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se odvíjí od obsahu jeho sdělení (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 Azs 118/2021
39, ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024
31). Gros věci představuje otázka věrohodnosti stěžovatele, přičemž tato otázka byla posouzena zcela dostatečně (viz dále). Pokud správní orgán shledá stěžovatele (jeho azylový příběh) nevěrohodným, nemusí detailně posuzovat veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, podle kterého „pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“ Na podkladě stížní argumentace nebylo lze shledat ani žádnou jinou vadu v postupu žalovaného (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010
112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016
198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016
88 atp.).
[11] I další závěry žalovaného a městského soudu mají oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten se k otázce hodnověrnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu vyjádřil již např. v rozhodnutí ze dne 3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009
96, kde mj. uvedl, že „posouzení věrohodnosti skutkového příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se odehrává zejména na základě výpovědí, které v průběhu správního řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů je zpravidla v azylovém řízení nouze. Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná snaha o doplňování nových azylově relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem uváděné skutečnosti neshledal věrohodnými.“ V rozsudku ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019
57, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „při hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu lze vycházet z vnitřní konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi, z toho, nakolik je žadatelem prezentovaný azylový příběh souladný s informacemi o zemi původu, či z celkové věrohodnosti žadatele (…) žalovaný by mohl označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení žadatele či by jej mohl označit za celkově nevěrohodného, to však pouze z důvodu jeho nevěrohodnosti v relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019
77). Celkovou nevěrohodnost žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice] proto lze dle citované judikatury dovodit pouze ze souhrnu jednotlivých nevěrohodných tvrzení, která se týkají skutečností podstatných pro posouzení konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností, které mají význam okrajový.“ Závěr o tom, že daný azylový příběh či jeho část jsou nevěrohodné, by měl vycházet z důsledného přezkoumání hodnověrnosti výpovědi ve světle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. „Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její plauzibilita ve světle mimo jiné relevantních informací o zemi původu atd.“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29, ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007
55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009
74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015
54, publ. pod č. 3279/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019
41, či ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020
63, publ. pod č. 4399/2022 Sb. NSS).
[11] I další závěry žalovaného a městského soudu mají oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten se k otázce hodnověrnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu vyjádřil již např. v rozhodnutí ze dne 3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009
96, kde mj. uvedl, že „posouzení věrohodnosti skutkového příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se odehrává zejména na základě výpovědí, které v průběhu správního řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů je zpravidla v azylovém řízení nouze. Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná snaha o doplňování nových azylově relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem uváděné skutečnosti neshledal věrohodnými.“ V rozsudku ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019
57, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „při hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu lze vycházet z vnitřní konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi, z toho, nakolik je žadatelem prezentovaný azylový příběh souladný s informacemi o zemi původu, či z celkové věrohodnosti žadatele (…) žalovaný by mohl označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení žadatele či by jej mohl označit za celkově nevěrohodného, to však pouze z důvodu jeho nevěrohodnosti v relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019
77). Celkovou nevěrohodnost žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice] proto lze dle citované judikatury dovodit pouze ze souhrnu jednotlivých nevěrohodných tvrzení, která se týkají skutečností podstatných pro posouzení konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností, které mají význam okrajový.“ Závěr o tom, že daný azylový příběh či jeho část jsou nevěrohodné, by měl vycházet z důsledného přezkoumání hodnověrnosti výpovědi ve světle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. „Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její plauzibilita ve světle mimo jiné relevantních informací o zemi původu atd.“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29, ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007
55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009
74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015
54, publ. pod č. 3279/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019
41, či ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020
63, publ. pod č. 4399/2022 Sb. NSS).
[12] Optikou označené judikatury přistoupil k posuzované věci jak žalovaný, tak městský soud. Správně dovodili, že stěžovatelův azylový příběh není (jako celek) hodnověrný. Jeho výpovědi si vzájemně odporují. Nejedná se přitom o zjevné marginálie, které by bylo lze překlenout prostým dovysvětlením či interpretací, nýbrž naopak o zásadní rozpory mezi jednotlivými stěžovatelovými tvrzeními (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013
38 atp.). Lze proto souhlasit s městským soudem, že vnitřní konzistence stěžovatelovy výpovědi je zásadním způsobem narušena, a to do té míry, že zasahuje celkovou věrohodnost stěžovatelova azylového příběhu. Předmětné rozpory (nesrovnalosti) byly podrobně popsány jak žalovaným, tak městským soudem, přičemž kasační soud nemá, co by jejich hodnocení vytkl. V podrobnostech proto odkazuje na autentické texty rozhodnutí žalovaného, resp. rozsudku městského soudu. Nutno dodat, že stěžovatel měl ve správním řízení dostatečný prostor pro rozptýlení případných pochybností ohledně věrohodnosti jeho výpovědí. Toho však nevyužil (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29). Stěžovatel (povětšinou v obecné rovině) polemizoval se závěry žalovaného a městského soudu. Mj. dovozoval zanedbatelnost zjištěných rozporů. Soud však není názoru, že by nesrovnalosti ve stěžovatelových výpovědích (vč. rozporů jeho výpovědí s výpovědí jeho manželky) byly toliko marginální. Jak je totiž patrné z výše uvedeného, nejasnosti se týkají samotné podstaty stěžovatelova azylového příběhu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 302/2023
57). Nelze proto předpokládat ani to, že k nim došlo v důsledku pouhého plynutí času (viz rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008
83, ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29, ze dne 5. 3. 2023, č. j. 7 Azs 302/2023
57).
[12] Optikou označené judikatury přistoupil k posuzované věci jak žalovaný, tak městský soud. Správně dovodili, že stěžovatelův azylový příběh není (jako celek) hodnověrný. Jeho výpovědi si vzájemně odporují. Nejedná se přitom o zjevné marginálie, které by bylo lze překlenout prostým dovysvětlením či interpretací, nýbrž naopak o zásadní rozpory mezi jednotlivými stěžovatelovými tvrzeními (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013
38 atp.). Lze proto souhlasit s městským soudem, že vnitřní konzistence stěžovatelovy výpovědi je zásadním způsobem narušena, a to do té míry, že zasahuje celkovou věrohodnost stěžovatelova azylového příběhu. Předmětné rozpory (nesrovnalosti) byly podrobně popsány jak žalovaným, tak městským soudem, přičemž kasační soud nemá, co by jejich hodnocení vytkl. V podrobnostech proto odkazuje na autentické texty rozhodnutí žalovaného, resp. rozsudku městského soudu. Nutno dodat, že stěžovatel měl ve správním řízení dostatečný prostor pro rozptýlení případných pochybností ohledně věrohodnosti jeho výpovědí. Toho však nevyužil (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29). Stěžovatel (povětšinou v obecné rovině) polemizoval se závěry žalovaného a městského soudu. Mj. dovozoval zanedbatelnost zjištěných rozporů. Soud však není názoru, že by nesrovnalosti ve stěžovatelových výpovědích (vč. rozporů jeho výpovědí s výpovědí jeho manželky) byly toliko marginální. Jak je totiž patrné z výše uvedeného, nejasnosti se týkají samotné podstaty stěžovatelova azylového příběhu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 302/2023
57). Nelze proto předpokládat ani to, že k nim došlo v důsledku pouhého plynutí času (viz rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008
83, ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022
29, ze dne 5. 3. 2023, č. j. 7 Azs 302/2023
57).
[13] Ani na základě žádného dalšího stížního tvrzení nebylo lze shledat přijatelnost předmětné kasační stížnosti. Výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu odpovídá usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022
48, a ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021
62. Podle názoru zdejšího soudu nelze postup žalovaného považovat za rozporný se stěžovatelem označenou judikaturou (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003
89, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007
63, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 13. 7. 2016, č. j. 1 Azs 111/2016
32, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II ÚS 387/18 atp.). Obecná východiska této i další judikatury byla respektována. S ohledem na výše uvedené (nevěrohodnost stěžovatelových výpovědí) bylo nadbytečné provádět i tzv. test přiměřené pravděpodobnosti (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024
31 atp.).
[13] Ani na základě žádného dalšího stížního tvrzení nebylo lze shledat přijatelnost předmětné kasační stížnosti. Výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu odpovídá usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022
48, a ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021
62. Podle názoru zdejšího soudu nelze postup žalovaného považovat za rozporný se stěžovatelem označenou judikaturou (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003
89, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004
57, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007
63, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 13. 7. 2016, č. j. 1 Azs 111/2016
32, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II ÚS 387/18 atp.). Obecná východiska této i další judikatury byla respektována. S ohledem na výše uvedené (nevěrohodnost stěžovatelových výpovědí) bylo nadbytečné provádět i tzv. test přiměřené pravděpodobnosti (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70, ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024
31 atp.).
[14] S ohledem na obsah spisu lze souhlasit i s tím, že předmětné problémy měl stěžovatel primárně řešit v zemi původu (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003
60, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003
36, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016
19, ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 7/2019
36, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 8 Azs 33/2022
86 atp.). Ze spisového materiálu vyplývá, že „v Arménii je reálně dostupná možnost obrátit se v případě obecné kriminality a ohrožení ze strany soukromých osob na policii případně soudní orgány, existuji rovněž nápravné prostředky pro případ nečinnosti policie na nadřízené a kárné orgány, efektivní je stížnost veřejnému ochránci práv či pomoc nevládních neziskových organizací. V zemi došlo k obrovskému zlepšení oproti stavu před rokem 2018 pokud jde o policejní korupci. Celkově lepší je dodržování a vymahatelnost zákonů. Od roku 2018 se výrazně snížil vliv externích aktérů – „mocných“ osob na policii, ačkoli ve výjimečných případech takové ovlivnění vyloučit nelze, tito externí aktéři však zpravidla nevyužívají policii, ale prokuraturu či bezpečnostní složky.“ (viz str. 15 rozhodnutí žalovaného). Lze dodat, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany země původu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012
23, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018
47, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 Azs 87/2023
41, ze dne 17. 5. 2023, č. j. 1 Azs 57/2023
30, ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/2023
26, ze dne 11. 1. 2024, č. j. 1 Azs 178/2023
56, či ze dne 5. 9. 2019, č. j. 4 Azs 100/2019
30). Nejvyšší správní soud současně postavení stěžovatele nijak nezlehčuje. Netvrdí ani to, že by situace v Arménii byla zcela ideální (v tomto kontextu nevyvrací ani závěry plynoucí např. ze stěžovatelem označeného dokumentu Freedom House – Freedom in the World 2023 – Armenia). Ten nicméně nevyvrací informace zjištěné žalovaným, tj. že kvalita arménských státních orgánů (bezpečnostní složky, prokuratura, soudní orgány atp.) se v posledních letech zvýšila. Pokud pak stěžovatel poukazoval na propojení daného podnikatele se starostou Jerevanu, odkazuje soud na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020
41, podle něhož: „Žalovaný i městský soud dostatečně odůvodnili, že v průběhu dalšího řízení před žalovaným po zrušení jeho prvního rozhodnutí nastala podstatná změna situace v Arménii (starosta Jerevanu byl zbaven funkce a bylo s ním zahájeno trestní řízení pro korupční jednání), v jejímž důsledku se zásadně zmenšila možná újma hrozící stěžovatelům v případě návratu do země původu.“ Lze dodat, že manželka stěžovatele v rámci opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že předmětná soukromá osoba, se kterou měl mít stěžovatel spor, zemřela. Žalovaný a městský soud se zabývali i souvisejícími aspekty stěžovatelovy argumentace.
[14] S ohledem na obsah spisu lze souhlasit i s tím, že předmětné problémy měl stěžovatel primárně řešit v zemi původu (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003
60, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003
36, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016
19, ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 7/2019
36, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 8 Azs 33/2022
86 atp.). Ze spisového materiálu vyplývá, že „v Arménii je reálně dostupná možnost obrátit se v případě obecné kriminality a ohrožení ze strany soukromých osob na policii případně soudní orgány, existuji rovněž nápravné prostředky pro případ nečinnosti policie na nadřízené a kárné orgány, efektivní je stížnost veřejnému ochránci práv či pomoc nevládních neziskových organizací. V zemi došlo k obrovskému zlepšení oproti stavu před rokem 2018 pokud jde o policejní korupci. Celkově lepší je dodržování a vymahatelnost zákonů. Od roku 2018 se výrazně snížil vliv externích aktérů – „mocných“ osob na policii, ačkoli ve výjimečných případech takové ovlivnění vyloučit nelze, tito externí aktéři však zpravidla nevyužívají policii, ale prokuraturu či bezpečnostní složky.“ (viz str. 15 rozhodnutí žalovaného). Lze dodat, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany země původu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012
23, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018
47, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 Azs 87/2023
41, ze dne 17. 5. 2023, č. j. 1 Azs 57/2023
30, ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/2023
26, ze dne 11. 1. 2024, č. j. 1 Azs 178/2023
56, či ze dne 5. 9. 2019, č. j. 4 Azs 100/2019
30). Nejvyšší správní soud současně postavení stěžovatele nijak nezlehčuje. Netvrdí ani to, že by situace v Arménii byla zcela ideální (v tomto kontextu nevyvrací ani závěry plynoucí např. ze stěžovatelem označeného dokumentu Freedom House – Freedom in the World 2023 – Armenia). Ten nicméně nevyvrací informace zjištěné žalovaným, tj. že kvalita arménských státních orgánů (bezpečnostní složky, prokuratura, soudní orgány atp.) se v posledních letech zvýšila. Pokud pak stěžovatel poukazoval na propojení daného podnikatele se starostou Jerevanu, odkazuje soud na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020
41, podle něhož: „Žalovaný i městský soud dostatečně odůvodnili, že v průběhu dalšího řízení před žalovaným po zrušení jeho prvního rozhodnutí nastala podstatná změna situace v Arménii (starosta Jerevanu byl zbaven funkce a bylo s ním zahájeno trestní řízení pro korupční jednání), v jejímž důsledku se zásadně zmenšila možná újma hrozící stěžovatelům v případě návratu do země původu.“ Lze dodat, že manželka stěžovatele v rámci opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že předmětná soukromá osoba, se kterou měl mít stěžovatel spor, zemřela. Žalovaný a městský soud se zabývali i souvisejícími aspekty stěžovatelovy argumentace.
[15] Není pravdou, že by se žalovaný nezabýval dopadem jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, vč. nejlepšího zájmu stěžovatelových dětí (srov. str 16 rozhodnutí žalovaného). Tomu aspektu se pak náležitě věnoval i městský soud (srov. str. 8 a násl. napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud přitom s jejich posouzením plně souhlasí. Není názoru, že by závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí, resp. rozsudku městského soudu byly v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud dodává, že ani stěžovatelova manželka (vč. jejich dětí) nebyla s žádostí o přiznání mezinárodní ochrany úspěšná (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 4 Az 22/2019
22 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020
41). Opakovanou žádost pak Ministerstvo vnitra vyhodnotilo jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, což potvrdil i městský soud (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2024, č. j. 16 Az 26/2023
31; kasační stížnost je vedena pod sp. zn. 5 Azs 277/2024). S ohledem na celkový obsah spisu nelze nezmínit ani to, že mezinárodní ochrana je „institutem zcela výjimečným, který neslouží jako náhrada institutů zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003
46). Snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003
46, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004
81, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016
26, ze dne 22. 9. 2023, č. j. 8 Azs 144/2023
28 atp.).
[15] Není pravdou, že by se žalovaný nezabýval dopadem jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, vč. nejlepšího zájmu stěžovatelových dětí (srov. str 16 rozhodnutí žalovaného). Tomu aspektu se pak náležitě věnoval i městský soud (srov. str. 8 a násl. napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud přitom s jejich posouzením plně souhlasí. Není názoru, že by závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí, resp. rozsudku městského soudu byly v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud dodává, že ani stěžovatelova manželka (vč. jejich dětí) nebyla s žádostí o přiznání mezinárodní ochrany úspěšná (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 4 Az 22/2019
22 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020
41). Opakovanou žádost pak Ministerstvo vnitra vyhodnotilo jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, což potvrdil i městský soud (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2024, č. j. 16 Az 26/2023
31; kasační stížnost je vedena pod sp. zn. 5 Azs 277/2024). S ohledem na celkový obsah spisu nelze nezmínit ani to, že mezinárodní ochrana je „institutem zcela výjimečným, který neslouží jako náhrada institutů zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003
46). Snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003
46, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004
81, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016
26, ze dne 22. 9. 2023, č. j. 8 Azs 144/2023
28 atp.).
[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví
li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, část III. 4., a usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021
32). Stěžovatel ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2024
Tomáš Foltas
předseda senátu