7 Tdo 294/2024-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 4. 2024 o dovolání obviněné S. P. podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 8 To 204/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 22/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. P. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2023, č. j. 1 T 22/2023-391, byla obviněná uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a to finančních prostředků na bankovním účtu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Přečin podvodu spáchala obviněná podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 v podstatě tím, že v rámci osmi útoků (v rozsudku blíže popsaných) v době od 17. 8. 2022 do 29. 8. 2022 v úmyslu se obohatit nabízela na internetových bazarech zboží, které neměla k dispozici, nedodala a neměla ani v úmyslu dodat, a v jednom případě reagovala na inzerovanou poptávku po zboží, které rovněž neměla, komunikovala se zájemci o koupi a přijímala od nich finanční částky, které užila pro svou potřebu. Způsobila tak celkovou škodu 10 956 Kč. Uvedeného jednání se dopustila přesto, že byla trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 4 T 42/2021, ze dne 24. 5. 2021, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2021, odsouzena mimo jiné za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 48 měsíců, která měla uplynout dne 19. 11. 2023. Dále je v tzv. skutkové větě rozsudku uvedeno, že obviněná byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 7/2022, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 295/2022, nabyl právní moci dne 20. 2. 2023, odsouzena pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná i státní zástupce, oba do výroku o trestu, státní zástupce v neprospěch obviněné. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 8 To 204/2023-433, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a obviněné uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, kterým je napadla ve výroku o trestu a odkázala na dovolací důvody upravené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Namítla, že soudy měly při stanovení trestu postupovat podle § 58 tr. zákoníku. Že tato námitka dovolacímu důvodu odpovídá, podle obviněné Nejvyšší soud dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007. Obviněná poukázala na to, že prohlásila svou vinu a soud její prohlášení přijal, čímž přispěla k objasnění trestné činnosti a rychlosti rozhodnutí. Její nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, neboť je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 7/2022, kde již dochází k její nápravě. Ve výkonu trestu je poprvé a hrozí jí také přeměna dříve uloženého podmíněného trestu odnětí svobody. K tomu obviněná odkázala na § 39 odst. 4 tr. zákoníku a nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18.
5. Podle obviněné dále došlo k nesprávnému stanovení druhu a výměry trestu odnětí svobody, a to vzhledem k nízké výši škody, tedy nízké společenské škodlivosti skutku, a skutečnosti, že obviněná je matkou tří nezletilých dětí ve věku 3, 7 a 11 let, které se nyní nacházejí v předběžné pěstounské péči, přičemž nepřiměřeně dlouhý trest by vztah obviněné s dětmi podstatně narušil. K tomu obviněná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Podle obviněné je také nutné vzít v úvahu možnost její nápravy a snahu nahradit vzniklou škodu. Nyní je již ve výkonu trestu zaměstnána a některým poškozeným zaslala omluvné dopisy s žádostí o bankovní spojení za účelem náhrady škody. Podle obviněné soudy připisovaly velký význam časové souvislosti spáchání skutku, přestože ta nemůže být hodnocena jako přitěžující okolnost, a odvolací soud nedostál zásadám zákonnosti trestání a individualizace trestů ve smyslu § 37 a § 38 tr. zákoníku.
6. Obviněná se domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněné s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí uveřejněná pod č. 22/2003 a pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) vyložil, že obviněnou uplatněné námitky neodpovídají zvoleným, ale ani jiným dovolacím důvodům. Postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku závisí na úvaze soudů a nelze se jej domáhat v dovolacím řízení. Státní zástupce vyjádřil názor, že uložený trest není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, aby byl v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zhodnotil uložený trest také z hlediska nejlepšího zájmu nezletilých dětí a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že v daném případě zájem na potrestání obviněné převažuje nad zájmem jejích nezletilých dětí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. Bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
10. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v posuzované věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Dovolání je podáno ze zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že konkrétně uplatněné námitky mu odpovídají svým obsahem. Jestliže tomu tak není, jde o dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
11. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů (viz zejména rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí i pro námitku, že trest odnětí svobody měl být podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. v případech prohlášení viny obviněným) mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby (viz rozhodnutí ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1019/2023 a jiná). A platí to rovněž pro námitku, že při ukládání trestu mělo být (výrazněji) přihlédnuto k ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. V obou těchto případech jde o otázku přiměřenosti trestu.
12. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit v zásadě jen v rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
13. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku námitky obviněné neodpovídají, neboť obviněná ani netvrdí, že by jí byl uložen trest nepřípustný nebo vyměřený mimo zákonnou trestní sazbu.
14. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018).
15. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
16. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to dosahuje úrovně, při které je dotčena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o ústavně zaručená základní práva.
17. V posuzované věci není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud zasáhl do výroku o uložení trestu. Trest odnětí svobody byl obviněné vyměřen v rámci první čtvrtiny zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy se odpovídajícím způsobem zabývaly kritérii pro stanovení druhu a výměry trestu uvedenými v § 39 až § 42 tr. zákoníku.
18. Odvolací soud v odst. 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku poukázal na úvahy soudu prvního stupně a sám poté podrobně rozebral trestní minulost obviněné, z níž vyvodil, že její náprava je ztížená. Konstatoval, že obviněná byla v minulosti opakovaně odsouzena pro majetkovou trestnou činnost. Až do odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 2 T 7/2022, pro podvod spáchaný prostřednictvím internetu 318 dílčími útoky jí byly ukládány tresty odnětí svobody podmíněně odložené. Téhož dne, kdy byl (v její přítomnosti) vynesen odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku- Místku ve věci sp. zn. 2 T 7/2022, kterým jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, počala obviněná s pácháním nyní projednávané trestné činnosti. Proto bylo podle názoru odvolacího soudu namístě zvažovat uložení trestu odnětí svobody kolem poloviny trestní sazby, tedy v trvání 21 měsíců. Odvolací soud však vzal v úvahu fakt, že je na obviněnou v současné době poprvé působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, hrozí jí přeměna podmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a nepřehlédl tak obviněnou zmiňované zásady týkající se opakovaného ukládání trestů odnětí svobody. Bylo tudíž přihlédnuto i k ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, které je ovšem pouze jedním z kritérií pro ukládání trestu. Nejde o jakési automatické exkulpační pravidlo ani zákonný příkaz k vysoké benevolenci soudů v případech, kdy obviněný zneužil předchozí benevolence soudů a uložení alternativních trestů nespojených s výkonem trestu odnětí svobody k páchání další trestné činnosti.
19. Jedním z kritérií pro ukládání trestů jsou také rodinné poměry pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku) a obzvláště zájmy dětí ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.). K zájmům dítěte je třeba při ukládání trestu přihlédnout, nejde však o nějakou absolutní povinnost soudů vždy rozhodnout jen v souladu se zájmy dítěte. Povinnost zohledňovat zájmy dítěte nemůže být bezbřehá. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, veřejný zájem na potrestání pachatele trestného činu bude nad zájmem dítěte převažovat v naprosté většině případů (viz odst. 50 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Nelze akceptovat, aby byl pachatel trestné činnosti před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte, bez ohledu na ostatní kritéria pro ukládání trestů. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto nejpřísnějšího druhu trestu (viz odst. 65 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19).
20. V případech, kdy je zcela zjevné, že nepřichází v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, jako je tomu i v případě obviněné, speciální recidivistky, není nutné, aby soudy nějak zvlášť podrobně odůvodňovaly uložení právě tohoto druhu trestu z hlediska zájmů dítěte. Na druhé straně by v daném případě bylo vhodné, aby spisový materiál obsahoval lepší informace o nezletilých dětech obviněné a aby se odvolací soud k otázce jejich zájmů vyjádřil. Obviněná ohledně dětí uvedla, že jsou ve věku 3, 7 a 11 let (ročníky 2014, 2016, 2019) a nacházejí se v předběžné pěstounské péči, přičemž v přípravném řízení byly děti v péči obviněné, ovšem není zřejmé, zda do pěstounské péče přešly s jejím nástupem výkonu trestu. Do určité míry lze zájem obviněné o blaho nezletilých dětí hodnotit i na základě skutečnosti, že v trestné činnosti pokračovala i poté, co jí již muselo být zřejmé, že bude muset nastoupit výkon trestu odnětí svobody.
21. Obviněná se v dovolání spíše než neuložení nepodmíněného trestu domáhala uložení mírnějšího (kratšího) trestu odnětí svobody. Znovu je nutno připomenout, že obviněné byl tento trest odvolacím soudem zpřísněn na trest uložený stále ještě v dolní čtvrtině zákonné trestní sazby a ani po tomto jeho zvýšení zjevně nejde o trest vymykající se zásadám proporcionality trestní represe ani o trest, jehož zásadní zmírnění by odůvodňovaly zájmy dětí obviněné. O děti obviněné nyní pečuje jejich pěstoun, který je jim patrně schopen zajistit vhodné výchovné prostředí. Nelze očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněné představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí či dokonce do zabezpečení jejich výživy a že by výkon trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněné, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. K rodinným poměrům v rámci ukládání trestu výslovně přihlédl soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s jeho výčtem polehčujících a přitěžujících okolností ztotožnil, avšak za přiměřený považoval trest ve výměře o něco vyšší. Není posláním Nejvyššího soudu, aby s ohledem na veškerá zákonná hlediska sám znovu podrobně hodnotil přiměřenost uloženého trestu. Z hlediska zájmů nezletilých dětí obviněné je podstatné, že nic nenasvědčuje tomu – a dovolatelka to ani nenamítala – že by se důsledky pro tyto děti nějak vymykaly tomu, co lze v podobných případech běžně očekávat.
22. K odkazu dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, je třeba uvést, že tam se jednalo právě o onen výjimečný případ, kdy soudy měly k zájmům dítěte při stanovení druhu a výměry trestu zásadně přihlédnout. Šlo o případ dopravní nehody pod vlivem (zbytkového) alkoholu, při níž zemřela manželka a starší syn pachatele, zatímco pachatel a jeho mladší syn, kterému v době nehody byly tři roky, nehodu přežili s menšími poraněními. Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, respektive odvolacího soudu, který uložil pachateli nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři roky, aniž by dostatečně přihlédl ke konkrétní situaci z hlediska zájmů přeživšího dítěte.
23. V nyní posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že předpokládané důsledky trestu odnětí svobody uloženého obviněné na život jejích nezletilých dětí se nijak nevymykají běžným situacím, tedy nedovodil, že by v tomto konkrétním případě byly dány mimořádné okolnosti, které by dopad na život dětí obviněné zásadním a výjimečným způsobem prohlubovaly. Proto uzavřel, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněné nad zájmy dětí převážil.
24. V posuzované věci není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud zasáhl do výroku o uložení trestu. Uložený trest nelze označit za odporující ústavní zásadě proporcionality trestních sankcí, resp. představující porušení ústavně garantovaného základního práva obviněné na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku. Výrok o trestu není v rozporu ani s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
25. Protože obviněná podala dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu