7 Tdo 983/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného P. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2018,
sp. zn. 4 To 83/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 43 T 11/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017, č. j. 43 T 11/2016-1846,
byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na
pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16.
12. 2016, sp. zn. 1 KZV 58/2014, pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala
dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2, 3 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu
dopustil tím, že vystupoval jako majitel či zástupce stavební společnosti a
údajně byl schopen zprostředkovat prostory k výstavbě půdních bytů v Brně, či
sám také stavěl půdní byty a údajně byl oprávněný k jejich dalšímu prodeji. Byl
si vědom své tíživé finanční situace a předchozích splatných a nesplacených
závazků, k jejichž hrazení neměl dostatek finančních prostředků a za této
situace vylákal celkem ve třinácti případech od osmi osob půjčky finančních
prostředků v různé výši pod příslibem zprostředkování nájmu půdních prostor,
případně zhotovení půdních vestaveb za účelem jejich následného užívání k
bydlení, případně za účelem jejich prodeje a z jejich výtěžku vrácení peněz, ač
tytéž slibované půdní vestavby nabízel současně několika osobám a věděl, že
přinejmenším některým z nich je nebude moci zajistit nebo naopak vrátit peníze
z jejich prodeje. Od počátku jednal se záměrem vypůjčené peníze nevrátit a
použít je částečně pro svoji potřebu, případně k hrazení jiných svých závazků a
současně s vědomím, že tyto prostředky ani reálně nebude schopen vrátit, neboť
případně dokončené půdní byty by byly užívány jejich investory v některých
případech k bydlení a nebylo by je možné dále zpeněžit. Půdní prostory
věřitelům nezprostředkoval ani byty nezhotovil, finanční prostředky nevrátil a
svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 9 364 062 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a jeho manželka A. L.
odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 4
To 83/2017-1914, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. Podle obviněného nebyly naplněny znaky zločinu podvodu. Poškození nebyli
uvedeni v omyl o povaze a způsobu jeho podnikání, byli informováni o podmínkách
a také upozorněni na jistou rizikovost celé transakce. Navíc poškození M. Ch.,
J. I., O. M. a R. P. byli informováni o jeho finanční situaci. S odkazem na
judikaturu namítl absenci úmyslu kohokoliv z poškozených uvést v omyl, a proto
otázku existence úmyslu posoudily soudy obou stupňů nesprávně. Závěry soudů
stran jeho povědomí o tom, že byty nebude moci zajistit ani finanční prostředky
vrátit, jsou v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Soudům obou stupňů dále
vytkl, že nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo a byl tak odsouzen za
nezvládnutý podnikatelský záměr, který se do poslední chvíle snažil zrealizovat
a všechny své závazky splnit.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného
vyjádřil a uvedl, že námitky ohledně absence objektivního znaku trestného činu
podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl a absence subjektivní stránky
trestného činu lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zařadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný se opakovaně uchyluje k
tvrzení, že určité okolnosti nebyly prokázány, případně k vlastní interpretaci
provedeného dokazování a dále vytýká porušení procesní, nikoli hmotně právní,
zásady in dubio pro reo. K námitce obviněného stran absence uvedení poškozených
v omyl státní zástupce zdůraznil, že podstata podvodného jednání vůči
poškozeným spočívala nikoli v tom, že by je obviněný uváděl v omyl ohledně
právních poměrů týkajících se půdních prostor, ale v tom, že je uváděl v omyl
ohledně své schopnosti výstavbu půdních prostor zajistit. Skutečnost, že
objektivně nebyl schopen tyto vestavby realizovat, přitom vyplývá z toho, že
nebyl spojen s žádnou společností ani podnikající fyzickou osobou, která by se
touto činností zabývala, a též z počtu případů, ve kterých výstavbu
nerealizoval, když zcela dokončil pouze jedinou půdní vestavbu na ul. M. V
případě půjček pak omyl poškozených spočíval v představě, že půjčené prostředky
jim budou ve sjednaných lhůtách vráceny, ačkoli to finanční situace obviněného
neumožňovala. S odkazem na judikaturu je irelevantní námitka, že poškození
nemohli být uvedeni v omyl, neboť znali špatnou finanční situaci obviněného.
Subjektivní stránku trestného činu o přímém úmyslu, jak uzavřel soud prvního
stupně, správně korigoval odvolací soud, který jej shledal pouze u půjček a v
ostatních případech uzavřel, že se jednalo o nepřímý úmysl. Obviněný přijímal
peníze od poškozených na realizaci dalších půdních vestaveb po delší dobu a v
situaci, kdy v předcházejících případech nebyl vestavbu schopen realizovat a
ani vrátit již dříve inkasované peníze. Podle státního zástupce jsou dovolací
námitky obviněného zjevně nedůvodné.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do
skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně
může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V
takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na
spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou
stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s
§ 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu
s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi
poškozených a svědků D. D., A. V., M. D., J. K., listinnými důkazy, především
smlouvami o půjčkách a dalšími doklady stran částek převzatých obviněným. Nad
rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či
zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo
zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani námitka
obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše
uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů
a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada
má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není
způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani
žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1572/2016).
Jediná námitka obviněného podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že nejednal v úmyslu poškozené uvést v omyl a
tito ani nebyli v omyl uvedeni. Obviněný namítl, že všichni poškození, byli
informováni o samotném přidělování půdních prostor i o rizikovosti celé
transakce. Poškození M. Ch., J. I., O. M. a R. P. byli podrobně informováni o
jeho finanční situaci a nemohli být tedy uvedeni v omyl. Je namístě
připomenout, že obviněný si musel být vědom své nepříznivé finanční situace,
stejně jako rizik spojených se získáváním půdních prostor. Musel tedy vědět od
počátku svého jednání, kdy začal od poškozených lákat finanční prostředky, že
není v jeho reálných možnostech tyto prostředky poškozeným vrátit a v případě
půdních vestaveb tyto s dostatečnou jistotou pro poškozené zajistit, což
poškozeným zatajil. Soudy obou stupňů se přitom otázkou naplnění subjektivní
stránky dostatečně a vyčerpávajícím způsobem zabývaly, přičemž soud druhého
stupně správně korigoval závěry soudu prvního stupně, když shledal, že obviněný
jednal jen v části jednání v úmyslu přímém, ale v další části v úmyslu nepřímém
(viz str. 38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9–10 odst. 23 usnesení
odvolacího soudu). Nelze přitom ani přijmout obhajobu obviněného, že poškození
věděli o jeho finanční situaci a šli dobrovolně do tohoto rizika. Tito naopak
vůbec nebyli v době poskytování půjček informováni o jeho finanční situaci a
tuto zjistili až v době vymáhání dlužných částek. Stejně tak si poškození
nebyli vědomi rizika, které bylo s podnikatelským záměrem obviněného spojeno.
Žádný z poškozených, na které se obviněný v dovolání odvolává, nepotvrdil, že
by znal jeho faktickou finanční situaci (viz výpověď M. Ch. na str. 11 rozsudku
soudu prvního stupně, O. M. na str. 14 rozsudku soudu prvního stupně a R. P. na
str. 15 rozsudku soudu prvního stupně), případně výslovně popřel, že by byl
jakkoli o finanční situaci obviněného informován (viz výpověď J. I. na str. 12
rozsudku soudu prvního stupně). Na základě uvedeného je namístě uzavřít, že
obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, poškozené uvedl v omyl, naplnil znaky zločinu podvodu a Nejvyšší soud
proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož je dovolání obviněného zjevně
neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobnou argumentaci
uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze
poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými
se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu