7 Azs 85/2024 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 85/2024- 31 - text

7 Azs 85/2024 - 33 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: R. P. T., zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 20 Az 17/2023 33,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023, č. j. OAM 465/ZA ZA11 P09 2023, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) výše označeným rozsudkem zamítl. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje. III.

[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Primárně namítal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, a to z důvodu nevypořádání veškeré žalobní argumentace, resp. z důvodu, že městský soud nekriticky převzal závěry žalovaného. Přestože se stěžovatel nedostal do přímého konfliktu s orgány státní mocí, je názoru, že žalovaný měl s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci jeho žádosti vyhovět. V tomto ohledu zejména akcentoval svojí životní situaci, jakož i situaci v zemi původu. Upozornil i na skutečnost, že na území České republiky pobývá jeho otec. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Se stížními námitkami se neztotožnil. Podle jeho názoru je v souladu s právní úpravou a judikaturou jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, příp. zamítl pro nedůvodnost. V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský (městský) soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014 52, nebo ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021 47, ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 Azs 78/2022 28, atp.).

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] S ohledem na to, jakým způsobem je v posuzované věci formulována stížní argumentace, považuje zdejší soud za vhodné připomenout, že kasační stížnost je opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (viz § 102 s. ř. s.). V rámci řízení o tomto mimořádném prostředku kasační soud zkoumá naplnění jednotlivých stížních důvodů, a to (s výjimkou vad, k nimž přihlíží ex offo) pouze z hledisek vymezených stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozhodnutí soudu. Kasační soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78, či rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 60, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).

[10] K námitkám dovozujícím naplnění stížního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52. Kasační soud je názoru, že rozsudek městského soudu požadavkům této judikatury plně dostál. Není pravdou, že by městský soud toliko převzal závěry žalovaného, aniž by sám koncipoval vlastní právní názor. Takové tvrzení neodpovídá obsahu rozsudku městského soudu. Z něj je naopak patrné, že se městský soud předmětnou věci zabýval v souladu s právní úpravou. Řádně vypořádal veškerou žalobní argumentaci. Jeho postup odpovídá i judikatuře, podle níž je krajský (městský) soud oprávněn závěry správního orgánu převzít, pakliže shledá odůvodnění jeho rozhodnutí přiléhavým (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130, ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47, atp.). Městský soud se vypořádal i s námitkou poukazující na špatný zdravotní stav otce stěžovatele, přičemž na ni nahlížel v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 84, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 8. 2023, č. j. 2 Azs 47/2023 19, či usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. 1 Azs 243/2020 65). Městský soud vypořádal dostatečně i zbývající žalobní argumentaci. Nejvyšší správní soud dodává, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být konkrétní soudní rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, jež kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35, atp.). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je totiž vyhrazeno toliko těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 64). Takovými vadami však rozsudek městského soudu netrpí. Výše uvedené lze přitom přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného. I to je srozumitelně a dostatečně odůvodněno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 41, či ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 25).

[11] Rovněž na základě dalších stížních námitek neshledal Nejvyšší správní soud důvod k připuštění věci k věcnému přezkumu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nahlížel městský soud na stěžovatelem tvrzené důvody v souladu s judikaturou. Správně uvedl, že hlavním zdrojem informací, na jejichž základě žalovaný posuzuje konkrétní žádosti o udělení mezinárodní ochrany, je samotný žadatel. Optikou stěžovatelem předestřených důvodů pak byly náležitě posuzovány podmínky dle § 12 a násl. zákona o azylu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 414/2018 70, ze dne 10. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 38, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 57, atp.). Obecné námitky poukazující na situaci na Kubě (na politickou situaci, ekonomickou úroveň, atp.) samy o sobě nejsou důvodem k udělení mezinárodní ochrany (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 40, ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 79, ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 Azs 168/2019 33, ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022 41, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 Azs 57/2023 35, či ze dne 25. 10. 2023, č. j. 2 Azs 289/2023 28). Např. v nedávném usnesení ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 Azs 68/2023 43, Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že Kuba je stále považována za nedemokratický stát, sama o sobě ale neopodstatňuje automatické získání mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, čj. 3 Azs 303/2004 79, usnesení NSS ze dne 21. 5. 2020, čj. 7 Azs 359/2019 50, bod 10, či usnesení NSS ze dne 22. 2. 2022, čj. 7 Azs 305/2021 20, bod 11). (…) Situace na Kubě není sama o sobě důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (viz např. rozsudek ze dne 11. 8. 2021, čj. 1 Azs 424/2020 61).“ Rovněž obecná nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022 41, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 Azs 57/2023 35, nebo ze dne 25. 10. 2023, č. j. 2 Azs 289/2023 28, ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 Azs 68/2023 43). Žalovaný i městský soud se náležitě vypořádali i s (obecnými) tvrzeními stěžovatele stran důsledků jeho návratu do vlasti. I na ty nahlíželi v souladu s judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 33, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018 47, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 77, nebo ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 146/2018 43, ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020 31, nebo ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 317/2020 28). Některá stěžovatelova tvrzení se v kontextu celého případu jeví nadto jako účelová. To se týká např. tvrzení ohledně absence zázemí v zemi původu. Sám stěžovatel totiž v rámci správního řízení uvedl, že na Kubě má blízké rodinné příslušníky (např. svou matku). Pokud pak stěžovatel poukazoval na řízení ve věci jeho sestry, konstatuje soud, že ani ta nebyla v řízení o udělení mezinárodní ochrany úspěšná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 Azs 396/2023 21).

[12] Stran humanitárního azylu pak lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 92, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 31, atp. Stran doplňkové ochrany odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 68. I na další stěžovatelem akcentované otázky lze nalézt oporu v judikatuře (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 60, ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 28, ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020 29, ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 Azs 5/2021 54, ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 Azs 8/2022 40, atp.).

[13] Lze souhlasit i s tím, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 57). Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 81, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 94, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 54, atp.).

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4., či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 32). Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a proto mu náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. července 2024

Tomáš Foltas předseda senátu

Plný text rozhodnutí