USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 8 To 183/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 31/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2024, č. j. 2 T 31/2024-360, byl obviněný uznán vinným zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ústavní psychiatrické ochranné léčení. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených zločinů tím, že
ad 1) nejméně od července 2021 do 18. 7. 2023, kdy došlo k vykázání obviněného ze společného obydlí a dále po jeho návratu z policejního vykázání tedy od 29. 7. 2023 do 19. 12. 2023, kdy došlo k posledními incidentu v Brně, ve společné domácnosti na adrese XY, týral svou manželku poškozenou M. M. tak, že ji sociálně izoloval od jejích rodinných příslušníků a kamarádů, kontakt s nimi jí zakazoval i v elektronické formě, přičemž toto si vynucoval kontrolou zpráv na Instagramu, přičemž ji donutil k vymazání cca 50-ti jejích přátel, dále slovním napadáním vulgárními výrazy, že je „zrůda škaredá, křesťanka zasraná, kurva, čubka zasraná, blbec, pitomec“ a vyhrožováním, že ji veřejně zostudí zasíláním jejích hanlivých fotek, slovním napadáním jejích rodinných příslušníků nebo vyhrožováním, že pozabíjí celou její rodinu, jí uřízne hlavu, když ho nebude poslouchat na slovo nebo fyzickým napadáním žďucháním, prudkým chycením za ruku, fackou, taháním za vlasy, úderem do zad, tak i v osobní formě, kdy sama nemohla nikam jít bez jeho doprovodu, jelikož manželé mají být všude spolu, jinak je to „zrada“ a v opuštění domácnosti za účelem návštěvy přátel či kvůli svým osobním potřebám jí často fyzicky bránil, přičemž jeho jednání mělo negativní vliv zejména na psychický stav poškozené, u níž se v důsledku jeho zlého nakládání prohloubil tzv. syndrom týrané osoby se symptomy posttraumatické stresové poruchy;
ad 2) v době od 29. 7. 2023, tedy od návratu z policejního vykázání do 19. 12. 2023 ve výše uvedeném společně obývaném bytě poškozenou v kuchyni a koupelně násilím nutil k pohlavnímu styku a sexuálním aktivitám s četnostní několikrát týdně tím způsobem, že jí bránil v pohybu a možné obraně tak, že ji držel okolo pasu, za ruku, dotýkal se jí po těle i po intimních partiích, snažil se ji líbat, svlékal spodní prádlo, strkal jí prsty do pochvy, když spala na boku, tak jí stahoval kalhotky a snažil se do ní proniknout penisem, přičemž při této činnosti masturboval a vícekrát násilím přinutil poškozenou k souloži, kdy ho poškozená prosila, aby toho nechal, že jí to nedělá dobře, plakala, odstrkovala mu ruce od těla, či jej odstrkovala od sebe, čímž u poškozené prohloubil syndrom týrané osoby.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená odvoláními, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2024, č. j. 8 To 183/2024-387, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný jej sice označil nesprávně jako ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř., avšak s ohledem na následné slovní vyjádření tohoto dovolacího důvodu se zjevně jednalo o písařskou chybu a Nejvyšší soud tak dovolání posuzoval i podle zmíněného dovolacího důvodu, tedy podle písmene k). Namítl, že naplnění znaků zločinu znásilnění bylo dovozeno pouze z výpovědi poškozené, přičemž to, že by ke styku došlo násilím, pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, nelze podložit jinými výpověďmi, a to ani dalších osob společně bydlících v bytě. Je to jen subjektivní ničím nepodložený pocit poškozené. Pokud v daném období došlo k souloži s poškozenou, bylo to z její strany dobrovolné a nemusel překonávat žádný odpor. Ani z její výpovědi nevyplývá vážně míněný odpor a nemohlo tedy jít o donucení. Proto ani nemohlo dojít k naplnění znaků subjektivní stránky zločinu znásilnění. Rovněž zdůraznil, že své manželce nikdy neublížil. To, že s ní chtěl všude chodit a doprovázet ji, bylo důsledkem toho, že to po něm dříve sama požadovala. Dále v souvislosti s vyjádřeným nesouhlasem a intenzitou odporu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 236/2002 a sp. zn. 2 Tz 29/77 (správně obviněný nejspíše zamýšlel odkázat na rozhodnutí 2 Tz 26/77).
5. Zpochybnil i četnost pokusů o znásilnění a pohlavních styků s poškozenou v daném období, které považuje za nereálné i s ohledem na další osoby žijící v jejich společné domácnosti. Zdůraznil, že poškozená v souvislosti s tvrzenými útoky ani nevyhledala lékařskou pomoc. Za nesprávný považuje i znalecký posudek ohledně věrohodnosti poškozené. Informace od poškozené, které sloužily jako podklad pro zpracování posudku, mohly být v souvislosti s její diagnózou zkreslené, když tato trpí bájivou lhavostí. Soudy však odmítly tuto skutečnost prověřit a tímto navrhovaným důkazem se nezabývaly. Kromě toho se soudy nezabývaly ani tím, že je poškozená v invalidním důchodu v souvislosti s těžkou psychickou poruchou. Sama poškozená ho přesvědčovala, aby vzal zpět návrh na rozvod manželství podaný v srpnu 2023, přesto v následujících měsících pořídila audionahrávky a použila je v trestním i rozvodovém řízení. K tomu doplnil, že řízení o rozvodu manželství bylo soudem dne 20. 9. 2023 zastaveno. Rovněž se ohradil i proti závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Pavla Mošťáka, neboť jsou podmíněny tím, že se obviněný dopustil tvrzené trestné činnosti. Znalec vycházel z neúplných podkladů, neboť spis v tu dobu ještě nebyl kompletní. Proto ani tento posudek nemůže obstát, neboť vychází z domněnky, a nikoliv z prokázaného skutkového stavu. Posudek mohl být ovlivněn i skutečností, že se tehdy nacházel na samotce ve vazbě. Je tak přesvědčen, že znalci Mgr. Mária Laurová a MUDr. Pavel Mošťák učinili závěry, které v době vypracování znaleckých posudků nebyly prokázány, a pokud z nich soudy vycházely, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl, případně aby po zrušení rozhodnutí přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby mu byl do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu přerušen výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a zdůraznil, že skutková zjištění soudů mají potřebnou oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají. Ve věci tedy neshledává zjevný nebo extrémní rozpor. Dále konstatoval, že soudy obezřetně hodnotily stěžejní výpověď poškozené, přičemž i s ohledem na znalecké posudky označily její výpověď jako věrohodnou, když navíc byly její dílčí části podpořeny i dalšími důkazy. V projednávané věci nejsou důvodné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů, když soudy důkazy hodnotily řádně a náležitě vyložily, ze kterých důkazů vycházely a proč neuvěřily obhajobě obviněného. Obviněný ve své argumentaci ani nezmínil konkrétní rozpory důkazů a skutkových zjištění soudů. Vady pak nespatřuje ani v rozsahu dokazování, když soudy provedly všechny důkazy, které byly k rozhodnutí potřeba a důkazními návrhy obviněného se řádně zabývaly. Stran námitky týkající se intenzity odporu poškozené konstatoval, že tuto sice lze pod uplatněný dovolací důvod podle písmene h) podřadit, avšak není důvodná. S poukazem na judikaturu zdůraznil, že skutkový stav uvedený ve skutkové větě obsahoval násilí ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle písmene k) pak doplnil, že obviněný pod tímto dovolacím důvodem nejspíše zamýšlel podřadit námitky týkající se jeho nesouhlasu se závěry znaleckého posudku MUDr. Pavla Mošťáka. Tyto námitky však podle jeho názoru pod tento dovolací důvod nespadají, přičemž jiné námitky, které by byly s to jej naplnit, obviněný ve svém dovolání neuvedl.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy týkající se zdravotního stavu poškozené. Tuto námitku však nelze shledat důvodnou, neboť nalézací soud v rámci hlavního líčení dne 13. 5. 2024 řádně vyhlásil podle § 216 odst. 1 tr. ř. usnesení s tím, že se další důkazy nebudou provádět. Nalézací soud přitom stručně konstatoval důvody, pro které důkazní návrhy obhajoby, které se týkají zkoumání zdravotního stavu poškozené, považoval za nadbytečné.
Nadbytečnost doplňování dokazování pak soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložil i v odůvodnění svého rozsudku. Nalézací soud především zdůraznil, že zprávy MUDr. Pavla Sedlmajera byly součástí spisu a znalkyně MUDr. Mária Laurová z nich vycházela v rámci zpracování svého znaleckého posudku (viz odst. 16 rozsudku soudu prvního stupně), který se zkoumání psychického stavu poškozené věnoval. Soud tak jasně vyjádřil, že dokazování stran psychického stavu poškozené považuje za dostatečné. Odvolací soud pak postup soudu prvního stupně potvrdil s tím, že daný důkazní návrh rovněž považoval za nadbytečný s poukazem na již provedené znalecké zkoumání poškozené.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že s ohledem na zjištěný skutkový stav neshledal důvod ani pro doplnění dokazování o výslech praktické lékařky poškozené, stejně jako pro opětovný výslech již jednou vyslechnutých svědků (srov. odst. 7 usnesení odvolacího soudu). K otázce nedůvodně neprovedených důkazů je přitom namístě zdůraznit, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2.
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že se soudy obou stupňů s nadbytečností obviněným navrhovaných důkazů sice stručným, avšak dostatečným způsobem vypořádaly v souladu se zákonem i judikaturou, tudíž nedošlo k namítanému nedůvodnému neprovedení důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, a tuto námitku obviněného lze proto shledat zjevně neopodstatněnou.
12. Pokud jde o námitky obviněného týkající se věrohodnosti výpovědi poškozené, pak je namístě konstatovat, že takto postavené námitky nejsou s to materiálně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitky toliko polemizující s hodnocením věrohodnosti dílčích úseků svědecké výpovědi učiněné před nalézacím soudem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědka proběhl.
Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedené výpovědi a skutkových zjištění, která z ní soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl a obviněný ani žádný takový konkrétní nesoulad nenamítl. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost doplnit, že se soudy v rámci svých rozhodnutí touto otázkou dostatečně zabývaly. Soud prvního stupně pečlivě hodnotil věrohodnost výpovědi poškozené, a to i s poukazem na znalecký posudek znalkyně MUDr.
Márie Laurové, když navíc zdůraznil, že výpověď poškozené byla potvrzena a doplněna i dalšími důkazy, které podporují její dílčí části (viz odst. 18 a 25 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak v rámci reakce na odvolací námitky obviněného rovněž věrohodností poškozené zabýval a závěry soudu prvního stupně zcela potvrdil (srov. především odst. 10 usnesení odvolacího soudu).
13. Další dovolací argumentace obviněného týkající se důkazů a skutkového stavu je pak již toliko polemikou s uzavřenými skutkovými zjištěními soudů, případně zpochybňováním správnosti a úplnosti dokazování v souvislosti s prezentací jeho verze skutkového stavu. K tomu však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování v trestním řízení leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. Obviněný přitom žádný takový konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů v rámci své dovolací argumentace neuvedl a Nejvyšší soud jej v nyní projednávané věci ani neshledal. Lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. všechny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry soud stručnějším, avšak dostatečným způsobem odůvodnil v souladu s § 125 tr. ř. (srov. především odst. 25 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je přezkoumal a zcela potvrdil (viz odst. 7 a násl. usnesení odvolacího soudu). Byť si lze představit pregnantnější odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces. Lze proto uzavřít, že uplatněné námitky obviněného jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je pod tento dovolací důvod ani nelze podřadit.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance podřadit námitky obviněného týkající se odporu poškozené a znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění spočívající v donucení a použití násilí, byť obviněný tyto námitky v podstatné míře staví na vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obviněný především namítl, že odpor poškozené nemohl považovat za vážně míněný, přičemž to má vyplývat i ze samotné výpovědi poškozené, když poškozenou navíc ke styku nikterak nenutil a nepoužil proti ní násilí. Proto nemělo vůbec jít o donucení poškozené, pohlavní styk měl být na dobrovolné bázi, tudíž neměla být naplněna subjektivní stránka zločinu znásilnění. Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
19. Trestného činu znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, pokud spáchá předmětný čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Násilím se přitom podle rozhodovací praxe rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání jakkoliv vážně míněného a projeveného nesouhlasu s pohlavním stykem nebo dokonce překonání či zamezení odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním. Rozhodné je, že došlo k použití určité fyzické síly, která nemusí být intenzivní ani hrubá, musí však vést k překonání nesouhlasu i případného odporu oběti (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2329). Výsledkem použitého násilí přitom může být i situace, kdy napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu o svůj život nebo zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014). K tomu lze pro úplnost doplnit, že se za násilí považuje i použití fyzické síly o nízké intenzitě, zejména je-li z chování oběti zřejmé, že s pohlavním aktem s pachatelem nesouhlasí, a takový postoj dává, byť nikoliv slovně, ale např. postoji svého těla (např. tím, že si chrání rukama genitálie), najevo, přičemž je z toho zřejmé, že pohlavní styk odmítá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021).
20. K uvedenému je namístě konstatovat, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá vážně míněný a zjevně projevovaný nesouhlas a odpor poškozené k jednání obviněného, kterého si obviněný musel být vědom. Poškozená obviněného opakovaně prosila, aby svého jednání zanechal, plakala, odstrkovala mu ruce od těla, či jej odstrkovala od sebe. Je tedy zjevné, že podle uzavřených skutkových zjištění soudu prvního stupně poškozená svůj vážně míněný nesouhlas a odpor k jednání obviněného vyjadřovala dostatečně jasně a zřetelně. Skutková věta obsahuje i popis jednání obviněného, které lze kvalifikovat jako násilí podle výše rozvedených kritérií, když obviněný poškozené mj. fyzicky bránil v pohybu a možné obraně a s použitím fyzické síly tak překonal její projevovaný nesouhlas a odpor. Přestože si lze představit preciznější vyjádření násilného jednání obviněného v rámci popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně, zákonné znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění ze skutkové věty dostatečně vyplývají, a to ve smyslu vyžadovaném zákonem i rozhodovací praxí.
21. Pouze pro úplnost je pak namístě se vyjádřit i k obviněným citované judikatuře. V rámci své dovolací argumentace obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002. Citované rozhodnutí se týkalo případu, kdy v rozhodnutí nalézacího soudu zcela absentoval popis okolností naplňujících zákonné znaky trestného činu znásilnění spočívající v násilí nebo v pohrůžce bezprostředního násilí. V nyní projednávaném případě však soud prvního stupně popsal v bodě 2) skutkové věty jednání obviněného, kterým poškozené bránil v pohybu a možné obraně. Jak již bylo uvedeno výše, ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá naplnění předmětných znaků skutkové podstaty dostatečně. Co se dále týče poukazu obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77 (obviněný ve své dovolací argumentaci tento rozsudek zjevně v důsledku chyby v psaní nesprávně označil jako sp. zn. 2 Tz 29/77), pak ani tento nelze na nyní projednávaný případ vztáhnout. Citované rozhodnutí totiž dopadá na situaci, kdy odpor oběti nebyl vyjádřen dostatečným způsobem, v dostatečné intenzitě. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, v nyní projednávané věci ze skutkové věty nalézacího soudu vyplývá, že poškozená svůj vážně míněný odpor vyjadřovala s dostatečnou intenzitou a jednoznačně. Judikatura, na kterou obviněný poukázal v rámci svého dovolání, je tedy zcela nepřiléhavá k nyní projednávanému případu. S ohledem na uvedené je namístě argumentaci obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledat zjevně neopodstatněnou.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný však k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl žádné námitky, které by jej byly s to naplnit, přičemž v rámci textu svého dovolání tento dovolací důvod, krom obecného poukazu v úvodu, již znovu nezmínil. K tomu Nejvyšší soud toliko konstatuje, že za obviněného nemůže domýšlet jeho dovolací argumentaci, a to především za situace, kdy je obviněný za účelem zajištění právně fundované dovolací argumentace povinně zastoupen advokátem (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.). Lze uzavřít, že žádné z obviněným uplatněných námitek nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit.
V. Závěrečné zhodnocení
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
24. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu rozhodnutí, a pokud obviněný dal takovýto podnět podle § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k přerušení výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu