4 Tdo 243/2016-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání
obviněného R. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015 sp.
zn. 5 To 389/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti
pod sp. zn. 13 T 128/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015 a rozsudek Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 13 T 128/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5.
2015 sp. zn. 13 T 128/2014 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 17. 5. 2013
ve 12:10 hodin v obci U. H., místní části J., Z. kraj, na ulici U C., na
silnici II. třídy v rámci výkonu pracovní činnosti u zaměstnavatele PETRA
spol. s r. o., IČ 469 79 697, se účastnil silničního provozu jako řidič
nákladní soupravy tahače zn. MAN TGS, s návěsem na přepravu dřeva zn. Doll
Logo, takovým způsobem, že při jízdě ve směru od místní části J. na centrum U.
H. s přetíženou nákladní soupravou jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 59
km/h, nedbal zvýšené opatrnosti vůči nezletilému chodci „X. Y.“ *), který šel
vpravo vedle pozemní komunikace po chodníku s cyklostezkou stejným směrem a
kterého mohl rozpoznat nejméně na 150 m, přičemž poté, co mu „X. Y.“ vstoupil
zprava z chodníku do jeho jízdní dráhy mimo přechod pro chodce, tohoto pravou
přední částí tahače srazil, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. d) a § 18 odst. 1,
odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož nezletilý chodec
„X. Y.“ utrpěl polytrauma, tedy poranění více pro život důležitých orgánů,
zejména nitrolební poranění, zhmoždění plic a devastaci pravé dolní končetiny,
kterým dne 28. 5. 2013 na Klinice dětské anesteziologie a resuscitace Fakultní
nemocnice B. podlehl.
Za to byl obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání 2 roků, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, které
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015 zamítl
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Posledně citované rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný napadl
prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku
soudu prvého stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítl, že jeho
jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin, ačkoliv o takový
nejde. Jeho jednání nenaplnilo základní znaky trestného činu jak v podobě
subjektivní stránky (zavinění) tak v podobě objektivní stránky (nebyla
prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem).
V další části dovolání obviněný své shora uvedené námitky více rozvinul. Předně
zdůraznil nespornou skutečnost spočívající v tom, že chodce vnímal jako osobu
jdoucí po chodníku paralelně podél jeho jízdního pruhu. Za další nespornou
skutečnost obviněný označil to, že poškozený náhle, neočekávaně a rychle
vstoupil do jízdní dráhy jím řízeného vozidla, což vedlo přes intenzivní
brzdění a změnu směru vozidla k jeho sražení.
Podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská,
analýza dopravních nehod, by nejnižší rychlost vozidla obviněného, ve které by
ještě zastavil těsně před místem střetu, musela být 27 km/h (při rychlé chůzi
poškozeného). Z pohledu řidiče samotný pohyb dítěte standardně se pohybujícího
po chodníku nemůže být podnětem pro natolik závažný jízdní manévr, za který je
možné takové snížení rychlosti označit, navíc s přihlédnutím k tomu, že se ve
vzdálenosti cca 50 m od místa kolize nacházel přechod pro chodce, jenž obviněný
vnímal.
Poškozený se vůbec nerozhlédl a bez ohledu na situaci na vozovce na ni
vstoupil. Proto jednání poškozeného, nikoliv obviněného, bylo v příčinné
souvislosti s následkem – vznikem dopravní nehody. Jinak řečeno příčinou
nehodového děje bylo náhlé a zbrklé jednání poškozeného, kdy tento nepojal
rozhodnutí přejít vozovku v daném místě a čase plánovaně, čemuž nasvědčuje i
výpověď M. P. (dědy poškozeného), který jej viděl těsně před nehodou. Tento
svědek vypověděl, že poškozený nechtěl přecházet vozovku hned u domu, ale mířil
na nedaleký přechod a až následně pojal rozhodnutí přejít rovnou u domu, u
kterého čekal jeho dědeček. Tato reakce byla zjevně vyvolána nějakým vnějším
podnětem. Nedá se též odhlédnout od povahy místa střetu, jež nemá charakter
obytné zóny a působí spíše jako místo mimo obec.
Soudy obou stupňů podle obviněného dále pochybily, když do svých úvah o
příčinné souvislosti zahrnuly časovou analýzu pohybu vozidla obviněného v celé
obci. Soudy konstatovaly, že pokud by obviněný dodržel své povinnosti, pak by
do místa střetu dojel v době, kdy by již poškozený dokončil přechod vozovky.
Tato hypotetická konstrukce nemůže podle obviněného obstát.
Ze skutkových zjištění plyne, že poškozený neměl úmysl přejít vozovku právě v
místě střetu, což vylučuje úvahu soudů, že pokud by jel obviněný 50 km/h v
době, kdy poškozeného poprvé spatřil, k nehodě by nedošlo. Úvahy soudů rovněž
zcela opomíjejí argument, že i kdyby jel obviněný v souladu se zákonem, pro
minutí se vozidla s poškozeným by musela být splněna podmínka identického
pohybu chodce v daném místě a čase, který však nebylo objektivně možno
předjímat v soudem projektovaném čase prvního zahlédnutí poškozeného obviněným.
Možnost časového odvrácení střetu se tak musí posuzovat s ohledem na náhlost
vstupu chodce do jízdní dráhy vozidla jen v bezprostřední časové souvislosti
před samotnou nehodou. Pokud by součástí zvýšené opatrnosti řidičů vůči
nezletilým mělo být takové „předjímání“, musela by se dovodit i povinnost
řidiče snížit rychlost na 27 km/h, aby byl střet za daných okolností
odvratitelný.
Soudy se podle obviněného dále dostatečně nezabývaly otázkou vlivu jednání
chodce na vznik nehody. Okolnosti nehody – rovný přehledný úsek, nezastavěná
část obce, dlouhou dobu trvající přímá chůze osamoceného chodce po chodníku,
nedaleký výskyt přechodu pro chodce – nemohou být podnětem pro zpomalení
vozidla na pouhých 27 km/h.
V poslední části dovolání obviněný poukázal na nedostatečnou aplikaci zásady in
dubio pro reo ve vztahu k nejasnostem ohledně skutkových zjištění, zejména co
se týče závěru z doplňku č. 1 znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví
doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, a závěrů o rychlosti a
místě pohybu poškozeného po chodníku a následnému vběhnutí do vozovky. Obviněný
shrnul, že jestliže lze dovodit, že by ke střetu došlo jen v případě, pokud by
obviněný snížil rychlost na úroveň rychlosti, jejíž dodržení po něm nelze s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem požadovat, pak nemůže být dán jeden ze
základních znaků skutkové podstaty daného přečinu v podobě zavinění.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, načež aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému
soudu v Brně s příkazem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání
uvedl, že obviněný v textu dovolání směšuje námitky hmotněprávní s námitkami
ryze procesními. To je podle něj patrné například z tvrzení obviněného, že soud
náležitě nehodnotil a opomenul podstatné závěry znalce, že k odvrácení střetu
by obviněný musel jet v obci pouze rychlostí 27 km/h. Soudy ovšem učinily
závěr, že k odvrácení střetu by postačilo zpomalení na 40 km/h, přičemž
počítaly s normální chůzí dítěte rychlostí cca 4,3 km/h. V jiných bodech se
obviněný od skutkových zjištění již neodchyloval.
Státní zástupce se s obviněným ztotožnil v námitkách týkajících se úvah soudů
obou stupňů o časovém odvrácení střetu. Podle státního zástupce je třeba
posuzovat tuto možnost jen v bezprostřední časové souvislosti před nehodou
samotnou a nelze jej příliš vzdalovat od místa vlastního střetu. Úvaha soudů o
tom, že pokud by obviněný dodržel všechna rychlostní pravidla omezení na trase
před místem střetu, na toto místo by dojel později, načež by ke střetu nedošlo,
proto nejsou správné.
S ostatními úvahami soudů obou stupňů se ale již státní zástupce
ztotožnil. Tyto úvahy postačují k právní kvalifikaci skutku jako přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru
státní zástupce odkázal na stranu 5 rozsudku nalézacího soudu, kde je zavinění
obviněného dovozeno i z porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), v tehdejším znění, tedy že v době, kdy již mohl rozpoznat
poškozeného, jel rychlostí nedovolenou, ale i nepřiměřenou – nepřizpůsobil
rychlost vlastnostem vozidla (přetíženého), místu (blízkosti základní školy),
času (době konce vyučování) a tomu, že po chodníku souběžně s ním jde nezletilý
chodec – srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu – který byl ve věku, ve kterém
se, jak je všeobecně známo, děti učí samy přecházet. Navíc cyklostezka s
chodníkem se nacházela na opačné straně ulice, než přilehlé domy, z čehož
muselo být zřejmé, že dítě bude dříve nebo později přecházet přes komunikaci a
vzhledem k jeho věku nebylo jisté, zda využije vzdáleného přechodu pro chodce.
Státní zástupce v závěrečné části svého vyjádření zobecnil svůj názor
tak, že jestliže řidič vozidla spatří v obci nedaleko školy krátce po poledni
malé dítě a jestliže toto dítě jde po chodníku týmž směrem, aniž by bylo v
doprovodu starší osoby nebo v očním kontaktu s řidičem, je to vždy důvod k
úpravě rychlosti jízdy tak, aby řidič byl schopen včas reagovat na nečekané
vkročení dítěte do silnice. Současně je povinen zvážit užití zvukového
výstražného znamení podle § 31 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů. Porušení důležité povinnosti státní
zástupce spatřuje v tom, že obviněný namísto snížení rychlosti vozidla pod 50
km/h, naopak tuto rychlost nad uvedenou hranici zvýšil.
Své názory státní zástupce opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011
sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ve kterém ve skutkově obdobné věci pachatel jako řidič
mimo přechod pro chodce srazil chodkyni, aniž by přitom výrazněji překročil
dovolenou rychlost 90 km/h. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že pokud by
řidič včas snížil rychlost svého vozidla, ke střetu by sice došlo, ale nemuselo
by se jednat o její usmrcení. Naproti tomu státní zástupce zmínil i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č.
43/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze shledat trestní odpovědnost u
řidiče, který jel v noci na dosvit tlumených světel po silnici I. třídy
rozdělené do čtyř jízdních pruhů mimo obec a srazil silně opilého chodce, neboť
s jeho pohybem po vozovce nemohl vůbec počítat.
Taktéž z důvodu, že podle státního zástupce obviněný toliko opakoval námitky
uplatněné již před soudy obou stupňů, se kterými se soudy dostatečně a správně
vypořádaly, navrhl v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002, aby Nejvyšší
soud odmítl dovolání R. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí,
než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015
sp. zn. 5 To 389/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva)
a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i
Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v
usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že
Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého
dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou
mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
V projednávané trestní věci je hlavním sporným bodem, zda obviněný mohl
zabránit střetu s poškozeným, i pokud by zachoval všechny své povinnosti
vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdejším znění (dále
také jen „zákon o silničním provozu“), tedy jestli by došlo k dopravní nehodě i
pokud by jel dovolenou a přiměřenou rychlostí a nebyl přetížen, resp. zda by
dopravní nehoda byla stejně intenzivní – tedy měla smrtelný následek. Jinými
slovy, zda obviněný zavinil střet s poškozeným, přičemž navazující spornou
otázkou je, zda přitom obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem
a dopustil se tak kvalifikované skutkové podstaty přečinu, za který byl
odsouzen.
Z hlediska právní teorie se jedná o otázku existence příčinné souvislosti
(nexus causalis) mezi jednáním obviněného a následkem (porušení hodnoty
chráněné trestním zákoníkem – tedy zdraví a život osob), popř. účinkem na
hmotném předmětu ochrany (způsobení polytraumatu chodci).
Obecně platí, že příčinná souvislost, která spojuje jednání s následkem, je
obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním
následkem (popř. účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za
předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut
jeho zaviněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981 sp. zn.
5 Tz 66/80, uveřejněný pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Podle tzv. teorie podmínky je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev buď
vůbec nenastal anebo nenastal takovým způsobem, jakým nastal (z hlediska míry
poruchy či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, místa, času apod.).
Není přitom rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností.
Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k
následku vedly další jednání, okolnosti aj. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 11. srpna 1970 sp. zn. 7 To 7/70, uveřejněné pod č. 47/1970 Sb.
rozh. tr.).
Takové široké pojetí by však mělo z hlediska trestní represe nepřípustný dopad
na trestní odpovědnost osob. Proto na základě právní nauky a soudní judikatury
vznikly dva korektivy k nastavení spravedlivých mantinelů trestní odpovědnosti.
První z nich – tzv. korektiv umělé izolace jevů – stanovuje, že pokud při
vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co
do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro
následek, který z jednání obviněného nastal (přiměřeně srov. rozsudek
Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. února 1971 sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněný pod č.
72/1971 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno v kauzálním vztahu je třeba od sebe
oddělit jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní
následek.
Dále je třeba uvést, že jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný
význam. To osvětluje druhý korektiv, který se označuje jako tzv. korektiv
gradace příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
následkem se podle něho nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo.
Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila
jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na
jednání pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974 sp.
zn. 125/74, uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
V případech dopravní kriminality Nejvyšší soud navíc zformuloval tzv. zásadu
omezené důvěry, která spočívá v tom, že řidič motorového vozidla může spoléhat
na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních
komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. I v takovém případě však
platí, že tento je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost, přičemž je
třeba též zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci
(tzv. sekundární nedbalost).
Zásada omezené důvěry v dopravě se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace
v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti
nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na
komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně
postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z
existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je tak
povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do
vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že
tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen
v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude.
Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným
a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i
objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý
protiprávní následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp.
zn. 6 Tdo 143/2011).
Rozhodovací praxe soudů byla v případech obdobných trestní věci obviněného R.
V. v otázce spoluzavinění poškozeného a promítnutí této skutečnosti do
rozhodování o vině, popř. o trestu obviněného do nedávné doby poměrně
nestejnorodá.
Na jedné straně byl v návaznosti na účinnost trestního zákoníku od 1. 1. 2010 v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 4 Tdo 947/2012, které se
týkalo trestní věci pachatele uznaného vinným za přečin usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kdy jako řidič osobního motorového
vozidla před uskutečněním vlastního předjíždění jiného vozidla, v dostatečném
časovém předstihu mohl a měl vidět poškozeného, přijíždějícího na motocyklu v
protisměru nedovolenou rychlostí, takže neměl předjížděcí manévr zahájit nebo
ho měl přerušit, vyjádřen názor, že „Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou
přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k
výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě a obviněnému snížil
výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním
soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního
zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní
kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli
nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní
může zohlednit ve výměře ukládaného trestu, …“. Stručně řečeno že současná
právní úprava neumožňuje, aby v případě zjištění podstatné míry spoluzavinění
poškozeného na vzniku následku, byla u obviněného tato skutečnost promítnuta ve
výroku o vině, konkrétně v právní kvalifikaci.
Na druhé straně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo
38/2009 uvedl, že při střetu vozidla jedoucího po hlavní komunikaci a vozidla
vyjíždějícího z vedlejší komunikace na hlavní komunikaci překročení dovolené
rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam
(toliko z hlediska míry následku vzniklého střetu), za který primárně odpovídá
řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Nedovolená rychlost jízdy po
hlavní silnici sama o sobě nevede ke vzniku nebezpečí dopravní nehody (oproti
porušení povinnost dát přednost v jízdě), to až po přistoupení jiných podmínek
či okolností – viditelnost, přehlednost, další účastníci provozu apod. Od
těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní
mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený
rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní
silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění
povinnosti dát přednost.
Nejvyšší soud vědom si nutnosti sjednotit nekonzistentní rozhodovací praxi
soudů rozhodl usnesením velkého senátu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo
944/2015 o dovolání v trestní věci obviněného, který jako řidič motorového
vozidla při jízdě po hlavní silnici překročil dovolenou rychlost o 32 až 44
km/h a střetl se s motorovým vozidlem, které mu při vyjíždění z vedlejší
silnice nedalo přednost, přičemž došlo ke smrtelnému zranění řidiče vozidla
vjíždějícího na hlavní silnici. Podle závěrů vyslovených velkým senátem
Nejvyššího soudu v takovém případě nelze hovořit o naplnění kvalifikované
skutkové podstaty v důsledku nesplnění důležité povinnosti plynoucí ze
silničního zákona (v projednávaném případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu). Na druhou stranu
ale z hlediska spoluzavinění obviněného nelze ani vyloučit jeho trestní
odpovědnost.
Z výše uvedených závěrů vyplývá, že kromě stanovení viny za způsobenou dopravní
nehodu a tím i trestní odpovědnosti jejího pachatele, další stěžejní otázkou v
takových případech zůstává, zda zároveň došlo k porušení důležité povinnosti ve
smyslu kvalifikované skutkové podstaty, např. přečinu usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
V projednávaném případě obviněného R. V. bylo soudy obou stupňů zjištěno, že
tento řídil nákladní motorové vozidlo s návěsem naloženým dřevem, přetížené
minimálně o 6 tun, nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 59 km/h a nedbal
zvýšené opatrnosti vůči nezletilému chodci, jenž šel vpravo podél silnice po
směru jízdy obviněného po cyklostezce a kterého mohl rozpoznat na dálku 150 m.
Poté, co chodec zprava vstoupil do vozovky zhruba kolmo do směru jízdy
nákladního vozidla, obviněný ho srazil a způsobil mu smrtelné zranění, čímž
porušil § 5 odst. 1 písm. d) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničních
komunikacích.
Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je řidič povinen „ … dbát
zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a
orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo
přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou
označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené
podle zvláštního právního předpisu.“
Podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič rychlost jízdy
přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu,
předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je
možno předvídat. Smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit
vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Konečně podle § 18 odst. 4 věty
prvé téhož zákona smí řidič jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h.
Obviněný v dovolání namítá, že se střetu nemohl objektivně vyvarovat, ani kdyby
jel nejvyšší dovolenou rychlostí, tj. 50 km/h. Navíc podle znaleckého posudku z
oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, by
nejnižší rychlost vozidla obviněného (ve skutečnosti je jistě míněna nejvyšší
rychlost), ve které by ještě zastavil těsně před místem střetu, musela být 27
km/h (za předpokladu rychlé chůzi poškozeného). Závěr o jízdě tak nízkou
rychlostí jako rychlostí přiměřenou nelze po obviněném spravedlivě požadovat.
Podle Nejvyššího soudu zde však nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený
kráčel v blízkosti okraje komunikace a nejméně na vzdálenost 150 m mohl
obviněný rozeznat, že se jedná o dítě ve věku okolo devíti let, u kterého
zákonitě hrozí vyšší riziko náhlé a neočekávané reakce. Do hodnocení je třeba
zahrnout i všechny individuální podmínky a okolnosti dopravní nehody. Na místě
panovala dobrá viditelnost, byl nízký stupeň provozu a komunikace byla
relativně přímá. Na komunikaci z pravé strany přímo navazovala cyklostezka, po
které šel po její levé straně (tedy bezprostředně blízko komunikaci) poškozený
– evidentně maloleté dítě. Za cyklostezkou již nebyla zástavba, naopak na druhé
straně se nacházely rodinné domy.
Pokud by tedy obviněný jel maximálně nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h, a to
již od chvíle, kdy mohl a měl rozeznat, že blízko komunikace jde při levém
okraji cyklostezky malé dítě, tak by k dopravní nehodě nedošlo – poškozený by
totiž stihl včas komunikaci přejít. Jestliže ale obviněný prokazatelně i poté,
co dítě zpozoroval (mohl a měl zpozorovat), nesnížil svou rychlost a jel stále
rychlostí cca 59 km/h, odpovídá tím za způsobený následek i účinek, když vývoj
příčinné souvislosti je zahrnut jeho zaviněním ve formě vědomé nedbalosti podle
§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, z výše popsané dopravní
situace plyne, že obviněný nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající
zejména ze zákona o silničním provozu a zároveň byl subjektivně schopen
předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a pokud následně došlo
ke střetu s náhle vozovku přecházejícím poškozeným, nelze než konstatovat, že
obviněný na tomto střetu nese svůj nesporný díl viny.
Nejvyšší soud však zároveň zjistil, že soudy obou nižších stupňů pochybily,
když vůbec nevzaly do úvahy možnou spoluvinu poškozeného. Z hlediska jeho
náhlého a neočekávatelného pohybu směrem do vozovky mělo být zhodnoceno, zda
takové jednání vylučuje příčinnou souvislost stran porušení důležité povinnosti
uložené zákonem o silničním provozu a tudíž aplikaci kvalifikované skutkové
podstaty podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na straně obviněného.
Poškozený totiž rovněž porušil ustanovení zákona o silničním provozu, konkrétně
§ 54 odst. 2, které stanoví, že „Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet
vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí
přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky
provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s
ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich
řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.“
Důležitou povinnost výkladová ustanovení trestního zákoníku nedefinují z důvodu
velké rozličnosti konkrétních okolností v individuálních případech. Obecně lze
za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, které
má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963 sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněný pod
č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na
pozemních komunikacích je podle Nejvyššího soudu zejména takové porušení
povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu
a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a
které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971 sp. zn. 2 Tz 85/71, uveřejněný
pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.), nikoliv tedy porušení každého dopravního
předpisu.
V konkrétních případech byla porušením důležité povinnosti zjištěna například
hrubě nepřiměřená rychlost při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo
více lidí, dále nepřiměřená rychlost při jízdě přes vyznačený přechod pro
chodce za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl
předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit, jakož i
řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro
nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne
aj. (více srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1984 sp. zn.
Tpjf 23/84, uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo zmíněno výše, jednání obviněného R. V., který v dané dopravní
situaci jel v obci nedovolenou a tudíž současně i nepřiměřenou rychlostí
nákladním vozidlem, bylo dostatečnou příčinou ke vzniku nastalého následku.
Porušení těchto povinností však nebylo takového charakteru, aby byl dán
automaticky prostor pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty z důvodu
porušení důležité povinnosti (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Je tomu proto, že jak z důkazů vyplynulo, na vzniku následku se v nikoli
nepodstatné míře podílel i sám poškozený.
Na tomto místě je třeba též prohlásit, že s úvahou soudů obou stupňů v tom
směru, že kdyby obviněný jel po celou dobu po vjezdu do obce nejvyšší dovolenou
rychlostí, k dopravní nehodě by nemohlo dojít, neboť poškozený by již dokončil
přecházení komunikace, se Nejvyšší soud ztotožnit nemohl. Je tomu z důvodů
naznačených již ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Tato úvaha soudů jde totiž již za hranu časové souvislosti s
dopravní nehodou a mohla by vést ke zcela absurdním závěrům. Je rovněž v
rozporu s korektivy příčinné souvislosti, neboť protiprávní jednání obviněného,
který překročil dovolenou rychlost již na začátku obce, se bezprostředně
nepodílelo na trestněprávním následku. Tímto způsobem proto porušení důležité
povinnosti uložené podle zákona ze strany obviněného rozhodně odůvodnit nelze.
Pokud jde o námitku dovolatele stran nerespektování zásady in dubio pro reo
soudy obou stupňů v tom směru, že v návaznosti na znalecký posudek z oboru
dopravy, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod,
hodnotily rychlost poškozeného při vstupu do vozovky jako střední, nikoliv
rychlou, což vyústilo v závěr, že by obviněný, aby zabránil střetu, musel jet
rychlostí 40 km/h, nikoliv pouze rychlostí 27 km/h, směřuje do procesní sféry
trestního řízení a není nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů. Zásada
presumpce neviny je totiž upravena trestním řádem – procesním předpisem – kde z
jeho § 2 odst. 2 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
vyplývá zmíněná zásada in dubio pro reo, která je pozitivně promítnuta do řady
dalších ustanovení trestního řízení (procesu). Z tohoto důvodu je zpravidla
vyloučeno její hodnocení Nejvyšším soudem. Existují však výjimky, jako je tomu
v tomto případě.
Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §
265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího
soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s
postuláty spravedlivého procesu. Jedná se mimo jiné o případy, kdy z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy
jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94,
III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
V projednávaném případě je zásadní, že jedinou osobou, která byla a je schopna
se vyjádřit k ději bezprostředně předcházejícímu okamžiku střetu vozidla a
poškozeného, je toliko obviněný. Pokud tedy ostatní důkazy (výpovědi svědků,
znalecké zkoumání a jeho závěry) neprokázaly něco jiného, mělo být vycházeno z
verze obviněného, tedy že poškozený začal náhle přecházet vozovku rychlou chůzí
(6,5 km/hod). Soudy obou stupňů naopak vycházely ze závěru, že poškozený začal
vozovku přecházet chůzí středně rychlou (4,3 km/h), takže nejvyšší rychlost,
kterou se obviněný mohl pohybovat, aby nedošlo k dopravní nehodě, musela být 40
km/h. Jedná se ale o variantu méně výhodnou pro obviněného, kterou navíc
nepodporují žádné provedené důkazy. Naopak za předpokladu, že poškozený se při
přecházení vozovky pohyboval rychlou chůzí, pak podle znaleckého posudku
nejvyšší rychlost, při které by byl obviněný schopen zabrzdit nákladní vozidlo,
aniž by došlo k dopravní nehodě, byla 27 km/h (č. l. 174 spisu). Znalec z oboru
dopravy zpochybnil možnost běhu poškozeného, neboť by to neodpovídalo úhlu
rychlého zatočení na komunikaci, rychlou chůzi poškozeného při přecházení ale
nerozporoval (č. l. 328 verte). Soudy tak postupovaly zjevně v neprospěch
obviněného, když ze svého uvažování bez jakéhokoli opodstatněného důvodu
vyloučily variantu, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena a zároveň
byla výhodnější pro jeho osobu. Tím pak ve svém konečném výsledku porušily
právo obviněného na spravedlivý proces, což dovolací soud nemohl ignorovat.
Z výše uvedeného je tak zjevné, že pokud poškozený v dané situaci v místě, kde
není přechod pro chodce, neočekávaně rychle vstoupil do vozovky a tudíž do
jízdní dráhy přijíždějícího nákladního vozidla řízeného obviněným na
vzdálenost, kdy bylo reálné zastavit toto vozidlo a zabránit tak střetu s
poškozeným pouze za předpokladu, že by se nákladní vozidlo pohybovalo rychlostí
nanejvýš 27 km/hod, jedná se o rychlost, kterou nelze v reálném provozu za dané
dopravní situace po kterémkoli řidiči oprávněně požadovat. Poškozený tím
zároveň porušil své povinnosti chodce vyplývající ze zákona o silničním
provozu. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích
nesprávně právně posoudily skutek, jehož se obviněný prokazatelně dopustil,
pokud v něm současně spatřovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z důvodu
významné míry spoluzavinění poškozeného zde totiž nebyl dán důvod aplikovat i
ustanovení o porušení důležité povinnosti, tedy podle odst. 2 § 143 tr.
zákoníku.
Jestliže obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tak Nejvyšší soud dospěl k
následujícím závěrům.
Naplnění první z variant tohoto dovolacího důvodu je přípustné ve
dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či
odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro
takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho
obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád
II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy
odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku
neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé
z těchto variant. Jak bylo výše shora Nejvyšším soudem rozvedeno, nalézací soud
zatížil řízení vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou odvolací soud
v řízení o odvolání neodstranil. Tuto vadu – nesprávnou právní kvalifikaci
skutku – totiž obviněný namítl ve svém řádném opravném prostředku. V důsledku
toho byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. V.
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015, jakož i předchozí rozsudek
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 13 T 128/2014 v
celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená
rozhodnutí obsahově navazují, pokud jejich zrušením pozbyla svého podkladu.
Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To znamená, že tento soud se bude muset v novém hlavním líčení důsledně zabývat
otázkou míry spoluzavinění nejen obviněného, ale i poškozeného na dané dopravní
nehodě a jejím následku a své konečné právní závěry bude náležitě kvalifikovat
v kontextu právních názorů Nejvyššího soudu učiněných v tomto rozhodnutí, a to
při respektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Zároveň bude nezbytné v
novém rozsudku upřesnit popis skutku tak, aby v něm byl vyjádřen zjištěný podíl
viny obviněného i poškozeného. Na výrok o vině pak bude muset navázat i
odpovídající nový výrok o trestu, jímž bude obviněného nutné postihnout. Podle
§ 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
neprospěch obviněného.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 4. 2016
JUDr.
František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.