7 Tdo 280/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání obviněného M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 3 To 81/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 47 T 1/2015-4081, byl obviněný uznán vinným v bodu I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a v bodu II. přečinem (správně zločinem) legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za které a za sbíhající se trestnou činnost byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 9 T 10/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné M. N. a obviněná J. V. byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. K. odvoláním směřujícím proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a dále státní zástupce, který své odvolání směřoval do celé zprošťující části napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 3 To 81/2020-4206, zrušil z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve vztahu k výroku o vině ad I. napadeného rozsudku a v celém výroku o uloženém trestu, a při nezměněném výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ad II. napadeného rozsudku nově uznal obviněného vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu týkající se sbíhající se trestné činnosti. Současně z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch J. V. zrušil tento rozsudek ohledně uvedené obviněné a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí.

3. Uvedených zločinů se podle zjištění soudů obviněný dopustil v podstatě tím, že společně s obviněnou M. N. I. v období od září 2010 do prosince 2011 v podaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za uvedená měsíční zdaňovací období za společnost G. E., u správce daně, tj. Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, neoprávněně uplatnili nárok na vyplacení nadměrných odpočtů u daně z přidané hodnoty na základě nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění s nárokem na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátce daně společnosti S.

P., údajně za nákup zboží chaton krystal, a na základě uplatnění zdanitelných plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně deklarováním nikdy neuskutečněného dodání zboží chaton krystal do jiného členského státu, kde odběratelem zboží měla být společnost C., o. s., když za tím účelem obviněný M. K. založil společnost G. E., která byla dne 6. 9. 2010 zapsána v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze, přičemž od 6. 9. 2010 do 9. 5. 2011 byla jednatelkou společnosti jeho tehdejší přítelkyně obviněná M.

N., a od 9. 5. 2011 byl jednatelem P. R. [který dne 9. 1. 2016 zemřel a jehož trestní stíhání bylo z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. pravomocně zastaveno dne 17. 5. 2016], a to za úplatu od obviněného M. K.; dále obviněný M. K. založil také společnost S. P., která byla dne 6. 9. 2010 zapsána v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze, přičemž od 6. 9. 2010 byl jednatelem společnosti P. T. [který dne 11. 1. 2020 zemřel a jehož trestní stíhání bylo z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. e) tr.

ř. pravomocně zastaveno dne 18. 2. 2020], a to za úplatu od obviněného M. K.; obě výše uvedené společnosti při jednání se správcem daně zastupovala na základě generální plné moci účetní společnosti J. P., obviněná J. V., která v rozhodné době vedla účetnictví obou uvedených společností, a také pro tyto společnosti založila peněžní účty. Obviněný M. K. dne 6. 9. 2010, na základě plné moci od obviněné M. N., podal za společnost G. E., u Finančního úřadu pro Prahu 2 přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty a téhož dne, na základě plné moci od zemřelého P.

T., podal za společnost S. P., u Finančního úřadu pro Prahu 3 přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty. Následně bylo celkem v šestnácti případech

Finančnímu úřadu pro Prahu 2 podáno daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Tato daňová přiznání byla sestavena a podepsána J. V. podle zaslaných podkladů. Uvedené částky pak byly společnosti G. E., připsány na účet č. XY. Do těchto daňových přiznání byly zahrnuty ve skutkové větě uvedené faktury. Tímto svým jednáním obviněný, byť byl srozuměn s tím, že společnost G. E., i S.

P., nikdy žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly a pouze se snažil předstírat existenci zdanitelného plnění za účelem neoprávněného nárokování nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a za výše uvedené období od září 2010 do prosince 2011 požadoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši celkem 6 322 040 Kč, přičemž byla způsobena škoda českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, ve výši 5 946 429 Kč, což je částka, která byla fakticky vyplacena, II.

dále poté, kdy obviněný M. K. založil společnost G. E., a společnost S. P., a nechal zapsat obě společnosti do obchodního rejstříku, tj. dne 6. 9. 2010, na základě plné moci od obviněné M. N., podal za společnost G. E. u Finančního úřadu pro Prahu 2 přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty, a na základě plné moci od zemřelého P. T. podal za společnost S. P., u Finančního úřadu pro Prahu 3 přihlášku k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty, a následně, když byly na účet společnosti G.

E., zasílány finanční prostředky od finančního úřadu jako neoprávněně nárokované nadměrné odpočty, tyto finanční prostředky byly vybírány jednak v hotovosti, jednak přeposílány na účty jiných společností, včetně společnosti S. P., odkud obvinění postupně čerpali v období od listopadu 2010 do ledna 2012 různé finanční částky z účtu společnosti G. E., způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 47 T 1/2015-4081, přestože věděli, že příchozími platbami jsou pouze a výhradně platby od Finančního úřadu pro Prahu 2, kdy tyto platby jsou neoprávněně nárokované nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty za neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž jednotliví obvinění vybírali z účtu různé částky v hotovosti nebo zadávali příkazy k odeslání konkrétních částek na jiné účty.

Dále obvinění v období od prosince do února postupně čerpali různé finanční částky z účtu společnosti S. P., přestože věděli, že jedinými příchozími platbami jsou výhradně platby od společnosti G. E., která tyto prostředky získala na základě neoprávněně nárokovaných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty za neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž jednotliví obvinění vybírali z účtu různé částky nebo zadávali příkazy k odeslání konkrétních částek na jiné účty, a to přímo nebo prostřednictvím jiných osob způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.

7. 2020, č. j. 47 T 1/2015-4081.

4. Lze doplnit, že soud prvního stupně již dříve ve věci obviněného M. K. a obviněných M. N. (dříve S.), P. T., J. V. a L. V. rozhodl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 47 T 1/2015-3325, kterým byli M. K., M. N., P. T. a J. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněný L. V. byl zproštěn

obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání směřující proti výroku o vině a uloženému trestu obvinění M. K. a J.

V. Na jejich základě odvolací soud zrušil svým usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 3 To 13/2018-3514, napadený rozsudek v celé odsuzující části ohledně obviněných M. K., J. V., M. N. a P. T. a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 47 T 1/2015-3723, bylo trestní stíhání obviněného P. T. zastaveno podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., jinak soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným způsobem. Ohledně J. V. rozhodl Městský soud v Praze po zásahu odvolacího soudu rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 47 T 1/2015-4359, následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2022, č. j. 3 To 108/2021-4454, zamítl odvolání obviněné směřující do všech výroků napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř.

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, v jehož rámci namítal skutečnost, že rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pochybení spatřoval v tom, že jeho jednání na základě zjištěných skutečností promítnutých do popisu skutku nevykazovalo znaky spolupachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ani trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

6. Obviněný namítl, že toliko založil společnosti G. E., a S. P., a následně na základě mu udělených plných mocí podal přihlášky k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty, proto nelze dovozovat jeho odpovědnost za následující činnost těchto společností. Z popisu skutku není možné dovodit, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, byť jako spolupachatel, neboť nebyla dána žádná návaznost jeho jednání a jednání dalších osob ve vztahu k samotnému spáchání trestných činů. Dále konkretizoval jednotlivé činnosti týkající se především účetnictví společností či následných dispozic s finančními prostředky, z nichž žádnou nevykonával, tudíž v řetězci dalšího jednání nikde nefiguroval.

7. Odpovědnost, podle jeho závěru, by bylo možné dovozovat toliko s údajným srozuměním, že jím zakládané společnosti se budou následně dopouštět páchání trestné činnosti spočívající v krácení daně (nicméně i toto srozumění dále zpochybnil), tj. návaznost mohla být dána úmyslným vytvořením předpokladů pro potenciální páchání trestné činnosti a následným samotným jednáním jiných osob. S odkazy na judikaturu poukázal na konstrukci spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a na hranici mezi spolupachatelstvím a účastenstvím. Dospěl k závěru, že založení společnosti ani její registrace k dani netvoří ani část celku objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Konstatoval, že z popisu skutku nevyplývala žádná jednání, která by, byť společně s dalšími, směřovala k přímému vykonání trestného činu, tudíž aplikovaná právní kvalifikace nebyla správná. Podotkl také, že případná změna právní kvalifikace ze spolupachatelství na účastenství (ve formě pomoci) je vždy významnou změnou ve prospěch obviněného.

8. Dále obviněný namítal, že jeho počáteční kroky popsané výše nebyly nikdy činěny se srozuměním, že tyto společnosti budou vyvíjet činnost směřující k vylákání neoprávněných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty. Soudy dovodily závěr o založení společností obviněným za účelem páchání daňové trestné činnosti výlučně z toho, že byly založeny společnosti dvě, což podle jejich názoru jinak nedávalo ekonomický smysl. Citoval odůvodnění odvolacího soudu, ve kterém se vyjádřil ke zvolenému mechanismu, podle nějž k vzbuzení zdání nákupu komodity v tuzemsku slouží společnosti, na které jsou pořízeny fiktivní faktury o nákupu komodity v tuzemsku, a po účelových přeprodejích přes další fakturační mezičlánek je komodita přeprodána na domnělého vývozce, který komoditu účelově přeprodává do jiného členského státu EU a uplatňuje odpočet daně z přidané hodnoty právě v souvislosti s takovým vývozem. K realizaci takové činnosti je nezbytným článkem i společnost zahraniční, přičemž nebylo zjištěno, že by obviněný věděl o existenci nějaké takové zahraniční společnosti. Předpoklad vedoucí k závěrům soudů o jeho povědomí o záměru jiných osob spočívajícím v páchání trestné činnosti prostřednictvím jím zakládaných společností z žádných provedených důkazů nevyplynul.

9. Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, spatřoval extrémní nesoulad mezi daným zjištěním a provedenými důkazy, neboť v nich nemělo žádný konkrétní podklad a naopak bylo prokázáno, že veškerá komunikace týkající se chodu společností (zejména příprava daňových přiznání) byla vedena mezi svědky P. Š., M. Š. a obviněnou J. V. Uvedl, že za součást skutku mohou být považovány jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávní relevantní následek kauzální, pokud jsou kryty zaviněním.

10. Nesoulad skutku se závěrem o jeho spolupachatelství namítl i k trestnému činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na skutkovou větu rozsudku uvedl, že v žádné z uvedených transakcí nefiguroval jako osoba realizující výběr či převod prostřednictvím jiné osoby, byl zmíněn toliko u jediné transakce, při které na místo výběru finančních prostředků doprovodil P. R. Přestože nebyl uznán vinným, že by sám nebo prostřednictvím jiné osoby realizoval jediný převod či výběr finančních prostředků, byl shledán vinným za uskutečnění všech transakcí. Jestliže se však obviněný nedopustil jediného dílčího jednání (tj. nenaplnil ani dílčí část objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu), nemohl ani v souhrnu s ostatními naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. Dále namítal i nedostatek subjektivní stránky.

11. Poslední námitka obviněného směřovala k faktu, že soudy rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu ve vztahu k dovozované fiktivnosti transakcí. Poukázal na první zrušující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který vytkl Městskému soudu v Praze, že neučinil pečlivé dokazování ohledně prověření fiktivnosti obchodních transakcí. Avšak přibraný znalec z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence a ekonomická odvětví různá, Ing. Daniel Líbezný, Ph.D., znalecký posudek ve vztahu k zadané otázce, kterou měl prověřit účetnictví společnosti G. E., nevypracoval, neboť byla formulována nejasně a takový postup by byl nehospodárný, k čemuž dále uvedl, že by v takovém případě vznikla nutnost požádat o placenou součinnost výrobce účetního software. Obviněný zdůraznil, že bylo klíčové, zda k jednotlivým obchodům skutečně došlo či nikoli. V této souvislosti citoval § 2 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, podle něhož specifikované účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv a v souvislosti s vedením tzv. podvojného účetnictví poukázal na účetní skupiny 11 (materiál), 12 (zásoby vlastní výroby) a 13 (zboží). Uvedl, že účetní systém Money S3 eviduje ve vztahu ke skladu tzv. příjemky a výdejky, tedy doklady o přijatých a vydaných zásobách, které jsou spárované s dalšími doklady, a to včetně daňových přiznání. Uzavřel, že důkladným zkoumáním účetnictví a účetních dokladů by bylo možné postavit téměř na jisto, zda došlo k výrobě (opracování) skla nebo pouze k přeprodeji, a zároveň, jaká byla hodnota jednotlivých výrobků a zda tyto hodnoty odpovídaly údajům v daňových dokladech. Dle jeho názoru důkladné zkoumání účetnictví společností G. E., a S. P., mohlo vyloučit závěry soudů o fiktivnosti obchodních transakcí. Obviněný tak vyjádřil přesvědčení, že rezignace na posouzení kompletního účetnictví založila zásadní procesní pochybení. Žádný ze soudů účetnictví společnosti G. E., ani celý řetězec nijak nehodnotil a nevyvodil žádná zjištění, do jaké míry se transakce mezi dotčenými společnostmi promítly do daňových přiznání společnosti C., o. s.

12. Závěrem obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného M. K. uvedla, že v rámci části uplatněné dovolací argumentace poukazující na absentující skutkový podklad všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dovolatel nevycházel z povinného respektu k rozhodným skutkovým zjištěním. Své zapojení do fiktivních obchodních aktivit totiž spatřoval pouze v dílčí míře své angažovanosti bez návaznosti na jednání jiných osob, které se neoprávněného vylákání daňové výhody podle jeho názoru naopak dopustily.

K tomu státní zástupkyně konstatovala, že skutkové okolnosti jeho jednání nebyly omezeny pouze na zcela legitimní aktivity v rámci výkonu podnikatelské činnosti, neboť obviněný odhlížel od charakteru jeho jednání jakožto společného postupu, uskutečněného minimálně se spoluobviněnou M. N. (i dalšími osobami) a vedeného právě za účelem dosažení trestného záměru. Poukázala na skutečnost, že v jednatelských pozicích jím založených společností figurovali jím dosazení statutární zástupci, z jejichž strany také došlo k udělení plných mocí obviněnému za účelem podání přihlášky k registraci k oběma typům daně, a založené daňové subjekty zastupovala před správcem daně obviněná J.

V., která založila bankovní účty obou subjektů s přístupovým oprávněním, mj. i ve prospěch obviněným instalovaných osob. Na podkladě daňových přiznání k dani z přidané hodnoty podložených účetními podklady sestavenými obviněnou J. V. docházelo k deklaraci nároku společnosti G. E., na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu fiktivně splněných podmínek § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) a k jeho inkasu na bankovní účet, a následně k nakládání s takto inkasovanou daňovou výhodou.

14. Státní zástupkyně taktéž odmítla stanovisko dovolatele, že nemohl jednat jako spolupachatel. Uvedla, že jeho účelové kroky směřující k docílení společného trestného záměru na vylákání daňové výhody nejenže zapadaly do skutkového rámce jednání dalších participujících osob, ale v porovnání s jejich mírou částečného přispění v instalovaných rolích vystupoval zcela určujícím a nepostradatelným způsobem. Takto poukazovaná činnost vykazovala nejen znaky společného jednání s ostatními spolupachateli (byť do výroku o jeho vině dílem nezahrnutými), ale rovněž sledování společného cíle na vylákání daňové výhody. Obviněný v součinnosti s ostatními osobami uváděl správce daně v omyl založením daňových subjektů s formálními statutárními zástupci, které však nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, aniž by tak mohlo dojít k deklarovaným podmínkám pro uplatnění nároku na odpočet daně. Konstatovala proto, že závěr o vině obviněného zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v postavení spolupachatele za podmínek § 23 tr. zákoníku je třeba považovat za správný. Dále uvedla, že z hlediska trestní odpovědnosti za daňový delikt není rozhodným dovolatelem poukazovaný odpovědnostní vztah jednatele společnosti za veškeré její aktivity na pozici daňového subjektu, neboť pachatelství tohoto trestného činu není vázáno na postavení konkrétního či speciálního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011). U spolupachatelství předmětného trestného činu je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů, dále je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně, a to včetně vylákané výhody či jen do její části. Ve vztahu k dovolací námitce stran absence jeho srozumění, že jím založené společnosti budou vyvíjet činnost směřující k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, zdůraznila shodný závěr soudů obou stupňů, že obviněný jednal v přímém úmyslu.

15. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani názoru dovolatele, že soudy rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu ve vztahu k dovozované fiktivnosti deklarovaných transakcí. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 586/2015, řešící obdobnou situaci, ve kterém se zmiňuje, že pro posouzení objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku má význam též ekonomická podstata jednání osoby povinné k dani. Jestliže její jednání postrádalo jakýkoli ekonomický smysl a představovalo v konkrétní věci zneužití objektivního daňového práva, nelze k němu přihlížet ani z hlediska trestní odpovědnosti, neboť aby v konkrétním případě bylo fakticky uskutečněno zdanitelné plnění, nelze vycházet jen ze stavu formálně vykázaného a pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty samo o sobě nestačí předložit řádné doklady, není-li prokázáno, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění.

16. Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k námitce dovolatele učiněné proti právní kvalifikaci zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, u kterého dospěla k závěru, že nezakládá kvalifikovaný důvod dovolacího přezkumu. Stran negace účasti na předmětném trestném činu coby spolupachatel uvedla, že obviněný zcela přehlédl tu část popisu skutku ad II. výroku o vině rozsudku, která obsahuje okolnosti skutkové návaznosti s jednáním popsaným ad I. výroku o vině, ze kterých je zřejmé, že v nezmenšené míře své spolupachatelské součinnosti se podílel i na spáchání navazujícího jednání vůči majetkovým hodnotám získaným daňovým trestným činem. K údajné absenci subjektivní stránky pak konstatovala, že obviněný nevzal v potaz ucelený popis skutkového děje k této části výroku o vině. Zejména poukázala na část, kde byly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které byly spojovány s jeho zřetelným povědomím o tom, jakého původu byly odčerpané finanční prostředky z účtu společnosti G. E., jakož i platby inkasované z jejího účtu na účet společnosti S. P., tak, aby byly dále vybírány nebo přeposílány na jiné bankovní účty, a to jak za účelem zastírání původu těchto peněz, tak ve smyslu úsilí o podstatné ztížení zjištění jejich původu.

17. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

19. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.

20. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

21. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

22. Jestliže dovolatel uvedl, že jeho jednání na základě zjištěných skutečností promítnutých do popisu skutku nevykazovalo znaky spolupachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ani trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž nanejvýš bylo možné uvažovat o jeho účasti jako pomocníka k prvnímu z uvedených trestných činů, dále uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty předmětných trestných činů a zároveň nebyla objasněna fiktivnost jednotlivých transakcí, prezentoval tím vlastní skutkovou verzi. Opomíjel přitom zcela zásadní skutečnosti zjištěné v procesu dokazování. Jeho argumentace se s ohledem na výše naznačené výklady svou podstatou s obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 míjí, nicméně ji lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Bez ohledu na posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného M. K. shledat nelze a uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

23. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou v podstatě pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

24. Svá skutková zjištění soudy opřely především o listinné důkazy, které korespondují s výpověďmi některých svědků a znaleckými posudky. Soudy obou stupňů podrobně zdůvodnily, proč neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že založil obchodní společnosti G. E., a S. P., přičemž do funkce statutárního orgánu instaloval v případě společnosti G. E., nejprve svoji tehdejší přítelkyni M. N. a následně již zemřelého P. R., a to za úplatu.

Jednatelem společnosti S. P., byl již zemřelý P. T., který tuto funkci zastával rovněž za úplatu inkasovanou od obviněného. Obviněný následně na základě plných mocí udělených mu jednateli předmětných společností podal přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty. Samotný řetězec společností, jehož byl obviněný neodmyslitelnou součástí, spočíval v tom, že společnost S. P., měla být dodavatelem zboží chaton krystal pro společnost G. E., a tato měla zboží dodávat společnosti C., o.

s. se sídlem na Slovensku. Společnost G. E., následně uplatnila nárok na odpočet u daně z přidané hodnoty na základě nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění od plátce daně společnosti S. P., přičemž deklarovala export do jiného členského státu, který je od daně z přidané hodnoty osvobozen podle § 64 zákona o dani z přidané hodnoty.

25. Ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby obviněný namítal, že z aktů založení společností G. E., a následného podání přihlášek k registraci k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty nelze dovozovat jeho odpovědnost za následující činnost těchto společností. Dále měl za to, že z popisu skutku nelze dovodit, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, byť jako spolupachatel, neboť nebyla dána žádná návaznost jeho jednání a jednání dalších osob ve vztahu k samotnému spáchání trestných činů.

K tomuto je potřeba nejprve uvést, že obviněný v rámci otázky jeho zapojení do projednávané trestné činnosti především polemizoval s interpretací vyhodnocených důkazů. Nejvyšší soud v souladu s názorem soudů nižších stupňů konstatuje, že obviněný se aktivně zapojil do podvodného jednání směřujícímu k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty v souvislosti s předstíraným vývozem zboží prostřednictvím uměle vytvořeného řetězce společností, pomocí účelových fakturačních mezičlánků, bez skutečného ekonomického významu.

Do pozice formálních jednatelů obchodních společností dosadil osoby, které tuto funkci reálně nevykonávaly, a při zohlednění jejich dispozic ani fakticky vykonávat nemohly, za což jim nabídl finanční prostředky. V případě M. N. využil jejího vztahu ke své osobě, jelikož mu plně důvěřovala, P. T. a P. R. se nacházeli v tíživé finanční situaci, a proto nabídku přijali. Dále je potřeba vzít v potaz, že se obviněný scházel v restauracích s P. Š. i M. Š., žádal po obviněné M. N. výběr peněz a doprovázel P.

R. do banky pro peníze. Věděl tedy, že společnosti vykazují obchodní činnost. Z uvedených skutečností tudíž vyplývá, že obviněný nejen společnosti založil, ale zároveň se (byť parciálně) staral o jejich chod.

26. Dále je nutné uvést, že výše uvedený způsob není standardním výkonem činnosti obchodních společností, jednání takového charakteru je obvykle motivováno snahou skrýt osoby, které mají reálný vliv na chod společnosti. Navíc je pro tento model trestné činnosti běžné a logické, že hlavní pachatelé stojí zásadně mimo oficiální struktury jimi vytvořených a ovládaných řetězců společností, jejichž jediným cílem je krácení daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 7 Tdo 715/2019). Odvolací soud současně popsal mechanismus obdobných trestných činností v praxi, jejichž cílem je nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v souvislosti s fiktivním vývozem komodity do jiného členského státu EU prostřednictvím účelového přeprodeje zboží (viz odstavec 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na který lze odkázat. Nelze tedy přisvědčit námitce, že jeho zcela legitimní jednání nemělo návaznost na jednání jiných osob, neboť se jednalo o společný postup minimálně se spoluobviněnou M. N. vedeného za účelem dosažení popsaného trestného záměru. Obviněný v rámci jím prováděných činností jednal s plným vědomím, že se účelovým založením obchodních společností a jejich záměrným zařazením do řetězce, se podílí na daňové trestné činnosti. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že jednání obviněného bylo nutnou součástí dalších činností jakožto dílčí článek řetězu společných činností s evidentní návazností jeho jednání na jednání dalších osob.

27. Ve vztahu k dovolací námitce, že soudy rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu ohledně dovozované fiktivnosti transakcí, Nejvyšší soud uvádí, že skutečností, zda skutečně došlo k prodeji deklarovaného zboží, se detailně zabýval Městský soud v Praze v odstavcích 118. až 126. odůvodnění rozsudku. Bezpochyby bylo stěžejní určení, zda k jednotlivým obchodům skutečně došlo či nikoli, nicméně takový závěr již učiněn byl jako výsledek dokazování, jímž bylo prokázáno, že byl vytvořen potřebný řetězec obchodních společností za účelem neoprávněného vyplacení nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty a předmětné obchody s chatony se neuskutečnily. Tento závěr byl založen především na listinných důkazech, a to účetnictví společnosti G. E., výpisu z bankovního účtu této společnosti, dále na svědeckých výpovědích obviněné J. V., svědka K. G., samotného obviněného, podpořené závěrem ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace bižuterie, že údajný obchod neodpovídal zavedeným pravidlům pro prodej tohoto druhu zboží. Soud se také zabýval a hodnotil způsob vzniku společností S. P., a G. E., skutečností přeprodeje zboží s nízkou marží a následně do ciziny, kdy jednatelé společností byli tzv. bílí koně a své funkce nevykonávali, a došel k závěru, že současné založení dvou společností k realizaci opakujícího se obchodu, který negeneruje žádný dostatečný zisk, nemělo žádný ekonomický ani jiný smysl. Závěr o fiktivnosti obchodů je tak dle Nejvyššího soudu správný a toto skutkové zjištění není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

28. Namítal-li obviněný, že přibraný znalec z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence a ekonomická odvětví různá, Ing. Daniel Líbezný, Ph.D., znalecký posudek ve vztahu k zadané otázce, kterou měl prověřit účetnictví společnosti G. E., nevypracoval, opominul fakt, že bylo vysvětleno, proč byla odpověď na tuto otázku již nadbytečná. Znalec deklaroval, že otázka pod bodem 1 byla formulována obecně a ze zadání nebylo jasné, v jakém směru měl účetnictví prověřit, tudíž na ni nebylo možné odpovědět.

Nalézací soud na zpracování této otázky netrval, neboť se s názorem znalce ztotožnil, kdy jiné zkoumání účetnictví společnosti než ve vztahu k nadměrnému odpočtu daně z přidané hodnoty při neexistenci dalších realizovaných obchodů nemohlo vést ke skutkovým zjištěním důležitým pro rozhodnutí ve věci (viz odstavec 68. odůvodnění jeho rozsudku). Ani zkoumání účetnictví společnosti by tedy nevedlo k rozdílnému výsledku, tj. nemohlo by vyloučit závěry soudů o fiktivnosti obchodních transakcí, neboť i přes případné formální dodržení podmínek vyplývajících ze zákona o dani z přidané hodnoty k žádnému ekonomickému plnění mezi subjekty nedošlo.

Dále je potřeba zdůraznit, jak ostatně výstižně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku má význam též ekonomická podstata jednání osoby povinné k dani. Postrádalo-li její jednání jakýkoli ekonomický smysl a představovalo v konkrétní věci zneužití objektivního daňového práva, nelze k němu přihlížet ani z hlediska trestní odpovědnosti. Nelze tedy vycházet jen z formálně vykázaného stavu, neboť zákon o dani z přidané hodnoty vyžaduje, aby bylo fakticky uskutečněno zdanitelné plnění.

Dodáním zboží ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty nejsou fiktivní jednání a úkony, jimiž daňový subjekt jen předstírá jejich faktické uskutečnění, proto na podkladě těchto fiktivních dispozic nelze ani úspěšně uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 586/2015). Nejvyšší soud tak nesouhlasí ani s názorem obviněného, že žádný ze soudů nehodnotil celý řetězec a neposouzení kompletního účetnictví způsobilo zásadní procesní pochybení stejně jako neposouzení, do jaké míry se transakce mezi dotčenými společnostmi promítly do daňových přiznání společnosti C., o.

s., neboť v návaznosti na shora řečené toto není pro závěr o vině obviněného relevantní.

29. Lze tedy uzavřít, že v případě obviněného M. K. nelze shledat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. Obviněný byl neodmyslitelnou součástí trestné činnosti, která byla realizována celou řadou jednotlivých kroků, a bez jehož přispění by kroky činěné dalšími osobami nemohly být uskutečněny. Dílčí kroky pak soudy musely posuzovat jako jeden celek v jejich vzájemné souvislosti. Proto je obviněnému kladena za vinu skutečnost, že se podílel jako spolupachatel na obou předmětných trestných činech.

30. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

31. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze nicméně podřadit námitku, že odpovědnost obviněného bylo možné dovozovat toliko jako účastníka ve formě pomoci, nikoliv jako spolupachatele a dále námitku směřující do subjektivní stránky vytýkaných trestných činů. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.

32. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že jeho odpovědnost by bylo možné dovozovat toliko jako účastníka ve formě pomoci, neboť mohl jednat nanejvýš se srozuměním, že jím zakládané společnosti se budou následně dopouštět páchání trestné činnosti spočívající v krácení daně. Jeho argumentace byla založená na tom, že jeho jednání netvoří ani část celku objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, a návaznost mohla být dána úmyslným vytvořením předpokladů pro potenciální páchání trestné činnosti a následným samotným jednáním jiných osob.

33. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že k naplnění ustanovení § 23 tr. zákoníku o spolupachatelství je nutné, aby bylo dáno jednak společné jednání spolupachatelů, a jednak úmysl směřující ke společnému spáchání trestné činnosti. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 až 330).

34. Je potřeba předestřít, že činnost obviněného vykazovala znaky společného jednání minimálně s obviněnou M. N., kterou přesvědčil, aby vykonávala funkci jednatelky (přičemž tato si musela být vědoma, že může docházet k páchání trestné činnosti v souvislosti s činností společnosti G. E.), a současně sledování společného cíle na vylákání daňové výhody. Jak již bylo řečeno shora, k naplnění znaku spolupachatelství by postačovalo i částečné přispění v podřízené roli. Nicméně v případě obviněného je možno hovořit o určujících a podstatných krocích, ačkoli formálně se skrývající za osoby statutárních orgánů. Stal se tak významným článkem řetězu směřujícího k vylákání daňové výhody, kdy učinil vše pro to, aby bylo jednání všech participujících osob souladné. Je zcela nepochybné, že každý z obviněných měl při páchání trestné činnosti jinou roli a podílel se na ni jinou měrou, což výše osvětlená právní konstrukce spolupachatelství dovoluje, a tyto skutečnosti měly také vliv na stanovení druhu a výměry trestu.

35. Samotná hranice mezi spolupachatelstvím a účastenstvím ve formě pomoci je pak vymezena tak, že zatímco spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu, pomoc není součást společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2005, publikovaný pod č. 51/2006 Sb. rozh.

tr.). Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný jednal jako spolupachatel, tedy společně s dalšími osobami naplnil znaky jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, další úvahy o aplikaci ustanovení týkající se účastenství ve formě pomoci jsou již bezpředmětné. Lze pouze doplnit, že jednání obviněného nebylo pouze jednáním usnadňujícím či umožňujícím činnost pachatele, nýbrž ho lze zahrnout pod uvedenou objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu.

Bezesporu nelze přehlédnout skutečnosti potvrzující celkový podvodný scénář jednání obviněného, jenž není omezen pouze na založení předmětných společností a podání přihlášky k platbě daní, ale i další průběh skutkového děje.

36. Obviněný rovněž namítal, že výše uvedené počáteční kroky nebyly činěny z jeho strany zaviněně, tedy ani toliko se srozuměním, že tyto společnosti budou vyvíjet činnost směřující k vylákání neoprávněných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty. Současně jeho povědomí o záměru jiných osob v páchání trestné činnosti prostřednictvím jím zakládaných společností z žádných důkazů nevyplynulo. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby byl soudy dovozen úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněný chtěl porušit zájem chráněný zákonem, kterým je řádné plnění daňové povinnosti. Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný fakticky ve společnosti působil, zadával pokyny a instrukce obviněné M. N. i dalším osobám a najímal je do pozice zjevně formálních jednatelů obchodních společností (přičemž si byl vědom toho, že skutečné obchodní vedení obou společností reálně vykonávají jiné osoby, se kterými jednal), jejichž prostřednictvím docházelo k vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty.

Obviněný ze své pozice nemusel mít dokonalý přehled o všech obchodních transakcích, které posloužily či měly posloužit k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, a znát kompletní pozadí celé záležitosti. Nicméně vzhledem k tomu, že obchodní společnosti jím byly založeny výhradně za účelem páchání daňové kriminality a jinou činnost nevykonávaly, stačí v jeho případě k naplnění subjektivní stránky povědomí o tom, že taková trestná činnost probíhala (viz odstavec 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nadto lze uvést, že obviněný si byl plně vědom toho, že se podílí na činnosti, která není v souladu se zákonem a jednal se znalostí existence rozhodných skutkových okolností zakládajících trestnost jeho jednání. Lze tedy uzavřít, že se podílel na činnosti směřující k vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty na základě neoprávněně nárokovaných odpočtů daně z přidané hodnoty a o existenci úmyslné formy zavinění u něj nejsou žádné pochybnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací a skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů v podstatě popírá závěr soudů o jeho úmyslném jednání, který ale byl správně soudy dovozen z provedených důkazů a zjištěných okolností jeho jednání.

Námitky obviněného týkající se zavinění tak jsou (kromě toho, že jsou skutkové povahy) zcela bezpředmětné.

37. Obviněný také zpochybnil závěr soudu o jeho spolupachatelství k trestnému činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v rámci skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nefiguroval v žádné z uvedených transakcí, byl zmíněn toliko jako doprovod P. R. na místo výběru finančních prostředků. V tomto směru lze poukázat na prokázanou skutečnost, že obviněný, byť prostřednictvím třetích osob, se spolupodílel na postupných výběrech hotovosti nebo převodu finančních prostředků z bankovního účtu společnost G. E., na bankovní účty jiných společností, a to včetně společnosti S. P., a takto činil ve snaze zastřít pravý původ peněžních prostředků získaných výše uvedeným protiprávním jednáním. Podobně jako v případě zkoumání znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v rámci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, nelze i v případě tohoto trestného činu přisvědčit argumentaci obviněného, že jelikož osobně nerealizoval jediný převod či dílčí výběr finančních prostředků, nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Zde je potřeba připomenout roli obviněného v rámci uceleného popisu skutkového děje tak, jak byla popsána výše. Ve vztahu k naplnění znaku spolupachatelství na předmětném trestném činu Nejvyšší soud uvádí, že závěry soudů o naplnění jsou neodmyslitelně provázány s jednáním představujícím trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, z čehož je zřejmé, že se ve stejné míře jako spolupachatel podílel i na spáchání navazujícího jednání vůči majetkovým hodnotám získaným daňovým trestným činem. Nepochybně lze konstatovat, že obviněný věděl, jakého původu byly odčerpané finanční prostředky z účtu společnosti G. E., jakož i platby inkasované z jejího účtu na účet společnosti S. P. Tyto finanční prostředky pak byly dále vybírány nebo přeposílány na jiné bankovní účty, a to za účelem zastírání původu těchto peněz i ve smyslu úsilí o podstatné ztížení zjištění jejich původu. Současně je na místě poznamenat, že byla v rámci skutkové podstaty předmětného trestného činu naplněna i subjektivní stránka, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zjištěný skutkový stav uvedený v popisu skutku plně koresponduje s jeho právní kvalifikací.

38. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného z části neodpovídala uplatněným dovolacímu důvodům, z části je podřaditelná pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

39. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 17. 5. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 23. 3. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 4. 2022 JUDr. Radek Doležel předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.