7 Tdo 934/2024

7 Tdo 934/2024-1882

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání obviněného P. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 14 To 76/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 42/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 1 T 42/2019, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 14 To 298/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 752/2022, v kombinaci s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 1 T 42/2019, který navazoval na částečné povolení obnovy řízení usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 1 T 42/2019, byl obviněný uznán vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku okresního soudu ze dne 22. 6. 2021) a pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2 písm. b), c) a e) rozsudku okresního soudu ze dne 22. 6. 2021 a bod B rozsudku ze dne 19. 2. 2024].

2. S přihlédnutím k tomu, kterých skutkových zjištění, resp. kterých dílčích útoků se týkají níže obviněným uplatněné dovolací námitky, bude Nejvyšší soud rekapitulovat pouze skutek popsaný v bodě B tzv. skutkové věty výroku o vině posledního prvostupňového rozhodnutí.

3. Dílčího útoku v rámci pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil v podstatě následujícím způsobem. Dne 9. 6. 2017 na blíže nezjištěném místě bez vědomí a souhlasu J. J. prostřednictvím elektronické komunikace odeslané z e-mailové adresy j.XY@email.cz a telefonické komunikace realizované z telefonního čísla XY obviněný v součinnosti se svou matkou N. M., která se v průběhu telefonické komunikace se společností Home Credit, a. s., vydávala za J. J., případně v součinnosti s další osobou, sjednal a uzavřel pod jménem J. J. se společností Home Credit, a. s., smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 150 000 Kč. Když byly v návaznosti na uzavření této smlouvy ještě téhož dne ze strany společnosti Home Credit, a. s., na sporožirový účet J. J. poukázány peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč, tyto prostřednictvím elektronického bankovnictví SERVIS 24 obviněný sám či v součinnosti s další osobou obratem převedl jednak v částce 4 000 Kč na bankovní účet K. M., a jednak v částce 145 000 Kč na účet společnosti České komplexní služby s. r. o. Následně je obratem, vyjma částky ve výši 1 000 Kč, z těchto účtů za součinnosti dalších osob vybral a použil je pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil společnosti Home Credit, a. s., majetkovou škodu ve výši 150 000 Kč.

4. Jen pro úplnost lze dodat, že i všechny ostatní dílčí útoky obou výše uvedených trestných činů byly spáchány, zjednodušeně řečeno, za užití osobních a přístupových údajů poškozené J. J., buď odcizením peněz z jejího účtu, k němuž si obviněný se spoluobviněnou V. L. zjednali přístup, nebo uvedením v omyl institucí poskytujících úvěry a snahou (dílem úspěšnou) o získání úvěru na osobu poškozené. A rovněž je namístě doplnit, že pro další dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pro který byla povolena obnova řízení a týkající se kontaktu se společností BNP Paribas Personal Finance, byl obviněný zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 1 T 42/2019, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

5. Za tyto trestné činy a za další sbíhající se trestnou činnost soud prvního stupně uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 33 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím soud uložil obviněnému jednak povinnost uhradit poškozené společnosti Home Credit, a. s. náhradu škody ve výši 150 000 Kč, jednak společně a nerozdílně s odsouzenou V. L. uhradit poškozené (1) J. J. náhradu škody ve výši 688 800 Kč, (2) České spořitelně, a. s., náhradu škody ve výši 43 596 Kč a (3) společnosti Bohemia Factoring, a. s. náhradu škody ve výši 30 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 11. 4. 2019 do zaplacení; poškozenou BNP Paribas Personal Finance soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 14 To 76/2024, bylo jeho odvolání zamítnuto.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

7. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

8. V rovině skutkového zjištění obviněný nejdříve namítl, že závěr o jeho součinnosti při sjednávání úvěrové smlouvy není nijak důkazně podložen. Svědkyně N. M. za osobu, která po ní uskutečnění hovoru požadovala, označila svého bývalého manžela G. Č.; k tomu obviněný odkázal i na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, podle něhož okolnost, že by obviněný po své matce uskutečnění hovoru požadoval, z provedeného dokazování nevyplývá. Odmítl odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož byl „styčnou“ osobou, která propojovala všechny i další skutky, neboť to byl on (obviněný), kdo jednal s J. J. a kdo měl k dispozici ofocené doklady. Uvedl, že rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 byl zproštěn v případě skutku, při němž bylo také k podvodu využito fotokopií dokladů J. J., a tedy tato okolnost evidentně není dostačující pro prokázání viny.

9. Připomněl, že nemusel být jediný, kdo měl fotokopie dokladů k dispozici, neboť k nim mohl získat přístup i právě G. Č. Odkázal mimo jiné na to, že jedna z fotokopií obsahovala GPS souřadnice jejího pořízení v blízkosti ubytovny, na které bydlel právě G. Č. (obviněný odkázal také na příslušnou část odůvodnění odvolacího soudu) a kde ho J. J. navštívila (přitom ta popřela, že komukoli při návštěvě své doklady ukazovala); svědkyně N. M. dokonce vypověděla, že to byl G. Č., kdo jí fotokopie poskytl. Fotokopiemi dokladů však mohlo disponovat více osob, k čemuž znovu odkázal na odůvodnění odvolacího soudu, který měl ve svých úvahách porušit zásadu presumpce neviny.

10. Pokud jde o dokazování IP adresami, obviněný namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebylo zjištěno, komu tyto IP adresy patří, je proto rozporné z nich činit skutkové závěry v jeho neprospěch. Připustil, že jedna z IP adres byla propojena s jeho bydlištěm, nicméně z ní učiněný kontakt nebyl nijak podstatný, navíc nejde automaticky spojovat s jeho osobou, neboť tento kontakt mohl u něj doma učinit kdokoli, kdo měl přístup k heslu na WiFi, včetně N. M. nebo G. Č.; odkázal i na sdělení Policie České republiky. V tomto směru pak polemizoval s odůvodněním odvolacího soudu.

11. O možné účasti G. Č. svědčí podle obviněného i to, že si někdo měl vzít půjčky jménem jeho matky a shodně i jménem jeho otce, jak vyplynulo z výpovědi R. Č. před soudem.

12. Pokud jde o telefonní číslo, ze kterého byl N. M. uskutečněn hovor poškozené společnosti, podle obviněného ho nelze s jeho osobou spojit jen proto, že bylo využíváno i v případě dalších skutků (které zůstaly v právní moci). Není to dostatečný podklad i z toho důvodu, že číslo bylo využito také v případě skutku, ve vztahu k němuž byl zproštěn obžaloby. Proto obviněný učinil důkazní návrhy jednak na dotaz vůči společnosti Provident Financial, s. r. o., o tom, zda a případně u jaké osoby eviduje předmětné číslo, jednak aby předložila smlouvy mezi ní a L. Č. nebo jeho matkou; navrhl i výslech J. G. Tyto důkazní návrhy nebyly provedeny, byť mohly přispět k objasnění skutkového stavu.

13. Dále obviněný sporoval důvěryhodnost svědků L. K. a G. Č., protože je pojí přátelské i rodinné pouto, a protože se jejich výpovědi měnily. U svědka G. Č. zdůraznil, že ten byl sám nařčen ze spoluúčasti na spáchání trestného činu svědkyní N. M. U svědkyně L. K. zase zdůraznil údajné nesrovnalosti v její výpovědi, zejména pokud jde o výši částky, která jí měla přijít na účet.

14. Všechny okolnosti shora zmíněné byly podle obviněného v rozporu se zásadou presumpce neviny hodnoceny v jeho neprospěch, byť k tomu nebyl náležitý podklad.

