I. Ustanovení zákona o daních z příjmů [§ 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 1. 1. 1993] a zákona o účetnictví [§ 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném k 1. 1. 1993] o reprodukční pořizovací ceně je třeba vykládat tak, aby pomocí nich byla určena co možná nejpřesněji taková cena (částka vyjádřená v penězích), za niž by poplatník v daném místě a v dané době pořídil hmotný majetek o stejných rozhodných vlastnostech, ja- *) S účinností od 1.
1. 1995 byl § 29 odst. 1 písm. c) přesunut zákonem č. 259/1994 Sb. do § 29 odst. 1 písm. d) **) S účinností od 1. 1. 2010 byl § 25 odst. 4 písm. b) přesunut zákonem č. 304/2008 Sb. do § 25 odst. 5 písm. b) písm. g) zákona o elektronických komunikacích je konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Tvrzení žalobkyně, že se vytýkaného jednání dopustila neúmyslně, tak není relevantní. I jednorázové neúmyslné jednání může vést, a v projednávaném případě také vedlo, k ohrožení zájmu chráněného zákonem.
Tvrzení žalobkyně, že si Jan Z. na jednání žalobkyně nestěžoval, nemá oporu ve spisovém materiálu. Podle již zmíněného protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 10. 9. 2007 Jan Z. výslovně poukazoval na to, že reklamoval za období 20. 3. až 19. 4. 2007 službu GPRS, reklamace však nebyla dosud vyřízena. Z tohoto prohlášení je jasně patrný nesouhlas jmenovaného s nevyřízením jeho reklamace týkající se služby GPRS. Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích činí maximální výše pokuty za tento typ správního deliktu 5 000 000 Kč. Žalovaný nicméně v souzené věci uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč, jelikož jako polehčující okolnost zohlednil, že se ze strany žalobkyně jednalo o první případ porušení § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích a že žalobkyně již svou chybu napravila (míněno reklamaci vyřídila) a reklamovanou částku vrátila.
Za daných okolností Daň z příjmů: reprodukční pořizovací cena zákona č. 586/1992 Sb. zákona č. 563/1991 Sb. nelze pokutu, jejíž výše odpovídá 0,2 % horní hranice sankce, označit za nepřiměřenou. Zákon o elektronických komunikacích nestanoví jako důvod zániku odpovědnosti pachatele za spáchaný správní delikt účinnou lítost. Žalobkyně se proto nemůže zprostit odpovědnosti za spáchaný správní delikt poukazem na to, že reklamaci nakonec uznala, Janu Z. se omluvila a vrátila mu reklamovanou částku.
Uvedené okolnosti mohl žalovaný zohlednit toliko při určení výše pokuty, což také učinil. Na základě shora uvedeného dospěl městský soud k závěru, že řízení o správním deliktu bylo se žalobkyní zahájeno v souladu se zákonem a žalovaný nikterak nepochybil při uložení pokuty žalobkyni za prokázaný správní delikt spočívající v nevyřízení reklamace Jana Z. v zákonem stanovené lhůtě. V procesním postupu a rozhodování správních orgánů obou stupňů nespatřuje městský soud nic šikanózního ani excesivního.
Sankce v přiměřené výši, která byla žalobkyni žalovaným uložena, je jen důsledkem jejího protiprávního jednání a lze očekávat, že jí bude dosaženo sledovaného cíle, tj. že povede žalobkyni v budoucnu k řádnému plnění povinností, které jí v souvislosti s vyřizováním reklamací jejích zákazníků zákon ukládá. Městský soud tedy neshledal žalobu důvod- nou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014 ký měl v oné době on sám. Reprodukční pořizovací cena tedy odpovídá ceně, za kterou by si poplatník svůj vlastní hmotný majetek mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem (nemovitostmi) v rozhodné době, tedy obecné ceně tohoto majetku v rozhodné době.
II. V reprodukční pořizovací ceně činžovního domu se musí projevit všechny jeho rozhodné vlastnosti v rozhodné době, které tak či onak ovlivňují jeho cenu, tedy zejména v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu. Je velmi dobře možné, že na cenu domu v rozhodné době může mít mnohem větší vliv jeho poloha než skutečnost, jak starý a jak opotřebený v této době dům byl. Naopak v jiné lokalitě a u jiného druhu nemovitosti by mohl být určující jiný její rys, třeba právě stav opotřebení. Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji.
I. Ustanovení zákona o daních z příjmů [§ 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 1. 1. 1993] a zákona o účetnictví [§ 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném k 1. 1. 1993] o reprodukční pořizovací ceně je třeba vykládat tak, aby pomocí nich byla určena co možná nejpřesněji taková cena (částka vyjádřená v penězích), za niž by poplatník v daném místě a v dané době pořídil hmotný majetek o stejných rozhodných vlastnostech, ja- *) S účinností od 1.
1. 1995 byl § 29 odst. 1 písm. c) přesunut zákonem č. 259/1994 Sb. do § 29 odst. 1 písm. d) **) S účinností od 1. 1. 2010 byl § 25 odst. 4 písm. b) přesunut zákonem č. 304/2008 Sb. do § 25 odst. 5 písm. b) písm. g) zákona o elektronických komunikacích je konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Tvrzení žalobkyně, že se vytýkaného jednání dopustila neúmyslně, tak není relevantní. I jednorázové neúmyslné jednání může vést, a v projednávaném případě také vedlo, k ohrožení zájmu chráněného zákonem.
Tvrzení žalobkyně, že si Jan Z. na jednání žalobkyně nestěžoval, nemá oporu ve spisovém materiálu. Podle již zmíněného protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 10. 9. 2007 Jan Z. výslovně poukazoval na to, že reklamoval za období 20. 3. až 19. 4. 2007 službu GPRS, reklamace však nebyla dosud vyřízena. Z tohoto prohlášení je jasně patrný nesouhlas jmenovaného s nevyřízením jeho reklamace týkající se služby GPRS. Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích činí maximální výše pokuty za tento typ správního deliktu 5 000 000 Kč. Žalovaný nicméně v souzené věci uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč, jelikož jako polehčující okolnost zohlednil, že se ze strany žalobkyně jednalo o první případ porušení § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích a že žalobkyně již svou chybu napravila (míněno reklamaci vyřídila) a reklamovanou částku vrátila.
Za daných okolností Daň z příjmů: reprodukční pořizovací cena zákona č. 586/1992 Sb. zákona č. 563/1991 Sb. nelze pokutu, jejíž výše odpovídá 0,2 % horní hranice sankce, označit za nepřiměřenou. Zákon o elektronických komunikacích nestanoví jako důvod zániku odpovědnosti pachatele za spáchaný správní delikt účinnou lítost. Žalobkyně se proto nemůže zprostit odpovědnosti za spáchaný správní delikt poukazem na to, že reklamaci nakonec uznala, Janu Z. se omluvila a vrátila mu reklamovanou částku.
Uvedené okolnosti mohl žalovaný zohlednit toliko při určení výše pokuty, což také učinil. Na základě shora uvedeného dospěl městský soud k závěru, že řízení o správním deliktu bylo se žalobkyní zahájeno v souladu se zákonem a žalovaný nikterak nepochybil při uložení pokuty žalobkyni za prokázaný správní delikt spočívající v nevyřízení reklamace Jana Z. v zákonem stanovené lhůtě. V procesním postupu a rozhodování správních orgánů obou stupňů nespatřuje městský soud nic šikanózního ani excesivního.
Sankce v přiměřené výši, která byla žalobkyni žalovaným uložena, je jen důsledkem jejího protiprávního jednání a lze očekávat, že jí bude dosaženo sledovaného cíle, tj. že povede žalobkyni v budoucnu k řádnému plnění povinností, které jí v souvislosti s vyřizováním reklamací jejích zákazníků zákon ukládá. Městský soud tedy neshledal žalobu důvod- nou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014 ký měl v oné době on sám. Reprodukční pořizovací cena tedy odpovídá ceně, za kterou by si poplatník svůj vlastní hmotný majetek mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem (nemovitostmi) v rozhodné době, tedy obecné ceně tohoto majetku v rozhodné době.
II. V reprodukční pořizovací ceně činžovního domu se musí projevit všechny jeho rozhodné vlastnosti v rozhodné době, které tak či onak ovlivňují jeho cenu, tedy zejména v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu. Je velmi dobře možné, že na cenu domu v rozhodné době může mít mnohem větší vliv jeho poloha než skutečnost, jak starý a jak opotřebený v této době dům byl. Naopak v jiné lokalitě a u jiného druhu nemovitosti by mohl být určující jiný její rys, třeba právě stav opotřebení. Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji.
27. 3. 2009 zamítl. Žalovaný v rozhodnutích uvedl, že znalecký posudek z roku 2002 při stanovení ceny dle technicko-hospodářských ukazatelů nereflektoval aspekt opotřebení. Žalobce i přes výzvu k doplnění znalecký posudek nedoplnil a požadoval, aby jako vstupní cena pro odpisování nemovitosti byla uznána cena tržní. Dle žalovaného tak žalobce neprokázal oprávněnost uplatněných da-
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.
ňových výdajů. Žalovaný zdůraznil, že vstupní cenou je reprodukční pořizovací cena, a nikoliv cena obvyklá.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, čj. 11 Ca 120/2009-61, zamítl. Městský soud v rozsudku uvedl, že ve svém předchozím rozsudku ze dne 27. 3. 2008, čj. 11 Ca 314/2006-51, vztahujícím se k této věci, dospěl k závěru, že ocenění nemovitosti bylo nutno provést k 1. 1.
1993. Ustanovení § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů pak bylo dle městského soudu nutno vyložit tak, že reprodukční pořizovací cenu bylo možno stanovit jak znaleckým posudkem, tak dle zvláštních právních předpisů. K otázce opotřebení při oceňování městský soud konstatoval, že podle § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, na který § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů v poznámce odkazoval, je reprodukční pořizovací cenou „cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje“. Reprodukční pořizovací cena tak zohledňuje aktuální skutečný stav majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. V rámci stanovení reprodukční pořizovací ceny proto bylo potřeba zohlednit opotřebení majetku (nemovitosti), a to bez ohledu na skutečnost, zda byla reprodukční pořizovací cena stanovena podle právního předpisu nebo znaleckým posudkem. Co se rozumí reprodukční pořizovací cenou, je uvedeno v § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, a to, zda opotřebení zohlednit, či nikoli, vyplývá ze zákona o účetnictví, nikoliv z obsahu vyhlášky č. 393/1991 Sb. Městský soud dále uvedl, že v citovaném rozsudku uložil žalovanému, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobcem předložený znalecký posudek z roku 2002 akcentoval opotřebení nemovitosti při stanovení reprodukční pořizovací ceny. Městský soud proto posuzoval, zda žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve shora uvedeném rozsudku čj. 11 Ca 314/2006-51.
Městský soud se v rozhodnutí ztotožnil s argumentem žalovaného, který konstatoval, že znalecký posudek z roku 2002 opotřebení nemovitostí nezohlednil. Znalec při ocenění nemovitosti různými metodami vždy uvedl, že opotřebení se rovná nule. Proto nebyla důvodná žalobní námitka, dle které odpisy majetku byly z daňových výdajů neoprávněně vyloučeny. Z definice reprodukční pořizovací ceny uvedené v zákoně o dani z příjmů vyplývá, že je to cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Je to cena majetku, který není nově pořízen, a vykazuje tedy již určitý stupeň opotřebení. Odpisy nemovitého majetku uplatňované jako daňový výdaj ze stanovené reprodukční pořizovací ceny slouží k zajištění reprodukce výdajů, které by musely být vynaloženy na jeho pořízení tehdy, kdy se o něm začíná účtovat nebo evidovat. V této ceně musí tedy být zohledněn aktuální skutečný stav nemovitého hmotného majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že znaleckým posudkem žalobce neprokázal vstupní cenu pro odpisování nemovitosti v souladu s § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů a s § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, byly podle městského soudu odpisy nemovitosti vyloučeny oprávněně.
K námitce žalobce, že žalovaný nedůvodně zamítl jeho návrh, aby jako vstupní cenu nemovitosti pro odpisování akceptoval částku uvedenou ve znaleckém posudku jako cenu obvyklou, městský soud uvedl, že tento postup zákon nepřipouští, jelikož v § 29 zákona o daních z příjmů uvádí, že se předmětná nemovitost pro účely odepisování ocení reprodukční pořizovací cenou. Ocenění obvyklou cenou zákon o daních z příjmů výslovně uvádí např. v § 3 odst. 3 pro ocenění nepeněžitých příjmů.
K námitce žalobce, že žalovaný nedbal o správnost stanovení daňové povinnosti ve smyslu § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*) (dále jen „daňový řád z roku 1992“), městský soud uvedl, že žalobce byl vyzván k prokázání skutečností
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
v odvolacím řízení a byl podrobně poučen, jak má postupovat, i o následcích, pokud uvedené skutečnosti neprokáže. Žalobce na výzvu reagoval tak, že zhodnotil již vypracovaný znalecký posudek, navrhl, aby byla jako vstupní cena pro odpisování akceptována cena tržní, avšak žádné důkazní návrhy k prokázání skutečností tak, jak byl vyzván, neučinil. Vzhledem k tomu, jak žalobce na výzvu žalovaného reagoval, nebyl důvod jej vyzývat znovu k doplnění důkazů. Žalovaný v napadených rozhodnutích důkazní prostředky podrobně a srozumitelně zhodnotil, proto městský soud dospěl k závěru, že nedošlo ani k namítanému porušení § 31 odst. 4 daňového řádu z roku 1992.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž mimo jiné namítl, že žalovaný nesprávně vycházel jen ze znaleckého posudku z roku 2002, nikoliv z posudku z roku 2009, který jej nahradil. Důkazní řízení o správné vstupní ceně nemovitosti pro odpisování proto nebylo dokončeno. Dne 21. 8. 2009 stěžovatel podal návrh, aby jako vstupní cena pro odpisování byla akceptována tzv. tržní cena, reflektující opotřebení, a přiložil podrobný rozbor. Žalovaný s ním však dále nejednal. Nesdělil, zda akceptuje návrh stěžovatele, nebo požaduje další způsob řešení, aby se dospělo k vstupní ceně nemovitosti a výši odpisů. Místo toho odpisy neuznal. Bez dokončení řízení ve smyslu § 31 daňového řádu z roku 1992 tak žalovaný vydal překvapivé rozhodnutí. Až z něj se stěžovatel dozvěděl, že žalovaný jeho návrh neakceptoval. Proto znalec ihned vyhotovil další znalecký posudek a stěžovatel jej dne 5. 5. 2009 zaslal žalovanému současně s žádostí o obnovu řízení, která doposud nebyla vyřízena. Stěžovatel konstatoval, že žalovaný porušil povinnost zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně a stanovit daň ve správné výši. Nedokončil dokazování ohledně vstupní ceny nemovitosti a neprovedl obnovu řízení. Na základě toho městský soud vycházel jen ze znaleckého posudku z roku 2002, nikoli z posudku z roku 2009. K žalobě stěžovatel připojil znalecký posudek z roku 2009 jako důkaz. Z posudku z roku 2009 totiž vyplynulo,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
že cena stanovená v posudku z roku 2002 (průměrem ze tří oceňovacích metod: 23 215 660 Kč) byla správná, protože byla blízká ceně stanovené v novém posudku z roku 2009 (na základě jedné oceňovací metody a výslovně reflektující opotřebení).
Stěžovatel dále namítl, že v žalobě požadoval, aby byla daň v jeho případě vyměřena ve správné výši. Postup při stanovení daně v jeho případě byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mu po vyškrtnutí odpisů bez náhrady byla předepsána daň v nesprávné výši. Neuznání odpisů tak bylo nadřazeno nad základní zásadu předepsat daň ve správné výši. Tento postup neusiluje o správné stanovení daně a dodržení základních občanských práv, ale o způsobení újmy. Priorita správné výše daně je v daňovém i soudním řízení rozhodující. Právo nesmí být podle stěžovatele nástrojem perzekuce a nesmí dojít k jeho skrytému zneužívání na úkor občanských práv.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) V dané věci je mezi účastníky řízení spor, zda byli stěžovatel a jeho zemřelá manželka oprávněni uplatnit za zdaňovací období let 1999 až 2001 odpisy nemovitosti ve výši vycházející z reprodukční pořizovací ceny stanovené znalcem ve znaleckém posudku ze dne 15. 4. 2002. (...)
Podle čl. 11 odst. 5 Listiny „[d]aně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Systematicky je dané ustanovení zařazeno v článku Listiny deklarujícím základní právo vlastnit majetek. Zdaněním tedy dochází k zákonem aprobovanému vyvlastnění části majetku bez poskytnutí náhrady, a to za účelem týkajícím se veřejného zájmu (k opatření finančních prostředků na plnění funkcí státu či kvůli jiným, nefiskálním veřejnoprávním důvodům). Zdanění je jedním z nejzávažnějších a nejcitelnějších zásahů státu do vlastnického práva jednotlivců a k tomu, aby vyhovo-
valo požadavkům ústavnosti, nepostačí pouze, aby bylo opřeno o zákonný podklad. Zdanění především nesmí mít zjevně neracionální povahu a být založeno na svévoli (jakkoli ohledně důvodů a výše zdanění má zákonodárce velmi rozsáhlý prostor pro politické uvážení), nesmí vést k neodůvodněně nerovnému zacházení a nesmí mít rdousící charakter v tom smyslu, že by zasáhlo samu podstatu základního práva vlastnit majetek (viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne
1993. Ustanovení § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů pak bylo dle městského soudu nutno vyložit tak, že reprodukční pořizovací cenu bylo možno stanovit jak znaleckým posudkem, tak dle zvláštních právních předpisů. K otázce opotřebení při oceňování městský soud konstatoval, že podle § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, na který § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů v poznámce odkazoval, je reprodukční pořizovací cenou „cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje“. Reprodukční pořizovací cena tak zohledňuje aktuální skutečný stav majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. V rámci stanovení reprodukční pořizovací ceny proto bylo potřeba zohlednit opotřebení majetku (nemovitosti), a to bez ohledu na skutečnost, zda byla reprodukční pořizovací cena stanovena podle právního předpisu nebo znaleckým posudkem. Co se rozumí reprodukční pořizovací cenou, je uvedeno v § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, a to, zda opotřebení zohlednit, či nikoli, vyplývá ze zákona o účetnictví, nikoliv z obsahu vyhlášky č. 393/1991 Sb. Městský soud dále uvedl, že v citovaném rozsudku uložil žalovanému, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobcem předložený znalecký posudek z roku 2002 akcentoval opotřebení nemovitosti při stanovení reprodukční pořizovací ceny. Městský soud proto posuzoval, zda žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve shora uvedeném rozsudku čj. 11 Ca 314/2006-51.
Městský soud se v rozhodnutí ztotožnil s argumentem žalovaného, který konstatoval, že znalecký posudek z roku 2002 opotřebení nemovitostí nezohlednil. Znalec při ocenění nemovitosti různými metodami vždy uvedl, že opotřebení se rovná nule. Proto nebyla důvodná žalobní námitka, dle které odpisy majetku byly z daňových výdajů neoprávněně vyloučeny. Z definice reprodukční pořizovací ceny uvedené v zákoně o dani z příjmů vyplývá, že je to cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Je to cena majetku, který není nově pořízen, a vykazuje tedy již určitý stupeň opotřebení. Odpisy nemovitého majetku uplatňované jako daňový výdaj ze stanovené reprodukční pořizovací ceny slouží k zajištění reprodukce výdajů, které by musely být vynaloženy na jeho pořízení tehdy, kdy se o něm začíná účtovat nebo evidovat. V této ceně musí tedy být zohledněn aktuální skutečný stav nemovitého hmotného majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že znaleckým posudkem žalobce neprokázal vstupní cenu pro odpisování nemovitosti v souladu s § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů a s § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, byly podle městského soudu odpisy nemovitosti vyloučeny oprávněně.
K námitce žalobce, že žalovaný nedůvodně zamítl jeho návrh, aby jako vstupní cenu nemovitosti pro odpisování akceptoval částku uvedenou ve znaleckém posudku jako cenu obvyklou, městský soud uvedl, že tento postup zákon nepřipouští, jelikož v § 29 zákona o daních z příjmů uvádí, že se předmětná nemovitost pro účely odepisování ocení reprodukční pořizovací cenou. Ocenění obvyklou cenou zákon o daních z příjmů výslovně uvádí např. v § 3 odst. 3 pro ocenění nepeněžitých příjmů.
K námitce žalobce, že žalovaný nedbal o správnost stanovení daňové povinnosti ve smyslu § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*) (dále jen „daňový řád z roku 1992“), městský soud uvedl, že žalobce byl vyzván k prokázání skutečností
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
v odvolacím řízení a byl podrobně poučen, jak má postupovat, i o následcích, pokud uvedené skutečnosti neprokáže. Žalobce na výzvu reagoval tak, že zhodnotil již vypracovaný znalecký posudek, navrhl, aby byla jako vstupní cena pro odpisování akceptována cena tržní, avšak žádné důkazní návrhy k prokázání skutečností tak, jak byl vyzván, neučinil. Vzhledem k tomu, jak žalobce na výzvu žalovaného reagoval, nebyl důvod jej vyzývat znovu k doplnění důkazů. Žalovaný v napadených rozhodnutích důkazní prostředky podrobně a srozumitelně zhodnotil, proto městský soud dospěl k závěru, že nedošlo ani k namítanému porušení § 31 odst. 4 daňového řádu z roku 1992.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž mimo jiné namítl, že žalovaný nesprávně vycházel jen ze znaleckého posudku z roku 2002, nikoliv z posudku z roku 2009, který jej nahradil. Důkazní řízení o správné vstupní ceně nemovitosti pro odpisování proto nebylo dokončeno. Dne 21. 8. 2009 stěžovatel podal návrh, aby jako vstupní cena pro odpisování byla akceptována tzv. tržní cena, reflektující opotřebení, a přiložil podrobný rozbor. Žalovaný s ním však dále nejednal. Nesdělil, zda akceptuje návrh stěžovatele, nebo požaduje další způsob řešení, aby se dospělo k vstupní ceně nemovitosti a výši odpisů. Místo toho odpisy neuznal. Bez dokončení řízení ve smyslu § 31 daňového řádu z roku 1992 tak žalovaný vydal překvapivé rozhodnutí. Až z něj se stěžovatel dozvěděl, že žalovaný jeho návrh neakceptoval. Proto znalec ihned vyhotovil další znalecký posudek a stěžovatel jej dne 5. 5. 2009 zaslal žalovanému současně s žádostí o obnovu řízení, která doposud nebyla vyřízena. Stěžovatel konstatoval, že žalovaný porušil povinnost zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně a stanovit daň ve správné výši. Nedokončil dokazování ohledně vstupní ceny nemovitosti a neprovedl obnovu řízení. Na základě toho městský soud vycházel jen ze znaleckého posudku z roku 2002, nikoli z posudku z roku 2009. K žalobě stěžovatel připojil znalecký posudek z roku 2009 jako důkaz. Z posudku z roku 2009 totiž vyplynulo,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
že cena stanovená v posudku z roku 2002 (průměrem ze tří oceňovacích metod: 23 215 660 Kč) byla správná, protože byla blízká ceně stanovené v novém posudku z roku 2009 (na základě jedné oceňovací metody a výslovně reflektující opotřebení).
Stěžovatel dále namítl, že v žalobě požadoval, aby byla daň v jeho případě vyměřena ve správné výši. Postup při stanovení daně v jeho případě byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mu po vyškrtnutí odpisů bez náhrady byla předepsána daň v nesprávné výši. Neuznání odpisů tak bylo nadřazeno nad základní zásadu předepsat daň ve správné výši. Tento postup neusiluje o správné stanovení daně a dodržení základních občanských práv, ale o způsobení újmy. Priorita správné výše daně je v daňovém i soudním řízení rozhodující. Právo nesmí být podle stěžovatele nástrojem perzekuce a nesmí dojít k jeho skrytému zneužívání na úkor občanských práv.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) V dané věci je mezi účastníky řízení spor, zda byli stěžovatel a jeho zemřelá manželka oprávněni uplatnit za zdaňovací období let 1999 až 2001 odpisy nemovitosti ve výši vycházející z reprodukční pořizovací ceny stanovené znalcem ve znaleckém posudku ze dne 15. 4. 2002. (...)
Podle čl. 11 odst. 5 Listiny „[d]aně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Systematicky je dané ustanovení zařazeno v článku Listiny deklarujícím základní právo vlastnit majetek. Zdaněním tedy dochází k zákonem aprobovanému vyvlastnění části majetku bez poskytnutí náhrady, a to za účelem týkajícím se veřejného zájmu (k opatření finančních prostředků na plnění funkcí státu či kvůli jiným, nefiskálním veřejnoprávním důvodům). Zdanění je jedním z nejzávažnějších a nejcitelnějších zásahů státu do vlastnického práva jednotlivců a k tomu, aby vyhovo-
valo požadavkům ústavnosti, nepostačí pouze, aby bylo opřeno o zákonný podklad. Zdanění především nesmí mít zjevně neracionální povahu a být založeno na svévoli (jakkoli ohledně důvodů a výše zdanění má zákonodárce velmi rozsáhlý prostor pro politické uvážení), nesmí vést k neodůvodněně nerovnému zacházení a nesmí mít rdousící charakter v tom smyslu, že by zasáhlo samu podstatu základního práva vlastnit majetek (viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne
18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, č. 512/2004 Sb., či ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. US 29/08, č. 181/2009 Sb.; z judikatury Nejvyššího správního soudu viz např. jeho rozsudek ze dne 22. 2. 2007, čj. 2 Afs 159/2005-43, č. 1889/2009 Sb. NSS). Ve světle uvedených ústavních zásad je nutno vykládat i ustanovení konkrétních daňových zákonů.
Zákon o daních z příjmů podrobuje dani příjem jednotlivce (fyzické osoby nebo právnické osoby). Samotný pojem příjmu není zákonem o daních z příjmů výslovně definován. Nicméně z povahy a podstaty tohoto pojmu, jeho jazykového významu a smyslu a účelu těch ustanovení zákona o daních z příjmů, které definují základní rámec zdanění příjmů (zejm. ustanovení o tom, jaké majetkové hodnoty patří do těch kterých kategorií příjmů a jaké náklady se pro účely zdanění příjmů mohou pro zjištění základu daně odečíst), je patrné, že příjmem je třeba v obecné rovině rozumět zvýšení majetku poplatníka, k němuž došlo ve stanoveném časovém období (zdaňovacím období). Musí přitom zásadně jít o zvýšení skutečné, nikoli zdánlivé nebo fiktivní. Výši příjmů nelze v neprospěch poplatníka určit podle pravidel, která se míjejí s tím, jak se hospodaření poplatníka v rozhodných ohledech skutečně vyvíjelo (viz k tomu zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu z 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 42/2005-136, č. 846/2006 Sb. NSS, a z 19. 4. 2012, čj. 5 Afs 45/2011-94, č. 2626/2012 Sb. NSS). Znamená to mimo jiné, že by bylo třeba pečlivě vážit ústavní konformitu takové zákonné hmotněprávní úpravy, která by náklady, jež byly skutečně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, z daňové uznatelnosti
vyloučila či jejich uznatelnost v rozporu s jejich skutečným významem pro hospodaření poplatníka v jeho neprospěch významně modifikovala. Výklad ustanovení zákona o daních z příjmů pak musí výše uvedený princip zdanění pouze skutečného, a nikoli toliko zdánlivého příjmu brát v úvahu.
Ve světle výše uvedeného není právní názor městského soudu správný. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a žalovaným je totiž metoda určení výše specifického druhu daňových nákladů, a sice odpisů hmotného majetku. V případě stěžovatele jde o odpis výše popsaného činžovního domu navráceného stěžovateli v restituci. Vstupní cena se měla určit ke dni 1. 1. 1993. Podle § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů (ve znění účinném do 31. 5. 1993) „[v]stupní cenou hmotného majetku a nehmotného majetku se rozumí a) pořizovací cena, je-li pořízen úplatně, s výjimkou majetku nabytého podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) vlastní náklady, je-li pořízen nebo vyroben ve vlastní režii, c) reprodukční pořizovací cena, zjištěná podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem, v ostatních případech“. Poznámka pod čarou č. 31 v písm. c) citovaného ustanovení umístněná za slovem „cena“ odkazuje na § 25 odst. 4 zákona o účetnictví, který stanoví, že „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí [...] b) reprodukční pořizovací cenou cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje“. Již ze samotného prostého jazykového významu slov v citovaných ustanoveních zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví je patrný jejich smysl a účel: určit takovou výši vstupní ceny hmotného majetku, která co možná nejvíce odpovídá její skutečné, a tedy na trhu za peníze proměnitelné hodnotě v době nabytí či jiného způsobu pořízení hmotného majetku. Vstupní cena hmotného majetku má odrážet skutečnou cenu tohoto majetku v době pořízení. Je to zcela logické, protože tato skutečná cena má být východiskem pro daňové odepisování majetku, tedy pro postupné „rozpouštění“ vstupní ceny majetku v jednotlivých letech odepiso-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
vání v podobě částek, které snižují základ daně z příjmů v příslušném zdaňovacím období jakožto výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Právě takovýto postup při určení vstupní ceny majetku bere v úvahu, že zdanit lze pouze příjmy skutečně dosažené, a že tedy nelze zdanit příjmy, aniž by byly vzaty v úvahu výdaje (náklady) vynaložené na jejich dosažení. Jinak řečeno, odpisy nejsou ve své podstatě nic jiného než výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jež se však neuplatňují jednorázově, v jediném zdaňovacím období, nýbrž rozloženě do více zdaňovacích období. Určení výše vstupní ceny hmotného majetku se zcela zásadně projeví ve výši ročních odpisů, a tedy i ve výši daňově uznatelných nákladů poplatníka. Ustanovení zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví o reprodukční pořizovací ceně je tedy třeba vykládat tak, aby jejich pomocí byla určena co možná nejpřesněji taková cena (částka vyjádřená v penězích), za niž by stěžovatel v daném místě (na okraji nejužšího centra Prahy) a v dané době (1. 1. 1993) pořídil činžovní dům o stejném stáří, rozloze, počtu podlaží, prostorových dispozicích, technickém stavu a míře opotřebení a dalších rozhodných technických parametrech, jaký měl v oné době on sám. Jinak řečeno, reprodukční pořizovací cena odpovídá ceně, za kterou by si stěžovatel svůj vlastní činžovní dům mohl ve stavu, v němž se tento dům tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s nemovitostmi tohoto druhu k 1. 1. 1993, tedy obecné ceně tohoto domu k danému datu.
Z argumentace uvedené v rozsudku napadeném kasační stížností vyplynulo, že podle městského soudu byl stěžovatel oprávněn vycházet při uplatnění odpisů z ceny stanovené znaleckým posudkem. Ve shodě s žalovaným však městský soud dospěl k závěru, že reprodukční pořizovací cenou nemůže být částka stanovená znalcem jako tržní cena, ale částka reflektující opotřebení, resp. vypočtená metodou reflektující opotřebení. Reprodukční pořizovací cenou ve smyslu§ 29 odst. 1 záko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
na o daních z příjmů by tedy dle městského soudu měla být nikoliv cena tržní, vycházející z aktuálních cenových poměrů na trhu s obdobnými nemovitostmi v dané lokalitě a v daném čase, ale částka vypočtená na základě „metody zohledňující opotřebení“. Tato úvaha je nesprávná. Je zřejmé, že v reprodukční pořizovací ceně se musí projevit všechny rozhodné vlastnosti uvedeného činžovního domu k danému datu, které tak či onak ovlivňují jeho cenu, tedy zejména to, v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu. Je velmi dobře možné (a v lokalitě v centru velkoměsta více než pravděpodobné), že na cenu stěžovatelova domu v rozhodné době mělo mnohem větší vliv to, v jakém se nachází místě než to, jak starý a jak opotřebený v dané době dům byl. Naopak, v jiné lokalitě a u jiného druhu nemovitosti by mohl být určující jiný její rys, třeba právě stav opotřebení. Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji.
Argumenty pro závěr, že použití tržní ceny jako reprodukční pořizovací ceny zákon o daních z příjmů nepřipouští, jsou oproti výše uvedeným teleologickým argumentům nepřesvědčivé. Skutečnost, že zákonodárce v konkrétním případě reprodukční pořizovací ceny neužil výrazu „obvyklá cena“ či „cena obvyklá na trhu“, jak učinil v některých jiných případech, kdy v zákoně o daních z příjmů chtěl vyjádřit, že určitá cena se má určit jako cena tzv. tržní (např. § 3 odst. 3, § 10 odst. 4, § 23 odst. 6 a 7 zákona o daních příjmů ve znění účinném do 31. 5. 1993), sama o sobě není dostatečně silným důvodem pro závěr, že reprodukční pořizovací cena se má lišit od ceny určené s přihlédnutím k fungování tržního mechanismu. Systematický argument hovoří proti výkladu městského soudu. Zákonodárce v ustanovení zákona o daních z příjmů o reprodukční pořizovací ceně stěží použil poznámku pod čarou č. 31 a v ní obsa-
žený odkaz na zcela konkrétní § 25 odst. 4 zákona o účetnictví, jež obsahuje definici reprodukční pořizovací ceny, náhodou. Je tomu právě naopak – odkazem na uvedenou definici vyjádřil své přání, aby se pojem reprodukční pořizovací ceny pro účely zákona o daních z příjmů významově kryl s týmž pojmem zákona o účetnictví. Přitom definice v zákoně o účetnictví je z hlediska rozhodných kritérií jednoznačná: reprodukční cenou je cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Pořízení majetku je zjevně komplexní úkon, který v podmínkách tržního hospodářství může být uskutečněn pouze tak, že majetek bude koupen na trhu za ceny, jež zásadně nejsou regulovány (v oblasti koupě a prodeje činžovních domů žádná cenová regulace k 1. 1. 1993 neplatila), nebo bude ve vlastní režii vyroben či jinak opatřen (vypěstován apod.), přičemž opět náklady na výrobu či jiný podobný způsob pořízení budou zásadně odrážet cenové poměry dané tržní ekonomikou, a to včetně všech relevantních faktorů; v případě činžovního domu tedy nejen prostých nákladů na stavbu domu ve smyslu stavebně technickém, ale i nákladů na pořízení pozemku v příslušné (v daném případě poměrně exkluzivní) lokalitě, souvisejících administrativních nákladů, cenu peněz a času potřebných na uskutečnění takového záměru aj. Jinak řečeno, reprodukční pořizovací cena věci v určitém stavu k určitému dni se za podmínek tržní ekonomiky zpravidla nebude lišit od ceny obvyklé u této věci v obdobném stavu a obdobném čase.
Nejvyšší správní soud ostatně připomíná, že v jednom ze svých dřívějších rozsudků, a sice ze dne 13. 6. 2007, čj. 2 Afs 61/2006-80, č. 1306/2007 Sb. NSS, k uvedenému problému uvedl: „Cenu, ,za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje‘, je totiž možno s mnohem větší pravdivostí určit mimo rámec cenových předpisů, které rychle zastarávají; ceny podle nich určené pak neodpovídají poměrům na trhu [...] Dosadíme-li si tedy definici pojmu ,reprodukční pořizovací cena‘ tak, jak je obsažena v § 25 odst. 4 zákona o účetnictví, do § 29 odst. 1 písm. c) zá-
kona o daních z příjmů, bude vstupní cenou hmotného majetku a nehmotného majetku cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje, zjištěná podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem. V situaci, kdy je cena určená podle cenových předpisů zjevně a výrazně nižší než cena, za kterou by bylo možno nemovitost skutečně pořídit, je namístě nejen připustit znalecké zjišťování ceny, nepřihlížející k cenovým předpisům, ale spíše je ještě upřednostnit.“
Žalovaný a městský soud v žalobou napadených rozhodnutích argumentovaly jiným znaleckým posudkem (vypracovaným Ing. Martínkem) vztahujícím se k téže nemovitosti, v němž byla stanovena jako cena reflektující metodu výpočtu opotřebení ve smyslu vyhlášky č. 178/1994 Sb. částka ve výši 3 970 111 Kč. Tato částka se liší od pravděpodobné tržní ceny nemovitosti určené znalcem Ing. Jůzou tak výrazně, že se tím spíše nabízí otázka, zda bylo možno za ni stěžovatelův činžovní dům pořídit v dané době v předmětné lokalitě. Reprodukční pořizovací cenu k 1. 1. 1993 bylo nepochybně možno zjistit též podle zvláštních předpisů, např. cenových vyhlášek (vyhláška č. 393/1991 Sb.; poté vyhláška č. 178/1994 Sb. aj.). Podzákonné předpisy, které by měly být takto použity pro stanovení vstupní ceny majetku pro účely daňových odpisů, však musí být v souladu se zákonem, mají-li být aplikovatelné; jinak jimi soud není vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). To v daném případě znamená, že podzákonný cenový předpis musí používat takové metody zjištění ceny, které umožní reflektovat skutečnost, že cena věcí určitého druhu a vlastností vzniká na trhu, v interakci nabídek a poptávek, a v její výši se projevují, jak již bylo výše podrobně vyloženo, všechny relevantní vlastnosti takových věcí, a tedy nejen jejich technický stav a míra opotřebení.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil. Jelikož také žalobou napadená rozhodnutí žalovaného trpí podstatnou vadou, která způsobuje jejich nezákonnost, pro kterou bylo rozhodnu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
JUDr. Emanuel M. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.