8 Tdo 86/2024

8 Tdo 86/2024-2332

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovoláních obviněných Rudolfa Rafaji, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, a Miroslava Žouželky, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 30/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 5/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Rudolfa Rafaji a Miroslava Žouželky odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 69 T 5/2022, byli obvinění Rudolf Rafaja a Miroslav Žouželka uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že po vzájemné dohodě jako osoby fakticky jednající jménem společnosti Bamboo company, s. r. o., IČO: 28266404, se sídlem Praha 5, 14. října 1307/2 (dále „společnost Bamboo“), jejímž jednatelem byl Patrik Žatecký, nar.

XY, a kterou za účelem plánovaných obchodů s masem obstaral obviněný Rudolf Rafaja, tuto společnost v době od 1. 10. 2017 do 30. 6. 2018 zapojili do obchodů s masem a masnými výrobky, které nakupovali od slovenského dodavatele TENDERFOOD AB, s. r. o. (dále „společnost TENDERFOOD“), a obratem je dodávali společnosti K.Z.B. MASO-GROUP, s. r. o. (dále „společnost K.Z.B.“), kterou zabezpečil obviněný Miroslav Žouželka, přičemž za účelem snížení a vyhnutí se daňové povinnosti společnosti Bamboo s cílem zisku cenové výhody při dalším obchodování se zbožím, do účetnictví a přiznání k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) společnosti Bamboo (pokud vůbec byla podána) nezahrnuli veškerá pořízení zboží z jiného členského státu, která byla uskutečněna, a naopak zahrnuli či nechali zahrnout faktury deklarující přijatá tuzemská plnění, ačkoli takováto plnění společnost Bamboo nepřijala, v důsledku čehož uplatnili neoprávněně, v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, (dále „ZDPH“) odpočet daně na vstupu, a tím snížili daňovou povinnost společnosti Bamboo takto: 1/ v přiznání k DPH za zdaňovací období 4.

čtvrtletí 2017, které bylo podáno u Finančního úřadu pro Zlínský kraj dne 25. 1. 2018, uplatňovali nárok na odpočet daně z přijatých tuzemských plnění od nespecifikovaných dodavatelů uvedených v oddíle B3 kontrolního hlášení k DPH, ve výši základu daně 1.539.233 Kč a základní sazby DPH ve výši 323.239 Kč, ačkoli tato plnění se neuskutečnila, v důsledku čehož neoprávněně snížili DPH společnosti Bamboo o 323.239 Kč, 2/ v přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2018, které bylo podáno u Finančního úřadu pro Zlínský kraj dne 25.

4. 2018, uplatňovali nárok na odpočet daně z přijatých tuzemských plnění od nespecifikovaných dodavatelů uvedených v oddíle B3 kontrolního hlášení k DPH, ve výši základu daně 49.444.413 Kč a snížené sazby DPH ve výši 7.416.662 Kč, ačkoli tato plnění se neuskutečnila, v důsledku čehož neoprávněně snížili DPH společnosti Bamboo o 7.416.662 Kč, 3/ za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2018 v rozporu s § 21 a § 101 ZDPH, ve lhůtě do 25. 7.

2018 ani později nepodali přiznání k DPH, ačkoli jménem společnosti Bamboo v tomto období uskutečnili zdanitelná plnění – prodej zboží v tuzemsku v objemu základu daně 20.558.605 Kč se sníženou sazbou DPH 3.083.791 Kč a v objemu základu daně 40.741 Kč se základní sazbou DPH 8.555 Kč, a nepřiznali tak a zatajili vlastní daňovou povinnost společnosti Bamboo v souhrnné výši 3.092.346 Kč, a celkem tak způsobili České republice – Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj škodu ve výši 10.832.247 Kč.

2. Za tento zločin byli oba obvinění odsouzeni shodně podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl každý z nich zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj na náhradě škody 10.038.405,33 Kč.

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 30/2023, z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněným uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit společně a nerozdílně poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, majetkovou škodu ve výši 9.721.965,33 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změny.

II. Z dovolání obviněných

4. Dovolání obviněný Rudolf Rafaja podal podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože soudy jemu za vinu kladené jednání nesprávně právně posoudily. Uvedl, že zajistil koupi společnosti pro Patrika Žateckého od předchozího společníka F. H. za účelem dovozu aut z Anglie, avšak když se tento podnikatelský záměr neuskutečnil, obviněný mu zprostředkoval kontakt na prodej společnosti Bamboo. Jeho role tedy spočívala pouze ve zprostředkování převodu obchodního podílu, kdy zajistil zájemce pro realizaci převodu a zprostředkování kontaktu mezi Patrikem Žateckým a V. L., kterého mu doporučil spoluobviněný Miroslav Žouželka.

5. Brojil proti tomu, že byla prokázána dohoda s obviněným Miroslavem Žouželkou, protože na základě dohody pouze zajistil převod podílu ve společnostech, o které obviněný Miroslav Žouželka projevil zájem, a v rámci přípravy ready-made společnosti evidoval faktury a doklady společnosti Bamboo podle podkladů, které mu byly předloženy. Za účelem podání kontrolních hlášení a přiznání k DPH měl přístup do datové schránky společnosti Bamboo, což je u osob v obdobném postavení smluvních zpracovatelů faktur a vedení účetnictví zcela obvyklé, avšak nelze z toho dovozovat, jak to učinily soudy, že by společnost fakticky ovládal. Jeho role spočívala pouze ve zpracování faktur a vyplnění daňového přiznání. Nebylo prokázáno, že věděl, že dodané podklady neodpovídají skutečnosti, ale to, že se na obchodních transakcích společnosti nijak nepodílel a že tím, kdo sjednával obchody s dodavatelem, společností TENDERFOOD, byl spoluobviněný Miroslav Žouželka, který, jak rovněž vyplynulo z provedeného dokazování, fakticky ovládal také do řetězce zapojenou další společnost K.Z.B., a proto měl kontrolu nad celým řetězcem. Jiná dohoda než dohoda ohledně obstarání společnosti Bamboo a evidování předložených účetních dokladů dovolatelem v řízení před soudy nebyla prokázána.

6. Odvolacímu soudu vytkl, že se s jeho námitkami pořádně nevypořádal, neboť jen převzal argumentaci soudu prvního stupně, přestože pouze z držení účetních dokladů společnosti či přístupu k datové schránce nelze dovozovat bez dalšího odpovědnost za spáchání trestného činu. Nic ze souborů zajištěných při domovních prohlídkách nesvědčí pro závěr o jeho vině, soudy je však vadně vyhodnotily, stejně jako význam faktického ovládání společnosti. Neztotožnil se se závěrem soudů, že si musel být vědom, že společnost Bamboo neprovádí žádnou vlastní podnikatelskou činnost, neboť se nezabýval tím, co společnost Bamboo vykonávala, a jeho zneužití k páchání trestné činnosti se nikdy neúčastnil. Aktivní účast obviněného byla jak soudem prvního, tak soudem druhého stupně dovozena pouze z časově omezeného přístupu k datové schránce, e-mailové adrese, platební kartě a účetním dokladům, a to i přes to, že vše vysvětlil a svou aktivní účast na činnosti společnosti Bamboo vyvrátil.

7. Dovoláním obviněný brojil též proti závěru soudů o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Neztotožnil se s úvahami odvolacího soudu uvedenými v bodech 53. až 56., kde rozváděl obecné úvahy k pojmu společného jednání a stejnému úmyslu obviněných, s nimiž nesouhlasí a považuje je za nesprávné. Soud prvního stupně se úmyslem obviněného nezabýval a vyšel pouze z nepřímých důkazů, které jen povrchně vyhodnotil v jeho neprospěch. Nebral do úvahy, že obviněný při zpracování faktur předaných mu spoluobviněným Miroslavem Žouželkou či zaměstnanci jím ovládaných společností vycházel pouze z uvedených účetních dokladů a neměl možnost si nezávisle ověřit jejich správnost. Nelze proto dovodit jeho úmysl zkrátit daňovou povinnost společnosti Bamboo, když se sám na jejích obchodních transakcích nepodílel (řešil pouze prodej cigaret a oblečení, nikoliv prodej s masem), a proto závěr o přímém úmyslu nebyl žádnými důkazy prokázán. Navíc neměl ze samotného zkrácení daňové povinnosti společnosti Bamboo majetkový prospěch, čímž se soud nezabýval a nezvažoval, že když se na těchto obchodech nepodílel, cenovou výhodu nezískal, protože tu měly společnosti v řetězci zapojené, např. K.Z.B., JAM Frigo a další, rovněž ovládané obviněným Miroslavem Žouželkou. V rámci řízení před soudem prvního ani druhého stupně přitom nebyl proveden důkaz účetními doklady společnosti Bamboo, a nelze tedy spolehlivě prokázat, že dovolatel při obstarání kontaktu na prodej společnosti Bamboo jednal v úmyslu spáchat posuzovaný trestný čin.

8. Obviněný se nespokojil ani s výrokem o náhradě škody, neboť jednak jde o nárok státu vyplývající ze zkrácené daně, jenž nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, a jednak to byla samotná poškozená, kdo svou vlastní liknavostí nevymohla dlužnou povinnost, ačkoliv k tomu měla zákonné prostředky, zde šlo i o společnosti, které měly dostatečný majetek, jež mohl k uspokojení nároku poškozené sloužit. Nesprávně odvolací soud odkázal na ustanovení § 2910 obč. zákoníku, neboť nebral do úvahy, že jeho jednání nebylo protiprávní ani úmyslné. V předmětné věci nelze spatřovat ani existenci příčinné souvislosti, tak jak ji v odůvodnění svého rozsudku v bodě 63. tvrdí soud prvního stupně. Obviněný se domnívá, že na jemu za vinu kladené jednání nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, protože odvolací soud v něm uvedené zásady a právní názory nesprávně dovozoval z okolností, které v jeho trestní věci nebyly prokázány, protože předpokladem ke vzniku povinnosti k náhradě škody podle § 2910 obč. zákoníku, o který se odvolací soud opírá, je jednání škůdce, který vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem, avšak takové jednání u něj nebylo zjištěno (viz výše). Poškozená neprokázala skutečnou výši škody jako nezbytný předpoklad pro přiznání nároku na její náhradu, když pouze odkázala na doměřenou daň, a soudy výši škody určily pouze s odkazem na tvrzení poškozené, resp. vycházely toliko z trestního oznámení poškozené, jeho doplnění a přiložených listin. Takový postup neodpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1430/2018, podle něhož nelze výsledky, ke kterým v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, bez dalšího přejímat do řízení trestního. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, že v daňovém přiznání za 4. čtvrtletí roku 2017 je sazba daně 21 %, a to i přes závěr soudu ve výroku o vině, kde uvedl, že se po celou dobu jednalo o obchody s masem, kde je zákonem stanovena snížená sazba daně 15 %. Žádné z napadených rozhodnutí neobsahuje vlastní stanovení výše způsobené škody soudem, nýbrž jde jen o převzetí výsledků vyplývajících z podkladů předložených správcem daně.

9. Způsob, jakým byla určena výše škody, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a přesto soud nedůvodně neprovedl důkaz znaleckým posudkem, kterým by mohl její výši objasnit. Soudy neprovedly dokazování potřebné a nutné pro to, aby byly všechny rozhodné skutečnosti řádně objasněny, a proto byl podle obviněného naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nebyla nedůvodně provedena jím dne 16. 8. 2023 navrhovaná audionahrávka zachycující jeho komunikaci s paní M. D., jejíž výslech též navrhoval, k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že s dovolatelem neměla nic společného, pouze ho vídala jezdit za obviněným Miroslavem Žouželkou, kterému nabízel oblečení nebo elektronické cigarety.

10. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.

11. Obviněný Miroslav Žouželka dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.

12. Podle důvodů § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. namítal nezákonnost a nepoužitelnost nahrávky pořízené a předložené obviněným Rudolfem Rafajou, která byla účelově vytříděna, a byla nekompletní a účelová, neboť bez celého obsahu nedává komplexní a ucelený přehled o skutkovém stavu věci. Zmínil, že aktivní účast dalších osob na chodu dotčených společností, a to zcela nezávisle na dovolateli, se nijak nepromítla do učiněných skutkových závěrů, což je činí rozpornými a vadnými. Přestože nahrávky byly v řízení důkazně připuštěny a procesně provedeny v celém svém rozsahu, skutkové závěry soudů však byly formulovány jen na základě části daného zvukového záznamu, a nezabýval se účastí jiných osob nežli obviněných, u nichž však nemohl dostatečně posoudit rozsah jejich viny, což u něj vedlo ke zkrácení práv podle čl. 4 Ústavy, čl. 36 Listiny a v konečném důsledku i v právu vlastnit a svobodně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021-II., či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017, případně na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

13. Další nedostatky obviněný spatřoval i v hodnocení výpovědí spoluobviněného Rudolfa Rafaji a svědka J. S., které sám shledával v rozporu s většinou důkazů, o čemž svědčí i dovolání spoluobviněného, protože jimi uváděná skutečnost, že to byl Miroslav Žouželka, kdo ovládal společnost Bamboo, neodpovídá jiným ve věci provedeným důkazům. V rozhodnutí soudů absentuje hodnocení důkazů v jejich souhrnu i věrohodnosti svědků, když se soudy přiklonily k verzi uváděné nedůvěryhodným svědkem J. S. a na výsledku věci zainteresovaným spoluobviněným. Obviněný i v této souvislosti zmínil některé z nahrávek předložených spoluobviněným Rudolfem Rafajou, které byly pořízeny přímo v bydlišti dovolatele za situace, kdy tento byl již v době příjezdu spoluobviněného pod vlivem alkoholu, což svědčí o zjevné plánovitosti jejich pořízení, jíž dosvědčuje i systematika a způsob kladení otázek, skákání do řeči apod. Obviněný proto zdůraznil procesní nepoužitelnost některých spoluobviněným dodaných zvukových nahrávek (§ 158b tr. ř.), neboť nebyly pořizovány z rozhodnutí a v režii orgánů činných v trestním řízení, nýbrž zcela neřízeně soukromou osobou. S přihlédnutím k okolnostem, za kterých byly záznamy pořízeny, byla omezena jeho osobní svoboda, k realizaci operativně pátracích prostředků nebyl dán obligatorní zákonný důvod (viz § 158 odst. 2, 3 tr. ř.). Podle obviněného bylo zasaženo do jeho osobnostních práv a práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny i do práva na soukromí a nedotknutelnost obydlí. Soudům obviněný vytkl, že uvedené skutečnosti nebraly dostatečně do úvahy a své závěry ve vztahu ke zmíněným skutečnostem přesvědčivě neformulovaly.

14. Nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledával v tom, že soudy opakovaně zamítly jeho požadavky na doplnění dokazování o výslechy V. L., I. B. a ztotožnění a následné vytěžení O. H., u něhož se neztotožnil se závěrem o neexistenci a smyšlenosti dané osoby, neboť tento nebyl dovozen z provedeného pátrání či podepřen způsobilým důkazem. Za neoprávněné považoval i odmítnutí opakování výslechu J. S., u jehož dřívějšího vytěžení nebyl přítomen, i provedení spoluobviněným avizovaných dalších nahrávek. V žádném z uvedených případů mu nebylo soudy vyhověno, čímž bylo porušeno jeho právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

15. Nedostatečným zjištěním skutkového stavu věci a uložením povinnosti k náhradě škody byl poškozen i v majetkové sféře, protože žádná škoda způsobena nebyla, příp. mu byla přisouzena ve větším rozsahu, než odpovídalo skutečnosti, čímž bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

16. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledával v uložené povinnosti k náhradě škody, což je výrok, jehož vady vycházejí z vadných skutkových zjištění, protože soudy provedené dokazování vykazuje vady v hodnocení důkazů v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. V podrobnostech dovolatel odkázal na obsah odvolání a na argumenty rozvedené v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Neúplnost výroku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v nedostatečném popisu skutku uvedeném v návětě činu, a to ve vztahu k vymezení jednání pod bodem 3/, kterým měla být podstata činu realizována. Zatímco návěta odpovídá bodům 1/ a 2/, bod 3/ je zcela mimo popis v návětě, protože nepodáním daňového přiznání, resp. nepřiznáním a zatajením daně, nelze dosáhnout snížení daňové povinnosti formou neoprávněného odpočtu DPH. Ve výsledku je tak část jednání připisovaná dovolateli v bodě 3/ věcně i právně zcela odtržena od obecného vymezení trestného činu, jímž byl uznán vinným.

18. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž zastřešuje již uvedené důvody, obviněný pouze stručně shrnul své předchozí námitky, k čemuž lze poukázat zejména na kritiku toho, že nebyl obžalován jednatel společnosti Bamboo, který firmy fakticky ovládal, soud postavil celou kauzu na výpovědi jediného, avšak nevěrohodného svědka J. S., jenž byl Rudolfem Rafajou nejspíš vydírán (koupil automobil s nainstalovaným odposlechem, a než na to přišel, vše, co v autě řekl, skončilo u Rudolfa Rafaji), státní zástupce neznal spis, spoluobviněný Rudolf Rafaja znal osobně širší rodinu H., přesto soud neudělal dost pro zjištění jejich identity, a že k jeho osobě nebyla dostatečně ctěna presumpce neviny, kdy důkazní situace neodpovídá dosavadnímu výsledku věci.

19. Z uvedených důvodů Miroslav Žouželka navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 30/2023, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 69 T 5/2022, a zprostil jej obžaloby, případně aby věc vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a reakce obviněných na ně

20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) se s podaným dovoláním neztotožnil. Poukázal na to, že v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly uvedeny námitky obviněného Miroslava Žouželky proti pořízení provedení odposlechů předložených spoluobviněným Rudolfem Rafajou, ani poukaz na provedené, leč do hodnotícího procesu nezahrnuté důkazy či výhrady proti vyhodnocení výpovědí spoluobviněného a svědka J. S. či věrohodnosti výpovědí slyšených osob, resp. takové posouzení jejich věrohodnosti, jež neodpovídá představám obviněného. U dovolání obviněného Rudolfa Rafaji zmínil, že uvedený důvod dovolání není naplněn poukazem na nedostatky v hodnocení výpovědi svědkyně D. L. K oběma dovoláním konstatoval, že argumentace směřující proti nesprávnosti skutkových zjištění je jen nesouhlasem obviněných se skutkovými závěry soudů, nikoliv opodstatněným zpochybněním učiněných závěrů bez ohledu na faktické výsledky dokazování provedeného v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a rozvedeného a srozumitelně vyhodnoceného v odůvodnění odsuzujícího rozsudku při respektu k § 125 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil i vysvětlení nedůvodnosti námitky obviněného Miroslava Žouželky o procesní nepoužitelnosti důkazů (viz bod 51. rozsudku prvního stupně a body 29. až 31. napadeného rozsudku).

21. Nepřípustnost nahrávek pořízených obviněným Rudolfem Rafajou jako důkazu v trestním řízení státní zástupce neshledal a vysvětlil důvody spočívající v odlišnosti s nahrávkou pořízenou orgány činnými v trestním řízení (viz § 88 tr. ř.), naopak poukázal na přípustnost obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích jako důkazu v trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 352/19 nebo rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, stížnost č. 10862/84), když se navíc nejedná o důkaz jediný či osamocený. Proto shledal, že je v tomto směru uvedená námitka nedůvodná, a nesouhlasil ani s tím, že by soukromé pořízení audionahrávky bez svolení nahrávané osoby bylo nutně nezákonné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, či ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16).

22. Podle státního zástupce nedostatky přezkoumávaných rozhodnutí nespočívají ani v nedůvodně neprovedených důkazech, protože z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že se soudy excesů nedopustily, neboť se velmi podrobně s námitkami neúplného dokazování zabýval odvolací soud (viz body 38. až 40. odůvodnění napadeného rozsudku), a nic nesvědčí, že by mohlo jít o tzv. opomenuté důkazy, o něž se zásadně nejedná v případě návrhu na zopakování ve věci již provedených důkazů (výslech Ing. J. S. a M. D.).

Nutným nebylo ani vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence požadované obviněným Rudolfem Rafajou, jelikož DPH je snadno vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace a zjištění výše jejího zkrácení je toliko numerickým úkonem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016). Zvukový záznam komunikace obviněného s M. D., jímž obviněný sledoval zpochybnění důvěryhodnosti svědkyně, nebyl důkazem podstatným ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím naplnění znaků přisouzeného trestného činu.

Nedůvodnými byly i návrhy obviněného Miroslava Žouželky, týkající se výslechů cizích státních příslušníků V. L. a I. B., u nichž šlo o osoby pro orgány činné v trestním řízení obtížně dosažitelné či zcela nedostupné, když jejich svědectví vzhledem k jejich roli ve společnosti Bamboo prokázané množstvím jiných důkazů nemohlo do úvah soudů vnést nové poznatky.

23. K námitce obviněného Rudolfa Rafaji o nedostatku zavinění státní zástupce konstatoval, že i když nebyl statutárním orgánem ani jedné z obchodních společností, které se staly součástí obchodních transakcí, jejichž výsledkem bylo zkrácení DPH, a neměl v nich ani jinou formální funkci, ze skutkových zjištění soudů podrobně rozvedených v odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že jeho kroky k opatření společnosti Bamboo, nainstalování osoby skutečných reálií neznalé (Patrika Žateckého) do funkce jednatele společnosti, k faktickému fungování společnosti, dispozicím s finančními prostředky na bankovním účtu společnosti, k ovládání datové schránky společnosti, zaevidování fiktivních nákupů od nespecifikovaných tuzemských dodavatelů do daňové evidence (kontrolního hlášení) za současného nevykázání skutečného objemu a hodnoty nákupů masa z jiného členského státu, k podání daňových přiznání s uvedením nesprávných údajů s výsledkem zkrácení daňové povinnosti a konečně i kroky obviněného vedoucí k převodu obchodního podílu a ke změně v osobě jednatele na cizího státního příslušníka, vedly zcela záměrně a vědomě ke zkrácení DPH, což obviněný ve své argumentaci přehlíží. Ani tvrzení o tom, že ze samotného zkrácení daňové povinnosti neměl majetkový prospěch, neodpovídá realitě, jelikož sám připustil, že si z vybírané hotovosti z bankovního účtu prostřednictvím svěřené bankovní karty vyplácel odměnu ve výši 40.000 Kč měsíčně. Podstatné však je, že dosažení osobního majetkového prospěchu není znakem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, jehož znaky soudy dostatečně objasnily (viz body 44. až 48., 53. rozsudku soudu prvního stupně).

24. Námitky proti způsobu výpočtu škody i ohledně výroku o náhradě škody uplatněné zejména obviněným Rudolfem Rafajou, ale i obviněným Miroslavem Žouželkou neshledal důvodnými s tím, že jde zčásti o výhrady mimo hmotněprávní účel uvedeného dovolacího důvodu, a zčásti proto, že zjištění výše zkrácené DPH je numerickým úkonem, který vychází ze zákonné sazby této daně. Z vyjádření finančních úřadů bylo prokázáno, za která období a kterými subjekty nebylo přiznání k DPH podáno vůbec či bylo podáno v rozporu se zjištěným stavem. Pro soudy v této věci nebylo důkazem pouze trestní oznámení či vyjádření správce daně, nýbrž i jiné důkazy, zejména jednotlivé účetní doklady k obchodním případům.

25. Pokud obviněný Miroslav Žouželka výroku o náhradě škody vyčítá chybný způsob při určení jejího rozsahu, jde o nedůvodnou námitku, protože s ohledem na učiněná skutková zjištění byly splněny i podmínky solidární odpovědnosti podle § 2915 odst. 1 obč. zákoníku a současně vyloučeno, aby jim soud uložil povinnost nahradit škodu podle jejich účasti (§ 2915 odst. 2 věta první obč. zákoníku). Argumentace obviněného Miroslava Žouželky neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 4 Tdo 1089/2012). Ve výroku o vině jsou uvedeny všechny náležitosti vyžadované v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. a jen to, že je dovolatel považuje za vadné, k naplnění uvedeného důvodu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1620/2005). Dovolatelem zdůrazňovaná formulační nesrovnalost nemá vliv ani na srozumitelnost a určitost výroku o vině (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 208/2017). Soud prvního stupně navíc na odlišnost ve způsobu jednání mezi dílčími útoky popsanými pod body 1/ a 2/ na jedné straně a pod bodem 3/ na straně druhé pamatoval, když v návětí neopomenul k daňovým přiznáním k DPH společnosti Bamboo poznamenat „pokud byla vůbec podána“.

26. Když nebyl naplněn žádný z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnil obviněný Miroslav Žouželka, v jeho druhé alternativě, a proto státní zástupce ze všech výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

27. Obviněný Rudolf Rafaja prostřednictvím obhájce reagoval na vyjádření státního zástupce nesouhlasně a setrval na svých tvrzeních učiněných v rámci podaného dovolání, že předmětná trestná činnost dosud nebyla dostatečně objasněna, přičemž by měl být brán zřetel na to, že osoby figurující v tomto řízení (R. M., M. D., T. B., J. K.) jsou v současné době trestně stíhány pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, což svědčí o páchání trestné činnosti Miroslavem Žouželkou bez vědomí obviněného, avšak prostřednictvím organizované skupiny. V závěru obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.

28. Ani obviněný Miroslav Žouželka se s obsahem vyjádření státního zástupce neztotožnil z důvodů obsahově shodných jako v podaném dovolání, když v reakci na jednotlivé argumenty státního zástupce své výhrady stručně zopakoval. Zdůraznil opětovně porušení svého práva na spravedlivý proces.

IV. Přípustnost dovolání a podmínky pro uplatnění zvolených dovolacích důvodů

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že oba obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., jsou přípustná a byla podána v zákonné lhůtě i na místě, kde lze učinit podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

30. Dovolání podali podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný Miroslav Žouželka navíc i podle § 265b odst. 1 písm. l), m) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takto zvolené důvody svými výhradami také skutečně naplnili, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

31. Jestliže obviněný Miroslav Žouželka poukázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je třeba uvést, že s odkazem na něj je možné dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a poté jej zčásti zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně obou obviněných, přičemž z obsahu dovolání je současně zřejmý odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., bylo dovolání podáno podle druhé alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené dalšími uvedenými důvody dovolání.

32. Z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) Nejvyšší soud zkoumal důvodnost dovolání obviněných podle jimi uplatněných důvodů s tím, že sám není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K námitkám podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Oba obvinění dovolání podali podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž se uplatní, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

34. Obviněný Rudolf Rafaja s odkazem na tento důvod poukazoval na nesprávnost skutkových závěrů, protože nebyla prokázána dohoda mezi ním a spoluobviněným Miroslavem Žouželkou a rovněž jeho účast na trestné činnosti byla vadně zjištěna, zejména ohledně míry jeho zapojení a role v páchané trestné činnosti, dále vytýkal rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy při vyhodnocení výpovědi svědkyně D. L. a nedůvodné neprovedení důkazu audionahrávkou jeho rozhovoru s M. D., a tvrdil, že nebylo prokázáno, že by měl skutečný vliv na chod některé ze zainteresovaných společností. Obviněný Miroslav Žouželka též vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav založený na nezákonném pořízení a provedení zvukových nahrávek pořízených spoluobviněným Rudolfem Rafajou, namítal, že jeho vinu nebylo možné založit na výpovědích svědka J. S. a spoluobviněného Rudolfa Rafaji a že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy.

35. Tyto námitky respektují podmínky vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti vadám v dokazování, které jsou rozhodné pro závěr, zda obvinění byli pachateli posuzovaného trestného činu.

36. Vzhledem k tomu, že všechny posuzované výhrady poukazují na vady v dokazování, Nejvyšší soud se zřetelem na námitku obou obviněných zkoumal rozsah provedeného dokazování, jeho obsah s ohledem na rozhodné okolnosti významné pro závěr o naplnění všech znaků zločinu podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a důslednost soudů v rámci postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž obviněnými vytýkané nedostatky neshledal. V procesních postupech soudů je zjevné, že se věnovaly obhajobě obviněných a reagovaly na jimi uváděné námitky, které se v zásadě shodují s těmi, jež jsou předmětem nyní přezkoumávaných dovolání. Z posuzovaných rozhodnutí plyne, že soudy se s nimi vypořádaly (srov. body 1. až 51. rozsudku soudu prvního stupně, bod 37. rozsudku odvolacího soudu), a proto lze stručně uvést, že všechny důkazy, jež byly řádně při hlavním líčení provedeny, soud prvního stupně hodnotil postupem, který splňuje všechna kritéria volného hodnocení důkazů při dodržení všech objektivních hledisek, aniž by pomíjel stanoviska obviněných či konkrétní skutečnosti, za kterých k činu obviněných došlo.

37. Ke konkrétním námitkám dovolatelů Nejvyšší soud poznamenává, že není povolán k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, ale je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná rozhodnutí vykazují extrémní excesy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

38. Se zřetelem na tyto zásady ke správným reakcím soudů nižších na stejné výhrady obou dovolatelů Nejvyšší soud uvádí, že nelze přisvědčit námitce obviněného Miroslava Žouželky o nepoužitelnosti zvukových nahrávek, kterými se již podrobně zabývaly soudy obou stupňů a postoje a úvahy vztahující se k pořízení i procesní použitelnosti těchto nahrávek přesvědčivě a velmi podrobně vysvětlily, přičemž je zřejmé, že braly do úvahy jak obsah nahrávek, tak okolnosti jejich vzniku i způsob jejich předložení jako důkazního materiálu soudu.

Oba soudy se zabývaly jejich použitelností jako důkazu v trestním řízení a rozvedly, jak je v tomto směru vyhodnotily (srov. body 48. až 50. rozsudku soudu prvního stupně a body 29. až 31. rozsudku soudu odvolacího). Braly do úvahy povahu spoluobviněným Rudolfem Rafajou předložených zvukových záznamů ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. a postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při jejich použití i hodnocení jako důkazu. Po vyhodnocení obsahu těchto záznamů, jež obviněný Rudolf Rafaja pořídil a sám předložil orgánům činným v trestním řízení, orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že obsahují záznamy o tom, jak oba hlavní aktéři zrealizovali celou posuzovanou trestnou činnost.

Soudy vysvětlily, proč vyloučily, že na tento případ nedopadají hlediska § 88 a § 158d odst. 2, odst. 3 tr. ř., když nešlo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu a pořizování obrazových a zvukových záznamů v rámci sledování osob a věcí, ale o soukromou nahrávku telefonických hovorů mezi svědkem J. S. a obviněným Miroslavem Žouželkou, a též o záznamy osobních rozhovorů mezi oběma obviněnými. Zdůraznily, že nejsou klíčovým ani jediným usvědčujícím důkazem, ale toliko dotvářejí zjištění plynoucí z výsledků celého dokazování (srov. bod 49.

rozsudku soudu prvního stupně a bod 31. rozsudku odvolacího soudu, též bod 50. rozsudku soudu prvního stupně).

39. Nejvyšší soud na tyto správné úvahy navazuje jen tím, že skutečnost, že je pořídil jeden z obviněných, a tedy nepodléhají režimu stanovenému v § 88 a násl. tr. ř., jenž dopadá na odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděného v rámci trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, svědčí o tom, že se ustanovení § 88 tr. ř. zde neuplatní, a to ani analogicky. Z hlediska použitelnosti takové nahrávky, jejíž původ je jasně soukromé povahy, protože byla opatřena pro osobní účely, zde pachatelem trestné činnosti, je třeba zvažovat splnění podmínek § 89 odst. 2 tr.

ř. Přípustnost takového důkazu je nezbytné posuzovat s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i z hlediska ochrany osobnosti člověka podle § 81 odst. 2 a dalších, zejména § 89 a § 90 obč. zákoníku, jak správně soudy v této věci poznamenaly a ve smyslu judikatury Ústavního soudu i rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh.

tr. se zabývaly tím, zda lze tuto nahrávku použít jako důkaz v trestním řízení, tzn. zda jde o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy, který převáží nad zájmem na ochranu soukromí osoby, jíž se nahrávka týká. Nedošlo k narušení ochrany soukromí obviněného Miroslava Žouželky, jak v dovolání poukazoval, protože nad hlediskem ochrany soukromí zde převažuje veřejný zájem státu na odhalování trestné činnosti, a proto uvedeným způsobem pořízený zvukový záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení, neboť jde o situaci, kdy zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím veřejným zájmem, jenž se dostal do kolize s ochranou soukromí.

V případě této kolize je při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, je na soudech, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily všechny rozhodné skutečnosti a minimalizovaly zásah do těchto práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Základním kritériem, které by mělo v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřené informace jako důkazu v příslušném řízení, bude poměřování chráněných práv a zájmů, jež se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu.

Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, soudy měly na zřeteli i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení (srov.

40. V posuzované věci Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nelze dojít k závěru, že by soudy nerespektovaly povinnost nezasahovat do soukromí osob až na ústavně stanovené podmínky, jimiž jsou: a) zákonný základ omezení práva na respektování soukromého života, b) legitimní cíl tohoto omezení a c) přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli (viz např. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Kennedy proti Spojenému království, stížnost č. 26839/05, § 130).

Měly tyto zásady na paměti, když důkaz v podobě zpochybňovaného zvukového záznamu nestojí v konkrétní věci osamocen, jak již bylo výše uvedeno (viz body 1. až 37. jeho rozsudku). O vytýkané vady nejde i proto, že soud svá zjištění z nich plynoucí vyložil v bodech 38. až 52. svého rozsudku a nebyly zjištěny žádné vady, z nichž by bylo možné dovodit porušení čl. 6 Úmluvy, které by bránily v použití tohoto důkazu (srov. k tomu rozsudek pléna ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, stížnost č. 10862/84, Series A č. 140, § 45; obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11.

4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009, aj.). Jak bylo výše rozvedeno, soudy právo obviněného Miroslava Žouželky braly do úvahy, avšak měly též na paměti v trestním řízení legitimní cíl předcházení zločinnosti, který předvídá Úmluva v ustanovení čl. 8 odst.

2. Zvukové záznamy byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli. Orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů dbaly, aby při použití audionahrávek bylo soukromí na nich zaznamenaných osob omezeno v nejmenší možné míře a tyto nahrávky nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Šlo tedy o ústavně souladné omezení práv podle čl. 8 Úmluvy a čl.

10 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16), rovněž vysvětlily úvahy, jež je vedly k závěru o potřebě upřednostnit zájem na odhalení trestné činnosti, jehož byly oba obvinění jakožto nahrávané osoby součástí, před zájmem na ochranu osobnosti jedné z osob, která sice souhlas s nahrávkou nedala, byla však jedním z aktérů této trestné činnosti. Nahrávka proto byla zcela přípustně důkazem v této trestní věci, protože sloužila v trestním řízení jako důkaz na základě zákona a postupů, které jsou upraveny trestním řádem (§ 89 odst. 2 tr.

ř.). Z těchto důvodů jde o důkaz v trestním řízení přípustný.

41. Důvodnou není ani námitka obviněného Miroslava Žouželky o nevěrohodnosti svědka J. S., případně nesprávné vyhodnocení významu svědectví D. L. pro závěry o postavení a roli obviněného Rudolfa Rafaji v posuzované činnosti, neboť i těmto důkazním prostředkům soudy věnovaly pozornost, konfrontovaly je s jinými ve věci provedenými důkazy při zohlednění vzájemných vztahů slyšených osob a jejich případnou motivací pro uvádění nepravdivých údajů, jakož i vazeb svědka J. S. na oba obviněné (viz bod 45. rozsudku soudu prvního stupně a bod 44. rozsudku odvolacího soudu). Pokud obvinění navrhovali opakování některých výslechů před odvolacím soudem, mj. i opakování výslechu J. S., soudy vysvětily, proč na tento jejich návrh nepřistoupily (srov. bod 38. rozsudku odvolacího soudu).

42. Vady posuzovaných rozhodnutí nespočívají ani v neprovedení dalších důkazů (protokoly o daňové kontrole, audionahrávky rozhovoru obviněného Rudolfa Rafaji s M. D. a výslechy svědků V. L. a I. B., případně též zajištění svědka O. H. a dalších nahrávek pořízených obviněným Rudolfem Rafajou). Soud prvního stupně v bodech 46. a 51. rozsudku vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné, když některé osoby jako např. O. H. ani ztotožněny nebyly (viz bod 21. jeho rozsudku), V. L. se vyjma formálního přepisu společnosti Bamboo na jeho osobu v květnu 2018 na chodu této společnosti fakticky nijak nepodílel, ale plnil toliko úlohu tzv. bílého koně, neboť jako jednatel vystupoval ryze formálně, nevykonával žádnou podnikatelskou činnost. Je osobou neznámého pobytu mající zakázán vstup na území České republiky. I. B. byl obviněnými pouze využíván k účelovému přepisu společností, je z důvodu neznámého pobytu pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. Odvolací soud opětovný návrh obviněného Miroslava Žouželky na výslech svědka V. L. rovněž zamítl jako nadbytečný (srov. bod 38. rozsudku odvolacího soudu). Nejde tedy o nedůvodně neprovedené podstatné důkazy, neboť jejich zajištění bylo pro orgány činné v trestním řízení i přes veškeré jejich snažení a vynaložené úsilí prakticky nemožné, nebo komplikace s jejich zajištěním spojené by nemohly být vyváženy jejich možným přínosem a vypovídací hodnotou. Nejde ani o tzv. důkazy opomenuté, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby o návrhu na doplnění dokazování nebyla v rozhodnutích soudů zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další), o což v posuzované věci nešlo, neboť soudy relativně podrobně na veškeré důkazní návrhy obviněných reagovaly a své postoje k nim vyložily.

43. Nelze přisvědčit dovolatelům, že by soudy své závěry o jejich vině opíraly pouze o výsledky daňových kontrol. Naopak soudy dostály povinnosti rozsah a okolnosti zkrácení daně, k němuž došlo trestným činem, řešit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Bez dalšího nepřejímaly výsledky, k nimž dospěl příslušný správce daně, neboť rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení zvažovaly jako podpůrné důkazy, které v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jako každý jiný důkaz se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, o čemž svědčí rozsah prováděného dokazování, a postupovaly proto v souladu s ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.).

44. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů ke zmíněným námitkám obviněných, ale i se zřetelem na obsah a rozsah provedeného dokazování neshledal, že by výhrady dovolatelů proti učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Naopak může konstatovat, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněných věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

45. Nejvyšší soud nezaznamenal nedostatky ani v postupu soudu druhého stupně, jenž se odvoláním obou obviněných věnoval, a připomíná, že v rámci odvolacího řízení se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání (k němuž v posuzované věci vyjma výroku o náhradě škody přistoupil) v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.). Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).

46. V posuzované věci je tedy možné k dokazování uzavřít, že učiněné skutkové závěry byly řádně objasněny a jsou dostatečné pro právní závěry o naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Na základě těchto závěrů dovolací soud dále posuzoval důvodnost hmotněprávních výhrad, jimiž obvinění svá dovolání rovněž podložili.

VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit výhrady obviněného Rudolfa Rafaji směřující proti použité právní kvalifikaci, jimiž odmítal, že jednal společně s obviněným Miroslavem Žouželkou na základě společné dohody, že u nich nešlo o spolupachatelství a nelze v jeho jednání shledávat úmysl spáchat předmětnou trestnou činnost, týkají se ho i výhrady proti výši způsobené škody. Nedostatky ve výroku o náhradě škody vytýkal i obviněný Miroslav Žouželka.

48. Tyto námitky korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž lze uplatnit, když rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotněprávního posouzení. Podle takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

49. Výrok o náhradě škody je možné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním napadat, týkají-li se námitky nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. porušení hmotného práva, jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. V takovém případě má výhrada povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).

50. Nejvyšší soud podle uvedených výhrad zkoumal, zda jsou důvodné, a protože zejména u obviněného Rudolfa Rafaji směřují proti správnosti použité právní kvalifikace, je třeba připomenout, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve velkém rozsahu.

51. Námitky obviněného Rudolfa Rafaji, že se na zločinu nepodílel, protože nebyl plátcem daně a neměl k plátci žádný vztah, soudy obou stupňů zkoumaly a, jak již bylo výše uvedeno, na základě výsledků provedeného dokazování objasnily, jaká byla role tohoto obviněného v rámci společně páchané trestné činnosti, která spočívala ve zkrácení DPH. Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Tato alternativa skutkové podstaty posuzovaného zločinu představuje jednání pachatele, v jehož důsledku je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.]. Není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Úmyslné jednání pachatele, v jehož důsledku je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Je vhodné poukázat na body 45. a 46. přezkoumávaného rozhodnutí, v němž odvolací soud výstižně vyjádřil podstatu podílu obviněného Rudolfa Rafaji na vzniklém následku, k němuž směřoval, od počátku byl vůdčí osobou, která zajistila koupi společnosti Bamboo pro Patrika Žateckého, jenž v ní vystupoval jen formálně, zatímco obviněný vykonával veškeré rozhodné úkony směřující k podání daňových přiznání. Ve stručnosti lze na tyto závěry odvolacího soudu plně odkázat a postačí jen dodat, že podle nich je role obviněného Rudolfa Rafaji zcela jasná a pro právní závěry určující.

52. Soudy obou stupňů dostatečně vysvětlily, že obvinění popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství, což je v posuzované věci podstatné, protože právě konkrétně stanovené úlohy každého z nich vedly ve výsledku ke zkrácení DPH. Pro úplnost, ve shodě s tím, jak již uvedl i odvolací soud v bodě 53. přezkoumávaného rozsudku, je třeba zdůraznit, že se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem a za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. V této věci jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. V posuzované věci soudy řádně dovodily, že dohoda vyplývá jak z výsledků všech důkazů, tak je zřejmá i z provedení činu s tím, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Jak soudy správně vyjádřily (viz bod 53., 54. odvolacího soudu), každý z obviněných si byl vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i druhého ze spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

53. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že u spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich, anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).

54. Tyto závěry vyvracejí námitku obviněného Rudolfa Rafaji, že by se nepodílel na činu jako spolupachatel, protože jak v jemu za vinu kladeném jednání, tak i u obviněného Miroslava Žouželky, soudy tento závěr podložily správnými skutkovými i právními úvahami. Společný úmysl dokladuje samotná povaha jejich jednání v rámci trestné činnosti, vyjádřená vědomým chováním každého z nich. Trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících tuzemských obchodních transakcí doložených fakturami a účetními doklady, které nebyly založeny na skutečných obchodech, v některých případech nebyl daňový subjekt na pozici dodavatele ani stanoven, s cílem zkreslit daňové povinnosti uložené daňovými zákony, případně vykazování nulových aktivit z hlediska DPH. Obviněný Rudolf Rafaja po dohodě s obviněným Miroslavem Žouželkou tudíž jednal tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce s tuzemskými společnostmi buď neexistujícími, nebo ovládanými obviněným Miroslavem Žouželkou, přičemž věděl o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření DPH. K tomuto cíli směřovaly veškeré dílčí kroky činěné obviněnými ve vzájemné koordinaci a kooperaci, s přesným rozdělením úkolů (zajištění fiktivních společností vesměs ovládaných obviněným Miroslavem Žouželkou, zajištění fyzických osob na pozici tzv. bílých koní obviněným Rudolfem Rafajou, realizace obchodů s masem z členských států EU a vykázání fiktivních obchodů v tuzemsku, případně podání nulových daňových přiznání atd.) tak, aby na sebe jednotlivé jejich činnosti navazovaly a ve svém souhrnu vedly k dosažení vytčeného cíle, jímž bylo zkrácení DPH u společnosti Bamboo.

55. Není důvodné ani tvrzení o nedostatku zavinění, které zejména soud prvního stupně dostatečně objasnil na základě výsledků provedeného dokazování, učinil správné právní závěry (srov. bod 53. jeho rozsudku), s nimiž se důvodně ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 55. přezkoumávaného rozsudku). K již soudy nižších stupňů uvedeným závěrům Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě.

56. Při posouzení závěrů učiněných soudy je zjevné, že o tom, že oba obvinění jednali úmyslně, není důvod pochybovat. Soudy subjektivní stránku dovozovaly, jak bývá obvyklé, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněných lze jen zmínit, že soudy na jejich úmysl usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly, a braly do úvahy i všechna zjištění plynoucí z účetnictví i podkladů, jež obvinění předkládali správci daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

57. K výhradě obviněného Rudolfa Rafaji, že z popsaného jednání neměl žádný majetkový prospěch, postačí na již uvedené závěry a učiněná skutková zjištění navázat obecným konstatováním, že prospěch není znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz též vyjádření nejvyššího státního zástupce). I kdyby pachatelé z protiprávního jednání neměli žádný majetkový prospěch, není to rozhodné pro závěr o jejich vině, neboť stěžejním zjištěním je to, zda a v jakém rozsahu došlo ke zkrácení daně. Při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, aj.).

58. Nejvyšší soud ke správnosti právních závěrů soudů obou stupňů, a tedy nedůvodnosti námitek obviněných, shrnuje, že posuzovaná činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení DPH uváděny doklady, které neměly v realitě žádný nebo zcela jiný skutečný odraz (fingované obchodování s tuzemskými subjekty na pozici dodavatelů zboží - masa, které ve skutečnosti pocházelo ze zahraničí z jiného členského státu EU a bylo by z tohoto titulu zatíženo vyšší daňovou povinností), případně nebylo daňové přiznání podáno vůbec (dílčí skutek ad 3/), což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Závěr o úmyslu obviněných soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

59. Pokud obviněný Rudolf Rafaja vytýkal nesprávné zjištění výše způsobené škody, kterou soudy podle jeho názoru přejaly z výsledků daňové kontroly, a že výše způsobené škody nebyla dostatečně objasněna a soudy ji pouze převzaly, je třeba uvést, že zjištění správce daně soudům posloužila, jak již bylo zmíněno shora, pouze jako důkazní podklad pro jejich skutkové závěry v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli však jako důkaz jediný. Jak je patrné z rozsudku a jemu předcházejících postupů odvolacího soudu, závěry o výši škody včetně podkladů pro adhezní výrok vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady společnosti Bamboo, viz body 24. až 27. rozsudku nalézacího soudu), a to včetně stanovení procentní sazby DPH (viz bod 25. rozsudku soudu prvního stupně), čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.). Pokud soudy dospěly ohledně výše způsobené škody ke shodným závěrům jako správce daně, svědčí to pouze o správnosti těchto závěrů. Důvodné je proto zjištění, že obvinění způsobili poškozené České republice zastoupené příslušným finančním úřadem škodu v celkové výši 10.038.405,33 Kč, tj. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (ve znění novely zákonem č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, což je plně v souladu s podmínkami trestnosti činu vymezenými v § 2 odst. 1 tr. zákoníku).

60. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného Rudolfa Rafaji proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že obviněný, resp. oba obvinění po všech stránkách naplnili znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

61. Oba obvinění námitky proti výroku o náhradě škody ovšem podložili především tím, že soudy nesprávně v adhezním řízení přiznaly nárok na náhradu škody jako poškozené České republice, ačkoli takový postup je v rozporu s ustanovením § 206 odst. 3 tr. ř., a obviněný Miroslav Žouželka nesouhlasil ani s uloženou solidární povinností. K tomu je třeba uvést, že námitky proti výroku o náhradě škody jsou limitovány vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat jen ty, které by mohly mít v případě jejich důvodnosti vliv na správnost skutkových zjištění rozhodných z hlediska správnosti výroku o vině. Této podmínce vyhovuje otázka aktivní legitimace České republiky jakožto poškozeného v tomto trestním řízení, jíž se věnoval zejména odvolací soud, jenž za tím účelem sám doplnil dokazování, z něhož vyplynulo (viz zpráva Finančního úřadu na č. l. 2135 až 2149 spisu), že finanční úřad nevystavil daňový výměr na daňový nedoplatek ve výši 323.239 Kč (bod 1/ výroku o vině). Odvolací soud podle vlastního dokazování shledal, že nebylo možno dovodit povinnost obviněných k náhradě uvedené škody k době rozhodnutí v souhrnu 9.721.965,33 Kč. Rovněž dospěl k závěru, že nejsou reálně vymahatelné, neboť podle zprávy Finančního úřadu pro Zlínský kraj je společnost Bamboo nekontaktní, nevykazuje žádnou činnost a neplní své zákonem uložené povinnosti (viz bod 24. rozsudku soudu prvního stupně a bod 70. rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů upravil adhezní výrok potud, že obviněným uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, majetkovou škodu ve výši 9.721.965,33 Kč. Tento závěr nemá přitom vliv na samotný výrok o vině, kde způsobená škoda, tj. zkrácená daň změn nedoznala, protože čin byl dokonán již v okamžiku podání nepravdivého daňového přiznání obviněnými (dílčí skutky 1/ a 2/), resp. jeho nepodáním (dílčí skutek ad 3/).

62. Nejvyšší soud k námitkám obviněných o tom, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro to, aby mohl český stát vůči obviněným uplatňovat nárok na náhradu škody, byly dostatečně jasně a zřetelně, s odkazem na rozhodnou judikaturu vyvráceny rozborem odvolacího soudu, jenž se této otázce věnoval velmi pečlivě a přesvědčivě ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., jehož základní teze rozvedl (srov. body 63. až 68. odvolacího soudu). Nejvyšší soud pro stručnost na zcela správné úvahy odvolacího soudu odkazuje, neboť jimi byly stejné námitky obviněných posouzeny jako zcela nedůvodné a se zřetelem na skutečnosti zjištěné v této věci, na něž zmíněná judikatura dopadá, byly vyvráceny. V souladu s tímto rozhodnutím soudy správně přiznaly procesní postavení poškozeného České republice zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, která se řádně a včas připojila se svým nárokem k trestnímu řízení za podmínek § 43 odst. 3 tr. ř. Odpovědnost za vzniklou škodu nesou pouze obvinění, kteří společnost Bamboo toliko použili a využili ke zkrácení daně, aniž by v zásadě vykonávala jinou řádnou podnikatelskou činnost, nevlastnila žádný majetek a byla převedena účelově na další osobu, což činí vůči této společnosti splnění daňové povinnosti vyměřené správcem daně fakticky nevymahatelným.

63. Povinnost k náhradě škody obviněným plyne, jak soudy důvodně popsaly, z jejich obecné odpovědnosti za škodu podle § 2910 obč. zákoníku, podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva (srov. v podrobnostech body 64. až 68. napadeného rozsudku). V posuzované věci nejde o závazek z titulu zkrácené daně, kterou je třeba doměřit dotčené obchodní společnosti v daňovém řízení, ale o závazek z deliktu na základě předpisů občanského práva, který vznikl i jiným osobám než členům statutárních orgánů společnosti, jež byla plátcem DPH (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, či ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).

64. Škodu způsobili oba obvinění společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, přičemž jejich podíl na způsobení škody byl srovnatelný, odvolací soud správně dovodil jejich povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně ve smyslu § 2915 obč. zákoníku, podle něhož je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně. V případě uložení náhrady škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. dvěma spolupachatelům, jako tomu bylo v posuzované věci, jsou k plnění z tohoto právního titulu povinni oba společně a nerozdílně, když dělená odpovědnost podle § 2915 odst. 2 obč. zákoníku je výjimkou z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu (viz rozhodnutí. č. 25/1993-II Sb. rozh. tr.). Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje § 2916 obč. zákoníku, podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že použití ustanovení o dělené odpovědnosti je věcí úvahy soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1439/2005, aj.).

65. V souladu s uvedenými podmínkami je způsob, jak bylo o povinnosti obviněných k náhradě škody rozhodnuto, a toto rozhodnutí vychází i ze zásady, že soud v případě, že odsuzuje obviněné pro trestný čin, kterým byla způsobena škoda jejich společným jednáním (mezi něž je nutné podřadit i spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku), zpravidla zaváže obviněné nahradit tuto škodu společně a nerozdílně podle § 2915 odst. 1 obč. zákoníku. Solidární odpovědnost k náhradě škody založená rozhodnutím soudu je výhodnější z hlediska ochrany práv poškozeného. S ohledem na všechny skutečnosti a okolnosti, za kterých byl posuzovaný čin spáchán, nelze dovodit, že by se jednalo o skutečnosti natolik zvláštní, které by se vymykaly možnosti použít obvyklé pravidlo o solidární odpovědnosti, když ani míra účasti obviněných na spáchaném činu se významně nelišila.

66. Odvolací soud zcela správně nepřisvědčil ani námitce obviněného Rudolfa Rafaji o tom, že finanční úřad postupoval liknavě, když daňové nedoplatky společnosti Bamboo nevymáhal po jiných obchodních společnostech, jež se předmětných obchodů účastnily, což má své opodstatnění především proto, že tyto jiné obchodní společnosti nebyly poplatníky konkrétní daně v předmětném případě a nebyly dlužníkem ve smyslu příslušných daňových předpisů, a proto vůči nim nemohl finanční úřad postupovat na základě dodatečně vystavených daňových výměrů, což může činit toliko vůči tomu daňovému subjektu, o jehož daňový nedoplatek jde. V projednávané věci příslušný finanční úřad učinil maximum pro vymožení nedoplatku DPH společnosti Bamboo, o čemž svědčí i to, že část tohoto nedoplatku se podařilo vymoci v rámci exekučního řízení (viz body 63. až 71. rozsudku odvolacího soudu). O liknavost z jeho strany tedy v žádném případě nešlo.

67. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud považoval i soudy učiněný výrok o náhradě škody za správný a námitky dovolatelů v tomto směru vznesené dílem za neodpovídající zvoleným dovolacím důvodům, dílem za nedůvodné.

VII. K námitkám obviněného Miroslava Žouželky podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

68. Obviněný Miroslav Žouželka výtkou proti chybějícímu výroku brojil proti popisu skutku, jemuž vytýkal, že úvodní část textu představuje „hypotézu“ obsahující obecné vymezení podstaty činu, zatímco navazující část textu již zcela konkrétní, v bodech 1/ až 3/ rozvedená jednání, kterými by měla být podstata činu realizována, přičemž vytknutou vadu vázal toliko na dílčí útok v bodě 3/, neboť se domnívá, že nepodáním daňového přiznání, resp. nepřiznáním a zatajením daně, nelze dosáhnout snížení daňové povinnosti formou neoprávněného odpočtu DPH, a tedy je tato část jednání věcně i právně odtržena od obecného vymezení trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

69. Tato námitka svým obsahem nekoresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože jím lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

70. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím typicky výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173, 3174).

71. Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného o neurčitosti či nesprávnost popsaného skutkového zjištění na uvedené podmínky zmíněného dovolacího důvodu vůbec nedopadá. Trestností činu (jde o pojem hmotného práva) se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh, povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně (srov. § 110 tr. zákoníku). Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu (viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku, k tomu viz výklad ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 73).

72. Vzhledem k tomu, že obviněný neoznačil žádnou faktickou okolnost, která by mohla být chybějícím nebo neúplným výrokem, uvedenou námitku vznesl mimo jakýkoliv dovolací důvod.

73. Jen pro úplnost lze poznamenat, že soud v popisu skutku vyhověl všem požadavkům § 120 tr. ř., neboť skutek obsahuje výstižný popis všech rozhodných skutkových okolností. Jednání obviněných bylo vyjádřeno v návětě tzv. skutkové věty výroku o vině (mimo jiné) slovy „…za účelem snížení a vyhnutí se daňové povinnosti společnosti Bamboo s cílem zisku cenové výhody při dalším obchodování se zbožím, do účetnictví a přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti Bamboo (pokud vůbec byla podána) nezahrnuli veškerá pořízení zboží z jiného členského státu, která byla uskutečněna, a naopak zahrnuli či nechali zahrnout faktury deklarující přijatá tuzemská plnění, ačkoli takováto plnění společnost Bamboo nepřijala…“. Toto zastřešující vymezení celého trestněprávně významného jednání obviněných je následně konkretizováno u dílčích jednání popsaných v bodech 1/ až 3/.

VIII. Závěr

74. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných nejsou důvodná. Takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na způsob rozhodnutí nebyl dán důvod pro obviněným Rudolfem Rafajou navrhovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu