U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o
dovoláních, která podali obviněný E. T., a v jeho neprospěch nejvyšší státní
zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T
246/2014, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního
zástupce o d m í t á .
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného E. T. o d
m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 4. 2016, sp.
zn. 1 T 246/2014, byl obviněný E. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným
trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), třemi
přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zvlášť
závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest
propadnutí věcí podrobně popsaných v daném rozsudku a podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce,
která bude spojena s nezletilými dětmi a mladistvými osobami do 18 let, a to na
dobu 5 let. Podle § 99 odst. 2, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo též ochranné
ambulantní psychiatricko-sexuologické léčení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve
věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016,
podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §
243 tr. zák. skutek pod bodem 1., třemi přečiny sexuálního nátlaku podle § 186
odst. 2 tr. zákoníku skutky pod body 2., 3. a 4. a zvlášť závažným zločinem
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku skutek pod bodem 5..
Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil
tím, že
„1. od jarních měsíců 2006 do podzimu 2007 v postavení administrátora
římskokatolické farnosti S. po své farnici nezletilé XXXXX *), požadoval
zasílání MMS se zobrazením jejího nahého těla a jejího přirození, dále tuto
poškozenou v období letních prázdnin 2006 v kostele po mši posadil na svůj klín
a hladil po vlasech, dále v kostele ve S. S. jí po vysvlečení hladil a líbal
na prsou asi po dobu půl hodiny, na podzim roku 2006 při její návštěvě na
faře ve S. v jejím pokoji ji na posteli líbal, hladil a osahával přes
oblečení na celém těle, poté ji svlékl, svlékl i sebe, hladil ji na prsou,
líbal, onanoval až došlo k jeho ejakulaci, když toto jednání trvalo asi 60
minut, na stejném místě na konci roku 2006 nebo začátkem roku 2007 v jejím
pokoji si poškozenou posadil na klín, hladil ji a osahával přes oblečení,
svlékl ji, požadoval po ni anální styk, který odmítla, líbal ji, strkal prsty
do konečníku, a dále od podzimu 2006 až do podzimu 2007 při doučování v domě
jejích rodičů jí osahával a líbal přes oblečení, rovněž ji svlékl, líbal a
osahával na prsou a v jednom případě si prohlížel její přirození, když
poškozenou k tomuto jednání přiměl řečmi o její ochraně, vzbuzováním lítosti
nad svým osamělým životem a autoritou kněze,
2. od počátku měsíce listopadu 2009 do ledna 2010 v postavení administrátora
římskokatolické farnosti S. a B. n. S. opakovaně psal AAAAA *) SMS s
erotickým obsahem s dotazy na její sexuální život a jejího přítele, požadoval
zaslání MMS se zobrazením jejího nahého těla, či přirození, nabízel jí, že ji
odnaučí chuti na sex, který jako budoucí jeptiška nemůže provozovat, a
následně v lednu 2010 při opakovaných návštěvách, které inicioval, v jejím
pokoji ji ve dvou případech přes oblečení, hladil na prsou a osahával na
přirození, přiměl ji opakovaně k análnímu styku, u obžalovaného došlo k
vyvrcholení, přitom jednání obžalovaného bylo uskutečněno proti vůli poškozené,
která se mu podrobila vzhledem k respektu k jeho kněžskému stavu,
3. poté, co se seznámil s K. E. a poskytoval jí dlouhodobě pomoc v její
tíživé sociální a rodinné situaci po smrti jejího manžela, začal po ní
požadovat MMS se zobrazením jejího nahého těla či těla její dcery, psal jí
sexuálně podbarvené oplzlé SMS, kontroloval její pobyt, když jí zajistil byt, a
jeho jednání vyvrcholilo v polovině ledna 2010, když ji odvezl svým automobilem
do lesa v B., přiměl z automobilu vystoupit, postavil ji zády ke kapotě vozu,
hladil po těle, osahával na prsou a přirození, snažil se jí svléci
kalhoty, osahával na zadku, ale těsné oblečení se mu nepodařilo svléci, ona
po celou dobu brečela, ale jeho jednání strpěla, obžalovaný pak jednání
zanechal, odvezl ji zpátky do města,
4. od počátku měsíce srpna 2012 do 28. 11. 2013 jako kaplan církve
římskokatolické v H. B. v kostele Nanebevzetí panny Marie v H. B. a v bytě
P. P. zneužil znalosti její osoby z předchozích let, protože věděl, že jí
záleží na jejím církevním životě a církevním společenství a přesto porušila
slib Zasvěcených panen královéhradecké diecéze a žila sexuálním životem se svým
přítelem, zneužil i toho, že jí záleželo na místě kostelnice v kostele v H.
B., začal na ni stupňovat svůj psychický nátlak, když ji při osobním styku v
sakristii kostela před i po bohoslužbách vyzýval, aby se mu svěřila se svým
sexuálním životem a používáním sexuálních pomůcek, tyto hovory s ní vedl i
telefonicky, případně přes webovou kameru, sledoval její sexuální praktiky,
jejichž provedení jí určoval, následně dne 7. 11. 2013 při návštěvě v jejím
bytě si sedl před válendu na podlahu pokoje, zády opřený o válendu, vyzval
poškozenou, aby si sedla k němu zády, hladil ji po vlasech, krku, snažil ji
svléknout vrchní část oblečení, po celou dobu ji vyzýval, aby se nebránila a
nebála, protože s ním je v bezpečí, osahával ji po celém těle, prsou,
přirození a zadku, strkal ji prsty do přirození a zadku, do úst, což ona pod
jeho vlivem strpěla, dále ji uspokojoval přikládáním vibrátoru do pochvy, zadku
a úst,
dále dne 14. 11. 2013 opět v jejím bytě ji odvedl do jejího pokoje, začal ji
líbat na čelo, tváře, krk, poškozená se mu neměla vůli bránit, svlékl ji i
sebe, opět ji osahával na intimních místech, měl s ní vaginální, orální i
anální sex, k vyvrcholení obžalovaného nedošlo, neboť měl poruchu erekce, tak
mu poškozená musela rukou třít jeho přirození s tím, že on přináší oběť, aby ji
nenechal na pospas jí samé, nikomu druhému ani satanovi,
dne 21. 11. 2013 v jejím bytě jí posadil na válendu, začal se svlékat, vyzval i
ji, aby se svlékla, když tak neučinila, začal ji svlékat on, opět s ním měla
vaginální, anální a orální styk u obžalovaného došlo k vyvrcholení, semeno
vystříkl do úst poškozené,
a dále dne 28. 11. 2013 opět v jejím bytě ji navštívil, svlékl jí proti její
vůli, následně i sebe, došlo k sexuálnímu styku, poškozená s obžalovaným měla
vaginální, anální a orální sex, obžalovaný chtěl ejakulovat do úst poškozené,
čemuž se bránila, nakonec na jeho naléhání sperma musela spolknout,
5. od února 2013 do 3. 2. 2014 jako kněz římskokatolické farnosti S. a B. n.
S. po předchozích SMS, ve kterých si domluvil výlet s nezletilou BBBBB *),
kterou znal z výkonu činnosti kněze ve své farnosti a jejíž rodině finančně
vypomáhal, jí zval na návštěvy v P. a to konkrétně od konce února 2013 do
března 2013, na konci měsíce července 2013 nebo srpna 2013, v průběhu listopadu
2013 a 3. 2. 2014 pod příslibem, že jí nakoupí oblečení, když těmto schůzkám
předcházely nejméně čtyři návštěvy v roce 2012, vždy počkal na nezletilou BBBBB
*) na vlakovém nádraží, políbil ji, šli nakupovat, s nakoupenými věcmi pak šli
do bytu na P., ulice S., kde si před obžalovaným musela nezletilá BBBBB *)
všechny zakoupené věci postupně oblékat, obžalovaný si jí při této činnosti
fotil a když se šla nezletilá vykoupat a byla nahá ve vaně, tak za ní přišel do
koupelny, dal si na ruku sprchový gel, začal nezletilou mýt po celém těle,
jezdil jí rukou po prsou i přirození, ta se mu bránila, byla stydlivá, chránila
si prsa i přirození, přes prsa si dávala vlasy, aby jí nebyly vidět, on však v
jejím mytí pokračoval, poté se oblékla do spodního prádla, ležela na matraci a
sledovala film v televizi, obžalovaný si vždy při návštěvách k ní přilehl,
osahával ji na prsou jak přes oblečení tak pod tričkem, prsa ji mačkal,
poškozená se tomuto jednání odtahovala a bránila, obžalovaný v tomto jednání
pokračoval proti její vůli, s jeho jednáním se nikomu nesvěřila, obžalovanému
důvěřovala, neboť byl jejím knězem a pomáhal finančně i její matce,
dále od 31. 7. 2013 z H. B. zasílal obžalovaný SMS nezletilé BBBBB *), ve
kterých ji nabádal, aby si měřila poprsí, břicho, aby se nafotila nahá a
pořízené fotografie nahé postavy či svého přirození mu zasílala, psal jí, že si
ji v P., kam ji zve, pěkně umyje, odnese do postýlky, položí si ji nahou na
svoji hruď a pěkně si to užijí, bude jí mazat, dále s ní probíral její
menstruační cyklus, vyčítal jí, že se vůči němu při jejich setkání stydí, řešil
s ní otázky kolem mužského údu, uváděl, že se svlékne a ukáže jí jak to je,
ukáže jí nějaký film, jak to funguje, řešil s ní otázky kolem jejího
panenství, nechával se oslovovat zdrobnělinami jako otec a přítel nezletilé,
což vyplývá z SMS a MMS z 28. 12. 2013, 30. 12. 2013, 31. 12. 2013, 1. 1. 2014
, 2. 1. 2014, 3. 1. 2014, 4. 1. 2014, 8. 1. 2014, 9.1.2014, 10. 1. 2014, 11. 1.
2014, 13. 1. 2014, 14.1.2014,16. 1. 2014, 17. 1. 2014, 18. 1. 2014, 19. 1.
2014, 20. 1. 2014, 22. 1.2014, 23.1.2014, 24.1.2014, 25.1.2014, 26.1.2014,
27.1.2014, 28. 1. 2014, 30.1.2014, 2.2 2014,
a dne 3. 2. 2014 byl obžalovaný zadržen policií s nezletilou BBBBB *) v P.“.
4. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí věcí specifikovaných v citovaném rozsudku a podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli
funkce, povolání nebo činnosti, při níž by se setkával s nezletilými dětmi a
mladistvými osobami ve věku do 18 let, a to na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové
újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v
Havlíčkově Brodě podané v neprospěch obviněného bylo týmž rozsudkem podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného a
obviněný dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
7. Nejvyšší státní zástupce nejprve nastínil genezi daného případu.
Uvedl, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově
Brodě podala na obviněného obžalobu pro celkem 13 skutků, ve kterých (ve
zkratce řečeno) byl spatřován trestný čin vydírání podle § 235 odst. 11 tr.
zák., trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 tr. zák.,
pokračující zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 a 2,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiích dokonaného činu a pokusu, přečin
sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiích dokonaného
činu a přípravy, přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst.
2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle
§ 193 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud nejprve uznal obviněného vinným
rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 1 T 246/2014, všemi 13 skutky popsanými v
obžalobě, které kvalifikoval v souladu s obžalobou. Odvolací soud tento
rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Nalézací soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1
T 246/2014, tak, že původních 13 skutků zestručnil do 5 skutků a uznal
obviněného vinným výše citovanými trestnými činy, načež soud druhého stupně
rozhodl o odvoláních obviněného a státní zástupkyně shora uvedeným způsobem.
8. V odůvodnění dovolání poté vyjádřil svůj nesouhlas s právním závěrem
soudů nižších stupňů, že u žádného z posuzovaných skutků nebylo prokázáno
násilí, jakož i s jejich argumentací ve vztahu k jednání, jehož se obviněný
dopouštěl vůči poškozené BBBBB *) s tím, že uvedená pochybení měla vliv na
právní kvalifikaci jednání obviněného.
9. Závěr soudů nižších stupňů o absenci násilí označil za rozporný s
jejich skutkovými zjištěními. Namítl, že ze strany soudů jde o nepřiměřené
zlehčování jednání obviněného směřujícího k překonání odporu poškozených,
projevem čehož byl významný zásah do popisu jednotlivých skutků oproti podané
obžalobě a původnímu rozsudku nalézacího soudu. Poukázal na to, že pravdivost
výpovědí poškozených nebyla žádným ze soudů zpochybněna, část poškozených v
několika případech popsala, že ačkoli skutečně v mnohém obviněnému
neodporovaly, dílem se mu pokusily ubránit a klást odpor, pro jeho tělesnou
převahu však bezvýsledně. Se zřetelem k tomu konstatoval, že v těchto případech
muselo být obviněnému zřejmé, že jedná proti vůli poškozených a že za použití
síly překonává jejich vážně míněný odpor, což je nejvýznamněji patrné u jednání
vůči poškozené P. P. a u skutku popsaného v původním rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 26. 2. 2015 pod bodem 6., v menší intenzitě též pod bodem 9. a
dále u poškozené AAAAA *) u skutku popsaného v původním rozsudku pod bodem 2.
a u K. E. u skutku pod bodem 4. Podle nejvyššího státního zástupce došlo v
těchto případech k vynucení si pohlavního styku ze strany obviněného poté, co
poškozené daly najevo svůj nesouhlas, kladly slovní či fyzický odpor, obviněný
však jejich obranu překonal, přičemž výrazněji se pro jeho větší sílu, z důvodu
respektu z něj a obav z možných negativních reakcí bránit nedokázaly, v
návaznosti na což odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 1191/2013. Dodal, že v nyní posuzované věci byla významnou okolností
soudy dovozená závislost poškozených žen na obviněném, jeho důvěryhodnost a
vliv vyplývající z jeho postavení kaplana římskokatolické církve, v důsledku
čehož nemusel vynaložit k překonání jejich odporu intenzivní násilné jednání.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem shrnul, že v těchto několika případech byl
naplněn znak užití násilí a jednání obviněného bylo namístě kvalifikovat nikoli
jen jako trestný čin sexuálního nátlaku, nýbrž jako trestný čin znásilnění.
10. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obviněný užil násilí i vůči
tehdy patnáctileté XXXXX *), a to v případě popsaném pod bodem 1. původního
rozsudku nalézacího soudu. V této souvislosti připomněl vyjádření této
poškozené, že když se jí obviněný snažil strčit prst do konečníku, bránila se
tomu, avšak posléze svou obranu vzdala a na jeho odpor rezignovala, načež
konstatoval, že těmto skutkovým zjištěním odpovídá právní kvalifikace jednání
obviněného i jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
11. Stran jednání obviněného vůči poškozené BBBBB *) namítl, že bylo
posouzeno pouze jako jeden trestný čin, ačkoli mezi jednotlivými případy
pohlavního zneužití byla přetržka několika měsíců, takže nebyla splněna blízká
časová souvislost jakožto podmínka pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku.
Vyjádřil proto své přesvědčení, že toto jednání obviněného mělo být posouzeno
nejméně jako dvojnásobný trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2
tr. zákoníku. Soudům nižších stupňů dále vytknul, že jednání obviněného vůči
poškozené BBBBB *) neposoudily i jako přečin svádění k pohlavnímu styku podle §
202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku a přečin zneužití dítěte k
výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jimi aplikovaná
faktická konzumpce v dané věci nepřichází do úvahy. V této souvislosti uvedl,
že vedle poměrné vysoké trestní sazby spojené s trestným činem podle § 193
odst. 1 tr. zákoníku je namístě přihlédnout i k tomu, že nešlo o ojedinělé,
jednorázové jednání obviněného, který fotografie pořizoval, příp. požadoval
jejich zasílání po dobu několika měsíců, k čemuž dodal, že zhotovené fotografie
měly podobu pornografického díla a obviněnému sloužily k uspokojování jeho
sexuálního pudu. Dále připomněl, že u přečinu svádění k pohlavnímu styku podle
§ 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku soudy dovodily, že závislost
poškozené na obviněném vyplynula z dlouhodobě projevované dobročinnosti k ní a
rodině a nikoli z krátkodobých výhod v podobě zakupovaného oblečení. K tomu
nicméně poukázal na skutečnost, že v předchozích případech při běžných
kontaktech či aktech pomoci rodině k žádnému závadovému jednání v podobě
pohlavních styků a osahávání poškozené nedošlo, nýbrž k němu docházelo až v
bezprostřední návaznosti na schůzky spojené s nákupy oblečení. Vzhledem k tomu,
že obviněný se uvedeného jednání dopouštěl vůči dítěti mladšímu 15 let a po
delší dobu, uzavřel, že mělo být posouzeno jako přečin svádění k pohlavnímu
styku podle § 202 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž ani zde (z podobných důvodů
jako u přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie) nepřichází v úvahu
faktická konzumpce.
12. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že pokud nalézací
soud učinil závěry odlišné od výše popsaného, jeho rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Jestliže v návaznosti na to odvolací soud
rozhodl prakticky stejným způsobem, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu poznamenal, že
soudní praxe shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu i v případě, kdy
se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu, načež namítl, že takového pochybení se dopustily i soudy
v této trestní věci, neboť dovoláním napadené rozhodnutí je zatíženo rovněž
vadou v podobě extrémního nesouladu relevantních zjištění a právních závěrů ve
smyslu rozšířeného výkladu citovaného dovolacího důvodu.
13. S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem
na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky
uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016,
předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 4. 2016,
sp. zn. 1 T 246/2014, jakož i všechna případná další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud
by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným
způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro
tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
14. Obviněný v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím
obhájce namítl, že jeho odsouzení spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že
konkrétní důvody uvádí v připojeném podání, které podepsal sám. Dále vyjádřil
nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, avšak s
ohledem na důvody dovolání stanovené v § 265b tr. ř. tento nesouhlas blíže
neodůvodnil a namítl pouze nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Své
výhrady rozvedené v podání, které podepsal sám, shrnul v dovolání sepsaném
obhájcem tak, že u skutků pod body 2. až 4. není naplněn znak skutkové podstaty
„zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající
důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku.
15. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek podle §
265k tr. ř. zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí. K dovolání připojil přílohu, která není vyhotovena jeho obhájcem,
nýbrž samostatně obviněným a je opatřena pouze jeho podpisem. V dalším podání
obviněný prostřednictvím obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1
tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu, jelikož za situace, kdy nelze
vyloučit, že jeho dovolání bude vyhověno, jsou podle něj dány důvody pro
přerušení výkonu trestu.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který po seznámení se s obsahem dovolání uvedl, že pod
uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze část dovolacích námitek, které však
považuje za neopodstatněné. Pokud bylo dovolání obviněného podáno včas,
navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na
dovolání podané nejvyšším státním zástupcem sdělil, že se k dovolání obviněného
nebude podrobněji vyjadřovat.
17. Obviněný ve své replice označil dovolání nejvyššího státního
zástupce za nedůvodné s tím, že v něm nejvyšší státní zástupce v podstatě jen
opakuje argumenty, které státní zastupitelství uváděla již v předchozích fázích
řízení. Poukázal na to, že těmito argumenty se zabýval jak odvolací soud, tak
Vrchní soud v Praze, kterému byla věc předložena usnesením Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 11. 8. 2015, č. j. 1 T 246/2014–1616, k posouzení, zda
k projednání věci není dána věcná příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové
jako soudu prvního stupně. Připomněl, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. 2 Ntd 11/2015, uvedl, že žádný z provedených důkazů, ani
výpověď poškozené P. P., neprokazují, že by se obviněný vůči ní dopouštěl
násilného jednání nebo že by se tato poškozená měla nacházet ve stavu úplné a
naprosté bezbrannosti, k čemuž dodal, že žádné násilí není prokázáno ani ve
vztahu k dalším poškozeným. Dále odkázal na své vlastní dovolání. Z těchto
důvodů obviněný navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo
zamítnuto.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, jsou přípustná z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný a nejvyšší
státní zástupce jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1
písm. a), b) tr. ř. Jejich dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle §
265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na
místě určeném týmž zákonným ustanovením. Obviněný podal dovolání
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř.
20. V dané souvislosti je ovšem nutno dodat, že Nejvyšší soud
nepřihlížel k podání obviněného označenému jako „Dovolání k Nejvyššímu soudu
odsouzeným E. T.“, jež tvoří přílohu dovolání sepsaného jeho obhájcem.
Nesplnilo totiž zákonnou náležitost vymezenou v § 265b odst. 2 větě první tr.
ř., že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Tento
požadavek spočívající v tom, že obsah dovolání musí být vypracován obhájcem, se
nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z
povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě
taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který
klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na
odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád
případným podáním, které obviněný zpracoval sám, právní účinky dovolání zásadně
nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu /C. H. Beck pod č. T 993/2007/I). Uvedenou formální podmínku
dovolacího přezkumu pak nelze „zhojit“ jen tím, že obhájce z vlastní datové
schránky zašle soudu text zpracovaný obviněným.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (oběma dovolateli uplatněný) důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí vycházet zásadně ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním nejvyššího státního
zástupce. Stran podstatné části jeho dovolacích námitek nicméně nutno
konstatovat, že směřují do oblasti skutkové a procesní, jelikož soudům obou
stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědí poškozených
uvedených v bodech 1. až 4. výroku rozsudku odvolacího soudu) a vadná skutková
zjištění (stran násilí užitého ze strany obviněného vůči těmto poškozeným).
Především z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutků pod body 1. až 4. daného rozsudku.
27. Nejvyšší státní zástupce totiž v daném směru činí výhrady primárně
skutkového charakteru spočívající v tom, že jednání obviněného mělo být v
některých případech (podrobně viz výše rekapitulaci jeho dovolání)
kvalifikováno nikoli jako trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2
tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Tyto
námitky však neopírá o skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádřená
především v popisu skutku rozsudku soudu druhého stupně, nýbrž o skutkový stav
předložený státní zástupkyní v podané obžalobě. V této části dovolání tedy
nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení
provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v podstatné části shledává v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové
námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. K tomu je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud sice může
výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že
nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí
nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému (srov. kupř. čl. 6 Úmluvy).
29. Pokud by bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno jen z
výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce však namítá rovněž
pochybení spočívající jednak v nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 5.
výroku rozsudku odvolacího soudu jako pokračování v trestném činu pohlavního
zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu absence blízké časové
souvislosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku a jednak v neposouzení uvedeného
skutku současně jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle
§ 193 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §
202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Tyto výhrady lze z formálně
právního hlediska podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
30. Stran námitky vůči právnímu posouzení jednání obviněného vymezeného
pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud prvně připomíná, že
pokračováním v trestném činu se podle § 116 tr. zákoníku rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v
souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku.
31. Blízká časová souvislost ve smyslu § 116 tr. zákoníku bude zpravidla
přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné
činnosti. Uvedený výklad však nelze aplikovat dogmaticky bez zřetele k
okolnostem posuzované věci, přičemž v každé konkrétní věci je třeba zkoumat
zejména to, v čem trestná činnost spočívala a jaké byly další skutkové
okolnosti jejího spáchání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011,
sp. zn. 3 Tdo 1134/2010). Např. u majetkové trestné činnosti lze ohledně
naplnění znaku blízké časové souvislosti (za splnění dalších podmínek uvedených
v § 116 tr. zákoníku) obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba
páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní
spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je
obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky.
Na překážku závěru, že se jedná o pokračování v trestném činu, za těchto
okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba
několika měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6
Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Při posuzování
podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti
jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele
na další útok (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn
17/95, publikovaný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Tak kupř. u pokračování v
trestném činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 tr.
zákoníku není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní
zkrácení daně z příjmů za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v
úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu
směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných
faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence
apod.) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo
640/2004, publikované pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr.].
32. Jednání obviněného vůči poškozené BBBBB *) probíhalo od února 2013
do února 2014, kdy byl s touto poškozenou zadržen policií. Jejich jednotlivá
setkání v P., kde docházelo k páchání předmětné trestné činnosti, se
uskutečňovala od února do března 2013, na konci července nebo srpna 2013, v
listopadu 2013 a 3. 2. 2014, přičemž od 31. 7. 2013 obviněný zasílal poškozené
rovněž SMS s výše uvedeným obsahem. Období mezi těmito schůzkami tedy činila
4-5 měsíců (mezi březnem a červencem nebo srpnem 2013), 3-4 měsíce (mezi
červencem nebo srpnem a listopadem 2013) a 3 měsíce (mezi listopadem 2013 a
únorem 2014). Tyto časové údaje v řádech měsíců by samy o sobě mohly
odůvodňovat přetržení blízké časové souvislosti coby formálního znaku
pokračování v trestném činu, nicméně nutno je posoudit i se zřetelem k dalším
okolnostem souzeného skutku. Obviněný byl jednoznačně po celou dobu (únor 2012
– únor 2013) veden jednotným záměrem vylákat poškozenou na „výlet“ do P. pod
příslibem nákupu oblečení, aby si vytvořil vhodné podmínky pro její následné
pohlavní zneužívání. Tento svůj záměr ovšem s ohledem na konkrétní okolnosti
posuzovaného případu (především, že tehdy cca třináctiletou poškozenou musel
vylákat do místa vzdáleného od jejího bydliště mimo dozor její rodiny), nemohl
realizovat každý den či každý týden, jako tomu bývá např. u pokračování v
majetkové trestné činnosti. Naproti tomu tak musel činit s větším časovým
odstupem, přičemž je zapotřebí přihlédnout i k jeho přípravnému jednání, kdy
mezi jednotlivými schůzkami v P. probíhala mezi jím a poškozenou SMS
komunikace, prostřednictvím níž si vytvářel podmínky pro následné páchání
trestné činnosti. I toto přípravné jednání v „mezidobích“ setkání s poškozenou
v P. je tudíž zapotřebí považovat za součást jeho protiprávního jednání. Právě
vzhledem k těmto skutečnostem nutno právní kvalifikaci skutku pod bodem 5.
výroku rozsudku odvolacího soudu jakožto pokračování v zvlášť závažném zločinu
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku označit za správnou a
související námitku nejvyššího státního zástupce za zcela neopodstatněnou.
33. K jeho výhradě ohledně neposouzení skutku pod bodem 5. výroku
rozsudku soudu druhého stupně i jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě
pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve připomíná
některé teoretické souvislosti.
34. Trestného činu podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel,
který přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě
pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém
díle. Za pornografické dílo zobrazující dítě lze pokládat např. snímky
obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem
sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či
předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé
snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru
díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob
trpících sexuální deviací (tj. v tomto případě osob, pro které jsou sexuálně
atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto
osoby vyhledávají (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7
Tdo 1077/2004, publikované pod č. 35/2005 Sb. rozh. tr.).
35. V popisu skutku pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu se
uvádí, že obviněný zasílal poškozené SMS, ve kterých ji nabádal, aby se
nafotila nahá a pořízené fotografie nahé postavy či svého přirození mu
zasílala. K tomu nutno předně konstatovat, že takové jednání by mohlo být
posouzeno toliko jako pokus trestného činu podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku,
jelikož v příslušné části tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého
stupně se neuvádí, že by k výrobě takových fotografií v důsledku nabádání
obviněného již došlo. Nicméně ani taková právní kvalifikace není v daném
případě namístě, jelikož „fotografie nahého těla či přirození poškozené“
nemožno považovat za pornografické dílo ve smyslu výše uvedených obecných
východisek. Nejedná se totiž o takový popis fotografií, který by umožňoval
jejich posouzení jako sexuálně dráždivých snímků poškozené, resp. snímků
obnažené poškozené v polohách vyzývavě předvádějících její pohlavní orgány nebo
snímků zachycujících polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s
poškozenou. Zobrazení „pouze“ nahého těla ani nahého přirození nelze bez
dalšího považovat za pornografické dílo ve smyslu § 193 odst. 1 tr. zákoníku, a
to ani za předpokladu, že by „postačovaly“ k vlastnímu sexuálnímu uspokojení
obviněného. Ani této dovolací námitce nejvyššího státního zástupce tak nelze
přiznat žádné opodstatnění.
36. Stran poslední výhrady nejvyššího státního zástupce, že skutek pod
bodem 5. výroku rozsudku soudu druhého stupně měl být posouzen i jako trestný
čin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr.
zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující.
37. Trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za
pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné
srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo
prospěch, přičemž takový čin spáchá na dítěti mladším patnácti let a v jeho
páchání pokračuje po delší dobu.
38. Soud druhého stupně v daných souvislostech uvedl, že skutek pod
bodem 5. výroku jeho rozsudku není potřebné posuzovat i jako trestný čin podle
§ 202 tr. zákoníku, neboť závislost poškozené BBBBB *) na obviněném vyplynula z
jeho dlouhodobě projevované dobročinnosti vůči poškozené a celé její rodině,
nešlo o reakci na momentální krátkodobou výhodu v podobě oblečení zakoupeného
při návštěvě v P. (viz str. 17 jeho rozsudku). S takovou argumentací nicméně
nelze souhlasit, jelikož naplnění výše popsané skutkové podstaty trestného činu
svádění k pohlavnímu styku nevyžaduje „závislost“ poškozeného na pachateli, jak
v odůvodnění rozsudku naznačuje soud druhého stupně. Naproti tomu nutno vzít v
potaz ty okolnosti souzeného jednání, podle nichž obviněný cca třináctiletou
poškozenou BBBBB *) opakovaně po dobu několika měsíců zval na výlety do P. pod
příslibem, že jí bude nakupovat oblečení, které si poškozená následně musela v
bytě na ulici S. před obviněným postupně oblékat, přičemž si ji fotil, poté ji
při koupání myl po celém těle a při sledování televize ji osahával na prsou.
Závěr odvolacího soudu, že poškozená byla v určitém vztahu závislosti na
obviněném, tak nemění nic na skutečnosti, že obviněný ji právě i za účelem
toho, aby se před ním obnažovala či aby ji mohl mimo dosahu blízkých osob
pohlavně zneužívat, poskytoval úplatu v podobě nakoupeného ošacení. Lze si
představit situaci, kdy by obviněný poškozenou zval do P. bez toho, aby jí
nakupoval oblečení, a tato by jeho následné pohlavní zneužívání strpěla toliko
z důvodu její závislosti na jeho osobě, přičemž právní posouzení takových
skutkových okolností by dostatečně postihla skutková podstata trestného činu
podle § 187 tr. zákoníku. Nicméně v nyní posuzované věci, kdy obviněný cca
třináctileté poškozené BBBBB *) opakovaně po delší dobu poskytoval za výše
popsaným účelem i úplatu v podobě oblečení, je namístě závěr, že takové jednání
naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm.
a), c) tr. zákoníku. Související dovolací námitku nejvyššího státního zástupce
tak lze označit za důvodnou.
39. Opodstatněná je také výtka nejvyššího státního zástupce vůči
tvrzení soudu druhého stupně, že skutek pod bodem 5. výroku jeho rozsudku nelze
posoudit i jako trestný čin podle § 202 tr. zákoníku z důvodu tzv. faktické
konzumpce. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tzv. faktická konzumpce, která
vylučuje jednočinný souběh trestných činů, je dána tehdy, když jeden trestný
čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným
činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu.
Předpoklady tohoto důvodu vyloučení jednočinného souběhu trestných činů jsou
vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat
trestných činů nebo jejich trestních sankcí (usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 6. 6. 1986, sp. zn. 11 To 49/86, publikované pod č. 10/1987 Sb. rozh. tr.).
Za situace, kdy obviněný za účelem realizace každého dílčího útoku
spočívajícího v pohlavním zneužití poškozené tuto nalákal na výlet do P. pod
příslibem, že ji nakoupí oblečení (když navíc věděl, že rodina poškozené není v
dobré finanční situaci), nelze toto jeho opakované a promyšlené jednání
posoudit jako relativně málo významný prostředek k páchání trestného činu podle
§ 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nadto lze poznamenat, že souběh trestného činu
podle § 187 tr. zákoníku s trestným činem podle § 202 tr. zákoníku není
vyloučen ani z důvodu poměru speciality nebo subsidiarity mezi těmito trestnými
činy (srov. též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 1960).
40. Nejvyšší soud na tomto místě shrnuje, že vzhledem k důvodnosti části
dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce [že skutek pod bodem 5. výroku
rozsudku odvolacího soudu měl být posouzen i jako trestný čin podle § 202 odst.
1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku], je zapotřebí zvážit, zda jeho dovolání
poskytuje dostatečný podklad pro kasační zásah Nejvyššího soudu nebo zda
přichází v úvahu jiný způsob rozhodnutí o dovolání.
41. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.
ř. je možné dovolání odmítnout, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by
nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu
dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nutno tedy uvážit,
zda právní kvalifikace skutku pod bodem 5. i jako trestného činu svádění k
pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku je
způsobilá zásadně ovlivnit postavení obviněného nebo zda je výše řešená otázka
ve vztahu k této právní kvalifikaci po právní stránce zásadního významu.
42. Jak již výše uvedeno, obviněný byl rozsudkem soudu druhého stupně
odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému (nepodmíněnému) trestu
odnětí svobody v trvání 3 let. Trestní sazba vymezená v § 202 odst. 2 tr.
zákoníku činí 6 měsíců až 5 let trestu odnětí svobody, zatímco trestní sazba
podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku činí 2 léta až 10 let trestu odnětí svobody.
Za této situace by byl obviněnému [za předpokladu posouzení skutku pod bodem 5.
též jako trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku]
stejně ukládán trest odnětí svobody podle trestní sazby stanovené v § 187 odst.
2 tr. zákoníku. Konkrétní výměra tohoto trestu by se při uvážení všech
rozhodných okolností v mezích § 39 a násl. tr. zákoníku nemohla vzhledem k
zákonné trestní sazbě uvedené v § 202 tr. zákoníku při nezměněném skutkovém
základu věci nikterak významně lišit od výměry trestu již uloženého. Projednání
dovolání nejvyššího státního zástupce by tedy nebylo způsobilé postavení
obviněného nijak zásadně ovlivnit. Ani právní názor Nejvyššího soudu ve vztahu
k vhodnosti posouzení skutku pod bodem 5. i jako trestného činu podle § 202
odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku není po právní stránce zásadního
významu (o čemž napovídá již skutečnost, že takovou právní kvalifikaci ani
nebylo zapotřebí blíže odůvodňovat souvisejícími doktrinálními či judikaturními
východisky, nýbrž postačilo vycházet ze zákonné dikce příslušného trestného
činu).
43. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, nýbrž jeho
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
44. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného, který zpochybnil
právní kvalifikaci skutků pod body 2. až 4. rozsudku odvolacího soudu z důvodu
absence znaku „zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho
vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku.
Tuto výhradu sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. označit za uplatněnou formálně právně relevantně, nicméně z
materiálního hlediska jí nelze přiznat žádné opodstatnění.
45. K tomu Nejvyšší soud v první řadě předesílá, že obsahově shodné
námitky uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby před soudem druhého stupně,
který se s těmito náležitě vypořádal. Pro případ takového okruhu námitek je
navíc nezbytné poukázat přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj.
vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
46. Nejvyšší soud pouze nad rámec související a věcně správné
argumentace odvolacího soudu na str. 15-16 jeho rozsudku, na níž možno v plném
rozsahu odkázat, uvádí následující. V případě skutků vymezených pod body 2. až
4. výroku rozsudku soudu druhého stupně byla jednáním obviněného naplněna jak
alternativa „zneužívaje závislosti“, tak alternativa „zneužívaje svého
postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst.
2 tr. zákoníku, byť k naplnění této skutkové podstaty by postačovalo i naplnění
jedné u uvedených alternativ.
47. V obecné rovině lze připomenout, že závislost je stav, v němž se
osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru
odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický
poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává). Pojem
zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu je
širší pojem, než že pachatel zneužil závislosti osoby (např. svěřené jeho
dozoru), protože postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje
jakékoli postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo působí svou
autoritou na poškozeného. Takové postavení zahrnuje vedle vztahů vytvořených na
základě svěření dozoru i jiné vazby mezi pachatelem a obětí, které nejsou
spjaty přímo s povinností dozoru nad takovou osobou, ale obviněný již tím, v
jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu,
popř. ji (svými úspěchy, schopnostmi apod.) ovlivňuje. Za postavení, z něhož
vyplývá důvěryhodnost nebo vliv, lze konkrétně považovat např. postavení
nadřízeného v zaměstnání, vedoucího umělecké skupiny nebo jiných podobných
uskupení, kde je pachatel ve vztahu k ostatním členům uznávanou autoritou, dále
vysokého státního úředníka atd. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 1855).
48. Jednání obviněného vůči poškozené AAAAA *) a P. P. popsané ve
skutcích pod bodem 2. a 4. výroku rozsudku odvolacího soudu přitom spočívalo
jak v zneužití jeho postavení římskokatolické autority (administrátora farnosti
nebo kaplana), kterým působil na tyto silně věřící poškozené, tak v zneužití
jejich závislosti, jelikož byly v určitém (náboženském) směru odkázány na
obviněného, v důsledku čehož se podrobily i jeho sexuálnímu nátlaku. Poškozená
AAAAA *) v dané době zvažovala odchod do kláštera a poškozená P. P. byla
kostelnicí, o níž obviněný věděl, že jí záleží na církevním životě a
společenství, jakož i to, že porušila slib Zasvěcených panen královéhradecké
diecéze. Poměr mezi obviněným v pozici administrátora farnosti (skutek pod
bodem 2.) či kaplana (skutek pod bodem 4.) a s církví úzce spjatými poškozenými
– kostelnicí a osobou zvažující odchod do kláštera – tudíž lze považovat za
poměr závislosti ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Od těchto jednání
obviněného nutno odlišit skutek vymezený pod bodem 3. výroku rozsudku soudu
druhého stupně vůči poškozené K. E., jelikož vůči ní nevystupoval v postavení
náboženské autority. Nicméně obviněný byl i vůči této poškozené v určitém
autoritativním postavení, z něhož zásadně ovlivňoval její život, když pro ni
relativně dlouhodobě organizoval a zajišťoval finanční a sociální pomoc, což v
její obtížné sociální situaci po smrti manžela nepochybně vytvořilo i faktický
vztah závislosti na obviněném, který těchto skutečností následně zneužil k
sexuálnímu nátlaku vůči poškozené.
49. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nutno konstatovat, že námitky
obviněného, s nimiž se správně vypořádal již soud druhého stupně, jsou zjevně
neopodstatněné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl.
50. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je
třeba uvést, že se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvod pro
přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o
podnětu obviněného k uvedenému postupu rozhodnout samostatným (negativním)
výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
51. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.