USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 9 To 169/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 25/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 3. 2024, č. j. 3 T 25/2022-705, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 14 T 136/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 13 To 279/2020; přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 34/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 67 To 185/2021 a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 19 T 139/2020, byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestech z rozsudků v uvedených sbíhajících se trestních věcech. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu ve stručnosti tím, že dne 23. 5. 2019 v Praze, ul. XY, na parkovišti před budovou OC Billa, č. p. XY, poté, co převzal od poškozené M. H. výhradně za účelem opravy poškozeného laku osobní motorové vozidlo zn. Hyundai i30 v hodnotě 91 000 Kč, následně dne 10. 6. 2019 na ulici XY XY, Praha, na pobočce Magistrátu hl. m. Prahy, Oddělení registru motorových vozidel, s úmyslem způsobit poškozené škodu, na základě padělané neověřené plné moci, oznámil jejím jménem ztrátu osvědčení o registraci tohoto vozidla a požádal o vydání duplikátu, čímž získal dokumenty k převodu vozidla, když původní originál osvědčení o registraci vozidla měla stále v držení poškozená a následně dne 19. 6. 2019 na uvedené pobočce Magistrátu hl. m. Prahy nezjištěným způsobem zprostředkoval převod vozidla na syna jeho tehdejší přítelkyně, T. P., který byl do registru vozidel zapsán jako majitel vozidla a na základě takto získaného duplikátu osvědčení o registraci vozidla a ověřené plné moci T. P. k přepisu vozidla, předmětné vozidlo dne 20. 6. 2019 v obci XY, ulici XY č. p. XY, prodal J. L. za částku 90 000 Kč, kterou užil pro svou potřebu, ačkoli k nahlášení ztráty osvědčení o registraci vozidla, převodu ani prodeji tohoto vozidla nebyl nijak oprávněn a provedl ho zcela bez vědomí poškozené jakožto majitelky vozidla, a tímto svým jednáním jí způsobil škodu ve výši 91 000 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2024, č. j. 9 To 169/2024-875, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odkázal poškozenou podle § 229 odst. 1 tr. ř. s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nezaměřil se na rozhodující otázky. Nastínil svoji verzi skutkového děje a zdůraznil, že se soud nevypořádal s tím, zda v průběhu doby došlo ke změnám dohody s poškozenou a zda obviněný mohl očekávat dodatečný souhlas poškozené s jeho jednáním, k čemuž připomněl i institut nepřikázaného jednatelství. Za chybné označil především závěry soudu prvního stupně ohledně SMS komunikace s poškozenou a výpovědi poškozené. Původní dohoda byla totiž modifikována, k čemuž poukázal na výňatky ze SMS zpráv, ze kterých lze vyvodit, že se mohlo jednat i o jiné vozidlo, než o auto poškozené. Připomněl, že poškozené poskytoval peníze a mělo se jednat o úhradu vypůjčovaných aut pro její potřeby. Z toho má vyplývat jiný obsah nároku, než bylo vrácení vozidla po opravě laku. Soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně nezjistil obsah dohody mezi ním a poškozenou, když o této mohly mít zúčastněné strany různou představu, a proto je závěr soudů o zpronevěře vozidla v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
5. Co se týče právního posouzení věci, obviněný namítl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry. Soudům vytkl, že se dostatečně nezabývaly skutkem z pohledu společenské škodlivosti a subsidiarity trestní represe. K tomu poukázal i na vyjádření poškozené v dohodě o narovnání doložené v odvolacím řízení. Poznamenal, že se odvolací soud sice věnoval otázce svolení poškozené k jeho jednání, avšak nesprávně, když samotná skutečnost, že poškozená vůči obviněnému měla nezpochybnitelně určitý nárok, ještě neodůvodňuje jeho trestní postih. Z komunikace s poškozenou vyplývá blízký vztah mezi nimi, rovněž i tolerance poškozené k obviněnému a vědomí obviněného o závazku vůči poškozené. To podle názoru obviněného nemůže změnit ani skutečnost, že na něj poškozená podala trestní oznámení. Navíc připomněl, že jde o vývoj jeho vztahu s poškozenou a s ohledem na restorativní justici by tyto skutečnosti měly mít vliv na posouzení společenské škodlivosti jeho jednání. S ohledem na chybné posouzení otázky svolení poškozené a na nedostatek úvah soudů ke společenské škodlivosti a subjektivní stránce, považuje
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby byl do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu odložen výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a konstatoval, že jeho námitky jsou v podstatě opakováním již dříve uplatněných argumentů obhajoby, se kterými se soudy vypořádaly. K námitkám pod dovolacím důvodem podle písmene g) uvedl, že obviněný označil jediný důkaz, který měl být soudem vyhodnocen nesprávně, a to SMS komunikaci s poškozenou. Tento důkaz byl přitom soudem prvního stupně vyhodnocen zcela správně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Naopak za extrémně rozporný se skutečným obsahem SMS zpráv je naopak výklad komunikace prezentovaný obviněným. K tomu doplnil, že závěry soudu o obsahu této komunikace byly prokázány mj. i prezentací fiktivní plné moci obviněným se zfalšovaným podpisem poškozené. K námitkám pod dovolacím důvodem podle písmene h) pak konstatoval, že ani tyto neshledává opodstatněnými. Stran argumentace obviněného týkající se neprokázání subjektivní stránky zdůraznil, že je založena na skutkovém podkladu, tedy tvrzení obviněného ohledně údajné dohody s poškozenou. Takovou námitku sice považuje za obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, avšak nedůvodnou, přičemž se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran zavinění obviněného. Pod tento dovolací důvod pak shledává podřaditelnou i námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe. V případě obviněného nešlo o situaci, kdy by skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zdůraznil, že jednání obviněného nebylo žádnou spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, ale naopak vykazovalo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu. Přitom neexistoval žádný důvod, proč by mohl předpokládat souhlas poškozené. Je proto přesvědčen, že skutek nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než podle trestního zákoníku. Stran dovolacího důvodu podle písmene m) pak doplnil, že s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu tento dovolací důvod nemůže být naplněn.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nalézací soud učinil nesprávné závěry týkající se obsahu dohody mezi ním a poškozenou, resp. vývoje této dohody a představ stran o ní. Především obecně poukázal na tvrzení osob, jejich výpovědi a SMS komunikaci s poškozenou. Konkrétně však uvedl pouze několik částí SMS komunikace, ze kterých má podle jeho názoru vyplývat, že byla původní dohoda s poškozenou nějak modifikována, resp. že se neprokázalo, že modifikována nebyla. Skutkové závěry soudu o jeho vztahu s poškozenou a přístupu k uzavřené dohodě pak označil za nedostatečné.
12. Uvedené námitky obviněného je však namístě označit za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů a zpochybňování správnosti a úplnosti dokazování, případně značně kreativní snahu obviněného přiřadit provedeným důkazům zcela jiný význam, než jaký z nich dovodil soud prvního stupně a než jaký z nich logicky vyplývá a je i v souladu s dalšími provedenými důkazy. Takto koncipované námitky se tak zcela rozchází s materiálním obsahem uplatněného dovolacího důvodu. K tomu je nutné zdůraznit, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal. Pro úplnost Nejvyšší soud k argumentaci obviněného akcentuje, že o jeho vině nesvědčí jen záznamy SMS komunikace s poškozenou, nýbrž i výpověď poškozené a další okolnosti případu včetně toho, že obviněný použil plnou moc se zfalšovaným podpisem poškozené. Taktéž nelze zcela odhlédnout ani od časových souvislostí, kdy k převodu vozidla došlo nejprve na svědka T. P. a hned další den na svědka J. L. Soud prvního stupně se přitom velmi zevrubně vypořádal s provedenými důkazy i se skutkovými zjištěními, která z nich vyvodil a řádně vysvětlil své závěry o vině obviněného, přičemž odvolací soud tyto závěry potvrdil a Nejvyšší soud se s nimi taktéž ztotožnil. Na základě uvedeného lze proto uzavřít, že argumentaci obviněného uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento důvod nelze podřadit.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s určitou mírou tolerance podřadit toliko námitku obviněného týkající se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný především poukázal na to, že soudy nedostatečně zkoumaly společenskou škodlivost jeho jednání, když daný trestný čin považuje za méně závažný, a to jak obecně, tak i v jeho konkrétním případě. Rovněž v tomto kontextu uvedl, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry a taktéž že došlo k uzavření dohody o narovnání s poškozenou. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).
18. S ohledem na výše rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného nelze posoudit jako méně společensky škodlivé ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována, když lze naopak poukázat na určitou komplexnost a promyšlenost kroků obviněného i na výši způsobené škody, která se již blíží hranici větší škody podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně přitom zcela řádně posoudil i společenskou škodlivost jednání obviněného v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zdůvodnil, že u obviněného nepostačí k dosažení odpovědnosti za jeho jednání odpovědnost podle jiného zákonného předpisu než normy trestního práva (srov. především odst. 105 rozsudku soudu prvního stupně). Dále je namístě zdůraznit, že skutečnost, že obviněný několik let po spáchání skutku uhradil poškozené část škody, v žádném případě nemůže vést ke snížení společenské škodlivosti samotného činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu totiž není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele (srov. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný v souvislosti s touto námitkou poukazoval i na absenci naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry, pak takto koncipovaná argumentace vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť ta by se mohla za splnění dalších podmínek uplatnit jen v případech, kdy jsou všechny formální znaky předmětného trestného činu naplněny. Na základě uvedeného je proto namístě shledat tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Další dovolací námitky obviněného týkající se subjektivní stránky a souhlasu poškozené pak již nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. podřaditelné. Obviněný konkrétně namítl, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry, a to především subjektivní stránky. Zdůraznil, že nelze vyvrátit premisu, že měl za to, že jeho kroky budou poškozenou akceptovány, příp. že nebylo prokázáno, že by měl s poškozenou dohodu výslovně vylučující prodej vozidla. Dále v této souvislosti uvedl, že mohl předpokládat souhlas poškozené podle § 30 tr. zákoníku, k čemuž rovněž připomněl prohlášení poškozené, které učinila v rámci dohody o narovnání.
20. K uvedené argumentaci obviněného je však namístě konstatovat, že je postavena výhradně na jeho vlastní verzi skutkového děje, která je diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak již Nejvyšší soud rozvedl výše. Byť by tyto námitky částečně mohly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplnit, materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a to právě s ohledem na svou zjevnou skutkovou povahu. Především je nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. lze uplatnit pouze pokud je nesprávně hmotněprávně hodnocen skutkový stav uzavřený soudy a obsažený v tzv. skutkové větě. Námitky obviněného, kterými se snaží nastínit jiný skutkový stav, proto nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu aplikovat. Pro úplnost však Nejvyšší soud uvádí, že naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry z argumentace soudu prvního stupně zcela dostatečně vyplývá (srov. především odst. 103 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud tyto hmotněprávní závěry přezkoumal a potvrdil (viz odst. 9 usnesení odvolacího soudu).
Soud prvního stupně v rámci své argumentace taktéž zcela správně posoudil jednání obviněného jako spáchané v úmyslu přímém, svůj postup i řádně odůvodnil a Nejvyšší soud se s odůvodněním rozsudku i v této části ztotožnil. Co se dále týče otázky svolení poškozené podle § 30 tr. zákoníku, resp. možnosti, že by obviněný souhlas při svém jednání presumoval, lze k již uvedenému toliko doplnit, že s ohledem na výpověď poškozené, její SMS komunikaci s obviněným, stejně jako další již výše zmíněné okolnosti případu je zcela zjevné, že obviněný nepředpokládal a ani nemohl předpokládat svolení poškozené ve smyslu § 30 tr.
zákoníku v době, kdy přistoupil k prodeji jejího vozidla. Dále lze v této otázce ve stručnosti odkázat na argumentaci soudu druhého stupně, který se s totožnou otázkou správně vypořádal v rámci odůvodnění svého usnesení (srov. odst. 10 usnesení odvolacího soudu). Námitky obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou tak zčásti neopodstatněné a zčásti je pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z dovolací argumentace obviněného je zjevné, že chtěl uplatnit tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která spočívá v tom, že rozhodnutím soudu druhého stupně bylo zamítnuto jeho odvolání jako řádný opravný prostředek, ač v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je však namístě zdůraznit, že tento důvod zjevně nemohl být naplněn, neboť v dané věci odvolací soud odvolání obviněného nezamítl (a ani neodmítl), když z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. o něm znovu rozhodl. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle trestněprocesní nauky i aplikační praxe je odvolání (stejně jako jiné opravné prostředky) nedělitelné, je možno o něm rozhodnout jediným způsobem, nelze mu zčásti vyhovět a zčásti jej zamítnout či odmítnout (jak je tomu v civilním soudním řízení). Proto vyhoví-li v trestní věci odvolací soud, byť v marginální části, podanému odvolání, pak již dalším výrokem odvolání ve zbytku nezamítá, přičemž s dalšími námitkami, jimž nevyhověl, je pouze povinen se vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí (viz k tomu též sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22). Protože tedy odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, nemohl být v dané věci dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vůbec naplněn (taktéž srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 Tdo 720/2023).
22. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
24. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, a pokud obviněný dal podnět k postupu podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k odkladu výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu