7 Tdo 686/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. června 2008 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného Ing. T. V. , CSc., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007, v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 19/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 41 T 19/2007,
byl obviněný Ing. T. V. , CSc., uznán vinným trestným činem neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2
tr. zák. a byl odsouzen podle § 249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s dozorem.
Trestný čin spáchal tím, že od 16. 12. 2005 do 17. 1. 2007 v P. , U P. b. , s
odůvodněním na skončení nájemního poměru bránil v užívání bytu poškozené M. H.
, tak, že poškozené M. H. odmítal zajistit provedení tlakové zkoušky
vodovodního potrubí a otevřít vodovodní přípojku do jejího bytu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007,
odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl,
že proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání, které zaměřil
především proti přetrvávání poškozené v předmětném bytě s ohledem na to, že již
v roce 2004 odstoupil jako pronajímatel od nájemní smlouvy, na základě které
poškozená byt užívá. Poukázal na situaci související s elektroinstalací v
předmětném bytě a na okolnosti, které ho vedly k jednání popsanému ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně, a které je podle jeho názoru třeba posuzovat
jako stav krajní nouze ve smyslu § 14 tr. zák. Odvolací soud se však podle
mínění obviněného těmito námitkami náležitě nezabýval a jen částečně se k nim
vyjádřil. Úvahy odvolacího soudu jsou přitom podle obviněného v rozporu s
právními předpisy. Ohledně odstoupení od smlouvy poukázal odvolací soud na
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, v
němž byla obviněnému uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody
do bytu poškozené, jakož i na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, jímž byla zamítnuta žaloba obviněného, aby
poškozená vyklidila předmětný byt. Odvolací soud dále odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, kterým Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005. Obviněný má za to, že ve
výše zmíněných rozhodnutích se soudy náležitě nezabývaly otázkou platnosti jeho
odstoupení od nájemní smlouvy a považuje úvahu Nejvyššího soudu ohledně
institutu odstoupení od nájemní smlouvy za nesprávnou. Podle obviněného
ustanovení § 710 až § 714 obč. zák. upravující problematiku zániku nájmu bytu
neznamená, že by od nájemní smlouvy nebylo možné odstoupit. Soudy v této
souvislosti zjevně přehlédly ustanovení § 679 obč. zák. upravující problematiku
odstoupení od nájemní smlouvy, z jehož odst. 3 podle obviněného zcela
jednoznačně vyplývá možnost odstoupení od nájemní smlouvy týkající se nájmu
bytu. Pokud jsou splněny podmínky odstoupení do smlouvy podle věty první tohoto
ustanovení, lze odstoupit od kterékoli nájemní smlouvy včetně smlouvy o nájmu
bytu. Obviněný uvedl, že od nájemní smlouvy odstoupil právě z toho důvodu, že
způsob užívání bytu poškozenou ohrožoval jeho majetek, neboť v důsledku
instalace pračky a jejího připojení na stávající elektroinstalaci vznikalo
akutní nebezpečí požáru, a tím i způsobení škody značného rozsahu. Soud
druhého stupně uvedl, že účelovost argumentace obviněného vyplývá i ze
zjištění, že obviněný ve svém bytě ve stejném domě automatickou pračku sám
užívá. Městský soud připustil, že poškozená si připojení na automatickou pračku
na své náklady nechala vybudovat někdy v roce 1975 bez povolení správy domu a
že pračku bez problémů užívala, a to i s vědomím obviněného.
Odvolací soud
připomněl, že užívání automatické pračky je běžný standard, který musí být v
rámci užívání bytu zajištěn. Podle obviněného jsou tyto úvahy zcela nesprávné
a neexistuje žádná právní norma, která by přikazovala majiteli domu umožnit
nájemníkovi užívání tohoto elektrospotřebiče. Žádný předpis pak podle něj
nestanoví, že by v každém bytě musela být umístěna přípojka pro automatickou
pračku. Podstata celého problému je podle obviněného v předpisech, které
upravují způsoby elektroinstalace v bytech, kterými se odvolací soud vůbec
nezabýval. Poškozená řešila celý případ zjevně v rozporu s těmito předpisy. Řešení, které zvolila poškozená, odporuje bezpečnostním předpisům, když pouze
zbudovala novou zásuvku a vyměnila jistič, celková elektroinstalace v bytě však
zůstala stejná. Skutečnost, že původně byl nainstalovaný jistič o výkonu 6 A,
nebyla samoúčelná. Jistič této hodnoty byl nainstalován z toho důvodu, že
elektroinstalace nesnesla vyšší zatížení, na čemž nemůže nic změnit
nainstalování nového jističe o hodnotě 20 A. Tento neoprávněný zásah pouze
umožnil vyšší zátěž elektroinstalace v daném případě nad hodnoty, které jsou
pro tento typ elektroinstalace přípustné. Dochází tak k nadměrnému zahřívání
elektroinstalace a v důsledku toho i ke vzniku nebezpečí požáru. Elektrická
instalace v bytě užívaném poškozenou je původní z roku 1940. Vyšší zatížení
neumožňuje ani až později platná ČSN 341020 v tabulce 48a. Pro elektrické
instalace vzniklé v roce 1940 a později žádný předpis nařizující změny nebyl
vydán. Z těchto důvodů nelze podle obviněného považovat stávající
elektroinstalaci v předmětném bytě za závadnou a z toho důvodu nelze ani
dovozovat povinnost vlastníka domu jakoukoli závadu v tomto směru odstranit. Vlastník domu nemá povinnost provádět rekonstrukci bytu tak, aby
elektroinstalace umožňovala používání elektrické pračky, přičemž stávající
elektroinstalace v předmětném bytě používání takového elektrospotřebiče
neumožňuje a neoprávněná instalace a užívání elektrické pračky v tomto bytě je
v rozporu s právními předpisy, zejména ustanoveními o bezpečnosti
elektroinstalace a nepochybně může vést i k závažným následkům způsobení požáru
a tím i nebezpečí vzniku škody značného rozsahu, případně i ublížení na zdraví
či úmrtí. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani to, že v jiných bytech, byť i
ve stejném bytovém domě, je elektroinstalace umožňující používání výkonnějších
elektrospotřebičů včetně pračky. Obviněný je přesvědčen, že pokud přikročil k
opatření, které znemožňuje použití elektrické pračky v předmětném bytě, byly
tím splněny podmínky věty prvé ustanovení § 14 tr. zák. Uvedl, že v podstatě
měl buď možnost omezit dodávku vody nebo elektrické energie. Otázkou existence
okolností vylučujících trestní odpovědnost se však odvolací soud vůbec
nezabýval, ačkoli byly tyto námitky uplatněny v doplňku odvolání.
Obviněný poukázal na to, že byl v trestním řízení odsouzen pro jednání, které
spočívalo ve výkonu jeho vlastnického práva k nemovitosti. Je přesvědčen, že
odstoupením od smlouvy zanikl mezi jím a poškozenou nájemní vztah k předmětnému
bytu a navíc podnikl opatření směřující k zajištění bezpečnosti osob v
předmětném domě a svého majetku. Další otázkou podle obviněného je, zda jsou
dány podmínky pro nasazení tak krajního právního prostředku, jako je trestní
právo, na jeho jednání. V této souvislosti poukázal na ústavní aspekty
trestního práva jako prostředku ultima ratio. Účastníci sporu ohledně splnění
podmínek zániku užívacího práva a jeho obsahu mají podle obviněného dostatek
možností vyřešit spor prostředky občanského práva. Trestní postih má místo
pouze tam, kde jiné prostředky selhávají nebo jsou neúčinné či nevhodné. Na
závěr obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.
7 Tdo 23/2007, ve kterém byl řešen obdobný případ a kde je mj. výslovně
uvedeno, že je nutné vzít v úvahu i důvod uzavření přívodu vody. Soudy se v
jeho případě ale nezabývaly otázkou důvodu uzavření přívodu vody a jeho postup
považovaly za svévolné porušení jeho povinností.
Obviněný uvedl, že napadené usnesení vychází z nesprávného výkladu znaků
skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. a právních
předpisů, které upravují práva a povinnosti majitelů domu a nájemníků. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že důvody v § 679 odst. 3 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, k odstoupení pronajímatele jsou aplikovatelné i na nájem bytu, avšak
pouze za situace, pokud z důvodu intenzity porušení nájemní smlouvy nemůže být
aplikováno ustanovení týkající se výpovědi z nájmu bytu. Zrekapitulovala, že v
občansko právním řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2006, bylo
rozhodnuto, že poškozená je oprávněnou nájemkyní bytu a odstoupení obviněného
od nájemní smlouvy není platné. Tímto soudním rozhodnutím byla obviněnému a
dalším spoluvlastníkům nemovitosti uložena povinnost zdržet se bránění dodávky
studené vody do bytu poškozené. Stejné stanovisko zaujal občansko právní soud i
v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004,
který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 62 Co 299/2007, jímž byla zamítnuta žaloba obviněného, aby poškozená
vyklidila předmětný byt. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že poškozená
užívá byt oprávněně z titulu nájemní smlouvy a odstoupení obviněného od nájemní
smlouvy z důvodu podle § 679 odst. 3 věta první obč. zák. je neplatné. Podle
státní zástupkyně je třeba dále posoudit, zda obviněný bránil v řádném užívání
bytu poškozené neoprávněně. V této souvislosti státní zástupkyně citovala
související ustanovení občanského zákoníku (§ 665 odst. 1 obč. zák., § 689 obč. zák.). Podle § 687 odst. 2 obč. zák., nestanoví-li nájemní smlouva jinak,
drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s běžnou
údržbou hradí nájemce. Pojem drobných oprav a nákladů spojených s běžnou
údržbou bytu upravuje zvláštní předpis. Jedná se o nařízení vlády č. 258/1995
Sb., kterým se provádí občanský zákoník. Podle § 5 odst. 2 písm. c) citovaného
nařízení vlády se za drobné opravy považují opravy a výměny vypínačů, zásuvek,
jističů, zvonků, osvětlovacích těles a domácích telefonů, včetně elektrických
zámků. Poškozená se tedy podle státní zástupkyně výměnou jističe nedopustila
žádného závadového jednání ve smyslu porušení povinností vyplývajících pro ni z
nájemní smlouvy a evidentně se žádného závadového jednání nedopustila ani
instalací pračky v předmětném bytě, neboť užívání tohoto elektrospotřebiče je v
současné době spojeno s běžným užíváním bytu. Došlo-li v souvislosti s
instalací pračky ke stavu ohrožení předmětné nemovitosti, rozhodně není v této
souvislosti možné uvažovat o krajní nouzi ve smyslu ustanovení § 14 tr. zák.,
jak navrhuje obviněný. V dané situaci bezpochyby bylo možno nebezpečí odvrátit
jinak, a to bez porušení práv vyplývajících z nájmu bytu, tedy práv na řádnou
dodávku vody, neboť postačovalo, aby obviněný provedl opravu elektroinstalace
tak, aby vyhovovala podmínkám bydlení v předmětném bytě. V žádném případě nešlo
o bezprostředně hrozící nebezpečí, neboť poškozená před uzavřením přívodu vody
pračku běžně užívala.
Státní zástupkyně je přesvědčena, že jednání obviněného
je z uvedeného úhlu pohledu nejen nemorální, ale i protiprávní, s důsledkem
vyvození trestněprávní odpovědnosti, neboť soustavně udržuje protiprávní stav a
odmítá obnovit dodávku vody do bytu poškozené, a to i za situace, kdy do věci
ingerovaly jak soudy, tak orgány veřejné správy. Dodávka vody do bytu je zcela
základní předpoklad pro řádné užívání bytu a důstojné žití každého občana, a
proto svévolné přerušení dodávky vody do bytu je závažným zásahem, který je
třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu ve smyslu § 249a odst. 2
tr. zák. Obviněný jako pronajímatel bytu, který je současně vlastníkem
předmětného domu, je povinen udržovat stavbu v dobrém stavu, aby nevzniklo
nebezpečí požárních a hygienických závad a jako pronajímatel je povinen
poškozené jako nájemkyni bytu zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu a odstraňovat závady bránící řádnému užívání bytu, i když mu tuto
povinnost v konkrétních rozměrech nediktuje žádný právní předpis. Bez
pochybností zůstává, že obviněný v posuzovaném případě jednal v úmyslu přímém
ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. a že jeho jednání je vysoce
společensky nebezpečné, minimálně s ohledem na délku doby, po níž tento stav
trvá, s tím, že tento nerespektuje žádná rozhodnutí vydaná v této věci, a to
ani rozhodnutí soudní, přičemž v neposlední řadě je třeba zdůraznit i věk
poškozené, které popsaným způsobem brání v řádném užívání bytu. Za daného stavu
věci se nelze domáhat v souladu se zásadou zdrženlivosti uplatnění zásady
ultima ratio.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný
uvedl, že setrvává na své argumentaci vyjádřené v dovolání a považuje námitky
státní zástupkyně za nedůvodné. Nesouhlasí s názorem státní zástupkyně ohledně
aplikace § 679 odst. 3 věta první obč. zák. a uvedl, že toto ustanovení
předpokládá, že důvod odstoupení od smlouvy spočívá v závažném porušení
povinností nájemce, což v jeho případě bylo nepochybně dáno. Za nesprávný
považuje také názor státní zástupkyně, že nebyly splněny podmínky krajní nouze
ve smyslu § 14 tr. zák. Znovu zdůraznil, že elektroinstalace splňuje všechny
požadavky, které elektroinstalace musí splňovat, aby mohla být řádně užívána, s
tím, že není nikde stanoveno, že elektroinstalace musí být taková, aby bylo
možné zapojit elektropračku s příkonem podle současných standardů. Platí tedy
podle něj zásada, že používání elektrospotřebičů musí odpovídat
elektroinstalaci a nikoli opačně. Je přesvědčen, že jako majitel není povinen
provádět jakékoli investice, které by zvyšovaly komfort vybavení domu nad rámec
požadovaný zákonem. Pokud poškozená provedla výměnu jističe, tak tento akt
nelze bagatelizovat, neboť se podle obviněného jedná o jeden z nejzávažnějších
zásahů do elektroinstalace, který může vést k velmi závažným následkům. V
takovém případě nelze s opatřeními k zamezení takového následku otálet.
Obviněný má za to, že byly splněny podmínky § 14 tr. zák., neboť nebezpečí
požáru bylo naprosto akutní. Proto považuje námitky státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství za nedůvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Tyto požadavky dovolání obviněného splňuje.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že se obsahově shodným výše
citovaným jednáním (ukončeným dne 15. 12. 2005) obviněného již zabýval, když
usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, odmítl jako zjevně
neopodstatněné dovolání obviněného proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze
dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 356/2006, kterým bylo zamítnuto odvolání
obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp.
zn. 2 T 145/2005. V této věci byla obviněným podána ústavní stížnost, která
byla usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1631/07, odmítnuta pro
zjevnou neopodstatněnost.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v
užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Podle právní
věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný neoprávněně bránil
oprávněné osobě v užívání bytu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na
ochraně nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou.
Velkou část svého mimořádného opravného prostředku postavil obviněný na
námitkách, kterými brojil proti rozhodnutím (civilním i trestním) všech soudů,
které se touto věcí doposud zabývaly. Obviněný je přesvědčen, že se soudy
náležitě nezabývaly otázkou platnosti jeho odstoupení od nájemní smlouvy a
nepřihlédly ke všem ustanovením občanského zákoníku, které se touto
problematikou zabývají. Protože tato námitka souvisí s otázkou, zda poškozená
byla v době páchání trestného činu osobou oprávněnou k užívání předmětného bytu
ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud se jí zabýval, avšak shledal
tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Oprávněnou osobou ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. je také nájemce bytu na
základě platné smlouvy o nájmu bytu. Nájemce je oprávněn užívat věc způsobem
stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení
věci.
Nejvyšší soud především zjistil, že soudy se otázkou platnosti odstoupení
obviněného od nájemní smlouvy s poškozenou ve svých rozhodnutích náležitě
zabývaly (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 21 C
32/2005, a navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, sp.
zn. 18 Co 33/2006; dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.
11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.
10. 2007, sp. zn. 62 Co 299/2007; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.
8. 2006, sp. zn. 8 To 356/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, jímž bylo odmítnuto dovolání
obviněného; usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1631/07, jímž byla ústavní stížnost obviněného odmítnuta; konečně i
rozhodnutí soudů činných v nyní souzené věci, rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 41 T 19/2007, a usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007), avšak shledaly toto
odstoupení od nájemní smlouvy neplatným. Nejvyšší soud uvádí, že soudy při
svých úvahách „nepřehlédly“ ustanovení § 679 obč. zák., jak se domnívá
obviněný, ale naopak (s výjimkou ve věci sp. zn. 3 Tdo 235/2007) neshledaly
žádné skutkové okolnosti, jež by byly posouditelné jakožto základ účinného
odstoupení od smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení. Jinými slovy odstoupení od
nájemní smlouvy podle § 679 obč. zák. neshledaly v tomto případě platné pro
absenci důvodů pro takové odstoupení. Nikoli proto, že by od nájemní smlouvy
nebylo možno takto odstoupit.
Ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. se otázkou platnosti odstoupení od nájemní smlouvy
(dopisem ze dne 8. 6. 2004) vlastníky předmětného domu zabýval jako otázkou
předběžnou Nejvyšší soud i v této trestní věci, ale dospěl ze stejných důvodů
k stejnému závěru o neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy pronajimateli.
Poškozená M. H. je tak oprávněnou osobou ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem vysloveným k této otázce již v
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005
(nabyl právní moci dne 5. 6. 2006; dovolání vlastníků domu bylo odmítnuto
usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006),
jímž byla všem žalovaným, včetně obviněného, uložena povinnost, aby se zdrželi
bránění dodávky studené vody do bytu M. H. Již tento soud v občanskoprávním
řízení konstatoval, že je povinností žalovaných jako vlastníků stavby, udržovat
stavbu v dobrém stavu, aby nevzniklo nebezpečí požárních a hygienických závad a
pokud se žalovaní domnívají, že elektroinstalace je nedostačující a
neodpovídající normám a tento stav neodstraní, tak se sami dopouštějí jednání,
které by mohlo mít za následek vznik škody. K tomu Nejvyšší soud pouze dodává,
že poškozená M. H. bez problémů používala automatickou pračku v předmětném
bytě od roku 1978 až do 28. 1. 2004 (tj. 25 let), kdy došlo k odstavení přívodu
vody do bytu pouze z důvodu havárie rozvodu vody v tomto bytě. Až následně
dopisem ze dne 8. 6. 2004 je odstoupeno od nájemní smlouvy s poukazem na
ohrožování domu požárem z důvodu používání pojistek o vyšší jmenovité hodnotě,
a to právě v souvislosti s používáním automatické pračky. Byla-li důvodem
zastavení dodávky vody porucha rozvodu vody, což ani obviněný nezpochybňuje a
tato byla následně odstraněna, bylo povinností pronajímatelů, zastoupených
obviněným, obnovit dodávku vody do bytu. Namísto toho ale obviněný odmítl
obnovit dodávku vody s poukazem na nový důvod, spočívající v přetěžování
elektroinstalace automatickou pračkou.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, ze dne 17. 12. 2003, v
obdobné věci uvedl, že pronajímatel je ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák.
povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu,
k čemuž patří i povinnost zajistit možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění
spojeného s užíváním bytu, přičemž není podstatné, proč se v daném případě
stalo, že odběr vody nebyl umožněn. Z tohoto rozhodnutí ostatně vycházel i
odvolací soud ve výše uvedené věci sp. zn. 21 C 32/2005, když rozsudkem ze dne
24. 3. 2006, sp. zn. 18 Co 33/2006, potvrdil rozsudek, jímž byla mj. také
obviněnému uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu M.
H. , když v odůvodnění uvedl, že se žalovaní jako pronajímatelé nemohou zbavit
povinnosti umožnit odběr vody nájemci ani poukazem na jimi zmíněné okolnosti,
které jsou bez významu.
Podstatou věci je snaha obviněného zabránit poškozené v užívání automatické
pračky s poukazem na nevyhovující elektroinstalaci v bytě, k čemuž ji nutí
zamezováním dodávky vody do bytu. Takovéto jednání je ale nepřípustné. Odvolací
soud správně uvedl v odůvodnění svého zamítavého usnesení, že dodávky vody do
bytu je zcela základním předpokladem pro řádné užívání bytu a důstojné žití
každého občana a svévolné přerušení dodávky vody do bytu je závažným zásahem,
který je třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu ve smyslu § 249a
odst. 2 tr. zák. Dodávka vody do bytu zajišťuje nejen možnost používání
automatické pračky, ale také dodržování základních hygienických potřeb
uživatele bytu, přípravu jídla, atp. Za této situace je bez významu obviněným
tvrzený a po mnoho let i pro obviněného nikoli naléhavý důvod neobnovení
dodávky vody do bytu, když navíc poškozená již předtím dlouhodobě automatickou
pračku v bytě používala bez problémů, má ji v bytě i samotný obviněný a tento
dlouhodobě běžný životní standard odmítá poškozené v podstatě s poukazem, že
má žít v bytě na úrovni odpovídající roku 1965. Nebo dokonce na úrovni roku
1940, kterému odpovídá stav elektroinstalace, a to pouze v bytě poškozené,
když v ostatních bytech ve stejném domě je již elektroinstalace umožňující
používání výkonnějších elektrospotřebičů včetně elektrické pračky, jak obviněný
také uvádí v dovolání. Konečně nelze přehlédnout, že obviněný nepřípustně
spojuje obnovení dodávky vody do bytu poškozené s poukazem na elektroinstalaci
nevyhovující pro používání automatické pračky, ač řešení této situace je možné
jinak (viz níže v souvislosti s krajní nouzí).
Další námitku, kterou se Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zabýval, je
tvrzení obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu podle § 249a odst. 2
tr. zák., neboť jednal v krajní nouzi podle § 14 tr. zák. a protiprávnost jeho
jednání je tedy vyloučena. Nejvyšší soud shledal také tuto námitku zjevně
neopodstatněnou.
Podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo
hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní
nouzi, jestli bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak,
anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než
ten, který hrozil. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit
zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem.
Účelem krajní nouze je poskytnout občanům možnost k ochraně zájmů vlastních,
zájmů jiných osob, zájmů státu i společnosti v případě hrozící poruchy zájmu
chráněnému trestním zákonem, která nemůže být odvrácena jinak, než poruchou
jiného takového zájmu za podmínek uvedených v § 14 tr. zák.
Obviněný v daném případě chránil své vlastnické právo k nemovitosti tím, že
uzavřel přívod vody do bytu poškozené, vyloučil tak, aby poškozená užíváním
automatické pračky ohrožovala nevyhovující elektroinstalaci v jejím bytě a
vystavovala tak dům nebezpečí požáru.
Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo,
bezprostředně. O případ krajní nouze by se nejednalo, pokud by nebezpečí již
pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední
budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde
vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen,
nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby
hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky postačí náhoda,
která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat.
Aplikuje-li se tato zásada na uvedený případ, je zřejmé, že tato podmínka
nebyla splněna, neboť nebezpečí nehrozilo bezprostředně a vývoj událostí nespěl
k poruše bezprostředně hrozící zejména vzhledem k době, od které poškozená v
předmětném bytě používala automatickou pračku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů vyplývá, že poškozená si připojení na automatickou pračku nechala
na své náklady vybudovat v roce 1975 (byť bez povolení tehdejší správy domu).
Pračku užívala, a to i (jak je uvedeno) s vědomím obviněného, který při
kontrole bytu v roce 1996 žádné neschválené úpravy bytu nevytkl. Na počátku
roku 2004 pak obviněný poškozené uzavřel přívod vody do jejího bytu a tento
protiprávní stav udržuje nadále. Nelze tedy v žádném případě hovořit o
bezprostředně hrozícím nebezpečí, když poškozená po dobu mnoho let pračku bez
problémů užívala.
Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit
jinak. Ohrožený musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí. Při hodnocení, zda
nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty možnosti
obviněného, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před
porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo (č.
26/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud souhlasí s názorem státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání
obviněného, že v dané situaci bylo možno nebezpečí odvrátit jinak, a to bez
porušení práv chráněných trestním zákonem, pokud by obviněný uvedl předmětný
byt do stavu, aby vyhovoval podmínkám bydlení v tomto bytě a udržoval ho v
dobrém stavu. Když navíc obviněný sám uvedl, že byt poškozené odpovídá nárokům
na bydlení z roku 1940, resp. z roku 1965 a ostatní byty v předmětném domě byly
již rekonstruovány.
Podle § 687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve
stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon
práv spojených s užíváním bytu. Občanský zákoník (srov. § 686 odst. 1, § 688, §
689, § 696 odst. 1 obč. zák.) používá pojem „plnění spojená s užíváním bytu“,
resp. „plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu“, avšak sám
uvedený pojem nedefinuje. Obecně lze za plnění spojené s užíváním bytu pokládat
takové plnění, které je obvykle při užívání bytu poskytováno a které umožňuje
užívat byt pro účely bydlení. Za takové plnění lze při současných nárocích na
úroveň bydlení pokládat i dodávku vody do bytu.
Pokud obviněný podstatu problému spatřuje v předpisech upravujících způsoby
elektroinstalace v bytech, tyto učinil již součástí svého odvolání a namítá, že
poškozená zvolila řešení odporující bezpečnostním předpisům, je nutno uvést
následující.
Již podle obviněným předložené vyhlášky č. 140/1978 Sb. (o dodávce elektřiny
obyvatelstvu; zrušena s účinností od 1. 1. 1995), za řádný stav odběrového
elektrického zařízení a za dodržení všech právních předpisů a norem, zejména
bezpečnostních platných pro toto zařízení, odpovídal odběratel (§ 2 odst. 10
vyhlášky). Tímto odběratelem již tehdy byla poškozená jako nájemkyně bytu,
považovaného za tzv. odběrné místo, ve kterém mohla odebírat elektřinu na
základě smlouvy o její dodávce. Podle § 12 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky pak
byl dodavatel oprávněn omezit, přerušit nebo zastavit odběrateli dodávku
elektřiny, pokud odběrné elektrické zařízení nevyhovovalo předpisům do té míry,
že mohlo ohrozit bezpečnost života nebo majetku, zavinit požár, atd. a podle §
12 odst. 1 písm. j) také tehdy, používá-li odběratel jiné spotřebiče, než uvedl
v přihlášce a tím překračuje přípustné zvýšení sjednané hodnoty instalovaného
příkonu elektrických spotřebičů.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný v jednání poškozené spatřoval (v
důsledku používání automatické pračky) nebezpečí požáru, resp. přetěžování
elektroinstalace, bylo možno to řešit cestou dodavatele elektřiny, který měl
dostatek prostředků k sjednání nápravy. Tento postup byl možný i podle v době
činu (až doposud) účinného zák. č. 458/2000 Sb. (tzv. energetický zákon), podle
kterého je poškozená, jako konečný zákazník a účastník trhu s elektřinou, podle
§ 28 odst. 2 písm. e) cit. zákona povinna udržovat svá odběrná elektrická
zařízení ve stavu, který odpovídá právním předpisům a normám. Podle § 25 odst.
4 písm. d) (bod 1.) cit. zákona má pak provozovatel distribuční soustavy právo
omezit nebo přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny odběratelům při
bezprostředním ohrožení života, zdraví nebo majetku osob.
Je tedy zřejmé, jak již bylo uvedeno, že obviněný, ať už skutečný či domnělý
rozpor používání automatické pračky poškozenou v rozporu s příslušnými
předpisy, mohl a měl řešit cestou dodavatele elektřiny a nikoli svévolným
odstavením přívodu vody do bytu, tj. mohl případné hrozící nebezpečí za daných
okolností odvrátit jinak.
Na základě shora uvedeného jednání obviněného nebylo jednáním v krajní nouzi
podle § 14 tr. zák. a námitka obviněného v tomto směru je zjevně
neopodstatněná.
V namítaném případě nejde ani o typický občanskoprávní vztah, jak se obviněný
snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti,
kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je v tomto případě ochrana
nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou. Na tomto podkladu tedy Nejvyšší soud
musí námitku obviněného, že nebyly dány podmínky pro nasazení krajního právního
prostředku jako je trestní právo, odmítnout.
V oblasti soukromoprávních vztahů je zásadně nutno vycházet z tzv. subsidiarity
trestní represe vyznačující se jistou zdrženlivostí zásahu státu prostředky
veřejného práva, jež mají nastupovat až v momentě, kdy povaha a intenzita
daného civilně právního deliktu vyžaduje z důvodů veřejného zájmu ingerenci
státní moci. V daném případě však rozsah a intenzita porušení základních
celospolečenských hodnot jednáním obviněného zjevně odůvodňují zásah prostředky
veřejného práva ve formě jeho trestního postihu.
Nelze také přehlédnout, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný
trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena
legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě
spáchání trestného činu. Přitom trestní zákon chrání i soukromá práva a
oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§ 1 tr. zák.). Ve vztahu k
projednávané věci lze z uvedených zásad dovodit, že k naplnění zákonem
stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.
došlo jednáním obviněného, jež překročilo rámec soukromoprávních vztahů
založených na rovnoprávném postavení jejich účastníků. Neoprávněným bráněním v
užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby,
který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt
užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v
přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (srov. č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Trestní
postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo
nebytovému prostoru není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních
opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Tím spíše nelze trestnímu
postihu bránit tam, kde bylo využito občanskoprávních prostředků, které však
nevedly k tomu, aby pachatel neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání
bytu. Navíc k nápravě protiprávního stavu nevedlo ani předchozí podmíněné
odsouzení obviněného pro shodné jednání.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněného jsou
zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány podmínky
trestnosti činu a obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za
skutek, kterého se svým jednáním dopustil. Okolnosti případu a úmyslná forma
zavinění přitom vylučují názor obviněného, že se jedná výhradně o
občanskoprávní vztah nevyžadující řešení prostředky práva trestního, jako
krajního prostředku, když jiné právní prostředky selhaly a ukázaly se jako
neefektivní. Jiné prostředky nápravy tak byly vyčerpány a byly neúčinné (viz
IV. ÚS 469/04).
Pokud obviněný v závěru svého dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
(sp. zn. 7 Tdo 23/2007), Nejvyšší soud uvádí, že ve zmíněném rozhodnutí šlo o
skutkově odlišný případ a srovnání s nyní souzeným případem je nepřiléhavé.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a proto
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš