USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2025 o dovolání obviněného M. K. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 6 To 49/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 3 T 12/2021-2857, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy, smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, škodu ve výši 9 215 710 Kč.
2. Uvedeného zločinu se dle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že svým jednáním uvedeným níže pod body I), II), III) a IV) zkrátil daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v celkové výši 9 457 185 Kč a pokusil se vylákat výhodu na DPH v celkové výši 2 384 610 Kč;
I) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2016: jako osoba jednající jménem společnosti Byty a domy realitní, a. s., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost na DPH a vylákat majetkové plnění uplatněním nadměrného odpočtu DPH u společnosti Byty a domy realitní, a. s., v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neoprávněně na základě faktur za neuskutečněná plnění spočívající v poskytnutí stavebních prací a stavebního materiálu na stavbu bytového domu XY XY, na parcele číslo XY v katastrálním území XY, nárokoval odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od údajného dodavatele - společnosti WEST EAST ALLIANCE, s.
r. o., tím, že do přiznání k DPH a kontrolního hlášení k DPH společnosti Byty a domy realitní, a. s., za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2016, podaného u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1 dne 25. 1. 2017, zahrnul faktury: · č. 201608001, vystavenou dne 2. 8. 2016 za dodání téhož dne 457,2 m3 materiálu pro základové pásy z betonu vodost. V4 B 20 (C16/20) v hodnotě 2 488 900,79 Kč včetně 21% DPH, které činí 431 957,99 Kč, · č. 201608002, vystavenou dne 3. 8. 2016 za dodání téhož dne 199,5 m3 materiálu pro základovou desku ŽB z B20 (C 16/20) v hodnotě 2 457 570,08 Kč včetně 21 % DPH, které činí 426 520,43 Kč, · č. 201608003, vystavenou dne 5.
8. 2016 za dodání téhož dne 480 m3 zdiva obvod Supertherm, P+D, tl. 40 cm včetně malt a omítek, 1890 m2 zdiva POROTHERM, P+D, tl. 15 cm včetně malt a omítek v hodnotě 4 546 055,91 Kč včetně 21 % DPH ve výši 788 984,91 Kč,
· č. 201608004, vystavenou dne 9. 8. 2016 za dodání téhož dne 248 m2 stropy Velox, tl. 26+5 cm, B 20 (16/20) v hodnotě 5 551 026,35 Kč včetně 21 % DPH ve výši 963 401,27 Kč,
· č. 201608005, vystavenou dne 12. 8. 2016 za dodání téhož dne 26 m schodiště ze železobetonovou kompletní DVČ v hodnotě 750 763,13 Kč včetně 21 % DPH ve výši 130 297,73 Kč,
· č. 201608006, vystavenou dne 12. 8. 2016 za dodání téhož dne 390 m2 zateplovacího systému Capatect, EPS – F tl. 100m v hodnotě 916 453,40 Kč včetně 21% DPH ve výši 159 053,90 Kč,
· č. 201608007, vystavenou dne 12. 8. 2016 za dodání téhož dne 230 m3 mazaniny betonové tl. 5-8 cm B20 (C 16/20) v hodnotě 954 485,51 Kč včetně 21 % DPH ve výši 165 654,51 Kč,
· č. 201608008, vystavenou dne 16. 8. 2016 za dodání téhož dne 630 m2 zděné střechy, extenzivní zeleň v hodnotě 2 487 544,98 Kč včetně 21 % DPH ve výši 431 722,68 Kč,
· č. 201608009, vystavenou dne 17. 8. 2016 za dodání téhož dne 3 kusů vodorovných rozvodů 3 patra celkem 621 m, 1 kus vodorovného rozvodu sklep (garáže) v hodnotě 1 163 320,62 Kč včetně 21 % DPH ve výši 201 898,62 Kč, · č. 201608010, vystavenou dne 19. 8. 2016 za dodání téhož dne 513 m kanalizace trub.
PVC hrdlových, jedno patro 171 m, 67 m kanalizace z trub. PVC hrdlových, sklep (garáže) v hodnotě 594 210,48 Kč včetně 21 % DPH ve výši 103 127,44 Kč,
· č. 201608011, vystavenou dne 19. 8. 2016 za dodání téhož dne 670 m2 střechy ploché 2 plášť. úprava pro železnou střechu v hodnotě 5 841 352,92 Kč včetně 21 % DPH ve výši 1 013 788,52 Kč, · č. 201608012, vystavenou dne 22. 8. 2016 za dodání téhož dne 3 kusů elektroinstalace 6 x byt 1 x chodba, 1 kusu elektroinstalace prostor sklepu (garáže) v hodnotě 2 553 100 Kč včetně 21 % DPH ve výši 443 100,00 Kč, · č. 201608013, vystavenou dne 24. 8. 2016 za dodání 1 kusu hromosvodu 67 m, výška do 15 m v hodnotě 175 450,00 Kč včetně 21 % DPH ve výši 30 450,00 Kč,
· č. 201608014, vystavenou dne 25. 8. 2016 za dodání téhož dne 8 kusů balkonových panelů komplet HELUZ 5200x5100 mm + zábradlí Tz, 58 kusů oken plastových 2 dílné bez sloupku 150x120 cm OS/O, 12 kusů oken Balkon plastové 2 dílné bez sloupku 210x150 cm OS/O v hodnotě 2 210 009,58 Kč včetně 21 % DPH ve výši 383 555,38 Kč,
· č. 201608015, vystavenou dne 26. 8. 2016 za dodání téhož dne 1 kusu dveří vchodových plast 2 kříd. 180x220 cm celozasklených, 1 kusu vrat garážových el. otevírací 241x201 cm, bezpečnostní, 18 kusů dveří vnitřních prof. plné + zárubně PALERMO 1 kř. 70x197 dub, 78 kusů dveří vnitřních prof. plné + zárubně PALERMO 1 kř. 80x197 dub v hodnotě 2 574 106,57 Kč včetně 21 % DPH ve výši 446 745,78 Kč,
· č. 201608016, vystavenou dne 29. 8. 2016 za dodání téhož dne 27 kusů dveří protipožárních plných + zárubně PALERMO 1 kř. 90 x 197 dub, 9 kusů dveří chodbových pastových 2 kř. 180x220 cm celozasklené v hodnotě 1 186 208,38 Kč včetně 21 % DPH ve výši 205 870 Kč, čímž za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2016 u společnosti Byty a domy realitní, a. s., zkrátil vlastní daňovou povinnost na DPH ve výši 4 579 547 Kč, když místo oprávněného nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců ve výši 253 543 Kč byl tento nárokován ve výši 6 579 673 Kč, daň na výstupu byla neoprávněně vypočtena na 4 833 090 Kč a nadměrný odpočet na DPH ve výši 1 746 583 Kč a výše uvedeným jednáním tak České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, způsobil škodu v celkově výši 4 579 547 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 1 746 583 Kč,
II) za zdaňovací období červen 2017 jako osoba jednající jménem společnosti Byty a domy realitní, a. s., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost u DPH společnosti Byty a domy realitní, a. s., společně s již pravomocně odsouzeným Dominikem Houskou jako jednatelem společnosti ONYS COMPANY, s. r. o., v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona o DPH neoprávněně nárokoval odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, když ačkoli si byli oba vědomi, že předmět zdanitelného plnění je fiktivní, neboť k prodeji vozidel nedošlo z důvodu, že vozidla nebyla nikdy vyrobena, již pravomocně odsouzený Dominik Houska v zastoupení společnosti ONYS COMPANY, s.
r. o., jako údajného dodavatele plnění, vystavil pro společnost Byty a domy realitní, a. s., jako odběratele plnění, faktury za údajný prodej automobilů tovární značky Land Rover Range Rover, následně obviněný do daňového přiznání a kontrolního hlášení k DPH společnosti Byty a domy realitní, a. s., za zdaňovací období červen 2017, podaného u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1 dne 24. 7. 2017, zahrnul faktury:
· č. 17052902, vystavenou dne 29. 5. 2017 společností ONYS COMPANY, s. r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., znějící na částku 3 299 000 Kč včetně 21 % DPH ve výši 572 706,40 Kč, za údajný prodej motorového vozidla tovární značky Land Rover Range Rover, číslo karoserie XY, · č. 17052603, vystavenou dne 26. 5. 2017 společností ONYS COMPANY, s. r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., znějící na částku 3 220 000 Kč včetně 21 % DPH ve výši 558 992 Kč, za údajný prodej motorového vozidla tovární značky Land Rover Range Rover, číslo karoserie XY, · č. 17053101, vystavenou dne 31. 5. 2017 společností ONYS COMPANY, s. r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., znějící na částku 3 180 000 Kč včetně 21 % DPH ve výši 552 048 Kč, za údajný prodej motorového vozidla tovární značky Land Rover Range Rover, číslo karoserie XY,
III) za zdaňovací období červen 2017 jako osoba jednající jménem společnosti Byty a domy realitní, a. s., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost u DPH společnosti Byty a domy realitní, a. s., v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona o DPH neoprávněně nárokoval odpočet DPH, když R. Z. na pokyn Gustava Žaludka jako jednatele společnosti S. & W. Automobily, s. r. o., a jménem této společnosti, vystavil dne 29. 6. 2017, v domnění, že se jedná o reálný obchod s existujícím automobilem, pro společnost Byty a domy realitní, a.
s., jako údajného odběratele za prodej luxusního automobilu tovární značky Land Rover Range Rover, registrační značky XY, číslo karoserie XY, fakturu č. 15017136, znějící na částku 3 380 000 Kč včetně 21% DPH ve výši 586 611,57 Kč, ačkoli si byl obviněný vědom toho, že předmět zdanitelného plnění je fiktivní, neboť k prodeji vozidla nemohlo dojít, když vozidlo nebylo nikdy vyrobeno a když obviněný přesto fakturu za fiktivní plnění následně zahrnul do daňového přiznání DPH a kontrolního hlášení společnosti Byty a domy realitní, a.
s., a výše uvedeným jednáním pod body II. a III. za zdaňovací období červen 2017 u společnosti Byty a domy realitní, a. s., zkrátil daňovou povinnost na DPH ve výši 2 269 909 Kč a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, způsobil škodu v celkově výši 2 269 909 Kč,
IV) za zdaňovací období červenec 2017: společně s již pravomocně odsouzeným Dominikem Houskou v úmyslu zkrátit daňovou povinnost u DPH a vylákat majetkové plnění uplatněním nadměrného odpočtu DPH u společnosti Byty a domy realitní, a. s., ačkoli si byli oba vědomi, že blíže nezjištěné zdanitelné plnění je fiktivní, neboť žádná vzájemná obchodní činnost mezi specifikovanými obchodními společnostmi neprobíhala, již pravomocně odsouzený Dominik Houska jako jednatel společnosti com/tech INTERNATIONAL, spol.
s r. o., která měla údajně dodat společnosti Byty a domy realitní, a. s., blíže nezjištěné zdanitelné plnění, vystavil za toto plnění jménem společnosti com/tech INTERNATIONAL, spol. s r. o., pro společnost Byty a domy realitní, a. s., faktury, na základě kterých obviněný jednající jménem společnosti Byty a domy realitní, a. s., v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona o DPH neoprávněně nárokoval odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění, když faktury vystavené na neexistující plnění následně zahrnul do daňového přiznání a kontrolního hlášení k DPH společnosti Byty a domy realitní, a.
s., za zdaňovací období červenec 2017, podaném dne 25. 8. 2017 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, faktury:
· č. 20170701, vystavenou dne 5. 7. 2017 společností com/tech INTERNATIONAL, spol. s r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., za blíže nezjištěné zdanitelné plnění v hodnotě 4 176 625 Kč včetně 21 % DPH ve výši 725 062,10 Kč,
· č. 20170702 vystavenou dne 13. 7. 2017 společností com/tech INTERNATIONAL, spol. s r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., Kč za blíže nezjištěné zdanitelné plnění v hodnotě 4 237 250 Kč včetně 21 % DPH ve výši 735 586,60 Kč,
· č. 20170703, vystavenou dne 21. 7. 2017 společností com/tech INTERNATIONAL, spol. s r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., za blíže nezjištěné zdanitelné plnění v hodnotě 4 238 875 Kč včetně 21 % DPH ve výši 737 431,10 Kč,
· č. 20170704, vystavenou dne 25. 7. 2017 společností com/tech INTERNATIONAL, spol. s r. o., na společnost Byty a domy realitní, a. s., za blíže nezjištěné zdanitelné plnění v hodnotě 6 035 000 Kč včetně 21 % DPH ve výši 1 047 676 Kč, čímž výše uvedeným společným jednáním za zdaňovací období červenec 2017 u společnosti Byty a domy realitní, a. s., s již pravomocně odsouzeným Dominikem Houskou zkrátil vlastní daňovou povinnost na DPH ve výši 2 607 729 Kč, když i přes to, že za dané období společnosti Byty a domy realitní, a. s., nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců nevznikl, byl tento nárokován ve výši 3 245 756 Kč, daň na výstupu byla neoprávněně vypočtena na 2 607 729 Kč a nadměrný odpočet na DPH ve výši 638 027 Kč.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2025, č. j. 6 To 49/2024-3134, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku, jako nedůvodné. Lze doplnit, že proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve prospěch i neprospěch obviněného proti výroku o trestu, avšak v průběhu řízení vzala státní zástupkyně odvolání zpět, což vzal předseda senátu odvolacího soudu na vědomí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím obou svých obhájců dovolání.
5. Dovolací argumentace, již uplatnil prostřednictvím obhájkyně jménem Mgr. Renata Prihoda se opírala o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť obviněný vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a také ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel v prvé řadě rozporoval, že by jeho jednání, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, vůbec naplňovalo znaky předmětného trestného činu. Dále kritizoval, že soudy nepřihlížely k důkazům svědčícím v jeho prospěch, popř. takové důkazy ani nepřipustily. Dovolatel soudům rovněž vytkl neúplnost skutkových zjištění a nesrovnalosti při hodnocení důkazů. V nastíněném směru se odvolával zejména na absenci důkazů o vlastní vině a vytýkal nedostatečné odůvodnění závěru o vyvrácení vlastní obhajoby. Poukázal též na skutečnost, že navrhoval provedení výslechu dvou osob, a to svědků D. G. a B. G., z nichž si mohly učinit soudy ucelený obrázek o trestné činnosti zmíněných osob, z čehož měla následně vyplynout nevýznamnost pozice obviněného v celé věci. V uvedeném směru se odkázal i na informace o trestním stíhání zmíněných osob ve Spolkové republice Německo, které získal od příslušných úřadů.
7. Obviněný protestoval taktéž proti závěru, že by jednal jménem společnosti Byty a domy realitní, a. s., neboť jeho činnost se prakticky omezovala na pouhé odnesení faktur, s jejichž obsahem se ani neseznámil, a to v rámci plnění úkolů. Poukázal také na skutečnost, že pro něj by nemělo význam najímat účetní hovořící srbsky. Zdůraznil, že fakticky nemohl nakládat s prostředky společnosti, a proto ani dosáhnout prospěchu z inkriminovaného jednání, zatímco soudům vytkl absenci zjištění o reálném toku peněz uvnitř předmětné společnosti. Dále brojil proti tomu, že spoluobvinění, kteří byli v průběhu řízení zproštěni obžaloby, odmítli vypovídat, přičemž se soudy nezabývaly oprávněností odepření výpovědi z jejich strany, což by při pozitivním závěru svědčilo o chybných závěrech soudů ve věci viny zmíněných svědků. Obviněný kritizoval též skutečnost, že soudy nezajistily úřední překlad emailové komunikace mezi svědkyní D. F. a svědkem D. G., nýbrž se spokojily toliko s neoficiálními překlady pořízenými jmenovanou svědkyní. Razantně nesouhlasil rovněž s hodnocením whatsappové komunikace mezi jeho osobou a svědkem D. G., neboť z ní plyne nátlak ze strany svědka D. G. na jeho osobu. Rozporoval i hodnocení odposlechů komunikace mezi ním a svědkem R. R., poněvadž soudy nezohlednily fakt, že existovalo podezření ze zkrácení daně jmenovaným svědkem.
8. Dovolatel rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť zdůraznil, že nebylo prokázáno jeho vědomí o nepravosti či účelovosti doložených faktur, které ovšem nejsou ani součástí důkazního materiálu. Vytkl absenci vlastního motivu k předmětné trestné činnosti, jelikož ze zkrácení daňové povinnosti společnosti Byty a domy realitní, a. s., nemohl mít žádný prospěch. Vyslovil přitom názor, že pachatelem rozhodného trestného činu je osoba, která má ze zkrácení daně majetkový prospěch. Akcentoval, že z provedených důkazů vyplývá, že on za společnost Byty a domy realitní, a. s., vůbec nejednal. V neposlední řadě se obviněný ohradil také proti výroku o adhezním nároku poškozené, což odůvodnil tvrzením, že soudy nesprávně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu, která však na předmětný případ nedopadá, protože dovolatel za společnost, v jejíž prospěch došlo ke zkrácení daně, nejednal.
9. Dovolatel posléze poukázal na podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně, kterou dovozoval z jeho nekorektního jednání vůči němu během hlavního líčení, a to v reakci na chybu v dataci doložené lékařské zprávy. V nepříjemné situaci vyvolané jednáním předsedy senátu i vlastními zdravotními obtížemi obviněný spatřoval zásah do svého práva na obhajobu. Obviněný taktéž připomněl, že odvolacímu soudu předložil jako důkaz zvukovou nahrávku, leč zmíněný soud tuto ani nepřehrál, stejně jako skutečnost, že odvolací soud vůbec nevzal v potaz tvrzení obviněného o převodu akcií společnosti Byty a domy realitní, a. s., na paní T. M., přítelkyni D. Š., což doložil i předmětnými smlouvami. Komplexně pak dovolatel kritizoval odvolací soud, když tento rozhodoval bez znalosti důkazů doložených obviněným v průběhu odvolacího řízení. Na základě výše uvedeného dospěl dovolatel k závěru, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
10. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině a trestu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný rovněž předložil svou dovolací argumentaci prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Kyprého, v rámci níž uplatnil taktéž dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož obviněný vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a také ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Obviněný odmítl, že by se prezentoval jako spolupracovník a zplnomocněná osoba svědka D. G., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by dovolatel zastupoval společnost Byty a domy realitní, a. s., ve vztazích k finančnímu úřadu, či by měl zahrnovat daňové doklady do DPH či DPH schvalovat. Nastíněné účetní záležitosti řešila svědkyně D. F., jako účetní přímo se statutárním zástupcem vzpomínané společnosti, přičemž plnou moc pro zastupování společnosti Byty a domy realitní, a. s., udělil statutární orgán JUDr. Ivu Palanovi. Obviněný pak neměl ani oprávnění udělovat svědkyni D. F. pokyny ohledně předmětné daňové činnosti. Soudy rovněž neprokázaly, že by dovolatel vystavoval faktury uvedené ve skutkové větě rozsudku, popř. tyto zahrnul v rámci DPH společnosti Byty a domy realitní, a. s. Obviněný dále upozornil, že soudy zamítly jeho stěžejní důkazní návrh v podobě výslechu svědka D. G., nacházejícího se v pozici statutárního orgánu výše jmenované společnosti, a to s odkazem na riziko znatelných průtahů ve věci, protože výslech by musel být realizován skrze instituty mezinárodní právní pomoci mimo Evropskou unii. Obdobně obviněný protestoval proti zamítnutí důkazního návrhu na výslech svědka B. G., v rozhodné době jediného představitele představenstva společnosti Byty a domy realitní, a. s., přičemž zdůraznil, že zásada rychlosti řízení nemůže převážit nad zásadou materiální pravdy. Komplexně pak akcentoval nevýznamnost vlastního jednání pro zkrácení daňové povinnosti.
13. Dovolatel vytkl nalézacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování úředními překlady emailové komunikace mezi svědkyní D. F. a svědkem D. G., neboť soudem užité překlady zajišťovala přímo zmíněná svědkyně, což obviněný považuje za nepřípustné. Obviněný však nesouhlasil ani se zamítnutím dalších důkazních návrhů obhajoby pro nadbytečnost a vyjádřil přesvědčení, že z dispozičního oprávnění k bankovním účtům mohlo vyplynout, do čí sféry by se dostaly nadměrné odpočty DPH, z doložené nahrávky na CD mohl soud zjistit, že se obviněný stal obětí trestné činnosti, přičemž za chybný považoval i postup soudu, když si od obhajoby nevyžádal další bližší informace o obsahu nahrávky, které by mohly odůvodnit relevanci a význam zmíněného důkazu. Dovolatel označil za mylnou i právní kvalifikaci skutkových zjištění ze strany soudů, jelikož obviněný se daného trestného činu nemohl dopustit, když jeho role v předmětné věci spočívala toliko v předání klíčových faktur, aniž by byl účetním či členem orgánu společnosti Byty a domy realitní, a. s., nositelem oprávnění zmíněnou korporaci zastupovat ve vztahu ke správci daně, a dokonce ani osobou disponující oprávněním zakládajícím přístup k jejímu bankovnímu účtu. Poukázal na skutečnost, že dovolatele dokonce nelze charakterizovat ani jako osobu účetnictví a daňových předpisů znalou.
14. Obviněný se ohradil též vůči výroku o adhezním nároku poškozené, a to z důvodu, že soudy nesprávně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, které však na předmětný případ nedopadalo, neboť dovolatel nemá dispoziční oprávnění k účtu společnosti Byty a domy realitní, a. s., pročež nemůže dodatečně splnit finančním úřadem vyměřenou správnou daňovou povinnost. Výše uvedenou judikaturu by bylo možno, dle vyjádření dovolatele, využít pouze v případech, kdy právnickou osobu skutečně zastupuje její statutární orgán, který nejméně v minulosti měl přístup k účtu společnosti.
15. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině a jemu navazujících trestů. Dále navrhl, aby dovolací soud přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného, kterými vyjádřil nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními ve věci, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž dovolatel fakticky nepopsal ani nenamítl zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale omezil se toliko na prezentaci pro něj příznivější verze skutkového děje. Nad rámec však konstatoval, že v posuzované věci byla bez důvodných pochybností prokázána všechna rozhodná skutková zjištění pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. S námitkami obviněného směřujícími proti skutkovým zjištěním se přitom soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, přičemž došlo k jednoznačnému vyvrácení obhajoby dovolatele. Zavrhl rovněž tvrzení obviněného, že by soudy pochybily při hodnocení věrohodnosti svědka R. R., když připomněl nutnost posuzovat věrohodnost svědka vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu a zdůraznil, že vina obviněného byla prokázána řadou dalších důkazů. Uzavřel proto, že v posuzované věci nelze shledat žádný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.
17. Dále státní zástupce vyjádřil mínění, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno podřadit ani výhrady dovolatele vůči postupu soudu prvního stupně, když tento neakceptoval návrhy obviněného na provedení dalších důkazů, protože nastíněný postup zmíněný soud dostatečně odůvodnil, přičemž současně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, čímž byl skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí ve věci zjištěn bez důvodných pochybností, na čemž by případné provedení navrhovaných důkazů nemohlo nic změnit. Rovněž pak odmítl tvrzení dovolatele, jímž zpochybnil vlastní trestní odpovědnost pro rozhodný delikt a zejména naplnění jeho subjektivní stránky. Akcentoval, že pokud obviněný využil svého oprávnění jednat za právnickou osobu k tomu, aby zkrátil DPH a pokusil se vylákat výhodu na této dani, je zjevné, že překročil oprávnění vyplývající z jeho zmocnění. V souvislosti s uvedeným dospěl k přesvědčení, že jednání obviněného na základě zmocnění, nevylučuje vznik jeho trestní odpovědnosti. Neztotožnil se ani s tvrzením, že by dovolatel vystupoval v pozici pouhého nástroje jiných trestně odpovědných osob, neboť obviněný jednal s vědomím všech rozhodných okolností, přičemž sama skutečnost, že v předmětném případě nedošlo k vyvození trestní odpovědnosti dalších osob, nemá pro posuzovanou věc význam. Shrnul, že dovolatel jednal za právnickou osobu mající postavení plátce daně, pročež nese sám trestněprávní důsledky svého jednání, když nechal svědkyni D. F. zapracovat předmětné faktury do účetnictví společnosti Byty a domy realitní, a. s., přičemž byl vzpomínanou svědkyní opakovaně upozorňován na problematičnost daných účetních dokladů, aniž by navíc jmenované svědkyni poskytl potřebnou součinnost.
18. Státní zástupce taktéž zavrhl výhrady vůči naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jelikož u obviněného lze detekovat složky vědění i vůle. Zdůraznil, že obviněný byl minimálně rámcově seznámen s činností a aktivitami společnosti Byty a domy realitní, a. s., a současně měl zkušenosti s podnikáním, pročež nepřijal tvrzení dovolatele, jímž účelově zúžil vlastní jednání jen na předání předmětných faktur svědkyni D. F. Za relevantní nevyhodnotil ani námitku ohledně neexistence motivu obviněného, neboť se nejedná o znak skutkové podstaty daného trestného činu a dodal, že dovolatel mohl získat přístup k peněžním prostředkům i bez dispozičního oprávnění k účtu společnosti Byty a domy realitní, a. s., například skrze jiné osoby.
19. Neztotožnil se ani s kritikou směřující vůči výroku o náhradě škody, protože povinnost k náhradě škody lze uložit i osobě, která jednala na základě smluvního zastoupení obchodní korporace, jež má nahradit zkrácenou DPH na základě pravomocného výměru příslušného správce daně, k čemuž došlo v posuzované věci. Z uvedeného dovodil, že i v případě překročení plné moci a spáchání předmětného trestného činu může být, za splnění dalších podmínek, uložena povinnost k náhradě škody zmocněnci plátce daně, přičemž poukázal na znění § 228 odst. 1 tr. ř. V neposlední řadě pak podotkl, že výhrady obviněného vůči podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu se blíží důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., byť jej dovolatel výslovně neuplatnil. V návaznosti na uvedené však připomněl, že ze spisového materiálu nevyplývá vznesení námitky podjatosti ze strany obviněného v rámci dosavadního řízení, třebaže svou domněnku podjatosti vystavěl na skutečnosti, o níž se dozvěděl již během hlavního líčení. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. současně vyplývá, že v takovém případě není uplatnění zmíněného dovolacího důvodu přípustné, tedy ani zkoumaná výhrada není subsumovatelná pod vzpomínaný dovolací důvod.
20. Na závěr svého vyjádření, pro výše uvedené důvody, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť v části, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
21. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Úvodem kritizoval obecnost i povšechnost vyjádření státního zástupce a znovu zdůraznil skutečnost, že on sám nevystupoval v pozici člena orgánu společnosti a neměl ani přístup k účetnictví, přičemž nebylo prokázáno, že by měl ohledně účetnictví potřebné informace. Akcentoval absenci naplnění subjektivní stránky trestného činu, přičemž trval na závěru, že z provedených důkazů by případně mohla být dovozována trestní odpovědnost jiných osob, zejména člena statutárního orgánu či účetní společnosti Byty a domy realitní, a. s., avšak nikoliv jej samého, neboť on pouze předal rozhodné doklady účetní jmenované společnosti. Taktéž dovolatel vyslovil názor, že jako zmocněnec neměl povinnost reagovat na urgence ze strany účetní společnosti, pročež nemohl za její následný postup nést odpovědnost. Dále zopakoval své výhrady proti dosud provedenému dokazování v dané věci, včetně stanoviska o opomenutých důkazech. Kritizoval rovněž výrok o náhradě škody, když opětovně zdůraznil svůj minimální podíl na celém skutku, který měl spočívat pouze v odnesení předmětných faktur účetní společnosti, přičemž zdůraznil, že finanční prostředky musely ze společnosti vyvést jiné osoby. V neposlední řadě odmítl, že by bylo v řízení prokázáno překročení zmocnění z jeho strany, jak se o něm vyjádřil státní zástupce. S ohledem na výše uvedené tak obviněný setrval na podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opodstatňuje podání dovolání za předpokladu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, leč tento důvod nelze použít, jestliže zmíněná okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný svou dovolací argumentaci ze značné části vystavěl na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž zpochybňoval hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a snažil se prosadit vlastní, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu nalézacího je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
27. Proto dovolací soud konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají o řadu svědeckých výpovědí, zejména o výpověď svědkyně D. F. a dále o výpovědi svědků R. R., M. F., D. K., M. K. a množství listinných i jiných důkazů. Soud prvního stupně, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi svědků jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal rozpory a vyhodnotil ji za nevěrohodnou. Ve vztahu k hodnocení svědecké výpovědi svědka R. R. považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že jednak ani skutečnost dřívější trestné činnosti svědka neodůvodňuje automatickou nevěrohodnost jeho výpovědi, tím spíše pak nemůže k podobnému závěru vést pouhé dřívější prověřování ze strany Policie ČR. Nadto svědecká výpověď zmíněného svědka nestála osamoceně, avšak vytvářela spíše jeden z podpůrných pilířů ke svědecké výpovědi svědkyně D. F., s níž korespondovala a zapadala tak do rozsáhlého řetězce dalších důkazů.
28. Nad rámec uvedeného nelze opomenout, že dovolatel ve svém podání zcela zjevně bagatelizuje obsah vlastní činnosti, když z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí výše jmenovaných svědků vyplývá, že vystupoval jako osoba jednající za společnost Byty a domy realitní, a. s., dlouhodobě a s podstatně větším polem působnosti než jen jako prostý doručovatel předmětných faktur. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit skutečnost, že účetní společnosti vybral svědek D. G. tak, aby s ním mohla komunikovat i srbsky, protože tento fakt automaticky nevylučuje zmocnění obviněného za danou společnost jednat v řadě významných oblastí, přičemž totožný závěr platí i pro absenci dispozičního oprávnění k účtu, na němž se nacházely finanční prostředky společnosti. Zcela jednoznačně musí Nejvyšší soud zavrhnout úvahy dovolatele ohledně oprávněnosti dříve obviněných osob, vystupujících v hlavním líčení v pozici svědků, odmítnout výpověď, kdy obviněný naznačoval, že pokud zmíněné osoby odmítly vypovídat, pak mělo být dále pokračováno v jejich trestním stíhání. Podobný přístup by však jednoznačně popíral elementární smysl ústavně zaručených práv na odepření výpovědi a zákazu sebeobviňování. Naopak nalézací soud zcela správně zmíněné svědky upozornil na jejich právo odepřít výpověď, pokud by jí mohli způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě sobě blízké. Využili- li zmínění svědci svého ústavního práva odepřít výpověď, nelze v takovém činu v žádném případě spatřovat jakousi formu přiznání, jak naznačoval dovolatel.
29. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není přitom předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž, navzdory tvrzení obviněného, plně odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
30. Pokud jde o obviněným vytýkané nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. Obviněný v podaném dovolání namítal, že měl soud vyhovět jeho důkazním návrhům na provedení výslechu dvou svědků, a to D. G. a B. G., z nichž si mohly učinit soudy ucelený obrázek o trestné činnosti zmíněných osob, a v důsledku toho přehodnotit pozici obviněného v celé věci. V nastíněném směru však nutno upozornit, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, proč vzpomínaným důkazním návrhům nevyhověl (viz odstavec 73. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědek D. G. zůstával v době hlavního líčení nezvěstný, pročež soud fakticky nemohl jeho výslech žádným způsobem realizovat. Neprovedení tohoto důkazu tedy nelze soudu prvního stupně v nejmenším vytýkat. Naopak výslech svědka B. G. mohl být v hlavním líčení proveden, byť pouze skrze institut mezinárodní právní pomoci se státem nepatřícím mezi členy Evropské unie. Nejvyšší soud sice musí dát za pravdu dovolateli v tom smyslu, že samotná komplikovanost a časová náročnost provedení podobného výslechu nemůže sama o sobě odůvodnit neprovedení podstatného důkazu a převážit nad zásadou materiální pravdy, avšak nalézací soud zamítl předmětný důkazní návrh zejména s ohledem na obsah dřívější výpovědi svědka B. G. (viz překlad protokolu o výpovědi svědka na č. l. 243), když tato výpověď sice nebyla vůči obviněnému procesně použitelná, leč soud si ze zmíněného dokumentu, podobně jako je tomu v případě úředního záznamu o podaném vysvětlení, mohl učinit názor na význam, resp. relevanci svědecké výpovědi zmíněné osoby pro předmětné řízení.
32. Obviněný nesouhlasil ani se zamítnutím dalších důkazních návrhů obhajoby pro nadbytečnost a vyjádřil přesvědčení, že z dispozičního oprávnění k bankovním účtům mohlo vyplynout, do čí sféry by se dostaly nadměrné odpočty DPH. V nastíněném směru je nutno připustit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí toliko označil vznesený důkazní návrh za nadbytečný v kontextu provedeného dokazování, aniž by blíže tento svůj závěr odůvodnil (viz odstavec 75. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). Nejvyšší soud tak považuje za vhodné pro úplnost doplnit, že s ohledem na skutečnost, že získání prospěchu není zákonným znakem rozhodného trestného činu, postrádá jmenovaný důkaz na významu. Na základě zmíněného důkazu by ovšem nebylo možno činit ani závěry o motivaci obviněného, jak se snaží tvrdit obhajoba. Pomineme-li, že zištný motiv taktéž nepředstavuje znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, pak, jak správně poznamenává státní zástupce, nelze vyloučit, že i bez dispozičního oprávnění k účtu společnosti Byty a domy realitní, a. s., mohl dovolatel za své jednání získat finanční či jiný prospěch odlišným způsobem, typicky prostřednictvím jiných osob.
33. Ve vztahu k dovolatelem doložené nahrávce na CD nosiči, z níž mělo vyplynout, že se obviněný stal obětí trestné činnosti ze strany jiných osob, konstatoval nalézací soud, že z ní vůbec neplyne, kdo a s kým na ní hovoří, nelze ověřit, kdy a jak nahrávka vznikla, a tudíž z ní fakticky není možno v rámci dokazování vycházet, pročež i tento důkazní návrh zamítl (viz odstavec 75. rozsudku soudu prvního stupně). Jeví se jako vhodné opětovně připomenout, že soud nemusí provádět veškeré navržené důkazy, pokud dospěje k závěru, že z nich nemůže vyplynout nic podstatného pro posuzovanou věc, tedy sezná nulovou nebo velmi nízkou vypovídací potenci daného důkazu. Soud přitom nemusí od navrhovatele důkazu vyžadovat stále nové informace ohledně podstaty a obsahu důkazu, které by navíc ani v zásadě nedokázal blíže ověřit. Domněnky dovolatele jsou tak v nastíněném směru mylné a výhrady vůči zamítnutí předmětného důkazu liché.
34. Specifickou námitku představuje výhrada obviněného vůči neoficiálnímu překladu komunikace mezi svědkyní D. F. a svědkem D. G., vyhotovenému právě svědkyní D. F. Vznesenou námitku lze chápat ve dvou rovinách, jednak jako součást dovolatelova tvrzení o soudem nedůvodně neprovedených podstatných důkazech, když žádal provedení oficiálního překladu, leč též jako výhradu proti užití neoficiálního překladu dokumentu, coby procesně nepoužitelného důkazu ve smyslu třetí podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obou vytyčených rovinách zůstává zásadní otázkou, zda z předmětné komunikace vycházejí rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků daného trestného činu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nicméně plyne, že komunikace mezi svědkyní D. F. a svědkem D. G. nepředstavovala důkaz, na jehož obsahu by soudy založily svá rozhodná skutková zjištění ve výše vymezeném směru. Z hlediska zajištěné komunikace byla zásadní především komunikace mezi svědkyní D. F. a obviněným, která však z logických důvodů byla vedena v českém jazyce a nevyžadovala proto žádný překlad (srov. odstavec 43. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Komunikace v cizím jazyce, proti jejímuž překladu dovolatel brojil, tak v posuzované věci vykazovala jen minimální důkazní hodnotu, pročež nemohla mít vliv na rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu.
35. Obviněný dále kritizoval zamítnutí důkazních návrhů vznesených v řízení před odvolacím soudem, zejména se tato výhrada týkala dokumentů souvisejících s převodem akcií společnosti Byty a domy realitní, a. s., na paní T. M., přítelkyni svědka D. Š. Soud druhého stupně ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč zmíněné důkazy neprovedl, když je vyhodnotil za irelevantní pro podstatná skutková zjištění v dané věci (viz odstavce 23. až 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání blíže nevysvětlil, v čem měl spočívat význam v odvolacím řízení navržených důkazů, krom povšechného tvrzení o nevině obviněného či možném majetkovém prospěchu jiných osob. Dovolací soud rovněž souhlasí s názorem soudů nižších stupňů, podle něhož role jiných osob, zejména svědka D. Š. v celé kauze a jeho případná trestní odpovědnost není rozhodující pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného, byla-li jeho vlastní vina nad jakoukoliv důvodnou pochybnost prokázána.
36. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadá námitka dovolatele, podle níž tento vůbec nenaplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, když nejednal za společnost Byty a domy realitní, a. s., neboť jeho aktivita se omezovala toliko na dodání problematických faktur svědkyni D. F., aniž by však měl z případného zkrácení daňové povinnosti jakýkoliv prospěch. Na zmíněnou výhradu navazuje tvrzení obviněného, že pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být toliko osoba, která má ze zkrácení daně, popř. jiné povinné platby majetkový prospěch.
38. V nastíněném směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že objektivní stránku daného trestného činu naplní pachatel tehdy, zkrátí-li ve větším rozsahu daň, popř. jinou povinnou platbu, nebo vyláká výhodu na některé z takových povinných plateb. Zkrácení lze charakterizovat jako jednání, v jehož důsledku je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, popř. jiná povinná platba, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Vylákání výhody na některé povinné platbě lze charakterizovat jako předstírání okolnosti, na jejímž základě vzniká povinnost státu či jiného poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby, ve vztahu, k níž je výhoda poskytována (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3116). Pachatelem předmětného trestného činu může být nejen subjekt daně či jiné povinné platby, nýbrž každý, kdo naplní objektivní stránku předmětného trestného činu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3121). Větší rozsah je v kontextu předmětného ustanovení nutno vykládat v návaznosti na § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako částku dosahující nejméně 100 000 Kč (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001), přičemž obdobným způsobem je v návaznosti na § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku čin spáchán ve velkém rozsahu, pakliže částka zkrácení povinné platby, popř. částka neoprávněně vylákané výhody dosáhne výše 10 000 000 Kč.
39. Obviněný jednal způsobem, jímž dosáhl vyměření nižší daně, než jaká byla skutečná daňová povinnost společnosti Byty a domy realitní, a. s., a současně se pokusil vylákat výhodu na dani, přičemž uvedené realizoval skrze doložení faktur na fiktivní plnění do účetnictví zmíněné společnosti, tedy zkrátil ve výše definovaném smyslu daň a pokusil se vylákat neoprávněnou výhodu na dani, to vše v souhrnné výši 11 841 795 Kč, tedy ve větším rozsahu. Nejvyšší soud musí jednoznačně odmítnout tvrzení prezentované obviněným, podle něhož se může předmětného trestného činu dopustit toliko poplatník daně, poněvadž v souladu s výše uvedeným se nemusí subjekt daně shodovat s pachatelem předmětného deliktu, tudíž nelze ztotožňovat daňovou nebo jinou podobnou povinnost s trestní odpovědností za zkrácení daně či jiné povinné platby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1219/2019). Ze skutkových zjištění soudu nalézacího, řádně vyvozených z obsahu provedených důkazů, přitom plyne, že role obviněného v celé věci se neomezovala na pouhé neinformované přemístění problematických faktur, leč jeho pozice ve společnosti Byty a domy realitní, a. s., zahrnovala podstatně rozsáhlejší okruh oprávnění a její význam nelze takto bagatelizovat, třebaže neměla oficiálnější a stabilnější podobu, nýbrž dovolatel jednal jen v pozici zmocněnce. Jak uvádí státní zástupce, využitím daného zmocnění k protiprávnímu jednání v podobě trestného činu, musel obviněný zákonitě překročit meze svého zástupčího oprávnění jednat za společnost Byty a domy realitní, a.
s. Pro vyvození trestní odpovědnosti přitom postrádá na relevanci, že obviněný bezprostředně nerealizoval veškerou komunikaci se správcem daně, nezastával pozici člena orgánu jmenované společnosti ani nedisponoval oprávněním nakládat s prostředky této společnosti. Za nevýznamnou lze označit rovněž otázku majetkového profitu obviněného, poněvadž dosažený prospěch nepatří mezi zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku.
40. S jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit též námitky dovolatele rozporující naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Nejprve je však nutno upozornit, že subjektivní stránku rozhodného deliktu tvoří výhradně zavinění ve formě úmyslu, nikoliv motiv, který je z hlediska vyvození trestní odpovědnosti v posuzovaném případě nevýznamný. Dále pak výhrady obviněného pokoušející se prosadit odlišnou verzi skutkových zjištění, konkrétně jeho neznalost obsahu, a tedy i problematičnosti uplatněných faktur, vybočují z přípustných mezí daného dovolacího důvodu, když přesahují rámec právního posouzení věci. Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud uvádí, že informovanost obviněného o závadnosti daných faktur byla v průběhu řízení bezpečně prokázána, zejména opakovanými upozorněními ze strany svědkyně D. F. Úvahy o právním posouzení tedy musí vycházet ze skutkového základu zjištěného soudy, podle nějž obviněný předložil do účetnictví fiktivní faktury, třebaže věděl o neposkytnutí plnění v nich uvedeného. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obviněný disponoval dostatečným množstvím informací o činnosti předmětné společnosti, jejím účetnictví atd.
41. Pokud tak obviněný, jako osoba se zkušenostmi z podnikání a ve významném, byť neoficiálním postavení v rámci společnosti Byty a domy realitní, a. s., spojeném s dostupností podstatných informací, předkládal do účetnictví předmětné společnosti fiktivní faktury, a to s vědomím nepravdivosti údajů v nich uvedených, pak musel být nejméně srozuměn s tím, že uvedeným jednáním může zasáhnout objekt předmětného trestného činu v podobě zájmu státu na správném vyměření daně či jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, tudíž jednal v úmyslné formě zavinění. S ohledem na opakovaná upozornění ze strany účetní, svědkyně D. F., na nesrovnalosti v doložených fakturách nemůže obstát představa o absenci úmyslu obviněného s odkazem na spolehnutí se na řádné vedení účetnictví ze strany zmíněné svědkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018).
42. Pod vytyčený dovolací důvod lze subsumovat též námitku obviněného týkající se výroku o náhradě škody, leč ani této nemůže Nejvyšší soud přiznat opodstatnění. Stěžejní význam má pro rozebíranou problematiku adhezního nároku ve vztahu k trestnému činu podle § 240 tr. zákoníku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.), dle nějž přichází uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení do úvahy za předpokladu, že z provedeného dokazování plyne jednání obviněného za právnickou osobu, jimž zkrátil daň z příjmů této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, skrze nějž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, leč je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na nějž by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost či o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, pak nezbývá než zkoumat, zda v takovém případě vzniká ručitelský závazek, na jehož základě by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody by však přicházelo v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené daně jako pachatele předmětného trestného činu, za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem.
43. Odmítal-li obviněný aplikaci předmětného rozhodnutí na posuzovanou věc s tvrzením, že toto usnesení lze vztáhnout výhradně na případy, kdy za právnickou osobu jedná její statutární orgán, pak s podobným závěrem nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Zkoumané usnesení totiž rozeznává dvě samostatné kategorie případů, přičemž první vyžaduje vznik ručitelské povinnosti za způsobenou škodu, zatímco druhá kategorie se týká případů, kdy je pachatelem trestného činu osoba odlišná od plátce, resp. poplatníka daně, neboť taková osoba bude typicky odpovídat na základě obecné deliktní odpovědnosti podle § 2910 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 86/2024). Odpovědnost obviněného tedy v žádném případě nevylučuje fakt, že nebyl členem statutárního orgánu společnosti Byty a domy realitní, a. s., a nejednal z této pozice. Zásadní naopak zůstává jeho trestní odpovědnost pro předmětný trestný čin a na ni navazující odpovědnost za vzniklou škodu.
44. Souhlasit nelze ani s argumentací dovolatele, podle níž může být povinnost k náhradě škody vzniklé jejich trestnou činností uložena toliko osobám, které mají dispoziční oprávnění k účtům společnosti vystupující v pozici plátce, resp. poplatníka zkrácené daně, a tedy mohou uhradit vzniklou škodu z prostředků této společnosti. Podobná myšlenková konstrukce se zcela míjí účinkem, když výše jmenované usnesení dopadá právě na situace, kdy nelze vykonat platební výměr z důvodu neexistence majetku předmětné právnické osoby, na nějž by bylo možno vést exekuci, což je ostatně i posuzovaný případ. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadený adhezní výrok se nezakládá na nesprávném právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
45. Obviněný rovněž vyjádřil mínění, že předseda senátu nalézacího soudu byl z důvodu podjatosti vyloučen z rozhodování v jeho věci. Dovolatel sice výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvážit, zda nelze popsanou námitku pod vzpomínaný důvod dovolání subsumovat. Nicméně nutno pamatovat na určitou specifičnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jej nelze úspěšně uplatnit, za předpokladu, že okolnost vyloučení rozhodujícího orgánu byla dovolateli již v původním řízení známa, leč přesto jím nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dovolání přitom vyplývá, že obviněný vyvozuje podjatost předsedy senátu z jeho reakce na nesprávnost údajů v doložené dokumentaci již během hlavního líčení, ale ze spisového materiálu neplyne, že by dovolatel námitku podjatosti v průběhu řízení, před jejím uplatněním v podaném dovolání, vznesl. Lze tedy uzavřít, že výhrada obviněného nemůže naplnit předmětný dovolací důvod, jelikož dovolatel měl informace, z nichž vyvozoval podjatost předsedy senátu již v hlavním líčení, ovšem zmíněnou námitku uplatnil až ve svém dovolání, tudíž nemohla být dána negativní podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., což ostatně ani obviněný netvrdí. Nelze tudíž přezkoumávat úvahy obviněného o podjatosti předsedy senátu, poněvadž námitka vznesená ve výše popsané situaci nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Toliko nad rámec Nejvyšší soud podotýká, že samotné ojedinělé ofenzivnější vystupování soudce vůči obviněnému bez dalšího nepředstavuje zjevný indikátor jeho podjatosti, jak tvrdí dovolatel, neboť z podaného dovolání ani z přiložené nahrávky pořízené během hlavního líčení nic dalšího neplyne. Na závěr zbývá dodat, že nepohodlí, pociťované v důsledku takovéhoto postupu soudu obviněným během hlavního líčení ani nemohlo, samo o sobě, vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak namítal v podaném dovolání.
V. Závěr
46. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu