8 As 25/2022- 68 - text
8 As 25/2022-72
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Martina Jakuba Bruse a Petra Mikeše v právní věci žalobce: M. D., zastoupen Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. M. J., zastoupen Mgr. Janem Morávkem, advokátem, se sídlem Jeseniova 245/1, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2019, čj. KUZL-22262/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2022, čj. 34 A 5/2019-106,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Nejvyšší správní soud se v tomto usnesení zabýval tím, zda je přijatelná kasační stížnost žalobce (dále „stěžovatel“) brojící proti závěru krajského soudu, že se dopustil přestupku spočívajícího v porušení povinnosti při odbočování neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, tedy zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).
[2] Městský úřad Luhačovice (dále „správní orgán prvního stupně“) uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Stěžovatel se jej měl dopustit tím, že dne 24. 8. 2016 kolem 6:56 hodin v Luhačovicích na silnici č. II/492 ve směru jízdy od centra Luhačovic na Uherský Brod vozidlem Ford Ranger odbočoval vlevo k čerpací stanici, aniž by dbal zvýšené opatrnosti, a ohrozil tak řidiče motocyklu Ducati Monster (osoba zúčastněná na řízení, dále poškozený), který stěžovatele předjížděl. Následně došlo ke střetu obou vozidel, v jehož důsledku poškozený utrpěl těžké zranění s dobou léčení cca 12 týdnů, došlo též k materiální škodě. Správní orgán prvního stupně uložil stěžovateli pokutu ve výši 25 000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení 1 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím snížil uloženou pokutu na 23 000 Kč. Ve zbylém rozsahu odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně, který žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[5] Krajský soud uvedl, že odevzdání věci podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu správnímu orgánu k projednání přestupku není rozhodnutím o vině a správní orgán není vázán právním posouzením věci policejním orgánem či státním zástupcem. Poukázal na princip tzv. omezené důvěry a příslušnou judikaturu NSS. U tohoto přestupku není zavinění založeno na úmyslném jednání. Při posouzení zavinění je nutno věnovat pozornost konkrétním skutkovým okolnostem, zejména časovému úseku, během něhož se řidič rozhoduje a zjišťuje, zda může odbočovací manévr provést. Následně je nutno posoudit, zda měl dostatečný čas k tomu, aby předjíždějící vozidlo spatřil a mohl adekvátně zareagovat.
[6] Z revizního znaleckého posudku Ing. Kaplánka (dále „revizní posudek“) krajský soud citoval, že motocykl zahájil předjížděcí manévr v čase 2,35 s před střetem a nájezd do levého jízdního pruhu dokončil v čase 0,35 s před střetem. Jako technicky přijatelnou vyhodnotil revizní posudek pouze variantu, že se stěžovatelovo vozidlo od výjezdu z čerpací stanice pohybovalo pomalu a bez zastavení začalo odbočovat vlevo zpět k čerpací stanici. K možnostem zabránění střetu revizní posudek uvedl, že stěžovatel zahájil odbočování vlevo v době, kdy již byl předjížděn motocyklem, který při řádném přesvědčení se o situaci mohl vidět a jeho předjížděcí manévr mohl rozpoznat či předpokládat. Stěžovatel mohl motocykl pozorovat již při výjezdu od čerpací stanice. Podle revizního posudku neměl poškozený reálnou možnost střetu zabránit. Stěžovatel mu vytvořil náhlou překážku. To by platilo i v případě, že by se motocykl pohyboval dovolenou rychlostí. V revizním posudku je podrobně vysvětleno, že závěry posudku Ing. Rochly a odborného vyjádření Ing. Vlka týkající se pojetí předstřetového průběhu nehodového děje, možnosti zabránění střetu a dalších aspektů nehodového děje jsou problematické či nekorektní.
[7] Podle krajského soudu uvedl žalovaný dostačující a logické důvody, proč se přiklonil k závěrům revizního posudku a posudku Ing. Bradáče. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Stěžovatel měl jako odbočující řidič dostatek času (2 až 3 s), aby předjíždějící motocykl spatřil a zareagoval. Variantu, že by stěžovatel před zahájením odbočovacího manévru zastavil a čekal, než projedou protijedoucí vozidla, nepovažoval krajský soud za pravděpodobnou. Poškozený by totiž předjížděcí manévr nezahájil, pokud by jeho provedení bránila protijedoucí vozidla. Možnost kontroly situace za stěžovatelovým vozidlem snižovala skutečnost, že střední zpětné zrcátko ukazovalo pouze prostor uvnitř vozidla. Toho si byl stěžovatel vědom, přesto se před zahájením odbočovacího manévru nepřesvědčil, zda není předjížděn. Přijíždějící motocykl mohl registrovat již při výjezdu od čerpací stanice.