15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejdříve uvedl, že skutkové zjištění týkající se zapojení obviněného je řádně důkazně podloženo a že dovolání v podstatě obsahuje pouze paušální (tj. nikoli konkrétní) námitku, že o jeho vině nebyl proveden žádný důkaz. Dovolání je tak postaveno na vlastním skutkovém hodnocení obviněného, včetně hodnocení důvěryhodnosti svědků, o jejichž výpovědi zejména soud prvního stupně své rozhodnutí důkazně opřel za současného logického a řádného odůvodnění. V tomto se pak státní zástupce ve svém vyjádření vypořádal s vybranými částmi dovolací argumentace. Pokud jde o tvrzené opomenutí důkazů, státní zástupce vysvětlil, že dožádání zpráv od společnosti Provident Financial, s. r. o., by stěží mohlo vést k objasnění otázky, které osoby fakticky používaly předmětné telefonní číslo; pokud jde o návrh na výslech J. G., jeho výslech by podle obsahu dovolání měl vést k objasnění skutku, který nebyl předmětem dřívější obnovy řízení, a tedy ani nemůže být přezkoumáván v tomto dovolacím řízení. Navzdory uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolání neobsahuje žádnou hmotněprávní námitku.

17. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice. Jejím prostřednictvím obviněný uvedl, že trvá na tom, že jeho zapojení do trestné činnosti nevyplývá z žádného provedeného důkazu; dále pak v podstatě jen opakoval vybrané části dovolání.

III. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Pokud jde o jeho první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

22. Pod uplatněný dovolací důvod byla s jistou mírou tolerance podřaditelná jednak námitka do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištění o zapojení obviněného do trestné činnosti, to však pouze potud, pokud obviněný pouze nepolemizoval s hodnocením důkazů, jednak námitka do opomenutých důkazů. Uvedené námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

23. K první námitce do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním o zapojení obviněného do trestné činnosti Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že toto skutkové zjištění vyplývá z členitého řetězce nepřímých důkazů. Mezi tyto nepřímé důkazy lze zařadit právě i ty poznatky, s jejichž hodnocením (a důkazní silou) ve svém dovolání polemizuje obviněný. Lze jmenovat zejména poznatek o tom, že obviněný disponoval fotokopií občanského průkazu svědkyně J. J. (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí, resp. str. 10 odvolacího rozhodnutí), poznatek o tom, že vybraná relevantní připojení při komunikaci s poškozenou společností nebo jinými poškozenými společnostmi u další trestné činnosti obviněného byla provedena z IP adres spojených s bytem obviněného (viz bod 16 prvostupňového rozhodnutí), poznatek o roli obviněného při výběru peněz vyplývající z výpovědí svědkyň K. M., Z. H. a L. K. (body 19 až 21 prvostupňového rozhodnutí, str. 13 odvolacího rozhodnutí) i poznatek o tom, že k trestněprávně relevantnímu jednání bylo využito telefonní číslo, které bylo využito i v rámci další trestné činnost obviněného (str. 11 odvolacího rozhodnutí). Uvedené poznatky, navíc v kontextu další příbuzné trestné činnosti obviněného (což bylo relevantní příkladem při sporovaném hodnocení poznatku o použitém telefonním čísle, nebo i při hodnocení analýzy o využitých IP adresách, viz shora), které se netýkala povolená obnova řízení ve věci, byly dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění, což soudy řádně a vcelku odůvodnily. Jakkoli pak obviněný sporuje tyto poznatky jednotlivě (a v tomto se lze v jisté míře přiklonit k tomu, že žádný z uvedených důkazů sám o sobě spíše neposkytuje plnou a jasnou informaci o jeho zapojení do trestné činnosti), je to až jejich hodnocení ve vzájemné provázanosti a souvislosti, tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (viz str. 9 odvolacího rozhodnutí), které umožnilo shledat obviněného vinným, přičemž v této rovině (tj. v rovině vzájemné důkazní provázanosti mezi uvedenými a dalšími poznatky) obviněný své námitky nesměřuje.

24. Z toho také vyplývá, že už proto nemůže být dovolací námitka shledána důvodnou, neboť okolnost o účasti obviněného má členitý podklad v důkazním řízení, čemuž se soudy prvního i druhého stupně pregnantně věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný podle obsahu dovolání ve skutečnosti nenamítá, že by skutkové zjištění nemělo důkazní podklad, ale spíše, že nesouhlasí s tím, jak byl tento důkazní podklad vyhodnocen, přičemž prosazuje vlastní tvrzení o skutkovém ději (zejména ve vztahu k účasti G. Č.) a vlastní hodnocení důkazů, v němž propojenost sporovaných okolností zcela opomíjí.

25. Pokud jde o samotnou polemiku obviněného s hodnocením důkazů, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

26. Jen nad rámec dovolacího přezkumu a ve stručnosti Nejvyšší soud uvádí následující.

27. Pokud obviněný dílem namítl, že není vyloučeno, aby fotokopii pořídila nebo s ní disponovala jiná osoba, pak nelze než připomenout, že z této možnosti soudy v předchozím také vycházely (viz str. 11-12 odvolacího rozhodnutí). Význam tohoto skutkového zjištění totiž není v tom, že to mohl být pouze a jedině obviněný, kdo mohl mít k dispozici fotokopie občanského průkazu, ale především v tom, že je reálně měl, což bylo (pouze) jedním z nepřímých důkazů vedoucích k jeho odsouzení. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že nakonec zjištění, že jedna z fotokopií byla opatřena informací o tom, že byla pořízena v blízkosti bytu N. M. a G. Č., skutečně nasvědčuje tomu, že tuto konkrétní fotokopii mohla pořídit jiná osoba (s čímž opět pracovaly jako s možností i soudy v předchozím řízení), nicméně, za prvé, součinnost další osoby je součástí skutkového zjištění (a tedy tato okolnost není v žádném rozporu s tímto zjištěním), za druhé, jak připomněl odvolací soud, druhá z použitých fotokopií nebyla opatřena lokalizační informací, což nasvědčuje tomu, že v tomto případě šlo o fotokopii, kterou disponoval obviněný (viz str. 11 odvolacího rozhodnutí; v tomto je třeba i s přihlédnutím na výpověď svědkyně J. J. pamatovat na velmi úzký okruh příležitostí pro pořízení fotokopie, který se na základě učiněných skutkových zjištění dá v podstatě zúžit na jednání o prodeji vlastnického podílu na domě s obviněným a na návštěvu u svědkyně N. M., k tomu srov. i bod 11 prvostupňového rozhodnutí). Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že vina obviněného měla podklad v propojeném řetězci důkazů, jehož je zmíněný poznatek pouhou součástí, a to navíc ne zvlášť významnou.

28. Obdobné platí i v případě možnosti údajného zapojení G. Č., ať už by měl pořídit jednu z fotokopií občanského průkazu (viz shora) nebo pokud by měl sám úkolovat svědkyni N. M. k uskutečnění podvodných telefonických hovorů, jak tato svědkyně sama vypověděla. Jak totiž obviněnému vysvětlil již soud prvního stupně, na trestné činnosti se mohlo podílet více osob (třeba i svědek G. Č., který to nicméně popřel), tato okolnost však nejenže je součástí skutkového zjištění, ale především nebyla s to změnit hodnocení důkazů ve prospěch obviněného, a to právě vzhledem k dalším nepřímým důkazům o jeho vině, zejména těm plynoucím z užitých IP adres a jeho aktivní účasti na vybírání peněz (viz bod 21 prvostupňového rozhodnutí, srov. i str. 11 odvolacího rozhodnutí).

29. Pokud obviněný dalším dílem napadl hodnocení závěrů vyplývajících z analýzy IP adres užitých při komunikaci s poškozenou společností, pak Nejvyšší soud především odkazuje na bod 16 prvostupňového rozhodnutí a str. 13 odvolacího rozhodnutí, ve kterých soudy zřetelně spojily vybrané relevantní IP adresy s bydlišti obviněného (nejdříve v XY, následně v Hradci Králové), a to i v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními, které nebyly dotčeny obnovou řízení. Pokud obviněný polemizoval nad tím, že vybranou komunikaci mohla učinit jeho matka svědkyně N. M. nebo G. Č. po připojení na jeho síť WiFi, pak Nejvyšší soud nejdříve ve vztahu k první svědkyni opět odkazuje na str. 13 odvolacího rozhodnutí, na které se odvolací soud této obhajobě věnoval a vysvětlil, že svědkyně se v jeho bytě připojovala na internet za účelem hraní her a při složitější práci s internetem by nebyla obratná, což by jí ztěžovalo elektronicky žádat o úvěry, navíc ho navštěvovala jen dvakrát až třikrát za rok; tuto verzi skutkového děje tak soud odmítl. Ve vztahu ke svědkovi pak sice podobné úvahy soudy nevedly, ale to především proto, že ve vztahu k němu nebyly dány dostatečné indicie nad rámec toho, že při výslechu v hlavním líčení ze dne 19. 2. 2024 uvedl, že je možné, že se při návštěvách obviněného připojoval k síti WiFi; soudy se nemusí vypořádávat s každou verzí skutkového děje, kterou v řízení namítne obhajoba, a to zvláště za situace, ve které jde o v podstatě nepodloženou polemiku. K tomu je vhodné opět připojit, že vina obviněného měla podklad v propojeném řetězci důkazů, jehož je zmíněný poznatek, který dále propojuje osobu obviněného s tímto jednáním, pouhou součástí, a proto nemá zásadní význam, které konkrétní úkony v rámci podvodného jednání obviněný za užití vlastní IP adresy činil, neboť důkazní hodnota tohoto poznatku spočívá právě v další indicii o jeho zapojení do celé činnosti.

30. S tím souvisí i ta část námitky, která spočívala v nesouhlasu s hodnocením okolností užívání e-mailové schránky j.XY@email.cz v neprospěch obviněného. V této části se lze dílem přiklonit k předložené argumentaci, neboť v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí skutečně není vysvětleno, jaká jsou ta zjištění ohledně přístupu do této schránky, které lze hodnotit k tíži obviněného. Tato zjištění nicméně plynou příkladem z odvolacího rozhodnutí z části řízení před povolenou obnovou řízení, kde odvolací soud uvádí, že pokud jde o tuto e-mailovou adresu, z níž bylo komunikováno, tak přihlášení do této schránky probíhalo i z IP adresy 93.181.74.52, která byla ztotožněna s adresou, na které bydlel právě obviněný (str. 13 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 14 To 298/2021).

31. Pokud obviněný posledním dílem namítl, že se nepodařilo s jeho osobou spojit telefonní číslo užité k podvodnému jednání, pak je pravda, že soudy nezjistily konkrétní údaje k SIM kartě, ke které bylo přiřazené použité telefonní číslo (viz bod 14 prvostupňového rozhodnutí), nicméně jak vysvětlil odvolací soud na str. 12 svého rozhodnutí, obviněného s tímto telefonním číslem pojí nejen to, že bylo využíváno jím a lidmi z jeho okolí, ale především to, že bylo využíváno i v rámci dalších případů trestné činnosti, z jejíhož páchání byl obviněný uznán vinným a ve vztahu ke kterým nebyla povolena obnova řízení. Tato okolnost byla dokonce v očích soudů prvního i druhého stupně natolik dostačující a přesvědčivá, že pro nadbytečnost zamítly důkazní návrh mířený na zjištění více údajů o kartě SIM a telefonním čísle, čemuž se Nejvyšší soud věnuje níže v tomto rozhodnutí. I zde však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vina obviněného měla podklad v propojeném řetězci důkazů, jehož je zmíněný poznatek pouhou součástí.

32. V míře, ve které obviněný opakovaně zmíněnou propojenost s jeho další trestnou činností relativizuje tím, že byl ve fázi po obnově řízení zproštěn obžaloby pro jeden z dílčích útoků, pak Nejvyšší soud jednak připomíná, že i po tomto zproštění je obviněný pravomocně odsouzen z řady dalších útoků, které jsou dostatečným podkladem pro hodnocení role obviněného, jednak Nejvyšší soud doplňuje, že samotná skutečnost, že byl obviněný zproštěn obžaloby, není bez dalšího důkaz o tom, že by se obviněný takového skutku skutečně nemohl dopustit (v tom smyslu, že by to návazně vylučovalo jeho účast na dalších souvisejících útocích), neboť zproštění obžaloby může být důsledkem toho, že se vinu obviněného nepodařilo s praktickou jistotou dokázat, nemusí to však znamenat, že se ji nutně podařilo s jistotou vyvrátit. Tak tomu bylo i v této věci, když soud prvního stupně uvedl, že podezření obviněného ze spáchání útoku, ve vztahu k němuž byl zproštěn obžaloby, trvá, ale provedené důkazy neumožňují bez dalšího určit, v jaké míře se obviněný na tomto skutku podílel (viz bod 22 prvostupňového rozhodnutí).

33. Pokud pak jde o polemiku obviněného týkající se hodnocení důvěryhodnosti vybraných svědků, zejména L. K., Nejvyšší soud v této části pouze odkáže na str. 14 odvolacího rozhodnutí, na které se odvolací soud těmto (v dovolání opakovaným) námitkám obviněného ohledně možných rozporů ve výpovědích pregnantně věnoval. Tam odvolací soud zejména uvedl, že případné rozpory lze přičíst velkému odstupu času. Přiměřeně lze i odkázat na hodnocení věrohodnosti vybraných výpovědí odvolacím soudem v části řízení před povolením obnovy řízení (a tedy lze takto odkázat jen potud, pokud důkazy, resp. výslechy nebyly prováděny znovu), který zejména uvedl, že výpovědi svědků spolu vzájemně korespondují, a to i s listinnými důkazy týkajícími se transakcí a převodů jednotlivých finančních částek a jednoznačně tak umožňují učinit objektivní závěr o vině obviněného. Také vysvětlil, že není rozhodující, zda původní výpovědi v rámci podaných vysvětlení byly odlišné, tyto jako důkaz totiž použít nelze, ledaže by nebyly svědci přímo vyslýcháni v hlavním líčením a se souhlasem stran postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. by byla jejich podaná vysvětlení u hlavního líčení čtena, což se však nestalo (viz str. 12 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 14 To 298/2021).

34. S uvedeným postupem soudů prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud – opět jen nad rámec přezkumu – bez širších výhrad ztotožňuje.

35. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

36. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud navíc připojuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

37. K námitce do opomenutých důkazů Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

38. Soud prvního stupně zamítnutí důkazních návrhů odůvodnil zčásti nadbytečností, zčásti chybějící upotřebitelností (viz bod 25 prvostupňového rozhodnutí). Ve vztahu k důkaznímu návrhu na dotaz společnosti Provident Financial, s. r. o., uvedl, že bylo dalšími důkazy objasněno, že relevantní hovory učinila N. M., s jejímž jednáním je obviněný propojený zejména na základě (dřívějšího) důkazního podkladu pro ta skutková zjištění, která nebyla předmětem povolené obnovy řízení. Ve vztahu k návrhu na výslech J. G. uvedl, že předmět tohoto důkazu není pro vedené dokazování relevantní, a to vzhledem k rozsahu povolené obnovy řízení; jak následně doplnil odvolací soud, i v té části, ve které by výslech J. G. mohl přinést poznatky o známosti J. J. a G. Č., by šlo o důkaz nadbytečný, neboť k této okolnosti se oba svědci bohatě vyjádřili (str. 15 odvolacího rozhodnutí).

39. Odůvodnění soudů obou stupňů je logické a úplné, důkazní návrhy nepřehlédly a neignorovaly, naopak se jimi zabývaly a v souladu se shora uvedenými judikaturními požadavky je zamítly.

40. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

43. Pod uplatněný dovolací důvod však nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť obviněný ve svém dovolání pouze sporoval proces dokazování v řízení před soudem.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

45. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvody, obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

46. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady, které by vylučovaly přijetí odvolacího rozhodnutí, a svou námitku tak nijak neodůvodnil, nemůže být uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn.

47. Protože pak jsou všechny další námitky zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, když ta je evidentně vázána na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., zde obviněným konkrétně podle písm. g) a h) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).

IV. Závěr

48. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

49. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu