8 As 147/2020 – Nejvyšší správní soud

8 As 147/2020- 53 - text

8 As 147/2020-62

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatelky: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, se sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1, zastoupená Mgr. et. Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti odpůrkyni: obec Ořech, se sídlem Baarovo náměstí 20, Ořech, zastoupená JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2015 - Regulační plán lokalita „A“ - přijatého usnesením zastupitelstva odpůrkyně č. 7/2015 ze dne 16. 9. 2015, o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, čj. 54 A 116/2018 89,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

[1] Odpůrkyně v záhlaví označeným opatřením obecné povahy vydala regulační plán, kterým navrhla na pozemcích bývalého statku č. p. 12 v obci Ořech zřízení nového náměstí navazujícího na současné Baarovo náměstí, demolici některých současných budov a zřízení nových budov včetně nové obslužné komunikace procházející středem řešeného areálu.

[2] Navrhovatelka se u Krajského soudu v Praze domáhala zrušení tohoto opatření obecné povahy jako vlastník pozemku, na němž se nachází areál bývalého statku, a pozemku přilehlého. Krajský soud návrh usnesením ze dne 6. 12. 2018, čj. 54 A 116/2018-31, odmítl jako opožděný. Nejvyšší správní soud nicméně následně na základě kasační stížnosti navrhovatelky toto usnesení zrušil rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, čj. 8 As 409/2018-77. Krajský soud navrhovatelce před odmítnutím návrhu neumožnil vyjádřit se k odlišnému náhledu na okamžik nabytí účinnosti regulačního plánu a nedal jí ani možnost předložit v tomto směru případné důkazní návrhy na podporu svého tvrzení o včasnosti návrhu.

[3] Krajský soud po vrácení věci v dalším řízení návrh projednal a rozhodl o něm v záhlaví označeným rozsudkem tak, že opatření obecné povahy zrušil dnem vyhlášení rozsudku. Z hlediska včasnosti návrhu dospěl k závěru, že je třeba vyjít z dobré víry navrhovatelky opírající se o nesprávný údaj o nabytí účinnosti regulačního plánu vyznačený v záznamu o nabytí účinnosti. Není zřejmé, že by navrhovatelka byla seznámena se skutečným datem vyvěšení veřejné vyhlášky (z něhož bylo možno dovodit správné datum nabytí účinnosti). Navrhovatelka navíc dotčené pozemky nabyla až později v rámci tzv. církevních restitucí. Nelze jí proto vyčítat, že se s veřejnou vyhláškou obsahující údaj o vyvěšení neseznámila. Naopak odpůrkyni, která musela vědět o nesprávnosti vyznačeného údaje, dobrá víra nesvědčí. S ohledem na rozsah řešeného území se regulační plán přímo vztahuje pouze na malý počet subjektů, přičemž jiným subjektům než navrhovatelce z něj neplynou žádné výhody a prakticky ani žádná podstatná omezení, pro něž by bylo třeba brát ohled na jejich legitimní očekávání. Po materiální stránce tak regulační plán prakticky nelze odlišit od individuálního správního aktu. Navrhovatelka sice s podáním návrhu vyčkávala až na konec tříleté lhůty, nicméně podle krajského soudu byl takový postup podepřený racionálními důvody spočívajícími ve snaze o mimosoudní řešení věci. Jako podstatný v tomto směru vyhodnotil i rozsah regulace vlastnických práv navrhovatelky v regulačním plánu, který se neomezuje na běžné stanovení společných limitů výstavby, ale jednostranně diktuje podobu, druh i způsob využití pozemku navrhovatelky včetně vymezení prakticky všech stávajících staveb k demolici a stanovení předkupních práv k budoucím objektům, v nichž si hodlá odpůrkyně zřídit obecní úřad. S ohledem na výjimečné okolnosti věci i podstatné skutkové odchylky od věcí řešených dosavadní judikaturou postrádá potřeba ochrany oprávněné důvěry navrhovatelky ve vyznačený údaj o účinnosti jakoukoliv významnou protiváhu, která by si zasluhovala ochranu.

[4] Jde-li o věcné posouzení, krajský soud se předně neztotožnil s námitkou navrhovatelky, podle níž regulační plán v rozporu s § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nepříznivě měnil stav dotčeného pozemku. S ohledem na výjimečnost situace (a nemožnosti bránit se v průběhu přijímání regulačního plánu) sice soud připustil, že navrhovatelka může bez omezení uplatňovat i námitky proti nepřiměřenosti regulace, nicméně ze skutečnosti, že daný pozemek nabyla podle výše zmíněného zákona, pro sebe jiné výhody dovozovat nemůže. Důvodnou neshledal ani námitku týkající se chybějícího zadání regulačního plánu, jeho rozporu se zadáním resp. neaktuálnosti zadání. Navrhovatelce nedal zapravdu ani v otázce náležitostí regulačního plánu. Navrhovatelka dále namítala jeho rozpor s územním plánem. Zde krajský soud zdůraznil, že regulační plán je určen k doplnění regulace v územním plánu. Sama skutečnost, že obsahuje něco navíc oproti územnímu plánu, by proto nepředstavovala nezákonnost. Bylo by tomu tak pouze tehdy, pokud by regulační plán obsahoval prvek, jehož umístění územní plán přímo či nepřímo zakazuje nebo jehož úprava je podmíněna předchozím zakotvením v územním plánu. V tomto směru krajský soud dále poukázal na rozpor územního plánu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (při vydání změny č. 2 územního plánu se navíc odpůrkyně mýlila v tom, že má aplikovat tento zákon namísto novější právní úpravy), nicméně ani to neznamená, že by se regulační plán dostal do rozporu s územním plánem. V souvislosti s tímto namítaným rozporem se pak nad rámec návrhových bodů soud zabýval tím, zda vůbec bylo možné ze změny č. 2 územního plánu odpůrkyně vycházet. Dovodil, že pro vydání této změny (byť formálně označené jako opatření obecné povahy) byla zvolena nesprávná forma obecně závazné vyhlášky. V souladu s judikaturou je však třeba se jím řídit (navíc lhůty pro jeho soudní přezkum již dávno uplynuly). Krajský soud nicméně vedle toho dospěl k závěru, že změny č. 1 a 2 územního plánu, které jsou ve skutečnosti přijetím nového územního plánu, jsou natolik nesrozumitelné, že znemožňují zkoumat soulad regulačního plánu s jejich nesrozumitelnými částmi (územní plán vůbec nemohl být podkladem pro přijetí jakýchkoliv navazujících územně plánovacích dokumentů). Obě změny trpí shodnými vadami, jimiž se již zabývala judikatura. Nahrazují a ruší obsah původního územního plánu (obecně závazné vyhlášky č. 1/94), v případě změny č. 2 pak v situaci, kdy již tato vyhláška byla jednou zrušena. Není vůbec patrné, co mělo být těmito změnami měněno a jaké části původního územního plánu zůstaly zachovány. Původní územní plán (který po zrušení obecně závazné vyhlášky č. 1/94 nemá vyhlášenou závaznou část) a změny č. 1 a 2 tak vůči sobě působí jako souběžně konkurující územní plány. Krajský soud tedy uzavřel, že územní plán je nesrozumitelný a v důsledku toho stejnou vadou trpí i napadený regulační plán. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření navrhovatelky

[5] Odpůrkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Z hlediska včasnosti návrhu nebyly dány důvody, aby se krajský soud odchýlil od judikatury týkající se důvěry ve vyznačený údaj o datu účinnosti. Tím byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování, ochrany legitimního očekávání i právo na spravedlivý proces. Krajský soud svými závěry obešel § 101b odst. 1 s. ř. s., podle kterého nelze zmeškání lhůty k podání návrhu prominout. Při posouzení věci měl vyjít z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, čj. 9 Ao 7/2011-489, č. 2606/2012 Sb. NSS. Právní předpisy ani toto usnesení nerozlišují druhy opatření obecné povahy podle toho, zda se svým obsahem podobají individuálnímu správnímu aktu. Rozšířený senát nadto mezi opatřeními obecné povahy výslovně zmínil i regulační plán. Doba mezi vydáním (oznámením) opatření obecné povahy a nabytím účinnosti je kvazilegisvakanční lhůtou, která je stanovena objektivně přímo zákonem, aniž by její běh mohl mít vliv na procesní aktivitu účastníků předchozího řízení. Na úkon zaměstnance, který nesprávně vyznačil datum účinnosti, je nutno pohlížet jako na akt deklaratorní. Opatření obecné povahy se oznamuje postupem dle § 173 odst. 1 správního řádu bez ohledu na to, jak se svým obsahem blíží individuálnímu správnímu aktu a kolika osob se týká. Na uvedené usnesení rozšířeného senátu navázala i další rozhodnutí NSS a Ústavního soudu, která se týkala i územního plánu malé obce dopadajícího na nevelké množství obyvatel. Nepřiléhavý je odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97, protože nelze učinit paralelu mezi vyznačením účinnosti opatření obecné povahy a doložky právní moci individuálního aktu. Stěžovatelka poukázala i na délku lhůty k podání návrhu, která se vymyká jiným lhůtám zakotveným u individuálních správních aktů k podání návrhu soudu. Již ze samotného obsahu veřejné vyhlášky ve věci oznámení o vydání regulačního plánu je zřejmé, že ten nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyvěšení vyhlášky, přičemž byl zveřejněný 17. 9. 2015. Z toho lze spolehlivě zjistit, kdy nabyl účinnosti. Co se týče závěru, že neučinila kroky k nápravě vyznačeného data účinnosti, poukázala stěžovatelka na to, že její zastupitelstvo v samostatné působnosti rozhodlo o pořízení regulačního plánu, ale jeho pořizovatelem byl Městský úřad Černošice. Jde-li pak o navrhovatelkou zmiňované jednání „do poslední chvíle“, stěžovatelka uvedla, že jednání probíhala až v červnu 2018, tedy v okamžiku účinnosti regulačního plánu, navíc navrhovatelka neučinila žádný návrh na jeho změnu. Postoj navrhovatelky spíše svědčí o tom, že zásah do jejích práv pro ni nebyl natolik intenzivní, aby proti němu brojila ihned po nabytí vlastnického práva. Regulační plán byl připravován dlouhodobě (ještě před přijetím restitučního předpisu) a nedotýká se výlučně osoby navrhovatelky. Omezuje se na střed obce, kde stěžovatelka plánovala nové centrum obce. Skutečnost, že dopadá na malé množství vlastníků, je dána polohou nemovitostí. Jeho zrušení zasáhlo do legitimního očekávání a zájmů obyvatel stěžovatelky.

[6] Z hlediska merita napadeného rozsudku stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého by nemožnost uplatnit námitky měla mít vliv na výsledek soudního přezkumu. K tomu odkázala na rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2016, čj. 10 As 183/2016-35, podle kterého sice neuplatnění námitek navrhovatele nezbavuje možnosti podat návrh na zrušení opatření obecné povahy, ale má zásadní vliv na jeho eventuální úspěch. Jak uvedl krajský soud, judikatura sice v určitých případech toto pravidlo prolomila, nicméně takové prolomení je možné pouze za situace, kdy byl územní plán přijat nezákonným procesem, v důsledku čehož byla fakticky vyloučena možnost navrhovatele uplatnit námitky. Jinými slovy, pokud nemožnost uplatnit námitky zapříčinil orgán územní samosprávy. V nyní posuzované věci ale nemožnost uplatnit námitky nezapříčinila stěžovatelka, nýbrž skutečnost, že navrhovatelka nebyla v dané době vlastníkem pozemků (toto právo jí v minulosti odňal stát, nikoli stěžovatelka). Náprava nelegitimního odnětí vlastnického práva ze strany státu nemůže být nyní ospravedlněním pro zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na samosprávu. Přijetím závěrů krajského soudu by byla oproti ostatním osobám bezdůvodně zvýhodněna církev, která by měla možnost úspěšně navrhnout zrušení jakéhokoli územně plánovacího aktu i bez uplatnění námitek, které u všech ostatních adresátů zákon bezpodmínečně vyžaduje. Legitimní očekávání občanů řídících se řadu let přijatými územními plány by mělo převážit nad zájmy konkrétních církví. Krajský soud měl naopak vyjít ze svého rozsudku ze dne 27. 9. 2016, čj. 50 A 10/2016 44, podle kterého navrhovatel vstupující do práv a povinností dosavadního vlastníka, který včas neuplatnil námitky, nemůže sám tyto námitky po nabytí vlastnického práva uplatnit.

[7] K nesrozumitelnosti územního plánu krajský soud neuvedl, v čem přesně ji spatřuje. Odkázal pouze na rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 Ao 6/2010-130, ke kterému uvedl, že v dané věci územní plán trpí stejnými vadami, aniž by je blíže specifikoval. Takové odůvodnění nesplňuje ani základní nároky kladené na něj judikaturou. Tento nedostatek stěžovatelce brání, aby se mohla k nesrozumitelnosti územního plánu vyjádřit a daný závěr vyvrátit. Stěžovatelka dále zdůraznila, že územní plán ve znění jeho změn přijala v souladu se zákonem a je zcela srozumitelný. Závazná část Územního plánu sídelního útvaru Ořech byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou č. 1/94. Změna č. 1 byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou č. 1/2002. Tato vyhláška zrušila, nahradila a zároveň změnila Územní plán sídelního útvaru Ořech na Územní plán obce Ořech. Pojem „územní plán sídelního útvaru“ používal stavební zákon do roku 1998, kdy byl novelou č. 83/1998 Sb. změněn na „územní plán obce“. Podle čl. II uvedené novely územně plánovací dokumentace rozpracovaná ke dni účinnosti zákona se podle něho upraví, projedná a schválí. Z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti nebyla měněna obecně závazná vyhláška č. 1/94, ale byla nahrazena novou vyhláškou č. 1/2002. Změna č. 2 byla vydána jako opatření obecné povahy č. 1/2011. Tím byla změněna obecně závazná vyhláška č. 1/2002. Obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru, územního plánu nebo regulačního plánu se pro účely stavebního zákona považují za opatření obecné povahy. V souladu s tím byla obecně závazná vyhláška č. 1/2002 považována za opatření obecné povahy a změna č. 2 byla vydána jako opatření obecné povahy, které měnilo a doplňovalo obecně závaznou vyhlášku č. 1/2002. Při pořizování změny č. 2 byl kromě vlastního opatření obecné povahy zpracován „právní stav“ textu závazné části územního plánu (v tom jsou do textu obecně závazné vyhlášky č. 1/2002 doplněny změny provedené opatřením obecné povahy č. 1/2011). Tento dokument není možné považovat za obecně závaznou vyhlášku, kterou byla vydána změna č. 2. Napadený rozsudek namísto opatření obecné povahy č. 1/2011 posuzoval zmíněný „právní stav“ závazné části územního plánu.

[8] Navrhovatelka ve vyjádření ke kasační stížnosti k včasnosti návrhu uvedla, že dle § 168 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s § 75 správního řádu se uplatní presumpce správnosti záznamu o účinnosti opatření obecné povahy. Ke zpochybnění jeho správnosti může dojít jen postupem dle § 75 odst. 3 správního řádu. Právní důsledky vyznačení záznamu o účinnosti opatření obecné povahy považuje za stejné, jako v případě vyznačení doložky právní moci. Co se týče podoby opatření obecné povahy a právních předpisů, je v případě právních předpisů důležitý požadavek na jejich publicitu, díky které má každý možnost vyhledat jej ve Sbírce zákonů v důvěře, že zveřejněné údaje jsou správné. Oproti tomu v případě opatření obecné povahy žádná obdoba sbírky neexistuje. Existuje ale povinnost zveřejnění dle § 165 odst. 3 stavebního zákona stanovující povinnost zajištění dálkového přístupu. Při neexistenci publikačního zdroje se u takového zveřejnění uplatní zásada odpovědnosti za zveřejněný obsah. Pořizovatelem zveřejněný regulační plán obsahuje pouze záznam o účinnosti, neobsahuje žádný záznam o datu vyvěšení. Neexistuje proto žádný veřejný přístupný zdroj, na jehož základě by adresát mohl ověřit, že zveřejněný údaj o účinnosti neodpovídá skutečnosti. S ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci po adresátech nelze požadovat, aby ověřovali správnost záznamu o účinnosti ve správním spisu. Fyzické vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce je pouze jednorázovým aktem a listina je po uplynutí patnácti dnů odstraněna. Navrhovatelka si klade otázku, k čemu by byl záznam o účinnosti, jestliže by nebyl nadán presumpcí správnosti. Jestliže je tato presumpce dána u doložky právní moci rozhodnutí (dle již zmiňovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 456/97 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1291/99), tím spíše musí být dána u záznamu o účinnosti opatření obecné povahy, které není adresně doručováno a adresát nemůže bez nahlédnutí do spisu samostatně zkontrolovat nabytí účinnosti. Opačný závěr vyslovený v rozsudku NSS ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 As 257/2014-51, není správný, protože soud na věc opomněl aplikovat § 168 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s § 75 odst. 1 správního řádu. V nyní posuzované věci se navíc od daného rozsudku liší okolnosti podání návrhu. Nesprávné vyznačení záznamu o účinnosti není důsledkem nejednoznačného právního výkladu stanovení data účinnosti, ale je výlučně dáno chybným postupem pořizovatele a stěžovatelky, která neučinila žádné kroky k nápravě. V daném rozsudku šlo o přezkum zásad územního rozvoje s velkým množstvím adresátů, kdežto nyní jde o regulační plán regulující budoucí výstavbu výlučně na pozemcích navrhovatelky. Návrh podala až ke konci lhůty, protože se do poslední chvíle snažila o smírné vyřešení. Nejednalo se z její strany o kalkul. Vyčkáváním nemohla zasáhnout ani do práv jiných osob, jelikož se regulace dotkne pouze jejích stavebních záměrů.

[9] Opatření obecné povahy bylo s nesprávným záznamem o účinnosti zasláno stěžovatelce, stavebnímu úřadu, krajskému úřadu a vyznačeno i v evidenci územně plánovací činnosti vedené Ministerstvem pro místní rozvoj. Do doby vyjádření stěžovatelky ze dne 22. 11. 2018 nebyl záznam nikým zpochybněn a všichni z něj vycházeli. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 se zásada důvěry ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry uplatní jak v případě normativního právního aktu, tak aktu aplikace práva. Musí se proto uplatnit i v případě opatření obecné povahy, které je na pomezí těchto kategorií. Stěžovatelka ani neučinila žádné kroky směřující k odstranění nesouladu mezi vyznačeným záznamem a skutečným datem účinnosti, přestože byla povinna postupovat podle § 75 odst. 3 správního řádu. Regulační plán vyvěšovala na úřední desce a musela si tak být vědoma nesprávnosti vyznačeného záznamu. Navrhovatelka dále odkázala na rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, čj. 6 As 90/2016-19, podle kterého presumpce správnosti svědčí nejen rozhodnutí samotnému, ale i doložce právní moci, přičemž k jejímu zpochybnění slouží právě postup podle § 75 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelčině námitce opožděnosti návrhu nelze poskytnout právní ochranu, protože nebyla a není v dobré víře ohledně data účinnosti. Stěžovatelka navíc na úřední desce v rozporu s § 173 odst. 1 správního řádu vyvěsila pouze oznámení o přijetí regulačního plánu, nikoli opatření obecné povahy v celém rozsahu včetně odůvodnění. Nebyly proto splněny podmínky pro nabytí účinnosti. K tomu navrhovatelka odkázala na odbornou literaturu a rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007 73, č. 1462/2008 Sb. NSS.

[10] Z hlediska merita se navrhovatelka plně ztotožnila se závěrem krajského soudu o nesrozumitelnosti územního plánu a chybějícím způsobilém podkladu pro přijetí regulačního plánu. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Stěžovatelka formálně uplatnila důvody kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a vznesla kasační námitky, které se týkají posouzení včasnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy a správnosti i přezkoumatelnosti závěru krajského soudu o nesrozumitelnosti územního plánu jakožto podkladu pro vydání napadeného regulačního plánu. Z obsahu kasačních námitek (který je pro jejich posouzení klíčový) je však zřejmé, že se vztahují jen k důvodům dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [důvody dle písm. b) se týkají vad správního řízení, přičemž stěžovatelce nepochybně nejde o zpochybnění vlastního regulačního plánu či řízení předcházejícího jeho vydání]. III.A Včasnost návrhu

[14] První část kasačních námitek a sporu mezi účastníky se týká včasnosti návrhu na zrušení regulačního plánu. Jak již bylo výše uvedeno, krajský soud oproti svému prvnímu rozhodnutí v dané věci (později zrušenému kasačním soudem) v nyní napadeném rozsudku vyšel z toho, že návrh byl včasný. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu předně nemohl přehlédnout argumentaci navrhovatelky, podle které nebyl regulační plán řádně vyvěšen na úřední desce (bylo vyvěšeno pouze oznámení o jeho vydání), kvůli čemuž nemohl nabýt účinnosti. Navrhovatelka tuto argumentaci uplatnila již v návrhu na zrušení regulačního plánu, krajský soud se k ní ovšem výslovně nevyjádřil. Jak nicméně v tomto ohledu plyne z již ustálené judikatury, krajský soud ve všech ohledech nutně nemusí volit cestu vypořádání se s každým dílčím argumentem účastníků (rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015-48, bod 34). Z napadeného rozsudku lze v tomto ohledu implicitně dovodit, že způsob oznámení regulačního plánu považoval krajský soud za zákonný a dostatečný. Nejvyšší správní soud nicméně považuje i s ohledem na opětovné uplatnění dané argumentace v kasačním řízení za žádoucí se k ní blíže vyslovit. Pokud by se totiž s touto argumentací navrhovatelky (podle níž regulační plán nebyl řádně oznámen a nikdy nenabyl účinnosti) ztotožnil, nebylo by vůbec na místě zabývat se přezkumem zbylých závěrů krajského soudu ohledně včasnosti návrhu či samotným věcným přezkumem regulačního plánu. Návrh na zrušení opatření obecné povahy, které by nenabylo účinnosti, by totiž byl předčasný.

[15] Jde-li o otázku vyvěšení na úřední desce pouze oznámení o vydání opatření obecné povahy a nikoli jeho úplného znění (uveřejnění úplného znění jen způsobem umožňujícím dálkový přístup), je lze nejprve připomenout, že podle § 173 odst. 1 správního řádu platí, že opatření obecné povahy, které musí obsahovat odůvodnění, správní orgán oznámí veřejnou vyhláškou; opatření obecné povahy zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká, přičemž ustanovení § 172 odst. 1 platí obdobně.

[16] Podle § 172 správního řádu návrh opatření obecné povahy s odůvodněním správní orgán po projednání s dotčenými orgány uvedenými v § 136 doručí veřejnou vyhláškou podle § 25, kterou vyvěsí na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat, a vyzve dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky. V případě potřeby se návrh zveřejní i jiným způsobem, v místě obvyklým. Návrh opatření obecné povahy musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů (odst. 1), přičemž není-li vzhledem k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění však musí být i v takovém případě zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup (odst. 2).

[17] Navrhovatelka vychází z toho, že možnost vyvěšení na úřední desce pouze oznámení o vydání opatření obecné povahy správní řád výslovně předpokládá v § 172 odst. 2 pouze pro oznamování návrhu opatření obecné povahy, ale nikoli ve vztahu k oznámení přijatého opatření obecné povahy. Podle § 173 odst. 1 správního řádu totiž pro samotné opatření obecné povahy platí obdobně pouze § 172 odst. 1 a nikoli citovaný odst. 2. Na podporu své argumentace odkazuje i na odbornou literaturu, konkrétně na komentář k § 173 v JEMELKA, L., a kol. Správní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 928 - 929. Ten se sice skutečně kloní spíše k názoru zastávanému navrhovatelkou, nicméně připouští i jiné možnosti výkladu. Výslovně uvádí: „Vzhledem k tomu, že § 173 odst. 1 neumožňuje jako § 172 odst. 2 u návrhu opatření obecné povahy vyvěsit je na úřední desce ve zkrácené formě, musí být samotné opatření obecné povahy na úřední desce vyvěšeno v plném rozsahu. To může přinést technické potíže, neboť opatření obecné povahy bude zpravidla rozsáhlejší než jeho návrh vzhledem k tomu, že ve svém odůvodnění musí obsahovat rozhodnutí o námitkách. Ledaže by převážil výklad opírající se o odkaz na § 172 odst. 1, který dále odkazuje na doručení veřejnou vyhláškou podle § 25, když § 25 odst. 2 umožňuje místo vyvěšení písemnosti samotné (opatření obecné povahy) vyvěsit pouze oznámení o možnosti písemnost převzít a vyvěsit na úřední desku pouze oznámení o tom, kde lze do plného znění opatření obecné povahy nahlédnout.“ K výše uvedenému je pak nutno dodat, že další komentáře se naopak staví za možnost vyvěšení zkrácené formy i v případě oznámení samotného opatření obecné povahy (viz komentáře k § 173 ve VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012; POTĚŠIL, L. a kol. Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020; FIALA, Z. A kol. Správní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2020; PRŮCHA, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2019), byť k tomuto závěru dospívají na základě různých argumentů (vůle zákonodárce, účelu zákona apod.).

[18] Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že bez ohledu na účel a formulaci zmíněného odkazu na § 172 správního řádu lze možnost uveřejnit na úřední desce ve zkráceném znění i samotné opatření obecné povahy dovodit z již taktéž zmiňovaného § 25 odst. 2 věty první správního řádu, která předpokládá možnost vyvěšení písemnosti či oznámení o možnosti takovou písemnost převzít. Ve prospěch tohoto závěru se již v minulosti vyjádřil i rozšířený senát (viz bod 40 výše již zmiňovaného usnesení sp. zn. 9 Ao 7/2011), který výslovně uzavřel, že „se při vydávání zásad územního rozvoje neuplatní ani § 20 odst. 2 stavebního zákona, na základě něhož, je-li písemnost velkého rozsahu, nemusí správní orgán zveřejňovat celý obsah písemnosti, ale postačí, pokud vyvěsí na úřední desce a zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup pouze oznámení se základními údaji o jejím obsahu s uvedením, kdy a kde je možné do písemnosti nahlédnout. K témuž závěru o způsobu zveřejnění zásad územního rozvoje je však nutné dospět na základě § 25 odst. 2 věty prvé správního řádu“. Tento názor se následně prosadil i v další rozhodovací praxi správních soudů (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, čj. 5 A 141/2016-85). Odkazuje-li v této souvislosti navrhovatelka na rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 As 257/2014-51, s tím, že § 25 odst. 2 správního řádu jako takový se vztahuje jen na doručování individuálních správních aktů, je třeba upozornit na to, že soud se v daném rozsudku vyslovil v případě opatření obecné povahy pouze proti aplikaci části daného ustanovení týkající se účinků zveřejnění způsobem umožňujícím dálkový přístup.

[19] S ohledem na výše uvedené má tedy kasační soud za to, že krajský soud postupoval správně, pokud vyšel z toho, že opatření obecné povahy bylo v dané věci oznámeno (vyvěšeno na úřední desku) řádně. Návrh projednaný krajským soudem tedy nebyl předčasný a Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k posouzení kasačních námitek týkajících se včasnosti (opožděnosti) návrhu, resp. účinků nesprávného vyznačení data účinnosti.

[20] Skutkové okolnosti, jak z nich v napadeném rozsudku vyšel krajský soud, nejsou mezi účastníky sporné. Podstatné tedy především je, že veřejná vyhláška oznamující vydání regulačního plánu byla vyvěšena dne 17. 9. 2015. Pořizovatel na výtisku daného regulačního plánu vyznačil jako datum účinnosti den 5. 10. 2015 (to bylo později uváděno i vůči jiným orgánům), přestože § 173 odst. 1 správního řádu stanoví, že opatření obecné povahy nabývá účinnosti patnáctým dnem od vyvěšení veřejné vyhlášky (tedy v daném případě dnem 2. 10. 2015).

[21] Podle § 101b odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2017, bylo možno návrh na zrušení opatření obecné povahy podat do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout. Jak správně s odkazem na přechodné ustanovení [čl. XXXVIII bodu 3 zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] vyložil krajský soud, vztahovala se tato tříletá lhůta i na opatření obecné povahy, která nabyla účinnosti v průběhu roku 2015, tedy i na navrhovatelkou napadený regulační plán. Poslední den lhůty k podání návrhu proto v dané věci připadl na 2. 10. 2018. Navrhovatelka návrh podala k poštovní přepravě dne 3. 10. 2018.

[22] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že pokud stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje mimo jiné na to, že datum vyvěšení plyne i z veřejné vyhlášky oznamující vydání regulačního plánu, a navrhovatelka sama si proto mohla dopočítat, kdy regulační plán skutečně nabyl účinnosti, nezohledňuje závěry krajského soudu plynoucí především z bodu 37. napadeného rozsudku. Zde se krajský soud podrobně zabýval tím, zda a jak se navrhovatelka mohla s veřejnou vyhláškou seznámit (včetně dostupnosti a obsahu elektronické úřední desky). V návaznosti na argumentaci stěžovatelky pak uzavřel, že ani ze samotného textu návrhu nelze dovodit, že by navrhovatelka byla obeznámena s datem vyvěšení či textem veřejné vyhlášky případně s příslušným usnesením zastupitelstva, z něhož informace o datu vyvěšení taktéž plynula. Poukázal naopak na to, že v registračním listu pro daný regulační plán zveřejněnému v dálkově přístupné evidenci územně plánovací činnosti (dle § 162 odst. 2 stavebního zákona) je uvedeno pouze datum nabytí účinnosti (a to dnem 5. 10. 2015) a odkaz na webové stránky pořizovatele, kde je uvedeno totožné datum. Opakuje-li tedy stěžovatelka v kasační stížnosti pouze to, že správné datum nabytí účinnosti bylo možno stanovit ze samotného textu veřejné vyhlášky, nezbývá než připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (viz § 102 s. ř. s.). Aby byla způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, z toho důvodu tedy musí obsahovat polemiku s rozhodovacími důvody krajského soudu (usnesení NSS ze dne 24. 9. 2020, čj. 8 As 63/2020-31). Pokud tedy kasační námitka nesměřuje vůči důvodům, na nichž napadené rozhodnutí stojí (jako je tomu v tomto bodě v nyní projednávané věci věci), pak je nepřípustná a kasační soud se jí nemůže zabývat (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[23] První z okolností podstatných pro posouzení včasnosti návrhu, jimiž se v napadeném rozsudku krajský soud zabýval a stěžovatelka do nich míří přípustnými kasačními námitkami, se týká zákazu prominutí zmeškání lhůty zakotveného v §101b odst. 1 s. ř. s. Krajský soud v tomto směru vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97, který se týkal situace, kdy účastník občanskoprávního řízení podal opožděné dovolání, neboť se řídil nesprávně vyznačenou doložkou právní moci. I v dané věci procesní předpis zapovídal prominout zmeškání lhůty. Ústavní soud zde uvedl, že „doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti – nabytí právní moci. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala, jak je v osvědčení uvedeno. Nejvyšší soud ČR se však měl v dané souvislosti zabývat pochybením okresního soudu, které ve svém důsledku má dopad do základních práv navrhovatele, zvláště když zmíněnou skutečnost v souvislosti s podaným dovoláním zjistil, zjištěnou vadu měl odstranit a měl se tudíž celou záležitostí zabývat meritorně.“ Proti tomu stěžovatelka nyní brojí námitkou, podle které jde o obcházení zákazu prominutí lhůty a nález na věc ani není použitelný, neboť se týká opravného prostředku proti rozhodnutí, které je vydáváno a doručováno jiným způsobem než opatření obecné povahy a lhůta pro podání dovolání byla pouze měsíční.

[24] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že uvedené závěry skutečně prolamují zákaz prominutí zmeškání lhůty, nicméně podle Ústavního soudu toto pravidlo musí ustoupit, pokud by v důsledku nesprávného postupu soudu při vyznačování doložky právní moci mělo dojít k zásahu do základních práv (tj. i do práva na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že krajský soud z daného nálezu vyšel zejména ve vztahu k posouzení otázky, zda zákaz prominout zmeškání lhůty představuje z hlediska včasnosti návrhu nepřekonatelnou překážku, neboť si byl zjevně vědom odlišností rozhodnutí a opatření obecné povahy, na které nyní stěžovatelka poukazuje, a jimiž se v napadeném rozsudku dále zabýval. Tyto odlišnosti ani podle Nejvyššího správního soudu nebrání převzetí výše uvedeného základního (citovaného) východiska, neboť z hlediska jeho obsahu nepředstavují skutečnosti, na nichž by stálo (Ústavní soud své závěry nestavěl na způsobu vydání či doručení dovoláním napadeného rozhodnutí či na délce lhůty k podání dovolání). Hodnotou, kterou je třeba podle Ústavního soudu chránit, je důvěra jednotlivce ve správnost úředního osvědčení (konkrétně doložky právní moci). Lze proto uzavřít, že zákaz prominutí zmeškání lhůty nebránil tomu, aby se krajský soud následně zabýval konkrétními okolnosti této věci a posuzoval, zda je i v případě opatření obecné povahy nutné stejně jako u nesprávně vyznačené doložky právní moci nutné poskytnout důvěře navrhovatelky ve vyznačený záznam o účinnosti takovou míru ochrany, která vyústí ve věcné projednání fakticky opožděného návrhu.

[25] Stěžovatelka se na podporu své argumentace o opožděnosti návrhu dále dovolává výše již opakovaně zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 9 Ao 7/2011. To ovšem jasnou odpověď na nyní spornou otázku neposkytuje. V jádru se totiž zabývá jinými otázkami (vztahem institutů správního řádu a stavebního zákona a okamžikem nabytí účinnosti zásad územního rozvoje ve vazbě na jejich oznamování na úředních deskách pořizovatele a dotčených obcí). Vedle toho se nicméně rozšířený senát věnoval také rozlišení mezi opatřeními obecné povahy a individuálními akty aplikace práva a vymezil jejich odlišné znaky (viz zejm. odst. 23. - 25. usnesení). Jak dále vyložil, opatření obecné povahy se z hlediska způsobu vydávání podobají spíše právním předpisům. Rozlišení shledal také mezi doručováním rozhodnutí, od kterého se odvíjí právní moc (jejíž nabytí mohou účastníci ovlivnit podáním řádného opravného prostředku), a mezi oznamováním opatření obecné povahy, na nějž je vázána jeho účinnost (tu adresáti nemohou svou aktivitou ovlivnit). Odlišnost spočívá také v okruhu účastníků řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, a v obecném určení velkého okruhu adresátů opatření obecné povahy, pro které je opatření obecné povahy závazné (bez ohledu na jejich účastenství v řízení předcházejícím). Zatímco rozhodnutí může stanovit přímo vynutitelné povinnosti, opatření obecné povahy pouze konkretizuje práva a povinnosti vyplývající ze zákona u obecně vymezeného okruhu adresátů.

[26] Nastíněných rozdílů, plynoucích z citované judikatury, si byl v projednávané věci krajský soud vědom, a z jeho závěrů neplyne, že by je v odůvodnění napadeného rozsudku popíral. Spíše než stěžovatelkou odkazované usnesení rozšířeného senátu je podle kasačního soudu svými okolnostmi nyní projednávané věci podstatně bližší rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, čj. 3 Aos 1/2012-33, na který stěžovatelka rovněž odkazuje a z jehož závěrů krajský soud rovněž vycházel. I v dané věci se totiž navrhovatelka řídila nesprávným záznamem o účinnosti opatření obecné povahy, přičemž příslušný krajský soud považoval návrh za včasný, neboť byla uvedena v omyl nesprávným postupem správního orgánu (závěry výše uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 456/97 vztáhl i na řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy). Byť Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku ocenil snahu krajského soudu nalézt cestu, která by při pochybení správního orgánu navrhovatelce umožnila přístup k soudu i po marném uplynutí lhůty, s jeho závěry se neztotožnil. Dospěl k tomu, že nesprávný postup správního orgánu při vyznačení záznamu o účinnosti není relevantní skutečností z hlediska zachování lhůty k podání návrhu. Poukázal na rozlišení opatření obecné povahy a individuálního správního aktu, jak jej shora vymezil rozšířený senát. K tomu dodal, že „při úvahách o možném prolomení ustanovení o lhůtě k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je tak třeba zohlednit nejen zájmy navrhovatele, ale zájmy všech adresátů tohoto opatření, především pak jejich zájem na stabilitě právních poměrů a dodržování principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Na to ostatně poukázala i odpůrkyně ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud jí pak přisvědčuje i v tom, že rozdílným charakterem opatření obecné povahy a individuálního rozhodnutí (ať již správního či soudního) se krajský soud nezabýval, práva možných dotčených osob vzájemně nevážil, a ani nijak blíže nevysvětlil, proč považuje nálezy Ústavního soudu ve věcech doložky právní moci rozsudku pro účely dovolání použitelnými i pro odlišný problém opatření obecné povahy“ (zdůraznění doplněno). Za významnou označil i skutečnost, že opatření obecné povahy nabývá účinnosti přímo ze zákona, přičemž administrativní vyznačení účinnosti nemá na tuto právní událost žádný vliv. Za základní informaci označil Nejvyšší správní soud datum vyvěšení opatření obecné povahy, od kterého si navrhovatelka mohla datum účinnosti dovodit. Za podstatnou považoval i (mimořádnou) tříletou lhůtu. Po navrhovatelce bylo proto možné spravedlivě požadovat, aby návrh podala v jejím rámci.

[27] Na výše uvedené pak navázal rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 As 257/2014-53, na který se stěžovatelka v nynější věci také odvolává. V tomto rozsudku soud v situaci, kdy byl záznam o účinnosti nesprávně vyznačen i v důsledku nejednotné judikatury, na jednu stranu přitakal navrhovateli v dané věci v tom, že orgán, který opatření obecné povahy vydal, měl z vlastní iniciativy zajistit opravení záznamu o účinnosti. Současně však uvedl, že navrhovatel byl zastoupen advokátem, který si měl být změny judikatury vědom, přičemž v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt mají jednotlivci nést „odpovědnost za průběh a výsledek svého sporu a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit. V nyní posuzovaném případě stěžovatel tato práva k dispozici měl po značně dlouhou dobu, přičemž pokud je v této lhůtě nevyužil, nemůže se nyní účinně dovolávat porušení svého základního práva na spravedlivý proces.“

[28] V obecné rovině tedy v návaznosti na výše uvedené platí, že není možno věcně projednat opožděný návrh na zrušení opatření obecné povahy ani tehdy, pokud opožděnost byla zapříčiněna důvěrou navrhovatele v nesprávně vyznačený záznam o účinnosti. Současně však nelze přehlédnout shora zvýrazněné pasáže rozsudku ve věci sp. zn. 3 Aos 1/2012. Ten nevyloučil možnost, aby krajský soud vyložil, proč je na základě individuálních okolností (charakteru daného opatření obecné povahy, vážení práv dotčených osob či jiných významných specifik) třeba i na záznam o účinnosti vztáhnout závěry a důsledky, které jinak platí pro nesprávně vyznačené doložky právní moci. Jinak řečeno, není zcela vyloučeno, aby v takovém případě soud věcně projednal i jinak opožděný návrh. Touto cestou se pak vydal i krajský soud v nyní napadeném rozsudku. Z něj plyne výčet skutečností (okolností), které v této souvislosti krajský soud považoval za podstatné: 1) Navrhovatelka v době vyvěšení oznámení o vydání regulačního plánu ještě nebyla vlastníkem pozemků. Nelze jí proto vyčítat, že se s veřejnou vyhláškou v době vyvěšení neseznámila. 2) Navrhovatelce byly pozemky odňaty v době nesvobody a nabyla je na základě tzv. církevních restitucí. 3) Regulační plán se přímo dotýká jen limitovaného okruhu subjektů, podstatná regulace dopadá jen na navrhovatelku samotnou a jeho případné zrušení tak nebude moci významně otřást právní jistotou kohokoliv jiného než navrhovatelky a samotné odpůrkyně (která ale na rozdíl od navrhovatelky nemohla být v dobré víře ve správnost záznamu o účinnosti a musí být připravena nést důsledky vadnosti jí vydaného aktu). 4) Navrhovatelka podala návrh na přelomu lhůty z racionálního důvodu (snažila se do té doby o smírné vyřešení věci). 5) Regulační plán zásadně zasahuje do práv navrhovatelky (jednostranně diktuje podobu, druh i způsob využití budoucí výstavby na dotčeném pozemku včetně vymezení prakticky všech stávajících staveb k demolici a stanovení předkupních práv k budoucím objektům, v nichž si hodlá odpůrkyně zřídit nový obecní úřad).

[29] Co se týče nabytí vlastnictví teprve po přijetí a oznámení regulačního plánu, Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto okolnost za významnou a opodstatňující závěry krajského soudu. Navrhovatelka sice nebyla vlastníkem dotčených pozemků v době, kdy bylo veřejnou vyhláškou na úřední desce oznámeno vydání regulačního plánu, nicméně vlastnictví nabyla nedlouho (několik měsíců) poté. Ostatně sama ani netvrdí, že by o existenci regulačního plánu nevěděla. S výše uvedeným pak úzce souvisí i další (čtvrtý) důvod, o který se krajský soud v napadeném rozsudku opřel, tedy délka lhůty k podání návrhu. Jak bylo již uvedeno shora, s ohledem na délku lhůty judikatura dovodila, že po navrhovatelích lze spravedlivě požadovat, aby návrh v této lhůtě podali (bez ohledu na nesprávně vyznačenou účinnost). Lze sice souhlasit s krajským soudem, že zdůvodnění navrhovatelky, proč návrh podávala až na přelomu lhůty, působí logicky a tvrzenou snahu o smírné vyřešení věci ještě před zahájením soudního řízení lze nepochybně kvitovat. Na straně druhé však nelze přehlédnout, že argumentace navrhovatelky a navazující závěry krajského soudu v tomto ohledu zůstávají toliko v rovině obecných tvrzení. Tato tvrzení navíc stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňuje s tím, že vzájemná jednání proběhla až v červnu 2018, tedy jen několik měsíců před koncem tříleté lhůty, přičemž navrhovatelka ani nepředložila žádné konkrétní návrhy. Pokud tedy v tomto ohledu krajský soud vyšel z uvedeného tvrzení navrhovatelky s tím, že se jednalo o „důvěryhodný argument, jejž soud nemá důvod zpochybňovat“, k čemuž dodal, že stěžovatelka jej ve svém vyjádření nezpochybnila, nemůže ani tento důvod být dostatečný k prolomení východisek judikatury (na které v kasační stížnosti stěžovatelka upozornila) a k připuštění návrhu k věcnému projednání.

[30] Krajský soud vedle toho jako další (odlišující) okolnost dané věci zdůraznil omezený okruh osob, jejichž práv se regulační plán dotkne. Výslovně vyšel z toho, regulační plán se „přímo dotýká jen velmi limitovaného okruhu subjektů, podstatná regulace přitom dopadá jen na navrhovatelku samotnou a jeho případné zrušení tak nebude moci významně otřást právní jistotou kohokoliv jiného než navrhovatelky a samotné odpůrkyně, jež však (jakožto orgán veřejné moci, byť samosprávné, odpovědný za zákonnost opatření obecné povahy) musí být připravena nést případné důsledky vadnosti jí vydaného aktu“. K tomu stěžovatelka namítá, že by měla být včasnost návrhu posuzována v případě opatření obecné povahy jednotně bez ohledu na jeho obsah či počet osob, jimž se oznamuje. S tím se nicméně Nejvyšší správní soud v obecné rovině neztotožňuje. Jestliže dosavadní judikatura stavěla své závěry (o nemožnosti vztáhnout judikaturní závěry týkající se nesprávné doložky právní moci rozhodnutí na nesprávný záznam o účinnosti opatření obecné povahy) mj. i na argumentu, že opatření obecné povahy se týká neurčitého počtu subjektů, a nikoli pouze konkrétně vymezených účastníků řízení, nelze krajskému soudu vytýkat, že se při snaze o odlišení věci zabýval i naplněním uvedeného kritéria ve skutkových podmínkách této věci.

[31] Jde-li však již o konkrétní závěry, které v tomto smyslu krajský soud učinil, s těmi se již kasační soud ztotožnit nemohl. Krajský soud vyšel z toho, že se regulační plán s ohledem na menší plošný rozsah řešeného území vztahuje jen na malý počet subjektů, jejichž právní jistota by jeho soudním přezkumem byla narušena. S přihlédnutím k povaze sporných záměrů lze podle něj sice „předpokládat, že rozsah zainteresovaných subjektů může být velmi široký a může zahrnovat prakticky každého občana či návštěvníka odpůrkyně, tyto osoby mohou být dotčeny pouze nepřímo a zprostředkovaně, jejich vlastnické právo ani věcná práva však ve hře nejsou“ a kromě navrhovatelky a stěžovatelky (odpůrkyně) se regulační plán vztahuje jen na pozemky Římskokatolické farnosti Ořech a Středočeského kraje, „přičemž těmto subjektům z napadeného regulačního plánu neplynou žádné výhody a prakticky ani žádná podstatná omezení, pro něž by bylo žádoucí brát ohled na jejich legitimní očekávání. Ve hře jsou tak skutečně jen legitimní očekávání navrhovatelky, proti nimž v protikladu nestojí potřeba ochrany dobré víry a právní jistoty někoho jiného; napadený regulační plán vskutku po materiální stránce nelze prakticky odlišit od individuálního správního rozhodnutí“. Takové pojetí ovšem kasační soud považuje za příliš úzké, neboť ve svém důsledku se prakticky omezuje pouze na ochranu (resp. poměřování) právní jistoty těch osob, které mají věcná práva k nemovitostem stojícím ve vymezeném území. Přestože dotčení těchto osob je nezpochybnitelné, nelze bez dalšího vyloučit a zcela odhlédnout od dotčení dalších osob (nemusí jít pouze o vlastníky nemovitostí sousedících s daným územím). Jak již bylo výše naznačeno, rozlišení míry zásahu ve vztahu k dotčeným subjektům může mít výjimečně své místo i v rámci posuzování otázky včasnosti návrhu, nicméně mělo by tomu tak být pouze v situaci, kdy by se v tomto směru jednalo o zcela zjevný a zásadní (až extrémní) rozdíl v míře zásahu. V nyní projednávané věci však není zřejmé (ani z odůvodnění napadeného rozsudku), že by zde nastala právě taková situace. V této souvislosti se nelze omezovat pouze na zohlednění zájmů navrhovatelky. Není možno opomenout kupříkladu další osoby, které počítaly s vybudováním nového centra obce včetně náměstí, budov občanské vybavenosti a dalších zamýšlených záměrů na místě někdejšího zemědělského statku ve vlastnictví navrhovatelky, které by nepochybně mohly mít vliv na jejich zájmy, ať už půjde o pohodu bydlení, zhodnocení nemovitostí apod. Nelze navíc odhlédnout ani od toho, že nejde pouze o přijetí regulačního plánu jako takového, neboť v případě, že by nebyl zrušen, stal by se podkladem i pro případná budoucí správní rozhodnutí, která z něj budou vycházet a která mohou zasahovat do práv a právem chráněných zájmů dalších osob.

[32] Za relevantní argument z hlediska posouzení včasnosti projednávaného návrhu pak nelze považovat ani podobu regulačního plánu, resp. jeho obsah. Krajský soud k tomu z hlediska posouzení včasnosti návrhu uvedl, že „samotný rozsah regulace vlastnických práv navrhovatelky v napadeném regulačním plánu je pak zcela zásadní, neomezuje se jen na běžné stanovení pro území obce společných limitů výškových, plošných a obecně architektonických, jejichž překročení by bylo jen obtížně přijatelné, ale v podstatě jednostranně diktuje podobu, druh i způsob využití budoucí výstavby na dotčeném pozemku včetně vymezení prakticky všech stávajících staveb k demolici a stanovení předkupních práv k budoucím objektům, v nichž si hodlá odpůrkyně zřídit nový obecní úřad. Míra věcného dotčení práv navrhovatelky je tedy natolik zásadní, že vyváží i případné oslabení potřeby ochrany těchto práv v důsledku plynutí času.“ I tyto úvahy jsou ale ve vztahu k posouzení včasnosti v nyní projednávané věci předčasné. Na posouzení nyní sporné otázky nemají vliv. Prostor pro jejich zhodnocení by byl teprve v případě připuštění návrhu k věcnému projednání v rámci posouzení proporcionality napadeného regulačního plánu.

[33] Za zásadní ovšem Nejvyšší správní soud považuje další z krajských soudem zdůrazňovaných skutečností, tedy že navrhovatelka nabyla dotčené pozemky v rámci tzv. církevních restitucí (postupem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi). Přestože řízení o návrhu na zrušení regulačního plánu není striktně vzato „restitučním řízením“, nelze daný aspekt ani v tomto typu řízení přehlížet, a to tím spíše, pokud s ním souvisí právě otázka zachování práva navrhovatelky na přístup k soudu a ochrany vlastnického práva k nabytým pozemkům. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Je vždy nezbytné, aby vycházely z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (nálezy ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, a ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚSS 62/08). Jak Ústavní soud mimo jiné konstatoval, „demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud přitom není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky“ (nález ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19; zvýraznění doplněno).

[34] Kasační soud má za to, že tento („restituční“) aspekt věci je natolik významný, že sám o sobě představuje dostatečný důvod k jinak zcela výjimečnému odlišení nyní projednávané věci od věcí, jimiž se tento soud zabýval ve své dřívější (výše zmiňované) judikatuře. Pokud by na ní setrval i za popsaných okolností, rezignoval by na požadavek, podle kterého je třeba při výkladu zákona učinit vše pro spravedlivé vyřešení věci, tak jak byl popsán shora. Takovým spravedlivým řešením je právě připuštění návrhu k věcnému posouzení, neboť opačný postup by mohl být důvodně vnímán jako další křivda vůči navrhovatelce způsobená postupem orgánů veřejné moci. Pouze výklad, který v napadeném rozsudku předestřel již krajský soud, tak může zhojit tuto další křivdu a zároveň navrhovatelce neznemožní usilovat o nápravu křivd, jichž se vůči ní stát dopustil již v době nesvobody a jejichž plnohodnotnou nápravu napadený regulační plán z hlediska navrhovatelky do určité míry ztěžuje. Jinými slovy, jestliže se demokratická společnost snaží restitučními zákony alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, nelze připustit, aby současně orgány veřejné moci svou činností a jejími důsledky jinak ztěžovaly oprávněné osobě možnost dosáhnout nápravy. Ta není představována jen obnovením vlastnického práva jako takového, ale také umožněním výkonu tohoto práva, resp. jeho složek v odpovídajícím rozsahu. S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že výklad provedený krajským soudem je plně v souladu s požadavky citované judikatury Ústavního soudu. Pochybení (nepředvídatelnost) v postupu orgánu veřejné moci, který se v nynější věci projevil ve vyznačení nesprávného údaje o nabytí účinnosti regulačního plánu, nelze aplikovat v neprospěch stěžovatelky, která hodlá v řízení u soudu chránit své vlastnické právo omezované napadeným regulačním plánem. Namítá-li tedy stěžovatelka, že důvody uváděné krajským soudem v napadeném rozsudku nebyly dostatečné k odchýlení se od dosavadní judikatury, není z hlediska restituční povahy dané věci tato námitka důvodná.

[35] Jako okolnost svědčící v návaznosti na výše uvedené v neprospěch stěžovatelky a naopak ve prospěch navrhovatelky lze nadto zmínit, že stěžovatelka si přinejmenším měla a mohla být vědoma nesprávného záznamu o účinnosti regulačního plánu, a přesto neučinila po dobu několika let žádné kroky k nápravě tohoto stavu. Na tom nic nemění fakt, že záznam vyznačoval pořizovatel regulačního plánu, a nikoli sama stěžovatelka (viz § 75 odst. 3 správního řádu ve spojení § 168 odst. 1 stavebního zákona) Ta totiž byla tím, kdo napadený regulační plán vyvěšoval na své úřední desce, tedy minimálně byla seznámena se skutečnostmi nutnými ke stanovení správného data nabytí účinnosti. Celý proces projednávání a přijímání územně plánovací dokumentace ostatně předpokládá úzkou součinnost mezi pořizovatelem a příslušnou obcí (srov. např. § 68 stavebního zákona) V tomto ohledu je třeba mít na paměti zásady ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže povstat právo) a nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti). Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, tyto zásady své uplatnění najdou například právě také při posuzování opožděnosti návrhu (v dané věci způsobené vyvoláním matoucího stavu ohledně doručení písemnosti, viz nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, bod 29). III.B Námitky ve věci samé

[36] V rámci kasačních námitek týkajících se závěrů krajského soudu ve věci samé stěžovatelka předně obsáhle polemizuje s napadeným rozsudkem v tom, zda má být soudní přezkum ovlivněn tím, že navrhovatelka nepodala proti návrhu opatření obecné povahy námitky (připomínky). Podle stěžovatelky náhled krajského soudu nedůvodně zvýhodňuje církve, které uplatnily restituční nárok.

[37] K tomuto okruhu kasačních námitek nicméně považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že krajský soud se otázkou zohlednění specifického postavení navrhovatelky (církve uplatňující restituční nárok) v souvislosti s neuplatněním námitek (připomínek) v procesu přijímání regulačního plánu zabýval v rámci vypořádání návrhového bodu týkajícího porušení § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání (bod 71. a násl. napadeného rozsudku). V této souvislosti je podstatné, že krajský soud tento návrhový bod jednoznačně shledal nedůvodným. Je pravdou, že v odůvodnění mimo jiné taktéž výslovně zmínil, že „skutečnost, že navrhovatelka v důsledku skutečnosti, že návrh regulačního plánu byl projednán v době, kdy k němu nemohla uplatnit námitky, … má dopad do samotného soudního přezkumu“ (bod 72.), přičemž poukázal na výjimky z ustálené judikatury, podle níž je posouzení přiměřenosti opatření obecné povahy soudem vázáno právě na uplatnění námitek (připomínek). Danou část odůvodnění však krajský soud výslovně uzavřel tak, že „v daném případě tedy navrhovatelka může bez omezení uplatňovat i námitky proti nepřiměřenosti regulace v napadeném regulačním plánu. Jiné výhody však ze skutečnosti, že pozemek nabyla postupem podle zákona o majetkovém vypořádán, pro sebe dovozovat nemůže“ (bod 73.). Jinak řečeno, úvahy krajského soudu vysvětlující specifické postavení navrhovatelky, jež se mají zohlednit i při aplikaci judikatury požadující podání námitek pro pozdější zpochybnění přiměřenosti opatření obecné povahy u soudu, pouze doplňovaly argumentaci krajského soudu ve vztahu k návrhovému bodu, jemuž soud nepřisvědčil. Krajský soud ke zrušení napadeného regulačního plánu přistoupil z důvodů jiných, od výše uvedených úvah oddělených (věcně i strukturou rozsudku), které navíc shledal nad rámec uplatněných návrhových bodů v souvislosti s posuzováním rozporu napadeného regulačního plánu s územním plánem (bod 86. s násl. napadeného rozsudku). Tyto důvody spočívaly v tom, že krajský soud územní plán stěžovatelky shledal pro nesrozumitelnost nezpůsobilým podkladem pro navazující územně plánovací dokumentaci (tedy i pro napadený regulační plán). Nepřiměřeností napadené regulace (regulačního plánu) se krajský soud v napadeném rozsudku nikterak nezabýval a s ohledem na popsanou vadu neposuzoval ani namítaný rozpor regulačního plánu s územním plánem.

[38] Podle § 104 s. ř. s. platí, že nepřípustná je taková kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu (odst. 2), resp. opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 (odst. 4). Judikatura pak již také výslovně dovodila, že nepřípustné jsou takové kasační námitky, které směřují mimo hlavní rozhodovací důvod napadeného rozsudku (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2022, čj. 8 As 215/2020-98, bod 16). Jak plyne v nyní projednávané věci ze shora reprodukovaného odůvodnění napadeného rozsudku, úvahy krajského soudu, s nimiž nyní stěžovatelka polemizuje, se ve výroku napadeného rozsudku nijak neprojevily. Za těchto okolností tedy není vůbec na místě, aby se kasační soud správností těchto úvah jakkoliv zabýval. To platí tím spíše, že zruší-li krajský soud opatření obecné povahy, nezavazuje odpůrce závazným právním názorem, jako je tomu pro účely dalšího (navazujícího) správního řízení v případě rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 78 odst. 5 s. ř. s.). Zatímco v případě zrušení správního rozhodnutí soudem správní orgán pokračuje v již dříve zahájeném (původním) řízení, a tedy význam pro něj a danou věc může mít i posouzení některých dalších procesních či hmotněprávních otázek soudem, v případě zrušení opatření obecné povahy není vůbec jisté, zda a jaké opatření obecné povahy bude chtít příslušný orgán vydat. Z hlediska procesního pak i v případě nového návrhu opatření obecné povahy obdobného obsahu proběhne celé řízení o takovém návrhu znovu (včetně možnosti uplatnit námitky či připomínky). Ani v tomto ohledu tedy nejsou dané úvahy krajského soudu pro stěžovatelku významné (v důsledku zrušení může případně vést zcela nové řízení o novém návrhu opatření obecné povahy) a jejich posouzení by nemělo jiný, než čistě akademický význam. Za těchto okolností je třeba kasační argumentaci stěžovatelky týkající neuplatnění námitek navrhovatelkou a užití související judikatury (k přezkumu přiměřenosti opatření obecné povahy) označit za nepřípustnou.

[39] Jde-li o projednatelné (přípustné) námitky, stěžovatelka v kasační stížnosti předně namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, v čem soud spatřuje nesrozumitelnost územního plánu.

[40] K otázce přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z ustálené judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů se považuje takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní (návrhové) námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006 36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005 298, č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001 47, č. 386/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002 25, č. 81/2004 Sb. NSS).

[41] Nejvyšší správní soud se s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku neztotožnil. Dostatečně jasně z něj vyplývají důvody, které krajský soud vedly ke zrušení opatření obecné povahy, přičemž jeho závěry jsou formulovány srozumitelně a způsobem, který dostojí nárokům výše odkazované ustálené judikatury týkající se požadavků na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto ohledu především zřejmé, že krajský soud dospěl k závěru (bod 87. rozsudku), že změna č. 2, resp. č. 1 územního plánu stěžovatelky trpí stejnými vadami, které Nejvyšší správní soud vedly k závěru o nesrozumitelnosti územního plánu ve věci shora již zmiňovaného rozsudku sp. zn. 1 Ao 6/2010 (jeho body 65. a 66.). U tohoto odkazu však nezůstal. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by krajský soud pouze odkázal na zmíněné rozhodnutí, aniž by uvedl, v čem přesně nesrozumitelnost územního plánu spatřuje. Krajský soud totiž dále konstatoval, že prostřednictvím uvedených změn se stěžovatelka pokusila přijmout zcela nový územní plán. Podle krajského soudu obě změny zcela ruší a nahrazují obsah původního územního plánu (obecně závaznou vyhlášku č. 1/94), v případě změny č. 2 pak v situaci, kdy tato vyhláška byla již jednou zrušena. Výslovně pak uzavřel, že nelze na jednu stranu deklarovat, že je územní plán pouze měněn a na druhou stranu tento územní plán zcela nahradit. Není tak vůbec patrné, co mělo být změněno a jaké části původního územního plánu měly zůstat zachovány. Analogicky s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu se tedy podle krajského soudu i v této věci proti sobě územní plán a uvedené změny působí jako konkurující si územní plány. Úvahy krajského soudu lze v tomto směru považovat za dostatečné, ostatně sama stěžovatelka na ně v další části kasační stížnosti reaguje.

[42] Ve vztahu k samotné otázce (ne)srozumitelnosti územního plánu, kterou krajský soud shledal a jež ho vedla ke zrušení napadeného (navazujícího) regulačního plánu, stěžovatelka v kasační stížnosti popisuje vývoj a průběh přijímání územně plánovací dokumentace regulující její území, včetně vysvětlení časové souslednosti přijímaných změn a ustanovení právních předpisů, podle kterých postupovala. V reakci na výše reprodukované závěry krajského soudu nicméně konkrétně namítá pouze to, že napadený rozsudek místo opatření obecné povahy č. 1/2011 (jímž byla vydána změna č. 2 územního plánu) posuzoval „právní stav“ závazné části územního plánu po vydání této změny. „Právní stav“, jenž není možné považovat za obecně závaznou vyhlášku, kterou byla uvedená změna vydána, přehledně shrnuje obecně závaznou vyhlášku č. 1/2002 (o změně č. 1) a opatření obecné povahy č. 1/2011 do jednoho textu použitelného pro posuzování záměrů v území. Z textu opatření obecné povahy č. 1/2011 lze podle stěžovatelky určit, které části se mění nebo doplňují.

[43] K tomuto okruhu kasačních námitek Nejvyšší správní soud uvádí, že součástí správního spisu, který stěžovatelka v dané věci krajskému soudu zaslala, jsou (jde-li o změny územního plánu), dva dokumenty. Oba jsou označeny jako „Obecně závazná vyhláška č. 1/2002 obce Ořech“, přičemž k označení prvního z nich je doplněno „o závazné části a změně č. 1 územního plánu obce Ořech“ a druhého pak „o závazné části a změně č. 2 územního plánu obce Ořech“. Oba dokumenty obsahují text územního plánu (v rozsahu sedmi článků) a dále tří příloh. V prvním případě je text územního plánu uvozen tak, že zastupitelstvo stěžovatelky vydává „obecně závaznou vyhlášku č. 1/2002 o závazné části a změně č. 1 územního plánu obce Ořech s následujícím obsahem…“, ve druhém případě, že vydává „změnu č. 2 územního plánu obce Ořech. Obecně závazná vyhláška č. 1/2002 o závazné části a změně č. 2 územního plánu obce Ořech s následujícím obsahem…“. Lze připustit, že dle obsahu (formálně označen tak není ani jeden z nich) oba dokumenty mohou plnit roli „právního stavu“ územního plánu, o němž se stěžovatelka v kasační stížnosti zmiňuje (terminologií § 55 odst. 5 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2018, se jedná o „úplné znění“ územního plánu). Pokud však stěžovatelka namítá, že z opatření obecné povahy, jímž byla vydána změna č. 2, lze jednoznačně určit, které části se mění nebo doplňují, nelze s ní souhlasit. Opatření obecné povahy, které je součástí správního spisu totiž kromě citovaného záhlaví obsahuje pouze samotný text (zřejmě již aktualizovaného) územního plánu, v obou případech tedy mimo jiné obsahující ustanovení, podle něhož se „ruší a nahrazuje vyhláška č. 1/94“. Ostatně uvádí-li stěžovatelka v této souvislosti hned na několika místech kasační stížnosti, že změna č. 2 územního plánu byla vydána opatřením obecné povahy č. 1/2011, je ze správního spisu zřejmé, že změna č. 2 byla vydána opatřením obecné povahy č. 1/2012 (jiné opatření obecné povahy týkající se dané změny územního plánu součástí předloženého správního spisu není). Postavil-li tedy krajský soud napadený rozsudek na tom, že není patrné, co mělo být změnami územního plánu měněno, zda změna nepředstavuje přijetí nového územního plánu, resp. zda dokonce neexistuje více konkurujících si územních plánů, je s ohledem na výše uvedené zcela zřejmé, že se stěžovatelce uplatněnou kasační argumentací tyto závěry krajského soudu vyvrátit v žádném případě nepodařilo. Ani tento okruh kasačních námitek tedy nemůže být důvodný. IV. Závěr a náklady řízení

[44] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žádná z uplatněných (a přípustných) kasačních námitek není důvodná, a proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[45] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Nejvyšší správní soud přiznal úspěšné navrhovatelce náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v podobě odměny jejího zástupce. Odměna jí náleží za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Pokud jde o náhradu hotových výdajů zástupce, ta je stanovena paušálně v § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za jeden úkon. Vzhledem k tomu, že zástupce navrhovatelky je plátcem DPH, je třeba uvedenou částku zvýšit o odpovídající daň ve výši 21 % (tedy 714 Kč). Stěžovatelka je proto povinna zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení celkem ve výši 4 114 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 26. října 2022 Milan Podhrázký předseda senátu

Plný text rozhodnutí