7 Tdo 153/2024

7 Tdo 153/2024-598

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného M. L. podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 332/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 50/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 332/2023, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 8 T 50/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2023, č. j. 8 T 50/2022-480, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 20 000 Kč.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 2. 4. 2021 kolem 14:00 hod. v obci XY, okres České Budějovice, za přítomnosti nejméně 3 osob na veřejně přístupném prostranství před domem č. XY po předchozí slovní rozepři ohledně úpravy povrchu pozemku s P. B., který na pozemku s bagříkem rovnal štěrk, kdy P. B. slezl z bagříku, šel směrem k M. L., který 4-5 metrů couval a opakoval, že se nechce prát, poté do něj P. B. strčil oběma rukama do oblasti prsou, na což M. L. reagoval tak, že do P. B. také strčil, poté P. B. před sebou tlačil M. L. a za neustálých nadávek se vzájemně přetlačovali a fyzicky napadali, po blíže neurčené vzdálenosti došlo ke změně pozic a M. L. před sebou tlačil P. B. z mírně svažité vozovky, opět se za neustálých nadávek vzájemně fyzicky napadali, během čehož M. L. utrpěl zlomeninu pravé loketní kosti v dolní třetině poté, co zasáhl horní část těla P. B., nejspíše paženou horní končetinu nebo hoblinu čela hlavy, po 10-15 metrech P. B. upadl zadní částí těla do travnatého porostu podél vozovky, kde si nad něj M. L. obkročmo stoupl a udeřil ho třikrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zhmoždění levého oka a zlomeninu nosních kůstek vyžadující repozici v celkové anestezii, když se ze soudně lékařského hlediska jednalo o poranění lehké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem 10 dnů.

3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 4 To 332/2023-554, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Pro úplnost lze doplnit, že původně bylo řízení vedeno i proti obžalovanému P. B., v jehož případě došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel primárně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a konečně deklaroval i porušení práva na spravedlivý proces.

6. Nejprve se obviněný vymezil ve vztahu k samotnému nesprávnému právnímu posouzení. Konkrétně namítal, že nemůže být vinen úmyslným trestným činem, pokud byl exces z nutné obrany nedbalostní nebo nezaviněný, a to i odkazy na odbornou literaturu. Zdůraznil přitom nutnost prokázání zavinění, a to i ve vztahu k samotnému překročení nutné obrany. Upozornil na fakt, že odvolací soud výrazným způsobem posunul závěry nalézacího soudu, když v odůvodnění rozhodnutí hovoří o tom, že „obviněný pak obkročmo stoupl a udeřil“, nicméně z provedených důkazů i odůvodnění soudu prvního stupně je zřejmé, že útočník a obviněný byli ve chvíli pádu vzájemně zaklesnuti, tj. ve chvíli pádu útočníka již byl nad ním a ruku měl zachycenou v jeho podpaží.

7. Rovněž akcentoval, že podle znalkyně MUDr. Evy Tomáškové je stejně pravděpodobný vznik zranění (zlomeniny nosních kůstek) útočníka P. B. v době, kdy byl proti obviněnému v čelním postavení (tedy v době, kdy i soud hovoří o tom, že jednal v nutné obraně), tak i v době, kdy již byl na zemi (kdy soud hovoří o excesu z nutné obrany). Podotkl, že všechny svědecké výpovědi se shodují na úderech uštědřených před pádem útočníka na zem, a to včetně výpovědi poškozeného. Pakliže je podle znalkyně stejně pravděpodobné způsobení zranění jak ve chvíli nutné obrany, tak i po soudem dovozeném konci útoku, pak soud musí vycházet z varianty pro obviněného příznivější, tedy že k poranění došlo v průběhu nutné obrany.

8. Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že nebyla zjištěna doba omezení útočníka v obvyklém způsobu života s ohledem na znění § 146 tr. zákoníku ve spojení s § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 320/2018, uveřejněného pod č. 13/2019 Sb. rozh. tr., přitom znalecký posudek musí obsahovat uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. Závěr znaleckého posudku o obvyklé době omezení není dostatečný pro naplnění skutkové podstaty trestného činu dokonaného, může vést pouze k odpovědnosti za pokus. Ve spise pak absentují jakákoli tvrzení, důkazy či skutečnosti, z nichž by se dalo dovodit, po jakou dobu byl P. B. omezen v obvyklém způsobu života, neboť závěr soudu, že „obvyklá doba léčení v takovém případě bývá kolem 10 dnů“, není dostatečný pro dovození skutečné (konkrétní) doby omezení P. B. Dovolatel s odkazem na závěry Ústavního soudu zdůraznil, že skutek musí být po všech stránkách prokázán mimo důvodnou pochybnost, resp. mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Závěr učiněný soudy však důvodnou pochybnost ponechává. Skutečnost, že byl P. B. po dobu minimálně 10 dnů omezen v obvyklém způsobu života neplyne z žádného důkazu a tento závěr odvolacího soudu překračuje závěry okresního soudu, ačkoli odvolací soud neprovedl žádné důkazy.

9. Podle přesvědčení dovolatele je dále závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví v rozporu s konstantní judikaturou. Zejména zdůraznil, že závěr o prostém excesu z mezí okolností vylučujících protiprávnost vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví (s odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020, a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 230/2023). Nadto konstatoval, že extenzivní exces z nutné obrany nepředstavuje skutek spočívající v alternativě „napadl jiného“ (znaku objektivní stránky trestného činu), v níž nalézací soud shledal obviněného vinným.

Odsouzení za trestný čin výtržnictví nadto vylučuje pojetí skutkové věty, neboť obviněný může být trestně odpovědný výhradně za jednání spáchané v rámci excesu z okolnosti vylučující protiprávnost. Skutková věta nemůže klást dovolateli k tíži jednání kladené mu za vinu po dobu trvání nutné obrany, či přinejmenším nemůže být postavena způsobem, jak to učinil nalézací soud, když lze dovodit znaky výtržnictví i po dobu okolnosti vylučující protiprávnost.

10. Obviněný měl rovněž za to, že závěr o excesu z nutné obrany odporuje jurisprudenci i konstantní judikatuře. Poukázal na fakt, že jurisprudence posledních 50 let konstantně uvádí, že ukončení útoku musí mít definitivní povahu a nestačila by tu pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování, např. když útočník upadl, ale je nadále bojeschopný. V tomto ohledu uvedl českou i zahraniční literaturu a dále judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1500/2019, a ze dne 30.

10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1286/2019). Popsal situaci, ve které čelil nečekanému a razantnímu útoku, při kterém utrpěl těžké zranění a v určitou chvíli dynamického útoku a obrany se mu podařilo dostat útočníka k zemi. Z tohoto však nelze dovodit konec útoku, neboť z dokazování neplyne, že by útočník v té chvíli rezignoval na útok nebo ho již nebyl dále schopen. Obviněný nebyl povinen vyčkávat, jak se situace dále vyvine a svou nutnou obranu přerušit, když se útočník dostal do horší pozice, ale byl dále bojeschopný, a tím se i vystavit riziku další eskalace útoku.

Nadto obviněný popsal, že měl ve chvíli pádu útočníka na zem zachycenou vlastní ruku pod paží útočníka; jednak se pak chtěl z tohoto sevření uvolnit, a dále se bál, že pokud jej útočník stáhne k zemi, pak se již dále nebude schopen ubránit. Závěry soudu ohledně toho, kdo měl v jakou chvíli navrch, jsou nadto absurdní, když vycházejí z popisu svědka Z. J. stojícího na lešení 15 m daleko v době počátku útoku a 35 m daleko po jeho skončení, a to při současném zamítnutí návrhů na provedení důkazů předloženým expertním stanoviskem a znaleckým posudkem z oblasti sebeobrany.

Především ale odporují skutečnosti, že to byl obviněný, který následně odběhl od ležícího P. B., nikoli naopak. Přísné a důkazně nedostatečně podložené posuzování nalézacího soudu toho, kdo měl kdy navrch a kdy měl skončit útok, je v rozporu s principem, že riziko z útoku musí nést primárně útočník. Požadovat po obviněném, aby v situaci nepřehledného brachiálního násilí, bez přistoupení dalších skutečností hádal, zda prostý pád útočníka na zem představuje konec útoku nebo pouze dosažení chvilkové převahy, je v rozporu se základními zásadami, na kterých je vystavěn § 29 tr.

zákoníku.

11. Obviněný dále předestřel své námitky proti skutkovým závěrům soudů, jež opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítal úplné pominutí důkazů svědčících o tom, že se útočník zvedl ze země a krátce pronásledoval utíkajícího obviněného, a až následně svého jednání zanechal. K tomuto schematicky rozčlenil incident na tři navazující fáze, přičemž se v rámci odvolání domáhal přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně ve vztahu k první fázi zahrnující brachiální útok útočníka, od vozu obviněného směrem z kopce po cestě (pouze doplňkově poukazoval na pokračující agresi útočníka také v rámci poslední fáze, zachycenou v rámci videa). V tomto ohledu vyjádřil své přesvědčení, že neexistuje žádný výklad, který by umožnil dovození ukončení útoku útočníka ve chvíli pádu na zem, pokud po tomto pádu na zem se útočník zvedá a dále vybíhá za odbíhajícím obráncem (pronásleduje ho), a až po chvíli tohoto jednání zanechá. Útok neskončil ani ve chvíli následného útěku obviněného před útočníkem, ale až ve chvíli, kdy útočník na pokračování útoku po krátkém pronásledování obviněného rezignoval, a to patrně proto, že obránce již byl v bezprostřední blízkosti své manželky a dětí. Soudy obou stupňů však tuto část skutkového děje ve svém hodnocení zcela pominuly. V tomto ohledu poukázal na délku trvání brachiálního útoku objektivně zaznamenanou voláním na tísňovou linku a pominutí svědecké výpovědi svědkyně J. L., která popsala bezprostředně po ukončení telefonického hovoru pronásledování manžela útočníkem. Dále nesouhlasil s odmítnutím výpovědi obviněného s odůvodněním, že tvrdil, že měl údery jen vykrývat, neboť tento jednoznačně uvedl, že útočníkovi uštědřil nejméně tři údery ještě před jeho shozením k zemi. Konečně konstatoval, že daný moment nemohl být schopen popsat svědek Z. J., neboť na samotný pozemek vůbec neviděl.

12. Dovolatel dále soudům vytkl, že jejich závěr o tom, že nehrozilo, že bude P. B. dále útočit, neplyne z žádného důkazu, ani sám útočník toto netvrdil, když existenci svého útoku zcela popřel. Podle jeho názoru samotný pád k zemi, byť přivozený aktivní obranou obránce, bez přistoupení dalších okolností nemůže vést k závěru o konci útoku, a tedy i konci situace nutné obrany. V důkazní rovině k tomu absentuje jakýkoli podklad. Je pak vyloženě porušením zásady in dubio pro reo, když ukončení útoku v určitý moment dovodí soud za útočníka v situaci, kdy toto ukončení ani samotný útočník netvrdí.

13. Rovněž namítal, že hodnocení výpovědi svědka Z. J. extrémním způsobem v neprospěch obviněného zakládá extrémní nesoulad s provedenými důkazy a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Konkrétně uvedl, že soud v podstatě své skutkové závěry založil zcela na výpovědi svědka Z. J. navzdory celé řadě rozporů, zejména poukázal na skutečnost, že si svědek protiřečil stran udávané změny poměru sil v jeho výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení, což soudy ignorovaly. Dále poukázal na fakt, že svědek hodnotil jednání obou aktérů incidentu jako protiprávní a zcela odmítal eventualitu, že se obviněný bránil útoku, tj. byl proti němu zaujatý.

Nebyl ani schopen popsat průběh údajného pádu útočníka na zem a způsob, jak k němu měl obviněný přistoupit a udeřit jej. Dále obviněný vznesl výhrady vůči hodnocení výpovědi svědka Z. J., které bylo v rozporu s objektivním stavem na místě činu. Netvrdil, že by byl tento svědek nevěrohodný jako takový, nicméně akcentoval, že byla zcela ignorována situace na místě, resp. výhledové podmínky. Dovolatel tedy navrhoval provedení prověrky na místě, a to s ohledem na rozhledové a dohledové podmínky svědka Z.

J., neboť při porovnání katastrální mapy s policejním náčrtem z místa činu vyplývá, že místo pádu útočníka na zem bylo od tohoto svědka vzdáleno přibližně 35 m. Tento svědek nadto popsal, že útočník měl padnout na zem směrem hlavou k němu, tedy ve chvíli pádu musel být k němu zády a logicky skrz útočníka svědek nemohl vidět, jaký je průběh útoku a obrany ve chvíli předcházející pádu. Jestliže pak útočník padal hlavou ke svědkovi, zpochybňuje to závěr soudu o tom, že by v té chvíli měl mít obviněný převahu nad útočníkem, když jde o pozičně stejné postavení jako při začátku útoku; naopak je to v souladu s výpovědí svědka Z.

J. z přípravného řízení, podle níž z kopce „tlačil“ útočník obviněného. Sám svědek také uvedl, že místo pádu již od něj bylo poměrně vzdálené, což soud navzdory námitce obhajoby odmítl zaprotokolovat. Dovolatel tedy konstatoval, že je vyloučeno, aby svědek ze vzdálenosti 35 m, v případě osoby ležící hlavou k němu, byl schopen přesně zaznamenat, že takto ležící osoba obdržela tři rány do obličeje. Dále uvedl, že soud nehodnotil výpovědi s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tvrzení sousedů, kteří v dané oblasti dlouhodobě žijí a mají zájem na tom spolu dobře vycházet.

Svědek Z. J. sice není sousedem, nicméně pro jednoho ze sousedů pracoval, dříve pracoval pro samotného útočníka a s útočníkem si bezprostředně před útokem povídal.

14. Dovolatel také soudům vytkl neprovedení navržených důkazů, které dále specifikoval. Předně zdůraznil opakovaně vznášený návrh na provedení důkazu expertním stanoviskem znalce z oboru sebeobrany, který soud odmítl jako nadbytečný, ačkoli znalec konstatoval, že lze vyloučit provedení úderů do oblasti hlavy v pozici jednoho z aktérů na zádech a druhý vede údery shora proti jeho obličeji. Dále vznesl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oblasti sebeobrana Ing. Zdeňka Maláníka, Ph.D. DCv., v němž znalec mj. uvedl, že z hlediska specializace sebeobrana je obvyklé pokračování útoku po pádu útočníka na zem, přičemž z důkazu ve spise znalec nedovodil žádný ze znaků, které by svědčily tomu, že by útočník nebyl schopen dále útočit, případě že by na útok ve chvíli pádu rezignoval. Dále k uváděnému provádění úderů proti hlavě ležícího útočníka konstatoval, že takovými údery jsou zpravidla způsobena vždy velmi vážná zranění ve formě fraktur obličejových kostí apod. Vytýkal také neprovedení důkazu trestním oznámením, neboť soud důkaz provedl pouze částečně, a to navzdory tomu, že se obhajoba výslovně dovolávala stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 300/2019, podle něhož jde o použitelný důkaz ve vztahu k tomu, v jaké věci se tak stalo (tedy pro jaký skutek zakládající podezření ze spáchání trestného činu bylo oznámení podáno). Konečně namítal neprovedení prověrky na místě činu. Soudy uvedené důkazy odmítly jako nadbytečné, přičemž takový postup označil za zjevně nezákonný obzvlášť ve vztahu k expertnímu vyjádření a znaleckému posudku, které byly založeny ve spisu. Závěr o nadbytečnosti je v rozporu s principem presumpce neviny, neboť ve svém důsledku znamená předsudečnou úvahu soudu, že tyto důkazy nejsou schopny do případu ve prospěch obviněného vznést dostatečné pochybnosti k jeho zproštění.

15. Obviněný taktéž konstatoval, že skutková věta v části „za neustálých nadávek“ odporuje provedenému dokazování. Zřejmě směřuje k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, přičemž pakliže soud za klíčového svědka považoval Z. J., tento při výslechu v předmětné části útoku popisuje pouze nadávky ze strany útočníka P. B., přičemž se jedná o soudem posunutý obsah výpovědi.

16. Nakonec obviněný z procesní opatrnosti deklaroval i jeho porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že součástí práva na spravedlivý proces je také poskytnutí informací obviněnému o právním posouzení těchto skutků, přičemž informace musí být podrobné. Vedení řízení však ignorovalo existenci § 29 tr. zákoníku a obviněný se dozvěděl, v jakém směru a rozsahu, a na základě jakých právních závěrů je mu kladeno za vinu překročení podmínek nutné obrany až z rozsudku soudu prvního stupně. Takové rozhodnutí označil za v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí. V tomto ohledu odkázal i na kapitolu specifikované knihy, kterou učinil obsahem svého dovolání.

17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, případně aby napadené usnesení zrušil a ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje, neboť jeho jednání není trestným činem, když naplňuje podmínky jednání v nutné obraně.

18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že námitky obviněného považuje v rozhodné části za důvodné. Obviněnému přitakal, když tvrdil, že soudy při hodnocení naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku postupovaly v rozporu s citovaným ustanovením a současně nerespektovaly ustálenou judikaturu týkající se problematiky nutné obrany. Rovněž podle jeho přesvědčení pochybily i z hlediska vyhodnocení relevantní újmy na těle poškozeného.

19. Nejprve za zcela určující pro identifikaci pochybení ve věci činných soudů označil nerespektování v odborné literatuře opakovaně zmiňovaného a v praxi ustáleného principu, podle něhož je nutno otázku existence podmínek nutné obrany hodnotit s přihlédnutím k subjektivnímu stavu obránce a nikoli posuzovat věc ex post pomocí objektivních kritérií nezúčastněného následného pozorovatele. Nad rámec argumentů obviněného doplnil, že soudy pochybily, pokud konstatovaly, že obviněný sice nejprve jednal v nutné obraně, avšak nelze tvrdit, že „útok B. probíhal i poté, co B. upadl na zem“. Pakliže by soudy kladly správný důraz na vnímání bránícího se obviněného, nemohly by uzavřít, že prostým pádem útočníka (bez přistoupení dalších okolností) útok končí a nebezpečí pomíjí. Z pohledu obránce tomu tak není, jestliže pád nedoprovázejí další okolnosti, z nichž z pohledu obránce vyplývá, že se útočník vzdal, byl definitivně přemožen apod., nelze z pohledu obránce útok považovat za ukončený. Akcentoval, že ony tři rány bezprostředně navazovaly na pád, takže dokonce ani objektivně nedošlo k přerušení potyčky, natož aby bylo možno konstatovat její ukončení. Soudy nezmínily žádné skutečnosti, které by v řešeném případu z prostého pádu udělaly konec útoku, tudíž jej nelze považovat za ukončený a obviněný jednal v nutné obraně i v závěrečné fázi fyzického střetu. V této souvislosti zmínil i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se ukončení útoku, dle které nelze-li stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit s ohledem na provedené důkazy jednoznačný závěr, je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval (srov. rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 3 Tdo 1500/2019 s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1991 Sb. rozh. tr.).

20. Dále stran momentu ukončení konfliktu identifikoval extrémní vnitřní rozpor dotčených rozhodnutí. Okresní soud správně uvedl, že obviněný poškozeného po pádu na zem třikrát udeřil do obličeje, čímž byl konflikt ukončen. Následně však nesprávně uvádí, že pádem poškozeného pominulo nebezpečí pokračování útoku, přičemž střet končí již pádem poškozeného. Tento rozpor označil za závažný, neboť se dotýká naplnění znaků trestného činu, konkrétně prvku protiprávnosti, přičemž okresní soud si protiřečí. Pokud by správně vycházel z prvého závěru, nemohl by závěrečné tři rány hodnotit jako extenzivní exces z mezí nutné obrany.

21. Přitakal i výtkám dovolatele, v jejichž rámci upozornil na fakt, že příslušná expertka zjistila, že inkriminovaná újma na těle poškozeného mohla vzniknout nejen v závěrečné, ale i v počáteční fázi střetu. Vznikla-li by v době, kdy obviněný i podle názoru soudů jednal v nutné obraně, vylučuje to jeho trestní odpovědnost i pro případ, že by závěrečná fáze střetu byla excesem. Upozornil pak na fakt, že vznik újmy v počáteční fázi konfliktu potvrdil dokonce i sám poškozený. S ohledem na konstatování znalkyně a vyjádření poškozeného stran momentu vzniku relevantní újmy na zdraví, je podle názoru státního zástupce extrémně vadné skutkové zjištění soudů, podle něhož obviněný způsobil poškozenému rozhodné zranění až v závěru konfliktu třemi finálními údery.

22. Souhlasil i s dovolací argumentací, že soudy nevyřešily povahu újmy na těle poškozeného specificky z hlediska konkrétního poškozeného, nýbrž se spokojily s obvyklým režimem, průběhem léčby a omezeními. Dodal, že pokud se soudy zabývaly obvyklou dobou léčení, je to z hlediska náležitého stanovení právní kvalifikace irelevantní, neboť z právního hlediska je rozhodné stanovení doby znesnadnění obvyklého způsobu života v konkrétním případě. Ztotožnil se i s výtkami, jimiž obviněný poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, která by vylučovala kvalifikovat jeho jednání jako výtržnictví, pokud by snad byl správný závěr, že vybočil z mezí nutné obrany. Soudy podle jeho přesvědčení relevantní judikaturu zcela ignorovaly. Souhlasil i s argumentem, že subjektivní stav obránce nebyl soudy náležitě a plně zohledněn.

23. V zásadě pak nepovažoval za důvodné výhrady dovolatele, kterými namítal, že soudy závažně pochybily v rámci hodnocení výpovědi svědka Z. J. Skutková zjištění mají ve výpovědi svědka podklad a pouhá polemika s tím, jak soudy daný důkaz vyhodnotily, nemůže naplnit žádný dovolací důvod. Ani další rozpory naznačené obviněným neshledal extrémními, neboť nemají vliv na otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, ta však naplněna nebyla ani při skutkových zjištěních, jenž učinily soudy. Zároveň neshledal vadu opomenutých důkazů, protože skutkový stav byl zjištěn dostatečně, v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí, a tak by další dokazování bylo nadbytečné. Za důvodnou označil toliko argumentaci k otázce trvání útoku, k tomu odkázal na své vyjádření popsané shora.

24. Konečně k námitkám obviněného stran poručení práva na spravedlivý proces v návaznosti na překvapivost rozhodnutí uvedl, že předně odkazy obviněného na předcházející vyjádření či podání nemají v dovolacím řízení žádný význam. Konstatoval, že přímo z povahy věci vyplývá, že jiné řešení, než že se detaily překročení mezí nutné obrany dozvěděl až z rozhodnutí soudu prvního stupně, nebylo možné. Soud totiž může definitivně konstatovat spáchání trestného činu až poté, co uzavře dokazování, a nemůže předem sdělovat, jaký bude výsledek řízení. Není přitom porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud rozhodne jinak, než odpovídá představám obviněného. Současně v řešeném případě nelze tvrdit, že by snad rozhodnutí soudů mohlo být překvapivým ve smyslu ustálené judikatury.

25. Závěrem proto shrnul, že byly naplněny dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l (zřejmě 265l) tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

26. Obviněný využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v jejímž rámci kvitoval postoj Nejvyššího státního zastupitelství a vyjádřil se k důvodům, s nimiž státní zástupce nesouhlasil. Předně k pominutí klíčové části výpovědi svědkyně L. uvedl, že základem dovolacího důvodu byla skutečnost, že soudy zcela ignorovaly výpovědi svědčící o tom, že se útočník P. B. po soudy zjištěném pádu na zem a inkasování tří ran zvedl a krátce obviněného pronásledoval, čímž došlo k porušení § 2 odst. 6 tr.

ř. Dále se vyjádřil k námitce, že si soudy z vícero různých verzí výpovědi svědka Z. J. vybraly jedinou, na které vystavěly své skutkové závěry. Podstatou jeho výtek bylo rozporování odůvodnění soudu, že výpověď tohoto svědka se v podstatných bodech neodchyluje od výpovědi, kterou podal již v přípravném řízení. Nicméně rozpor výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a z řízení před soudem co do klíčového momentu získání převahy, na kterémžto závěru nalézací soud postavil své závěry o následujícím extenzivním excesu, představuje extrémní rozpor s provedenými důkazy.

Dále k odmítnutí provedení soudu předložených expertních posudků uvedl, že soud předjímal, že tyto důkazy nebyly způsobilé vyvrátit vinu obviněného, a to přestože v řízení v tomto směru nebyly provedeny žádné objektivní důkazy ani jiné typově stejné důkazy a došlo tak k porušení principu spočívajícího v presumpci neviny. Konečně k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že měl právo znát předmět řízení uvedl, že odkazem na specifikovanou kapitolu publikace nešlo o odkaz rozšiřující dovolání, nýbrž o odkaz na podrobnou právní argumentaci v literatuře prohlubující právní argumentaci v samotném dovolání.

Uvedl pak, že v tomto směru v konkrétních okolnostech případu šlo o zásadní chybu obžaloby, která měla vést k vrácení věci do přípravného řízení. Soud měl

jinak povinnost obviněného upozornit na možné právní posouzení, které obviněný nečekal. V situaci, kdy podstata řízení byla zaměřená zcela jiným směrem, představuje závěr soudu o extenzivním excesu z nutné obrany jednoznačně překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury ESLP a Ústavního soudu.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je i důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

30. Důvodem zrušení napadených rozhodnutí je zejména zásadní (zjevný) nesoulad skutkových zjištění soudů (konkrétně zjištění o tom, kdy měla P. B. vzniknout předmětná zranění zakládající trestní odpovědnost obviněného M. L. za trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) s obsahem důkazů, z nichž soudy vycházely, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu v zásadě nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., přičemž právě tato situace v nyní projednávané věci nastala. Odůvodnění soudních rozhodnutí totiž nerespektují plně obsah provedeného dokazování a došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nalézací soud, za akceptace soudem odvolacím, provedené důkazy hodnotil nejasným způsobem, neumožňujícím učinit jednoznačné skutkové závěry. Tyto závěry pak byly i nesprávně právně posouzeny.

31. Nalézací soud stran momentu vzniku zranění P. B. učinil skutkový závěr vyjádřený v tzv. skutkové větě jeho rozsudku, že obviněný udeřil ležícího P. B. třikrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zhmoždění levého oka a zlomeninu nosních kůstek vyžadující repozici v celkové anestezii. Uvedený závěr však nelze označit za podložený provedenými důkazy. V tomto ohledu je nutno odkázat na skutečnost, že z výpovědí všech osob přítomných při incidentu plyne fyzické napadání již ve fázi před povalením na zem. Sám obviněný M. L. vypověděl, že v reakci na jednání P. B. ještě ve chvíli, kdy konflikt probíhal vestoje, ho levou rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje a poté mu zasadil ránu pěstí pravou rukou, čímž mu zasáhl obličej a až poté P. B. spadl na zem. P. B. rovněž vypověděl, že v počáteční fázi konfliktu, poté, co se strkali, mu obviněný M. L. dal pěstí do obličeje, měl oči zalité krví, a především výslovně uvedl, že to byla právě tato rána, která mu způsobila zranění, na zemi skončil až posléze. Ostatně i svědek Z. J., na jehož výpovědi nalézací soud založil svá skutková zjištění, potvrdil fyzický konflikt mezi oběma aktéry již před pádem. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Evou Tomáškovou k posouzení zranění, která utrpěl P. B., vyplývá, že ke zlomenině nosních kostí došlo při úderu pěstí směřované na levé oko ze strany obviněného M. L. v době, kdy byl v čelním postavení s P. B., a to jak ve vzpřímené poloze či v poloze, kdy P. B. ležel na zádech (znalkyně výslovně a opakovaně při svém výslechu u hlavního líčení potvrdila, že ke zranění mohlo dojít vestoje). Z těchto důkazů není rozhodně zřejmé, že vznik právně relevantního následku v podobě újmy na zdraví P. B. byl způsoben až po pádu, nýbrž nabízí alternativu, podle níž byl následek způsoben již v průběhu vzájemného konfliktu vestoje.

32. Pakliže byly důkazně podloženy údery již před pádem P. B. na zem, kdy měl obviněný jednat v mezích nutné obrany (jak se vyjádřily oba soudy), a současně znalkyně MUDr. Eva Tomášková označila za stejně pravděpodobný vznik relevantních zranění útočníka v době, kdy byl proti obviněnému v čelním postavení, tak i v době, kdy již byl na zemi, soud musí vycházet z varianty pro obviněného příznivější. V tomto ohledu nelze pominout, že soudy výslovně připustily jednání obviněného v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, a to právě do momentu, kdy útočník P. B. padl k zemi a dostal se do pozice prohrávajícího. V tomto momentu mělo dojít k překročení mezí nutné obrany, přičemž se tedy mělo jednat o tzv. extenzivní exces z mezí nutné obrany. Při respektování zásady in dubio pro reo je pak pro obviněného jednoznačně příznivější ta varianta skutkového děje, že k trestněprávně relevantnímu zranění došlo již v průběhu trvání nutné obrany.

33. Soudem učiněné skutkové zjištění, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině, tak zjevně odporuje obsahu provedených důkazů (zejména byla zcela ignorována výpověď P. B., jenž sám označil za rozhodný časový interval pro vznik zranění počátek fyzického konfliktu), současně je možno takové skutkové zjištění označit i za rozhodné pro naplnění znaků trestného činu, a to konkrétně znaku protiprávnosti ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Vznik zranění v době, kdy obviněný i podle názoru soudů jednal v nutné obraně, totiž vylučuje jeho trestní odpovědnost (i) pro případ, že by závěrečná fáze byla extenzivním excesem z mezí nutné obrany.

34. Návazně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, podle níž nelze vybočení z mezí nutné obrany právně kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví. Tato je pak podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jako stěžejní se jeví především otázka, zda lze dospět k závěru, že extenzivní exces z nutné obrany by v tomto případě odpovídal alternativě výtržnosti „napadne jiného“.

35. V tomto ohledu Nejvyššímu soudu nezbylo než se ztotožnit s převážnou podstatou vznesených námitek, neboť soudy relevantní judikaturu vztahující se k posuzování excesu z mezí nutné obrany jakožto výtržnosti ve smyslu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku zcela ignorovaly.

36. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku soudy pokládaly za naplněné ve variantě, že se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Lze pak doplnit, že podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu měl obviněný naplnit znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, protože před současně přítomnými nejméně třemi osobami a na místě veřejnosti přístupném, kterým je část obce XY, se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Konkrétně v jednání obviněného, který poté, co v souboji nabyl převahy a úspěšně odvrátil útok, P. B. po pádu na zem třikrát udeřil pěstí do obličeje, spatřoval neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití (viz s. 16 odůvodnění jeho rozsudku). V daném směru jsou tedy irelevantní námitky obviněného, že by mu soudy kladly k tíži jednání po dobu dovozeného trvání nutné obrany.

37. Napadení jiné osoby spočívá v užití brachiálního násilí proti tělu jiné osoby, přičemž se nevyžaduje způsobení žádné újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, však nemusí být vždy výtržností a nemusí být posuzováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti, přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 756/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014).

38. Případné prosté vybočení z mezí okolností vylučujících protiprávnost sice vede k tomu, že protiprávnost činu není vyloučena, ovšem stále nelze dané obranné jednání hodnotit, jako nemorální, nechtěné či zavrženíhodné. Jinak řečeno, jestliže obviněný sleduje svým jednáním primárně společensky prospěšné cíle a jeho jednání bylo jen vybočením ze sociálně akceptované reakce (exces z nutné obrany) na protiprávní jednání poškozeného, pak jej nelze zpravidla posoudit jako výtržnost, neboť takovým jednáním není projevován zjevně neukázněný a neuctivý postoj k zásadám občanského soužití či záporný vztah k veřejnému pořádku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 230/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 253/2019).

39. Aplikují-li se shora uvedené závěry na posuzovaný případ, je třeba konstatovat, že jednání obviněného tak, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, by nemohlo naplnit znak výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Konflikt mezi obviněným a P. B. lze přitom považovat za individuální spor, přičemž jednání obviněného nelze označit ani za hrubě neúměrné okolnostem a podstatně narušující veřejný pořádek. Při zvážení intenzity, rysů a průběhu násilného útoku a za posouzení okolností, za nichž byl čin spáchán nelze (tedy ani za situace, kdy by se vskutku jednalo o exces z nutné obrany) s ohledem na pohnutku činu jeho počínání označit za výtržnost. Soudy obou stupňů se otázkou, zda jde skutečně o výtržnost ve výše vyloženém smyslu a nakolik je posuzovaný případ společensky škodlivý nedostatečně zabývaly a nevzaly v úvahu všechna rozhodná hlediska a specifické okolnosti tohoto případu, jelikož toliko odkázaly na opovržení svědka Z. J. Použití fyzické síly (tři rány do obličeje) proti P. B. se totiž nejeví jako projev neukázněnosti obviněného, natož pak jako výraz zjevné neúcty k zásadám občanského soužití, neboť bylo reakcí na předchozí napadení P. B. Nemohl jím být tudíž závažným způsobem narušen veřejný klid a pořádek a zasažen tak primární objekt příslušného trestného činu. Nalézací soud se tak bude muset z hlediska žalovaného přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku náležitě vypořádat se všemi těmito požadavky, a to zejména v návaznosti na skutečnost, že v daném případě se primárně jednalo o jednání, které i při předpokládaných dosavadních závěrech obou soudů nižších stupňů mělo (bezprostředně) navazovat na nutnou obranu obviněného M. L., který se bránil útoku P. B.

40. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud shledal shora definovaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a současně pochybení soudů stran právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu výtržnictví, již tato zjištění jej vedla k poznatku o důvodnosti zrušení dovoláním napadených rozhodnutí. Z tohoto úhlu pohledu je proto bezpředmětné se podrobně zabývat dalšími vznesenými námitkami dovolatele.

41. Nicméně pro úplnost dovolací soud považuje za nutné se vyjádřit k problematice časového rozhraní nutné obrany. Dovolatel prezentoval nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož byly tři údery pěstí po pádu P. B. na zem extenzivním excesem z nutné obrany, což založily na argumentaci, že po pádu na zem se P. B. dostal do pozice prohrávajícího, od kterého již nehrozilo, že bude dál útočit, a pro obviněného tak pominulo nebezpečí pokračování v útoku. Avšak nutno podotknout, že ani jeden ze soudů se nevyjádřil k právní problematice extenzivního excesu z nutné obrany zejména ve vazbě na subjektivní vnímání obránce definitivního ukončení vedeného útoku vůči jeho osobě.

42. Je vhodné předestřít, že ve smyslu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku musí útok bezprostředně hrozit nebo trvat. Při posuzování hranic ukončení trvajícího útoku je třeba vždy přihlížet k rozhodným konkrétním okolnostem daného případu. Za překročení mezí nutné obrany je třeba považovat situaci, kdy se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným způsobu útoku, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí, popřípadě se dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale právě o vypořádání se s útočníkem.

Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný, a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1979 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1221/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 188/2020). Nutnou obranu lze tedy v zásadě realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy. Koncový okamžik přípustnosti nutné obrany nastane v případě, že (1) útok byl úspěšně odvrácen a útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku, (2) útok byl úspěšný a útočník nemá zájem na dalším porušování chráněných zájmů anebo (3) útočník dobrovolně upustí od svého jednání.

Naproti tomu hrozí další nebezpečí chráněným zájmům, pokud nastala jen krátká přestávka v útoku a je tu reálná možnost pokračování v nedlouhé době. Útočník například přeruší útok, aby si odpočinul, načerpal síly, obstaral si lepší zbraň nebo ustupuje, aby si vybral vhodnější moment či místo k útoku (srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 370 a násl. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1500/2019).

Aby tedy šlo o trvající útok, nesmí být útok zásadním způsobem přerušen, na druhou stranu, za přerušení útoku se nepovažuje krátkodobá přestávka v boji (například útočník byl sražen na zem, ale je nadále bojeschopný). Lze-li pak dospět k závěru o excesu z nutné obrany, je třeba především posuzovat otázku zavinění právě ve vztahu k vybočení z mezí nutné obrany, tedy zda osoba odvracející útok z mezí nutné obrany vykročila úmyslně, anebo pouze z nedbalosti. V tomto směru je třeba zohledňovat i rozrušení obránce vyvolané útokem.

Otázku zavinění je třeba posuzovat též k tomu, zda útok, proti kterému je obrana zaměřená, již netrvá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1994 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, uveřejněné pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.) (k tomu blíže Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 504 až 516, a Šámal, P. Trestní zákoník. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 659 až 688).

43. Dovolací soud předně konstatuje, že je na soudech, aby dostatečně odůvodnily, proč byl útok v konkrétním časovém okamžiku již ukončen. Lze totiž přisvědčit námitkám obviněného, že v nyní projednávané věci z rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečně jasně nevyplývá, proč za nejzazší moment ukončení útoku P. B. považovaly pád útočníka na zem. Nezmínily totiž žádné okolnosti, které by z prostého pádu udělaly konec útoku, a není tedy jasně zřetelné, proč obviněný nejednal v nutné obraně i v závěrečné fázi fyzického střetu.

Není přitom vždy povinností obránce (nečinně) vyčkávat a svou obranu přerušit ve chvíli, kdy útočník upadne na zem, neboť taková představa se v jistých situacích může jevit jako absurdní s ohledem na teoretickou eskalaci dalšího útoku či právě využití odmlky v obraně ze strany útočníka. Prostý pád na zem, bez přistoupení dalších okolností, pak (z hlediska obránce) musí jednoznačně představovat konec útoku a nikoli toliko dosažení chvilkové převahy. Soudy by současně měly zohlednit i obviněným předkládané výtky stran bezprostředního počínání P.

B., který ze země vstal a šel směrem k obviněnému a jeho rodině. Nelze přitom opomenout i judikaturu, na kterou odkázal státní zástupce, podle níž nelze-li stran ukončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit s ohledem na provedené důkazy zcela bezpečně jednoznačný závěr, je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1991 Sb. rozh. tr.).

44. Nedostatek napadených rozhodnutí dále spočívá zejména v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s obhajobou obviněného, jejíž podstatou je tvrzení, že se stále domníval, že útok poškozeného na jeho osobu neskončil. Z pohledu subjektivního vnímání nejde jen o odlišení toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany či v extenzivním excesu, ale i o to, jak má být takové jednání právně posouzeno. Odvolací soud aproboval přístup zvolený nalézacím soudem, který dospěl k závěru, že obviněný spáchal úmyslný trestný čin. Takovou alternativu pochopitelně a priori vyloučit nelze, musí být však podložena náležitým zjištěním a tomu odpovídajícím odůvodněním takového závěru. Soudy vůbec nevyložily, proč mají za vyvrácené, že obviněný nejednal z obavy stále trvajícího útoku či jeho pokračování ze strany P. B., a proč dospěly k závěru, že tomu tak, ani z hlediska subjektivního vnímání obviněného být nemohlo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1286/2019). Z pohledu obránce by mělo jasně vyplývat, že útočník rezignoval (ať již proto, že byl útok úspěšně odvrácen nebo útočník dobrovolně upustil od svého jednání) nebo byl útok úspěšný a útočník již nemá zájem na jeho dalším vedení; jinak nelze (z jeho úhlu pohledu) útok považovat za ukončený. Za nedostatek obou rozhodnutí tak Nejvyšší soud pokládá zejména absenci úvah stran otázky zavinění obviněného k identifikovanému excesu z podmínek nutné obrany, neboť subjektivní stav obránce nebyl soudy náležitě zohledněn. Moment ukončení útoku přitom nelze posuzovat toliko mechanicky ex post pomocí objektivních kritérií z hlediska neutrálního či nezaujatého následného pozorovatele, nýbrž je nutno jej vnímat v souvislosti s percepcí obránce v daném místě a čase.

45. Toliko na okraj lze přitakat i dovolací argumentaci, že soudy nevyřešily újmu na zdraví P. B. specificky z hlediska konkrétního případu, nýbrž se spokojily s obvyklým průběhem léčby i omezeními. Z právního hlediska je však rozhodné stanovení doby znesnadnění obvyklého způsobu života v konkrétním případě. Co se pak týče neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů (zejména s odkazem znalecký posudek z oboru sebeobrana), dovolací soud akcentuje, že ve chvíli, kdy mají (nadto obhajobou předložené) důkazní návrhy vztah k projednávané věci, měly by soudy přistoupit k jejich provedení a hodnocení v souladu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř., případně by mělo být přezkoumatelným způsobem vysvětleno, proč jsou podle jejich názoru nadbytečné.

V.Závěr

46. Je tedy možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [v návaznosti na výslovně neuplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

47. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 4 To 332/2023-554, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2023, č. j. 8 T 50/2022-480, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem nalézacího soudu je o vině obviněného znovu rozhodnout. V tomto ohledu bude muset za respektování zásady in dubio pro reo ustálit skutková zjištění stran momentu vzniku zranění P. B., jakož i případně přesvědčivě zdůvodnit moment ukončení útoku ze strany P. B., a tedy i interval trvání nutné obrany obviněného M. L., včetně otázky zavinění dovolatele ve vztahu k případnému extenzivnímu excesu z mezí nutné obrany. Dále v návaznosti na výše uvedené bude muset korigovat své úvahy především ve vztahu k posouzení jednání obviněného jako výtržnosti. Lze doplnit, že Okresní soud v Českých Budějovicích je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

48. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu