7 Tdo 392/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněné Nely Liskové, trvale bytem Ladislava Hosáka 1001/13, Ostrava-Bělský les, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2024, sp. zn. 6 To 292/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 55/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Nely Liskové odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 1 T 55/2023, byla obviněná Nela Lisková uznána vinnou dvěma přečiny podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle § 356 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku deaktivovat uživatelský účet na sociální síti provozované pod obchodní značkou X, s označením Nela Lisková a adresou @liskova_nela, který je dostupný na https://twitter.com/liskova_nela, a následně podniknout kroky směřující k trvalému smazání tohoto uživatelského účtu, a to v souladu s podmínkami předmětné sociální sítě.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2024, sp. zn. 6 To 292/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obviněná se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě, zmíněných přečinů dopustila jednáním spočívajícím v tom, že jednak (1) nejméně v období od 15. 7. 2019 do 5. 3. 2021, z přesně nezjištěného místa v České republice, prostřednictvím internetu minimálně na sociální síti Facebook a na internetovém portálu rukojmi.cz, záměrně uveřejňovala nenávistné a manipulativní příspěvky namířené vůči členům České pirátské strany, popřípadě přebrala příspěvek jiného autora a tento následně upravovala za účelem zvýšení negativního společenského dopadu, konkrétně dne 15.

7. 2019, a poté opět dne 5. 12. 2019 na svém profilu na sociální síti Facebook uveřejnila zprávu obsahující mimo jiné text „Moderní a inteligentní bytová politika je pro nás jednou z priorit. Češi jsou obvykle zvýhodněni tím, že pracují a mohou se tak v pohodě zadlužit hypotékou na zbytek života. Všichni však takové štěstí nemají. Miliony Afričanů takové možnosti nemá, a proto jim musíme pomoci a učinit z České republiky důstojnou zemi, kde nás bude každý mladý Afričan chtít kulturně obohatit svojí přítomností.

Věříme, že bychom v ČR mohli v první vlně přijmout desítky tisíc uprchlíků a věnovat jim pro jejich pohodlí startovní byty pro mladé.“, který vydávala za výrok O. R. Příspěvek ze dne 15. 7. 2019 uvedla vlastním textem „Piráti byli dosazeni do politiky pouze za účelem totálního rozkladu a zničení ČR! Nezajímají je zájmy ČR, pracují v zájmech politické mafie EU a USA a přesně z těchto zdrojů mají finance na devastaci ČR, kterou chtějí přenechat invazivním na úkor původního národa!“ a připojila k němu portrétní fotografii O.

R., příspěvek ze dne 5. 12. 2019 uvedla vlastním textem „Vážení přátelé, tak toto je tedy silný argument: Češi jsou obvykle zvýhodněni tím, že pracují a mohou se tak v pohodě zadlužit hypotékou na zbytek života.“ a připojila k němu odlišnou portrétní fotografii O. R. V blíže nezjištěný den mezi 5. 12. 2019 a 7. 12. 2019 pak na svém profilu na sociální síti Facebook uveřejnila zprávu „Vážení přátelé, stalo se již tradicí, že Piráti a jim podobní ´demokraté´ vypustili veřejně totální nesmysl a pak své výroky vydávají za hoax, protože neunesou reakci veřejnosti a kritiku jejich vlastní hlouposti.

Toto je přesně tento případ.“, pod kterou umístila text převzatý z profilu O. R., dne 8. 12. 2019 na svém profilu na sociální síti Facebook uveřejnila zprávu "Vážení přátelé, paní poslankyně za Piráty O. R. zveřejnila na svém FB profilu výhružku zabitím směřovanou na mě. Toto bych v našem právním státě asi měla řešit trestním oznámením a paní ´Pirátka´, která tento výrok podporuje by ho měla vysvětlit. Nebo snad mohou Piráti podporovat vyvražďování nás - oponentů jen proto, že se mohou zbaběle ukrývat za poslaneckou imunitu? Až tak daleko jsme došli?", pod který umístila grafiku a text převzaté z profilu O.

R. a na sociální síti Facebook v blíže nezjištěný den od 5. 12. 2019 do 11. 12. 2019 zveřejnila na adrese http://www.rukojmi.cz/clanky/domaci-politika/9456-nela-liskova-otevreny-dopis-mi stopredsedkyni-piratu-o.-r.

článek s titulkem „Nela Lisková – otevřený dopis místopředsedkyni Pirátů O. R.“, ve kterém navazuje na své předchozí příspěvky umístěné na sociální síti Facebook, přičemž tento článek obsahuje mimo jiné text „Taky jsem stejně jako vy matka a musím konstatovat, že je mi z vaší strany zle. Je mi zle z vašich útočných praktik, udavačství, je mi zle z toho, jak podporujete úchyly a muslimské vrahy, které v součinnosti s neziskovými organizacemi taháte do naši kdysi relativně bezpečné země. Je mi zle z toho, jaké prostředí vaše strana vytváří pro naše děti, které většina slušných lidí v naší zemi vychovává k tradičním hodnotám, nikoli k těm ´evropským´, jaké propagujete vy – Piráti a pornoherec J.

J., údajně spolupracující s BIS a ještě tak hloupě, že se vždy sám díky neschopnosti mlčet propálí. Jako žena a matka vámi a vaší stranou nanejvýš pohrdám a považuji vás za zločineckou organizaci. Nedokážete být jednotní ani jako strana. Veřejně řešíte vaše vnitrostranické spory o koryta a prostřednictvím vašeho totálně hloupého primátora H. likvidujete mezinárodní vztahy nejen s Čínou a Ruskem, což má za následek miliardové ztráty, za které nesete vy Piráti přímou zodpovědnost. Vždy jsem si myslela, že největší lidský odpad v politice je TOP 09, ČSSD, KDU-ČSL a ODS, ale vy jste všechny tyto nelidské zrůdy svými činy dalece překonali, a to v rekordním čase.

Před vámi musíme ochránit naše tradiční rodiny, které tak rádi zatracujete výměnou za úchylácké páry, které by děti jen prznily. Před vámi musíme ochránit naši vlast a doufat, že za své zločiny jednou ponese vaše neofašistická strana veřejně podporující terorismus plnou zodpovědnost“, přičemž odkaz na tento článek na svém profilu na sociální síti Facebook uváděla ve svých příspěvcích či komentářích opakovaně nejméně dne 11. 12. 2019, 2. 1. 2020, 20. 1. 2020, 31. 1. 2020, 1. 2. 2020, 3. 6. 2020 a 5.

3. 2021, po kteroužto dobu byl článek veřejné dostupný. Z výše uvedeného je zřejmé, že tyto své výroky v uvedeném období opakovala a stupňovala tak, aby zajistila jejich vyšší dosah a líbivost na sociálních sítích a oslovila jimi co nejvíce uživatelů, přičemž si byla vědoma, že se jedná o zcela nepravdivá či překroucená tvrzení schopná vyvolat ve čtenářích hněv směřovaný vůči členům a voličům České pirátské strany.

4. Dále potom obviněná (2) dne 11. 6. 2023 v 16:55 hod. z dosud nezjištěného místa na území České republiky, ze svého uživatelského účtu na sociální síti Twitter, nyní provozované pod obchodní značkou X, kde vystupovala pod uživatelským profilem s označením Nela Lisková s adresou @liskova_nela, sledovaném 2557 lidmi, v jehož popisu se označila za ředitelku Institutu Ochrana práv občanů, z. ú., IČO: 190 90 421, na který odkazuje i logo ústavu na hlavní stránce profilu, vložila jako veřejný příspěvek ve znění „Doufám, že každý, kdo podporuje tuto nacistickou zrůdu a jeho stoupence, ponese plnou zodpovědnost. Deukrajinizace a denacifikace ČR, to bude náš úkol!“, k němuž připojila fotografii Volodymyra Zelenského, prezidenta Ukrajiny, zachyceného v tmavě zeleném triku se znakem Ozbrojených sil Ukrajiny, a který je dostupný z webové adresy https://twitter.com/liskova_nela/status/1667908406043107328, měl dosah 25,9 tisíc uživatelů, načež na otázku diskutujícího pod tímto příspěvkem, zda si je plně vědoma, co píše, potvrdila svůj postoj zveřejněném odpovědi dne 11. 6. 2023 ve 20:08 hod. slovy ve znění „Samozřejmě a plně si stojím za každým slovem. Vás kolaboranty spravedlnost brzy dožene. Nacismus a fašismus nemá v dnešním světě místo“. Takto jednala s cílem jednak vyvolat strach z toho, že kdo bude podporovat Ukrajinu, může mu být způsobena blíže nespecifikovaná újma, jednak vyzvat své sledující k odstranění Ukrajinců z České republiky a potlačení jakéhokoliv ukrajinského prvku v České republice proto, že jde podle jejího mínění o nacisty nebo stoupence nacismu, což tímto zvoláním označila za vlastní úkol určený ke splnění v brzké době, a tyto příspěvky jsou dosud na jejím profilu dostupné.

II. Dovolání obviněné a vyjádření státního zástupce

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř.

6. Namítla, že soud prvního stupně rozhodl podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku tak, že jí uložil přiměřenou povinnost deaktivovat uživatelský účet na sociální síti a následně podniknout kroky směřující k trvalému smazání tohoto uživatelského účtu. Zmíněná povinnost však nemá oporu v trestním zákoníku, který v ustanovení § 48 odst. 4 nic takového nezná. Dodala, že pro trestní zákoník je analogie v České republice prostřednictvím čl. 39 Listiny základních práv a svobod ústavně zakázána.

7. Obviněná dále uvedla, že soud prvního stupně ve věci příspěvků, kterými byla napadána politika Pirátské strany, „zasáhl do nezávislosti soudů“, protože se svým výrokem zapojil do soutěže politických stran, přičemž užil dvojí metr. Pokud by totiž tímto způsobem útočila na politické strany typu ANO, SPD, KSČM, popř. na strany mimoparlamentní, orgány činné v trestním řízení by se věcí nezabývaly. Soudu prvního stupně pak není známa Ústava České republiky, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod, v níž jsou garantována politická práva a svoboda myšlení. V případě politické strany Piráti a její představitelky poslankyně O. R., vůči které směřovala své příspěvky, měl soud prvního stupně postupovat tak, „jak je zvykem postupovat vůči oponentům“ v případě ANO, SPD, KSČM a exprezidentu Ing. Miloši Zemanovi, tedy s odkazem na to, že politik musí snést vyšší míru kritiky, což se týká i politické strany či hnutí, a dovodit, že se trestného činu nedopustila. Obviněná vyjádřila svůj politický názor, což ve světle posledního nálezu Ústavního soudu ve věci L. V. nemůže být trestné.

8. Nakonec obviněná namítla, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a vydal rozhodnutí, které neodpovídá skutkovému stavu věci, přičemž odmítl výslech navržených svědků, bez řádného odůvodnění, ačkoli na jejich slyšení obviněná trvá.

9. V návaznosti na to navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně a ve svém odvolání. Pokud jde o námitku obviněné týkající se jí uložené přiměřené povinnosti deaktivovat uživatelský účet podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku, reagoval odvolací soud na obdobnou odvolací námitku v bodu 10 odůvodnění svého usnesení připomenutím, že výčet druhů přiměřených povinností v § 48 odst. 4 tr. zákoníku je pouze demonstrativní. Není tak vyloučeno ani uložení jiných povinností zde nevyjmenovaných. Státní zástupce poukázal v tomto směru na rozhodnutí publikované pod č. 56/2013 Sb. rozh. tr. V této části tedy státní zástupce podřadil námitku dovolacímu důvodu, a to podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

11. Další námitky obviněné (tvrzení, že soud má dvojí metr a mírněji posuzuje útoky proti stranám považovaným za populistické nebo extremistické, nebo že pouze vyjevila svůj politický názor, což nemůže být trestné) jsou podle státního zástupce obecným steskem zaměřeným proti činnosti českých soudů, který není opřen o žádný z konkrétních dovolacích důvodů. V této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

12. Pokud obviněná brojila proti skutkovému stavu věci a proti tomu, že soud prvního stupně odmítl výslech navržených svědků bez řádného odůvodnění, muselo by pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jít o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), obviněná by musela konkrétně vymezit, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, resp. které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Obviněná takovým způsobem své dovolání nevymezila. První variantě (zjevný rozpor) její námitky neodpovídají, druhou variantu (procesní nepoužitelnost důkazu) ani nenaznačila a třetí variantu (odmítnutý důkazní návrh) popsala natolik neurčitým způsobem, že není patrno ani které důkazy nebyly provedeny ani proč byly tyto podstatné. V této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

13. K opomenutým důkazům státní zástupce dodal, že soud prvního stupně se v bodu 17 odůvodnění svého usnesení jednotlivými důkazními návrhy obhajoby pečlivě zabýval. Ani tehdy obhajoba neuvedla, za jakým konkrétním účelem by měli být navrhovaní svědci vyslýcháni. Soud odvolací pak v bodu 4 odůvodnění svého usnesení s argumentací soudu prvního stupně plně souhlasil.

14. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

17. Nejvyšší soud dále připomíná, že je v dovolacím řízení vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Dovolání je totiž značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který proto obviněný může podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů, a Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). Úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

18. Následně bylo namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

19. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., přičemž blíže nespecifikovala, jaké ze svých námitek podřadila pod ten který z uplatněných dovolacích důvodů. Nicméně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých).

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli nebylo některý druh trestu možno uložit. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

21. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že dílem dovolací argumentace nejspíše směřovala k tvrzení naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněnou neuvedeného), s odkazem na který, je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněné posoudil obsah dovolání i z tohoto pohledu. Pro úplnost rovněž Nejvyšší soud dodává (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojila pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Obviněná konkrétně neuvedla, kterou z výše uvedených alternativ dovolacího důvodu uplatnila, ani neupřesnila, kterého skutku se její tvrzení týká, nicméně pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku, kterou brojila proti tomu, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy, resp. pokud (obecně a stručně) uvedla, že „soud prvního stupně odmítl výslech navržených svědků, bez řádného odůvodnění, kdy na jejich výslechu nadále trváme“.

23. Z takto formulované námitky obviněné však není patrné, které konkrétní důkazy (výslechy) nebyly nesprávně provedeny ani proč byly tyto důkazy považovány za podstatné ve smyslu výše popsaného výkladu. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že Okresní soud v Ostravě se ve svém rozhodnutí jednotlivými důkazními návrhy obhajoby (v danou dobu předloženými) pečlivě zabýval. Ačkoli obhajoba neuvedla, za jakým konkrétním účelem by měli být navrhovaní svědci vyslýchání, podrobně a dostatečně odůvodnil neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů a jejich zamítnutí z důvodu nadbytečnosti. Soud odvolací pak v bodu 4 odůvodnění svého usnesení s argumentací soudu prvního stupně souhlasil. Nejvyšší soud tak shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

24. Obecně pak platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

25. Pokud bylo vůbec možné námitky obviněné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem podřadit, shledal je Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Těžiště námitek obviněné spočívalo ve výhradách směřujících proti správnosti právního posouzení skutkového děje, a to konkrétně uvedeného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jako trestného, tedy jednání podřaditelného pod skutkovou podstatu přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

27. K tomu obviněná především tvrdila, že pokud by shodným způsobem útočila na opoziční či mimoparlamentní strany, orgány činné v trestním řízení by se věcí nezabývaly, resp. jako trestné by její jednání neposoudily. Uvedená argumentace, byť napadá i nesprávnost právního posouzení, se opírá především o údajný nesprávný procesní postup soudů, což by se již nacházelo mimo jakýkoli zákonem stanovený dovolací důvod. Souhrnně k celé této námitce tudíž Nejvyšší soud jen konstatuje, že aplikovaná skutková podstata je ve své základní podobě naplněna, pokud někdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Uvedená formulace je zjevně obecná a zásadně nepostihuje jen některá jednání vůči skupinám osob, např. podle toho, zda se stran politických názorů hlásí k tomu či onomu politickému proudu, stejně tak není rozhodné, o jaký národ, rasu, etnickou skupinu apod. v konkrétním případě jde. Spáchání zmíněného trestného činu se tedy zásadně odvíjí od naplnění znaků jeho skutkové podstaty, naopak názorové preference či příslušnost k určité skupině v daném smyslu nemají ani hmotněprávní, ani procesněprávní dopady. Úvaha obviněné, zda by bylo stran příznivce či kritiky jiné politické strany politické strany postupováno shodně, se tak zcela míjí se souvisejícími ustanoveními.

28. Nejvyšší soud současně z podnětu dovolání přezkoumával konkrétní věc, resp. konkrétní rozhodnutí, a nepřísluší mu v tomto řízení abstraktně posuzovat obecné a blíže neupřesněné tvrzení obviněné, „jak je zvykem postupovat vůči oponentům“ v případě vyjádření jiných (odlišných) politických názorů.

29. Obviněná se dále dovolávala ochrany svých výroků s ohledem na čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž své jednání považovala za pronesení (vyjevení) politického názoru, které tudíž mělo být soudy hodnoceno jako beztrestné; k tomu bez dalšího odkázala na poslední nález Ústavního soudu ve věci L. V. (zjevně míněn nález ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24).

30. Nejvyšší soud zde především uvádí, že takto předložená argumentace je poměrně kusá a nekonkrétní, neboť situace jistě není tak jednoduchá, že by každý projev osoby, který by měl určité politické souvislosti, měl být bez dalšího podřazen pod zmíněný čl. 17 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že by byl nutně beztrestný (srov. např. § 355, § 364, § 403 apod. tr. zákoníku).

31. Lze jistě přisvědčit obviněné (byť to nijak blíže neodůvodnila), že zmíněný článek zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Ochrana svobody projevu je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ochrana poskytovaná čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod se vztahuje nejen na projevy, které jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Svobodu projevu lze omezit pouze za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Tato omezení je nutno chápat jako výjimku, která nesmí být rozšiřována ani extenzivně interpretována. Dochází-li k omezení svobody projevu prostředky trestního práva, musí tak být činěno jen za důsledného respektování principu ultima ratio. Jistě je takto obzvlášť obezřetně třeba postupovat u tzv. politických projevů, tedy projevů týkajících se politiky v užším smyslu i celospolečenských témat. Tyto projevy požívají nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se beze strachu z postihu k věcem veřejným je klíčová pro řádné fungování demokracie.

32. Další úvahy ohledně tohoto článku Listiny základních práv a svobod přinesl obviněnou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, přičemž obviněná měla stručně za to, že je přiléhavý na její případ. V dané věci bylo nicméně obviněnému kladeno za vinu spáchání přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku, a to vyslovenému v poněkud odlišném smyslu, významu a souvislostech, než tak učinila ve svých projevech obviněná, což neumožňuje jednoduché ztotožnění obou kauz (opět k tomu bližší dovolací argumentace absentuje). Nicméně z tohoto nálezu vyplývají určitá východiska, která Nejvyšší soud považuje za potřebná ve stručnosti uvést.

33. Ústavní soud zejména nezpochybnil legitimní zájem státu bránit se různými způsoby proti šíření dezinformací všeho druhu. Avšak dodal, že ani šíření dezinformací není vyňato z dosahu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že by je bylo možno (poté, co budou takto kvalifikovány) bez dalšího jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem. I na šíření dezinformací se tedy ústavní garance svobody projevu plně uplatní, a lze je tedy omezit jen zákonem a za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tzn. je-li to nezbytné v demokratické společnosti a jen pro dosažení přípustných cílů, tj. pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, pro ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V tomto kontextu pak platí, že škodlivost dezinformací, resp. projevu, který znaky dezinformací vykazuje, představuje faktor podstatný při poměřování legitimity a nezbytnosti omezení svobody takového projevu.

34. Rovněž bylo zmíněno, že míra ústavně přijatelného omezení svobody projevu a šíření informací se odvíjí mimo jiné od toho, zda má projev charakter skutkového tvrzení či hodnotícího (názorového) soudu. Rozdíl spočívá zejména v tom, že zatímco existenci faktů lze prokázat, pravdivost jejich hodnocení či názoru prokázat nelze, a přípustnost jejich vyjádření tak ani nelze prokázáním jejich pravdivosti podmiňovat. Hodnotící soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují, proto platí, že „vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany“ (cit. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/11).

35. Ústavní soud pak trefně odkázal – s přihlédnutím k tomu, že posuzoval věc, v níž byl obviněný shledán vinným, jak již bylo řečeno, přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku – na rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Schenck v. United States, 249 U.S. 47 (1919), podle něhož by se ani nejširší ochrana svobody projevu nevztahovala na člověka, který lživě vykřikuje v divadle „hoří“ a vyvolává paniku. Jinak řečeno, Ústavní soud pro zmíněnou skutkovou podstatu požadoval určitou poplašnost na straně proneseného výroku, která je dána kupříkladu v naznačené situaci v divadle (kde je dalším lidem předkládán skutkově zcela nepravdivý stav, přičemž tito lidé jsou odkázáni na víru v to, co uvádí autor výkřiku, s rizikem vážných následků, pokud mu neuvěří, to vše v časovém tlaku), a naopak nebyla shledána v jím posuzovaném případě (hybridní výrok obviněného politického charakteru v projednávané věci, který spíše vyvolal debatu o správnosti vyslovených tvrzení, navíc to vše ve vztahu k jistému procesu, jenž bude trvat několik let).

36. V návaznosti na to a ve smyslu obdobně vedených úvah (do jisté míry obecných, neboť více mu obsah předložené dovolací argumentace neumožňoval) Nejvyšší soud nahlédl i na posuzované jednání obviněné Nely Liskové (kterým měla, pokud jde o bod 1. výroku o vině, veřejně podněcovat k nenávisti k jiné skupině osob a činit tak veřejně přístupnou počítačovou sítí), a to zejména s přihlédnutím ke znakům podněcování k nenávisti. Nenávistí se přitom rozumí zvláště silný negativní emocionální vztah k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob. Podněcující projev pachatele pak musí být svým obsahem v celkovém jeho kontextu potenciálně způsobilý takové silné negativní emoce v adresátech vyvolat, a to ve smyslu, že může (i když nemusí) vyvolat nenávist. Není samozřejmě nutné, aby byla taková nenávist až tak silná, aby vedla adresáty ke konkrétní akci.

37. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že stran právního hodnocení zjištěného skutkového stavu, popsaného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zcela oprávněně uzavřely, že v případě opakovaných veřejně činěných projevů obviněné nešlo již o vyjádření odlišného politického názoru obviněné na směřování konkrétního politického uskupení, zde konkrétně Pirátské strany, a o přípustnou polemiku s hodnotami této strany – tedy o hodnotící názorový, popř. alespoň hybridní, soud, o projev politické povahy, který by požíval ústavní ochrany, nýbrž o zcela nepravdivý a cíleně obviněnou vykonstruovaný výrok, opřený o klamavá a smyšlená skutková tvrzení, záměrně a účelově přisouzený O. R., jakožto představitelce Pirátské strany, potažmo celé skupině osob spojené s Pirátskou stranou. Obviněná zcela úmyslně, systematicky a opakovaně využila (zneužila) společensky citlivá témata, která navíc ve svém projevu kumulovala, překrucovala (mimo jiné o údajnou vyhrůžku zabitím, kterou jí měla O. R., adresovat) a doplňovala o hrubé a hanlivé výrazy, stejně jako využila obav společnosti z migrace, bytové nouze, zadluženosti, sexuálních menšin, kterými se snažila své sledovatele přesvědčit o škodlivosti tohoto politického uskupení a vyvolat v nich nenávist vůči představitelce uvedené politické strany, potažmo vůči dalším představitelům Pirátské strany a jejím sympatizantům.

38. Nelze tak než konstatovat, že z obviněnou zmíněného nálezu Ústavního soudu bez dalšího nevyplývá, že by právní kvalifikace jejího jednání popsaného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měla být nesprávná, tzn. že by toto jednání nemohlo být trestné. Obviněná učinila projev, který sice nepochybně měl jisté politické souvislosti, což ovšem samo o sobě dovození trestní odpovědnosti nebrání. Projev obviněné pak nebyl politickým názorem, ale nepravdivou negativní smyšlenkou (po skutkové stránce), jejímž jediným relevantním cílem zjevně bylo podnícení silných negativních emocí vůči Pirátům, což se také stalo (viz reakce čtenářů příspěvků obviněné popsané v bodu 15 rozsudku soudu prvního stupně).

39. Obviněné pak lze přisvědčit v tom, že politik musí snést vyšší míru kritiky, nicméně toto tvrzení není k projednávané věci významné. Podstatou projevu obviněné nebyla kritika politika (politické strany), resp. jeho (jejich) názorů, ale, z daného pohledu, kritika názorů (vyvolávajících negativní emoce), které daný politik (politická strana) nezastávali, ale obviněná jim je smyšleně a pod určitou až sofistikovanou legendou přiřkla – což je poměrně odlišná situace.

40. Není tak možné dovodit (a obviněná k tomu nepřinesla žádné, natož přesvědčivé argumenty), že by se na posuzovaný skutek měla vztahovat svoboda projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

41. Námitka obviněné stran nesprávné právní kvalifikace je zjevně neopodstatněná.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

42. Obviněná ve svém dovolání nakonec brojila proti výroku o trestu, resp. konkrétně proti tomu, že jí byla podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku uložena určitá přiměřená povinnost (ve stanovené lhůtě deaktivovat konkrétní a při trestné činnosti užitý uživatelský účet na sociální síti a následně podniknout kroky směřující k jeho trvalému smazání), ač taková povinnost nemá oporu v trestním zákoníku, neboť ji (konkrétně deaktivaci a smazání účtu) zmíněné ustanovení nezná.

43. Taková námitka je v zásadě pod zmíněný dovolací důvod podřaditelná. Pokud jde však o její důvodnost, jednotlivá přiměřená omezení či povinnosti, která lze uložit podmíněně odsouzenému, výčet v § 48 odst. 4 tr. zákoníku je demonstrativní, a tedy vedle nebo místo vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností lze uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu podchycena (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 959, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011, resp. státním zástupcem zmiňované rozhodnutí publikované pod č. 56/2013 Sb. rozh. tr.). Aniž by tedy bylo nutné cokoli dodávat, je zřejmé, že s tvrzením obviněné se není možné ztotožnit.

44. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak nebyl naplněn.

IV. Závěrečné shrnutí

45. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněné Nely Liskové se v převážné části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto její dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 6. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu