7 Azs 66/2024- 24 - text
7 Azs 66/2024 - 27
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Y. U., zastoupen Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024, č. j. 19 Az 3/2024 34,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2023, č. j. OAM 703/ZA ZA11 K11 2023, žalovaný rozhodl, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 13. 12. 2023, č. j. 22 Az 44/2023 12, postoupil k vyřízení místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 19 Az 3/2024 34, Krajský soud v Ostravě (dále jen “krajský soud”) podanou žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel poukázal na své soukromé obtíže s otcem, který mu vyhrožuje zabitím. Dále uvedl, že se v Turecku setkává s běžnými obtížemi jako každý Kurd, jedná se zejména o nezaměstnanost, neustálé kontroly od policie a rasismus. Žalovaný ani krajský soud tyto uváděné důvody ovšem nijak nezohlednili. Krajský soud se při svém rozhodování pouze zaměřil na rodinné potíže panující mezi stěžovatelem a jeho rodinou. Nijak neposuzoval sdělení stěžovatele o tom, že podléhal častým policejním kontrolám a diskriminaci. Krajský soud nevypořádal žalobní námitku, že přístupem tureckých státních složek (neposkytnutí policejní ochrany před otcem, časté policejní kontroly) je porušeno právo stěžovatele na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, a vycestování stěžovatele by tak mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV.
48. V tomto rozsudku dospěl k závěru, který formuloval v právní větě, že „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V právní větě rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 54, je uvedeno, že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“ Z další judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „Neučinil li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 44). V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Jestliže stěžovatel vyjádřil obecnou nedůvěru v justiční systém v zemi původu, k tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že podle konstantní judikatury pouhou nedůvěru občana ve státní instituce ve vlasti nelze podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 37, a ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 40). [11] Otázkou hrozby vážné újmy ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud zabýval podrobně např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 57, v němž dospěl k závěru, že soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování (§ 12 zákona o azylu), tak vážné újmy (§ 14a zákona o azylu); obdobně též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 70, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 62, ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Azs 22/2011 108, ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 101, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009
74. K samotnému pojmu „reálné nebezpečí“ a důkaznímu standardu se Nejvyšší správní soud vyslovil podrobně v rozsudcích ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 71, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
70. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud připomněl, že to, že je původcem vážné újmy čistě nestátní subjekt, neznamená, že se žadatel o mezinárodní ochranu musí vždy obrátit na poskytovatele ochrany zakotvené v čl. 7 odst. 1 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004. Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Současně podotkl, že břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně žadatele.
[12] V nyní posuzovaném případě však stěžovatel toto břemeno tvrzení neunesl, a tím nesplnil jednu z nezbytných podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel neprokázal, že by se nemohl obrátit na turecké státní orgány v případě výhružek ze strany svého otce. Stěžovatel nefunkčnost soudního systému dovozuje z obecných informací, jakož i z informací nijak s jeho osobou nesouvisejících. Nicméně nijak neprokázal, že v jeho konkrétním případě by státní orgány, pokud by se na ně obrátil, násilné jednání jeho otce schvalovaly, tolerovaly či jej přímo podporovaly. Neuvedl ani nic, co by naznačovalo, že by jednání ze strany státních orgánů vůči jeho osobě bylo jakkoli předurčené. Ze stěžovatelem popsaných okolností nic nenasvědčuje tomu, že by orgány v zemi původu nebyly schopny, či ochotny poskytnout ochranu před vážnou újmou způsobenou soukromými osobami (nestátními subjekty). V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ve shodě s krajským soudem poukázat na to, že shromážděné informace o zemi původu stěžovatele (viz Informace OBSE: Turecko – Profil země, únor 2022 a Informace MZV ČR č. j. 103966 6/2022 LPTP, ze dne 16. 3. 2022) svědčí naopak o tom, že státní orgány v zemi jeho původu jsou schopny poskytnout svým občanům účinnou pomoc. [13] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný i krajský soud se přezkoumatelně a věcně správně vypořádali s otázkou, zda byly naplněny podmínky pro přiznání azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Vyložili, proč mají za to, že stěžovatel může využít ochrany státních orgánů v Turecku, a to jak s ohledem na celkovou situaci v dané zemi, tak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jeho případu. Rovněž zdůvodnili, proč se s tvrzením stěžovatele ohledně nedostupnosti ochrany státních orgánů neztotožnili, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti s tímto závěrem polemizoval pouze velmi obecným způsobem. [14] K situaci osob kurdské národnosti v Turecku se Nejvyšší správní soud vyjadřoval v mnoha rozhodnutích týkajících se mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 154, mj. uvedl, že „bezpečnostní situace, chování bezpečnostních složek a postavení Kurdů v Turecku není optimální, nicméně vláda proti kurdské menšině oficiálně nevystupuje, přičemž kvůli bojům s PKK je špatná situace pouze na jihovýchodě země, odkud stěžovatel pochází. Nejvyšší správní soud tak má za to, že situace stěžovatele v zemi původu proto není natolik vážná, aby mu bylo možné udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu a s ohledem na skutečnost, že může využít vnitřní ochrany, není v jeho případě dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany.“ [15] Nejvyšší správní soud nepomíjí, že po vydání tohoto rozsudku došlo v Turecku v roce 2016 k nezdařenému pokusu o státní převrat. Přesto judikatura Nejvyššího správního soudu setrvává na závěru, že nelze bez dalšího uzavřít, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany (usnesení NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 46, bod 20). V usnesení ze dne 4. 5. 2023, č. j. 4 Azs 299/2022 37, bod 17, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „toliko samotná kurdská národnost u osoby státní příslušnosti Turecké republiky není bez dalšího důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Obavy z pronásledování jsou namístě zejména u politicky činných osob nebo osob zapojených do neúspěšného státního převratu.“ [16] V případě stěžovatele je zřejmé, že nespadá do žádné z exponovaných skupin, u kterých lze předpokládat zvýšený zájem tureckých státních orgánů. Stěžovatel v Turecku nebyl nikdy sám politicky aktivní jako člen konkrétní politické strany, taktéž se nezúčastnil žádné demonstrace ani neúspěšného pokusu o státní převrat. Se státními orgány své vlasti neměl jakékoli obtíže trestněprávního charakteru, neboť se o politiku nezajímal a tak se do žádného konfliktu se státem jako takovým nikdy nedostal. Rovněž lze poukázat na to, že stěžovatel před svým odchodem z Turecka pobýval v I., tedy nikoliv na problematickém území v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských práv v Turecku je problematická. V této souvislosti však odkazuje na rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 79, kde uvedl: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“ Rovněž lze poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 6 A 709/2001, v němž je uvedeno, že „azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým, těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva uznávána.“ [17] K námitce stěžovatele, že žalovaný (a následně krajský soud) neposoudil jeho žádost z hlediska § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu s tím, že jako Kurd nemůže v Turecku nerušeně žít svůj soukromý a rodinný život (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který opakovaně uvedl, že doplňkovou ochranu z tohoto důvodu lze udělit pouze ve výjimečných případech pramenících z mimořádných individuálních okolností (zejm. usnesení rozšířeného senátu z 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022 48). Otázkou, zda je životní situace stěžovatele natolik výjimečná, aby opravňovala mimořádné udělení doplňkové ochrany z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, se žalovaný s ohledem na zcela obecná a neindividualizovaná tvrzení stěžovatele zabýval dostatečným způsobem a dospěl přitom ke zcela správnému závěru, že případné vycestování stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. [18] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel na území České republiky přicestoval nelegálně, ukrytý v nákladním vozidle a rozhodnutím Policie ČR ze dne 2. 6. 2023, č. j. CPR 20381 20/ČJ 2023 931200 SV, mu proto bylo uloženo správní vyhoštění. Lze proto předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území České republiky a vyhnul se tak správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 83). [19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. [20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 32). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. září 2024
David Hipšr
předseda senátu