7 Tdo 35/2018-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K., proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 To 246/2017, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 217/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 T
217/2016-239, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
tři léta a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného
přečinu v podstatě tím, že dne 29. 6. 2016 v 20:05 hod. řídil osobní motorové
vozidlo po silnici III. tř. č. 3744, ve směru jízdy Š. – P., přičemž v km
13,436 uvedené komunikace nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému
stavu pozemní komunikace a nejel s vozidlem při pravém okraji komunikace, když
při průjezdu prudkou levotočivou zatáčkou ve stoupání přejel s vozidlem vlevo
do protisměrného jízdního pruhu, kde v opačném směru řídil jízdní kolo
poškozený V. S., který na vzniklou situaci reagoval intenzivním brzděním, čímž
se jízdní kolo dostalo do smyku a došlo ke střetu levé přední části vozidla s
předním kolem jízdního kola a následnému pádu poškozeného na vozovku. Tím došlo
ke zranění poškozeného, které si vyžádalo operační zákrok a hospitalizaci v
nemocnici od 29. 6. 2016 do 12. 7. 2016 s následnou pracovní neschopností do
15. 2. 2017, přičemž poškozený má omezený došlap na levou nohu. Obviněný tímto
jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z § 4 písm. a), § 11 odst. 1,
§ 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená E. S. odvoláními, na
základě kterých Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To
246/2017-292, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst.
4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle
téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon
mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu na dvě léta. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu třiceti měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2
tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolací soud do skutkové věty doplnil, že
poškozený jel ve svém pruhu blíže pomyslné středové čáry vozovky, že obviněný
reagoval rovněž na vzniklou situaci intenzivním brzděním a částečným návratem
do svého jízdního pruhu a ke střetu došlo v jízdním pruhu obviněného. Na straně
druhé vypustil část týkající se porušení důležité povinnosti obviněným.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch
obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že odvolací soud nerespektoval meze přezkumu
podle § 263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru
dopravy, ačkoli na jeho základě vystavěl odlišné skutkové závěry vedoucí ke
změně právní kvalifikace, a to ohledně klíčové otázky pohybu poškozeného. Tuto
vadu lze podle nejvyššího státního zástupce podřadit pod kategorii tzv.
extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněných skutkových
zjištění, neboť odvolací soud dovodil ze znaleckého posudku skutková zjištění,
která jsou opakem jeho obsahu. Z rozsudku není zřejmé, jakým způsobem dospěl
odvolací soud k závěru, že rychlost poškozeného byla nepřiměřená. K právní
kvalifikaci nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně nesprávně
vyhodnotil nejméně 50% spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě a na
základě toho je vadný i závěr, že obviněný neporušil důležitou povinnost
uloženou mu podle zákona a tudíž nenaplnil kvalifikovaný znak skutkové podstaty
podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr odvolacího soudu je podle
nejvyššího státního zástupce nepřezkoumatelný a věcně značně pochybný. Jednání
poškozeného nebylo nedbalé, jestliže nejel zcela při pravém okraji vozovky s
ohledem na dopravní značku označující nebezpečnou krajnici, a tedy nebylo
takového charakteru, aby vylučovalo posouzení povinnosti porušené obviněným
jako povinnosti důležité.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný se prostřednictvím obhájce vyjádřil k dovolání nejvyššího státního
zástupce a uvedl, že nastolená otázka, zda musí odvolací soud provést důkaz
sám, nemá vliv na postavení obviněného v trestním řízení, neboť z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se znaleckým posudkem důkladně
zabýval. V této části by bylo tedy podle obviněného namístě dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. K námitce, že odvolací soud učinil ze
znaleckého posudku opačné závěry, než jaké z něj vyplývají, obviněný
poznamenal, že z provedených důkazů a znaleckého posudku skutečně vyplývají
závěry, ke kterým odvolací soud dospěl. Obviněný se neztotožnil ani s namítanou
vadou nesprávného právního posouzení skutku, neboť poškozený porušil svoji
povinnost jet přiměřenou rychlostí při pravém okraji vozovky.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního
zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V případě, že by mu
vyhověl, tak navrhl, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu
věc znovu projednat a rozhodnout, neboť podle obviněného nebyly splněny
podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky nejvyššího státního zástupce proti hodnocení a provedení, resp.
neprovedení důkazů soudem druhého stupně a z něj vycházejících skutkových
zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti argumentoval
tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými
skutkovými zjištěními. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že námitka extrémního
nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve
smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý
proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V
takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v
čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší státní zástupce svoji argumentaci o
přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o judikaturu Ústavního soudu
vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení již
shora zmiňovaných základních lidských práv. Tato práva však chrání obviněného,
jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže
na úkor této slabší procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva
obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Nejvyšší soud
dále připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit
tolik v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do
kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení
nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému. Na
základě uvedeného tedy Nejvyšší soud nemůže v projednávaném případě zasáhnout
do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného soudem
druhého stupně.
Nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. naplňuje toliko námitka stran nesprávného právního posouzení
v otázce porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona. Tato
námitka souvisí s právní kvalifikací jednání obviněného podle základní nebo
kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 1, resp. odst. 2 tr.
zákoníku. Odvolací soud dovodil, že ve věci existovalo spoluzavinění
poškozeného, a to v rozsahu 50% (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Podstatné spoluzavinění poškozeného na vzniku následku může být s ohledem na
konstantní judikaturu důvodem pro posouzení, zda byla porušena důležitá
povinnost tak, jak ji předpokládá § 147 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn.
15 Tdo 944/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
243/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 173/2017).
Protože Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vychází ze skutkového stavu
zjištěného odvolacím soudem, ze kterého vyplývá výrazné spoluzavinění
poškozeného v rozsahu 50%, není v takovém případě namístě klást obviněnému za
vinu porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. V daném
případě se nejedná o jedinou situaci, kdy nelze napravit veškeré vady trestního
řízení, neboť podobně tomu je např. i v případě § 268 odst. 2 tr. ř. u
stížnosti při porušení zákona, pokud dojde k porušení zákona jen ve prospěch
obviněného. Nejvyšší soud shledal tuto námitku nejvyššího státního zástupce
zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.