7 Tdo 591/2024-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 8. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 52/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 5/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 T 5/2023-166, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil ve stručnosti tím, že ačkoliv si byl vědom toho, že byl dne 16. 9. 2023 v 16:00 hod. na dobu deseti dnů vykázán policejním orgánem z rodinného domu na adrese XY XY, okres XY, když se jedná o společné obydlí, které sdílel se svou matkou – poškozenou – M. Š., a toto vykázání bylo následně prodlouženo o jeden měsíc usnesením Okresního soudu v Bruntále o nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 0 Nc 1804/2023, které bylo vykonatelné téhož dne, a samotné vykázání tak trvalo nejméně do 26. 10. 2023, přičemž poškozená dne 25. 10. 2023 podala u Okresního soudu v Bruntále návrh na prodloužení trvání předběžného opatření, když uvedeným usnesením Okresního soudu v Bruntále mu bylo mimo jiné uloženo opustit společné obydlí na adrese XY XY, jeho bezprostřední okolí, nezdržovat se ve společném obydlí a nevstupovat do něj, dále nevstupovat do bezprostředního okolí společného obydlí, a to nejméně 200 metrů od něj a nezdržovat se tam a dále zdržet se setkávání s poškozenou, přesto opakovaně vstoupil do bezprostřední blízkosti předmětného domu a dožadoval se vpuštění dovnitř, a učinil tak nejméně ve dnech:
- 22. 10. 2023 v dopoledních hodinách, když se pohyboval okolo domu a dožadoval se vpuštění dovnitř s tím, že mu podle jeho názoru vykázání ze společného obydlí skončilo, přičemž po příjezdu policejní hlídky do místa bydliště poškozené se obviněný i nadále nacházel v bezprostřední blízkosti domu, pročež byl policejní hlídkou poučen o tom, že předběžné opatření o vykázání trvá až do dne 26. 10. 2023 a poté z místa odešel,
- 24. 10. 2023 v dopoledních hodinách, když přišel k samotnému rodinnému domu i se svými věcmi, přičemž z místa odešel až poté, co byl snachou poškozené Z. Š. upozorněn na to, že vykázání má platné až do 26. 10. 2023,
- a následně poté ještě téhož dne, tj. 24. 10. 2023, i ve večerních hodinách pod vlivem alkoholu nejprve zazvonil na domovní zvonek domu a domáhal se, aby jej poškozená vpustila dovnitř a když toto odmítla učinit s tím, že i nadále trvá jeho vykázání ze společného obydlí, začal silně bušit do dveří a opakovaně zvonil na zvonek, a když jej dovnitř nevpustila, přešel k obývacímu pokoji a začal tlouct do okenního parapetu, poté se opětovně vrátil ke vchodovým dveřím, na které opětovně bušil a zvonil na zvonek a tohoto jednání zanechal až těsně před příjezdem přivolané policejní hlídky.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 4 To 52/2024-205, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem konstatoval, že zjištěný skutek není trestným činem a soudy chybně aplikovaly ustanovení hmotného práva. Nevzniklo žádné ohrožení a tato věc je proto odlišná od typických případů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Setkání s poškozenou ani nevyužil k obtěžujícímu jednání. Mělo tedy dojít k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť použití prostředků trestního práva nebylo namístě. Vyjádřil přesvědčení, že jednal v právním omylu, když se řídil svými laickými představami o možnosti zdržovat se po datu 21. 10. 2023 v místě svého trvalého bydliště, a to navíc v době pracovní neschopnosti. Jednal v dobré víře, že vykázání končí již 21. dnem daného měsíce, protože bylo uloženo na dobu jednoho měsíce od 21. dne měsíce předcházejícího. To, že se tato doba počítá až od konce trvání policejního rozhodnutí o vykázání, mu nikdo, včetně zasahujících policistů, nevysvětlil. Má tak za to, že nemohl být učiněn jednoznačný závěr o úmyslném zavinění.
5. Dále namítl, že je výrok o vině opřen o procesně nepoužitelný důkaz, a to výpověď poškozené, která nebyla řádně poučena a nebyla dotázána na poměr k projednávané věci, ani ji nebyla dána možnost souvisle vypovědět, co o věci ví. Kromě toho jí byly soudem pokládány návodné otázky. K nesprávnému poučení poškozené dále zdůraznil, že ani nemohla posoudit, zda má právo nevypovídat, neboť sama uvedla, že bude vypovídat „částečně“. Výslech poškozené proběhl bez jeho přítomnosti, přestože k takovému postupu nebyl důvod. Soudu prvního stupně dále vytkl, že u svědků nezkoumal okolnosti významné pro posouzení jejich věrohodnosti a taktéž připomněl, že v souvislosti s poučením svědků učinil námitku k protokolaci, avšak odvolací soud věc nevrátil soudu nalézacímu k opravě protokolů o hlavním líčení. Žádný ze soudů nevysvětlil, čím se mělo prokázat, že skutečně porušil zákaz vstupu ve třech případech, když sám nalézací soud hovořil pouze o dvou případech. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, nejasný a rozporný, přičemž skutková zjištění nejsou dostatečně ustálená. Není ani zřejmé, jak nalézací soud dospěl ke skutkovému závěru o dožadování se obviněného o vpuštění dovnitř dne 22. 10. 2023, když si jeho matka tímto nebyla jistá a policii zavolala po dohodě s ním.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k námitkám pod dovolacím důvodem podle písmene g) uvedl, že obviněný nevytýká žádný konkrétní logický rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani existenci opomenutých důkazů. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit pouze námitku týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené. K této uvedl, že podle protokolu o hlavním líčení byla poškozená soudem řádně poučena a její vyjádření o částečné výpovědi nezakládá procesní nepoužitelnost výpovědi z důvodu nesprávného poučení. Související námitku stran způsobu výslechu poškozené pak nepovažuje za souladnou s tímto dovolacím důvodem, neboť s ohledem na nedostatečnou schopnost svědkyně se spontánně a souvisle k věci vyjádřit, soud postupoval správně a zákonným způsobem, přičemž otázky, které jí kladl, nepovažuje za návodné. Další námitky, navíc označené jako námitky k protokolaci, týkající se údajných vad výpovědí jiných svědků označil za nekonkrétní a již z toho důvodu neschopné založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pochybení nalézacího soudu nespatřuje ani v případě vykázání obviněného z jednací síně v době výslechu poškozené, přičemž tuto námitku ani nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, ale spíše pod dovolací důvod podle písmene d). K dovolací argumentaci obviněného stran právního omylu konstatoval, že tuto sice lze pod uplatněný dovolací důvod podle písmene h) podřadit, avšak nepovažuje ji za důvodnou. Především z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Bruntále o nařízení předběžného opatření obviněný mohl zjistit, že doba předběžného opatření fakticky navazuje na desetidenní vykázání policejním orgánem a trvá tak do 26. 10. 2023, když obviněný byl navíc opětovně poučen i policejním orgánem dne 22. 10. 2023. Nelze proto podle jeho názoru hovořit o tom, že by se obviněný právního omylu nemohl vyvarovat. Námitky týkající se údajného souhlasu poškozené pak pokládá za bezpředmětné, k čemuž připomněl, že objektem projednávaného trestného činu je primárně zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších státních orgánů, nikoli ochrana individuálních zájmů. Navíc má za to, že z dokazování nevyplývá, že by poškozená dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně povolila obviněnému vstup do bezprostřední blízkosti domu. Co se týče námitky stran subsidiarity trestní represe, pak tuto nepovažuje za způsobilou vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť obviněný v rámci své argumentace toliko odmítá existenci formálních znaků trestného činu.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou tolerance podřadit část námitek obviněného týkajících se procesní nepoužitelnosti důkazu, a to výpovědi poškozené. Obviněný především namítl, že poškozená nebyla řádně poučena, nevypovídala souvisle o věci a soud dostatečně nezkoumal její věrohodnost. Další vady pak spatřuje i v návodnosti otázek kladených poškozené a v tom, že mu soud neumožnil se její výpovědi účastnit.
12. Pokud jde o poučení poškozené při výpovědi v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně dne 24. 1. 2024, Nejvyšší soud ze zvukového záznamu z tohoto hlavního líčení ověřil, že poškozená byla nalézacím soudem poučena podle § 100 a § 101 tr. ř. o právu odepřít výpověď. Jestliže obviněný špatné poučení dovozuje ze sdělení poškozené, že bude částečně vypovídat, pak je namístě zdůraznit, že takovéto nepřesné vyjádření, zvláště od práva neznalé osoby, nezakládá existenci nesprávného poučení.
Poškozená byla poučena řádně v souladu s uvedenými zákonnými ustanoveními trestního řádu a po tomto poučení ve věci následně vypovídala. Je tedy zcela zjevné, že i po poučení svého práva odepřít výpověď nevyužila. K námitce, že poškozená nevypovídala souvisle a nebyla dotázána na poměr k věci a stranám je pak namístě uvést, že soud se poškozené dotázal jak na její poměr k obviněnému, tak i na projednávanou věc. Při hodnocení způsobu výpovědi poškozené i skutečnosti že nevypovídala zcela souvisle sama, je přitom namístě přihlédnout k jejímu zdravotnímu stavu, jak ostatně správně poukázal i odvolací soud (viz odst. 14 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud pak neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v rámci kladených otázek, kdy tyto zohledňovaly komunikační úroveň vyplývající z věku a zdravotního stavu poškozené a nebyly návodné do takové míry, aby mohly její výpověď učinit procesně nepoužitelnou.
13. Co se dále týče námitky, že se obviněný nemohl účastnit výslechu poškozené, pak tato není s to naplnit uplatněné dovolací důvody, avšak bylo by ji možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ani tak ji však nelze shledat opodstatněnou. Především je namístě zdůraznit, že soud nepostupoval v rozporu se zákonem, když přistoupil k výslechu poškozené v nepřítomnosti obviněného podle § 209 odst. 1 tr. ř. Jak přiléhavě konstatoval odvolací soud, poškozená je matkou obviněného a současně poškozenou v projednávané věci, jež z důvodu obavy z obviněného podala žádost o prodloužení předběžného opatření.
Současně je také poškozenou v dalším trestním řízení, jež je vedeno proti obviněnému (srov. odst. 11 rozsudku odvolacího soudu). V takovém případě se lze zcela ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že existovala důvodná obava, že by svědkyně nemusela v přítomnosti obviněného vypovídat pravdivě. Jak navíc vyplývá ze zvukového záznamu z hlavního líčení, poškozená před vykázáním obviněného z jednací síně uvedla, že z něj má strach. Soud následně postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť výslechu poškozené byl přítomen obhájce obviněného, který ji kladl otázky a podle § 209 odst. 1 tr.
ř. byl obviněný po svém návratu do jednací síně řádně seznámen s obsahem její výpovědi, k této se měl možnost vyjádřit a dostal možnost položit jí doplňující otázky prostřednictvím soudu. Dále lze k této problematice ve stručnosti odkázat i na argumentaci odvolacího soudu, který se s totožnou námitkou obviněného zevrubně vypořádal, a to i s odkazem na relevantní judikaturu (viz odst. 10-13 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na vše uvedené Nejvyšší soud neshledal v postupu nalézacího soudu pochybení a výpověď poškozené proto není procesně nepoužitelným důkazem a tudíž námitky obviněného je tak namístě označit za zjevně neopodstatněné.
14. Další námitky obviněného, kterými brojí proti interpretaci provedených důkazů, jsou pak již toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Takové námitky nejsou s to naplnit ani uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Stejně tak uplatněný dovolací důvod nenaplňují ani obecné námitky obviněného proti hodnocení věrohodnosti svědků nalézacím soudem, či nekonkretizované námitky proti vadám protokolace. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi celého řízení před soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud ani jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný takový rozpor konkrétně nenamítl a Nejvyšší soud žádný závažný rozpor, ani jiné závažné porušení procesních předpisů a zásad neshledal. Je proto namístě uzavřít, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou částečně zjevně neopodstatněné a částečně tento dovolací důvod nenaplňují.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitky obviněného týkající se otázky právního omylu a úmyslného zavinění, byť je obviněný částečně staví na své vlastní verzi skutkového stavu. Obviněný především namítl, že se při výpočtu doby trvání vykázání pokusil uplatnit laickou představu o konci této doby, a proto nevěděl, že daný zákaz ještě platí. Rovněž pak uvedl, že mu nikdo, ani policie, nevysvětlili, kdy a proč vykázání skutečně končí. Z těchto důvodů měl jednat v právním omylu a nemohl tak jednat úmyslně a naplnit subjektivní stránku předmětného přečinu.
20. Podle ustanovení § 19 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odstavce druhého se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. V nyní projednávaném případě je namístě konstatovat, že se obviněný mohl a měl daného omylu vyvarovat, neboť měl k dispozici veškeré potřebné informace, se kterými se měl možnost a povinnost seznámit.
Obviněný byl v odst. 10 a 11 usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 9. 2023, č. j. 0 Nc 1804/2023-6, informován, že je dané rozhodnutí vykonatelné vydáním a předběžné opatření trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti. V odst. 12 tohoto usnesení byl pak obviněný výslovně upozorněn, že předcházelo-li rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření vykázání podle jiného právního předpisu, a neuplynula-li před nabytím vykonatelnosti předběžného opatření lhůta stanovená v jiném právním předpise pro trvání vykázání, prodlužuje se doba trvání předběžného opatření o tu dobu, jež do vykonatelnosti předběžného opatření neuplynula (srov. § 408 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Obviněný přitom byl srozuměn jak s úředním záznamem o vykázání ze dne 16. 9. 2023 na dobu deseti dnů, tak i s výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Bruntále (což ani sám obviněný v rámci své dovolací argumentace nerozporoval). S ohledem na uvedené tak obviněný mohl a měl vědět, že dané vykázání ještě neskončilo.
21. Pokud pak obviněný tvrdí, že mu za celou dobu tuto skutečnost nikdo nevysvětlil, pak je krom výše uvedené části usnesení namístě zdůraznit, že již dne 22. 10. 2023 mu byla veškerá fakta o trvání předběžného opatření opětovně vysvětlena policisty na místě. V této souvislosti obviněný dále poukázal na to, že policisté sami nevěděli, jak dlouho má dané vykázání trvat a museli volat Probační a mediační službu (dále jen „PMS“), a tudíž ani sám obviněný nemohl tento údaj znát. K tomu však lze toliko doplnit, že policisté neznali případ obviněného a rozhodnutí soudu v jeho věci a předchozí vývoj této věci. Je tudíž zcela logické, že pro ověření daných skutečností kontaktovali PMS a následně s již kompletními informacemi (které však obviněný sám měl od počátku k dispozici) mu jasně vysvětlili, že daná lhůta končí až dne 26. 10. 2023. Obviněný tedy již v prvním případě dne 22. 10. 2023 mohl a měl z rozhodnutí soudu vědět, že předběžné opatření neskončilo a nadále trvá až do 26. 10. 2023. V dalších dvou případech dne 24. 10. 2023 pak navíc předmětné jednání spáchal i po jasném upozornění policejní hlídkou, že vykázání nadále trvá. Rovněž je namístě doplnit, že se s obdobnou námitkou obviněného přiléhavým způsobem vypořádal i odvolací soud, na jehož argumentaci Nejvyšší soud ve stručnosti dále odkazuje (viz odst. 25 a násl. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že se v případě obviněného nemohlo jednat o omluvitelný právní omyl, neboť se tomuto mohl a měl vyvarovat. Nejvyšší soud tak shledal závěr soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění obviněného správným a i tyto námitky jsou proto zjevně neopodstatněné.
22. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále podřadit i námitku týkající se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný především poukázal na to, že je jeho věc odlišná od typických případů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a taktéž zdůraznil, že se jedná o mezní případ, kdy použití prostředků trestního práva není namístě. Rovněž v tomto kontextu uvedl, že nevzniklo žádné ohrožení a setkání s poškozenou nevyužil k obtěžujícímu jednání. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).
23. S ohledem na výše rozvedená východiska je namístě konstatovat, že jednání obviněného nelze posoudit jako méně společensky škodlivé ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mj. i tím, že se obviněný daného jednání dopustil hned ve třech případech, a to navíc ačkoliv byl již v prvním případě upozorněn hlídkou policie na protiprávnost svého jednání. Nelze pak akceptovat ani tvrzení obviněného, že by jeho postup vůči poškozené nebyl obtěžující, k čemuž lze především poukázat na jeho chování v rámci jednání dne 24. 10. 2023 ve večerních hodinách, kdy obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod vlivem alkoholu silně bušil do dveří a opakovaně zvonil na zvonek, a když jej poškozená dovnitř nevpustila, přešel k obývacímu pokoji a začal tlouct do okenního parapetu, poté se opětovně vrátil ke vchodovým dveřím, na které opětovně bušil a zvonil na zvonek. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud akcentuje, že pokud obviněný v souvislosti s touto námitkou poukazoval i na absenci formálních znaků trestného činu, pak takto koncipovaná argumentace vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť ta by se mohla za splnění dalších podmínek uplatnit jen v případech, kdy jsou všechny formální znaky předmětného trestného činu naplněny. Na základě uvedeného je proto namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
24. K námitkám obviněného, v rámci kterých označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, nejasný a rozporný, lze pak nad rámec již uvedeného konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně je sice stručný a lze si představit i pregnantnější odůvodnění skutkových závěrů nalézacího soudu, ale přesto splňuje zákonné požadavky uvedené v § 125 tr. ř. Jak již bylo naznačeno výše, Nejvyšší soud v postupu soudu prvního stupně neshledal závažná pochybení, která by opodstatnila kasační zásah, přičemž případné méně významné nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plně napravil v rámci svého rozsudku soud odvolací. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud pokládá za vhodné se vyjádřit i k související námitce obviněného, že soud prvního stupně ve svém rozsudku hovořil o dvou případech porušení zákazu vstupu. K tomu lze připustit, že se nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku skutečně zmínil o dvou případech porušení předběžného opatření (viz odst. 6 rozsudku soudu prvního stupně), kdy tímto bylo nejspíše myšleno ve dvou dnech, nikoli případech. Je však namístě akcentovat, že se jedná toliko o drobné argumentační pochybení nalézacího soudu, neboť ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá, že se obviněný uvedeného jednání dopustil ve třech případech, jednou dne 22. 10. 2023 a dvakrát dne 24. 10. 2023. Ostatně se k tomuto vyjádřil i odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku (viz odst. 30 rozsudku odvolacího soudu), který dané argumentační pochybení nalézacího soudu korigoval.
25. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
26. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně 20. 8. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu