8 As 158/2024

8 As 158/2024- 97 - text

 8 As 158/2024-106 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Kateřiny Kopečkové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., se sídlem Na příkopě 969/33, Praha 1, zast. JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 9. 6. 2022, čj. 2022/056234/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, čj. 8 A 77/2022-233,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, čj. 8 A 77/2022-233, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Předmětem sporu je otázka, zda stěžovatelka neumožnila spotřebitelům předčasné splacení spotřebitelského úvěru podle § 117 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tím spáchala přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se však zabýval zejména tím, zda je rozhodnutí městského soudu přezkoumatelné. I. Vymezení věci

[2] Žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 7 500 000 Kč za to, že porušila § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž se dopustila přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně spáchala uvedený přestupek tím, že u 1 116 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v období od 15. 3. 2019 do 13. 7. 2020 a uskutečnili jej, nesnížila celkové náklady spotřebitelských úvěrů o úrokové náklady ve výši 12 886 709,80 Kč vypočtené jako rozdíl mezi částkou, kterou by získala z úroků u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů do konce období sjednané pevné zápůjční úrokové sazby a částkou, kterou by získala na úrocích z nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů na bydlení s obdobnými parametry a s pevnou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu odpovídající době zbývající do konce stanovené pevné zápůjční úrokové sazby u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů na bydlení. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, který bankovní rada žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[3] Proti rozhodnutí žalované žalobkyně brojila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

[4] Podle městského soudu nejsou závěry žalované nepřezkoumatelné a opírají se o dostatečně zjištěný skutkový stav, který je popsán ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí dostatečně zachycuje případy klientů, kteří předčasně splatili spotřebitelské úvěry na bydlení a kterým žalobkyně naúčtovala náhradu nákladů, jež považovala za účelně vynaložené. Spornou právní otázkou je, zda mezi účelně vynaložené náklady žalobkyně, které jí vznikly v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelských úvěrů, patří i výdaje marně vynaložené na opatření peněžních prostředků pro poskytnutí spotřebitelských úvěrů (tzv. cena zdrojů) za období od předčasného splacení do konce platnosti pevné zápůjční úrokové sazby.

[5] Městský soud k tomu citoval závěry svého rozsudku ze dne 9. 8. 2023, čj. 11 Co 145/2023-182, vyslovené v soukromoprávním sporu bývalých klientů UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. Soud v dané věci dospěl k závěru, že tzv. úrokové náklady vznikly již při poskytnutí úvěru. Okolnost, že jejich marný charakter je poprvé dán až v okamžiku předčasného splacení úvěru, kdy se teprve zjistí jejich konkrétní výše, není podstatná. Tyto úrokové náklady vznikají již při poskytnutí úvěru a nejde o náklady vzniklé v souvislosti s jeho předčasným splacením.

[6] Podle městského soudu výše shrnutý výklad § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, byť šlo o spor občanskoprávní, dopadá i na případ žalobkyně. Městský soud se dále plně ztotožnil s úvahami a závěry žalované, k nimž dospěla při interpretaci a aplikaci § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jeho stanoviska jsou totožná.

[7] Městský soud nepřisvědčil námitce, že žalobkyni byla uložena pokuta za čin, který není zákonem označen za přestupek. Skutková podstata přestupku je v § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru upravena dostatečně srozumitelně, tudíž nedošlo ani k porušení zásady nullum crimen sine lege certa. Žalobkyně byla postižena za přestupkové jednání, které zákon definuje dostatečně určitě.

[8] Pokud jde o námitku odkazující na nutnost eurokonformního výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, i na tu podle městského soudu poskytuje odpověď citovaný rozsudek čj. 11 Co 145/2023-182. Ustanovení § 117 zákona o spotřebitelském úvěru má základ v čl. 25 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. 2. 2014, o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále „směrnice MCD“). Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 2. 2021 ve věci C-555/21 UniCredit Bank Austria, musí být tento článek vykládán tak, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že se právo spotřebitele na snížení celkových nákladů úvěru v případě jeho předčasného splacení týká pouze úroků a poplatků, jež jsou závislé na době splatnosti úvěru. Ze směrnice MCD však přesný rozsah celkových nákladů spotřebitelského úvěru, na jejichž snížení má spotřebitel právo, neplyne. Za účelem zajištění ochrany spotřebitele mají vnitrostátní soudy dbát na to, aby poplatky, které jsou spotřebiteli uloženy nezávisle na době platnosti úvěrové smlouvy, nebyly odměnou věřitele za dočasné použití kapitálu, jenž je předmětem této smlouvy, nebo za plnění, která by v okamžiku předčasného splacení teprve měla být spotřebiteli poskytnuta.

[9] Městský soud na základě výše uvedeného uvedl, že právní úprava podmínek předčasného splacení úvěru a nároku věřitele na spravedlivé a objektivní odškodnění za náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru je ve smyslu čl. 25 směrnice MCD svěřena členským státům. Na právní úpravě členského státu pak závisí i rozsah takové náhrady. Skutečnost, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru připouští náhradu účelně vynaložených nákladů, které poskytovateli spotřebitelského úvěru vzniknou v souvislosti s jeho předčasným splacením, neznamená, že její rozsah je právě takový, jak požaduje žalobkyně. Takový závěr podle městského soudu nelze ze znění a smyslu čl. 25 směrnice MCD vyvodit.

[10] K námitce, že žalobkyně je trestána za to, že postupovala v souladu s požadavky řízení úrokového rizika, městský soud odkázal na závěry žalované, která s ohledem na počet případů, o které šlo, dovodila, že nemohlo dojít k ohrožení finanční stability žalobkyně. Městský soud se dále se žalovanou ztotožnil v tom, že pokud žalobkyně nedokáže rizika plynoucí z poskytovaného produktu řídit, nemůže jej poskytovat. Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, že finanční prostředky získávané z cizích zdrojů, jejichž cena je pohyblivá, zahrnuje s odkazem na povinnosti banky mezi náklady, které žádá od klienta. Žalobkyně se sice řídí zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, a rovněž předpisy unijního práva, z nichž plynou povinnosti k zabezpečení finanční stability, avšak není povinna poskytovat spotřebitelské úvěry na bydlení.

[11] Pokud jde o námitky směřující vůči pokutě, podle městského soudu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí obsahuje ucelenou a vyčerpávající argumentaci, z níž je zřejmé, že žalovaná vzala v úvahu jak zákonnou hranici pro výši uložené pokuty, tak především kritéria pro stanovení její výše. Srozumitelně uvedla, jaké skutečnosti považovala z hlediska zákonných kritérií za podstatné a z jakých důvodů. Zabývala se též zohledněním přitěžujících, resp. polehčujících okolností a vzala v úvahu i majetkové a hospodářské poměry žalobkyně. S touto argumentací, stejně jako se závěry napadeného rozhodnutí, se městský soud ztotožnil. To se týká i vypořádání rozkladové námitky ohledně doby uplynuvší od vytýkaného jednání a doby trvání přestupku a jeho kvalifikace. Úvahy a závěry žalované jsou podle městského soudu přezkoumatelné a věcně správné.

[12] Městský soud dále nevyhověl návrhu žalobkyně na odročení jednání na dobu po nabytí účinnosti zákona č. 462/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s rozvojem finančního trhu a s podporou zajištění na stáří (dále jen „zákon č. 462/2023 Sb.“), včetně zákona o spotřebitelském úvěru. K odkazu žalobkyně na novelizaci zákona o spotřebitelském úvěru městský soud dále uvedl, že jednání, za něž byla žalobkyně potrestána, bylo posouzeno podle právní úpravy účinné v době, kdy k němu došlo, respektive v době, kdy žalovaná rozhodovala. Podle městského soudu novelizovaná právní úprava nepotvrzuje výklad dotčených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru předestřený žalobkyní. Jde o změnu právní úpravy, nikoliv jen o její terminologické či formální upřesnění. Ani z přechodných ustanovení zákona č. 462/2023 Sb. nevyplývá, že by se novelizovaná právní úprava měla dotknout spotřebitelských úvěrů, jež byly předčasně splaceny před jeho účinností.

[13] Pokud jde o stanoviska JUDr. P. Č., Ph.D., LL.M., Vysoké školy ekonomické a doc. Ing. P. D., Ph.D., podle městského soudu není dán důvod je vypořádat. Názory a stanoviska třetích osob nejsou pro rozhodování soudu podstatné v tom smyslu, že by byl povinen na ně výslovně reagovat a vlastní argumentací se s nimi vypořádat; podstatné je pouze právní stanovisko žalované. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření účastníků Kasační stížnost

[14] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) namítá, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný a nezákonný. Namísto posouzení a vypořádání žalobních námitek městský soud pouze paušálně přitakal závěrům žalované. Z napadeného rozsudku nelze seznat, co městský soud vedlo k upřednostnění výkladu žalované namísto výkladu stěžovatelky. Závěr městského soudu, že v rozhodnutí o rozkladu byly vypořádány všechny námitky, není pravdivý. Podstatou žalobních námitek byla nepřezkoumatelnost závěrů žalované a nedostatečné vypořádání rozkladových námitek.

[15] Stěžovatelka odkazuje na namítané porušení zásady nullum crimen sine lege certa a argumentaci, že je trestána za čin, který není v zákoně výslovně označen za přestupek. Stěžovatelka umožňovala spotřebitelům předčasné splacení spotřebitelského úvěru podle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tudíž ani nemohla spáchat přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná nepřípustně rozšířila zákonné meze trestnosti tohoto přestupku. Námitku, že stěžovatelka je trestána i za údajné porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, městský soud ani žalovaná nevypořádaly. Takový postup však v jiném rozhodnutí (ze dne 12. 2. 2021, čj. 2021/16307/570) žalovaná označila za nepřípustný. Postup v rozporu s pravidly určení výše náhrady nákladů za předčasné splacení spotřebitelského úvěru postihuje § 154 odst. 1 písm. w) zákona o spotřebitelském úvěru, nikoliv § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Závěr městského soudu, že skutková podstata přestupku je v § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru koncipována dostatečně srozumitelně, je nesprávný, neboť se v něm vůbec nehovoří o porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

[16] Městský soud nevypořádal námitky týkající se systematického výkladu zákona o spotřebitelském úvěru a převzal nepřípustně rozšiřující výklad § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru zastávaný žalovanou; to činí úpravu obsaženou v § 154 odst. 1 písm. w) zákona o spotřebitelském úvěru obsoletní.

[17] Pokud jde o vypořádání žalobní námitky týkající se požadavků na řízení úrokového rizika, stěžovatelka namítá, že městský soud podstatě její námitky neporozuměl. Tuto námitku by objasnila odborná stanoviska, kterými se však městský soud odmítl zabývat, stejně jako nevyzval stěžovatelku k vysvětlení její argumentace, nebyla-li mu srozumitelná. Žalovaná ani městský soud nevypořádaly námitku, že v zájmu řízení úrokového rizika a vyvažování práv a povinností poskytovatele úvěru a spotřebitele má náhrada nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru zamezit tomu, aby spekulativní jednostranné jednání spotřebitele vedlo ke vzniku ztráty na straně poskytovatele úvěru.

[18] Přestože Směrnice MCD ponechává stanovení bližších pravidel určení nákladů předčasného splacení spotřebitelského úvěru na členských státech, jejím záměrem je, aby poskytovateli úvěru, který nemá v souvislosti s předčasným splacením úvěru právo na zisk, nevznikla ani ztráta. Eurokonformní výklad § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, jehož znění je nejasné, což připustila i žalovaná, svědčí ve prospěch výkladu stěžovatelky. Rovněž žalovaná připustila, že náklady na cenu zdrojů se pro stěžovatelku staly v okamžiku předčasného splacení úvěru marně vynaloženými. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na závěry odborné literatury, podle nichž je třeba při řešení výkladového sporu vycházet z domněnky (in favorem conventionis), že v případě sporného znění právního předpisu se zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže je nutno následovat výklad podaný unijními orgány.

[19] Stěžovatelka v žalobě namítala, že transpozicí čl. 25 odst. 3 Směrnice MCD je § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Tuto argumentaci však ani žalovaná ani městský soud nevypořádaly, stejně jako námitku týkající se systematického výkladu § 117 odst. 2 ve spojení s § 117 odst. 3 až 5 zákona o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaná dílem zkreslila a dílem nevypořádala. Limity ve smyslu § 117 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru by ve světle výkladu žalované zcela ztrácely smysl, což stěžovatelka namítala v žalobě. Pomocí pouhého odkazu na princip ochrany spotřebitele by žalovaná mohla odůvodnit jakýkoli výklad § 117 zákona o spotřebitelském úvěru. Ani s touto námitkou se městský soud vůbec nevypořádal, stejně jako s námitkami, které se věnovaly teleologickému a historickému výkladu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Námitka nejasnosti zákona o spotřebitelském úvěruje významná zejména z hlediska porušení zásady nullum crimen sine lege (certa). Nejasnost právní úpravy nadto plynula i z vyjádření úředních osob žalované, na což stěžovatelka poukazovala v žalobě.

[20] Městský soud nevypořádal ani námitku, že jednání stěžovatelky je de lege ferenda v souladu se zákonem. Nezohlednil novelu zákona o spotřebitelském úvěru ani nejnovější judikaturu Soudního dvora EU. Protože pozdější právní úprava je pro stěžovatelku příznivější, navrhla jednání odročit na dobu po účinnosti nové právní úpravy. Městský soud tím, že jednání neodročil, zatížil svůj postup vadou řízení. Namísto toho nesprávně uvedl, že sankcionované jednání stěžovatelky bylo posouzeno podle právní úpravy účinné v době, kdy k němu došlo, resp. v době, kdy žalovaná rozhodovala. Městský soud tudíž rezignoval na svou povinnost posoudit novou právní úpravu z hlediska její příznivosti pro stěžovatelku. Povinnost aplikovat pozdější právní úpravu příznivější pro obviněného není závislá ani na přechodných ustanoveních zákona č. 462/2023 Sb., na která městský soud odkázal.

[21] Stejně tak se městský soud nezabýval námitkou nepřiměřenosti pokuty, ani nevypořádal námitky týkající se překvalifikování skutku z pokračujícího na trvající. K otázce, zda je zákonným znakem skutkové podstaty podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru vyvolání a udržování protiprávního stavu, se rovněž nevyjádřil.

[22] Stěžovatelka dále poukazuje na procesní pochybení městského soudu, který jí zaslal reakci žalované na její vyjádření ze dne 2. 4. 2024 navzdory urgencím až dne 22. 4. 2024 v odpoledních hodinách, přestože jednání nařízené na 24. 4. 2024 neodročil. Ve stěžejní části svého rozsudku pak odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, čj. 11 Co 145/2023-182, kterým žalovaná nově argumentovala právě až ve zmiňovaném vyjádření.

[23] Stěžovatelka dále namítá, že na podporu svých námitek argumentovala též odbornými stanovisky, kterými se však městský soud odmítl zabývat. Tímto postupem zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Stejně tak závěry městského soudu k návrhu zrušit napadené rozhodnutí bez jednání neodpovídají tomu, že stěžovatelka výslovně namítala takové vady, pro které lze rozhodnutí žalované postupem podle § 76 odst. 1 s. ř. s. zrušit. Vyjádření žalované

[24] Žalovaná má námitky stěžovatelky za nedůvodné a odkazuje na pasáže rozhodnutí o rozkladu, kde se s argumentací stěžovatelky vyrovnala. Podle žalované městský soud dostatečně reagoval na námitky stěžovatelky a jejich podstatě porozuměl. Žalovaná k namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu poukazuje na judikaturu, která připouští, že soud není povinen reagovat na každý dílčí argument a ten obsáhle vyvrátit, nýbrž jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Tomuto požadavku podle žalované městský soud dostál, neboť z napadeného rozsudku je patrné hodnocení podstatných argumentů stěžovatelky uplatněných v žalobě. Není pochybením, že městský soud ve zbytku odkázal na závěry rozhodnutí žalované, neboť smyslem soudního přezkumu není stále dokola opakovat již jednou vyřčené (rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19, ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47, a ze dne 9. 5. 2019, čj. 4 Afs 387/2018-48). Implicitní vypořádání některých dílčích námitek či vypořádání odkazem na rozhodnutí o rozkladu obstojí i ve světle judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. N 26/52 SbNU 247). Podle žalované způsob vypořádání žalobních námitek městským soudem tak z hlediska přezkoumatelnosti obstojí.

[25] K námitkám stěžovatelky dovolávajícím se požadavků Směrnice MCD a v této souvislosti stanoviska generálního advokáta ze dne 28. 9. 2023 k věci C-536/22 VR Bank Ravensburg-Weingarten žalovaná uvedla, že generální advokát a následně Soudní dvůr EU v rozsudku v této věci ze dne 14. 3. 2024 dovodili především to, že Směrnice MCD sama o sobě věřitelům právo na odškodnění negarantuje. Je na členském státu, zda a jakým způsobem odškodnění věřitele při předčasném splacení úvěru upraví. Podle žalované zákonodárce v zákoně o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 8. 2024, nezakotvil žádnou možnost odškodnění věřitele v podobě náhrady úrokového rozdílu. Žalovaná setrvává na svém závěru, že znění § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru je nesporné. Zásada eurokonformního výkladu nastupuje až v případě, kdy je zde nejasnost ohledně interpretace práva členského státu. Podle žalované nelze ani ze skutečnosti, že její zástupci souhlasili s novelizací zákona o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 462/2023 Sb., dovozovat rozpornost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí o rozkladu.

[26] Pokud jde o odborná stanoviska, ta stěžovatelka uplatnila již ve správním řízení, kde se s nimi správní orgány vypořádaly. Stěžovatelka ani neuvádí, jaké jiné argumenty než ty, které uvedla v žalobě, jsou v těchto stanoviscích uvedeny.

[27] Žalovaná nesouhlasí s tím, že by novelizací zákona o spotřebitelském úvěru došlo k dekriminalizaci jednání stěžovatelky. Nedošlo ani ke zrušení či ke změně povinnosti věřitele umožnit předčasné splacení spotřebitelského úvěru za současného snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru nedošlo. Právní úprava účinná od 1. 9. 2024 umožní stěžovatelce při předčasném splacení spotřebitelského úvěru na bydlení považovat pro účely náhrady nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru za součást účelně vynaložených nákladů též úrokový rozdíl podle § 117a zákona o spotřebitelském úvěru. Jde o rozdíl mezi smluvním úrokem a referenčním úrokem; referenční úrok zjednodušeně představuje výnos z hypotetické reinvestice předčasně splacené částky v okamžiku předčasného splacení do jiného úvěru s podobnými parametry. Navazující procesní stanoviska stěžovatelky a žalované

[28] V navazujících podáních, jež není třeba pro účely posouzení NSS v této fázi řízení zejména s ohledem na shledanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu podrobně rekapitulovat, stěžovatelka setrvala na svém procesním stanovisku. Uvedla, že nesouhlasí se stanoviskem žalované, že pozdější právní úprava není příznivější. Odkázala zejména na to, že část právní úpravy je účinná již od 1. 4. 2024, tedy v době rozhodnutí městského soudu. Konkrétně zavedla pojem „průměr zápůjčních úrokových sazeb“ (§ 117a odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

[29] Stěžovatelka rovněž uvedla, že žalovaná i městský soud založily svá rozhodnutí na tom, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění dopadajícím na její jednání nepřipouští podřadit úrokové náklady pod pojem „náhrada účelně vynaložených nákladů, které věřiteli vzniknou v souvislosti s předčasným splacením“. Právě takovou náhradu však zákon o spotřebitelském úvěru v novelizované podobě věřitelům přiznává. Ačkoliv směrnice MCD nechává stanovení bližších pravidel na členských státech, jejím záměrem bylo stanovit, že věřitel za dobu předčasného splacení spotřebitelského úvěru nemá právo na zisk, ale ani by mu předčasným splacením úvěru neměla vzniknou ztráta. Pouhé konstatování, že zákonodárce možnosti dané unijní úpravou nevyužil a právo na odškodnění nestanovil, je v rozporu s tím, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí čl. 25 odst. 3 směrnice MCD. To ostatně plyne i z rozdílové tabulky, jež byla součástí důvodové zprávy. Takto prosté konstatování žalované nadto nereaguje na argumentaci stěžovatelky.

[30] Ve svém posledním podání žalovaná reagovala zejména na argument, že právní úprava v době rozhodování městského soudu provedená zákonem č. 462/2023 Sb. je pro stěžovatelku příznivější. Žalovaná vysvětluje, že od 1. 4. 2024, tedy v době rozhodnutí městského soudu, byla účinná pouze část zákona č. 462/2023 Sb. Podle ní žalovaná začala počítat a následně zveřejňovat průměry zápůjčních úrokových sazeb za každé po sobě jdoucí tři měsíce (poprvé tedy za duben až červen 2024), které byly nezbytné pro výpočet referenčního úroku. Referenční úrok bylo možné poprvé použít v případě předčasného splacení spotřebitelského úvěru až v září 2024. Ustanovení § 117a zákona o spotřebitelském úvěru v době rozhodování městského soudu ještě neumožňovalo považovat za součást účelně vynaložených nákladů úrokový rozdíl, ani nebylo jak jej vypočítat. To bylo možné až od 1. 9. 2024, kdy novelizace zákona o spotřebitelském úvěru provedená zákonem č. 462/2023 Sb. nabyla účinnosti jako celek. Žalovaná zdůrazňuje, že právní úprava provedená zákonem č. 462/2023 Sb. zejména prostřednictvím § 117a zákona o spotřebitelském úvěru představuje zcela nové řešení, které je použitelné až od 1. 9. 2024. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[31] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.

[32] Stěžovatelka namítá, že městský soud k většině žalobních bodů odkázal na závěry žalované, aniž by poskytl vlastní argumentaci, anebo některé žalobní námitky vůbec nevypořádal. V takovém případě by šlo o vadu zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů se považuje i takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006 36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005 298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001 47, č. 386/2004 Sb. NSS).

[33] Zároveň však platí, že pokud se krajský (zde městský) soud do velké míry ztotožní se závěry a úvahami správního orgánu a v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení na ně odkáže, samo o sobě to nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá, ovšem za předpokladu, že samotné správní rozhodnutí je přezkoumatelné (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2018, čj. 5 Afs 60/2017-60, č. 3705/2018 Sb. NSS, bod 39). Soud může ve svém odůvodnění odkázat na závěry správních orgánů především v situaci, kdy správní orgány podrobně vypořádaly argumentaci, kterou žalobce opakuje v žalobě. V takovém případě stačí, že soud vyloží, proč má závěry správních orgánů za správné a přisvědčí jim (rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, či ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47).

[34] Veden těmito východisky, přistoupil NSS k přezkumu závěrů městského soudu vyslovených k jednotlivým žalobním bodům. III. a) Náklady stěžovatelky související s předčasným splacením spotřebitelského úvěru

[35] V posuzované věci jde předně o výklad pojmu účelně vynaložené náklady, které náležely stěžovatelce při předčasném splacení spotřebitelského úvěru (spotřebitelského úvěru na bydlení s pevnou zápůjční úrokovou sazbou) ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění od 15. 3. 2019 do 13. 7. 2020, tj. v období, kdy stěžovatelka nesnížila u předčasně splacených úvěrů spotřebitelům celkové náklady těchto úvěrů právě o úrokové náklady. Spornou právní otázkou je, zda mezi účelně vynaložené náklady, které stěžovatelka mohla po spotřebitelích v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru požadovat, spadají i úrokové náklady.

[36] Podle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. V takovém případě má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru.

[37] Podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením.

[38] Podle § 117 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel nesmí požadovat náhradu nákladů za předčasné splacení podle odstavce 2, pokud předčasné splacení bylo provedeno a) v rámci plnění z pojištění určeného k zajištění splacení spotřebitelského úvěru, b) u spotřebitelského úvěru poskytnutého formou možnosti přečerpání, c) v období, pro které není stanovena pevná zápůjční úroková sazba, d) u spotřebitelského úvěru na bydlení do 3 měsíců poté, co poskytovatel spotřebiteli sdělil novou výši zápůjční úrokové sazby podle § 102 odst. 3, e) u spotřebitelského úvěru na bydlení v důsledku úmrtí, dlouhodobé nemoci nebo invalidity spotřebitele v postavení dlužníka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení, nebo jeho manžela nebo partnera, pokud tato skutečnost vede k výraznému snížení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr na bydlení, nebo f) u spotřebitelského úvěru na bydlení do 25 % celkové výše spotřebitelského úvěru během 1 měsíce přede dnem výročí uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení.

[39] Podle § 117 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru výše náhrady nákladů podle odstavce 2 nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru 1 rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru. Ustanovení předchozích vět se nevztahují na náklady, které je věřitel oprávněn požadovat v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení; s výjimkou předčasného splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v souvislosti s prodejem nemovité věci, jejíž nabytí, výstavba nebo zachování práv k této nemovité věci bylo financováno tímto úvěrem, nebo kterou byl tento spotřebitelský úvěr zajištěn, kdy spotřebitel je oprávněn úvěr na bydlení zcela předčasně splatit za podmínky, že doba trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení je delší než 24 měsíců, přičemž věřiteli vzniká právo požadovat náhradu nákladů podle odstavce 2, která ale nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené výše spotřebitelského úvěru, maximálně však částku 50 000 Kč.

[40] Podle § 117 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru výše náhrady nákladů nesmí dále přesáhnout částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil za dobu od předčasného splacení do skončení spotřebitelského úvěru, a v případě spotřebitelského úvěru na bydlení za dobu od předčasného splacení do konce období, pro které je stanovena pevná zápůjční úroková sazba.

[41] Stěžovatelka v rozkladu a poté v žalobě za použití eurokonformního, systematického a teleologického výkladu zákona o spotřebitelském úvěru dovozovala, že byla oprávněna po spotřebitelích v souvislosti s předčasným splacením úvěru požadovat i úrokové náklady, tj. náklady spočívající v tzv. ceně zdrojů na poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento nárok dovozovala z § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který je podle ní transpozicí čl. 25 odst. 3 směrnice MCD, který upravuje právo věřitele na odškodnění spojené s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení.

[42] NSS předně uvádí, že není sporu o tom, že základ právní úpravy předčasného splacení spotřebitelského úvěru obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru vychází z unijních předpisů. Ty umožňují, aby členské státy upravily rovněž právo věřitelů na úhradu nákladů souvisejících s předčasným splacením spotřebitelského úvěru se zohledněním základních principů, které v případě spotřebitelských úvěrů na bydlení plynou ze Směrnice MCD.

[43] Směrnice MCD již v bodě 66 svého odůvodnění zdůrazňuje, že i přes různorodost finančních mechanismů hypoték a šíři dostupných produktů je na úrovni Unie nezbytné stanovit určité standardy předčasného splacení úvěru, aby bylo zajištěno, že spotřebitelé mají možnost splnit své závazky dříve, než je uvedeno ve smlouvě o úvěru, a aby mohli snáze porovnávat nabídky s cílem nalézt nejlepší produkty s ohledem na své potřeby. Členské státy by měly mít možnost definovat podmínky pro výkon tohoto práva, mezi něž může patřit i nárok věřitele na spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru. Směrnice MCD požaduje, aby v případě, že členské státy stanoví, že věřitel nárok na odškodnění má, šlo o spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru v souladu s vnitrostátními pravidly pro odškodnění.

[44] Tomu odpovídá úprava obsažená v čl. 25 odst. 3 směrnice MCD, podle něhož členské státy zajistí, aby měl spotřebitel právo zcela nebo zčásti splnit své závazky ze smlouvy o úvěru před jejím vypršením. V těchto případech má spotřebitel nárok na snížení celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, jenž sestává z úroku a nákladů za zbývající dobu trvání smlouvy (bod 1). Členské státy mohou stanovit, že výkon práva uvedeného v odstavci 1 podléhá určitým podmínkám. Tyto podmínky mohou obsahovat časová omezení spojená s uplatněním tohoto práva, rozdílné zacházení v závislosti na druhu výpůjční úrokové sazby či na okamžiku, kdy spotřebitel toto právo uplatní, nebo omezení s ohledem na okolnosti, za kterých může být právo uplatněno (bod 2). Členské státy mohou stanovit, že věřitel má v odůvodněných případech nárok na spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, avšak nesmí uložit spotřebiteli sankci. Odškodnění v této souvislosti nesmí převýšit finanční ztrátu věřitele. S výhradou uvedených podmínek mohou členské státy stanovit, že odškodnění nesmí přesáhnout určitou výši nebo že je povoleno pouze po určitou dobu (bod 3). Pokud k předčasnému splacení dojde v době, po kterou je dohodnuta pevná výpůjční úroková sazba, může členský stát uplatnění práva uvedeného v odstavci 1 podmínit existencí oprávněného zájmu spotřebitele (bod 5) (zvýrazněno NSS).

[45] Na směrnici MCD odkázala i žalovaná v rozhodnutí o rozkladu. S odkazem na cíl unijní úpravy, kterým je umožnit spotřebiteli předčasné splacení úvěru, aniž by musel nést neúměrné a neodůvodněné náklady, uvedla, že právo spotřebitele nelze obcházet tím, že se náklady, které by platil v případě, kdy by úvěr předčasně nesplatil, označí za účelně vynaložené podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná v této souvislosti s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU, konkrétně závěry rozsudku ze dne 11. 9. 2019 ve věci C-383/18 Lexitor, zdůraznila požadavek, aby věřitel snížil celkové náklady spotřebitele o ty náklady, které by měl spotřebitel zaplatit teprve po datu předčasného splacení (tedy v budoucnosti). Podle žalované by v nyní posuzované věci spotřebitelé stěžovatelce hradili náklady, které by měli zaplatit teprve po datu předčasného splacení prostřednictvím úroků. Jde o náklady, které podle žalované vznikají nezávisle na skutečnosti, zda dojde k předčasnému splacení úvěru (bod 27 a 31 až 33 rozhodnutí žalované). Žalovaná rovněž zdůraznila, že z hlediska výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru je podstatné, že směrnice MCD a zákon o spotřebitelském úvěru si kladou za cíl podporu zájmů spotřebitelů a ochrany hospodářské soutěže.

[46] Dále žalovaná zdůraznila, že směrnice MCD neukládá členským státům povinnost upravit odškodnění poskytovatele úvěru až do výše finanční ztráty, nýbrž pouze možnost je upravit. Zároveň jim však ukládá povinnost zajistit právo spotřebitelů na předčasné splacení úvěru a v souvislosti s tím na snížení nákladů. Žalovaná nemůže požadovanou kompenzaci stěžovatelce přiznat, neboť by výkladem dotvářela právo tam, kde k takové právní úpravě zákonodárce nepřistoupil. Takový postup by byl nejen v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele, ale rovněž s principem právní jistoty. Znění § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a důvodová zpráva nejsou totožné. S ohledem na to, co bylo nakonec do zákona o spotřebitelském úvěru vtěleno, nelze podle žalované z důvodové zprávy coby pomůcky při výkladu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru vycházet (zejména body 68 a 69 rozhodnutí žalované).

[47] Žalovaná tedy zaujala stanovisko, že nelze dovodit, že úrokové náklady požadované stěžovatelkou představují náklady věřitele související s předčasným splacením úvěru. Dále dovodila, že zákon o spotřebitelském úvěru odškodnění věřitele až do výše finanční ztráty ve smyslu čl. 25 směrnice MCD konkrétně neupravuje. Ze znění § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tedy podle žalované nelze dovodit, že spotřebitelé byli povinni v rámci nákladů na předčasné splacení spotřebitelského úvěru stěžovatelce uhradit i úrokové náklady.

[48] S těmito závěry stěžovatelka věcně podrobně polemizovala v žalobě. Nesouhlasila s výkladem unijního práva a rozsudků Soudního dvora EU žalovanou, stejně jako poukazovala na nepřezkoumatelnost jejích závěrů k povaze úrokových nákladů jako nákladů marně vynaložených v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru Podle stěžovatelky je třeba § 117 zákona o spotřebitelském úvěru vyložit eurokonformně. Stěžovatelka dovozovala, že zákonodárce nárok na náhradu úrokových nákladů, které připouští směrnice MCD coby součást spravedlivého odškodnění věřitelů, v § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru zakotvil. Z jeho znění lze za použití zmiňovaných výkladových metod nárok stěžovatelky na marně vynaložené úrokové náklady dovodit.

[49] Z úvah městského soudu plyne, že se v otázce výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru pouze bez dalšího ztotožnil se žalovanou (bod 120 napadeného rozsudku) a dále citoval závěry rozsudku soudu v civilní věci čj. 11 Co 145/2023-182, z nichž plyne, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru dává věřiteli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s předčasným splacením. Úrokové náklady však vznikly již při poskytnutí úvěru. Okolnost, že jejich marný charakter je dán až v okamžiku předčasného splacení, není podstatná. Nejde o náklady, které věřitel ve smyslu směrnice MCD vynaloží v souvislosti s předčasným splacením úvěru, neboť tyto náklady byly vynaloženy již v souvislosti s poskytnutím úvěru (bod 118 rozsudku městského soudu).

[50] Tyto závěry se tedy shodují se stanoviskem žalované v bodech 27 a 31 až 33 jejího rozhodnutí. Zároveň žalovaná v bodě 72 rozhodnutí o rozkladu připustila, že úrokové náklady se sice pro stěžovatelku staly v okamžiku předčasného splacení úvěru marně vynaloženými, ale jde o náklady vzniklé před předčasným splacením spotřebitelského úvěru. Na nelogičnost tohoto závěru stěžovatelka poukazovala i v žalobě s tím, že marně vynaložené náklady nejsou nákladem vznikajícím již při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. To podpořila i odkazem na své povinnosti, které má jako banka v oblasti řízení rizik, a na ekonomickou udržitelnost poskytování hypotéčních úvěrů.

[51] Městský soud k tomu uvedl, že stěžovatelka se v rámci řízení rizik může rozhodnout, že spotřebitelské úvěry na bydlení nebude vůbec poskytovat, protože takovou povinnost jako banka nemá. Odkázal na závěry žalované, že s ohledem na počet předčasně splacených úvěrů, nemohlo dojít k ohrožení ekonomické stability stěžovatelky. Tato argumentace se však míjí s argumentací stěžovatelky. Ta na uvedené poukazovala v tom směru, že jí zastávaný výklad § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru by odpovídal i tomu, že jako banka nemá podstupovat nepřiměřená úvěrová rizika a náklady spotřebitelských úvěrů musí odrážet ekonomickou realitu, kdy i věřiteli, který se při poskytnutí spotřebitelského úvěru chová obezřetně, vzniká při předčasném splacení tohoto úvěru ekonomická ztráta. Nešlo tedy o to, že by musela porušovat právní předpisy, ale o to, že i tento argument podporuje stěžovatelkou zastávaný výklad § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

[52] Pokud jde o námitku brojící proti závěru, že směrnice MCD umožňuje členským státům právo na odškodnění upravit, avšak český zákonodárce toho nevyužil (bod 50 a 112 rozhodnutí žalované), tak i tu městský soud v bodě 128 svého rozsudku parafrázoval závěr rozsudku civilního soudu čj. 11 Co 145/2023-182, že právní úprava podmínek předčasného splacení úvěru a nároku věřitele na spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru je svěřena členským státům a na jejich právní úpravě pak závisí i rozsah takové náhrady. Skutečnost, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru připouští náhradu účelně vynaložených nákladů, které poskytovateli vzniknou v souvislosti s předčasným splacením úvěru, podle městského soudu neznamená, že její rozsah je právě takový, jak požaduje stěžovatelka.

[53] Podle NSS závěry městského soudu však nedávají odpověď na klíčovou žalobní námitku, zda úprava přijatá v podobě znění § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru představuje úpravu podmínek předčasného splacení úvěru z hlediska nároku věřitele na spravedlivé a objektivní odškodnění předpokládaného směrnicí MCD, či nikoli. Ze závěrů městského soudu nadto plyne, že má za to, že úrokové náklady by ani nemohly patřit mezi odškodnění ve smyslu směrnice MCD, neboť vůbec nejde o náklady věřitele vzniklé v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru. Stěžovatelka však v tomto ohledu argumentovala i závěry judikatury Soudního dvora EU týkající se nákladů věřitelů v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru a argumentem de lege ferenda poukazovala na novelizaci zákona o spotřebitelském úvěru, který kompenzaci úrokové ztráty věřitelům při předčasném splacení spotřebitelského úvěru přiznává.

[54] Podle NSS přitom není i s ohledem na samotnou dikci Směrnice MCD sporu o to, že unijní právní úprava ponechává na členských státech určit rozsah nákladů spotřebitelského úvěru na straně věřitele, na jejichž náhradu by měli při předčasném splacení úvěru ve smyslu čl. 25 odst. 3 směrnice MCD právo. Pokud jde otázku, zda by mezi takové náklady mohla patřit i úroková ztráta, NSS odkazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C-536/22 VR Bank Ravensburg-Weingarten, jehož se dovolávala stěžovatelka již v doplnění žaloby a na nějž odkazuje i žalovaná. Soudní dvůr totiž odpověděl na následující otázky týkající se výkladu čl. 25 směrnice MCD: 1) Musí být pojem „spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru“ uvedený v čl. 25 odst. 3 Směrnice MCD vykládán v tom smyslu, že odškodnění zahrnuje i ušlý zisk věřitele, zejména budoucí platby úroků, o které přijde v důsledku předčasného splacení? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku: Obsahuje unijní právo a konkrétně čl. 25 odst. 3 směrnice MCD pokyny pro výpočet ušlého zisku věřitele, pokud jde o zohlednění příjmů z opětovného investování předčasně splaceného spotřebitelského úvěru na nemovitost, a popřípadě jaké? Zejména: a) Musí vnitrostátní právní úprava výpočtu vycházet ze způsobu, jakým věřitel skutečně použije předčasně splacenou částku? b) Může vnitrostátní právní úprava věřiteli umožnit, aby odškodnění za předčasné splacení vypočítal na základě fiktivní opětovné investice do bezpečných nástrojů kapitálového trhu se shodnou dobou splatnosti (tzv. ‚aktivně-pasivní‘ metoda)? 3) Spadá do oblasti působnosti článku 25 směrnice MCD i případ, kdy spotřebitel před tím, než věřiteli předčasně splatí úvěr, nejprve na základě práva na ukončení smlouvy stanoveného vnitrostátním zákonodárcem vypoví smlouvu o spotřebitelském úvěru na nemovitost?

[55] Soudní dvůr k podstatě první předběžné otázky uvedl, že jejím smyslem je, zda čl. 25 odst. 3 věta první směrnice MCD musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely spravedlivého a objektivního odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, na které má věřitel nárok na základě tohoto ustanovení, zohledňuje ušlý zisk věřitele přímo vzniklý v důsledku předčasného splacení a zejména ztrátu zbývajících smluvních úroků z úvěru (bod 34 rozsudku). Soudní dvůr také upozornil, že čl. 25 odst. 3 druhá věta směrnice MCD stanoví maximální výši odškodnění, které může být věřiteli vyplaceno za jeho finanční ztrátu v případě předčasného splacení. Jak uvedl generální advokát v bodě 29 svého stanoviska, taková maximální výše naznačuje, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu vyloučit, aby taková případná finanční ztráta v souvislosti s úroky, které věřitel neobdrží z důvodu předčasného splacení, mohla být zohledněna v rámci výpočtu tohoto odškodnění (bod 38 rozsudku). Možnost členských států stanovit, že věřitel může takové odškodnění uplatnit pouze po určitou dobu, by postrádala smysl, pokud by výpočet odškodnění mohl zohlednit pouze dodatečné administrativní náklady věřitele v důsledku předčasného splacení, jelikož tyto administrativní náklady vznikají pouze jednou a v průběhu času nepokračují (bod 39 rozsudku). Konečně odkaz v čl. 25 odst. 3 první větě směrnice MCD na „případné“ náklady ukazuje, že unijní normotvůrce neomezil oprávnění členských států zavést režim odškodnění na pouhé administrativní náklady předčasného splacení, které věřitel skutečně vynaložil, ale že tento režim může rovněž pokrýt jeho ušlý zisk, jehož rozsah není v době předčasného splacení úvěru ještě stanoven (bod 40 rozsudku) (pozn. zvýrazněno NSS).

[56] Na výše uvedené předběžné otázky Soudní dvůr odpověděl tak, že 1) čl. 25 směrnice MCD musí být vykládán v tom smyslu, že se použije i v případě, že spotřebitel splní své povinnosti předčasně poté, co ukončil smlouvu o spotřebitelském úvěru na nemovitost určenou k bydlení za podmínek stanovených vnitrostátní právní úpravou. 2) Čl. 25 odst. 3 první věty směrnice MCD musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která za účelem odškodnění věřitele v případě předčasného splacení spotřebitelského úvěru na nemovitosti určené k bydlení zohledňuje ušlý zisk věřitele, který mu přímo vznikl v důsledku tohoto předčasného splacení, a zejména finanční ztrátu, kterou tento věřitel utrpěl, případně v souvislosti se zbývajícími smluvními úroky, které již neobdrží, a to za podmínky, že se jedná o spravedlivé a objektivní odškodnění, spotřebiteli není uložena žádná sankce a odškodnění tuto finanční ztrátu nepřevýší. 3) Čl. 25 odst. 3 směrnice MCD musí být vykládán v tom smyslu, že v případě předčasného splacení spotřebitelského úvěru na nemovitost určenou k bydlení musí členské státy zajistit, aby výpočet ušlého zisku věřitelem, který zohledňuje paušální výnos z předčasně splacené částky, vedl k tomu, že odškodnění je spravedlivé a objektivní, nepřevyšuje finanční ztrátu věřitele a spotřebiteli neukládá žádnou sankci. Směrnice MCD nevyžaduje, aby byl při takovém výpočtu zohledněn způsob, jakým věřitel předčasně splacenou částku skutečně použije (pozn. zvýrazněno NSS).

[57] Z unijní úpravy a na ni navazující judikatury Soudního dvora EU k problematice předčasného splacení spotřebitelských úvěrů tudíž plynou principy, v jejichž světle lze vnitrostátní právní úpravu vyložit. Z výše citované právní úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že zákonodárce upravil nejen právo spotřebitelů na snížení nákladů spojených s předčasným splacením úvěru, ale v § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru určitým způsobem upravil i právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením úvěru. V této souvislosti je vhodné upozornit, že rozšířený senát NSS zaujal východisko pro výklad transponovaných norem v bodě 40 usnesení ze dne 19. 6. 2024, čj. 10 As 6/2023-62, č. 4617/2024 Sb. NSS. Tím je předpoklad, že zákonodárce v prvé řadě plní svou povinnost vyplývající mu z práva Evropské unie provést transpozici příslušné směrnice. Teprve v druhé řadě může mít zájem na tom, aby úpravu rozšířil či zúžil nad rámec směrnice v rozsahu, ve kterém to unijní právo dovoluje. V takovém případě je však nezbytné, aby takovou volbu učinil jasně a srozumitelně, nikoliv „mimochodem“. Takový úmysl zákonodárce tedy musí být podle rozšířeného senátu dobře rozpoznatelný. Bude tedy na městském soudu, aby se vypořádal s tím, zda jsou uvedené závěry aplikovatelné i na nyní projednávanou věc a v souvislosti s tím vypořádal, v jakém rozsahu zákonodárce odškodnění předpokládané směrnicí MCD do zákona o spotřebitelském úvěru v úpravě obsažené v § 117 odst. 2 převzal, a to i se zohledněním judikatury Soudního dvora EU. Skutečnost, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je právě transpozicí čl. 25 odst. 3 směrnice MCD stěžovatelka dovozovala i odkazem na důvodovou zprávu a závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA), stejně jako se dovolávala právní úpravy de lege ferenda. Ani tyto námitky však městský soud nevypořádal.

[58] Stěžovatelka dále v žalobě podpůrně argumentovala i systematickým výkladem § 117 zákona o spotřebitelském úvěru. Namítala, že žalovaná přehlíží úpravu zakotvenou v § 117 odst. 3 a 4 zákona o spotřebitelském úvěru, z níž lze dovodit, že zákonodárce neměl na mysli zahrnout mezi účelně vynaložené náklady v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru pouze administrativní náklady. Ani systematickým výkladem § 117 zákona o spotřebitelském úvěru se však městský soud nezabýval. Na výše shrnuté otázky vymezené žalobními námitkami tak nelze nalézt v rozsudku městského soudu odpověď, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost.

[59] V rámci žalobních námitek k těmto otázkám nadto stěžovatelka namítala i nepřezkoumatelnost závěrů žalované, která podle stěžovatelky přešla některé zásadní argumenty. Městský soud však pouze uvedl, že způsob vypořádání rozkladových námitek odpovídá požadavkům judikatury Ústavního soudu a NSS, podle níž postačí, že odpověď na dílčí námitku je v rozhodnutí obsažena implicitně. NSS i tu stěžovatelce přisvědčuje, že z těchto úvah městského soudu není zřejmé, zda rozkladové námitky žalovaná vypořádala dostatečně a zda skutečně alespoň implicitně reagovala na klíčové argumenty stěžovatelky, na které poukázala v žalobě. III. b) Přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru

[60] Podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru se ten, kdo je oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr, dopustí přestupku tím, že neumožní spotřebiteli předčasné splacení spotřebitelského úvěru podle § 117 odst. 1.

[61] Spáchání přestupku ve smyslu § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru za porušení zákonných podmínek předčasného splacení spotřebitelského úvěru je navazující spornou otázkou, k níž mířila podstatná část žalobních námitek namítajících zejména porušení zásady nullum crimen sine lege.

[62] Jednání, kterým měla stěžovatelka skutkovou podstatu přestupku podle žalované naplnit, spočívalo v tom, že porušila § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že nesnížila celkové náklady spotřebitelských úvěrů o úrokové náklady, vypočtené jako rozdíl mezi částkou, kterou by získala z úroků u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů do konce období sjednané pevné zápůjční úrokové sazby, a částkou, kterou by získala na úrocích z nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů na bydlení s obdobnými parametry a s pevnou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu odpovídající době zbývající do konce stanovené pevné zápůjční úrokové sazby u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů na bydlení.

[63] Městský soud se v otázce spáchání přestupku stěžovatelkou předně ztotožnil se žalovanou, že skutková podstata přestupku je v § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru definována dostatečně určitě a stěžovatelka ji jednáním popsaným ve výroku prvostupňového rozhodnutí naplnila.

[64] Žalovaná v rozhodnutí o rozkladu dovodila, že z § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plynou věřiteli dvě povinnosti, jejichž porušením může daný přestupek spáchat. První povinností je umožnit spotřebiteli kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru jej zcela nebo zčásti splatit. Druhou povinností je snížit celkové náklady spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Podle žalované tedy § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje současně jak způsob (umožnění předčasného splacení), tak jeho podmínky (zákaz účtovat nedůvodné náklady). Jestliže poskytovatel nesníží celkové náklady spotřebitelského úvěru o výši úroků a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru, nepostupuje podle podmínek stanovaných v § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Fakticky tak brání spotřebiteli v předčasném splacení spotřebitelského úvěru. K odkazu stěžovatelky na § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru žalovaná uvedla, že předmětem řízení je protiprávní jednání spočívající v neoprávněném zatěžování spotřebitelů náklady, které stěžovatelka nebyla oprávněna při předčasném splacení úvěru požadovat. Z výroku prvostupňového rozhodnutí plyne, že uvedené jednání nebylo právně kvalifikováno jako porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž jako porušení § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Náklady věřitele, které jsou v souvislosti s předčasným splacením úvěru označeny jako účelně vynaložené, ale požadavky § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nesplňují, jsou ve skutečnosti náklady podle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, o něž se musí snížit celkové náklady spotřebitelského úvěru.

[65] Ze závěrů žalované tudíž plyne, že pokud by úrokové náklady stěžovatelky podmínky § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru splňovaly, byly by podle žalované oprávněně součástí kalkulace nákladů stěžovatelky oproti nákladům spotřebitele při předčasném splacení úvěru ve smyslu § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak bylo shrnuto výše v části III a) tohoto rozsudku, otázka, zda úrokové náklady představují účelně vynaložené náklady ve smyslu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru však nebyla doposud městským soudem dostatečně posouzena.

[66] Městský soud pak v bodech 123 a 124 svého rozsudku námitky stěžovatelky vypořádal tak, že k porušení § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru dojde i tehdy, jestliže poskytovatel úvěru sice umožní spotřebiteli jeho předčasné splacení, avšak poruší jeho právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Pokud tedy poskytovatel úvěru zkrátí spotřebitele na tomto právu, podle městského soudu jedná v rozporu s § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tím se dopustí přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru, jehož skutková podstata je podle městského soudu koncipována dostatečně určitě.

[67] Městský soud tak v zásadě pouze převzal závěr žalované, který však neodpovídá na námitku stěžovatelky, že žalovaná nepřípustně vybočila ze skutkové podstaty přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru, která o porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nehovoří. Stěžovatelka v žalobě rovněž odkazovala i na jiné rozhodnutí žalované, v němž žalovaná naopak výklad, jaký provedla v nyní posuzované věci, jako nezákonný odmítla. Stěžovatelka dále namítala, že pokud zákon nestanoví dostatečně přesně a jasně, jaké jednání je souladné s § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tím spíše nelze dovodit, že by takové jednání mělo být trestáno podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Tím se městský soud nezabýval.

[68] Citoval-li městský soud v této souvislosti závěry rozsudku soudu v civilní věci čj. 11 Co 145/2023-182, tak ani ty neodpovídají na otázku, zda stěžovatelka spáchala přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Závěry soudu v civilní věci se výkladu dané skutkové podstaty a podřazení jednání stěžovatelky pod znaky skutkové podstaty netýkají. Nevypořádána zůstala i související argumentace, že stěžovatelka je ve skutečnosti trestána za porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, jež však zákon za přestupek neoznačuje. I pokud jde o námitky stěžovatelky, že se nemohla dopustit přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru, městský soud zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností.

[69] NSS v této souvislosti uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti na podporu své argumentace odkázala i na § 154 odst. 1 písm. w) zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se ten, kdo je oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr, dopustí přestupku tím, že požaduje náhradu nákladů za předčasné splacení spotřebitelského úvěru v rozporu s § 117 odst. 3 až 5 zákona o spotřebitelském úvěru. Přistoupením na výklad žalované by se úprava tohoto přestupku stala obsoletní, neboť veškeré případy porušení § 117 odst. 3 až 5 zákona o spotřebitelském úvěru by byly podřaditelné pod § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Ačkoliv takto formulovanou námitku neuplatnila v řízení před městským soudem, jde o přípustnou argumentaci. Jedná se totiž jen o poukaz na další argument systematického výkladu § 154 odst. 1 písm. v). Takový argument by s ohledem na zásadu, že soud zná právo, byl nepochybně oprávněn učinit městský soud i bez námitky. V dalším řízení proto bude na městském soudu, aby v rámci výkladu skutkové podstaty ve smyslu § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru zohlednil i systematiku zákona o spotřebitelském úvěru, pokud jde o jednotlivé skutkové podstaty přestupků, které se vážou k porušení povinností věřitelů v souvislosti s náhradou nákladů souvisejících s předčasným splacením spotřebitelských úvěrů.

[70] S kvalifikací jednání stěžovatelky coby přestupku ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru souvisí rovněž námitka požadující zohlednit pozdější právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatelka v průběhu řízení před městským soudem odkázala na připravovanou novelizaci zákona o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 462/2023 Sb. Dovozovala, že novelizace nejenže odstraňuje nejasnost právní úpravy týkající se oprávněných nákladů věřitele spojených s předčasným splacením spotřebitelského úvěru, ale je pro stěžovatelku příznivější, neboť vylučuje trestnost jednání, za něž byla potrestána. Městskému soudu stěžovatelka v této souvislosti vytýká, že jednání neodročil na dobu po nabytí účinnosti příznivější právní úpravy.

[71] NSS k tomu uvádí, že podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější (shodně § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele se promítá i do řízení před správními soudy. Nejen správní orgán, ale i správní soud je povinen zohlednit změnu právní úpravy, která nabyla účinnosti po právní moci rozhodnutí o přestupku a která je zároveň pro pachatele příznivější (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS). Jde o jednu z výjimek z pravidla dle § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož krajský soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud je povinen zohlednit jak skutečnost, že došlo k dekriminalizaci jednání, za něž byl pachatel potrestán, tak i mírnější trestnost protiprávního jednání (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Hlavním kritériem je celkový výsledek z hlediska trestnosti. Ten se hodnotí podle toho, jakého výsledku by se dosáhlo při aplikaci původní či novelizované právní úpravy, vždy s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu (nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2021, čj. 8 As 43/2019-40, č. 4162/2021 Sb. NSS).

[72] Přestože městský soud nařízené jednání neodročil, jak stěžovatelka požadovala, argumentaci odkazující na novelizaci zákona o spotřebitelském úvěru, jejíž část nabyla účinnosti již v době rozhodování městského soudu v dubnu 2024, se dílčím způsobem věnoval.

[73] K námitce odstranění nejasnosti výkladu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru městský soud pouze v obecné rovině uvedl, že novelizovaná právní úprava nepotvrzuje výklad zákona o spotřebitelském úvěru provedený stěžovatelkou. Podle městského soudu novelizace zákona o spotřebitelském úvěru představuje změnu právní úpravy, nikoli jen její terminologické či formální upřesnění. Z přechodných ustanovení zákona č. 462/2023 Sb. podle městského soudu nevyplývá, že by se tato nová právní úprava měla dotknout spotřebitelských úvěrů, jež byly předčasně splaceny před účinností této novely.

[74] Úvahy městského soudu se tedy jen zcela obecně a úzce týkají toho, že zákon o spotřebitelském úvěru do budoucna umožňuje věřiteli zahrnout do svých nákladů i úrokové náklady vypočítané způsobem upraveným v zákoně (za použití tzv. referenčního úroku, kterého se ve svých procesních stanoviscích dovolává jak stěžovatelka, tak žalovaná).

[75] Pokud však jde o otázku, zda je v době rozhodování městského soudu účinná právní úprava pro stěžovatelku příznivější, či nikoliv, NSS zdůrazňuje, že její zodpovězení musí zahrnout i posouzení toho, zda je pozdější právní úprava na jednání stěžovatelky aplikovatelná. NSS k tomu rovněž připomíná závěry svého rozsudku čj. 8 As 43/2019-40, že „v případě aplikace příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele, tam kde podmínky pro jeho aplikaci nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, není správní soud soudem přezkumným, ale nalézacím. Ohledně posouzení dané otázky se totiž musí řídit právním stavem v době svého rozhodování, byť zde takový právní stav nebyl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud tak v tomto případě bude z povahy věci prvním, kdo se bude danou otázkou zabývat. (…) orgán, který posuzuje, zda se použije zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele, musí podřadit konkrétní čin konkrétního pachatele pod všechna relevantní ustanovení řešící přestupek, celkový výsledek posoudit a podle toho rozhodnout, zda je pozdější právní úprava pro pachatele výhodnější. Jak již bylo uvedeno shora, pokud úprava výhodnější není, má se použít úprava účinná v době spáchání přestupku. Pokud nová právní úprava nabude účinnosti až po vydání rozhodnutí správního orgánu, které nabude právní moci, pak musí tuto úvahu v plném rozsahu učinit krajský soud, i pokud v takovém případě bude muset posoudit i určitý aspekt, který dřívější právní úprava nestanovila. Jen tak je totiž naplněn požadavek, aby krajský soud rozhodoval v plné jurisdikci o trestním obvinění.“

[76] Úvahy městského soudu citovaná judikaturní kritéria aplikace příznivější právní úpravy na protiprávní jednání stěžovatelky, za něž byla postižena, nesplňují. Nevěnují se ani otázce samotného přestupku, resp. trestnosti jednání spočívajícího v požadování úrokových nákladů při předčasném splacení spotřebitelského úvěru ve světle nové právní úpravy. Stěžovatelka byla potrestána za to, že uplatnila úrokové náklady, a s odvoláním na účinnou právní úpravu uvádí, že podle nové právní úpravy je určitou část úrokových nákladů oprávněna požadovat. Městský soud nejenže neposoudil, jaký by byl výsledek aplikace nové právní úpravy na jednání stěžovatelky z hlediska trestnosti, ale z jeho závěrů není ani zřejmé, že by se zabýval tím, zda a v jakém rozsahu byla právní úprava, které se stěžovatelka dovolávala, ke dni jeho rozhodnutí účinná. To je přitom otázkou, kterou si musí soud zodpovědět jako první. V dalším řízení proto bude na městském soudu, aby se těmito otázkami zabýval znovu při zohlednění citovaných závěrů judikatury Ústavního soudu a NSS.

[77] Pokud jde dále o námitku nepřezkoumatelnosti závěrů městského soudu v otázkách výše pokuty a překvalifikování skutku v rozhodnutí o rozkladu, tak i tu shledal NSS důvodnou. S ohledem na obsah žalobních námitek pouhý odkaz městského soudu v bodech 162 až 164 napadeného rozsudku na závěry správních rozhodnutí obou stupňů ani v případě této žalobní argumentace nestačí. Stěžovatelka v žalobě namítala, že žalovaná při stanovení výše pokuty jako polehčující okolnost nezohlednila, že od doby jednání, za které byla stěžovatelka postižena, uplynuly více než 3 roky, přičemž k této otázce argumentovala rovněž judikaturou Ústavního soudu. Dále namítala, že nesouhlasí s tím, že její skutek žalovaná v rozhodnutí o rozkladu kvalifikovala jako trvající přestupek. Podrobnou argumentací dovozovala, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná se nevypořádala s tím, zda je zákonným znakem skutkové podstaty přestupku ve smyslu § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru vyvolání a udržování protiprávního stavu, či zda je protiprávní stav pouze důsledkem protiprávního jednání. S odkazem na judikaturu NSS a Nejvyššího soudu dovozovala, že uvedený přestupek nemůže být trvajícím přestupkem. Městský soud k tomu pouze uvedl, že argumentace žalované je zřetelná, srozumitelná a dostatečná, zohledňující přitěžující a polehčující okolnosti. Žalovaná podle městského soudu vzala v úvahu majetkové poměry stěžovatelky a vypořádala námitky ohledně doby, jež uplynula od vytýkaného skutku, i dobu trvání přestupku a jeho právní kvalifikace. Pokud jde o stanovení pokuty, i s tím se podle městského soudu žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí vypořádala zákonným způsobem. Takto obecné závěry městského soudu tudíž vůbec neodpovídají na výše shrnuté námitky stěžovatelky.

[78] K námitce nezohlednění stanovisek odborníků NSS uvádí, že spor je veden o právní otázky. V takovém případě se soud se stanovisky odborníků vyrovnává jako se závěry podporujícími stanovisko stěžovatelky, které v rámci své žalobní argumentace vzala za své, a není vázán pouze stanoviskem žalované, jak mylně v této věci městský soud uvedl. Tak tomu bylo i v případě žalobní námitky shrnující názory doc. Ing. D., kterými stěžovatelka argumentovala na podporu své argumentace k námitce ekonomické udržitelnosti poskytování hypotéčních úvěrů. V doplnění žaloby pak stěžovatelka odkázala na závěry JUDr. P. Č. a expertního stanoviska Vysoké školy ekonomické, kterými argumentovala již v řízení před žalovanou k tomu, že cílem právní úpravy předčasného splacení spotřebitelského úvěru je neutrální právní úprava v tom směru, že stěžovatelka sice nemá právo na zisk, ale nemá jí předčasným splacením úvěru vzniknout ani ztráta. Tuto argumentaci však městský soud vůbec nevypořádal. Bude proto na městském soudu, aby v dalším řízení reagoval na tuto žalobní argumentaci stěžovatelky a vypořádal se s předestřenými stanovisky, která stěžovatelka učinila součástí svých podání. Zároveň platí, že pokud soud odpoví na sporné právní otázky v míře dostatečně odpovídající podstatě žalobních námitek, může názory odborníků vypořádat i implicitně.

[79] Protože napadený rozsudek městského soudu, pokud jde o sporné právní otázky, jako přezkoumatelný neobstojí, je již nadbytečné, aby se NSS zabýval kasačními námitkami ohledně procesních vad postupu městského soudu. Jde o námitky týkající se zaslání vyjádření žalované v řádu dnů před nařízeným jednáním, neodročení jednání a způsobu vypořádání návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí žalované bez jednání. Jejich posouzení by bylo čistě akademické a na věc by nemělo žádný vliv, neboť městský soud se bude věcí zabývat opětovně. IV. Závěr a náklady řízení

[80] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené rozsudek městského soudu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm tento soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení se městský soud přezkoumatelně vypořádá se žalobními námitkami a bude se z úřední povinnosti zabývat tím, zda je účinná právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru pro stěžovatelku příznivější či nikoliv.

[81] Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 5. srpna 2025 Petr Mikeš předseda senátu