[8] Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v žalobě bazíroval na posudku Ing. Rochly, aniž by důvodně zpochybnil závěry revizního posudku, který k posudku Ing. Rochly vznesl četné výtky. Krajský soud považoval za logické, že poškozený nemohl vědět, že se stěžovatel bude na čerpací stanici vracet, tj. že bude odbočovat vlevo. Správní orgány si opatřily sadu důkazů, z nichž lze učinit závěr, že se stěžovatel skutku dopustil. Revizní posudek pokládal krajský soud za objektivní, úplný a přesvědčivý, zvláště ve vztahu k průběhu nehodového děje. Odborné posouzení Ing. Vlka nevneslo do závěrů revizního posudku důvodné pochybnosti. Skutečnost, že se nepodařilo zajistit další kamerové záznamy, činila zjišťování skutkového stavu obtížnějším, nikoli nemožným. Důvody, proč nebyly zajištěny další kamerové záznamy, nejsou pro posuzovanou věc podstatné.
[9] Podle krajského soudu nelze dovozovat, že by se na poškozeného vztahovala některá ze situací, v nichž řidič nesmí předjíždět. Prokázáno nebylo porušení zákazu předjíždění vozidla dávajícího znamení o změně směru jízdy vlevo (nebylo možné prokázat, zda stěžovatel a poškozený dávali znamení o změně směru jízdy). Tato skutečnost byla hodnocena ve prospěch stěžovatele tak, že měl zapnutý ukazatel změny směru jízdy pro odbočení vlevo. To však nemůže stěžovatele vyvinit z přestupkového jednání, jehož podstatou je povinnost neohrozit při odbočování řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti. Porušení zákazu předjíždění v situaci vymezené v § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu správní orgán prvního stupně prověřoval, prokázáno nebylo. Stěžovatelova tvrzení o úmyslném porušení zákazu předjíždění a o úmyslném překročení nejvyšší dovolené rychlosti ze strany poškozeného nemají oporu ve správním spisu.
[10] Porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu obecně nebrání vzniku odpovědnosti stěžovatele. Povinnost řidiče odbočujícího vlevo nekončí tím, že začne dávat znamení o změně směru jízdy. Je povinen ověřit, zda mu situace v provozu dovoluje odbočovací manévr provést. To stěžovatel neučinil, počínal si neopatrně a svým jednáním způsobil dopravní nehodu. Spoluzavinění poškozeného (byl potrestán za přestupky spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti cca o 20 km/h a porušení povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně) nemohlo být důvodem k tomu, aby stěžovateli nebyla přestupková odpovědnost za způsobení újmy na zdraví přičítána. Příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem nebyla přerušena, přestože k ní přistoupila další skutečnost v podobě jednání poškozeného. Není pravdou, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného. Zanedbání potřebné míry opatrnosti stěžovatele bylo založeno na zhodnocení pečlivě zanalyzovaného nehodového děje, jeho průběhu, příčin i následku. Pro odpovědnost stěžovatele není rozhodné, jaký podíl na dopravní nehodě měl poškozený.
[11] K námitce požadující aplikovat princip in dubio pro reo krajský soud uvedl, že ačkoli některé veličiny (např. rychlost vozidel v průběhu nehodového děje) nebylo možné stanovit přesně, dostačují provedené důkazy k přijetí závěru, že skutek se stal způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Důkazy, z nichž přijatý závěr nevyplývá (zejména posudek Ing. Rochly), správní orgány legitimně hodnotily jako důkazy, na nichž závěry o průběhu nehodového děje stavět nelze. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a poškozeného, repliky stěžovatele
[12] Stěžovatel namítal, že dodržel všechny povinnosti, jež jsou na řidiče kladeny právními předpisy i soudní praxí. Krajský soud nekriticky vycházel ze znaleckého posudku znalce Krpálka (pozn. NSS: myšlen revizní posudek Ing. Kaplánka). Znalci Ing. Kaplánek, Ing. Rochla a Ing. Bradáč mají stejnou odbornost, jsou srovnatelní a dospěli k odlišným závěrům. K prokázání viny v souladu s § 3 správního řádu je nezbytné, aby závěry všech znalců včetně Ing. Vlka přezkoumal znalecký ústav. Závěr krajského soudu, že se stěžovateli nepodařilo spolehlivě vyvrátit správnost závěrů znalce Ing. Kaplánka, je v rozporu s povinností správních orgánů a soudu prokázat vinu nade vši pochybnost. Nebylo povinností stěžovatele prokazovat nesprávnost závěrů tohoto znalce. V jeho prospěch svědčí posudek Ing. Rochly, odborné vyjádření Ing. Vlka a stanoviska státního zastupitelství, která označují za viníka nehody poškozeného. Znalci Ing. Rochla a Ing. Vlk hodnotili nehodový děj z časového hlediska správně, pokud určili okamžik vzniku kritické situace dříve než znalec Ing. Kaplánek. Odborné vyjádření Ing. Vlka je pozdější než posudek Ing. Kaplánka.
[13] Dále stěžovatel polemizoval se závěry znalce Ing. Kaplánka a namítal, že na bezpečné odbočení by potřeboval přes 2 s a že nemohl stihnout zareagovat. Nesouhlasil s tím, že k jeho tíži bylo přičteno zpětné zrcátko v kabině neposkytující výhled na situaci za vozidlem. Znalec Ing. Kaplánek měl posoudit manévr odbočení vlevo tak, že započal již v okamžiku, kdy stěžovatel zapnul znamení o změně směru jízdy. Poškozený tudíž předjížděl odbočující vozidlo a je viníkem dopravní nehody. Krajský soud klade na stěžovatele přehnané nároky a má nereálné požadavky, aby předvídal riskantní rychlou jízdu a předjíždění vozidla, které dává znamení o změně směru jízdy, a to na poslední chvíli (znalci označeno jako „myška“). Zároveň krajský soud požadoval reakci v podobě zabránění dopravní nehodě v časovém úseku 2 s, ve kterém měl stěžovatel ještě sledovat dopravní situaci při odbočování, což je nereálné. Krajský soud připustil, že výpočty v posudcích jsou do jisté míry pochybné. Podle stěžovatele proto lze aplikovat princip in dubio pro reo. Státní zastupitelství bylo při znalosti spisu a všech posudků přesvědčeno o vině poškozeného, dva znalci rovněž. Podle zásady in dubio pro reo má být v případě rozporů ve skutkovém ději proveden další důkaz. To krajský soud neučinil, přihlédl jen k závěrům znalce Ing. Kaplánka a nedostatečně zjistil skutkový stav. Stěžovatel přestupek nespáchal.
[14] Závěr krajského soudu, že bylo možno vycházet jen z kamerového záznamu, nemá oporu v důkazním materiálu. Na dotaz, proč byl zajištěn záznam jen z jedné z osmi kamer čerpací stanice, policejní orgán odpověděl, že záznam zajištoval policista přímo podřízený otci poškozeného. Se záznamem mohlo být manipulováno. Správní orgány nevyhledaly důkazy k tomu, zda poškozený porušil § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu. Potrestání poškozeného nebrání soudu, aby přihlédl k tomu, jak se choval před vznikem nehody a zda jeho chování nebylo příčinou nehody.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel opakuje již vypořádané námitky. Vytrhává je z kontextu provedených důkazů s cílem navodit dojem nejistoty skutkového stavu. Podle krajského soudu však byl přestupek spolehlivě prokázán a námitky stěžovatele spolehlivě vyvráceny. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[16] Poškozený ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že nehodový děj byl objasněn dostatečně, zejména posudky znalců Ing. Bradáče a Ing. Kaplánka. Ztotožnil se se závěry krajského soudu. Kasační stížnost nepřináší žádnou významnou argumentaci. Navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost nebo zamítl.
[17] Stěžovatel v replice namítal, že dokazování nepovažoval za dostatečné, a proto v předchozím řízení navrhl důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Uvedl, že dlouhodobě upozorňoval na nesrovnalosti znaleckých posudků a jejich odlišné závěry. Žádný posudek nebyl zadán jako revizní. Navíc znalec, jehož závěry mají stejnou právní váhu jako závěry znalců Ing. Bradáče a Ing. Rochly, nemůže vypracovat přesvědčivý revizní posudek. To může učinit jen znalecký ústav. Posudek Ing. Kaplánka nepracoval se všemi posudky a odbornými vyjádřeními založenými ve spisu. Otázka, jestli stěžovatel poškozeného viděl, nijak nesouvisí s tím, zda mohl důvodně předpokládat, že jej poškozený začne předjíždět v průběhu odbočování, na poslední chvíli a ve velké rychlosti. Správní orgány a krajský soud vycházely z toho, že stěžovatel měl zapnuté znamení o změně směru jízdy. To mělo poškozeného varovat, že stěžovatel bude odbočovat. Stěžovatel nemohl předpokládat, že poškozený zahájí riskantní předjížděcí manévr. Poukázal na závěr znalce Ing. Rochly, že kdyby poškozený přizpůsobil rychlost, k nehodě by patrně nedošlo. Dále stěžovatel zopakoval část své argumentace obsažené v kasační stížnosti.
[18] Poškozený v duplice setrval na svém předchozím vyjádření. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není přijatelná. III.1 Nepřípustné kasační námitky
[20] Nejvyšší správní soud se předně zabýval přípustností uplatněných kasačních námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[21] V nyní řešené věci stěžovatel v žalobě, resp. ve lhůtě pro podání žaloby, neuplatnil řadu námitek, se kterými přichází v kasační stížnosti a v replice. Stěžovatel v žalobě nevznesl žádné námitky směřující proti reviznímu posudku znalce Ing. Kaplánka. Nezpochybňoval, že se jedná o revizní posudek, a nenamítal, že tento znalec nepracoval se všemi posudky a odbornými vyjádřeními založenými ve spisu. Stěžovatel v žalobě ani netvrdil, že odborné vyjádření Ing. Vlka je pozdější než posudek Ing. Kaplánka. Nenamítal, že všichni znalci mají stejnou odbornost, jsou srovnatelní a že jejich závěry měl přezkoumat znalecký ústav. Stěžovatel v žalobě rovněž netvrdil, že na dotaz správního orgánu, proč byl zajištěn záznam jen z jedné z osmi kamer čerpací stanice, policejní orgán odpověděl, že záznam zajištoval policista přímo podřízený otci poškozeného. Nenamítal ani, že se záznamem mohlo být manipulováno. V případě všech těchto námitek se jedná o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před krajským soudem. Tyto kasační námitky jsou proto nepřípustné.
[22] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v řízení před krajským soudem v replice ze dne 12. 4. 2019 stěžovatel provedl rozbor závěrů znalců Ing. Rochly, Ing. Bradáče a Ing. Vlka. Zmínil také posudek Ing. Kaplánka, poukázal na některé rozpory posudků a navrhl provedení revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem. Takový posudek si podle stěžovatele měly opatřit již správní orgány. Tuto repliku stěžovatel podal až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která představuje limit pro rozšíření žaloby o nové žalobní body. Stěžovatelova argumentace týkající se jednotlivých znaleckých posudků a jeho námitka, že si správní orgány měly opatřit revizní znalecký posudek znaleckého ústavu, nerozvíjí žádný ze žalobních bodů uplatněných v žalobě. Jedná se o nový žalobní bod. Vzhledem k tomu, že jde o žalobní bod opožděný, nebylo povinností krajského soudu se jím zabývat. Ani obsah repliky stěžovatele ze dne 12. 4. 2019 tak nic nemění na závěru Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti výše uvedených námitek. III.2 Nepřijatelnost kasační stížnosti
[23] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Při rozhodování o přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vychází z judikaturou ustálených kritérií, která pramení ze závěrů usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Tyto závěry jsou použitelné i po novele soudního řádu správního (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 11). Nejvyšší správní soud proto přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu.
[24] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že při posouzení přijatelnosti kasační stížnosti nemohl přihlédnout k tomu, že stěžovatel podal žalobu 6. 2. 2019 a krajský soud o ní rozhodl až 17. 1. 2022. Podle čl. II zákona č. 77/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, o kasační stížnosti podané proti rozhodnutí krajského soudu vydanému do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodne Nejvyšší správní soud podle dosavadních právních předpisů. Citovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 4. 2021. Posuzování přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, podle § 104a odst. 1 s. ř. s. proto dopadá na všechny kasační stížnosti podané proti rozhodnutím krajského soudu vydaným po 31. 3. 2021, a to bez ohledu na to, jak dlouho řízení o žalobě před krajským soudem trvalo.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že jeho vina nebyla prokázána nade vši pochybnost, že krajský soud nekriticky vycházel ze závěrů znalce Ing. Kaplánka a že nedoplnil dokazování.
[26] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že pokud se ve správním řízení objevují vzájemně rozporné znalecké posudky ve smyslu § 56 správního řádu, musí správní orgán tyto rozpory odstranit; vhodným způsobem odstranění těchto rozporů je výslech znalců, případně pořízení revizního znaleckého posudku (rozsudky NSS ze dne 2. 7. 2015, čj. 9 As 206/2014-48, č. 3283/2015 Sb. NSS, ze dne 1. 7. 2010, čj. 7 Afs 50/2010-60, č. 2138/2010 Sb. NSS, či ze dne 14. 6. 2017, čj. 10 As 10/2016-54). Těmito závěry judikatury se správní orgán prvního stupně v nyní řešené věci řídil, neboť z důvodu rozporů v závěrech znaleckých posudků znalců Ing. Bradáče a Ing. Rochly usnesením ze dne 17. 8. 2017 přibral soudního znalce Ing. Kaplánka k podání revizního znaleckého posudku. V tomto posudku se Ing. Kaplánek podrobně vyjádřil k oběma předchozím znaleckým posudkům a přesvědčivě vysvětlil, proč některé závěry Ing. Rochly (s nimiž se ztotožnil také Ing. Vlk) označil za problematické a nekorektní. Jednalo se právě o závěry, jichž se dovolává stěžovatel (mimo jiné závěr, že kdyby poškozený nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost, k nehodě by patrně nedošlo).
[27] Problematikou doplnění dokazování soudem podle § 77 odst. 2 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99. Podle ustálené judikatury soud nemusí provést všechny navržené důkazy, svůj postup však musí přesvědčivě odůvodnit (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS). Krajský soud, který nepovažoval za potřebné provádět dokazování nad rámec zjištěného skutkového stavu, ze závěrů této judikatury vyšel a neodchýlil se od nich.
[28] Podstata další argumentace stěžovatele spočívá v tom, že nemohl v pouhých dvou vteřinách reagovat na to, že jej bude při odbočování vlevo na poslední chvíli předjíždět poškozený na motocyklu rychlostí o 20 km/h vyšší, než byla v daném místě dovolena.
[29] Tato argumentace se týká výkladu § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tím se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, a to i ve vztahu k situacím, kdy řidiče během odbočování vlevo předjíždělo jiné vozidlo. Z této judikatury plyne, že řidič je před odbočením vlevo mj. povinen se přesvědčit, zda není předjížděn jiným vozidlem. Nelze totiž spoléhat na to, že všichni ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích dodržují své povinnosti. Pro posouzení odpovědnosti za porušení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu je proto nerozhodné, zda řidič předjíždějícího vozidla jednal protiprávně (rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2012, čj. 2 As 67/2011-89). Výjimku by představovala pouze situace, pokud by řidič předjíždějícího vozidla porušoval pravidla silničního provozu hrubým a úmyslným způsobem tak, že by řidič odbočujícího vozidla nemohl takto závažné porušení dopravních pravidel předvídat, ač postupoval se zvýšenou opatrností (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, bod 22, rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, čj. 2 As 66/2016-32, bod 17, rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2021, čj. 9 As 120/2021-24, body 16 a 20).
[30] Po odbočujícím řidiči nelze spravedlivě požadovat, aby stačil zareagovat, pokud by měl před odbočením neúměrně krátký časový okamžik. Pozornost mezi sledováním vozovky v protisměru jízdy a ve směru jízdy přeskakuje zhruba ve frekvenci jedné či dvou sekund, přičemž přirozeně řidič věnuje pozor především protisměru (body 19 a 20 rozsudku čj. 2 As 66/2016-32). V rozsudku ze dne 4. 5. 2020, čj. 10 As 262/2018-29, shledal Nejvyšší správní soud časový úsek tří vteřin za dostatečný pro to, aby řidič před vlastním odbočením vlevo zkontroloval v levém zpětném zrcátku, zda není předjížděn. Vždy je však třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu, tj. zda řidič mohl v konkrétním případě pohledem do zpětného zrcátka zjistit, že jej již předjíždí jiné vozidlo (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2020, čj. 3 As 102/2018-29, bod 24). Dvě vteřiny podle Nejvyššího správního soudu představují již hraniční dobu pro provedení kontroly levého zpětného zrcátka. Je proto třeba zvážit všechny relevantní okolnosti skutkového děje (body 25 a 27 rozsudku čj. 9 As 120/2021-24).
[31] Krajský soud ze závěrů výše citované judikatury vyšel (odstavce 45 až 48 napadeného rozsudku) a neodchýlil se od nich. Posoudil konkrétní skutkové okolnosti odbočování stěžovatele, a to zejména s ohledem na závěry revizního posudku. Vzal v potaz, že stěžovatel byl předjížděn rychle jedoucím motocyklem, který však mohl vidět ve zpětném zrcátku, pokud by se do něj podíval, a o jehož existenci měl navíc vědět již od okamžiku, kdy vyjel od čerpací stanice. Zároveň přihlédl k tomu, že poškozený nemohl vědět, že se stěžovatel bude na čerpací stanici vracet, tj. že bude odbočovat vlevo. Krajský soud dále zohlednil, že možnost kontroly situace za stěžovatelovým vozidlem snižovala skutečnost, že střední zpětné zrcátko ukazovalo pouze prostor uvnitř vozidla. Toho si byl stěžovatel vědom, přesto se před zahájením odbočovacího manévru nepřesvědčil, zda není předjížděn. Krajský soud dále poukázal na to, že poškozený neměl reálnou možnost střetu zabránit, stěžovatel mu vytvořil náhlou překážku. To by platilo i v případě, že by se motocykl pohyboval dovolenou rychlostí.
[32] Nejvyšší správní soud zároveň již v rozsudku čj. 9 As 120/2021-24 posoudil, že dvě vteřiny představují hraniční časový úsek, kdy řidič ještě může před vlastním odbočením vlevo zkontrolovat v levém zpětném zrcátku, zda není předjížděn. Nejde proto o otázku, která by nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena. Z výše citované judikatury zároveň vyplývá, že řidič musí obecně počítat s tím, že může být v okamžiku odbočování vlevo předjížděn jiným vozidlem, a to i v případě, jednal-li řidič předjíždějícího vozidla protiprávně (viz body [29] a [30] výše).
[33] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka upozorňují na princip in dubio pro reo. Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud připustil, že výpočty v posudcích jsou do jisté míry pochybné, dezinterpretuje napadený rozsudek. Krajský soud pouze konstatoval, že některé veličiny nebylo možno stanovit zcela přesně. Zároveň však uvedl, že provedené důkazy dostačují k závěru, že se skutek stal tak, jak byl popsán ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nenastaly tedy pochybnosti o skutkovém stavu, které by mohly vyvolat postup podle zásady in dubio pro reo.
[34] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány a krajský soud vycházely z toho, že měl zapnuté znamení o změně směru jízdy. To mělo poškozeného varovat, že stěžovatel bude odbočovat. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná, že ve správním řízení nebylo možné prokázat, zda stěžovatel a poškozený dávali znamení o změně směru jízdy. Tuto skutečnost krajský soud hodnotil ve prospěch stěžovatele tak, že měl zapnuté znamení o změně směru jízdy. Krajský soud však zároveň v odstavci 56 napadeného rozsudku uvedl, že tuto skutečnost nebylo možno postavit najisto, a proto ji nelze přičítat k tíži poškozeného. Současně krajský soud trefně upozornil, že se stěžovatel pro přijíždějící vozidla nikoli zcela logicky vracel na čerpací stanici, odkud předtím vyjel. Znamení o změně směru jízdy vlevo, pokud skutečně bylo zapnuté, tak mohlo být ostatními účastníky silničního provozu vnímáno jako důsledek odbočování vlevo při výjezdu z čerpací stanice. Ani tato námitka tak nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.
[35] K otázce, zda jsou správní orgány rozhodující o přestupku vázány právním posouzením věci policejním orgánem či státním zástupcem, se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2018, čj. 7 As 245/2018-28. Ani stěžovatelova námitka, že v jeho prospěch svědčí stanoviska státního zastupitelství, tak přijatelnost kasační stížnosti nezakládá, neboť krajský soud se od závěrů této judikatury neodchýlil. IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal žádné zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.
[37] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. podle úspěchu ve věci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[38] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě však v řízení o kasační stížnosti žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala. Poškozený proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 23. října 2023
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu