7 Tdo 328/2024-750
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 6. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. H. a J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 55 To 128/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 5 T 101/2021, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2023, č. j. 55 To 128/2023-700.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2023, č. j. 5 T 101/2021-623, byli obvinění uznáni vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný byl za uvedený přečin odsouzen podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok a devět měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu podle § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 85 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo, aby v době podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestnými činem způsobil. Obviněná byla za uvedený přečin odsouzena podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok a devět měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku bylo obviněné dále uloženo, aby v době podmíněného odsouzení podle svých sil odčinila nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobila. Výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného přečinu tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od 3. 6. 2019, kdy byl obviněný vykázán ze společného obydlí pro slovní a fyzické napadání obviněné, do 23. 6. 2020, v místě jejich bydliště na ulici XY XY v XY, mezi nimi v přítomnosti nezletilých poškozených dětí AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), docházelo k častému používání vulgárních výrazů a k hádkám, v rámci kterých obviněný obviněné opakovaně vyhrožoval fyzickou újmou a rovněž ji fyzicky napadal, obvinění na děti křičeli a oslovovali je vulgárními a hrubými výrazy, znemožňovali provádění pravidelných šetření v jejich domácnosti, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 9. 2019, č. j. 30 Nc 502/2019-64, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2019, stanoven nad nezletilými poškozenými dohled, dostatečně se dětem nevěnovali, kdy absence výchovného vedení dětí vedla k nepředvídatelnému chování dětí spojenému s agresivitou vůči okolí i k sobě navzájem, a i přes opakovaná upozornění obou obviněných pracovníky Odboru sociálních věcí, Městského úřadu XY, na nevhodné výchovné metody a potřebě tuto situaci řešit na doporučení nedbali a situaci nijak neřešili, přičemž v důsledku tohoto jednání trpí nezletilý poškozený BBBBB nerovnoměrným psychomotorickým vývojem při zanedbávajícím prostředí, citovou deprivací, poruchami chování spojenými s poruchami emocí a poruchou sociálních vztahů, emočním zanedbáváním a nezletilý poškozený CCCCC trpí poruchami chování a emocí, poruchami sociálních vztahů v dětství a emočním zanedbáváním.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění i nezletilí poškození odvolání. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 1 ZT 29/2021, pro skutek zjištěný soudem prvního stupně v jeho rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a závěry odvolacího soudu, se kterými se neztotožňuje. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje za soubor dílčích alternativně formulovaných úvah, aniž by bylo zřetelné, jaké konkrétní hmotněprávní závěry k jednotlivým sporným právním otázkám odvolací soud učinil, což rozsudek činí v podstatě nepřezkoumatelným a místy i nesrozumitelným. V otázce příčetnosti obviněných odvolacímu soudu vytkl, že akcentoval závěry znaleckého posudku, který byl však vypracován k posouzení výchovné způsobilosti obviněných pro potřeby opatrovnického řízení. Tento posudek tedy problematiku příčetnosti obviněných neřešil a z podstaty věci ani řešit nemohl. V této souvislosti dále namítl, že odvolací soud nepřípadně směšoval pojem výchovné způsobilosti s pojmem způsobilosti být subjektem trestného činu. K tomu připomněl, že ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaných pro potřeby trestního řízení, vyplynulo, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obou obviněných byly v důsledku přítomnosti duševní poruchy sice trvale sníženy, nicméně alespoň částečně zachovány. V tom, že se odvolací soud od závěrů těchto znaleckých posudků zcela odchýlil, aniž by se zároveň jednalo o jinak nepochybně žádoucí kritické hodnocení důkazního prostředku, spatřuje zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem znaleckých posudků vypracovaných pro účely posouzení trestní odpovědnosti.
5. Dále namítl, že se odvolací soud nesprávně vypořádal i s otázkou subjektivní stránky. Především mu vytkl nejasné odůvodnění této otázky, ze kterého nelze seznat konkrétní důvody, proč úmyslné, ani nedbalostní zavinění u obviněných neshledal. Odvolací soud se nezabýval ani otázkou, jaká složka zavinění v případě jednání obviněných absentuje. Shoduje se přitom se závěrem nalézacího soudu, že lze v jednání obviněných shledat zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Neztotožnil se ani s úvahou soudu druhého stupně, že popis skutku v rozsudku nalézacího soudu nevyjadřuje všechny znaky předmětného přečinu. Má za to, že v jednání obviněných lze identifikovat naplnění všech znaků žalovaného trestného činu, neboť závažným způsobem porušili svou povinnost pečovat o děti a pokračovali v páchání takového činu po delší dobu. K tomu dále odkázal i na odůvodnění soudu prvního stupně, který naplnění znaků trestného činu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Za nezřetelné označil i závěry odvolacího soudu stran příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a trestněprávně relevantním následkem. Zdůraznil, že odvolací soud dostatečně nerozlišoval mezi následkem, jakožto obligatorním znakem skutkové podstaty a účinkem, který v případě ohrožovacích trestných činů nutně nastat nemusí. S poukazem na okolnosti spáchaného jednání je přitom přesvědčen, že ohrožení vývoje nezletilých způsobil výchovný vliv obviněných, nikoli jiné okolnosti, tudíž příčinná souvislost měla být zachována. Rovněž úvahy odvolacího soudu týkající se zásady subsidiarity trestní represe považuje za zmatečné, neboť pokud by v tomto případě nebyly naplněny formální znaky trestného činu, pak by zcela postrádalo smysl se zabývat aplikací této zásady. K tomu dále doplnil, že by v této věci nebylo možno subsidiaritu trestní represe uplatnit ani hypoteticky, a to s ohledem na neexistenci okolností, v důsledku kterých by škodlivost jednání neodpovídala ani těm nejlehčím případům základní skutkové podstaty tohoto přečinu. Akcentoval, že soud prvního stupně ve věci učinil správná skutková zjištění ohledně jednání obviněných, kteří v rozporu se svými zákonnými povinnostmi dostatečně nepečovali zejména o tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj nezletilých poškozených a zajišťování jejich výchovy. Porušování svých povinností si přitom museli být vědomi i s ohledem na předchozí postup příslušných státních orgánů, včetně Odboru sociálních věcí Městského úřadu XY (dále jen „OSPOD“). Dále nejvyšší státní zástupce poukázal na rozporuplný způsob rozhodnutí soudu druhého stupně, který obviněné zprostil pro skutek vymezený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nikoli pro skutek popsaný v obžalobě. Takový postup je v rozporu se zákonem i rozhodovací praxí, přičemž odůvodnění soudu, proč takto postupoval, neshledal přesvědčivým.
6. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Obvinění se k dovolání nejvyššího státního zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřili, a to ačkoli postup zaručující jim takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Pod oba uplatněné dovolací důvody lze podřadit dovolací námitky nejvyššího státního zástupce týkající se nesprávného posouzení příčetnosti obviněných v souvislosti s chybnými závěry, které odvolací soud učinil při hodnocení znaleckých posudků znalce MUDr. Jiřího Kováře. Nejvyšší státní zástupce především namítl, že z uvedených znaleckých posudků, které byly zpracovány pro potřeby trestního řízení, jasně vyplývá, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obou obviněných byly v důsledku přítomnosti duševní poruchy sice trvale sníženy, nicméně alespoň částečně zachovány. Odvolací soud však při hodnocení skutkových zjištění učinil nesprávný závěr o nepříčetnosti obviněných, přičemž tento zásadní závěr odvolacího soudu pokládá za skutkové zjištění, které je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Stran samotné nepříčetnosti obviněných pak namítl, že odvolací soud nesprávně smísil pojmy výchovné způsobilosti a způsobilosti být subjektem trestného činu, když navíc vycházel i ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely opatrovnického řízení, ačkoliv měl k dispozici výše uvedené znalecké posudky vypracované pro potřeby nyní projednávaného trestního řízení. S ohledem na dále uvedené shledal Nejvyšší soud tyto námitky důvodnými.
16. Podle § 26 tr. zákoníku se nepříčetností rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Pro závěr o nepříčetnosti však musí alespoň jedna z těchto schopností chybět u pachatele zcela, tedy pachatel v důsledku duševní poruchy není buď vůbec schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo není vůbec schopen své jednání ovládat (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 619). V nyní projednávané věci lze z ne zcela jasné argumentace odvolacího soudu dovodit, že u obou obviněných shledal v době činu stav nepříčetnosti. Odvolací soud svůj závěr zdůvodnil tím, že obvinění „nejsou samostatně schopni vzhledem k duševnímu stavu, resp. přítomnosti duševní poruchy (trvalé), samostatně zajistit řádnou a potřebnou péči nezletilé osobě, nejsou schopni posoudit důsledky svých výchovných postupů na vývoj nezletilé osoby a současně, že vhledem ke svému duševnímu stavu jsou schopni pouze částečně respektovat a spolupracovat s OSPOD, přičemž z důvodu jejich trvalé duševní poruchy je u nich třeba trvalý dohled“ (viz odst. 18 rozsudku soudu druhého stupně).
Závěr odvolacího soudu o nepříčetnosti obviněných je však v rozporu se znaleckým zkoumáním provedeným pro potřeby trestního řízení. Ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Jiřího Kováře, které byly vypracovány pro potřeby trestního řízení, ve spojení s výslechem tohoto znalce u hlavního líčení, jasně vyplynulo, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obou obviněných byly v době projednávané trestné činnosti sice podstatně snížené, avšak nebyly vymizelé. Z těchto znaleckých posudků, doplněných výpovědí znalce, tak vyplývala toliko zmenšená příčetnost obviněných odpovídající ustanovení § 27 tr.
zákoníku, nikoli plná nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Závěr odvolacího soudu přitom nelze pokládat za pouhý výkon zásady volného hodnocení důkazů, neboť je v přímém rozporu nejen se závěry znaleckého zkoumání, ale i se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když odvolací soud důkaz ve formě znaleckých posudků vypracovaných pro účely trestního řízení, ani výslech znalce, nezopakoval v rámci veřejného zasedání. K tomu lze připomenout, že se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě provedených důkazů pouze za předpokladu, že tyto důkazy sám zopakuje a zjedná si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.
9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
17. Odvolací soud navíc ve své argumentaci zaměnil příčetnost, tedy způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, se schopností dostatečně zajistit řádnou a potřebnou péči nezletilé osobě. K tomu lze poukázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který správně rozlišil „občanskoprávní rovinu rodičovské odpovědnosti, spočívající v povinnosti poskytnout dítěti takovou péči, která zaručí jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické i psychické (tedy svým způsobem ideální míru péče, kterou by měl poskytovat každý rodič), a na druhé straně trestněprávní rovinu péče o dítě“ (viz odst. 46 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se tak řádně vypořádal s otázkou příčetnosti obviněných, přičemž Nejvyšší soud se s jeho odůvodněním v této otázce zcela ztotožnil a ve stručnosti na něj dále odkazuje. Nalézací soud přitom stav zmenšené příčetnosti obviněných řádně zohlednil i při úvaze o výši trestu (srov. odst. 52 a 54 rozsudku nalézacího soudu).
18. Dále je odvolacímu soudu nutno vytknout, že ve své argumentaci do značné míry vycházel i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného v rámci civilního řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 40 P 7/2020. Tento postup odvolacího soudu není přiléhavým, neboť měl k dispozici výše uvedený znalecký posudek znalce MUDr. Jiřího Kováře, který byl vypracován pro potřeby trestního řízení, přičemž tento znalec byl i řádně vyslechnut před soudem prvního stupně u hlavního líčení (k nesprávnosti tohoto postupu odvolacího soudu lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 388/2021). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že úvahy soudu druhého stupně o nepříčetnosti obou obviněných byly založeny na zjevném rozporu s provedeným dokazováním a zároveň se v nich soud dopustil i nesprávného právního posouzení stavu nepříčetnosti v trestněprávním smyslu.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namístě podřadit i námitku nejvyššího státního zástupce týkající se závěrů odvolacího soudu stran subjektivní stránky. Namítl, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když v posuzované věci neshledal naplnění subjektivní stránky jednání obviněných v podobě nepřímého úmyslu, přičemž argumentaci odvolacího soudu v této otázce považuje za nejasnou a nedostatečně odůvodněnou. Rovněž odvolacímu soudu vytkl, že ve svém rozsudku ani neuvedl, která složka zavinění v případě jednání obviněných absentuje, ani proč by v jejich jednání nemohlo být shledáno alespoň nedbalostní zavinění. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud důvodnými.
20. Nejprve je namístě připomenout, že trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku může být spáchán jak úmyslně, tak i z nedbalosti, přičemž v nyní projednávaném případě bylo jednání obviněných posouzeno nalézacím soudem jako spáchané v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz odst. 47 rozsudku nalézacího soudu). Soud druhého stupně však tento závěr soudu prvního stupně odmítl. V rámci odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že obvinění nebyli objektivně schopni naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu, když „vzhledem k duševnímu stavu, resp. vzhledem k duševní poruše (trvalé) samostatně nebyli nejen schopni zajistit řádnou a potřebnou péči nezletilé osobě, ale zejména ani posoudit důsledky svých výchovných postupů na vývoj nezletilé osoby, tedy jinak řečeno ani vnímat své jednání jako porušování povinnosti pečovat o dítě, a to závažným způsobem“ (srov. odst. 19 rozsudku odvolacího soudu).
S neurčitým odkazem na znalecké posudky tak odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o úmyslu obviněných za „problematický a se skutkovými zjištěními a potažmo i s předchozími hodnotícími úvahami okresního soudu poněkud rozporný“ (viz odst. 20 rozsudku odvolacího soudu). Tuto argumentaci odvolacího soudu stran subjektivní stránky je však namístě shledat nesprávnou a zcela nedostatečně odůvodněnou. K tomu lze opětovně poukázat na výše uvedené závěry znaleckého zkoumání ze kterých mj. vyplynulo, že rozpoznávací i ovládací složky byly zachovány částečně a nebyly tedy vymizelé, přičemž obvinění měli alespoň částečně vědět, jak se měli chovat a byli schopni své chování alespoň zčásti ovládat (srov. výpověď znalce MUDr.
Jiřího Kováře při hlavním líčení dne 19. 1. 2023). Nejvyššímu státnímu zástupci lze dát rovněž za pravdu i v tom, že odvolací soud zcela nedostatečně rozvedl, které složky zavinění měly v jednání obviněných absentovat, stejně jako proč jednání obviněných nemohlo být posouzeno alespoň jako spáchané z nedbalosti. Kromě ne zcela jasných úvah odvolacího soudu, odkazujících na jeho nesprávné závěry o nepříčetnosti obviněných, tak z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dostatečně shledat, k jakým konkrétním závěrům stran subjektivní stránky dospěl.
21. Co se týče naplnění znaků subjektivní stránky v projednávaném případě, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který jednání obviněných posoudil jako spáchané ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na skutková zjištění si obvinění museli být vědomi toho, že jejich péče o děti není příkladná, že jsou děti opožděné ve svém vývoji, zejména pokud jde o řečové schopnosti, ale především si museli uvědomovat, že není dobré, aby děti byly svědky hádek, konfliktů a fyzického napadání mezi rodiči, o čemž svědčí i fakt, že obžalovaná opakovaně vyhledala pomoc s cílem ochránit sebe i své děti před agresí obžalovaného.
Navíc, jak nalézací soud rovněž správně zdůraznil, na chyby v péči o děti byli obvinění opakovaně upozorňováni ze strany opatrovnického soudu i ze strany pracovníků OSPOD, případně i dětského lékaře nebo mateřské školky, avšak žádnou aktivitu k nápravě tohoto stavu nevyvinuli (viz odst. 47 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tak uzavřít, že závěry odvolacího soudu stran subjektivní stránky Nejvyšší soud neshledal správnými, neboť odvolací soud i v této otázce vycházel primárně z nesprávné interpretace východisek znaleckého zkoumání a své závěry navíc zcela nedostatečně odůvodnil.
22. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání brojí i proti argumentaci soudu druhého stupně týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a nastalým trestněprávně relevantním následkem. Především namítl, že jsou závěry odvolacího soudu nezřetelné, přičemž odvolací soud měl ve své argumentaci nesprávně zaměnit pojmy následku a účinku trestného činu. K této námitce je namístě připomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve správně zdůraznil, že je projednávaný trestný čin tzv. ohrožovacím trestným činem, tudíž není zapotřebí, aby faktický následek nastal, tedy aby k poruše rozumového, citového nebo mravního vývoje nezletilého dítěte došlo.
Následně však za následek nesprávně označil utrpěnou újmu poškozenými, s poukazem na problematiku možného ovlivnění poruch vývoje nezletilých poškozených či jejich částečnou podmíněnost genetickou výbavou (viz odst. 21 rozsudku odvolacího soudu). Toto sice lze označit za argumentační pochybení odvolacího soudu, avšak z jeho úvah přímo nevyplývá, že by neměl příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a trestněprávním následkem ve formě ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje nezletilých poškozených, za zachovanou.
Přestože lze úvahy odvolacího soudu věnované této problematice označit za značně nekonkrétní a částečně nesprávně odůvodněné, nelze je považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení, které by bylo s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Námitky proti odůvodnění rozhodnutí tak nejsou s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., když podle § 265a odst. 4 tr.
ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená i soudem odvolacím, byla v nyní projednávaném případě příčinná souvislost mezi předmětným jednáním obviněných a trestněprávním následkem ve formě ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje nezletilých poškozených, zcela zachována, neboť ohrožení vývoje nezletilých způsobil dlouhodobý negativní vliv obviněných, nikoli jiné okolnosti.
23. Dále je namístě se vyjádřit i k argumentaci odvolacího soudu stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Soud druhého stupně uvedl, že i pokud by po formální stránce byly naplněny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu podle § 201 tr. zákoníku, potom by mohly úvahy směřovat k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe s principem ultima ratio, a to s odůvodněním, že „specifické okolnosti případu a skutečnosti měly být řešeny, a nakonec ve svém důsledku řešeny i byly, především v rámci civilního řízení.“ (viz odst. 22 rozsudku odvolacího soudu).
S touto argumentací odvolacího soudu se však nelze ztotožnit. V nyní projednávaném případě nelze podle názoru Nejvyššího soudu shledat podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Je namístě zdůraznit, jak Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně uzavřel, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).
Tvrzené jednání obviněných přitom naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu, nikoli pouze základní skutkovou podstatu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1354/2021). Navíc měli obvinění svou trestnou činností zasáhnout tři nezletilé poškozené a své jednání páchat po dobu více než jednoho roku. Pro úplnost lze taktéž opětovně poukázat na skutečnost, že obvinění byli na závadnost svého jednání opakovaně, avšak bezvýsledně, upozorňováni jak ze strany státních orgánů, tak i dětského lékaře či mateřské školky.
S ohledem na uvedené se tak Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s argumentací odvolacího soudu stran potenciální aplikace principu ultima ratio v nyní projednávané trestní věci.
24. Další procesní vady Nejvyšší soud shledal i v postupu odvolacího soudu, který obviněné zprostil obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., avšak v rámci výroku svého rozsudku citoval popis skutku z rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli z obžaloby. K tomu Nejvyšší soud akcentuje, že v případě zproštění obviněných obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., soud zprošťuje pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán poněkud odlišný průběh skutkového děje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018). Ostatně i znění aplikovaného ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., jasně hovoří o skutku označeném v žalobním návrhu. Odůvodnění odvolacího soudu, který uvedený postup vysvětlil tím, že popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně považuje za jedině odpovídající výsledkům důkazního řízení a podstatě předmětné trestní věci (srov. odst. 23 rozsudku odvolacího soudu), je přitom s ohledem na uvedené namístě shledat bezpředmětným. Se svými pochybnostmi o úplnosti popisu skutku v obžalobě by se měl soud vypořádat pouze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí a samotný výrok, kterým podle uvedeného ustanovení zprostil obviněné obžaloby, by měl obsahovat popis skutku výhradně z obžaloby.
25. Pouze na okraj je pak namístě reagovat i na poznámku odvolacího soudu, který označil skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně za obecnou a nekonkrétní (srov. odst. 15 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně sice mohl být koncipován pregnantněji, avšak je zcela souladný se zákonem i rozhodovací praxí a vyplývají z něj všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
V. Závěrečné zhodnocení
26. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Odvolací soud pochybil, když u obviněných shledal zcela v rozporu s provedeným dokazováním nepříčetnost, a to navíc při nesprávném výkladu tohoto pojmu. Rovněž nesprávně posoudil otázku naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Kromě toho zcela nedostatečně odůvodnil své závěry, přičemž se dopustil i dalších výše uvedených procesních i závažných argumentačních pochybení.
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V rámci nového projednání věci soud druhého stupně opětovně posoudí otázku příčetnosti obviněných s přihlédnutím ke znaleckým posudkům vypracovaným pro potřeby trestního řízení a znovu posoudí i naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodní tak, aby z jeho argumentace jasně vyplývaly jím učiněné závěry.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu