7 Tdo 149/2025

7 Tdo 149/2025-369

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání obviněného L. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 5 To 37/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 15/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 5 T 15/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 1) a ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2).

2. Těchto trestných činů se obviněný dopustil v podstatě následujícím způsobem. Podle bodu 1 výroku o vině obviněný v přesně nezjištěném období od počátku roku 2019 do konce měsíce června 2022, v době, kdy byla vnučka jeho družky AAAAA (pseudonym) svěřena rodiči do jeho péče, v místě svého bydliště na adrese XY č. p. XY, XY, a ve svém vozidle na dalších místech v okrese XY, jí opakovaně přibližně dvakrát měsíčně osahával jak přes oblečení na prsou, hýždích a stehnech, tak na nahých prsou a přirození v místě začínajícího ochlupení, ačkoli jako člen rodiny dobře věděl, že poškozená dosud nedovršila věku patnácti let, přičemž jí poskytoval za mlčení o tomto jeho chování před dalšími členy rodiny peníze a dárky, které ona vědomě přijímala za to, že jednání obviněného trpěla.

3. Podle bodu 2 obviněný v přesně nezjištěném období od počátku roku 2019 do konce měsíce června 2022, v době, kdy byla vnučka jeho družky BBBBB (pseudonym) svěřena rodiči do jeho péče, v místě svého bydliště na adrese XY č. p. XY, XY či ve svém vozidle nebo v kamionu při cestách do SRN jí opakovaně přibližně jednou až dvakrát měsíčně osahával na nahém přirození a prsou, ačkoli jako člen rodiny dobře věděl, že jmenovaná dosud nedovršila věku patnácti let, přičemž poškozenou ke strpění tohoto jednání přiměl, zneužívaje její bezbrannosti plynoucí z jejího nízkého věku a skutečnosti, že byla zvyklá jej jako partnera své babičky poslouchat a respektovat, z tohoto důvodu nebyla schopna se jeho jednání účinně bránit.

4. Za tyto trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím obviněnému uložil zaplatit poškozené AAAAA náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč a poškozené BBBBB náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.

5. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 5 To 37/2024, odvolací soud odvolání obviněného zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

6. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Namítl, že soudy opomenuly podstatné důkazy o okolnostech významných z hlediska viny zejména souvisejících s otázkou, zda jeho jednání bylo prostředkem sexuálního uspokojení; konkrétně jmenoval důkazní návrh na znalecký posudek z oboru psychiatrie, odvětví sexuologie. Dále namítl rozpor ve výpovědích poškozených a nedostatek jejich věrohodnosti. Pokud podle znaleckého posudku poškozené nelhaly, je to proto, že jeho jednání vnímaly subjektivně. V objektivní rovině se však nedopustil útoků, které by zakládaly trestní odpovědnost a které by zasahovaly do chráněných zájmů. Obviněný také vyjádřil nesouhlas s negativním hodnocením věrohodnosti výpovědi babičky poškozených M. B., stejně jako s hodnocením výpovědí svědků Ž. S. a M. P., kteří se měli ke svým poznatkům dostat zprostředkovaně. Soudy při hodnocení důkazů podle obviněného nepostupovaly spravedlivě, neboť selektovaly a prováděly důkazy spíše jen v neprospěch obviněného. Soudy také nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, zásadou materiální pravdy a vůbec porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

8. V této části shrnul, že rozhodnutí soudů nejsou zákonná, resp. jsou nepřezkoumatelná, neboť popisují trestněprávně relevantní jednání neurčitě a nepodkládají jeho zjištění dostatkem na sebe navazujících důkazů.

9. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že poznatky vyplývající z výpovědí poškozených nesvědčí o jednání, které by bylo trestněprávně relevantní. Soudy v předchozím řízení chybně kvalifikovaly skutek popsaný pod bodem 2 skutkové věty, pokud došly k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu znásilnění namísto trestného činu pohlavního zneužití. Soudy měly nesprávně uplatnit trestněprávní předpisy a postupovat v rozporu s judikaturou, neboť nebyl prokázán ani znak bezbrannosti, ani znak pohlavního styku. Ke znaku bezbrannosti obviněný namítl, že soudy při svém postupu tento znak nedostatečně odlišily od znaku závislosti a autority mezi pachatelem a obětí. Uvedl, že poškozená byla dostatečně psychicky i fyzicky vyspělá na to, aby případně projevila svůj nesouhlas, k čemuž poukázal na její výpověď, a tedy se nenacházela ve stavu bezbrannosti. Není ani pravda, že by poškozená tzv. ztuhla nebo zamrzla (disociativní stupor). Obviněný se tomuto klinickému stavu ve svém dovolání v šíři věnoval a odkázal na výslech poškozených a i na to, že jeden z útoků se měl stát, když jedna z poškozených řídila automobil, a tedy nemohla být ztuhlá nebo zamrzlá; rovněž připomněl svůj blízký vztah s poškozenými, který činil takovou fyziologickou reakci méně pravděpodobnou. Také uvedl (v této části v rovině procesněprávní), že znalkyně Mgr. Ing. Ivana Holubcová nebyla s ohledem na svou odbornost (specializace dětská psychologie) osobou, která by podle zákona byla oprávněna posuzovat, zda poškozená trpěla disociativním stuporem.

10. Ke znaku pohlavního styku obviněný namítl, že k němu vůbec nedošlo, neboť série dotyků, které mu jsou kladeny za vinu, se co do intenzity pohybují od masírování břicha, položení ruky na stehno až po tvrzené sahání na nahá prsa, hýždě a stehna a na vnější genitálie, ovšem bez tvrzeného sexuálního uspokojení obviněného, tedy bez sexuální gratifikace. Opět odkázal na výpověď tentokrát jen poškozené BBBBB, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 15 Tdo 677/2023. O menší intenzitě se měly ve svých rozhodnutích zmiňovat i soudy v předchozím řízení.

11. Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací, případně i prvostupňové rozhodnutí, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. Ntd 10/2023 (kterým byl jako příslušný k projednání věci určen podle § 24 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Plzni), a aby věc znovu přikázal soudu prvního stupně k dalšímu jednání. Navrhl také (bez úspěchu) soudu prvního stupně, aby postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř.

12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnila.

13. Především uvedla, že obviněný ve skutečnosti nenamítal zjevný rozpor ve výpovědích poškozených, ale spíše zpochybňoval jejich věrohodnost, což – stejně jako další paušální námitky hodnocení důkazů a porušení důkazních zásad – nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o námitku nedostatku specializace znalkyně ve věci, státní zástupkyně uvedla, že ta se otázkám disociativního stuporu nevěnovala. K námitce opomenutého důkazu vysvětlila, že soudy se jím zabývaly a řádně odůvodnily jeho zamítnutí pro nadbytečnost.

14. V hmotněprávní části státní zástupkyně uvedla, že kvalifikace bezbrannosti nevyplývá z disociativního stuporu, jak to tvrdil obviněný, ale z nízkého věku poškozené a její omezené schopnosti vyjádřit nesouhlas s jeho jednáním, což je obecně i v této věci složitou a individuální otázkou, která souvisí mimo jiné i se vztahem mezi pachatelem a poškozenou osobou. V okolnostech odkázala na výpověď BBBBB. K námitce kvalifikace pohlavního styku státní zástupkyně odkázala na ustálenou judikaturu, která argumentaci obviněného vyvrací.

15. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

16. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice. V ní obviněný v zásadě zopakoval, že stav ztuhnutí je otázkou skutkovou, pro který měly soudy činné ve věci opatřit relevantní podklady, a to v podobě znaleckého posudku. Vycházely však chybně jen ze sdělení poškozené učiněného v přípravném řízení, ač tak bez znaleckého posudku postupovat nemohly. Přitom zohlednily i jeho údajnou autoritu a převahu nad poškozenými, i když takový závěr nebyl nijak podložen, neboť poškozené ho neposlouchaly a nechovaly k němu jakoukoli bázeň. Ke znaku pohlavního styku obviněný uvedl, že podstatný je cíl pachatele, totiž vlastní uspokojení, k čemuž však své vnučky nezneužíval, ani pro to není žádný podklad ve spisu. Měl být proto v daném směru vyhotoven znalecký posudek. Ke skutkovým zjištěním pak obviněný sdělil, že soudy rezignovaly na specifické prokázání jednotlivých útoků. Proto setrval na v návrhu uvedeném dovolání. III. Posouzení důvodnosti dovolání

17. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

20. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka nezákonnosti znaleckého posudku, jež měla vyplývat z odbornosti znalkyně. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

21. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že soud prvního stupně nečinil na základě znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Ing. Ivanou Holubcovou skutková zjištění týkající se disociativního stuporu, jak uvedl obviněný. Ono „ztuhnutí“ poškozené, jak o něm mluví soudy ve svých rozhodnutích, totiž vyplývá přímo z výpovědi poškozené, a ta je pramenem tohoto důkazu.

22. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že soudy v předchozím řízení hmotněprávní hodnocení stavu bezbrannosti nenavazovaly bez dalšího na fyziologický stav stuporu, ale na strach poškozené z tělesné a psychické převahy a z postavení obviněného a na její nedostatečnou schopnost vyhodnotit jeho jednání, aby mu mohla klást odpor (viz bod 30 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 20 odvolacího rozhodnutí). Byly to pak právě tyto poznatky z oblasti psychologického zkoumání, které zčásti – a to zcela zákonně a v limitech způsobilosti znalkyně – plynuly i ze znaleckého posudku (viz bod 10 prvostupňového rozhodnutí).

23. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

24. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka opomenutého důkazu znaleckým posudkem o případné sexuální deviaci obviněného.

25. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že aby mohlo případné opomenutí důkazu naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí být navrhovaný důkaz podstatný z hlediska významných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu. Jak v případě trestného činu znásilnění, tak v případě trestného činu pohlavního zneužití není sexualita, resp. sexuální orientace nebo deviace pachatele v tomto směru významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009), a tedy Nejvyšší soud nemohl tuto námitku podřadit pod tento nebo jiný zákonný dovolací důvod.

26. Nad rámec přezkumu lze uvést, že na shora zmíněné v konečném důsledku odkázal i soud prvního stupně, který z toho důvodu tento důkazní návrh zamítl pro nadbytečnost. Konkrétně vysvětlil, že mezi sexuální deviací a sexuálně deviantním jednáním nemusí být nutná (bezpodmínečná) souvislost, což lze v praxi sledovat na velké části souzených případů; o sexuální deviaci navíc nejsou žádné další indicie (bod 38 prvostupňového rozhodnutí). To v podstatě potvrdil i odvolací soud, podle něhož byly ve věci provedeny všechny potřebné důkazy (bod 10 odvolacího rozhodnutí).

27. S tímto odůvodněním zejména soudu prvního stupně se Nejvyšší soud jen nad rámec přezkumu v zásadě ztotožňuje, byť upozorňuje na nepřesnost užité terminologie, neboť materiálně soud prvního stupně nezamítl důkazní návrh pro nadbytečnost, ale pro neupotřebitelnost navrhovaného důkazu, resp. pro

chybějící souvislost s předmětem dokazování. Nad tuto výhradu však lze shrnout, že soudy v předchozím řízení se s tímto důkazním návrhem vypořádaly řádně a jeho oprávněné zamítnutí řádně odůvodnily (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.).

28. Pokud jde o zbylé námitky obviněného, Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.

Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

29. Jen (opět) nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud uvádí, že s námitkami obviněného, kterými prosazuje vlastní hodnocení důkazů, zejména v oblasti jejich pravdivosti, se v šíři vypořádaly již soudy v předchozím řízení (viz body 21 a násl. prvostupňového rozhodnutí, resp. 11 a násl. odvolacího rozhodnutí), a v tomto není soudům čeho vytknout, neboť tam obsažené odůvodnění je logické, řádné a přesvědčivé.

30. Zvláště pokud jde o věrohodnost výpovědí poškozených, lze odkázat zejména na pozitivní poznatky vyplývající ze znaleckého posudku mj. o jejich věrohodnosti (viz body 9 a 10 prvostupňového rozhodnutí). Ve věci navíc nejsou jiné poznatky, které by indikovaly zájem poškozených na křivém obvinění, nebo že by je snad k tomu někdo navedl (viz body 21 a násl. prvostupňového rozhodnutí). O věrohodnosti výpovědí také svědčí, že se s jednáním obviněného poškozené svěřily i některých vrstevníkům – svědkům M. P. a Ž. S. (viz body 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí). Případné rozpory v popisu událostí souvisejících s řízením auta byly zcela odůvodnitelné mimořádností nejen této činnosti, ale i tím, že to bylo i právě při této aktivitě, kdy se jich obviněný nevhodně dotýkal (bod 22 prvostupňového rozhodnutí). Toto hodnocení aproboval i odvolací soud (body 11 a násl. odvolacího rozhodnutí), a plně s ním souhlasí, byť nad rámec přezkumu, i Nejvyšší soud, který k předmětné problematice dodává, že byl dostatečným způsobem (v nezbytném rozsahu, viz § 89 odst. 1 tr. ř.) zjištěn průběh skutkového děje v tom smyslu, že je zřejmé, jak často a jakým způsobem obviněný útočil (tj. osahával poškozené), přičemž není nutné, aby byly přesně (časově či konkrétním průběhem) specifikovány jednotlivé dílčí případy.

31. Nejvyšší soud navíc připojuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

34. Pod tento uplatněný důvod bylo možné podřadit jednak námitku naplnění znaku pohlavního styku, jednak námitku naplnění znaku bezbrannosti (obojí ve vztahu ke skutku uvedenému v bodu 2 výroku o vině). Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

35. K první námitce naplnění znaku pohlavního styku při kvalifikaci zmíněného skutkového děje Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že pohlavním stykem se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. § 185. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328; srov. i rozhodnutí publikované pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr.). Pojmově sem lze řadit relativně širokou škálu forem sexuálních kontaktů. Kromě soulože a s ní srovnatelných forem pohlavního styku je pohlavním stykem třeba i osahávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, intenzivnější osahávání intimních míst na těle přes šaty apod. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 399/2021). Může však jít podle okolností o dotyky v podstatě na kterékoli části těla, dokud u nich dochází k ukájení pohlavního pudu (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1994, sp. zn. 4 To 518/94, uveřejněné pod č. 22/1995 Sb. rozh. tr.).

36. Jak potom vyplynulo ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, obviněný se poškozených opakovaně dotýkal na nahých prsou i přirození, v případě poškozené AAAAA i na hýždích a stehnech. Dotyky na takto intimních a erotogenních zónách těla, navíc v takové časové četnosti, lze bez jakýchkoli výhrad i z hlediska intenzity, na kterou obviněný odkazoval, kvalifikovat jako pohlavní styk, přičemž účel ukájení sexuálního pudu obviněného je v tomto případě ze skutkových okolností zcela evidentní. Obhajoba obviněného, že se neměl prostřednictvím tohoto styku „sexuálně uspokojovat“, je neopodstatněná už proto, že je argumentačně zcela nepodložená, neboť neposkytuje alespoň informaci o tom, za jakým jiným účelem by se pak takového jednání měl dopustit. Možnost alternativního motivu se přitom vzhledem k okolnostem případu nejeví reálná. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že aby šlo kvalifikovat znak pohlavního styku, není zapotřebí, aby se pachatel uspokojoval ve smyslu nějaké autoerotické činnosti, typicky masturbace, ani aby snad docílil uspokojení ve smyslu orgasmu, ale pouze, aby takové jednání bylo schopno vzbudit sexuální vzrušení. To vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 15 Tdo 677/2023), na kterou obviněný – v rámci své argumentace však liše – odkazuje.

37. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval na to, že sám soud prvního stupně považoval intenzitu jednotlivých útoků obviněného za nižší, pak je třeba připomenout, že soud tak nečinil při úvahách o hmotněprávní kvalifikaci skutku, ale až v rámci úvah o výměře trestu (viz bod 32 prvostupňového rozhodnutí). V rovině viny soudy žádnou pochybnost v tomto směru nevyjádřily, což jim nelze nijak vytknout, neboť obhajoba obviněného je v tomto směru zcela neopodstatněná.

38. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

39. K druhé námitce naplnění znaku bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) Nejvyšší soud nejdříve připomíná, co uvedl již shora v části rozhodnutí věnované skutkovým námitkám obviněného, že soudy prvního a druhého stupně dovodily u poškozené v době skutku stav bezbrannosti vzhledem k jejím osobnostním rysům a nízkému věku, stejně jako vzhledem k postavení a autoritě obviněného, které ve své kombinaci znemožnily poškozené vlastní obranu před útoky obviněného (viz bod 30 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 20 odvolacího rozhodnutí).

40. To zcela odpovídá judikaturnímu výkladu, podle něhož se za bezbrannost (podle předchozí právní úpravy) považoval stav, ve kterém není osoba vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Ve stavu bezbrannosti se nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015, ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1179/2017, nebo později rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr.). Stav bezbrannosti přitom nemusí spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, tedy v situaci, v níž je poškozená osoba zcela prosta jakékoli možnosti klást odpor, ale může spočívat jednoduše ve využití obdobné situace, ve které je obranyschopnost této osoby, a tím možnost realizovat své rozhodnutí o pohlavním životě, omezena či snížena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 929/2011).

41. S učiněným (v nyní posuzované věci) hmotněprávním hodnocením se Nejvyšší soud bez širších výhrad ztotožňuje, neboť má nejen podklad ve skutkovém zjištění (soudy hodnotily zejména výpověď poškozené a znalecký posudek o jejích osobnostních rysech), ale také plně odpovídá shora uvedeným judikaturním východiskům. Je nutné zejména zdůraznit, že útoky obviněného, které mu jsou kladeny za vinu, začaly v době, ve které bylo poškozené pouhých 8 let, a pokud soudy vedle dalších okolností s takovým věkem spojily v případě poškozené narušenou schopnost vlastní obrany, resp. projevu nesouhlasné vůle nebo odporu, nelze takovému hodnocení ničeho vytknout, i proto, že tento závěr soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily. Jestliže obviněný v dané souvislosti odkazoval na výpověď poškozené (resp. i z ní citoval), Nejvyšší soud na okraj dodává, že právě i z ní (i z uvedené citace) bezbrannost (ve smyslu zmatenosti a neschopnosti si útok obviněného, byť byl pociťován jako nepříjemný, relevantně vyhodnotit a zaujmout k němu relevantní postoj) zřetelně vyplývá. Je vhodné také připomenout, ovšem jen nad rámec přezkumu a pro srovnání, že s účinností od 1. 1. 2025 se podle § 119a odst. 2 tr. zákoníku za bezbranné z důvodů nízkého věku považují všechny děti mladší 12 let.

42. K dovolání obviněného je vhodné uvést, že soudy sice přihlédly i k poznatku plynoucího z výpovědi poškozené o jejím „ztuhnutí“, ovšem na něm svou právní kvalifikaci soudy nezakládaly, čímž se značná část dovolací argumentace míjí s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

43. Za takového stavu soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného popsaného pod bodem 2 skutkové věty jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tím jsou nadbytečné další úvahy obviněného nad naplněním znaků trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, neboť jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen, a to ve prospěch trestného činu znásilnění, který je vůči trestnému činu pohlavního zneužití ve vztahu speciality (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr.).

44. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

46. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného L. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

47. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

48. Nejvyšší soud neposuzoval podnět obviněného adresovaný soudu prvního stupně k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. jako podnět k vlastnímu postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.; k tomu lze připojit, že takovému podnětu by pro jeho neopodstatněnost nebylo vyhověno, ani by o něm nebylo samostatně rozhodnuto vzhledem ke krátké době, ve které Nejvyšší soud o dovolání rozhodl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu