7 Tdo 864/2025-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání obviněného M. B. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 13 To 48/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 30/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 12. 2024, č. j. 2 T 30/2023-464, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 4. 6. 2022 v době od 5:00 do 5:15 hod. ve XY č. p. XY, okres XY, poté, co v průběhu noci požil spolu s poškozenou nezjištěné větší množství alkoholu, přičemž věděl, že poškozená se nachází ve stavu značné podnapilosti, vstoupil do neuzamčeného bytu, kde v tu chvíli na dvoulůžkové posteli spala poškozená L. K. a vedle ní svědkyně K. P., zde si nejprve lehl na poškozenou, následně si k ní přilehl zezadu, když poškozená v tu dobu spala na boku, využil podnapilosti a rozespalosti poškozené, odsunul jí tanga a započal na ní zezadu vykonávat soulož do pochvy, přičemž poškozenou probudil tlak ve vagíně a šepot obviněného, který se jí dotazoval „jestli se do ní může udělat“, načež ta obviněného vyzvala, ať toho nechá, výzvě nevyhověl a v souloži pokračoval, když v ten moment se probudila svědkyně K. P. a vyzvala je, aby šli jinam, což obviněný neučinil, poté opět začala klimbat, přičemž poškozená svůj nesouhlas s jednáním obviněného projevovala strkáním do svědkyně K. P. prstem a nohou, která následně pochopila, že jde o jednání proti vůli poškozené, načež obviněného hlasitě vyzvala, aby opustil jejich pokoj, čemuž obviněný vyhověl a z pokoje odešel se slovy „ve XY už mě nic nepřekvapí“.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, č. j. 13 To 48/2025-489, byla odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu a odvolání poškozené směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Lze doplnit, že Okresní soud v Příbrami již dříve ve věci obviněného rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 T 30/2023-329, který byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 13 To 139/2024-348, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Návazně byl k odvolání státního zástupce i druhý rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 8. 2024, č. j. 2 T 30/2023-418, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., rovněž zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 13 To 275/2024-431, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, který následně rozhodl shora uvedeným způsobem.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyslovil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že je z trestné činnosti usvědčován opakovanou, v zásadních bodech shodnou a věcně přesvědčivou výpovědí poškozené L. K. Poukázal na skutečnost, že poškozená v průběhu trestního řízení několikrát změnila svou výpověď. Za esenciální argument, na němž vystavěl své dovolání, označil rozpor mezi výpovědí poškozené L.
K. a výpovědí svědkyně K. P. Tento popsal například ve své závěrečné řeči ze dne 9. 12. 2024 a v odůvodnění odvolání ze dne 4. 2. 2025. Opakovaně za zásadní rozpor považuje skutečnost, že poškozená tvrdí, že měla být obviněným znásilněna zezadu. Naproti tomu svědkyně K. P. vypověděla, že poškozená se nacházela v poloze na zádech s hlavou otočenou od ní na druhou stranu, a na otázku soudu, zda zaznamenala nějakou aktivitu (třeba pohyby těl), když obviněný ležel vedle poškozené, odpověděla: „Ne, už jen potom ležel.
Já jsem šla spát. Já už jsem žádné pohyby nezaznamenala“. Soudy obou stupňů proto podle jeho přesvědčení disponovaly „do očí bijící“ nesrovnalostí, která neumožňovala obviněného uznat vinným. Nemohl znásilnit obžalovanou (pozn. zřejmě poškozenou) v poloze zezadu, neboť svědkyně na jasně formulovanou otázku soudu uvedla, že když byl obviněný za poškozenou, nevykonával žádné pohyby a jen ležel. Postoj odvolacího soudu označil za alibistický, přičemž tento měl povinnost zabývat se přezkoumáním toho, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy.
Dále poukázal na to, že příklon k hodnocení důkazů a skutkovému závěru nepříznivému pro obviněného za situace, kdy existují dvě logické možnosti tohoto hodnocení a dvě různé a reálné skutkové verze, je vadným hodnocením důkazů. Domáhal se svého práva na spravedlivý proces, neboť v jeho trestní věci nemělo být dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, a i nadále akcentoval přítomnost důvodných pochybností ve vztahu ke skutku, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu.
S odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 323/23 dovolatel uvedl, že v jeho trestní věci mělo být postupováno ve smyslu právní zásady in dubio pro reo. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby obviněného sám zprostil obžaloby v celém rozsahu.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolací argumentaci lze s velkou mírou tolerance přiřadit pod první alternativu užitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak vyhodnotil ji jako zjevně neopodstatněnou. Vadou tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů podle jeho názoru odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť veškerá skutková zjištění z řádně provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Podstatným usvědčujícím důkazem v podobě výpovědi poškozené L. K. se soudy obou stupňů podrobně zabývaly ve vazbě na další provedené důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě rozvedly důvody, pro které ji vzaly za základ skutkového děje. Soudy přitom nepřehlédly, že jednotlivé výpovědi poškozené se v určitých dílčích otázkách rozcházely, avšak kostra toho, jak události popisovala, zůstala neměnná. Svědkyně K. P. potvrdila, že obviněný na poškozené skutečně počal vykonávat soulož, svědkům L. K. a L. V. se poškozená krátce po inkriminované události svěřila, přičemž svědkyně L. V. a A. Č. navíc uvedly, že po požití alkoholu byl obviněný ochoten jít pro uspokojení svých choutek tzv. přes čáru. Státní zástupce poukázal též na to, že dovolatel nedlouho po událostech proběhlých onoho brzkého rána napsal poškozené zprávu ve znění „promiň“. Opomenout současně nelze ani závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie zpracovaného znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., která potvrdila, že byť obecnou věrohodnost poškozené shledala mírně sníženou, nebyly u ní zjištěny sklony k manipulaci a patologické lhavosti a stejně tak nebyl prokázán žádný konkrétní motiv, pro který by vypovídala v neprospěch obviněného nepravdivě, což ostatně platí také pro výpověď svědkyně K. P. Odsuzující rozhodnutí soudů žádnou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jeho přesvědčení zatížena nejsou. Nemohlo proto dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl. Závěrem proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
8. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Obviněný v rámci předmětného dovolacího důvodu namítal existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu první alternativy tohoto důvodu dovolání. Svou argumentaci vystavěl zejména na rozporování skutkového závěru, že poškozená měla být znásilněna zezadu. V tomto ohledu spatřoval rozpory mezi výpovědí poškozené L. K., která svá vyjádření v průběhu řízení měnila, a výpovědí svědkyně K. P. při současném zdůraznění své popěrné obhajoby, podle níž k žádnému pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou v den skutku nedošlo. S ohledem na charakter uplatněných námitek Nejvyšší soud s jistou dávkou benevolence podřadil upotřebenou argumentaci pod zvolený dovolací důvod, avšak nepřiznal jí opodstatnění.
10. Pakliže obviněný poukázal na obsah své závěrečné řeči ze dne 9. 12. 2024 a odůvodnění odvolání ze dne 4. 2. 2025, v nichž měl velmi precizním způsobem popsat rozpory mezi výpověďmi poškozené a svědkyně K. P., je nutné uvést následující. Nejvyšší soud se může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
11. Dále je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný M. B. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
12. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Závěr o tom, že obviněný na poškozené vykonal soulož zezadu, využívaje její bezbrannosti vyvolané jednak podnapilostí a jednak rozespalostí, z ve věci provedených a řádně vyhodnocených důkazů vyplývá. Stěžejním byla v tomto ohledu nepochybně výpověď poškozené L. K., jak tomu ostatně v obdobných kauzách bývá, čehož si soudy byly velice dobře vědomy. Proto ji podrobily důkladnému vyhodnocení (včetně několika zdánlivě protichůdných verzí), konfrontovaly ji s ostatními ve věci provedenými důkazy a přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí prezentovaný poškozenou. Stran její výpovědi je potřeba zdůraznit, že byla v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti vyhodnocena jako věrohodná a v zásadních otázkách konzistentní, a to i s odkazem na korespondující znalecké závěry ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, psychiatrie a klinická psychologie. Znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D. nebyly u poškozené zjištěny sklony k manipulaci či patologické lhavosti, pouze mírná tendence ke stylizaci. Ačkoli pak obecná věrohodnost poškozené byla shledána mírně snížená, nebyl zjištěn konkrétní důvod ani motiv, proč by poškozená vypovídala nepravdu ve prospěch obviněného. Konkrétní rozpory ve výpovědích poškozené nebyly vyhodnoceny jako zásadní, a to i s ohledem na její ovlivnění alkoholem a dezorientací způsobenou náhlým probuzením, což mohlo ovlivnit její paměťové stopy.
13. Poškozená tedy zejména jednoznačně a konzistentně vypovídala, že když ležela na levém boku, probudilo ji, že do ní obviněný strčil přirození. Výpověď poškozené je pak podporována výpovědí svědkyně K. P., která inkriminovaný večer sdílela postel s poškozenou. Jednak popsala stav poškozené po příchodu na pokoj, jednak byla přímým (byť nutno zdůraznit, že toliko útržkovitým, neboť rovněž s přestávkami během skutku spala) svědkem jednání obviněného. Ačkoli sama poškozená vyloučila, že by byl dovolatel „na ní“ a svědkyně K. P. uvedla, že viděla, že obviněný byl „na ní“ a že „z poškozené slezl“, tento rozpor nevěrohodnost výpovědi poškozené nezakládá. Poškozenou totiž vzbudil až tlak v pochvě, když na ní zezadu obviněný počal vykonávat soulož. Ostatně průběh skutkového děje, podle něhož si obviněný na poškozenou nejprve lehl, reflektuje i tzv. skutková věta rozsudku. Zejména je pak nutno zdůraznit, že svědkyně K. P. vypověděla, že následně si obviněný lehl vedle poškozené a svědkyně znovu usnula. Nyní dovolatelem akcentována negativní odpověď v rámci jejího výslechu na otázku, zda zaznamenala nějakou aktivitu, když obviněný ležel vedle poškozené, bez dalšího rozhodně neznačí, že k ní nedošlo. Jak již bylo řečeno, svědkyně K. P. rovněž spala; o tom svědčí i skutečnost, že byla následně probuzena až šťoucháním ze strany poškozené. V souladu s výpovědí poškozené též potvrdila, že tato žádala obviněného, aby toho nechal. Nadto rovněž viděla, že se obviněný zvednul, zapínal si kalhoty a odcházel (což by v případě, že by vedle poškozené pouze neškodně ležel, postrádalo logiku). Poškozená se též podle její výpovědi rozbrečela a následně se i svědkyni svěřila.
14. Z řad svědků lze rovněž vyzdvihnout výpověď svědka L. K., otce poškozené, jemuž se jeho dcera svěřila s tím, že ji obviněný znásilnil. Dále z výpovědí svědkyň L. V. a A. Č. vyplývá, že obviněný v zájmu uspokojení svých choutek byl ochoten jít přes odpor ženy. Konečně pak nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný poškozené zaslal téhož rána zprávu „promiň“. Právě tato zpráva byla vyhodnocena jako svědčící o tom, že si byl dobře vědom toho, že se dopustil něčeho nesprávného a pro poškozenou nechtěného. Naopak výpověď obviněného, jenž připustil, že v nočních hodinách vešel do pokoje a vedle poškozené pouze po určitou dobu ležel, přičemž pod vlivem alkoholu není schopen pohlavního styku, byla shledána nevěrohodnou.
15. Přednesená námitka tudíž postrádá za daného důkazního stavu opodstatnění, neboť obviněným uváděné skutečnosti lze zhodnotit jako pouhou polemiku s názorem soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim měly přikládat. Nejednalo se ani o situaci existence dvou logických možností hodnocení důkazů, reálných skutkových verzí či „tvrzení proti tvrzení“, neboť výpověď poškozené ohledně průběhu předmětného nekonsenzuálního sexuálního styku byla podpořena i dalšími ve věci provedenými a shora konkretizovanými důkazy. Obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, přičemž logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi (podpořené ostatními důkazy) před druhou.
16. V daném případě tak dovolací soud neshledal jakýkoli zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věcí obviněného, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
17. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněného a s ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci nenastala.
V.Závěr
18. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu