7 Tdo 84/2025

7 Tdo 84/2025-1045

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného M. M. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 4 To 49/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 45 T 5/2024-803, byl obviněný M. M. pod bodem I. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Naproti tomu byl obviněný pod bodem II. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 KZV 190/2023, pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době, v pozdních večerních hodinách dne 5. 10. 2023, v dosud blíže nezjištěném bytě v Praze XY, kam po předchozí slovní rozepři přivezl svoji dceru, poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), s tím, že jí ukáže, v jakých špatných podmínkách někteří lidé žijí, aby pochopila, že se má doma velmi dobře, poté, co do tohoto bytu, od něhož měl klíče, vstoupili, sdělil poškozené, aby si lehla na gauč, který byl v jedné z místností, následně si svlékl kalhoty a trenky, poté svlékl kalhoty a kalhotky i nezletilé, která se mezitím posadila na kraj gauče, u kterého stál, a následně se snažil nezletilou přimět k felaci, což nezletilá slovně odmítla, a počala jej od sebe odstrkovat, v důsledku čehož obviněný, který stál těsně proti nezletilé sedící na gauči, počal jednou rukou za vlasy silou přitahovat hlavu nezletilé ke svému penisu, zatímco druhou rukou ji bolestivě zezadu mačkal na krku, to vše za současného vyhrožování, že pokud mu nezletilá neprovede felaci, tak ji zmlátí, až z ní poteče krev, a zasune svůj penis dolů do její vaginy, následně nezletilou opakovaně udeřil rukou do zad i obličeje, v důsledku čehož utrpěla podlitinu na levé obličejové části hlavy, a následně rezignovala na další odpor a přestala se bránit, čehož obviněný využil a zasunul nezletilé svůj penis do jejích úst a počal opakovaně silou proti vůli nezletilé pohybovat její hlavou proti svému penisu, a to až do své ejakulace, kdy vyvrcholil do úst nezletilé, kdy při shora uvedeném jednání využil fyzické a psychické bezbrannosti poškozené vyplývající jednak z jeho fyzické převahy, a jednak z převahy dospělé autority – rodiče, kdy nezletilá vzhledem ke svému věku a mentální úrovni nebyla dostatečně vyspělá tak, aby byla schopna jeho jednání domyslet a vyhodnotit, a plně projevit svou vůli, a tomuto jednání se účinně bránit, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoli mu jako otci byl znám věk nezletilé, tedy že nezletilá dosud nedovršila věku patnácti let.

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 To 49/2024-942, pod bodem I. zrušil z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obou svých obhájců dovolání.

5. Dovolací argumentace, již uplatnil prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Mgr. Pavla Sorokáče, MBA, byla opřena o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zejména v ní poukazoval na zjevný rozpor mezi usvědčující částí výpovědi stěžejní svědkyně, poškozené AAAAA, s částí, která vedla ke zproštění. Odvolací soud se podle jeho přesvědčení nevypořádal se zásadní námitkou obhajoby, že pokud by výpověď poškozené byla pravdivá, nutně by se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha. Jestliže pak soud shledal neprokázání skutku z let 2021 až 2022, jelikož poškozená svá tvrzení odvolala, měla být zkoumána motivace k této „zpětné projekci“ uvedených událostí. Poškozená při podání vysvětlení vyfabulovala celou řadu útoků na sebe při pobytu v Itálii za okolností zcela bizarních, přičemž soud se ani nepokusil tyto záznamy předložit znalcům; rozsah fantazijní produkce ve vztahu k averznímu postoji k otci by mohl znalcům dát další vodítko pro vyjádření k její věrohodnosti. Akcentoval pak, že pro jeho odsouzení nepostačuje, že není vyloučeno, že se skutek stal tak, jak je popsán v odsuzujícím výroku, neboť nebyl prokázán.

6. Dále namítal, že soud bezdůvodně odmítl návrhy na provedení důkazů, jimiž by bylo možno výpověď poškozené verifikovat. Tyto spočívaly v prověrce časové osy událostí z inkriminovaného večera, odmítnutí rekonstrukce událostí za pomoci figurantky pro ověření, zda poškozenou udávaný popis událostí je vůbec reálný, odmítnutí zajištění komunikace poškozené s dalšími osobami, zda o události nekomunikovala s někým jiným, a odmítnutí návrhu státní zástupkyně na výslech P. K. z Dětského krizového centra. Byť odvolací soud vyslovil závěr o nadbytečnosti navrhovaných důkazů, současně postavil hodnocení důkazů na širším základu než soud nalézací. Poukázal totiž na to, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný měl k oběma svým dětem ambivalentní postoj, evidentně preferoval syna, zatímco na dceru svůj výchovný vliv uplatňoval (zejména fyzickým) trestáním. Zjevná preference jednoho ze sourozenců je pro opomíjeného značnou psychickou zátěží, která je srovnatelná s psychickou trýzní. Odvezení dcery z domova v noci na neznámé místo pak neprokazuje, že by obviněný spáchal vytýkaný skutek. Tímto postupem odvolacího soudu vyvstala potřeba důkladněji prověřit pravdivost výpovědi poškozené. Odvolací soud též nesouhlasil s námitkou obhajoby, že se poškozená o vlastnostech spermatu mohla dozvědět i jinak než z vlastní zkušenosti, a naopak naznačil, že původní výpověď v celém rozsahu obvinění mohla být pravdivá. Pro takovou skutečnost podle něj nesvědčil jediný důkaz. Stejně tak by při možné motivaci msty poškozené bylo vhodné prověřit výpočetní techniku, k níž měla poškozená přístup, aby bylo zjištěno, zda nenabrala některé znalosti z oblasti lidské sexuality z těchto zdrojů. K otázce traumatu, které nezletilé způsobilo to, že slyšela zvuky soulože svých rodičů, by se v této souvislosti měli znovu vyjádřit znalci, neboť úvahy nalézacího soudu s citacemi z literatury jsou jen na úrovni obecnosti. Konečně pak s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 520/15 poukázal na obtížnost důkazní situace, při níž existuje toliko jeden přímý důkaz (tzv. „tvrzení proti tvrzení“). Při důkladném prověření výpovědi poškozené by jednání obviněného „nenaplňovalo trestný čin znásilnění“. Zákonnost a dodržení principu presumpce neviny spočívá i v tom, že pokud nebyla prokázána vina, není možné uložit ani trest.

7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (zřejmě „rozsudek“) odvolacího soudu, současně zrušil také rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části a dále postupoval podle § 265l tr. ř. a vrátil věc k novému projednání Městskému soudu v Praze a podle odst. 4 tohoto ustanovení rozhodl, že se dovolatel nebere do vazby.

8. Obviněný rovněž předložil svou dovolací argumentaci prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola, v jejímž rámci uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudy obou stupňů podle něj nedostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž jejich přístup svědčí o porušení zásady presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo. Rozhodnutí byla založena na zcela nesprávně zjištěném skutkovém stavu, neboť zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, čímž bylo rovněž zasáhnuto do práva na spravedlivý proces obviněného. Současně akcentoval, že neuplatňuje pouhou polemiku se skutkovými závěry nalézacích soudů, nýbrž vytýká zásadní pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů.

9. Odsuzující výrok v případě obviněného spočíval na jediném usvědčujícím důkazu – výpovědi poškozené. V případech, kdy proti sobě stojí verze obviněného a údajné oběti, měly být výpovědi důkladně hodnoceny na základě své důvěryhodnosti. Soudy se podle obviněného zcela spolehly na tvrzení poškozené a ignorovaly jeho tvrzení. Zdůrazňoval zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku soudu prvního stupně, kdy poškozená připustila, že v tomto rozsahu byla její výpověď nepravdivá a vyfabulovaná z důvodu naštvání na otce. Tato skutečnost měla být náležitým způsobem vyhodnocena, což by vážně narušilo důvěryhodnost daného svědka. Tento důkaz může být i nadále součástí uceleného logického důkazního řetězce, který výslovně nenarušuje, nemůže se však jednat o důkaz rozhodující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Za takové situace měl být vytvořen logický důkazní řetězec, v jehož rámci by nedůvěryhodná výpověď poškozené figurovala maximálně jako jeden z podpůrných důkazů, nikoli jako zcela klíčový usvědčující důkaz.

10. Soud prvního stupně dokonce omlouval následné jednání poškozené, jímž obviněného nařkla z řady vymyšlených sexuálních útoků, dobře subjektivně pociťovaným důvodem (nesouhlasem s výchovnými metodami otce). Odvolací soud šel podle něj ještě dále a spekuloval o možné vině obviněného i za skutky, pro které bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno, čímž porušil zásadu presumpce neviny. Konkrétně poukázal na závěr znalkyně, která výraznou reakci na zaslechnutí projevů rodičů při sexu na dovolené odůvodňovala nevhodným sexuálním zážitkem poškozené, což bylo s ohledem na časové zařazení vyloučeno. Odvolací soud rozsáhle spekuloval o dlouhodobém sexuálním zneužívání poškozené – které je neprokázané a není předmětem tohoto řízení – z čehož vyvodil následky i pro toto trestní řízení, neboť jím vysvětloval chování poškozené v restauraci XY. Namísto toho, aby ve světle zprošťujícího výroku zpochybnil dílčí závěry znaleckých posudků, které jsou vyvráceny skutečností, že poškozená si část sexuálních útoků vymyslela, snažil se závěry znaleckého zkoumání validovat, aby zapadly do konstrukce obvinění.

11. Rovněž zůstala opomenuta obrana obviněného, že nedává smysl, aby skutek provedl způsobem popsaným v obžalobě, neboť matka poškozené je vytrvale kontaktovala a o poškozenou jevila strach. Před odjezdem na místo činu navíc musel jet pro klíče od bytu přes celou Prahu ke svědku R. M. Poukazoval i na následný skutkový průběh celé události, když poškozená měla druhý den o svém tvrzeném sexuálním napadení matku zpravit a ta následně informovala orgány činné v trestním řízení. Obviněný by takový průběh jistě předpokládal, což činí vytýkané protiprávní jednání nepravděpodobným. Též podle něj nedává smysl, aby po spáchání skutku následně s poškozenou odjel do restaurace a nechal se s ní vidět na veřejnosti, zejména pokud měla viditelné následky znásilnění. Jestliže je i podle argumentace soudu nemožné odhadnout reakci oběti, je riskantní se tímto způsobem prezentovat na veřejnosti. Popis chování obviněného je proto podle něj nelogický a rozporný se zjištěnými důkazy. Nesouhlasil pak s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho vysvětlením stran užití výchovné metody, kdy chtěl poškozené pouze ukázat, v jakých podmínkách někteří lidé žijí. Orgány činné v trestním řízení dosud ani neztotožnily byt, v němž se měla událost stát. Soudy pak zamítly důkazní návrhy s potenciálem osvětlit průběh celé události, jako prověrku na místě a rekonstrukci jízdy vozidlem, a mechanicky se ztotožnily s tvrzením poškozené, i když si část obvinění vymyslela. V tomto ohledu upozornil na to, že poškozená si mohla popis chuti spermatu vyfabulovat za pomoci informačních zdrojů. Obviněný pak neměl povinnost předkládat důkazy a tvrzení na svou obhajobu, naopak vina mu měla být prokázána nade vši pochybnost. Konečně v rámci zprošťujícího výroku soudu prvního stupně poukázal na téměř totožnou důkazní situaci, kdy jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, která následně přiznala, že si útoky vymyslela. Soud vydal zprošťující výrok bez dalšího dokazování, i když odvolací soud zjevně v nevinu obviněného nevěří.

12. S ohledem na uváděný nesprávně zjištěný skutkový stav a závažná pochybení při hodnocení důkazů vyslovil názor, že nemůže obstát ani právní hodnocení jeho jednání. Závěr o spáchání zločinu znásilnění není podložen řádně zjištěným skutkovým stavem. V tomto směru byl podle něj naplněn i dovolací důvod nesprávného právního hodnocení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

13. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně a tomuto uložil, aby podle § 265l tr. ř. ve věci opětovně jednal a rozhodl.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že výtky obviněného nejsou opodstatněné. Obviněný primárně nesouhlasil s hodnocením důkazů, zejména výpovědí poškozené, která je klíčová. Neshledal pak zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Podle jeho přesvědčení není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozené jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem, neboť tento nestojí osamoceně a je podporován dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména závěry znalců doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., zprávami týkajícími se poskytnuté psychologické pomoci či výpovědí A. Č. Nejedná se o situaci „tvrzení proti tvrzení“, když usvědčující důkazy vytváří důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory a umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Soudy se s otázkou věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď podrobily důkladnému rozboru včetně provázanosti na další provedené důkazy, vypořádaly.

15. Neshledal ani vadu opomenutých důkazů, kterážto představuje jednu z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy totiž k upotřebeným důkazním návrhům vysvětlily, proč není jejich provedení namístě, a to v zásadě z důvodu nadbytečnosti. Nepostupovaly svévolně, nýbrž v souladu s panující judikaturou, podle níž není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, je však povinností svůj postup odůvodnit.

16. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje v jiné verzi dovolatel. Z argumentace obviněného je patrné, že v zásadě neobsahuje výtky, které by byly pod tento důvod dovolání podřaditelné. Pokud totiž obviněný pochybuje o správnosti právní kvalifikace deliktu, činí tak na podkladě polemiky se skutkovými zjištěními soudů.

17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Obviněný předně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. skutečnost, že zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Zejména nesouhlasil s hodnocením výpovědi nezletilé poškozené jakožto osamoceného usvědčujícího důkazu, s níž obsáhle polemizoval a označoval ji za nevěrohodnou, zvláště s ohledem na odvolání části sexuálních útoků, což vedlo k částečnému zproštění obžaloby.

22. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný M. M. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

23. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejprve je třeba upozornit, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a že sám zásadně neprovádí dokazování (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je ovládáno zásadami, které se ho týkají, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může spolehlivě vyhodnotit konkrétní důkazní prostředek a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožní vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, uveřejněné pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.).

24. Závěr o sexuálním zneužití poškozené ze strany obviněného včetně konkrétně užitého mechanismu byl dovozen zejména z výpovědi poškozené AAAAA. Oba soudy si byly vědomy důležitosti výpovědi svědkyně a věnovaly jí zvýšenou pozornost, přičemž podrobně zkoumaly věrohodnost této svědkyně a pravdivost její verze skutkového děje, a především ji zasadily do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Tato pak nestála osamoceně, jak se snaží naznačovat dovolatel, nýbrž plně korespondovala s ostatními ve věci provedenými důkazy (nejednalo se tudíž o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, ač ani taková situace by bez dalšího dovození viny obviněného nevylučovala), zejména závěry znalců doc.

PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., zprávami o poskytnuté psychologické pomoci Dětského krizového centra, z. ú., výpovědí svědkyně A. Č. a fotodokumentací pořízenou při prohlídce těla poškozené. Poškozenou předložený popis předmětné události byl v podstatných okolnostech konzistentní, při současném užití deliktově specifických formulací (smyslové vnímání ejakulátu, jakož i subjektivní percepce penisu obviněného). Věrohodnost poškozené byla podporována i výše zmíněnými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie, přičemž znalci uzavřeli, že obecná věrohodnost byla průměrná, přiměřená věkové normě.

Výhrada, že u poškozené nebyl znalci konstatován rozvoj symptomů posttraumatické stresové poruchy, není s to obviněného rovněž vyvinit, kdy nadto poškozená v době vyšetření trpěla psychickým diskomfortem, úzkostně depresivními prožitky, bolestmi hlavy a poruchami spánku, do budoucna pak znalec MUDr. Jiří Koutek, Ph.D. nevyloučil ani rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která se však nemusí rozvinout vždy (v podrobnostech viz zejména odstavec 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V návaznosti na sled událostí vynuceného sexuálního styku v podobě felace se poškozená po nátlaku svěřila své matce A.

Č. Tato svědkyně zaznamenala hematom a škrábance na tváři poškozené, pořídila si též fotografii tváře poškozené, což korespondovalo i s protokolem o ohledání těla poškozené a při něm pořízené fotodokumentaci. Rozhodně výpověď poškozené nemohly znevěrohodnit videozáznamy z restaurace XY, které byly po provedení odvolacím soudem hodnoceny jako tzv. důkaz neutrální, tj. nejedná se ani o důkaz, který by dokazovanou skutečnost vylučoval. V tomto ohledu lze odkázat též na obsáhlé pasáže rozsudku soudu prvního stupně věnující se kontraintuitivnímu chování oběti (viz odstavce 38.

až 48.). Obdobně přednesená námitka k existenci zjevné preference jednoho ze sourozenců, což pro poškozenou mělo znamenat značnou psychickou zátěž a motivaci ke lhaní, postrádá za daného důkazního stavu opodstatnění. Spáchání vytýkaného trestného činu pak nijak časově nevylučovala ani zajištěná elektronická komunikace ze strany matky poškozené předmětný večer, jakož ani předkládané údajně (ve světle výpovědi poškozené) nesmyslné jednání obviněného či neztotožnění bytu, kde mělo ke znásilnění dojít.

Podstatné je, že všechny obviněným uváděné skutečnosti k prokázání nevěrohodnosti poškozené byly toliko polemikou s názorem soudů (leč tuto skutečnost sám ve svém mimořádném opravném prostředku popírá), jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim přikládat.

25. Jestliže byla zdůrazňována nevěrohodnost poškozené s akcentem na její následnou změnu ve výpovědi, je nutno uvést, že této byla též věnována značná pozornost. Soud prvního stupně, vědom si změny ve výpovědi poškozené, nemohl učinit bezpochybný závěr o vině obviněného ve vztahu ke skutku ad I. obžaloby, a tudíž obviněného v této části obžaloby zprostil. Změna výpovědi byla vyhodnocena tak, že snížila konkrétní věrohodnost poškozené, nicméně toliko mírně, nikoli pod hranici potřebné spolehlivosti či autentičnosti, neboť poškozená rovněž hodnověrně vysvětlila, proč její původní výpověď nebyla v souladu s realitou. Lze zdůraznit, že i soud prvního stupně zvažoval, zda poškozená tímto zvratem nemínila spíše zeslabit závažnost jednání obviněného, aby mu nebyl uložen tak přísný trest. Pro tento závěr však neexistoval dostatečný důkazní podklad. Odvolací soud návazně ve vztahu ke změně postoje poškozené předestřel svůj názor o jejích možných negativních zkušenostech s chováním obviněného ve vztahu k sexuální oblasti i z předchozí doby, současně však zdůraznil, že se nejedná o skutečnosti nade vši pochybnost prokázané (jakož i úvahy nadbytečné s ohledem na existenci pravomocného zprošťujícího výroku). Z tohoto úhlu pohledu jsou tedy bezpředmětné námitky obviněného, jenž navrhoval předložení vyfabulovaných útoků znalcům, kdy při druhém vyšetření poškozená (shodně jako v Dětském krizovém centru) uvedla, že událost sexuálního charakteru se stala pouze jednou se shodným vysvětlením jako před soudem.

26. O věrohodnosti poškozené, i přes námitky dovolatele, tak nemá Nejvyšší soud, stejně jako oba soudy rozhodující v předcházejících fázích řízení, žádné pochyby. Za významné dovolací soud považuje, že hodnocení provedených důkazů nenese znaky libovůle. Jestliže je vina obviněného založena primárně na výpovědi nezletilé poškozené, jde o logické vyústění realizovaného dokazování, neboť útok obviněného byl bezprostředně namířen vůči poškozené. Na okraj lze doplnit, že dovolatelem předkládané rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 je zjevně dezinterpretováno, neboť v něm bylo pouze uvedeno, že vypovídá-li advokát, zástupce účastníka řízení, v tomtéž řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takový důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím.

27. V daném případě tak dovolací soud neshledal zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věcí obviněného, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, nemůže založit existenci citovaného dovolacího důvodu. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

28. Obviněný dále namítal, že soudy bezdůvodně odmítly návrhy na provedení konkretizovaných důkazů, jimiž by bylo možné verifikovat výpověď poškozené. Takovouto jeho výhradu lze podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť lze usuzovat, že podle přesvědčení dovolatele nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Je však namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

30. Soud prvního stupně se velice obsáhle zabýval odůvodněním zamítnutí návrhů na doplnění dokazování (viz odstavce 28. až 49. odůvodnění jeho rozsudku). Návazně i soud odvolací (na s. 8-9 odůvodnění jeho rozsudku) s jeho závěry zcela souhlasil. Jelikož se i dovolací soud s jejich argumentací v plném rozsahu ztotožnil, kdy v dovolání předkládané důkazy jsou zjevně nadbytečné, pouze ve stručnosti považuje za nutné konstatovat následující. Návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí průběhu jízdy vozidlem byl shledán nadbytečným, neboť z již provedených důkazů bylo zřejmé, že časový fond umožňoval spáchání přisuzovaného skutku, tj. bylo by jí možno získat jen již dostatečně prokázaný přibližný časový interval (a to zejména s ohledem na neobeznámenost s přesnou trasou obviněného, jakož i specifické podmínky na trasách v rozhodný den). K rekonstrukci samotného projednávaného skutku s přibráním figurantky s cílem ověřit, zda k poškozenou popisovanému znásilnění mohlo vůbec dojít, bylo přiléhavě argumentováno, že místo činu se nezachovalo ve stavu, v jakém v rozhodné době bylo, a stavba těla poškozené i obviněného projednávaný skutek nevylučovaly (což bylo prokázáno protokolem o ohledání těla poškozené, obviněného pak soud vnímal bezprostředně v průběhu hlavního líčení). Rovněž zajištění komunikace poškozené s dalšími osobami nebylo vyhověno z relevantního důvodu, neboť z výpovědi samotné poškozené bylo prokázáno, že se svěřila pouze své matce A. Č. Obdobně byl též zamítnut návrh na prověření komunikace a obsahu notebooku užívaného poškozenou, kdy z výpovědi znalců doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D. ničeho nenasvědčovalo tomu, že by navštěvovala porno weby. Konečně i návrh státní zástupkyně a zmocněnkyně poškozené na výslech Mgr. Pavly Kafkové, psycholožky Dětského krizového centra, z. ú., byl zamítnut s patřičným odůvodněním, neboť její výpovědí nemohlo být zjištěno ničeho nového nad rámec obsahu zpráv podaných Dětským krizovým centrem, z. ú., její zdravotní stav ji neumožňoval vyslechnout a případný přínos byl shledán velmi málo potencionálním.

31. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že důkazní řízení ani vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, a námitka obviněného byla shledána neopodstatněnou. Rozhodnutí jsou v tomto ohledu plně přezkoumatelná, neboť soudy obou stupňů osvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily svá skutková zjištění, jakož i odůvodnily způsobem zcela odpovídajícím možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu, proč neprovedly konkretizované navrhované důkazy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Obviněný rovněž deklaroval nesprávné právní hodnocení skutku jako zločinu znásilnění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo předestřeno, tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění; skutkový stav je totiž zásadně hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

33. Byť pak mimořádný opravný prostředek obviněného formálně obsahoval odkaz i na tento důvod dovolání, s ohledem na shora uvedený výklad Nejvyšší soud seznal, že se s ním uplatněné námitky obviněného míjí. Dovolatel totiž nesprávné právní hodnocení jeho jednání založil na svém přesvědčení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu a závažných pochybeních soudů při hodnocení důkazů, tedy toliko prosazoval odlišnou, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Jestliže pak obviněný své námitky vystavěl výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, je z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V.Závěr

34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu