8 Azs 52/2023- 53 - text
8 Azs 52/2023-55 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Václava Štencla v právní věci žalobce: W. K., zast. JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem Harantova 511/14, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Hradčanské nám. 5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2022, čj. 307172-2/2022-VO, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2023, čj. 17 A 28/2022-39,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Zdeňku Knaizlovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím shledal, že rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu ze dne 1. 8. 2022, o zamítnutí žádosti žalobce o krátkodobé vízum č. TUNI 2022 06 16 0001, je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Manželství žalobce s občankou ČR (I. D.) správní orgány hodnotily jako uzavřené za jediným účelem, kterým je záměr žalobce požívat právo volného pohybu a pobytu na území členských států EU, jakož i další související práva, jež by mu jinak nepříslušela.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem zamítl. Doplnil dokazování o výslech manželky žalobce a připustil, že ta uvedla řadu nových skutečností ohledně vztahu se žalobcem. K tomu nicméně dodal, že k novým skutečnostem, které správnímu orgánu nebyly známy, nelze v soudním řízení přihlížet a mohou být zohledněny v případné nové žádosti. Soud nepochyboval, že manželka žalobce neuzavřela sňatek účelově (z jejího výslechu je zřejmé, že z její strany náklonnost k manželovi trvá a nejde o krátkodobou záležitost). Vztah se vyvíjí, přestože bydlí každý trvale v jiné zemi. Tyto skutečnosti však správním orgánům v době rozhodování nebyly známy, manželé tyto detaily o společném životě ve správním řízení neuváděli, tudíž nelze přičítat správnímu orgánu nedostatky skutkových zjištění. Krajský soud zdůraznil, že z dosud zjištěných skutečností, které žalobce sám uváděl v předchozím správním řízení, nelze jeho upřímnou snahu o rozvíjení manželského vztahu dovodit. V minulosti neúspěšně usiloval o vízum do Francie. Před žalobkyní měl vztah s jinou občankou ČR. O ruku žalobce manželku požádal po poměrně krátké době s ohledem na počet a délku osobních setkání. Větší intenzita vzájemného vztahu vyplynula teprve z nové výpovědi manželky. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že ani z výpovědi manželky nevyplynulo, že by se žalobce nějak aktivně připravoval na život v ČR, že by vyvíjel jakoukoli snahu seznámit se s jazykem, reáliemi a prostředím, ve kterém má dlouhodobě žít. Manželka žalobce zatím pouze potvrdila, že se žalobce během jejich vztahu zlepšil v němčině, v které spolu komunikují, což nelze označit za dostačující aktivitu ze strany žalobce v přípravách na život právě v ČR. Krajský soud zdůraznil, že musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a v tomto směru žalovaný nepochybil, pokud na základě skutečností sdělených ve správním řízení dospěl k závěru o nutnosti zamítnutí žádosti.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem zamítl. Doplnil dokazování o výslech manželky žalobce a připustil, že ta uvedla řadu nových skutečností ohledně vztahu se žalobcem. K tomu nicméně dodal, že k novým skutečnostem, které správnímu orgánu nebyly známy, nelze v soudním řízení přihlížet a mohou být zohledněny v případné nové žádosti. Soud nepochyboval, že manželka žalobce neuzavřela sňatek účelově (z jejího výslechu je zřejmé, že z její strany náklonnost k manželovi trvá a nejde o krátkodobou záležitost). Vztah se vyvíjí, přestože bydlí každý trvale v jiné zemi. Tyto skutečnosti však správním orgánům v době rozhodování nebyly známy, manželé tyto detaily o společném životě ve správním řízení neuváděli, tudíž nelze přičítat správnímu orgánu nedostatky skutkových zjištění. Krajský soud zdůraznil, že z dosud zjištěných skutečností, které žalobce sám uváděl v předchozím správním řízení, nelze jeho upřímnou snahu o rozvíjení manželského vztahu dovodit. V minulosti neúspěšně usiloval o vízum do Francie. Před žalobkyní měl vztah s jinou občankou ČR. O ruku žalobce manželku požádal po poměrně krátké době s ohledem na počet a délku osobních setkání. Větší intenzita vzájemného vztahu vyplynula teprve z nové výpovědi manželky. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že ani z výpovědi manželky nevyplynulo, že by se žalobce nějak aktivně připravoval na život v ČR, že by vyvíjel jakoukoli snahu seznámit se s jazykem, reáliemi a prostředím, ve kterém má dlouhodobě žít. Manželka žalobce zatím pouze potvrdila, že se žalobce během jejich vztahu zlepšil v němčině, v které spolu komunikují, což nelze označit za dostačující aktivitu ze strany žalobce v přípravách na život právě v ČR. Krajský soud zdůraznil, že musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a v tomto směru žalovaný nepochybil, pokud na základě skutečností sdělených ve správním řízení dospěl k závěru o nutnosti zamítnutí žádosti.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítl předně, že krajský soud zatížil daný rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. S odkazem na judikaturu poukázal na to, že se nezaobíral tvrzeným a stěžovatelem doloženým úmyslem vést s manželkou společnou domácnost. Závěr žalovaného převzatý krajským soudem hodnotící jeho tzv. imigrační potenciál je mylný a nadbytečný. Žalovaný ani krajský soud nepřihlédli ke skutečnostem hovořícím ve prospěch stěžovatele a ke shodným údajům, které stěžovatel a jeho manželka při pohovorech uvedli. Ignorovali míru shody v jejich výpovědích v řadě otázek naopak detaily, které zmínili, nelze považovat za zásadní rozpory ve výpovědích. V souladu s existující judikaturou nelze aprobovat ani postup, kdy jsou hodnocena jen tzv. negativní indikativní kritéria. Ani úplně nesplnění tzv. pozitivních indikativních kritérií ještě samo o sobě nemusí znamenat, že se jedná o účelový sňatek. Krajský soud provedl navržený výslech manželky stěžovatele a ten mohl ve spojení s navrženým výslechem stěžovatele v souhrnu prokázat, jaký je úmysl stěžovatele stran budoucího vývoje manželství a učinit si patřičný úsudek o dosavadním vztahu manželů. Krajský soud se nevypořádal ani s tvrzením stěžovatele ohledně společného komunikačního jazyka. Nízkou či snad dokonce nulovou komunikační potřebu mezi stěžovatelem a jeho manželkou žalovaný neprokázal. Za zcela nepodloženou pak stěžovatel označuje domněnku krajského soudu, podle něhož má stěžovatel v úmyslu po získání víza pobývat v německém kulturním okruhu.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost případně její zamítnutí. Ztotožnil se s odůvodněním napadeného rozsudku a setrval na tom, že dané manželství bylo uzavřeno účelově. Krajský soud se vypořádal se všemi uplatněnými žalobními námitkami. Zdůraznil, že podle judikatury pro závěr o účelovosti manželství stačí, že účelově jedná pouze jeden z manželů. Dodal, že zkoumání socioekonomického zázemí je jednou z esenciálních součástí přezkumu vízové žádosti. Nesouhlasí ani s tím, že by se správní orgány zaměřily pouze na negativní indikativní kritéria. Správní orgány ani soud nezaložily své závěry pouze na tom, že stěžovatel nic neví o ČR. Kasační námitky stěžovatele zpochybňují jen dílčí skutková zjištění a nemohou založit přesah vlastních zájmů stěžovatele dle § 104a odst. 1 s. ř. s. II.
[5] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že vzhledem k tomu, že v dané věci rozhodoval samosoudce, přistoupil po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti ke zkoumání její přijatelnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry lze vztáhnout i na ostatní typy řízení, v nichž se otázka přijatelnosti kasační stížnosti posuzuje (k tomu srov. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[6] Podle existující judikatury tedy bude kasační stížnost přijatelná, pokud: (i) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (ii) se týká právních otázek řešených rozdílně; (iii) je třeba judikaturního odklonu; či (iv) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti v nynější věci zjevně směřují k důvodu čtvrtému, který je však jen výjimečným nástrojem pro řešení zásadních pochybení. Sestává především ze dvou typizovaných situací: (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, či (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V takovém případě je však třeba, aby se jednalo skutečně o zásadní pochybení krajského soudu. Případná nevýrazná pochybení při výkladu zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (viz zmíněné usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39, jakož i řadu navazujících rozhodnutí NSS, např. usnesení z 31. 1. 2018, čj. 1 Azs 379/2017-26 či z 15. 12. 2022, čj. 8 Azs 195/2022-28).
[7] V nynější věci stěžovatel nijak konkrétně netvrdí, v čem okolnosti jeho případu splňují podmínky přijatelnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. a judikatury Nejvyššího správního soudu. Ve své argumentaci se omezuje na věc samou, tedy zpochybnění zákonnosti napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného.
[8] V obecné rovině lze ke uplatněné kasační argumentaci dále předeslat, že žalovaný i krajský soud vycházeli při posuzování účelovosti uzavření sňatku ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a ze sdělení Evropské komise ze dne 26. 9. 2014 č. KOM(2014) 604 a ze dne 2. 7. 2009 č. KOM(2009) 313. Posledně zmíněné sdělení obsahuje indikativní kritéria poukazující na to, že zneužití práva uzavřením účelového sňatku je spíše nepravděpodobné (pozitivní kritéria), nebo spíše pravděpodobné (negativní kritéria). Posouzení indikativních kritérií je soudy používáno jako vodítko pro učinění závěru o účelovosti uzavření sňatku (rozsudky NSS ze dne 9. 12. 2015, čj. 4 Azs 228/2015 40, ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 Azs 326/2017 21, ze dne 26. 9. 2018, čj. 10 Azs 68/2018 39, a ze dne 24. 8. 2023, čj. 10 Azs 86/2023 51).
[9] Stěžovatel v nynější věci napadenému rozsudku předně vytýká jeho nepřezkoumatelnost. K požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí se kasační soud vyjádřil ve své judikatuře již mnohokrát (např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005-245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007-64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou. Z odůvodnění nyní napadeného rozsudku je nicméně podle Nejvyššího správního soudu především zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Podstatné především je, že z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, která kritéria a proč při posouzení dané věci považoval krajský soud v reakci na podanou žalobu za rozhodující (viz zejm. body 17 a 18 rozsudku krajského soudu). Nereagoval-li za těchto okolností krajský soud na každou dílčí žalobní námitku týkající se jednotlivých kritérií, nelze to s ohledem na shora uvedené považovat za natolik intenzivní pochybení, které by přijatelnost kasační stížnosti zakládalo (srov. též usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, bod 29).
[10] Jde-li pak o další části kasační argumentace týkající se samotného (ne)hodnocení některých indikativních kritérií (posuzovaní tzv. imigračního potenciálu, nepřihlédnutí k některým kritériím hovořícím ve prospěch stěžovatele, otázky společného komunikačního jazyka a znalosti českých reálií, domněnka o úmyslu stěžovatele žít v německém kulturním okruhu), zde především nelze přehlédnout, že tato argumentace stěžovatele se netýká zdaleka všech kritérií a skutečností, které vzaly správní orgány v potaz a s jejichž (souhrnnou) aplikací se krajský soud v napadeném rozsudku ztotožnil. V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že smyslu institutu přijatelnosti kasační stížnosti by zjevně odporovalo, pokud by se měl kasační soud zabývat vytvářením judikatury týkající se zohlednění dílčích skutkových otázek, resp. přezkumem dílčích skutkových zjištění a jejich hodnocením (srov. usnesení NSS z 29. 1. 2024, čj. 8 As 241/2022-25, bod 13). K tomu lze dodat, že je to především krajský soud, který je oproti Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Zásah ze strany Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu výjimečný a omezuje se zpravidla na vady řízení a dokazování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudky NSS z 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/2016-79, bod 21, či z 13. 5. 2020, čj. 6 Afs 7/2020-52, bod 23). Nejvyšší správní soud má tedy v řízení o kasační stížnosti zasahovat do hodnocení skutkových zjištění, které provedl krajský soud, pouze tehdy, byl-li závěr ohledně skutkových otázek zatížen hrubou vadou. Muselo by se tedy jednat o skutečně zásadní pochybení krajského soudu. Jak již bylo shora nastíněno, případná nevýrazná pochybení totiž nedosahují takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (viz též usnesení NSS ze dne 31. 1. 2018, čj. 1 Azs 379/2017-26, bod 10).
[11] Závěry krajského soudu, který se v nynější věci v souhrnu ztotožnil s použitými indikativními kritérii a jejich hodnocením ze strany správních orgánů, a sám některá z těchto kritérií v odůvodnění rozsudku z hlediska jejich významu pro věc zdůraznil, lze považovat v jejich základu za přezkoumatelné a logické. V tomto směru Nejvyšší správní soud v projednávané věci k odůvodnění rozsudku nemá výhrady svědčící přijatelnosti kasační stížnosti. I kdyby snad krajský soud z hlediska stěžovatelem vymezených sporných otázek dílčím způsobem pochybil, nejeví se, že by mělo jít o tak hrubé pochybení při výkladu způsobem, který by vyžadoval zásah kasačního soudu (usnesení NSS ze dne 11. 8. 2023, čj. 8 As 120/2022-28).
[12] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.
[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020 33, a bod 18 usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021 28). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[14] Nejvyšší správní soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů JUDr. Zdeňka Knaizla, který byl stěžovateli ustanoven usnesením tohoto soudu ze dne 9. 6. 2023, čj. 8 Azs 52/2023-27. Ustanovenému zástupci se podle § 35 odst. 10 s. ř. s. s přihlédnutím k § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby v podobě doplnění kasační stížnosti. Zástupci se dále za tento úkon přiznává podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupce stěžovatele vykonává advokacii v rámci společnosti, která je plátcem DPH, a proto se přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů zvyšuje o částku odpovídající této dani (21 %) tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce a náhrady jeho hotových výdajů proto činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 6. června 2024
Milan Podhrázký předseda senátu