7 Tdo 333/2024-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2024 o dovolání obviněného Š. Z. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 87/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2023, č. j. 5 T 2/2023-428, byl obviněný Š. Z. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že od února 2018 do února 2022 v místech tehdejšího společného bydliště nejprve na adrese XY XY a poté na adrese XY XY, XY, okres XY, opakovaně nejméně jednou za 2 až 3 dny, někdy i každý den většinou v nočních hodinách, a dále v bytě A. D. na adrese XY XY, okres XY, v úmyslu se sexuálně uspokojit na dceři své družky AAAAA (pseudonym) jejíž věk bezpečně znal, nezletilé sahal rukou na prsa, na zadek, na přirození a vyžadoval od ní, aby ona sahala na jeho přirození, nabádal ji, aby o tom nikomu neříkala, postupem času po ní požadoval, aby ho za přirození držela a hýbala rukou nahoru a dolů, dále po nezletilé pravidelně chtěl, aby si v kuchyni na stůl či v pokoji na posteli lehala na záda a roztáhla nohy, kdy jí pak na přirození lízal svým jazykem a požadoval po ní, aby jej uspokojovala ústy na penisu, přičemž v některých případech u toho ejakuloval do ručníku, líbal ji na ústa, na prsa, na břicho, na ruce, na nohy, přičemž jeho jednání se nezletilé nelíbilo, avšak svůj nesouhlas dokázala projevit pouze odtažením se nebo odsunutím jeho ruky, kdy obžalovaný svého jednání pro tento moment zanechal, dále od zhruba 12 let věku nezletilé se opakovaně pokoušel i o proniknutí prstem a penisem do vagíny, což se mu kvůli uhýbání nezletilé nepodařilo, když uvedené jednání vůči své osobě nezletilá trpěla jednak z důvodu, že v případě podvolení se byl na ni obžalovaný poté hodnější a dovolil jí používat mobilní telefon a dělat další běžné aktivity, které jí jinak zakazoval, a když neudělala to, co chtěl, byl na ni poté zlý a zakazoval jí mimo jiné návštěvy biologického otce a volnočasové aktivity včetně užívání mobilního telefonu, kdy zároveň se tak snažila udržet rodinné vazby, neboť velmi lpí na své matce a mladších sourozencích, kteří byli na obžalovaném přinejmenším ekonomicky závislí.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 10 To 87/2023-468, byla odvolání obviněného směřující proti výroku o vině a trestu napadeného rozsudku i odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Š. Z. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně namítal, že výše uloženého trestu je naprosto nepřiměřená s ohledem na prokázaný skutek. Vědom si uložení trestu odnětí ve výši šesti let v rámci zákonné sazby brojil proti extrémnímu rozporu uloženého trestu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, neboť trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V tomto ohledu také uvedl, že z formálního hlediska danou námitku nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., nicméně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu akcentoval možnost zásahu ze strany dovolacího soudu.
5. K otázce přiměřenosti trestu odkázal na čl. 40 Listiny základních práv a svobod a § 38 tr. zákoníku, jakož i apel Ústavního soudu, aby soudy ukládaly přiměřené trestní sankce. Dovolatel pak uložený trest považoval za hrubě nepřiměřený zejména s ohledem na rozhodnutí jiných soudů, které rozhodovaly podobné případy, jež jsou z hlediska skutkového jednání v hrubých rysech srovnatelné. Jako jeden z komponentů práva na spravedlivý proces označil i zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a s ní spojený princip právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně. K tomu uvedl konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně uložených trestů odnětí svobody podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud, byť se primárně v uvedených rozhodnutích nezabýval výší trestu, v rozhodnutích nekonstatoval nepřiměřenost trestů. Soudy ukládaná výše trestů v obdobných případech se pohybovala v rozmezí 2 až 3 roky. Současně konstatoval své přesvědčení, že se do rozhodování soudů nižších stupňů mohla promítnout negativní mediální kampaň týkající se společenské diskuze a v ní se manifestující nelibost veřejnosti ve vztahu k výši trestů ukládaných za sexuální trestné činy.
6. Konečně zdůraznil povinnost obecných soudů uložení jakékoli sankce náležitě odůvodnit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy vycházely při stanovování výše trestu ze skutečnosti, že se na dovolatele hledí jako by nikdy nebyl soudně trestán, trestné činnosti se dopouštěl po dlouhou dobu a užíval různé sexuální praktiky, mnohdy intenzivní. Namítal však, že obdobné skutečnosti byly zjištěny i ve výše uvedených případech, kdy byl odsouzeným ukládán trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 3 roky. Navíc podle jeho názoru skutečnost, že by mělo docházet k dlouhodobému zneužívání, nebyla zcela spolehlivě prokázána. Soudy podle něj žádným způsobem neodůvodnily, na základě jakých přitěžujících skutečností se odchýlily od ukládání trestů v této výši a jakými úvahami se řídily a jedná se tak o rozhodnutí neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, akcentoval nutnost zabývat se nejlepším zájmem dítěte, tj. jaký vliv má rozhodnutí na dítě, zda rozhodnutím nebude poškozeno, resp. zda není možné dosáhnout účelu trestu jinými alternativními způsoby. V této souvislosti zdůraznil princip ultima ratio. Dovolatel byl pak přesvědčen, že soudy prakticky vůbec nepřihlédly při rozhodování o druhu a výši trestu k tomu, že jsou na něm výživou závislé nezletilé děti, jejichž výživa by mohla být ohrožena. Především se jedná o nezletilou BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym). Zmínil i skutečnost, že je řádně zaměstnán a zaměstnavatel je s výkonem jeho práce spokojen, přičemž ani z těchto skutečností nebyly vyvozeny konkrétní závěry.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu a sám nově rozhodl o snížení trestu odnětí svobody.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatovala, že dovolání obsahově neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněným namítanou přiměřeností uloženého trestu se již zabývaly soudy obou stupňů, a to ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu a větším množstvím jednotlivých útoků, je třeba uložený trest považovat za zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu. Výhrady uplatněné dovolatelem neshledala důvodnými a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to výhradně ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, neboť měl za to, že jeho výše je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, pročež je neslučitelný s ústavním principem proporcionality a trestní represe.
11. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
12. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.
13. Jak již bylo řečeno, dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu (jak ostatně sám dovolatel poznamenává), jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
14. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin pohlavního zneužití mohl být obviněnému uložen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě dvě léta až deset let. V daném případě byla výměra trestu stanovena v polovině zákonné trestní sazby, tj. na šest let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Předně je tedy nutno zopakovat, že uvedená výměra byla v daném případě stanovena v souladu se zákonem. Soudy se pak zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu (viz odstavec 26. rozsudku nalézacího soudu a odstavec 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Polehčující okolnosti u obviněného neshledaly, naopak důvodně přihlédly k tomu, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl po dlouhou dobu, v podstatě soustavně, kdy jeho počínání bylo na opačném konci spektra pohlavního zneužití než například pouhé jednorázové osahávání. Trestnou činnost pak páchal enormním množstvím jednotlivých útoků, jestliže se dle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně projednávané trestné činnosti dopouštěl opakovaně nejméně jednou za 2 až 3 dny, někdy i každý den od února 2018 do února 2022. Při svém jednání přitom používal různé sexuální praktiky, mnohdy i velmi intenzivní, včetně toho, že se pokoušel o vaginální styk. Napadený uložený trest odnětí svobody nelze zejména s ohledem na způsob a dobu páchání trestné činnosti považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
15. Pakliže obviněný předložil dovolacímu soudu konkrétní výběr jeho rozhodnutí, která označil z hlediska skutkového jednání v hrubých rysech za srovnatelná, přičemž v daných případech byly ukládány tresty odnětí svobody v rozmezí 2 až 3 let, je nutno uvést následující. Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými, byť za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí (tedy bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení či zvýšení trestu) zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1061/2022). Z těchto hledisek se Nejvyšší soud věnoval výhradám obviněného, přičemž se neztotožnil s tím, že by v jeho případě bylo zasaženo do jeho legitimního očekávání stran výše ukládaného trestu. Ani v jednom případě se totiž nejednalo o obdobné skutkové jednání, jak předkládá dovolatel. Zejména je potřeba zdůraznit, že část uváděných rozhodnutí spočívala v jednotkách případů pohlavního zneužití (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 275/2013, nebo ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 15/2023), případně byla četnost či intenzita mnohem nižší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 187/2017, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 59/2023, či ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1149/2022). Některá rozhodnutí pak byla ve výroku o vině Nejvyšším soudem zrušena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 4 Tdo 539/2023, a ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 2/2023). Způsob a doba páchání nyní projednávané činnosti se předloženým rozhodnutím zásadně vymyká, tudíž případné srovnání tak, jak ho prezentuje dovolatel, postrádá smysl.
16. Konečně lze již ze shora uvedených důvodů rovněž za irelevantní shledat ne příliš konkrétní námitky obviněného stran dopadů uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na výživou závislé nezletilé děti. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, lze uvést, že uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je sice nepominutelně spojeno s navazující změnou právního postavení dítěte, povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená. Veřejný zájem na ochraně společnosti před trestnou činností zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Povinnost obviněného nezletilé dítě vychovávat a vyživovat bez dalšího nedosahuje na ony specifické okolnosti, ale je spíše projevem uvedeného základního pravidla. Rodinné i osobní poměry včetně zaměstnání obviněného pak soudy při úvahách o výši trestu byly vzaty v potaz.
V.Závěr
17. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
18. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. Z. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 5. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu