7 Tdo 1148/2015-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání o
dovolání, které podal obviněný nstržm. Z. G., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 163/2015, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 239/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 2 T
239/2014, byl obviněný nstržm. Z. G. uznán vinným přečinem usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
(zkráceně uvedeno) dne 25. 10. 2013 ve 12.55 hod., řídil po silnici II. třídy,
ve směru od P. na obec D. n. M., motorové vozidlo značky BMW X5, RZ: ....., na
přímém úseku vozovky, s místní úpravou stanovenou nejvyšší povolenou rychlostí
70 km/hod., jel v rozporu s § 4 písm. c) a § 18 odst. 1 odst. 6 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „o silničním
provozu“), rychlostí 112 km/hod. až 136 km/hod., přičemž se v prostoru
křižovatky silnic II. třídy a III. třídy, při rychlosti 124 km/hod. střetl s
vozidlem Renault 11, MPZ SK, RZ: ......, které vyjíždělo z vedlejší silnice ve
směru od obce K. n. H. na obec V., po střetu došlo k smrtelnému poranění řidiče
vozidla Renault J. P. (pozn. omylem neuvedeno „a jeho spolujezdkyně H. P.“),
kdy se u obou jednalo o tzv. polytrauma, tedy poranění více pro život
nezbytných orgánů, kterým následně na místě podlehli.
Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 let. Podle §
228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku
poškozené Ing. J. K. na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání,
které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 163/2015,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání,
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že zjištěný skutkový stav ve
vztahu k němu nenaplňuje znaky trestného činu a soudům vytýká jeho nesprávné
právní posouzení. Poukázal na skutkové zjištění soudů, že poškozený při
vyjíždění z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě jím řízenému vozidlu BMW, v
rozporu s dopravními předpisy, s řádným opakovaným svislým i vodorovným
dopravním značením, nezastavil na hranici křižovatky, nedal přednost v jízdě,
ač je křižovatka zcela přehledná s mimořádně dobrými výhledovými možnostmi,
vjel na hlavní silnici a způsobil tak vznik dopravní nehody. Obviněný
nezpochybňuje zjištění soudů o rychlosti jím řízeného vozidla (pozn. 124
km/hod. v okamžiku střetu vozidel), ale je toho názoru, že tato rychlost nebyla
příčinou vzniku dopravní nehody, za kterou považuje způsob jízdy poškozeného,
který měl výhledové možnosti kolem 200m od hranice křižovatky, a podle zjištění
znalce bylo v jeho možnostech zabránit vzniku dopravní nehody dodržením
základních povinností, tedy kdyby neprojížděl plynule křižovatkou, ale zastavil
na její hranici. Podle zjištění soudu I. stupně, že poškozený navíc nesledoval
dostatečně provoz vpravo. K argumentaci soudů, že měl výrazně překročit
maximální povolenou rychlost, obviněný uvedl, že poškozený o omezení rychlosti
na hlavní silnici nevěděl a vědět nemohl, proto musel předpokládat, že vozidla
na hlavní silnici mohou jet rychlostí kolem 90 km/hod., a ve vztahu k tomu
nepovažuje rychlost jeho jízdy 112 km/hod. za „až tak zásadní vybočení z mezí“,
jak to podle jeho názoru nesprávně dovodil soud I. stupně. S ohledem na
zmíněnou možnost poškozeného zabránit vzniku dopravní nehody, pak nesouhlasí se
závěrem soudu I. stupně o jeho 70% podílu viny na jejím vzniku, když podle
znaleckého posudku měl poškozený několik vteřin na možnou reakci, ale on pouze
0,6 vteřiny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo
38/2009, 7 Tdo 214/2010, 7 Tdo 1411/2006 a 5 Tdo 1173/2014) uvedl, že z
hlediska závažnosti jednotlivých povinností řidičů je povinnost dát přednost v
jízdě kvalitativně významně vyšším stupněm povinnosti, než samotná povinnost
dodržení rychlostního limitu. Situace by mohla být jiná pouze za splnění dvou
podmínek, tedy kdyby řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně překročil
povolenou rychlost, a současně by řidič jedoucí z vedlejší silnice neměl
vzhledem k nepřehlednosti křižovatky dostatečné výhledové podmínky. V tomto
případě, že ale byly výhledové podmínky poškozeného mimořádně dobré a proto je
poškozený odpovědný za vznik dopravní nehody. S přihlédnutím k zachování míry
povinné opatrnosti, že nelze na něm spravedlivě požadovat, aby předvídal
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy to, že poškozený
nezastaví v rozporu se značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“ a bude se snažit
plynule projet křižovatkou z vedlejší silnice, nejspíš při nedostatečném
sledování silničního provozu. Za této situace, že u něj nemůže jít o zavinění z
nedbalosti a měl být zproštěn obžaloby. K závažnosti porušení jednotlivých
povinností řidiče odkázal obviněný také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 551/2013, kde je nedání přednosti v jízdě také považováno za jedno z
nejnebezpečnějších porušení povinností řidiče.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedla, že shodné námitky jako v dovolání již obviněný
uplatnil v rámci své obhajoby v odvolání a odvolací soud se s nimi náležitě
vypořádal. Je toho názoru, že obviněný byl důvodně uznán vinným přečinem
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a plně odkázala na
pečlivé hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. V
daném případě, že se na vzniku dopravní nehody a jeho následku podílelo více
příčin. Nedání přednosti v jízdě, a pravděpodobně nezastavení na hranici
křižovatky poškozeným, jehož vozidlo se pohybovalo rychlostí 29 km/hod., a
hazardní způsob jízdy obviněného, který nerespektoval maximální povolenou
rychlost 70 km/hod. v daném úseku a v době střetu se jím řízené vozidlo
pohybovalo rychlostí 124 km/hod. Pokud by jel povolenou rychlostí, tak by podle
znaleckého posudku nemusel na vozidlo Renault nijak reagovat, protože by
opustilo koridor pohybu vozidla BMW dříve, než by obviněným řízené vozidlo
dosáhlo místo střetu. Obviněný přitom znal daný úsek pozemní komunikace, věděl,
že jde o problematický úsek, a opakovaně se mu v minulosti stalo, že mu vozidla
přijíždějící z vedlejší silnice nedala přednost. Jednal tak z vědomé nedbalosti
podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně proto navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
II.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se zjištěním nalézacího
soudu o příčině střetu obou vozidel, s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil
také soud odvolací, nabízí k posouzení své závěry o rozhodující příčině střetu
obou vozidel, spočívající ve způsobu jízdy poškozeného, a to zejména s poukazem
na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy. V souvislosti s tím soudům v
podstatě také vytýká nesprávné hodnocení tohoto znaleckého posudku, jehož
závěry se staly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Námitky obviněného o
nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, a nesprávném posouzení odpovídající
míry zavinění obou účastníků dopravní nehody, odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Obviněný totiž namítá, že i když porušil ustanovení zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, svým jednáním nenaplnil zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a
způsobeným následkem.
Nejvyšší soud ale námitkám obviněného nemohl přisvědčit. Ten veškerou vinu za
vznik dopravní nehody přenáší na poškozeného, který se již k věci nemůže
vyjádřit, protože při dopravní nehodě i se svojí spolujezdkyní H. P. na místě
zemřel. Zdůrazňuje porušení pravidel silničního provozu poškozeným, přičemž
sice nezpochybňuje rychlost, kterou v době střetu jel, ale v rozporu se
zjištěním soudu I. stupně v dovolání argumentuje rychlostí 112 km/hod., ač
podle výroku o vině byla rychlost střetu vozidel 124 km/hod. a tato střetová
rychlost byla znalcem zjištěna několikanásobně opakovanou střetovou analýzou
(viz str. 59 tr. spisu – list č. 9 znal. posudku). Poukazuje na výhledové
možnosti poškozeného, ale naprosto stejné výhledové možnosti měl také on sám. Mohl tedy způsob jízdy poškozeného zcela nerušeně sledovat, a věnovat vozidlu
přijíždějícímu ke křižovatce z vedlejší pozemní komunikace zvýšenou pozornost,
zvláště když sám jel rychlostí značně překračující maximální povolenou rychlost
jízdy v daném úseku silnice, jehož nebezpečnosti si byl vědom. Pokud se tedy
poškozený, podle varianty nejpříznivější pro obviněného, plynule blížil s
vozidlem ke křižovatce, a touto také bez zastavení projížděl rychlostí 29
km/hod., musel mít obviněný při velmi dobrých výhledových podmínkách po delší
dobu přehled o tomto způsobu jízdy poškozeného a měl vyhodnotit situaci od
počátku jako potenciálně nebezpečnou, zvláště když při jeho způsobu jízdy zcela
vědomě výrazně překračoval v daném úseku pozemní komunikace maximální povolenou
rychlost (viz např. fotodokumentace na č. l. 311 a 312 tr. spisu). Jako
technicky přijatelnou ale nepravděpodobnou, přitom znalec hodnotil i variantu,
že vozidlo Renault zastavilo na vedlejší komunikaci a po rozjezdu mohlo
dosáhnout zjištěné rychlosti v době střetu 29 km/hod. Z provedených důkazů ale
vyplývá, že obviněný, ač v daném úseku jel a blížil se ke křižovatce plynule
rychlostí značně překračující povolenou maximální rychlost, na vozidlo
poškozeného nereagoval, nesnížil rychlost jízdy, ani nebrzdil, protože na
vozovce před místem střetu obou vozidel nebyly žádné brzdné stopy. Bez
jakéhokoliv podkladu obviněný také tvrdí, že poškozený nevěděl o omezení
maximální povolené rychlosti na hlavní komunikaci v daném místě na 70 km/hod.,
a že tedy musel předpokládat rychlost vozidel na ní kolem 90km/hod. Přitom
zcela pomíjí, že on sám jednoznačně znal daný úsek pozemní komunikace, kudy
denně jezdil, věděl, že je velmi nebezpečný, že tam zemřelo již několik osob
při dopravních nehodách, a také věděl o rychlostním limitu 70 km/hod., jehož
účelem bylo právě zabránit opakování těžkých dopravních nehod v tomto značně
nebezpečném úseku pozemní komunikace. Přesto toto omezení rychlosti
nerespektoval, a zcela vědomě jej skutečnou rychlostí své jízdy 124 km/hod. překročil o 54 km/hod., tedy o 77% (pozn. nikoliv tedy okolo 70%, jak nepřesně
uvedl soud I. stupně i odvolací soud).
Poukazuje-li obviněný na závěr znalce z
oboru dopravy, že poškozený mohl zabránit dopravní nehodě tím, že by zastavil
na hranici křižovatky a neprojížděl ji plynule, je také nutno uvést rovněž
závěr téhož znalce, že obviněný mohl i při porušení přednosti v jízdě
poškozeným zabránit střetu vozidel, pokud by dodržel maximální povolenou
rychlost 70 km/hod., protože v takovém případě by vůbec nemusel na poškozeným
řízené vozidlo Renault reagovat, a toto vozidlo by opustilo koridor pohybu
obviněným řízeného vozidla BMW dříve, než by vozidlo BMW přijelo do místa
střetu. Z perspektivy obviněného bylo také snadné odhadnout rychlost vozidla
Renault přijíždějícího po vedlejší pozemní komunikaci, když se mu přímo ve
směru jeho jízdy pohybovalo horizontálně. Poškozený tak za daných podmínek
nevytvořil nedáním přednosti v jízdě tzv. náhlou překážku pro řidiče jedoucího
po hlavní silnici, kterou tento řidič nemohl předvídat a ani na ni včas a
odpovídajícím způsobem reagovat.
V souvislosti s výrazným překročením nejvyšší povolené rychlosti jízdy uvedl
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 168/2009, že
po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího
předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby
tomu přizpůsobil své počínání, tedy je oprávněn očekávat od ostatních účastníků
silničního provozu dodržování stanovených pravidel. To však pouze v případě,
není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či
předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti.
Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na
druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků,
jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení
pravidel silničního provozu.
Přitom ani ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu,
povinnost dát přednost v jízdě neznamená, že vůbec nesmí být omezen řidič
jedoucí po hlavní pozemní komunikaci. Podle § 2 písm. q) tohoto zákona
(vymezení základních pojmů), dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče
nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič,
který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Proto o
porušení uvedené povinnosti jde jen tehdy, jestliže řidič nedáním přednosti v
jízdě vytvoří takovou situaci, kdy řidič s předností v jízdě musí, aby se
vyhnul střetu, učinit takový zásah do řízení, který lze posoudit jako náhlou
změnu směru nebo rychlosti jízdy. Z obecné povinnosti podle § 4 písm. a)
uvedeného zákona, podle kterého „při účasti na provozu na pozemních
komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým
jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní,
aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování
je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu“, přitom vyplývá, že
tato povinnost se vztahuje na všechny účastníky silničního provozu, tedy i na
ty, co případně poruší své povinnosti. Taky vůči nim jsou tedy ostatní
účastníci silničního provozu povinni se uvedeným způsobem chovat.
Obviněný své dovolací námitky opírá o závěry uvedené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které podle jeho názoru v této
jeho skutkově shodné věci soudy nerespektovaly, a rozhodly tak nesprávně o tom,
že pouze jeho jednání bylo příčinou střetu obou vozidel. S názorem obviněného,
že rozhodnutí soudů jsou v rozporu s uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, ale
nelze souhlasit. Protože odvolací soud konkrétně k této námitce obviněného,
obsažené již v odvolání, v odůvodnění usnesení nic neuvedl, lze na doplnění
uvést, že výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu v jiné trestní věci se
zabývalo skutečně obdobným případem, ale jen potud, že odsouzený řidič jedoucí
po hlavní pozemní komunikaci výrazně překročil povolenou rychlost jízdy, když
řídil osobní motorové vozidlo po komunikaci označené jako hlavní silnice s
omezením rychlosti na 50 km/hod., kterou překročil nejméně o 42 km/hod., a byl
uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (z nedbalosti podle § 224 odst. 1, 2 tehdy účinného tr. zákona), když čelně narazil do levého boku jiného
osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní
komunikace. Závěry Nejvyššího soudu v tomto usnesení, kterým obviněný
argumentuje ve svůj prospěch i ve své trestní věci, byly učiněny v souvislosti
se zrušením odsuzujícího rozsudku z toho důvodu, že odsouzený řidič osobního
motorového vozidla jel po hlavní pozemní komunikaci sice výrazně vyšší než
povolenou rychlostí, ale v levém jízdním pruhu, když předjížděl nákladní
motorové vozidlo, a za této situace čelně narazil do levého boku jiného
osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní
komunikace. Právě v souvislosti s touto zcela odlišnou situací před střetem
vozidel, Nejvyšší soud v uvedené jiné trestní věci poukázal v odůvodnění
rozhodnutí na to, že „podle ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o
silničním provozu, byl poškozený povinen zastavit vozidlo na takovém místě,
odkud měl do křižovatky náležitý rozhled. Požadavek na zastavení vozidla v
místě, odkud má řidič náležitý rozhled do křižovatky, znamená, že řidič smí
vjet do křižovatky až poté, co se ujistí, že situace v silničním provozu mu
umožňuje bezpečné projetí křižovatky. Proto je třeba náležitým výhledem do
křižovatky rozumět nejen výhled do samotného průsečíku křižujících se silnic,
ale pokud to poměry na místě umožňují, také výhled na hlavní silnici před
vlastní křižovatkou. Poškozený hodlal podle zjištění soudů na křižovatce
odbočit ze svého hlediska vlevo, což znamená, že musel přejet oba jízdní pruhy
hlavní silnice. Tato okolnost vyžadovala, aby si poškozený z místa zastavení
vozidla, odkud měl náležitý rozhled do křižovatky, ověřil mimo jiné situaci v
obou těchto jízdních pruzích. Soudy zjistily, že se v pravém jízdním pruhu
právě nacházelo blíže neidentifikované rozměrné nákladní vozidlo, které
poškozenému zakrývalo levý jízdní pruh, v němž jel obviněný. Z toho vyplývá, že
poškozený neměl do křižovatky náležitý rozhled a situace v levém jízdním pruhu
hlavní silnice byla z jeho hlediska přinejmenším nejasná.
Obecně není
akceptovatelné, aby si nejasnou situaci v silničním provozu řidič vykládal ve
svůj prospěch, neboť to je v rozporu s jeho povinností chovat se ohleduplně a
ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob
ani svůj vlastní, jak to stanoví § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. To
znamená, že v nejasné situaci se od řidiče vyžaduje odpovídající míra
zdrženlivosti, projevující se zejména provedením zamýšleného jízdního manévru
až poté, co se situace dostatečně vyjasní. Tím spíše si ve svůj prospěch nesmí
nejasnou situaci v silničním provozu vykládat řidič, jehož povinností je dát
přednost v jízdě, natož je-li mu tato povinnost uložena dopravní značkou Stůj,
dej přednost v jízdě! Soudy pominuly některé závažné aspekty věci, které
ukazují na reálnou možnost, že poškozený se touto dopravní značkou neřídil, že
vjel do křižovatky bez toho, že by měl potřebnou kontrolu nad situací v obou
jízdních pruzích, a nevzal zřetel na okolnosti, které vylučovaly bezpečné
projetí levého z těchto pruhů, ačkoli mohl bez obtíží tyto okolnosti vnímat a
předvídat“. V této trestní věci obviněného Z. G. tedy zjevně nejde o skutkově
shodnou situaci, a nelze proto aplikovat výše citované závěry, když poškozený
měl do křižovatky náležitý rozhled a situace na hlavní silnici vzhledem k
dobrým výhledovým podmínkám nemohla být z jeho hlediska nejasná. V této trestní
věci Z. G. na přehledné křižovatce mimo obec vozidlo Renault přijíždělo zleva z
pohledu obviněného, přejelo celou jeho protisměrnou polovinu hlavní komunikace
a ke střetu vozidel došlo až v její polovině, po které jel obviněný. Soudy
proto s ohledem na výše uvedenou možnost obviněného nepřetržitě sledovat pohyb
vozidla Renault ke křižovatce a v ní, dospěly k správnému závěru, že
rozhodující příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obviněného Z. G. a tomu
odpovídá také jeho odpovědnost za následek, který tím způsobil.
Uvedený závěr je v souladu i s názorem vysloveným Nejvyšším soudem např. v
obdobné trestní věci v usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004,
na které obviněný rovněž v dovolání poukazuje. Jednalo se o případ pachatele,
který v obci s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod. jel na motocyklu
rychlostí nejméně 86 km/hod. a v křižovatce s vedlejší pozemní komunikací se
střetl s osobním automobilem. Nejvyšší soud k příčině dopravní nehody a
vzniklého smrtelného následku v této jiné trestní věci uvedl, že „zásadní
příčinou vzniklého následku na životě bylo jen jednání obviněného, které
spočívalo v hrubém porušení pravidel silničního provozu, konkrétně ve značném
překročení nejvyšší povolené rychlosti. Pokud by totiž obviněný jel povolenou
rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových zjištění soudů obou stupňů
by řidič (pozn. přijíždějící z vedlejší pozemní komunikace) bez ohledu na
skutečnost, zda viděl přijíždějící motocykl řízený obviněným, mohl bez porušení
pravidel silničního provozu vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě. Byť
jeho jednání fakticky samozřejmě souviselo se vznikem a průběhem nehodového
děje, tak z trestně právního hlediska není příčinou nehody a jejího následku“.
Lze také poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4
Tdo 459/2011, v trestní věci, kde poškozený přijížděl ke křižovatce s hlavní
silnicí po vedlejší komunikaci, byl povinen dát přednost v jízdě, ale měl
omezené dohledové možnosti. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „poškozený
začal odbočovat v době, kdy měl náležitý výhled na hlavní silnici a situaci v
křižovatce a ujistil se, že se v dohledné vzdálenosti nenacházelo žádné
vozidlo. Jeho jednání splňovalo požadavky ohleduplnosti a ukázněnosti, jakož i
potřebné míry zdrženlivosti. Příčinou střetu vozidel tak nebylo nedání
přednosti v jízdě poškozeným vozidlu obviněného, který jel po hlavní silnici.
Nelze totiž požadovat dání přednosti vozidlu, které řidič nevidí. V konkrétních
výhledových podmínkách a ještě při obviněným namítaném akcentování závěru, že
překročení povolené rychlosti řidičem, který jede po hlavní silnici, má pouze
omezený význam, by ve svých důsledcích znamenalo, že řidič vyjíždějící z
vedlejší na hlavní by odbočení vlevo prakticky nikdy provést nemohl. V daném
případě tudíž výrazné překročení povolené rychlosti vozidla obviněného bylo
jedinou a zásadní příčinou dopravní nehody“. Z tohoto usnesení vyplývá závěr,
že pokud má řidič vyjíždějící z vedlejší silnice ztížené výhledové podmínky, a
přesto vjede do dráhy řidiči jedoucímu po hlavní silnici, nelze bezvýjimečně
trvat na závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní
silnici, má pouze omezený význam pro vznik dopravní nehody. To by totiž
znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice na hlavní by za daných
podmínek odbočení v podstatě nikdy nemohl provést. V takovém případě je tudíž
třeba výrazné překročení povolené rychlosti vozidla řidiče jedoucího po hlavní
silnici považovat za jedinou a zásadní příčinu dopravní nehody.
V této trestní věci obviněného Z. G. se sice jednalo o přehlednou křižovatku, a
obviněný na to, ve vztahu k výhledovým možnostem poškozeného, také poukazuje.
Nelze však přehlédnout již výše zmíněnou okolnost, že z perspektivy obviněného,
jedoucího po hlavní komunikaci, bylo snadné odhadnout rychlost vozidla
přijíždějícího po vedlejší pozemní komunikaci a jeho pohyb v křižovatce.
K námitce obviněného ohledně míry povinné opatrnosti Nejvyšší soud uvádí, že
podle právního názoru uvedeného v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2008, sp. zn. 11 Tdo 639/2008, „nelze po účastníkovi silničního provozu
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel
tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své jednání, není-li z
okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, že
jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od
ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel. Nejvyšší soud v
uvedeném rozhodnutí také uvedl, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou
přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní, nemá povinnost dát přednost
absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale
pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do
křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti
náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Výrazné překročení nejvyšší povolené
rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70%) je porušením
důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§ 18
odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), protože takové porušení má
zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Po skutkové stránce se v
této jiné věci jednalo o obdobný případ nedání přednosti v jízdě na křižovatce,
kdy řidička jedoucí po hlavní pozemní komunikaci dokonce víc než dvojnásobně
překročila maximální povolenou rychlost. V postavení obviněného a následně
odsouzeného byl ale řidič, který přijížděl do křižovatky z vedlejší pozemní
komunikace a chtěl pokračovat v jízdě po hlavní pozemní komunikaci. Konkrétně
se jednalo o situaci, kdy poškozená jela po hlavní pozemní komunikaci rychlostí
75 km/hod., ačkoliv v jejím směru jízdy byla umístěna dopravní značka
povolující maximální rychlost 30 km/hod. Obviněný, vědom si své povinnosti dát
přednost v jízdě všem projíždějícím vozidlům, v daný okamžik vyhodnotil
vzdálenost blížícího se automobilu řízeného poškozenou jako dostatečnou k tomu,
aby provedl zamýšlený odbočovací manévr a bezpečně se zařadil, ale do vozidla
řízeného poškozenou levou stranou narazil a zároveň způsobil jeho následný
střet s protijedoucím vozidlem. Že došlo k dopravní nehodě, vyhodnotily soudy
jako výslednici několika současně existujících a dostatečně významných příčin,
jednak pochybení poškozené, která se pohybovala po předmětné silnici více jak
dvojnásobně vyšší rychlostí, a jednak pochybení obviněného, který ve chvíli,
kdy přijížděl ke křižovatce z vedlejší silnice, nedal přednost v jízdě
blížícímu se vozidlu po hlavní pozemní komunikaci, a vjel na ni s předpokladem,
že se do provozu bezpečně zařadí.
Tento předpoklad se však ukázal jako
nereálný, neboť korekce jízdy poškozené již nezabránila dopravní kolizi, jejímž
výsledkem byl nejen střet vozidla poškozené s vozidlem obviněného, ale i
následné odražení jejího vozidla do protisměru, kde se srazila s protijedoucím
nákladním automobilem.
Ač se v této jiné trestní věci jednalo o odsouzení řidiče za nedání přednosti v
jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, jehož řidička víc než dvojnásobně
překročila povolenou rychlost, nelze řešení uvedeného případu aplikovat na věc
obviněného Z. G. V této jiné trestní věci totiž odsouzený řidič jedoucí z
vedlejší pozemní komunikace narazil do vozidla řízeného poškozenou levou
stranou svého vozidla a odrazil jej do protisměru, tedy zjevně vjel do její
jízdní dráhy zprava v okamžiku, kdy se již nacházela se svým vozidlem v
bezprostřední vzdálenosti. Ke střetu vozidla BMW řízeného obviněným Z. G. ale
došlo za situace, kdy vozidlo Renault přijíždělo po vedlejší komunikaci z jeho
levé strany ke křižovatce, projelo z pohledu obviněného protisměrnou polovinou
hlavní komunikace, dál pokračovalo v pohybu přes křižovatku, a až v době, kdy
se již nacházelo celou svojí délkou v jízdní polovině obviněného, došlo ke
střetu obou vozidel a vozidlo BMW celou šíří svojí přední části narazilo do
pravého boku vozidla Renault (viz č. l. 59 tr. spisu; list č. 9 znal. posudku).
K otázce příčinné souvislosti Nejvyšší soud ve shora uvedeném usnesení obecně
uvedl, že „příčinný vztah, který spojuje jednání s daným následkem, je
nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky každého trestného činu.
Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným
trestněprávním následkem ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za
předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut
jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz
10/1980 nebo 5 Tz 66/1980). I u trestných činů nedbalostního ublížení na zdraví
(v případě obv. Z. G. usmrcení), spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou,
bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku
je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí
svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsoben
ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele
přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ve vzniku následku, ale za
předpokladu, že jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by
kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Protože každé jednání, bez
něhož by následek nenastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou
následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní
jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou“.
V tomto případě byla daná křižovatka zcela přehledná a obviněný Z. G. velmi
dobře znal nejen samotnou křižovatku, ale také si byl vědom omezení rychlosti
před ní, které bylo opatřením zamezujícím právě vzniku těžkých dopravních
nehod, ke kterým vzhledem k přímému dlouhému úseku hlavní komunikace mohlo při
vyšší povolené rychlosti mimo obec 90 km/hod. docházet a v daném místě i
docházelo. Pokud poškozený měl dostatečný výhled do křižovatky a na hlavní
pozemní komunikaci na vzdálenost až 200m, je logické a také z fotodokumentace
zjevné, že také obviněný měl na tuto vzdálenost dostatečný přehled o tom, zda
se ke křižovatce blíží z vedlejší pozemní komunikace jiné vozidlo, které by
mohlo zasáhnout do jeho jízdní dráhy. Pokud se řádně věnoval řízení motorového
vozidla, a sledoval situaci v dopravním provozu, musel zaregistrovat vozidlo
poškozeného přijíždějící ke křižovatce po vedlejší pozemní komunikaci zleva. S
ohledem na způsob jeho jízdy, kdy jel rychlostí výrazně překračující povolenou
rychlost, měl věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda poškozený vozidlo zpomaluje
před hranicí křižovatky, a jeho řidič si počíná způsobem, z něhož je zřejmé, že
mu hodlá dát přednost v jízdě. Obviněný si průběh dopravní nehody nepamatuje,
poškozený i jeho spolujezdkyně na místě zemřeli, a není žádný svědek vzniku
dopravní nehody. Znalec se proto v posudku, když svědecky nebylo možno zjistit,
zda vozidlo poškozeného v křižovatce zastavilo a rozjelo se do křižovatky, nebo
zda křižovatkou projelo bez zastavení, přiklonil k variantě ve prospěch
obviněného, že vozidlo poškozeného bez zastavení vjelo do křižovatky a
pohybovalo se v ní rychlostí 29 km/hod., maximálně před ní zpomalilo. Z tohoto
pohledu pak řešil otázku možností zabránit vzniku dopravní nehody. Tento
souvislý pohyb vozidla poškozeného směrem ke křižovatce, a následně přes
křižovatku, musel ale obviněný vnímat a měl na něj reagovat, protože právě z
výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že po účastníkovi
silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal
možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své
jednání, tedy je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování
stanovených pravidel, ale pouze za podmínky, že není z okolností, které může
běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své
povinnosti.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení
odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami a ve věci nebyl námitkami obviněného
naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože
shodnými námitkami obviněného se zabýval již soud odvolací, když tytéž námitky
byly již součástí jeho odvolání, včetně odkazu na tutéž judikaturu Nejvyššího
soudu, která podle názoru obviněného nebyla soudy v této trestní věci
respektována, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.