7 Tdo 184/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 14. března
2007 dovolání obviněné I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.
2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 108/2002, a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006, ohledně obviněné I. K. a rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 108/2002, ohledně obviněné
I. K. ve výroku, kterým byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a v celém výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T
108/2002, byla obviněná I. K. uznána vinnou v bodě 1) – 3) trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 4) – 10) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě 11) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchala s obviněným R. K. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě 12) rozsudku trestným
činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a pod bodem 13)
rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné
činy byla obviněná podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož
výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Tímto
rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného R. K.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněná I. K. a obviněný R. K. proti
všem výrokům a poškozený P. K. proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006, podle § 258 odst. 1
písm. b) a e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného R. K. výrok
o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného R. K. odsoudil podle § 250
odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu
podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání čtyř let. Dále obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby podle
svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Odvolání obviněné I. K. a poškozeného P. K. zamítl podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006,
podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které jsou podle obviněné
naplněny tím, že odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl její odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, přestože rozsudek údajně spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněné skutky popsané v bodech
1) – 10) a 13) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu nejsou trestnými činy, protože se jednak jedná pouze o občanskoprávní
závazky a jednak u většiny těchto skutků nebylo jednoznačně prokázáno její
úmyslné trestné jednání. Ohledně skutku uvedeného v bodě 1) rozsudku soudu
prvního stupně namítla, že vrátila poskytnutou půjčku, ale věřitel byl v době
zahájení trestního stíhání již mrtvý a jeho dědic o věci nic nevěděl.
Obviněná soudům obou stupňů vytkla, že dostatečně neprokázaly, že se dopustila
jednání popsaných v bodech 11) a 12) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení
s rozsudkem odvolacího soudu. Dále namítla, že skutek uvedený v tzv. skutkové
větě pod bodem 12) rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný jako trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., není v souladu s
tzv. právní větou rozsudku soudu prvního stupně a ani neodpovídá použité právní
kvalifikaci, protože z popisu skutku nevyplývá, že by obviněná jednala společně
nejméně se dvěma osobami. Podotkla, že v popisu skutku je sice uvedeno, že
poškozeného P. K. v té době navštěvovali rusky mluvící muži, avšak z této
okolnosti není podle ní zřejmé, že by s nimi jednala společně. Zároveň se
ohradila proti hodnocení důkazů soudy, které podle ní dospěly k závěru, že
spáchala trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák.
pouze na základě výpovědi poškozeného P. K.
Z těchto důvodů obviněná I. K. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To
54/2006, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2
T 108/2002, a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že
převážná část uplatněných námitek obviněné směřuje proti neúplnosti dokazování
a proti hodnocení provedených důkazů, čímž podle ní fakticky napadá soudem
učiněná skutková zjištění, kterými je dovolací soud vázán, přičemž námitky
proti skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o
dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení
zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení.
Právní námitkou je podle nejvyšší státní zástupkyně pouze námitka obviněné, že
její jednání není trestné, protože se jedná pouze o občanskoprávní závazky a
dále její tvrzení, že skutek popsaný pod bodem 12) rozsudku soudu prvního
stupně neměl být posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. b), d) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně však odmítla námitku obviněné,
že její jednání, pokud jde o trestné činy podvodu, lze posuzovat pouze v
občanskoprávní rovině s tím, že obviněná svým jednáním, kterým porušila
občanskoprávní závazky, naplnila také veškeré zákonné znaky skutkových podstat
trestných činů podvodu.
K výhradě obviněné týkající se naplnění zákonného znaku „nejméně se dvěma
osobami“ podle skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. b), d) tr. zák. uvedla, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné veškeré zákonné
znaky uvedeného trestného činu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují veškeré
zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr.
zák., protože přesvědčivě nevyjadřují, že by se obviněná skutečně dopustila
trestného jednání nejméně se dvěma osobami. Přestože tyto skutečnosti vyplývají
z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze podle nejvyšší státní
zástupkyně takovou vadu popisu skutku zhojit cestou odůvodnění. V této
souvislosti odkázala i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů dospěla k závěru, že skutek, tak jak
je popsán v bodě 12) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
rozsudkem odvolacího soudu, není možné posoudit jako trestný čin vydírání podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp.
zn. 5 To 54/2006, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005,
sp. zn. 2 T 108/2002, a aby Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je důvodné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolání z důvodu podle § 265l odst. l písm. l) tr. ř. lze podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k
nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí
přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu
prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Za námitky primárně skutkového charakteru, které nenaplňují důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterými se nelze v dovolacím řízení
zabývat, je nutno považovat jak výhrady obviněné, že se nedopustila uvedeného
jednání, tak i výtky obviněné ohledně hodnocení provedených důkazů ze strany
soudů.
K námitce obviněné, že se jedná jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud
podotýká, že pro posouzení, zda při realizaci určitého právního vztahu došlo ke
spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované
jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či
jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popřípadě jiného
trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklého právního
vztahu, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis,
jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného
činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon
pachatele neplatný podle norem občanského či obchodního práva (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 24, pod č. T
575). K tomu lze jen poznamenat, že jednání pachatele je trestné, pokud v
důsledku jeho povahy jsou naplněny veškeré zákonné znaky konkrétního trestného
činu a skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Nejvyšší soud připomíná, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy,
když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou,
obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu
(a současně skutek má potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). O nesprávné
právní posouzení se tak jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové
větě výroku rozsudku neobsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu vyjádřené v tzv. právní větě výroku.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněná uznává vinnou, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba
k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných
znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě
výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty
daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v
konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto
nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro
právní kvalifikaci. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného
omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť
taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb.
rozh. tr.).
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že
soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, 2 písm. b), d) tr. zák., které záleží v tom, že „obviněná jiného pohrůžkou
násilí nutila, aby něco konal, čin spáchala nejméně se dvěma osobami a
způsobila takovým činem značnou škodu“.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází z popisu skutku, jímž byla obviněná
uznána vinnou. Podle výroku o vině pod bodem 12) rozsudku soudu prvního stupně
ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu spáchala obviněná trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) a d) tr. zák. tím, že „v P. v období od 2. 10.
1997 do 16. 7. 1998 tvrdila P. K., bytem P., K., že pokud jí nepředá peníze,
bude zabit rusky mluvícími muži, přičemž P. K. jí z důvodů těchto tvrzení a s
ohledem na skutečnost, že jej v této době navštěvovali rusky mluvící muži, což
v něm vyvolalo obavy o jeho život, předal postupně peněžní částku v celkové
výši 2.982.000,- Kč a kožené bundy v hodnotě 432.000,- Kč“.
Takový popis skutku však postrádá konkrétní skutková zjištění týkající se toho,
že obviněná spáchala čin nejméně se dvěma osobami. Výše uvedená formulace
skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně totiž nesvědčí pro
jednoznačný závěr, že se na činu obviněné podílely nejméně dvě další osoby.
Zákonný znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. spočívající ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ není
dostatečně vyjádřen tím, že obviněná poškozenému P. K. vyhrožovala zabitím
rusky mluvícími muži a tím, že ho v této době navštěvovali rusky mluvící muži.
V popisu skutku není nijak vyjádřena součinnost obviněné s těmito rusky
mluvícími muži ani to, zda se jedná o tytéž osoby. Z popisu skutku rovněž není
dostatečně zřejmé, proč a za jakých podmínek v poškozeném vyvolaly návštěvy
rusky mluvících mužů obavy o život.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty
cestou odůvodnění, nelze považovat za dostačující. Odůvodnění rozhodnutí je
přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k
výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky
skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k
ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).
Je třeba zdůraznit, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil názor, že
obviněná znaky daného trestného činu svým jednáním nemohla vůbec naplnit, ale
pouze z něj vyplývá, že skutek, tak jak je popsán v bodě 12) tzv. skutkové věty
výroku rozsudku Okresního soudu v Prostějově, s nímž se následně ztotožnil
Krajský soud v Brně, nenaplňuje veškeré zákonné znaky trestného činu vydírání
podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou.
Popis skutku totiž neobsahuje žádné konkrétní skutkové zjištění, z něhož by
bylo možné usuzovat na naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty trestného
činu vydírání uvedeného v § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že
obviněná „spáchala čin nejméně se dvěma osobami“, a neodpovídá tak ustanovení §
120 odst. 3 tr. ř. Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve věcech vedených pod
sp. zn. 5 Tdo 429/2002 a 5 Tdo 426/2005.
S přihlédnutím k těmto okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené
rozhodnutí je zatíženo vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v
řízení předcházejícím vydání usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku
byla dána vada odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočíval, pokud jde o výrok o vině
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., na
nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud proto zrušil podle § 265k
odst. 1 tr. ř. jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn.
5 To 54/2006, ohledně obviněné I. K., tak i rozsudek Okresního soudu v
Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 108/2002, ohledně obviněné I. K. ve
výroku, kterým byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1,
2 písm. b), d) tr. zák. a v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno učinit ve věci nové
rozhodnutí, přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v
Prostějově je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem,
který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného
obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§
265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek