7 Tdo 198/2026

Judikát 7 Tdo 198/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 198/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.198.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Dovolání

Znásilnění

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 185 odst. 1,2,3 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:D

7 Tdo 198/2026-615

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného F. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 10 To 32/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 10/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. L. odmítá. Odůvodnění:

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 33 T 10/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od ledna 2022 do 24. 9. 2023 nejméně v bytě na adrese jeho trvalého bydliště opakovaně a v nezjištěném počtu případů, při kterých hlídal svoji vlastní nezletilou dceru poškozenou AAAAA (pseudonym), této svlékl spodní díl oblečení, plival jí na přirození a třel ho svým penisem, případně naslinil svoje prsty, kterými pak hladil poškozenou na obnaženém přirození a přitom masturboval, a to v úmyslu se sexuálně uspokojit, přičemž alespoň v jednom takovém případě došlo k ejakulaci obviněného na tělo poškozené.

3. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň s tím mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmu ve výši 150 000 Kč; se zbytkem jejího nároku pak soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud také zrušil výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 3 T 127/2023, kterým byl obviněný odsouzen za sbíhající se trestnou činnost, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu.

4. Obviněný a poškozená se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 10 To 32/2025, odvolací soud obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v tom smyslu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

6. Ve svém dovolání obviněný namítl, že z provedených důkazů nemělo vyplynout, že se dopustil trestného činu. Soud totiž nesprávně hodnotil výpovědi jeho matky (A. V.), dále poškozené a její matky N. L., a rovněž znalkyně činné ve věci.

Argumentoval především nesprávným posouzením věrohodnosti vybraných výpovědí, a to i s odkazem na metodologii hodnocení výpovědí.

7. Prvně k matce poškozené uvedl, že nebyla přítomna žádnému jeho jednání, které by nasvědčovalo tomu, že se skutek stal. Sama o sobě neměla ani žádné podezření. Její výpověď je postavená pouze na výpovědi poškozené, se kterou se i shoduje, a to do detailu. K tomu připojil, že protože matka nemohla trestněprávně relevantní jednání vnímat, neměla by být její výpověď procesně použitelná. Rovněž uvedl, že matka poškozené měla na jeho odsouzení zájem, neboť by jí umožnilo odvézt poškozenou do rodného Moldavska; neztotožňuje se tak se soudy v předchozím řízení, které takový její zájem popřely. Za zvláštní označil i jednání matky poškozené poté, co se dozvěděla o jednání obviněného, neboť kontaktovala svého nadřízeného dříve než orgány činné v trestním řízení. K tomu připojil, že se o poškozenou vždy staral, zejména když byla nemocná, přičemž naopak její matka upřednostňuje vlastní zájmy, a proto ji také chce odvézt do Moldavska, podobně jako to udělala se svým synem.

8. Ve vztahu k poškozené obviněný uvedl, že se soudy nezabývaly zjevnými rozpory v její výpovědi a že si poškozená ráda vymýšlí, což se projevuje i na jejich měnících se výpovědích, které místy neodrážejí skutečný stav věcí. Zejména se její výpověď měla rozcházet v tom, zda byla při útocích svlečená, nebo oblečená, přičemž ke „správné“ odpovědi ji měla navádět policejní vyšetřovatelka vedoucí výslech. Rozporoval i tu část výpovědi, podle které měl údajně ejakulovat bez erekce. K tendenci poškozené lhát odkázal na výpověď znalkyně a další – byť blíže nespecifikované – výpovědi, přičemž poškozená při jiné příležitosti měla před obviněným lhát o tom, že ji matka pálí cigaretami.

9. Ke své vlastní matce, tedy babičce poškozené, uvedl, že ta vyloučila, že by se skutek stal. Její výpověď by přitom měla být pro soud věrohodná, protože sdílela s obviněným společnou domácnost a také protože téměř celý profesní život vykonávala povolání učitelky, tedy povolání reputabilní. Naznačil, že pokud by se měl skutek stát, jeho matka by o tom musela vědět.

10. Připomněl také, že u něj nebyla znalecky shledána žádná sexuální odchylka, stejně jako že u poškozené nebylo shledáno poškození genitálií. Rovněž mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, zásady volného hodnocení důkazů a nebyl dodržen důkazní standard ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

11. Nakonec obviněný dodal, že mu byl vyměřen nepřiměřený trest, k čemuž odkázal na své zdravotní problémy a na svou matku, která je na něj odkázána a která může během výkonu trestu s ohledem na svůj věk zemřít. Nebylo navíc prokázáno, že by byl uživatelem pervitinu, přičemž však tato okolnost figurovala jako přitěžující okolnost při stanovení druhu a výměry trestu. Stejné platí o délce páchání trestného činu.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soud věc znovu projednat a rozhodnout. 13.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnila, přičemž zdůraznila, že obviněný jen opakuje již dříve vypořádané námitky. Ohledně hodnocení výslechu poškozené státní zástupkyně uvedla, že působila autenticky, nikoli naučeně, k čemuž odkázala i na znaleckou výpověď PhDr. Karolíny Malé.

14. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud doplňuje, že druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu pak tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů, třetí alternativu nakonec takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

19. Pod uplatněný dovolací důvod byla s jistou mírou tolerance podřaditelná pouze námitka týkající se procesní nepoužitelnosti výslechu matky poškozené, byť je nutné doplnit, že obviněný se zmíněné druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedomáhal, resp. netvrdil ji (výslovně namítal pouze alternativu první).

20. Nicméně obviněnému nebylo možné v jeho námitce přisvědčit, neboť nepřítomnost svědka na místě a v čase spáchání trestného činu bez dalšího nezakládá nepřípustnost jeho výslechu v té části, ve které se k dění na tomto místě vyjadřuje (tzv.

odvozený důkaz). Jde však o okolnost, kterou orgány činné v trestním řízení musí pečlivě zohlednit při hodnocení této výpovědi, a to zejména s ohledem na zásadu bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. (srov. PÚRY, F. § 89. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1341). Už proto je námitka obviněného zjevně neopodstatněná. K tomu však Nejvyšší soud připojuje, že soud prvního stupně při formulaci skutkových závěrů o jednání obviněného vycházel primárně z poznatků plynoucích přímo z výpovědi poškozené ze dne 5. 4. 2024, zatímco poznatky plynoucí z výpovědi její matky soud prvního stupně využil pouze podpůrně k potvrzení věrohodnosti výpovědi poškozené (srov. bod 22 prvostupňového rozhodnutí).

21. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

22. Naopak, jak již bylo řečeno, pod uplatněný dovolací důvod, a to v žádné jeho alternativě, nebylo možné podřadit další argumentaci obviněného. Přesto Nejvyšší soud uvádí následující.

23. Jednak stran tvrzení údajných rozporů ve výpovědi poškozené a na to navazující hodnocení této výpovědi je třeba připomenout, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I.

ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

24. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud odkazuje na bod 22 prvostupňového rozhodnutí, v němž se soud prvního stupně vyjádřil k hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, její matky i babičky (matky obviněného). Uvedl, že věrohodnost výpovědi poškozené byla potvrzena podpůrnou výpovědí její matky i znalkyně PhDr. Karolíny Malé, která zhodnotila specifickou důvěryhodnost poškozené jako velmi dobrou, přičemž by podle ní bylo nepravděpodobné, že by si byla poškozená schopna zapamatovat navedený nebo naučený příběh (srov. bod 19 prvostupňového rozhodnutí).

K důvěryhodnosti matky poškozené soud neshledal jako pravdivé žádné tvrzení obviněného ohledně její motivace k jeho odsouzení (resp. k takovému závěru nebyl podklad), přičemž tyto námitky ze strany obhajoby neobešel, naopak se jim dostatečně věnoval a zvážil je; i odvolací soud pak zejména odkázal na dobré počínání matky během řízení před soudem, a to s ohledem na to, že byla zdrženlivá a projevila schopnost i v takto složité situaci zohlednit pozitivní rysy obviněného (viz bod 39 odvolacího rozhodnutí).

V případě babičky poškozené (matky obviněného) soud jednoduše uvedl, že jednotlivé útoky pachatele se musely dít v době, kdy svědkyně na místě činu nebyla, a proto o tomto pachatelově jednání nevěděla, stejně jako podle odvolacího soudu nevěděla ani o menších tělesných trestech prováděných obviněným, který je sám přiznal (viz bod 41 odvolacího rozhodnutí).

25. Dále a pořád jen obiter dictum Nejvyšší soud stran obsahu výpovědi poškozené ze dne 5. 4. 2024 a jejího hodnocení ze strany soudů v předchozím řízení doplňuje, že ačkoli je pravda, že po položení otázky týkající se odění poškozená uváděla jednou že byla oblečená a jednou že nebyla, je třeba zdůraznit, že jak se z bezprostředně dalšího průběhu výslechu ukázalo, poškozená byla pouze zmatená ohledně časového zasazení této otázky. Obecně totiž, pokud byla s otcem, resp. obviněným, byla oblečená, ovšem při samotném trestněprávně relevantním jednání obviněného byla přinejmenším zčásti svlečená, jak potvrdila v další části své výpovědi.

Pokud pak jde o další tvrzený rozpor ohledně toho, zda mohl obviněný ejakulovat bez ztopoření, pak Nejvyšší soud uvádí, že tvrzený rozpor se ve výpovědi poškozené vůbec nevyskytuje. Nelze pak shledat ani žádné pochybení na způsobu, kterým byl veden výslech poškozené, zejména jí nebyly kladeny žádné otázky, které by se svou formulací stavěly do rozporu s požadavky procesního zákona.

K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že formulaci otázek je v tomto případě nutné posuzovat prizmatem zvláštností výslechu nezletilého svědka, který musí otázkám rozumět, musí se s ním jednat jako s dítětem (resp. přiměřeně vzhledem k jeho kognitivním a jiným schopnostem) a musí se pro něj v rámci výslechu vytvořit vhodné a pozitivní prostředí, k čemuž jsou také vyslýchající osoby vyškoleny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 7 Tdo 472/2024, bod 42). Otázky se tak mohou lišit od těch, které by byly za účelem objasnění stejné okolnosti položeny dospělému svědkovi ve stejném postavení, a to zejména za účelem podpory svědka v jeho vnitřní motivaci odpovědět, čímž ovšem není bez dalšího zasaženo do zákonnosti nebo spravedlnosti provedení takového výslechu, a už vůbec ne trestního řízení jako celku.

26. Nešlo se přitom ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Uvedená situace, ve které by se soudy nemohly přiklonit ani k jedné z více možných verzí skutkového děje, však v této věci nenastala, přičemž hodnotily-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně ani dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

27. Pochybnosti v tomto směru nevyvolalo ani to, že u obviněného nebyla shledána sexuální deviace, nebo že u poškozené nebylo shledáno poškození jejích genitálií. K první tvrzené okolnosti Nejvyšší soud vysvětluje, že kriminologickou naukou bylo již dávno vyvráceno, že by sexuální deviace byla podmínkou pro sexuální útok vůči dítěti, neboť statisticky je většina takových útočníků bez sexuální deviace, a v dítěti tak hledají jen bezbranný a náhradní prostředek pro uspokojení své sexuální touhy (srov. BLATNÍKOVÁ, Š. Pachatelé komerčního sexuálního zneužívání dětí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2009, s. 33-34). K druhé tvrzené okolnosti pak Nejvyšší soud uvádí, že útok provedený způsobem uvedeným v tzv.

skutkové větě výroku o vině evidentně není způsobilý vést k poškození genitálií, jak bez bližšího odůvodnění naznačuje obviněný.

28. Pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod nebylo možné podřadit ani námitku nepřiměřenosti trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.

Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. Případně pak podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný rovněž neuplatnil, lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh.

tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015). Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. V této věci však nelze dospět k závěru, že by trest uložený obviněnému byl nepřiměřeně přísný, a to už vůbec ne v míře, která by zasahovala do jeho ústavních práv.

Soud prvního stupně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 let (v trestní sazbě 5 až 12 let) řádně a podrobně odůvodnil v bodech 24 a násl. svého rozhodnutí, s mírnými výhradami výrok o trestu a jeho odůvodnění aproboval také odvolací soud (viz body 49 a 50 odvolacího rozhodnutí), přičemž zásadní výhrady k němu nemá s ohledem na zjištění zmíněná v označených bodech ani Nejvyšší soud.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

30. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného F. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 31. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 3. 2026

JUDr. Radek Doležel předseda senátu