7 Tdo 236/2024

7 Tdo 236/2024-342

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání obviněného S. S. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 303/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 49/2023, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 261 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 7 T 49/2023, a to ve výroku o náhradě škody v části, v níž byli oba obvinění S. S. a J. Š. společně a nerozdílně zavázáni poškozenému F. H. zaplatit na náhradě škody částku ve výši 48 980 Kč, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 303/2023, a to v části, jíž byla zamítnuta odvolání obviněných S. S. a J. Š. proti výroku o náhradě škody poškozenému F. H. ve výši 48 980 Kč.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se poškozený F. H., nar. XY. , bytem XY XY, XY, za přiměřeného užití § 265 tr. ř. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2023, č. j. 7 T 49/2023-262, byl obviněný S. S. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení přiměřené povinnosti obviněného během odkladu trestu podle jeho sil a možností nahradit škodu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to teleskopického obušku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti v oblasti autodopravy – taxislužby na jeden rok. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. Š. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného F. H. a poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný společně s obviněným J. Š. v podstatě tím, že dne 12. 12. 2022 v době kolem 2:15 hod. v Praze 1, XY č. p. XY, na chodníku před klubem XY reagoval na poptávku poškozeného F. H. po zakoupení kokainu a odvozu do XY, což vzbudilo pozornost obviněného J. Š. tak, že poškozeného dovedl k vozidlu taxislužby reg. zn. XY obviněného S. S., do kterého poškozený nasedl, ale s nabídkou obviněného S. S. na nákup kokainu za částku 4 tis. Kč a odvoz za částku 1 tis. Kč nesouhlasil a z vozidla vystoupil, kdy po krátkém přetlačování u vozidla taxislužby s obviněným J. Š. z místa utekl směrem do ulice XY, kam jej obviněný J. Š. pronásledoval s kovovým teleskopickým obuškem v ruce, který si vypůjčil od obviněného S. S., poškozený zaběhl do ulice XY, kde se před domem č. p. XY ukryl do výklenku domu, kde jej obviněný J. Š. nalezl a napřáhl se proti poškozenému teleskopickým obuškem, a kam za nimi vozidlem taxislužby přijel obviněný S. S., který z vozidla vystoupil a s obviněným J. Š. následně spolupracoval na zastavení poškozeného s cílem odcizit mu možnou finanční hotovost či mobilní telefon, načež poškozený opět začal utíkat ulicí XY směrem ke křižovatce s ulicí XY, kam jej pronásledoval běžící obviněný J. Š. a obviněný S. S. jel za poškozeným a obviněným J. Š. ve vozidle taxislužby, se kterým před křižovatkou s ulicí XY najel před poškozeného na chodník, aby nemohl dále utíkat, což se mu nepodařilo, poškozený utekl do ulice XY, kde se schoval na zem pod zaparkovaná osobní vozidla, kde jej nalezl obviněný J. Š., který vyčkal na příjezd obviněného S. S., který zaparkoval vozidlo taxislužby tak, aby poškozený nemohl již z místa utéct a poté z vozidla vystoupil, přičemž když stáli oba obvinění nad ležícím poškozeným, začal obviněný J. Š. bít teleskopickým obuškem poškozeného tak, že jej minimálně 6x s nápřahem teleskopickým obuškem udeřil do zadní části těla a zřejmě i jedním úderem zasáhl poškozeného do oblasti hlavy, čímž mu způsobil krvácející ránu, kdy v důsledku napadení se již poškozený nebyl schopen bránit a utíkat, což umožnilo obviněným, aby se po skončení útoku oba dva k ležícímu poškozenému sklonili, prohledali jej a odcizili mu mobilní telefon značky Apple iPhone 12 Pro Max a sluchátka Apple Airpods Pro, a poté oba dva obvinění nasedli společně do vozidla obviněného S. S. a z místa odjeli.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, č. j. 7 To 303/2023-286, byla odvolání obou obviněných směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku i odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. Š. směřující do výroku o trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost a neurčitost, což odůvodnil myšlenkovou neuspořádaností a nelogičností učiněných závěrů, zejména jde-li o úvahy týkající se naplnění všech znaků trestné součinnosti ve formě spolupachatelství, čímž bylo zároveň zmařeno i právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť za této situace nelze uplatnit řádné či mimořádné opravné prostředky.

Konečně namítal taktéž porušení práva na presumpci neviny a principu in dubio pro reo, neboť bylo rozhodnuto o vině obviněného za stavu, kdy nebyla nepochybně prokázána a dovolatelem předestřená verze nebyla soudy vyvrácena. Dále deklaroval porušení principu rovného postavení obhajoby a práva na obhajobu.

5. Podle obviněného skutková věta týkající se toho, že dovolatel nabízel poškozenému kokain, jakož i na to navazující úvahy, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž se jedná o skutečnosti se zásadním vlivem na úvahy soudu o vině obviněného. Konkrétně nejprve rozporoval, že z provedeného dokazování bez důvodných pochybností nevyplynulo, že by dovolatel nabízel poškozenému kokain za 4 tis. Kč ani odvoz do XY za 1 tis. Kč. Soud v tomto směru náležitě nevysvětlil, proč neuvěřil obviněnému.

Za nepřípustný úvahový rámec označil vysvětlení, že by dovolatel coby drogový dealer (v jeho vozidle byl nalezen sáček s THC) byl a priori nevěrohodný. Byla přitom ignorována verze obhajoby, podle níž poškozený po obviněném požadoval rozměnění bankovky. Z provedeného dokazování vyplývá, že poškozený pak ve vozidle na dovolatele zaútočil slzným sprejem, přičemž jako důvod udává, že mu bylo bráněno ve vystoupení z vozidla. Tato verze je však v rozporu s videozáznamem, z něhož je patrno, že poškozený z vozidla normálně vystoupil a teprve poté se dal na útěk, jakož i s důkazy v podobě stěrů z obličeje dovolatele.

Akcentoval, že poškozený u sebe neměl žádnou hotovost a za drogy hodlal zaplatit tak, že použije svůj mobilní telefon k výběru hotovosti z bankomatu, který však měl vybitý, přičemž tato skutečnost sama o sobě činí poškozeného coby svědka nevěrohodným. Z těchto důvodů nemohl souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že se musel z vozidla „probít“ skrze obviněného J. Š. i s pomocí slzného spreje. Následný děj spočívající v krátkém přetlačování u vozidla taxislužby s obviněným Š. a útěk poškozeného z místa i pronásledování obviněným J.

Š. s kovovým teleskopickým obuškem v zásadě odpovídá tomu, jak je zachycen na videozáznamu. Poškozený se pak skutečně ve výklenku ukryl a v určitou dobu na něj obviněný J. Š. obušek napřáhl. Dovolatel pak se svým vozidlem zastavil a z vozu vystoupil, avšak za účelem kontaktování poškozeného, přičemž když uviděl v rukou poškozeného lahev vodky a slzotvorný sprej, nasedl znovu do vozidla. Na místě se nijak s obviněným J. Š. nedomlouval, nespolupracoval s ním, a už vůbec s cílem odcizit poškozenému finanční hotovost či mobilní telefon.

Navíc obviněný ani nemohl vědět, zda má poškozený u sebe nějaké cennosti. Z opomenutého videozáznamu jednoznačně vyplývá, že dovolatel své pronásledování poškozeného s obviněným J. Š. nekoordinoval. Obviněný jej pronásledoval a snažil se jej zastavit proto, že na něj zaútočil slzotvorným sprejem, aby mu za to „dal na hubu“ a zároveň aby zjistil o jaký sprej se jednalo, měl totiž obavy z alergické reakce, která se nedostavila, tudíž posléze byl již jediným motivem pronásledování poškozeného odplata za tento útok.

Úvahu odvolacího soudu, podle níž jednal nelogicky a neuvěřitelně, když namísto přivolání lékařské služby začal poškozeného pronásledovat, tudíž jeho motivace byla ve spolupráci s obviněným J. Š. oloupit poškozeného F. H., označil bez opory v provedeném dokazování, v extrémním rozporu s principy logiky.

Naopak akcentoval, že je logické, že měl nejprve strach a následoval afekt a vztek, kdy si to chtěl s útočníkem vyřídit. Pronásledování poškozeného obviněným J. Š. nebylo obviněnému z počátku zřejmé a dozvěděl se to až když si od něj obviněný J. Š. vypůjčil obušek s tím, že jej má na obranu před poškozeným.

6. K závěrečné fázi konfliktu se obviněný vyjádřil tak, že z provedeného dokazování vyplynulo, že skutečně vozidlem pronásledoval poškozeného a snažil se mu zabránit v útěku, a to zejména proto, aby mu dal „přes hubu“. Současně však z výpovědi poškozeného i opomenutého videozáznamu vyplývá, že obviněný J. Š. začal poškozeného bít mnohem dříve, než dovolatel vystoupil z vozidla. Stejně z videozáznamu vyplývá, že dovolatel s vozidlem nestavil tak, aby poškozený z místa nemohl utéct, nevěděl, že poškozený leží pod vozidlem, případně jak konkrétně.

Je nesporné, že obviněný zastavil na úrovni vozidla, pod jehož přední částí poškozený ležel, tj. nebránil poškozenému v útěku. Také je patrné, že jel rovně ve směru jízdy a nijak jej neměnil, nevybočoval nebo speciálně nenajížděl ke kraji, tedy není zde objektivně patrná jakákoli snaha dovolatele bránit poškozenému v útěku tím, že by mu zatarasil útěkovou cestu směrem do ulice. Stejně je z videozáznamu jednoznačně patrné, že dovolatel nestojí u nohou poškozeného a sklání se k němu pouze jednou v době, kdy přichází na místo útoku.

Dále je vidět, že se dovolatel ještě několikrát předkloní nad poškozeným, ale již nikdy tak, že by mohl poškozeného prošacovat nebo mu brát nějaké věci. Dané záběry naopak svědčí verzi, že se nejprve poškozeného ptal, proč na něj zaútočil a následně se nakláněl spíš s obviněnému J. Š., na kterého apeloval, aby již přestal poškozeného obuškem bít. Dané skutkové závěry tak označil za v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž zásadně byly vyvráceny opomenutým videozáznamem. Zdůraznil, že stran jeho role uvedl i sám poškozený, že se při napadení choval pasivně, napadení se nezúčastnil, v podstatě seděl v autě a sám celou akci neinicioval.

7. Dále měl soud v rozporu s výpovědí poškozeného F. H. za to, že tento měl u sebe mobilní telefon v době, kdy se schovával pod vozidlem, poškozený se pod vozidlem pokoušel z telefonu pravděpodobně volat a žádat o pomoc. Nicméně sám poškozený uvedl, že telefon měl vybitý, tudíž z něj volat nemohl. Vedle toho z vyhodnocení telekomunikačního provozu vyplývá, že z telefonu poškozeného byl naposledy realizován hovor dne 12. 12. 2022 v 1:44:39 hod., přičemž telekomunikační provoz přenášela buňka operátora v lokalitě XY. Poškozený nikdy nepředložil, byť tak přislíbil učinit, kupní doklady k jím tvrzenému odcizenému telefonu a sluchátkám. Odcizení mobilního telefonu tak vyplývá pouze z tvrzení poškozeného a z vyhodnocení kamerových záznamů, na kterých je poškozený zachycen, jak pravděpodobně v ruce drží mobilní telefon. S mírou jistoty lze tedy maximálně tvrdit to, že poškozený měl u sebe mobilní telefon v ulici XY dne 12. 12. 2022 v 02:27:09 hod. Bez důvodných pochybností však nelze uzavřít, zda během útoku obuškem měl telefon a sluchátka skutečně u sebe. Zároveň nelze mít bez důvodných pochybností za zjištěné, jaký konkrétní typ telefonu a sluchátek mu měl být odcizen. Pakliže soud vycházel v podstatě jen z jeho tvrzení, jsou tím porušena ustanovení civilního práva upravující otázky náhrady škody. Vedle toho soud v podstatě přiznal poškozenému náhradu ve výši pořizovacích nákladů nové věci, ačkoli se výše škody zásadně určuje jako cena obvyklá, tj. cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit věc shodnou či obdobnou.

8. Dále vytýkal, že se soudy náležitě nevypořádaly s jím předkládanou alternativní verzí skutkového děje. Akcentoval, že je bezúhonný, žije v České republice a poctivě se živí, přičemž tendenční předpojatost s ohledem na svůj původ a povolání označil za nepřijatelnou. Naopak odkázal na fakty znevěrohodňující poškozeného, a to že byl pod vlivem kokainu a alkoholu, hodlal si opatřit další kokain a odjet domů, ačkoli u sebe neměl žádné finanční prostředky ani platební kartu, jen vybitý mobil. Následně bezdůvodně zaútočil na dovolatele slzným sprejem ve vozidle. Soudy však dostatečně neozřejmily, proč takové osobě uvěřily. Z žádných důkazů pak nevyplývá, že by dovolatel obviněného J. Š. znal a byl proto srozuměn s tím, že s ohledem na to, že je bezdomovec, alkoholik a uživatel drog, kterému občas za dohození zákazníka dává 50–100 Kč a o němž ví, že si prostředky opatřuje krádežemi. Za nepřijatelné označil, aby tyto závěry byly užity evidentně ve snaze se dopracovat k velmi chabému závěru o alespoň konkludentním povědomí o společném úmyslu obviněného a obviněného J. Š. Obviněný pak byl přesvědčen, že jeho verze nebyla provedeným dokazováním vyvrácena, a proto je namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. V případě provedení opomenutých důkazů by pak jeho verze potvrzena byla.

9. Dále konstatoval, že v řízení nebyl bez důvodných pochybností prokázán společný úmysl spolupachatelů zahrnující společné jednání a společný cíl. Proto nelze jednání obviněného J. Š. přičítat k tíži obviněného. Obviněný si ani nebyl minimálně vědom (byť konkludentně), toho, že jednání obviněného J. Š. může směřovat ke spáchání trestného činu loupeže. Ke spolupachatelství je totiž třeba, aby úmysl a činnost spolupachatelů směřovaly k témuž výsledku, což v daném řízení prokázáno bez důvodných pochybností nebylo. Z provedeného dokazování je podle jeho názoru zřejmé, že minimálně obviněný nesledoval svým jednáním záměr spáchat trestný čin loupeže a nejednal v úmyslu docílit tohoto trestného činu společným jednáním s obviněným J. Š., byť oba pronásledovali tutéž osobu. Obviněný pouze ve snaze dostihnout a potrestat poškozeného využil bez dorozumění s dalším pachatelem jím vyvolané situace. Skutková zjištění soudů ohledně naplnění subjektivní stránky jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Společný úmysl u dovolatele nevyplývá, a pokud jej tak soudy dovozují, činí tak v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy tak porušily zásadu zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.

10. Z důvodu absence subjektivní stránky na straně obviněného je posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže ve spolupachatelství založené na nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel, jak vyplynulo z provedeného dokazování, proti poškozenému nepoužil žádného násilí a nezmocnil se žádné jeho věci. Na straně dovolatele také absentuje jakýkoliv společný úmysl s obviněným J. Š., který by se vztahoval k jakémukoliv ze zákonných znaků trestného činu loupeže, ať již jde o společný úmysl zahrnující společné jednání nebo společný cíl.

11. Dále soudům vytýkal, že byly bezdůvodně odmítnuty některé jím navržené důkazy k prokázání jeho neviny, a to bez adekvátního odůvodnění. Některé důkazy pak soud prvního stupně sice provedl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí je vůbec nezhodnotil, některé z provedených důkazů pak hodnotil svévolně, když v odůvodnění rozhodnutí nerespektoval obsah provedeného dokazování, přičemž došlo k zásadní deformaci důkazů v neprospěch dovolatele a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V rozsudku zcela absentuje přesvědčivé zdůvodnění toho, kterému důkazu soud prvního stupně přikládal jakou hodnotu, kterému svědku uvěřil a kterému nikoliv. Konkrétně konstatoval, že byť měl soud prvního stupně k dispozici videozáznam rozhodných událostí týkajících se odsouzeného skutku, tento k důkazu i přes opakované žádosti dovolatele neprovedl. Vycházel pouze ze selektovaných fotografických sekvencí tak, jak je vybral a komentářem opatřil policejní orgán. Přitom z jednotlivých videozáznamů je zjevné, že tyto odpovídají verzi obhajoby.

12. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku o vině dovolatele, výroku o trestu (s výjimkou té části výroku o trestu spočívajícím v propadnutí věci) a výroku o povinnosti nahradit poškozenému škodu a věc přikázal k novému projednání soudu prvního stupně, případně sám rozhodne o zproštění obžaloby dovolatele v plném rozsahu.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že podané dovolání je důvodné pouze částečně, a to ve vztahu k přiznané náhradě škody. Dovolatel podle jeho přesvědčení prostřednictvím valné většiny dovolacích námitek pouze opakoval svou obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž soudy se s nimi již přesvědčivým způsobem vypořádaly. Dovolatelem namítanou nepřezkoumatelnost a neurčitost napadených rozhodnutí není možné (s jednou výjimkou) identifikovat.

14. Valnou většinu skutkových námitek pak označil za nepodřaditelné pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s judikaturou je totiž nutné, aby se takové skutkové námitky týkaly rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu. Tento okruh zjištění je tak mnohem užší a např. v souvislosti s trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se musí jednat o skutková zjištění, z nichž vyplývá použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Pakliže dovolatel např. vznáší námitku opomenutého důkazu spočívajícího v neprovedení kamerového záznamu, jenž dokládá průběh „stíhání“ poškozeného ze strany dovolatele a spoluobviněného J. Š., konstatoval, že se jednak nejedná o důkaz, z něhož by plynula rozhodná skutková zjištění, jednak se jedná o důkaz nadbytečný, neboť průběh pronásledování poškozeného je zřejmý z výpovědi obou spoluobviněných, poškozeného a rovněž z vyhodnocení kamerového záznamu policejním orgánem.

15. Dále se vyjádřil k namítané nevěrohodnosti poškozeného, přičemž neshledal vybočení z mezí § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud, v souladu s vyhodnocením kamerového záznamu a výpovědí poškozeného (částečně potvrzovaných výpověďmi spoluobviněných) dospěl k závěru, že poškozený se snažil na XY v Praze zakoupit kokain, přičemž spoluobviněný J. Š. jej v této souvislosti zavedl k vozidlu taxislužby, v němž seděl dovolatel. Poškozený do vozidla nastoupil na místo spolujezdce, přičemž spoluobviněný J. Š. stál přede dveřmi spolujezdce a určitým způsobem je tak blokoval pro případ, že by poškozený chtěl odejít. Ve vozidle taxislužby se poškozený s dovolatelem zřejmě neshodli ohledně výše úplaty za kokain a odvoz, a poškozený se tak snažil z vozidla dostat, přičemž však cítil nátlak, aby neodcházel. Za tímto účelem tak poté použil pepřový sprej, aby se z vozidla dostal. Takové závěry jsou s ohledem na provedené důkazní řízení zcela udržitelné. Naopak obviněnými prezentovaná verze, že si poškozený chtěl rozměnit peníze ve vozidle taxislužby, načež vůči dovolateli bezdůvodně použil pepřový sprej, je zcela nevěrohodná. Neztotožnil se pak ani s námitkou spočívající v porušení pravidla in dubio pro reo.

16. Za relevantní námitku označil otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, nicméně jí nepřisvědčil. Dovolatel se totiž podle jeho názoru snaží svoji účast na spáchaném zločinu bagatelizovat a nebere v potaz důkazy hovořící v jeho neprospěch. Již samotná skutečnost, že se snažil na poškozeného najet vozidlem v okamžiku, kdy jej pronásledoval spoluobviněný J. Š. s teleskopickým obuškem (zvláště pokud mu jej poskytl sám dovolatel), což vyústilo v „dopadení“ poškozeného, přičemž oba spoluobvinění následně domlouvali další postup, svědčí o tom, že dovolatel spolu se spoluobviněným J. Š. jednali ve spolupachatelství. Za irelevantní nelze považovat ani závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že si dovolatel musel být vědom, že si spoluobviněný J. Š. obstarává prostředky mj. krádežemi, a přesto se dovolatel podílel na pronásledování poškozeného, přičemž spoluobviněnému dokonce poskytl zbraň ve smyslu § 118 části věty za středníkem tr. zákoníku. Odkázal tak na závěry v usnesení odvolacího soudu, které označil za zcela udržitelné. Námitky obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu rovněž označil za postrádající opodstatnění.

17. Jistou relevanci však přiznal výtkám obviněného vůči výroku o náhradě škody. V obecné rovině konstatoval, že přestože poškozený v adhezním řízení může benefitovat především z prováděného dokazování ohledně souzeného trestného činu, nezbavuje ho to břemena tvrzení a částečně i důkazního břemena v té míře, v níž přesahuje povinnost orgánů činných v trestním řízení vyplývající ze zásady vyhledávací (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 1 Tmo 3/2022). Jak již přitom uvedla dozorující státní zástupkyně v podané obžalobě, vzhledem ke skutečnosti, že poškozený nedodal podklady k typu a datu koupi mobilního telefonu a sluchátek, je podané odborné vyjádření k hodnotě odcizených věcí dosti nepřesné a zavádějící, neboť je v něm uvedena hodnota nových věcí ke dni spáchání souzeného zločinu (viz bod 13. obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2023, č. j. 1 ZT 164/2022-60). Poškozený však v průběhu trestního řízení žádné nové podklady nedodal, soud se výší nároku na náhradu škody kromě provedení odborného vyjádření nijak jinak nezabýval, přičemž odvolací soud související odvolací námitku vypořádal poněkud nepřesvědčivě a především nepřezkoumatelně. Za této situace i s ohledem na určitou procesní pasivitu ze strany poškozeného v rámci adhezního řízení nebyly v trestním řízení shromážděny dostatečné podklady pro závěr o konkrétní výši škody. V této části tak státní zástupce považoval dovolání obviněného za důvodné.

18. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 261 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 303/2023 v části, jíž byla zamítnuta odvolání obviněného S. S. a J. Š. proti výroku o náhradě škody, kterým byla poškozenému F. H. přiznána náhrada škody ve výši 48 980 Kč, a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 261 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 7 T 49/2023 v části, v níž byla poškozenému F. H. přiznána náhrada škody ve výši 48 980 Kč, dále zrušil také další rozhodnutí na zrušené části výše zmiňovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se poškozený F. H. podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 265 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému S. S. a J. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních.

19. V replice na vyjádření státního zástupce obviněný v podstatě zopakoval své argumenty uvedené v dovolání. Setrval na tom, že jeho dovolací námitky lze podřadit pod dovolací důvody tak, jak je dovolatel uplatnil, a to nikoliv formálně, nýbrž materiálně. Na rozdíl od Nejvyššího státního zástupce byl však dovolatel přesvědčen, že nalézací soud nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Důkazy totiž nehodnotil na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jeho skutková zjištění nejsou logicky odůvodněná a jedná se o závažné vybočení z logiky projednávané věci. Závěrem setrval na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

21. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Podstatou převážné části argumentace dovolatele byl nesouhlas se soudy provedeným hodnocením důkazů a nesprávným zjištěním skutkového stavu, a to i ve formě zjevného rozporu za současného nedůvodného neprovedení specifikovaného důkazu. V tomto ohledu obviněný namítal jiný (alternativní) průběh předmětného konfliktu a zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozeného.

24. Nejprve je nutno k podanému mimořádnému opravnému prostředku akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

25. Dále je nutno akcentovat, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu (např. ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou to zejména skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

26. Nejvyšší soud shledal, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil na námitkách, které byly postaveny na tvrzení, že některá soudy učiněná skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů. Konkrétně negoval, že by v automobilu taxislužby obviněnému nabízel drogy za částku 4 tis. Kč, poškozený podle něj proti němu použil slzný sprej z jiného než soudy deklarovaného důvodu, předložil jiný motiv pronásledování poškozeného, nesouhlasil s koordinací celé akce se spoluobviněným J. Š., kterého neznal, jakož i tvrzením, že by na poškozeného najížděl z důvodu bránění mu v útěku. Rovněž předložil argumenty pro znevěrohodnění výpovědi poškozeného s akcentem na absenci důkazů, že by u sebe měl mobilní telefon. Uplatněnou argumentaci však lze s ohledem na shora řečené podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko částečně. Ač dovolatel výslovně deklaroval předvídaný zjevný rozpor, je nutno připomenout, že tento musí být spjat s rozhodnými skutkovými zjištěními, jimiž jsou ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku právě skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pakliže tedy obviněný brojil proti skutkovým zjištěním, podle nichž měl poškozenému nabídnout koupi drogy za 4 tis. Kč či skutečnosti týkající se užití slzotvorného plynu poškozeným, nejedná se o rozhodná skutková zjištění v předestřeném smyslu. Nicméně současně dovolatel vznesl výhrady vůči skutkovým zjištěním stran subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu a společného úmyslu obviněných zmocnit se cizí věci užitím násilí.

27. S ohledem na obsah skutkových námitek proto pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného F. H., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to výpovědí nezúčastněného svědka K. K., fotografiemi pořízenými z městského kamerového záznamu, lékařskou zprávou o ošetření poškozeného, jakož i částečně výpovědí samotných obviněných. K otázce namítané nevěrohodnosti poškozeného lze uvést, že již nalézací soud v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti poškozenému uvěřil. Dospěl přitom k závěru, že skutkový děj popsal velmi podrobně, přiléhavě odpověděl na dotazy zejména ze strany obhajoby, přičemž jeho výpovědi odpovídají i utrpěná poranění (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). Návazně odvolací soud namítané rozpory v jeho výpovědi přiléhavě vyhodnotil jako nepodstatné (viz odstavec 10. odůvodnění jeho usnesení). Dovolací soud ze své pozice k takovému odůvodnění nemá výtek.

28. V návaznosti na vznesené výtky lze doplnit, že skutkové závěry stran užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci jsou rovněž z rozhodnutí soudů nižších stupňů patrné. Soudy dospěly k závěru o započetí pronásledování i důvodu pro něj (zcizení věcí poškozeného) s ohledem na ve věci provedené důkazy, kdy neuvěřily verzi dovolatele, že by poškozeného pronásledoval toliko z rozhořčení po užití slzotvorného plynu a obavy z alergie, přičemž logicky vysvětlily, že by v takovém případě vyhledal lékařské ošetření, neřídil koordinovaně vozidlo bočními uličkami centra hlavního města. Je zjevné, že jeho potíže nemohly dosahovat jím popisovaných účinků, neboť se ani nedotýkal svého obličeje či měl jakékoli potíže s viděním, naopak si byl schopen všimnout úkrytu poškozeného mezi auty. V pronásledování obviněnému J. Š. pak aktivně sekundoval, a to i propůjčením zbraně – teleskopického obušku, přičemž obhajoba obviněného, že jej měl mít k obraně, se jeví jako zcela nelogická. Je tedy evidentní vzájemná součinnost obou obviněných i vzájemná dělba úloh. Není pochyb ani o tom, že poškozenému byl odcizen mobilní telefon a sluchátka, kdy po incidentu prohledával okolí a následně odcizení věcí oznámil. Nelze akceptovat ani námitku obviněného, že mobilní telefon u sebe neměl, neboť byl vypnutý, neboť během pronásledování jej držel v ruce (byl rozsvícený) a pokoušel se pravděpodobně volat o pomoc. Z jeho výpovědi učiněné při hlavním líčení pak bezpochyby vyplývá, že spoluobviněného J. Š. znal.

29. Ze strany Nejvyššího soudu nebyl shledán zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech proto na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada presumpce neviny (či z ní vyplývající procesní zásada in dubio pro reo) uplatnitelná za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Obdobné závěry je nutno vztáhnout i na v této souvislosti namítané porušení práva dovolatele na soudní ochranu.

30. Dovolatel dále namítal, že byly bez adekvátního odůvodnění a bezdůvodně odmítnuty některé jím navržené důkazy k prokázání jeho neviny, některé důkazy sice soud prvního stupně provedl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí je vůbec nezhodnotil nebo hodnotil svévolně. Nicméně v konkrétní rovině toliko označil opakovaně za „opominutý“ toliko videozáznam rozhodných událostí týkajících se projednávaného skutku, neboť nesouhlasil s postupem soudu, jenž vycházel ze selektovaných fotografických sekvencí s komentářem policejního orgánu. Nejvyšší soud nejprve podotýká, že pakliže obviněný v textu mimořádného opravného prostředku své výtky převážně nekonkretizoval, není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet jeho argumentaci a obecně vznesenou argumentací obviněného se tedy zabývat nemohl. Ve vztahu ke konstatování, že nebyl proveden důkaz označeným videozáznamem, lze sice dospět k závěru o jeho podřazení pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.

31. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

32. Nalézací soud v odstavci 8. odůvodnění svého rozsudku osvětlil, že samotný souvislý záznam jako důkaz neprováděl, neboť v tomto směru nevznikla žádná potřeba i s ohledem na prohlášení obviněných ke skutkovému ději, který v podstatě uznali za reálný. Provedl totiž důkaz fotografiemi, jež byly pořízené z městského kamerového systému, přičemž fotografie byly takového dokumentární významu, kdy je zcela evidentní, jak se celá událost seběhla z hlediska všech zásadních zvratů. Nelze pak odhlédnout ani od toho faktu, že z protokolů o hlavním líčení (protokol o hlavním líčení ze dne 24. 5. 2023, na č. l. 240, ze dne 12. 6. 2023, na č. l. 246, a ze dne 12. 7. 2023, na č. l. 255), jakož i z protokolu o veřejném zasedání o podaných odvolání (ze dne 13. 10. 2023, na č. l. 282) vyplývá, že obviněný nevznesl návrhy na doplnění dokazování.

33. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze podřadit tvrzení obviněného, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství zejména pro absenci společného úmyslu. Svou argumentaci podpořil tvrzením, že sám násilí nepoužil a cizí věci se nezmocnil, přičemž jeho pronásledování poškozeného bylo vedeno zejména mstou za předchozí užití slzotvorného spreje.

35. Spolupachatelstvím se v souladu s § 23 tr. zákoníku rozumí úmyslné společné jednání dvou nebo více osob. Konstrukce spolupachatelství je tedy založena na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu, jehož existenci dovolatel rozporuje. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.

Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 533 až 536).

36. Nutno však předně konstatovat, že již ve skutkové větě rozsudku je uvedeno a provedenými důkazy bylo prokázáno, že oba obvinění, J. Š. i S. S., vůči poškozenému užili násilí (obviněný J. Š. zejména za užití teleskopického obušku, který mu půjčil obviněný S. S., nicméně i S. S. v případě najíždění vozidlem na poškozeného, které se snaží bagatelizovat jako neomezující). Poté, co poškozený ztratil vědomí, mu pak odcizili mobilní telefon a sluchátka. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin je bez významu, který ze spolupachatelů předmětné věci odcizil, přičemž ze shora uvedených obecných poznatků vyplývá, že postačovalo i její částečné přispění, pokud je vedeno společným úmyslem. V tomto ohledu je nutno také uvést, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupa­chatelů. Postačí, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostat­ních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestné­ho činu společným jednáním, a je s tím pro tento případ srozuměn (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010). Násilného jednání vůči poškozenému se tedy dopustili oba obvinění, přičemž intenzita násilí je z hlediska spolupachatelství irelevantní, kdy ve vazbě na ztrátu vědomí poškozeného došlo k odcizení jmenovaných věcí. Zjištěný průběh celého pronásledování a zmocnění se daných věcí svědčí o tom, že oba obvinění jednali ve vzájemné shodě, a to již od počátku, kdy obviněný J. Š. počal pronásledovat poškozeného pěšky a obviněný S. S. jel vozidle taxislužby, najížděl na poškozeného, zastavoval na chodníku a s obviněným J. Š. se radil na dalším postupu, půjčil mu teleskopický obušek, který po činu zahodil, objížděl ulice a blokoval poškozenému únikové cesty a následně pozoroval obviněného J. Š. opakovaně bít poškozeného do těla (k tomu v podrobnostech zejména odstavec 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný byl pak minimálně srozuměn s tím, že obviněný J. Š. jakožto bezdomovec, alkoholik a uživatel drog, kterému občas za dohození zákazníka dává 50 až 100 Kč a o němž ví, že si prostředky opatřuje krádežemi, sleduje jeho jednání i získání prospěchu, přičemž se k jeho počínání aktivně připojil (k tomu odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Bylo tudíž užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak vyžaduje daná skutková podstata. Lze tedy dospět k závěru, že zde byl dán společný úmysl jako podmínka spolupachatelství.

37. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl obviněným dále uplatněn relevantně v té části, v níž namítal nesprávnost výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému F. H., neboť cena odcizených věcí nebyla stanovena jako cena obvyklá, nýbrž jako cena nových věcí.

38. Nalézací soud poškozenému F. H. přisoudil nárok na náhradu škody za odcizený telefon a sluchátka ve výši, která vyplynula z odborného vyjádření, čemuž odvolací soud přisvědčil, aniž se vypořádal s odvolací námitkou obviněného stran výše škody. Z předmětného odborného vyjádření (na č. l. 84) toliko vyplývá, že se jednalo o specifikovaný mobilní telefon značky Apple iPhone zakoupený nový v pořizovací ceně 45 000 Kč a bezdrátová sluchátka zn. Apple AirPods zakoupené nové v pořizovací ceně 7 000 Kč (v obou případech bez uvedení data zakoupení). Zpracovatel odborného vyjádření pak stanovil cenu konkretizovaného mobilního telefonu k datu 12. 12. 2022 na částku 41 990 až 46 990 Kč a cenu sluchátek na částku 6 990 Kč. Z výpovědi obviněného v hlavním líčení pak vyplývá, že telefon byl pořizován nějakou dobu před incidentem, zhruba rok, „čili tam to bylo 45 000 Kč“. Současně byl poučen o dodatečném dodání podkladů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 6. 2023, na č. l. 245).

39. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích mj. škodu, jež mu byla trestným činem způsobena. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Důvod a výši škody je pak poškozený povinen doložit. V adhezním řízením, které je považováno za řízení přidružené k řízení trestnímu, tedy poškozený nadále nese břemeno tvrzení zcela a břemeno důkazní nese v té míře, ve které přesahuje povinnost orgánů činných v trestním řízení vyplývající ze zásady vyhledávací dokazovat skutečnosti významné pro jejich rozhodnutí v trestním řízení v užším smyslu, tj. především o otázce viny obžalovaného a případně jeho trestu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 1 Tmo 3/2022).

40. V souladu s názorem státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že za stávající situace je odborné vyjádření k hodnotě odcizených věcí dosti nepřesné a zavádějící, kdy uvádí shora uvedené hodnoty, které v případě mobilního telefonu dokonce převyšují pořizovací cenu (ačkoli soud vycházel z nejnižší uvedené částky) a v případě sluchátek, jejichž stáří není zřejmé, je jejich cena určena téměř jako cena pořizovací. Poškozený v průběhu trestního řízení žádné nové podklady nedodal a soudy se výší nároku na náhradu škody kromě provedení odborného vyjádření jinak nezabývaly. Za takové situace lze uzavřít, že nebyly v trestním řízení shromážděny takové podklady, z nichž by jednoznačně vyplývalo, že poškozenému je nutné uhradit škodu právě ve výši 48 980 Kč.

41. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nemohl akceptovat výrok o náhradě škody, podle kterého byli oba obvinění společně a nerozdílně zavázáni podle § 228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody poškozenému F. H. ve výši 48 980 Kč. Nejvyšší soud shledal odůvodněnou námitku obviněného a dospěl k závěru, že je nutno tento výrok o náhradě škody zrušil. Pro úplnost lze dodat, že tento důvod ve smyslu § 265k odst. 2 in fine tr. ř. prospívá i spoluobviněnému J. Š. Poškozenému nicméně nic nebrání, aby svůj nárok uplatnil v civilním řízení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

43. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže bylo dovolání ve vztahu k uvedeným dovolacím důvodům shledáno částečně důvodným a částečně zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

44. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 7 T 49/2023, a to ve výroku o povinnosti obviněných S. S. a J. Š. nahradit poškozenému F. H. škodu ve výši 48 980 Kč, a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 303/2023, a to v části, jíž byla zamítnuta odvolání obviněného S. S. a J. Š. proti výroku o náhradě škody, kterým byla poškozenému F. H. přiznána náhrada škody ve výši 48 980 Kč, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ztratila podklad. Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl tak, že poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

45. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 6. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu