Informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy
patří do rozsahu pojmu „veřejná a úřední činnost“ obsaženého v § 5 odst. 2 písm. f)
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Zájem na poskytnutí uvedeného
typu informací o zaměstnancích veřejné správy obecně převažuje nad zájmem na
ochraně soukromí dotčených osob. Pokud by v konkrétním případě žádost měla za
cíl poškodit osobu, jíž se informace týká (např. ji šikanovat, vydírat, vyprovokovat
vůči ní nenávist apod.), bylo by možné předmětné informace odepřít na základě
principu zákazu zneužití práva.
Informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy
patří do rozsahu pojmu „veřejná a úřední činnost“ obsaženého v § 5 odst. 2 písm. f)
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Zájem na poskytnutí uvedeného
typu informací o zaměstnancích veřejné správy obecně převažuje nad zájmem na
ochraně soukromí dotčených osob. Pokud by v konkrétním případě žádost měla za
cíl poškodit osobu, jíž se informace týká (např. ji šikanovat, vydírat, vyprovokovat
vůči ní nenávist apod.), bylo by možné předmětné informace odepřít na základě
principu zákazu zneužití práva.
[14] in fine odůvodnění rozhodnutí předsedy žalovaného).
[40] Žalovaný tedy informace ohledně
vzdělání a odborné praxe členů rozkladové
komise, kteří nejsou jeho zaměstnanci, neměl, nebylo jeho povinností jimi disponovat,
a oprávněně tak v této části žádost žalobce
odmítl s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, jelikož se
povinnost poskytovat informace netýká vytváření nových informací. (...)
dni nástupu do funkce a relevantní odborná
praxe předcházející nástupu do funkce předsedy či místopředsedy žalovaného;
b) dalších osob, které jsou či byly oprávněny samostatně rozhodovat jménem žalovaného
ve správních řízeních v letech 2010–2013
(dnes pravděpodobně pracovní pozice v organizační struktuře žalovaného označená jako ředitel sekce), a to v minimálním rozsahu:
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu
funkce, nejvyšší dosažené vzdělání ke dni nástupu do funkce a relevantní odborná praxe
předcházející nástupu do této funkce u žalovaného;
c) všech současných členů rozkladových
komisí žalovaného (r. 2013), a to v minimálním rozsahu: jméno, příjmení, rok narození,
označení rozkladové komise, označení předsedy rozkladové komise, den zahájení činnosti člena rozkladové komise, nejvyšší dosažené
vzdělání ke dni zahájení činnosti člena rozkladové komise a relevantní odborná praxe
předcházející vzniku funkce člena rozkladové komise.
Žalovaný částečně vyhověl žádosti žalobce přípisem ze dne 17. 5. 2013 a poskytl požadované informace v následujícím rozsahu:
ad a) jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu
funkce všech dosavadních předsedů a místopředsedů žalovaného; dále informaci o nejvyšším dosaženém vzdělání ke dni nástupu do
funkce a o relevantní odborné praxi předcházející nástupu do funkce předsedy a místopředsedů žalovaného, kteří působili v dané funkci v době poskytnutí informace;
ad b) jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu funkce osob, které jsou či byly oprávněny
samostatně rozhodovat jménem žalovaného
ve správních řízeních v letech 2010–2013;
ad c) jméno, příjmení, rok narození, označení člena rozkladové komise, označení předsedy rozkladové komise, den zahájení činnosti člena rozkladové komise všech členů
rozkladových komisí žalovaného v době poskytnutí informace, tj. v roce 2013.
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2013 žalovaný
odmítl žádost o poskytnutí informací v části
týkající se (I) údajů o nejvyšším dosaženém
vzdělání a relevantní odborné praxi členů rozkladových komisí, protože se jednalo o nové
informace ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, (II) údajů
o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
odborné praxi bývalých předsedů a místopředsedů žalovaného, ředitelů sekcí a členů
rozkladových komisí, kteří byli zaměstnanci
žalovaného, protože se jednalo o osobní údaje, které podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím žalovaný může zpracovávat pouze v souladu s § 5 zákona o ochraně
osobních údajů.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který předseda žalovaného zamítl
rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013.
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, čj. 29 A
37/2013-71, zrušil napadené rozhodnutí
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil vzájemný vztah
zákona o svobodném přístupu k informacím
a zákona o ochraně osobních údajů, zejména
chybně podřadil informace o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní odborné praxi
pod výjimku stanovenou v § 5 odst. 2 písm. f)
zákona o ochraně osobních údajů.
Informovanost veřejnosti a možnost kontroly výkonu věcí veřejných podle článku 17
Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) patří mezi politická práva, zatímco
právo na ochranu soukromí a ochranu osobního života podle článku 10 Listiny patří mezi základní práva a svobody. Stěžovatel zdůraznil ochranu osobnostních práv a odkázal na
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 315/01, rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992,
Niemietz proti Spolkové republice Německo
(stížnost č. 13710/88, A251-B), a Analýzu
účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím vydanou dne 10. 12. 2007 Ministerstvem vnitra. Ochrana soukromého života fyzických osob nesmí být podle stěžovatele
pojímána restriktivně, jak to učinil krajský
soud při provedení testu proporcionality.
Každý zásah do ústavně zaručeného práva musí mít zcela pevný a přesvědčivý zákonný základ. Krajský soud nerespektoval hranici vymezenou v § 5 odst. 2 písm. f) zákona
o ochraně osobních údajů a nepřípustně ji
rozšířil ve prospěch práva na informace,
pokud pod zákonnou výjimku podřadil také
odbornou praxi. Ta podle stěžovatele nemá
bezprostřední souvislost s výkonem veřejné
a úřední činnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010-79,
o veřejné a úřední činnosti vypovídají informace o tom, jaká rozhodnutí zaměstnanec
zpracovával, na jakých projektech se podílel,
kolik má rozpracovaných případů, jak dlouho
případy zpracovává, tedy jakým způsobem
zaměstnanec veřejné správy vykonává svou
práci. Krajský soud se k tomuto rozsudku nijak nevyjádřil, přestože z něj stěžovatel vyšel
v obou správních rozhodnutích při provedení testu proporcionality a odkázal na něj i ve
vyjádření k žalobě. Soud tak zatížil rozsudek
nepřezkoumatelností.
Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, jak krajský soud provedl test proporcionality. I pokud se na určitou informaci vztahuje výjimka, je třeba zohlednit povinnosti stanovené
v § 5 odst. 3 a § 10 zákona o ochraně osobních údajů, které vychází z článku 10 Listiny.
Ačkoliv byly určité informace vyňaty z obecného režimu zpracování osobních údajů, výjimka měla být následně vyhodnocena v rámci testu proporcionality. Předmětná výjimka
ze základního režimu zpracování osobních
údajů rozděluje soukromou sféru a veřejnou
sféru. Pokud údaj náleží do veřejné sféry, nastává kolize ústavně zaručených práv žadatele
o informaci s právy dotčených osob. Požadoval-li žalobce životopisné údaje konkrétních
osob, bylo nepochybné, že požadoval informace soukromého charakteru. Bylo proto
podstatné, zda byly předmětné údaje výlučně
součástí soukromí daných osob, nebo zda náležely také do veřejné sféry.
Kolizi základních práv bylo třeba řešit testem proporcionality. První dvě podmínky
(vhodnost a potřebnost) byly podle stěžovatele splněny. Při posouzení třetí podmínky
(porovnání závažnosti kolidujících základních práv) stěžovatel vyšel z metodického doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro
ochranu osobních údajů, z něhož vyplývá, že
veřejně činné osoby se do jisté míry vzdávají
svého soukromí rozhodnutím vykonávat veřejné funkce, přičemž míra omezení ochrany
soukromí přibližně odpovídá společenskému významu zastávané funkce. V posuzované
věci tedy osoby, které reprezentují stěžovatele navenek a současně mají rozhodovací pravomoci (současný předseda a místopředsedové, příp. ředitelé sekcí), nemohly počítat
se zvýšenou mírou ochrany své identifikace
v souvislosti s žádostmi o informace vypovídající o jejich veřejné či úřední činnosti.
V tomto rozsahu tedy stěžovatel žádosti žalobce vyhověl.
Rozhodnutí ve věci zpravidla podepisují
místopředsedové a předseda stěžovatele. Postavení těchto osob by se dalo přirovnat k postavení soudce a ve vztahu k nim byl přiléhavý odkaz krajského soudu na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10,
č. 223/2010 Sb. ÚS. Ředitelé sekcí, byť mají jisté rozhodovací pravomoci, nereprezentují
stěžovatele běžně v médiích a jen stěží si je
veřejnost spojí se stěžovatelem.
Podle stěžovatele byl nepřijatelný obecný
závěr krajského soudu, že poskytnutí údaje
o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní
odborné praxi zaměstnanců veřejné správy je
zcela legitimní bez rozdílu jejich funkčního
zařazení. Takový závěr je v rozporu i s citovanou metodikou. U osob, které nemají rozhodovací pravomoci ve věci samé a nereprezentují
stěžovatele navenek, nelze nalézt dostatečný
zájem na jejich identifikaci pro účely veřejné
diskuse o jejich vzdělání a odborné praxi.
Opačný výklad by znamenal výrazný zásah do
jejich soukromí.
S krajským soudem nelze souhlasit, že by
údaj o relevantní odborné praxi zaměstnanců veřejné správy významně přispíval k informování společnosti o tom, jaké požadavky
musí uchazeč o jednotlivé funkce splňovat.
Tyto informace lze získat z výběrových řízení
na konkrétní pozice, není třeba je znát individuálně ke každé osobě, snad jen s výjimkou
předsedy a místopředsedů.
Odkaz krajského soudu na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62,
č. 3155/2015 Sb. NSS, nebyl přiléhavý, protože § 8b zákona o svobodném přístupu
k informacím stanoví, že se údaje poskytnou,
zatímco v nyní posuzované věci je třeba postupovat případ od případu.
Stěžovatel shrnul, že informace o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní odborné praxi předcházející nástupu zaměstnance
do pracovní pozice ve veřejné správě nevypovídají o jeho veřejné a úřední činnosti, nespadají proto pod výjimku stanovenou v § 5
odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních
údajů a nemohou být poskytnuty bez souhlasu dotčených osob. Pracovní sféra patří do
soukromého života, proto i údaj o odborné
praxi je detailem soukromého života, u něhož lze prolomit ochranu soukromí jen po
posouzení každého individuálního případu
za pomoci testu proporcionality.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [21] Stěžovatel nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí informací mimo jiné
v části týkající se údajů o dosaženém vzdělání
a relevantní odborné praxi ke dni nástupu do
funkce bývalých předsedů a místopředsedů
stěžovatele, ředitelů sekcí a členů rozkladových komisí, kteří byli jeho zaměstnanci (zbývající část žádosti o informace není předmětem řízení o kasační stížnosti). V kasační
stížnosti stěžovatel setrval na stanovisku, že
odepření předmětných informací bylo důvodné s ohledem na ochranu soukromí dotčených osob. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil.
[40] Žalovaný tedy informace ohledně
vzdělání a odborné praxe členů rozkladové
komise, kteří nejsou jeho zaměstnanci, neměl, nebylo jeho povinností jimi disponovat,
a oprávněně tak v této části žádost žalobce
odmítl s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, jelikož se
povinnost poskytovat informace netýká vytváření nových informací. (...)
dni nástupu do funkce a relevantní odborná
praxe předcházející nástupu do funkce předsedy či místopředsedy žalovaného;
b) dalších osob, které jsou či byly oprávněny samostatně rozhodovat jménem žalovaného
ve správních řízeních v letech 2010–2013
(dnes pravděpodobně pracovní pozice v organizační struktuře žalovaného označená jako ředitel sekce), a to v minimálním rozsahu:
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu
funkce, nejvyšší dosažené vzdělání ke dni nástupu do funkce a relevantní odborná praxe
předcházející nástupu do této funkce u žalovaného;
c) všech současných členů rozkladových
komisí žalovaného (r. 2013), a to v minimálním rozsahu: jméno, příjmení, rok narození,
označení rozkladové komise, označení předsedy rozkladové komise, den zahájení činnosti člena rozkladové komise, nejvyšší dosažené
vzdělání ke dni zahájení činnosti člena rozkladové komise a relevantní odborná praxe
předcházející vzniku funkce člena rozkladové komise.
Žalovaný částečně vyhověl žádosti žalobce přípisem ze dne 17. 5. 2013 a poskytl požadované informace v následujícím rozsahu:
ad a) jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu
funkce všech dosavadních předsedů a místopředsedů žalovaného; dále informaci o nejvyšším dosaženém vzdělání ke dni nástupu do
funkce a o relevantní odborné praxi předcházející nástupu do funkce předsedy a místopředsedů žalovaného, kteří působili v dané funkci v době poskytnutí informace;
ad b) jméno, příjmení, rok narození, označení vykonávané funkce, časové období výkonu funkce osob, které jsou či byly oprávněny
samostatně rozhodovat jménem žalovaného
ve správních řízeních v letech 2010–2013;
ad c) jméno, příjmení, rok narození, označení člena rozkladové komise, označení předsedy rozkladové komise, den zahájení činnosti člena rozkladové komise všech členů
rozkladových komisí žalovaného v době poskytnutí informace, tj. v roce 2013.
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2013 žalovaný
odmítl žádost o poskytnutí informací v části
týkající se (I) údajů o nejvyšším dosaženém
vzdělání a relevantní odborné praxi členů rozkladových komisí, protože se jednalo o nové
informace ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, (II) údajů
o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
odborné praxi bývalých předsedů a místopředsedů žalovaného, ředitelů sekcí a členů
rozkladových komisí, kteří byli zaměstnanci
žalovaného, protože se jednalo o osobní údaje, které podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím žalovaný může zpracovávat pouze v souladu s § 5 zákona o ochraně
osobních údajů.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který předseda žalovaného zamítl
rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013.
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, čj. 29 A
37/2013-71, zrušil napadené rozhodnutí
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil vzájemný vztah
zákona o svobodném přístupu k informacím
a zákona o ochraně osobních údajů, zejména
chybně podřadil informace o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní odborné praxi
pod výjimku stanovenou v § 5 odst. 2 písm. f)
zákona o ochraně osobních údajů.
Informovanost veřejnosti a možnost kontroly výkonu věcí veřejných podle článku 17
Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) patří mezi politická práva, zatímco
právo na ochranu soukromí a ochranu osobního života podle článku 10 Listiny patří mezi základní práva a svobody. Stěžovatel zdůraznil ochranu osobnostních práv a odkázal na
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 315/01, rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992,
Niemietz proti Spolkové republice Německo
(stížnost č. 13710/88, A251-B), a Analýzu
účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím vydanou dne 10. 12. 2007 Ministerstvem vnitra. Ochrana soukromého života fyzických osob nesmí být podle stěžovatele
pojímána restriktivně, jak to učinil krajský
soud při provedení testu proporcionality.
Každý zásah do ústavně zaručeného práva musí mít zcela pevný a přesvědčivý zákonný základ. Krajský soud nerespektoval hranici vymezenou v § 5 odst. 2 písm. f) zákona
o ochraně osobních údajů a nepřípustně ji
rozšířil ve prospěch práva na informace,
pokud pod zákonnou výjimku podřadil také
odbornou praxi. Ta podle stěžovatele nemá
bezprostřední souvislost s výkonem veřejné
a úřední činnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010-79,
o veřejné a úřední činnosti vypovídají informace o tom, jaká rozhodnutí zaměstnanec
zpracovával, na jakých projektech se podílel,
kolik má rozpracovaných případů, jak dlouho
případy zpracovává, tedy jakým způsobem
zaměstnanec veřejné správy vykonává svou
práci. Krajský soud se k tomuto rozsudku nijak nevyjádřil, přestože z něj stěžovatel vyšel
v obou správních rozhodnutích při provedení testu proporcionality a odkázal na něj i ve
vyjádření k žalobě. Soud tak zatížil rozsudek
nepřezkoumatelností.
Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, jak krajský soud provedl test proporcionality. I pokud se na určitou informaci vztahuje výjimka, je třeba zohlednit povinnosti stanovené
v § 5 odst. 3 a § 10 zákona o ochraně osobních údajů, které vychází z článku 10 Listiny.
Ačkoliv byly určité informace vyňaty z obecného režimu zpracování osobních údajů, výjimka měla být následně vyhodnocena v rámci testu proporcionality. Předmětná výjimka
ze základního režimu zpracování osobních
údajů rozděluje soukromou sféru a veřejnou
sféru. Pokud údaj náleží do veřejné sféry, nastává kolize ústavně zaručených práv žadatele
o informaci s právy dotčených osob. Požadoval-li žalobce životopisné údaje konkrétních
osob, bylo nepochybné, že požadoval informace soukromého charakteru. Bylo proto
podstatné, zda byly předmětné údaje výlučně
součástí soukromí daných osob, nebo zda náležely také do veřejné sféry.
Kolizi základních práv bylo třeba řešit testem proporcionality. První dvě podmínky
(vhodnost a potřebnost) byly podle stěžovatele splněny. Při posouzení třetí podmínky
(porovnání závažnosti kolidujících základních práv) stěžovatel vyšel z metodického doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro
ochranu osobních údajů, z něhož vyplývá, že
veřejně činné osoby se do jisté míry vzdávají
svého soukromí rozhodnutím vykonávat veřejné funkce, přičemž míra omezení ochrany
soukromí přibližně odpovídá společenskému významu zastávané funkce. V posuzované
věci tedy osoby, které reprezentují stěžovatele navenek a současně mají rozhodovací pravomoci (současný předseda a místopředsedové, příp. ředitelé sekcí), nemohly počítat
se zvýšenou mírou ochrany své identifikace
v souvislosti s žádostmi o informace vypovídající o jejich veřejné či úřední činnosti.
V tomto rozsahu tedy stěžovatel žádosti žalobce vyhověl.
Rozhodnutí ve věci zpravidla podepisují
místopředsedové a předseda stěžovatele. Postavení těchto osob by se dalo přirovnat k postavení soudce a ve vztahu k nim byl přiléhavý odkaz krajského soudu na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10,
č. 223/2010 Sb. ÚS. Ředitelé sekcí, byť mají jisté rozhodovací pravomoci, nereprezentují
stěžovatele běžně v médiích a jen stěží si je
veřejnost spojí se stěžovatelem.
Podle stěžovatele byl nepřijatelný obecný
závěr krajského soudu, že poskytnutí údaje
o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní
odborné praxi zaměstnanců veřejné správy je
zcela legitimní bez rozdílu jejich funkčního
zařazení. Takový závěr je v rozporu i s citovanou metodikou. U osob, které nemají rozhodovací pravomoci ve věci samé a nereprezentují
stěžovatele navenek, nelze nalézt dostatečný
zájem na jejich identifikaci pro účely veřejné
diskuse o jejich vzdělání a odborné praxi.
Opačný výklad by znamenal výrazný zásah do
jejich soukromí.
S krajským soudem nelze souhlasit, že by
údaj o relevantní odborné praxi zaměstnanců veřejné správy významně přispíval k informování společnosti o tom, jaké požadavky
musí uchazeč o jednotlivé funkce splňovat.
Tyto informace lze získat z výběrových řízení
na konkrétní pozice, není třeba je znát individuálně ke každé osobě, snad jen s výjimkou
předsedy a místopředsedů.
Odkaz krajského soudu na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62,
č. 3155/2015 Sb. NSS, nebyl přiléhavý, protože § 8b zákona o svobodném přístupu
k informacím stanoví, že se údaje poskytnou,
zatímco v nyní posuzované věci je třeba postupovat případ od případu.
Stěžovatel shrnul, že informace o nejvyšším dosaženém vzdělání a relevantní odborné praxi předcházející nástupu zaměstnance
do pracovní pozice ve veřejné správě nevypovídají o jeho veřejné a úřední činnosti, nespadají proto pod výjimku stanovenou v § 5
odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních
údajů a nemohou být poskytnuty bez souhlasu dotčených osob. Pracovní sféra patří do
soukromého života, proto i údaj o odborné
praxi je detailem soukromého života, u něhož lze prolomit ochranu soukromí jen po
posouzení každého individuálního případu
za pomoci testu proporcionality.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [21] Stěžovatel nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí informací mimo jiné
v části týkající se údajů o dosaženém vzdělání
a relevantní odborné praxi ke dni nástupu do
funkce bývalých předsedů a místopředsedů
stěžovatele, ředitelů sekcí a členů rozkladových komisí, kteří byli jeho zaměstnanci (zbývající část žádosti o informace není předmětem řízení o kasační stížnosti). V kasační
stížnosti stěžovatel setrval na stanovisku, že
odepření předmětných informací bylo důvodné s ohledem na ochranu soukromí dotčených osob. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil.
[22] Pokud určitý údaj o fyzické osobě
patří nejen výlučně do soukromí dotčené
osoby, ale je také součástí veřejné sféry a existuje veřejný zájem na jeho poskytnutí, vztahuje se na něj nejen právo na ochranu soukromí subjektu údajů, ale také právo na
informace svědčící naopak žadateli o předmětnou informaci. Podle judikatury Ústavního soudu profesionální sféra a informace
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
o ní, včetně údaje o profesní minulosti osob
působících ve veřejném životě, obecně náleží
do sféry veřejné, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti posuzované věci (nález ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007
Sb. ÚS, nebo citovaný nález sp. zn. I. ÚS
517/10, bod [17]). Ústavní soud dodal, že jednotlivci i veřejnost mohou mít legitimní zájem v zásadě na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě. Veřejná diskuse může
totiž působit i jako veřejná kontrola činnosti
státu. Také Nejvyšší správní soud opakovaně
zdůraznil, že právo na informace patří mezi
klíčové nástroje kontroly výkonu veřejné moci, které brání její možné zneužitelnosti (viz
např. rozsudky ze dne 13. 8. 2014, čj. 1 As
78/2014-41, č. 3127/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 5. 2009,
čj. 1 As 29/2009-59, nebo ze dne 17. 1. 2008,
čj. 5 As 28/2007-89, č. 1532/2008 Sb. NSS).
[22] Pokud určitý údaj o fyzické osobě
patří nejen výlučně do soukromí dotčené
osoby, ale je také součástí veřejné sféry a existuje veřejný zájem na jeho poskytnutí, vztahuje se na něj nejen právo na ochranu soukromí subjektu údajů, ale také právo na
informace svědčící naopak žadateli o předmětnou informaci. Podle judikatury Ústavního soudu profesionální sféra a informace
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
o ní, včetně údaje o profesní minulosti osob
působících ve veřejném životě, obecně náleží
do sféry veřejné, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti posuzované věci (nález ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007
Sb. ÚS, nebo citovaný nález sp. zn. I. ÚS
517/10, bod [17]). Ústavní soud dodal, že jednotlivci i veřejnost mohou mít legitimní zájem v zásadě na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě. Veřejná diskuse může
totiž působit i jako veřejná kontrola činnosti
státu. Také Nejvyšší správní soud opakovaně
zdůraznil, že právo na informace patří mezi
klíčové nástroje kontroly výkonu veřejné moci, které brání její možné zneužitelnosti (viz
např. rozsudky ze dne 13. 8. 2014, čj. 1 As
78/2014-41, č. 3127/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 5. 2009,
čj. 1 As 29/2009-59, nebo ze dne 17. 1. 2008,
čj. 5 As 28/2007-89, č. 1532/2008 Sb. NSS).
[23] Nejvyšší správní soud proto nepochyboval, že údaje o dosaženém vzdělání
a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy
náleží z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím také do veřejné sféry. Otázky, zda jsou pracovní pozice ve veřejné správě
obsazovány lidmi s odpovídající kvalifikací,
jsou důvodně předmětem veřejného zájmu
a jsou způsobilé přispět k veřejné diskusi. Na
požadované údaje tedy dopadá právo na informace zaručené v čl. 17 odst. 4 Listiny. Tato
skutečnost ovšem sama o sobě nestačí pro závěr, zda lze předmětné informace poskytnout.
[23] Nejvyšší správní soud proto nepochyboval, že údaje o dosaženém vzdělání
a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy
náleží z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím také do veřejné sféry. Otázky, zda jsou pracovní pozice ve veřejné správě
obsazovány lidmi s odpovídající kvalifikací,
jsou důvodně předmětem veřejného zájmu
a jsou způsobilé přispět k veřejné diskusi. Na
požadované údaje tedy dopadá právo na informace zaručené v čl. 17 odst. 4 Listiny. Tato
skutečnost ovšem sama o sobě nestačí pro závěr, zda lze předmětné informace poskytnout.
[24] Právo žadatele o informace se totiž
často střetává s právem subjektu údajů na
ochranu jeho soukromí, které mu zaručují
čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny. Vztah mezi
uvedenými základními právy je promítnut do
§ 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého: „Informace týkající se
osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí
fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“ Při poskytování
informací obsahujících osobní
údaje (resp. při úvaze o odmítnutí takovou informaci poskytnout) musí povinný subjekt
vycházet také ze zákona o ochraně osobních
údajů. Obecně platí, že informace zahrnující
osobní údaje může poskytnout pouze se sou-
hlasem subjektu údajů, ledaže se uplatní některá z výjimek z tohoto pravidla uvedených
v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Při posuzování výjimek, které umožňují
poskytnout údaje i bez souhlasu subjektu
údajů, musí povinný subjekt zohlednit také
§ 5 odst. 3 a § 10 zákona o ochraně osobních
údajů, tedy dbát, aby subjekt údajů neutrpěl
újmu na svých právech, zejména na právu na
zachování lidské důstojnosti, a také dbát na
ochranu před neoprávněným zasahováním
do soukromého a osobního života subjektu
údajů. Jinými slovy, povinný subjekt je povinen zvážit, nakolik by uplatnění předmětné
výjimky zasáhlo do práv subjektu údajů na
jeho soukromého života (srov.
ochranu
např. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 78/2014-41 nebo rozsudek
ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133,
č. 3222/2015 Sb. NSS).
[25] Pro posouzení, které z předmětných
dvou základních práv má v konkrétní věci
převážit, je třeba použít testu proporcionality, který se tradičně skládá ze tří kroků: v prvním kroku je zvažováno kritérium vhodnosti
(zda institut omezující určité základní právo
umožňuje dosáhnout stanovený cíl), ve druhém kroku kritérium potřebnosti (zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými
opatřeními nedotýkajícími se základních práv
a svobod), ve třetím kroku kritérium proporcionality v užším smyslu (porovnání závažnosti
obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových,
kontextových i hodnotových argumentů).
[26] Z napadeného rozsudku vyplývá, že
právě takový sled úvah tvoří podklad závěrů
krajského soudu. Stěžovatel proto nedůvodně vytkl krajskému soudu, že nesprávně posoudil vzájemný vztah zákona o svobodném
přístupu k informacím a zákona o ochraně
osobních údajů.
[26] Z napadeného rozsudku vyplývá, že
právě takový sled úvah tvoří podklad závěrů
krajského soudu. Stěžovatel proto nedůvodně vytkl krajskému soudu, že nesprávně posoudil vzájemný vztah zákona o svobodném
přístupu k informacím a zákona o ochraně
osobních údajů.
[27] Krajský soud nepochybil ani při aplikaci výše uvedených východisek na konkrétní
skutkové okolnosti. Názor stěžovatele a krajského soudu se rozchází ve třetím kroku výše
popsaného testu proporcionality. Soud proto
nepovažuje za nutné zabývat se prvními dvěma kroky.
[28] Třetí kritérium porovnává závažnost
obou v kolizi stojících práv s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Rozhodnou otázkou tedy je, zda a jak intenzívně by poskytnutí
požadovaných informací zasáhlo do soukromého a osobního života zaměstnanců stěžovatele, jichž se požadované informace týkaly.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal, že
by se informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi dotýkaly soukromého života dotčené osoby natolik, aby je obecně nebylo
možné poskytnout. Jak podotkl již krajský
soud, v řadě případů se jedná o informace
běžně dostupné z veřejných zdrojů či patrné
z akademického titulu připojeného ke jménu.
[30] Zveřejnění informace o dosaženém
vzdělání a odborné praxi za běžných okolností nepředstavuje žádnou podstatnou újmu. Nedotýká se výsostně intimního nebo osobního
prostoru. Nejedná se o citlivý osobní údaj ve
smyslu § 4 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů. Nelze ji považovat ani za informaci, která by dotčenou osobu nějak urážela nebo snižovala její lidskou důstojnost. Sama o sobě tato informace nemá negativní
informační obsah. Negativní konotaci by mohla získat např. tehdy, pokud by dosažené
vzdělání a odborná praxe zcela zjevně neodpovídaly pozici, kterou zaměstnanec veřejné
správy zastává. V takovém případě by ovšem
bylo zcela namístě na takovou skutečnost
upozornit a podrobit ji veřejné diskusi. V tomto ohledu lze najít určitou paralelu s úvahami
rozšířeného senátu vyslovenými v bodu [82]
citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 55/2012-62.
Odkaz krajského soudu na předmětný rozsudek proto nebyl nepřiléhavý.
[31] Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že
dosažené vzdělání a odborná praxe ke dni nástupu do funkce bez dalšího nevypovídají
o kvalitě práce odváděné konkrétním zaměstnancem veřejné správy, tato skutečnost nesnižuje význam předmětných informací pro
veřejnou diskusi o tom, zda jsou místa ve veřejné správě obsazována lidmi s odpovídající
kvalifikací.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
[31] Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že
dosažené vzdělání a odborná praxe ke dni nástupu do funkce bez dalšího nevypovídají
o kvalitě práce odváděné konkrétním zaměstnancem veřejné správy, tato skutečnost nesnižuje význam předmětných informací pro
veřejnou diskusi o tom, zda jsou místa ve veřejné správě obsazována lidmi s odpovídající
kvalifikací.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
[32] V této souvislosti soud zdůrazňuje také preventivní funkci možnosti poskytnout
informace o dosaženém vzdělání a odborné
praxi zaměstnanců veřejné správy, která napomáhá předcházet nežádoucím situacím,
motivům a jevům ve veřejné správě. Již pouhý
právní stav umožňující v zásadě komukoliv,
aby získal předmětné informace, vede k větší
odpovědnosti a transparentnosti při obsazování pozic ve veřejné správě. Naopak situace,
kdy by předmětné informace byly utajovány,
by mohla přispět ke ztrátě důvěry veřejnosti
ve státní orgány a zákonnost jejich rozhodování. Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné, aby správní soudy svou rozhodovací
činností přispívaly k maximálnímu naplnění
principu otevřenosti veřejné správy, který
stojí v základu úpravy práva na informace. Jedině tak může právo na informace efektivně
plnit svou výše popsanou kontrolní funkci,
a tím i přispívat ke zvyšování kvality výkonu
veřejné správy a k růstu její důvěryhodnosti
v očích veřejnosti.
[33] Z výše uvedených důvodů soud nesouhlasil ani s námitkou, že veřejný zájem na
poskytnutí údajů o dosaženém vzdělání a odborné praxi existuje pouze u těch nejvyšších
funkcí v rámci veřejné správy. Zájem na transparentnosti veřejné správy a její kontrole existuje nejen u osob, které reprezentují daný
úřad navenek a s nimiž si veřejnost spojuje
daný úřad na základě jejich vystupování v médiích, ale i u dalších osob, které se na výkonu
veřejné správy podílejí. Nadto nelze přehlédnout, že funkce, u nichž stěžovatel odmítl poskytnout sporné údaje, nebyly nevýznamné
z hlediska podílu na rozhodovací činnosti.
Jednalo se o bývalé předsedy a místopředsedy
stěžovatele, ředitele sekcí a členy rozkladových komisí, kteří byli současně zaměstnanci
stěžovatele. U těchto funkcí bezpochyby existuje legitimní zájem na veřejné diskusi o odbornosti osob, které je vykonávají.
[33] Z výše uvedených důvodů soud nesouhlasil ani s námitkou, že veřejný zájem na
poskytnutí údajů o dosaženém vzdělání a odborné praxi existuje pouze u těch nejvyšších
funkcí v rámci veřejné správy. Zájem na transparentnosti veřejné správy a její kontrole existuje nejen u osob, které reprezentují daný
úřad navenek a s nimiž si veřejnost spojuje
daný úřad na základě jejich vystupování v médiích, ale i u dalších osob, které se na výkonu
veřejné správy podílejí. Nadto nelze přehlédnout, že funkce, u nichž stěžovatel odmítl poskytnout sporné údaje, nebyly nevýznamné
z hlediska podílu na rozhodovací činnosti.
Jednalo se o bývalé předsedy a místopředsedy
stěžovatele, ředitele sekcí a členy rozkladových komisí, kteří byli současně zaměstnanci
stěžovatele. U těchto funkcí bezpochyby existuje legitimní zájem na veřejné diskusi o odbornosti osob, které je vykonávají.
[34] Nejvyšší správní soud souhlasil také
se závěrem krajského soudu, že informace
o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy patří do rozsahu
pojmu „veřejná a úřední činnost“ obsaženého v § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně
osobních údajů. Předmětné informace vypo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
vídají o základních předpokladech pro výkon
zastávané funkce ve veřejné správě (a to jak
v obecné rovině, tak v konkrétním případě)
a mají příčinnou souvislost s pracovněprávním vztahem mezi zaměstnanci a stěžovatelem. Tento závěr není v rozporu s citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu
čj. 5 As 57/2010-79. V předmětném rozsudku
Nejvyšší správní soud neprovedl uzavřený výčet okruhu informací, které spadají pod pojem „veřejná a úřední činnost“, ale vyjádřil se
k § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů pouze v souvislosti s posouzením
otázky, zda lze pod tento pojem podřadit informaci o výši odměny poskytnuté zaměstnanci veřejné správy.
[35] Krajský soud nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud se k předmětnému rozsudku výslovně nevyjádřil. Soud je
povinen posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí a vypořádat se s právními argumenty
stran, není ale povinen vyjádřit se samostatně
ke každému rozsudku, na který správní orgán
odkázal v napadeném rozhodnutí nebo ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů podřadil informace
o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy pod § 5 odst. 2
písm. f) zákona o ochraně osobních údajů.
[35] Krajský soud nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud se k předmětnému rozsudku výslovně nevyjádřil. Soud je
povinen posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí a vypořádat se s právními argumenty
stran, není ale povinen vyjádřit se samostatně
ke každému rozsudku, na který správní orgán
odkázal v napadeném rozhodnutí nebo ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů podřadil informace
o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy pod § 5 odst. 2
písm. f) zákona o ochraně osobních údajů.
[36] Z výše popsaných důvodů Nejvyšší
správní soud uzavřel, že veřejný zájem na poskytnutí požadovaného typu informací o zaměstnancích veřejné správy převažuje nad
zájmem na ochraně soukromí dotčených
osob. Zásah do soukromí je pouze omezený
a zcela přiměřený. Pokud by se v konkrétním
případě ukázalo, že žádost o informace, které
by bylo jinak třeba vyhovět, má za cíl poškodit
dotčenou osobu, jíž se informace týká (např. ji
šikanovat, vydírat, vyprovokovat vůči ní nenávist apod.), bylo by možné předmětné informace odepřít na základě principu zákazu zneužití
práva (srov. citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As
55/2012-62, body [91] a [120]). Existenci takových okolností však stěžovatel netvrdil.
[37] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným, proto kasační
stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Spolek Oživení proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o poskytnutí informací, v oboru by tedy s ohledem na rozmanitost
oborů správního práva nemělo být jediným
předpokladem.“ (Vedral, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012,
s. 1193). [39] Přes určitou formulační neobratnost
obsaženou v odůvodnění rozhodnutí žalovaného i předsedy žalovaného („pokud [žalovaný]
shromažďoval informace o vzdělání a dosavadní praxi za účelem výběru členů rozkladových komisí“) správní orgán jasně vyjádřil,
že předmětnými informacemi fakticky nedisponuje, musel by je nově vytvořit, a z toho dů- o kasační stížnosti žalovaného.