8 Tdo 1016/2015-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o
dovolání obviněného L. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5.
2015, sp. zn. 4 To 98/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 48/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 98/2015, a rozsudek Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 T 48/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 2. 2015, sp.
zn. 2 T 48/2014, byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tak, že
v době asi od 02.30 hod. do 02.40 hod. dne 22. 2. 2014 na chodníku před
rodinným domem, na ulici L. ve V. B., okres Ž. n. S., po společném odchodu z
restaurace v podnapilém stavu, se opakovaně před nejméně čtyřmi osobami slovně
a fyzicky chytáním za oděv a odstrkáváním od sebe, napadal s rovněž podnapilým
T. B., přitom nejméně 3x upadli na zem a při třetím nekontrolovaném pádu na
vozovku nebo chodník obviněný L. P. za blíže nezjištěných okolností působením
síly na zevní kotník pravé nohy neúmyslně T. B. způsobil zlomeninu dolního
konce lýtkové kosti pravé nohy s nutností hospitalizace v Nemocnici T. od 22.
2. 2014 do 7. 3. 2014 a operativního spojení kostních úlomků kovem s trváním
omezení v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů.
Za uvedené přečiny byl obviněný L. P. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp.
zn. 4 To 98/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu z
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítal nesprávné
právní posouzení skutku, který mu je kladen za vinu, a to především proto, že
soudy řádně neobjasnily všechny potřebné okolnosti a ani je dostatečně
nevyjádřily v popisu skutkových zjištění. V něm obviněný zejména postrádal
specifikaci mechanismu, kterým poškozenému zranění způsobil, jakož i to, že
nebylo řádně určeno ani místo, kde ke zranění došlo. Neurčitost popisu skutku
spatřoval zejména ve formulaci, že zranění způsobil „za blíže nezjištěných
okolností“, ač právě zjištění způsobu vzniku zranění poškozeného je v daném
případě klíčovou okolností pro posouzení jeho viny. Z tohoto pochybení obviněný
dovodil, že výrok odsuzujícího rozsudku nevyhovuje zákonným požadavkům a
negativně zasahuje do práva obviněného na úplné projednání věci soudem.
Se zřetelem na takto uvedené nedostatky obviněný napadeným rozhodnutím vytknul,
že nebyla objasněna existence jeho zavinění ve vztahu k vyvolání škodlivého
následku, ani to, zda tento škodlivý následek vznikl v příčinné souvislosti s
jednáním obviněnému kladeným za vinu. Pro zavinění k vzniklému následku není
dostatečný podklad, když ani výsledky provedeného dokazování neobjasnily takové
jeho jednání, které by bezprostředně ke vzniku zjištěného zranění vedlo. Není
ani zřejmé, který z aktérů konkrétní útok vyvolal, ani to, jak probíhal třetí
útok, jenž zůstal zcela neobjasněn. Obhajoba obviněného, že zranění on
nezpůsobil, nebyla vyvrácena žádnou ze svědeckých výpovědí, a tedy nebylo
vyloučeno, že on byl napaden a povalen na zem poškozeným právě při třetím
upadnutí, které však vyvolal poškozený, jenž byl v aktivnější roli. Nebyla ani
zpochybněna obhajoba obviněného, že si poškozený mohl zranění způsobit právě
při tomto upadnutí, a tedy, že si ho mohl přivodit sám. Obviněný se neztotožnil
se závěry soudů obou stupňů, pokud paušálně a jen v obecné rovině posuzovaly
okolnosti, za nichž ke zranění poškozeného mělo dojít, aniž by pečlivě
posuzovaly všechny z důkazů vyplývající skutečnosti. Omezily se jen na povrchní
shrnutí části provedeného dokazování, jež koncentrovaly do závěru, který
neodpovídá zásadám objektivní pravdy (viz rozhodnutí č. 46/1963 a č. 40/1980
Sb. rozh. tr.).
Obviněný ve vztahu k průběhu činu, jak byl soudy konstatován, zmínil zásady pro
pokračování v trestném činu a namítal, že se soudy dostatečně touto otázkou
nezabývaly a nevyřešily, zda se předmětného přečinu podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku měl dopustit všemi dílčími útoky popsanými v obžalobě, a tedy v
pokračování, anebo pouze třetím z nich, u kterého však zůstává neobjasněna celá
řada výše naznačených souvislostí. Obviněný vytkl soudům, že dostatečně
nerespektovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí nezohlednily všechny v úvahu
přicházející okolnosti či aspekty průběhu skutkového děje a v zásadě ignorovaly
závěry vyslovené ve znaleckém posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., podle nějž
vznik posuzovaného zranění šlápnutím nebo kopnutím do nohy poškozeného je jen
jedním z možných mechanismů způsobu jeho vzniku. Soudy nerespektovaly, že tento
znalec uvedl, že k popsanému zranění může dojít například i dosednutím nebo
dokleknutím na dolní končetinu a že zjištěná oděrka na kotníku poškozeného
mohla vzniknout již při prvním či druhém útoku (pádu). V této souvislosti
obviněný poukázal i na výpověď svědka P. V., jenž výslovně uvedl, že při třetím
útoku mezi obviněným a poškozeným nedošlo k žádnému kopání, že jediným zdrojem
této informace je výpověď poškozeného, který však byl v době činu ve značné
míře ovlivněn alkoholem, což soud sice konstatoval, avšak nijak nehodnotil.
Obviněný z takto nedostatečně objasněných skutečností dovodil, že soud, i když
objektivně nezjistil, jak ke zranění poškozeného došlo, s ohledem na stanovisko
odvolacího soudu učinil závěr, že ho způsobil obviněný, což je v rozporu se
zásadou in dubio pro reo.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 98/2015, a
rovněž rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 2. 2015, sp.
zn. 2 T 48/2014, a poté aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v souladu s §
265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu sdělil, že se k podanému dovolání vzhledem
k jeho obsahu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je
mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je podáno z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
podle něhož je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto zákonné
vymezení zásadně tedy umožňuje nápravu právních vad tkvících v nesprávném
právním posouzení skutku, anebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
nikoliv nedostatků procesní povahy, tj. ani správnosti skutkových zjištění
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo
708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve
smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Tyto zásady lze výjimečně prolomit jen v případě existence extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může
sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního
nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě je Nejvyšší soud oprávněn posuzovat správnost skutkových zjištění, od
nichž se odvíjí i právnost právního posouzení věci (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn.
I. ÚS 553/05). Tento mimořádný zásah do skutkových zjištění vyplývá z obecné
zásady, že z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a
prokázáno, že se jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, objektivně stalo,
že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že obviněný
je skutečně tím, kdo toto jednání spáchal. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují
a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15). V rámci principu
presumpce neviny jsou soudy povinny, existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti,
je vyložit v prospěch obviněného, jak plyne z pravidla in dubio pro reo, podle
kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve
vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího
důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález ze dne 24. 2
2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 251).
Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty,
který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného
pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález ze dne 6.
6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05).
Řádné objasnění věci koresponduje i s povinností soudů důkazní postup
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem
odůvodnit (viz § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na
odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně
odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud klást zvýšené
požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. III. ÚS 532/01). Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí,
svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež zakládá tzv. extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a tehdy Nejvyšší soud je
oprávněn i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zkoumat správnost učiněných skutkových zjištění nebo zda soudy dodržely
všechna pravidla plynoucí především z § 2 odst. 5, 6, § 125, eventuálně § 134
tr. ř.
V posuzované věci dovolatel soudům vytýkal zejména ve vztahu k přečinu podle §
147 odst. 1 tr. zákoníku nedostatečnost učiněných a ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně popsaných skutkových zjištění, jež zapříčinila vážné pochybnosti
o správnosti závěru o tom, zda zjištěné jednání je tou skutečností, jež byla
příčinou vzniku zranění u poškozeného. Protože obviněný takto namítal zásadní
vady v rámci postupů soudů při objasňování rozhodných skutkových okolností
nezbytných pro správnost právních závěrů, Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou
výhrady obviněného důvodné, tzn., zda soudy zjištěné skutkové okolnosti dávají
dostatečný podklad pro závěr, že byly po všech stránkách naplněny znaky přečinu
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný (vedle přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž přímo a výslovně nebrojil) uznán
vinným.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví. Lze jej spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky této
skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení § 112 tr.
zákoníku (srov. rozhodnutí č. 37/1998-I. Sb. rozh. tr.). Jednáním je v trestním
právu projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka,
zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. V jednání se spojuje vnitřní složka
(vůle) se složkou vnější (projev vůle), jde tedy o jednotu psychické a fyzické
stránky jednání. Schází-li kterákoliv z uvedených složek, nejde o jednání ve
smyslu trestního práva a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1259). Jednání pachatele musí být zaviněné, což u nedbalostního
trestného činu znamená splnění podmínek § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
vědomou nedbalost, anebo podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nevědomou
nedbalost. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl
představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout a že v důsledku toho může
způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit zájem chráněný v ustanovení § 147
tr. zákoníku, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí
(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz
317/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002,
sv. 16, č. T 389).
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být
zachována příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s
následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného
činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a
způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní
odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti
alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č.
20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U některých trestných činů ublížení na
zdraví bývá následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku
je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá okolnost neztrácí
svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě
dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další
skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že
jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo
došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto
povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby
konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou
dostatečně významnou.
Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku
trestného činu, včetně příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a následkem
trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Podkladem pro prokázání a objasnění všech znaků objektivní i subjektivní
stránky trestného činu je dokazování, jež provádí zásadně soud prvního stupně a
v omezeném, zákonem stanoveném rozsahu i soud odvolací, a to na základě zásad
stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud, aby přezkoumal, zda bylo na základě provedeného dokazování
(řetězce nepřímých důkazů) dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty o
existenci relevantních skutkových okolností, které ospravedlňují vyslovení viny
obviněného, posuzoval, jestli učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy. Přitom shledal, že, jak vyplývá z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, byl výrok o vině obviněného opřen jen o nepřímé
důkazy, které však netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující
řetězec důkazů, jenž by ve svém důsledku vylučoval jakoukoliv pochybnost o vině
obviněného. Dovolací soud naopak učinil závěr, že podle výsledků provedeného
dokazování (především soudem prvního stupně rozvedeného v odůvodnění jeho
rozsudku) o vině obviněného vzniká vážná pochybnost.
Klíčové pro kvalifikaci skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku bylo určit a prokázat jednání,
které vedlo ke zranění poškozeného. Jak však podle popisu skutkových zjištění a
odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů plyne, právě konkrétní chování
obviněného, v důsledku něhož mělo dojít ke zranění, objasněno či prokázáno
vůbec nebylo.
Podle okolností vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně byl v projednávané věci čin spáchán tak, že „při třetím
nekontrolovaném pádu na vozovku nebo chodník obviněný za blíže nezjištěných
okolností působením síly na zevní kotník pravé nohy neúmyslně T. B. způsobil
zlomeninu dolního konce lýtkové kosti pravé nohy“. Z tohoto skutkového zjištění
však není zřejmé žádné takové chování obviněného, které by konkrétně vznik
zranění zapříčinilo, neboť šlo o „nekontrolovaný pád“ poškozeného, z čehož se
dá jen těžko usoudit, že takový pád vyvolal nějakým svým chováním obviněný, a
tudíž tuto okolnost nelze připsat na vrub obviněnému.
Ani z popisu skutku, ani z výsledků provedeného dokazování nebylo najisto
určeno, kam poškozený dopadl, neboť soudy toto místo určily alternativně buď
„na vozovku“ nebo „na chodník“, což pro hodnocení podílu obviněného na vzniku
zranění může být významné z hlediska jeho zavinění v podobě nedbalosti, na niž
je třeba usuzovat ze všech dostupných prokázaných okolností, za kterých k činu
došlo. Podíl obviněného na vzniku zranění soudy formulovaly tak, že „neúmyslně
T. B. způsobil zlomeninu“, což konkretizovaly „za blíže nezjištěných okolností
působením síly na zevní kotník pravé nohy“. Tímto způsobem vyjádřená skutková
zjištění nesvědčí o žádném takovém jednání (chování nebo opomenutí) obviněného,
z něhož by bylo možné usuzovat na to, v čem se sám obviněný na vzniku zranění
podílel, protože soud považuje za skutkové zjištění to, že na kotník
poškozeného „působila síla“, jejíž povahu, směr ani intenzitu soudy
nestanovily. O nedostatečném objasnění této „síly“ svědčí to, že na kotník
poškozeného působila taková nedefinovaná síla za „blíže nezjištěných
okolností“.
Z uvedeného skutkového zjištění, které má být podkladem pro posouzení všech
rozhodných právních závěrů, není možné usuzovat nejen na samotné jednání
obviněného, ale ani na to, v jaké formě zavinění jej obviněný uskutečnil, a
nelze podle něj stanovit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a
vzniklým následkem, eventuálně to, zda k zavinění obviněného (pokud existovalo)
přistoupilo zavinění další osoby (např. samotného poškozeného).
Jednání obviněného, které podle soudů obou stupňů, ač pro to není potřebný
podklad ve skutkových zjištěních, mělo být příčinou těžké újmy na zdraví
poškozeného, není dále blíže rozvedeno ani v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Soud prvního stupně, který v posuzované věci rozhodoval již potřetí (poprvé
rozhodl trestním příkazem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 T 48/2014 – č. l. 103,
podruhé usnesením ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 2 T 48/2014 – č. l. 136, jímž
trestní věc obviněného podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil přestupkové komisi
k projednání coby možného přestupku), pouze lakonicky konstatoval, že o vině
rozhodl za „důkazní situace determinované podnapilostí všech zúčastněných osob,
která přinejmenším nepřispěla k objektivnosti zjištění skutkového stavu, a to
zvláště ke vzniku zranění T. B.“. I přes tyto vlastní pochybnosti nalézací soud
konstatoval, že respektuje názor státního zástupce a odvolacího soudu, a na
základě svědeckých výpovědí uzavřel, že poškozený by těžkou újmu na zdraví
neutrpěl při absenci popsaného jednání obviněného (viz stranu 4 rozsudku soudu
prvního stupně).
I když tato argumentace svědčí o nejasném výsledku provedeného dokazování a je
odrazem nepřesvědčivosti závěru soudu prvního stupně, odvolací soud potvrdil
uvedené závěry jako správné zcela kusým odůvodněním, v němž se se závěrem soudu
prvního stupně ztotožnil. Na zcela konkrétní výhrady obviněného uplatněné v
odvolání reagoval jen zopakováním závěrů písemně zpracovaného znaleckého
posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., podle kterého charakter zranění odpovídá
přímému násilí větší intenzity, jímž mohlo být dupnutí nebo šlápnutí na kotník
pravé nohy, což koresponduje s výpovědí poškozeného a svědčí o příčinné
souvislosti mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem (viz stranu 2 až 3
usnesení odvolacího soudu). K tomu je však třeba předeslat, že odvolací soud se
vůbec v rámci vypořádání námitek uvedených v odvolání nezabýval okolnostmi,
které jmenovaný znalec podrobněji uvedl v písemném zpracování posudku, kde již
učinil závěr, že zranění mohou obecně vzniknout jak násilím nepřímým, tak
častěji násilím přímým – špatné doskoky, skluzy, na schodech, zaklíněním
chodidla a hlezna při pádech apod. I přesto, že v písemném posudku považoval za
vodítko oděrku 2x2 cm v oblasti vnitřního kotníku, která podporovala údaj
uvedený poškozeným o přímém násilí působícím na tuto oblast (č. l. 45, 46
spisu), tento závěr však znalec při svém ústním podání v hlavním líčení dne 18.
9. 2014 modifikoval s ohledem na výsledky provedeného dokazování, s nimiž se
dodatečně seznámil, a i když stvrdil své původní závěry, na rozdíl od písemného
posudku připustil, že oděrka na vnitřní straně kotníku mohla vzniknout
například již při prvním pádu, a tudíž nemusela přímo souviset se zlomeninou
lýtkové kosti. Při této úvaze uvedl, že uvedené těžké zranění mohlo vzniknout
rovněž v důsledku dosednutí či dokleknutí na dolní končetinu a mohl si je
přivodit sám poškozený (č. l. 123 spisu).
Z obsahu znaleckého posudku, v jeho celém kontextu, je zřejmé, že znalec uváděl
i jiné možnosti, jak zranění u poškozeného mohlo nastat, a z jím rozšířeného
podání u hlavního líčení vyplynuly další možné mechanizmy, které svým významem
účast obviněného na tomto zranění zásadní měrou zeslabily. Odvolací soud však
tyto pozměněné závěry ve svém rozhodnutí nezaznamenal, ani na ně nereagoval a
ani ve všech důsledcích nevyčerpal v odvolání zdůrazňované další vady, např.
nedostatek existence zavinění, nebo že vývoj třetího útoku zůstal neobjasněn,
věrohodnost poškozeného se zřetelem na jeho ovlivnění alkoholem, skutečnosti
uváděné svědkem P. V., na něž obviněný v odvolání rovněž poukazoval, a další.
Takto nedostatečně se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného i přesto,
že sám nalézací soud výslovně připustil jistou důkazní nouzi za situace, kdy
jak obviněný, tak poškozený i přítomní svědci byli v době činu pod vlivem
alkoholu (u poškozeného bylo naměřeno 2,53‰ alkoholu v dechu). Ač to obviněný v
odvolání zmiňoval, soud druhého stupně ani tuto námitku obviněného v souladu se
zásadou in dubio pro reo neposuzoval (odvolací soud se tak nevypořádal řádně se
všemi námitkami obviněného, jak ukládá Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 10.
2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Rovněž nezkoumal ani to, jak soud prvního stupně
hodnotil věrohodnost poškozeného v souvislosti s výpověďmi očitých svědků V. K.
a P. V. (na č. l. 121 až 122 spisu), kteří část děje sledovali, a nikoliv v
souladu s výpovědí poškozeného tuto popsal podle svého pozorování zejména
svědek P. V., jenž aktivitu obviněného ve vztahu ke vzniku zranění nepozoroval,
resp. nic takového neviděl. Odvolací soud tudíž nepřistoupil v této trestní
věci k posouzení dvou verzí průběhu skutkového děje, jak z něj logicky
vyplývají, ale věc posuzoval jen na základě části ve věci provedených důkazů,
kdežto další část vyznívající ve prospěch obviněného pominul. Důsledně
nehodnotil, resp. nepřezkoumával, zda způsob, jímž důkazní prostředky ve věci
zajištěné soud prvního stupně posuzoval, a důkazy na jejich základě opatřené
byly hodnoceny důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247/2009 ve Sb.
n. u. ÚS, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 260/05, uveřejněný pod č. 86/2007 ve Sb. n. u. ÚS).
Nejvyšší soud proto s ohledem na takto zjištěné nedostatky v procesním postupu
obou soudů připomíná, že když soud prvního stupně uznal obviněného vinným,
obviněný shrnul veškeré své námitky do podaného odvolání, a je nesporné, že
odvolací soud neměl právo přistupovat k námitkám obviněného toliko formálně.
Především s ohledem na pochybnosti, které již v době podání odvolání byly ve
věci zcela patrné, bylo na odvolacím soudu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí
náležitým způsobem rozebral všechny námitky v odvolání uvedené, obzvláště když
z jejich obsahu i spisu bylo zřejmé, že jsou smysluplné a relevantní. Nebylo
opodstatněné, aby byla výpověď poškozeného, jenž se nacházel v době činu ve
stavu těžké opilosti, a navíc byl ve věci sám též v postavení pachatele ve
vztahu k části jednání, jež bylo kladeno za vinu i obviněnému, považována za
věrohodnou, kdežto výpověď svědka P. V., jenž podporoval verzi obviněného, soud
nebral dostatečně v této souvislosti v potaz. Při všech těchto nesrovnalostech
dal odvolací soud bez potřebného vyhodnocení a vypořádání se se všemi vzniklými
nejasnostmi a rozpory za pravdu jednostrannému hodnocení provedených důkazů
soudem prvního stupně. Ve prospěch obviněného současně nezvažoval, ani neuvedl
všechny skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku, který si vyhodnotil velmi
jednostranně a zjednodušeně (deformovaně) tak, že přihlížel jen k některým jeho
částem, zatímco jiné pominul. Tento postup v rámci přezkoumávání odvolání
obviněného, při kterém se měl v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami
odvolatele, jež vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda to byl on, kdo zranění
způsobil, dostatečně neuvážil. Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele
byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, kterými by se odvolací soud
právem nemusel hlouběji zabývat. V projednávané věci se s ohledem na výše
řečené nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky
konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a odmítl veškeré návrhy
na přehodnocení jeho postupu jako irelevantní. V dané věci tak odvolací soud
nepostupoval v souladu se zákonem (trestním řádem). V důsledku toho nedošlo v
řízení před soudy prvního a druhého stupně k odstranění všech nejasností a
pochybností, které z provedeného dokazování plynou, a řízení i napadená
rozhodnutí jsou jimi zatíženy natolik závažným způsobem, že je opodstatněné, že
se obviněný v rámci nejasné a nepřehledné důkazní situaci, jak byla shora
konstatována, domáhá uplatnění zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud v tomto kontextu připomíná, že uvedený paušální přístup
odvolacího soudu vyplývá z předchozího stadia řízení, v němž již v usnesení ze
dne 16. 12. 2014, sp. zn. 4 To 393/2014, určil uvedený směr vývoje v této
trestní věci, neboť vyslovil názor o nutnosti v činu obviněného shledávat
trestný čin, a to za situace, kdy soud prvního stupně tuto trestní věc
usnesením postoupil jako přestupek podle § 222 odst. 2 tr. ř. usnesením ze dne
18. 9. 2014, sp. zn. 2 T 48/20104 (č. l. 136 až 137 spisu). Právě na podkladě
názoru a nutnosti v činu obviněného spatřovat trestný čin usnesení zrušil a
soudu prvního stupně uložil věc znovu projednat, nikoliv jen ve vztahu k
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ale i přečinu podle § 147
odst. 1 tr. zákoníku s názorem, že je „nepochybné, že ke zranění T. B. došlo
při posledním konfliktu a že se jednalo o přímé násilí působící na oblast
vnitřního kotníku“. Rovněž zde uvedl, že „úvahy soudu I. stupně o tom, že
zranění…mohlo vzniknout různými formami špatného došlápnutí na hraně chodníku…
nemají oporu v provedeném dokazování“ (viz č. l. 155 až 157 spisu). Je tak
patrné, že odvolací soud i v nyní napadeném rozhodnutí na těchto svých závěrech
setrval, a to bez zřetele na to, že doplněným dokazováním se důkazní situace
před soudem prvního stupně změnila.
Tento jednostranný postoj odvolacího soudu ve směru námitek uplatněných
obviněným v podaném odvolání a izolovaně a paušálně provedeného posouzení
uplatněných výhrad Nejvyšší soud považuje za izolovaný a selektivní přístup k
podanému řádnému opravnému prostředku, bez zjevného vztahu ke vzájemnému
kontextu všech provedených důkazů. Zřejmé je i to, že odvolací soud neposuzoval
hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně se zřetelem na to, zda tyto
důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, bez něhož nelze učinit
jednoznačný a spolehlivý závěr o zavinění obviněného. Lze konstatovat, že
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů vůbec vzniklou situaci potřebnému
zkoumání nepodrobily, čímž se uvedeným zásadám zpronevěřily, neboť řádně
nerespektovaly pravidla volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS
1207/07). Toto pochybení lze přitom přičítat na vrub především soudu druhého
stupně.
Vedle uvedených nedostatků v přezkumné činnosti odvolacího soudu však
Nejvyšší soud shledal i vady v postupu soudu prvního stupně, který rovněž
nedbal zásad hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a zásady presumpce
neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) za situace, kdy se z provedených důkazů nabízely
dva či více výkladů, a když navíc, jak sám připustil nejen ve skutkových
zjištěních, ale i v odůvodnění svého rozsudku (viz strana 4), popisoval jistou
důkazní nedostatečnost.
Rovněž soud prvního stupně rezignoval na svou povinnost pečlivě a důsledně
vážit všechna zjištění, jež z důkazů vyplynula, a tato ve vzájemných
souvislostech posuzovat tak, aby o této jeho činnosti nevznikaly žádné
pochybnosti. Neobjektivnost a nepřesvědčivost úvah tohoto soudu plyne mimo jiné
z výroků obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí např. na str. 4, kde uvedl „za
důkazní situace determinované podnapilostí všech zúčastněných osob, která
přinejmenším nepřispěla k objektivnímu zjištění skutkového stavu, a to zvláště
ohledně vzniku zranění…“, nebo v němž tento soud zdůraznil svou názorovou
podřízenost stanovisku státního zástupce výrokem „vědom si stanoviska státního
zástupce, plně akceptovaného odvolacím soudem, vzal za prokázané...“. Je zcela
nepřijatelné a v rozporu se všemi zásadami nestrannosti soudů (čl. 81 a 82
Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod), aby soud své úvahy o vině a
trestu podřizoval stanovisku státního zástupce bez toho, aby hodnotil jeho
věcnou správnost a opodstatněnost.
Z uvedeného plyne závěr, že postup obecných soudů byl motivován snahou prokázat
vinu (§ 2 odst. 5 in fine tr. ř.) obviněného, avšak bez respektování zásady
presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), která neumožňuje nahrazovat skutková
zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný důkaz (přiměřeně viz nález
Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03).
V této souvislosti se Nejvyšší soud musel vyjádřit též ke způsobu odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť přezkoumávaným rozhodnutím lze vytknout
téměř neexistující hodnocení jednotlivých důkazů v jejich souvislosti a
vyvození skutkových a právních závěrů – jeden odstavec, v němž však jakékoliv
porovnání a posouzení zjištění plynoucí z provedených důkazů a jejich vzájemné
porovnání zcela chybí. Nedostojí-li přitom obecné soudy povinnosti svá
rozhodnutí řádně (tj. adekvátně, racionálně a logicky) odůvodnit, dopouštějí se
libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS
2193/10].
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 98/2015, a rozsudek
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 T 48/2014,
jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací, je, aby o ní znovu jednal a
rozhodl tak, aby odstranil všechny shora uvedené nedostatky, zejména aby na
základě provedených důkazů, event. dalších, jejichž potřeba se v průběhu řízení
před soudem nebo na základě návrhů obhajoby objeví, tyto hodnotil soustředěně
způsobem, jak je předepsán v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vázanost názorem vysloveným soudem druhého stupně ve smyslu § 264 odst.
1 tr. ř. je soud prvního stupně povinen dodržet a respektovat potud, pokud není
vytvořen na základě nikterak přezkoumaného a hodnoceného stanoviska státního
zástupce, které může být jen podnětem pro usměrnění dokazování, nikoliv však
bez dalšího přenášen jako podklad pro další rozhodování o vině či trestu. Je to
totiž jedině soud, kdo posuzuje rozsah a vývoj dalšího postupu, a to na základě
svého vlastního uvážení a zhodnocení všech ve věci učiněných důkazů a postupů.
Takový vlastní názor si musí nejprve soud prvního stupně učinit postupem plně
korespondujícím s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a vyjádřeným v
rozhodnutí v souladu s § 125 tr. ř.
Lze jen pro úplnost připomenout, že pokud jde o vázanost soudu prvního stupně
názorem odvolacího soudu podle § 264 odst. 1 tr. ř., může se odchýlit od tohoto
respektu k vyslovenému názoru v otázkách hmotného i procesního práva, jestliže
došlo ke změně skutkových zjištění v novém hlavním líčení a tento právní názor
ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ (srov. přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000, uveřejněný v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 2 pod č. T 34).
Proto na soudu prvního stupně mimo jiné bude, aby uvážil změnu v provedeném
dokazování, zejména pokud jde o závěry znalce z oboru zdravotnictví
(skutečnosti uvedené výše), a na základě ní hodnotil znovu skutečnosti, které z
provedeného dokazování již vyplynuly, nebo ještě budou zjištěny, protože nelze
vyloučit, že bude nutné znovu slyšet zejména svědky V. K. a P. V., a to
především se zaměřením na to, jak probíhal vzájemný konflikt mezi obviněným a
T. B., a bude třeba správně a v souladu se zákonem hodnotit všechny zjištěné
skutečnosti. Soud prvního stupně bude muset velmi pečlivě posuzovat výpovědi
nejen obviněného a T. B. jednotlivě, ale stejně tak bude muset se zřetelem na
všechny okolnosti hodnotit i výpovědi svědků, každý z těchto důkazů zvažovat ve
vztahu k jeho přesvědčivosti a věrohodnosti s ohledem na další ve věci zjištěné
skutečnosti. Jen takovým velmi pečlivým posouzením všeho, co je soud povinen
brát do úvahy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., bude možné v závěru zvážit právní
otázky vážící se k naplnění jednotlivých znaků trestných činů, jimiž byl
obviněný L. P. uznán vinným.
Tato činnost bude směřovat i ke správnému vyhodnocení všech rozhodných
okolností ohledně objektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku tak, aby byla náležitě objasněna povaha jednání obviněného a posouzeno
jeho zavinění, včetně příčinné souvislosti mezi tímto jeho jednáním a vzniklým
následkem. K tomu je vhodné připomenout, že právě posouzení formy nedbalostního
zavinění podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku bude soud muset pečlivě zvažovat v tom
smyslu, zda byly znaky vědomé či nevědomé nedbalosti do důsledku prokázány, a
přitom mít na paměti, že při vědomé nedbalosti je podstatné, zda pachatel věděl
nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových
okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního
zákoníku. Nebude moci přehlédnout, že o zavinění z nedbalosti může jít pouze
tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279).
Pokud soud po tomto velmi souvislém a soustředěném hodnocení všech
rozhodných okolností, bez známek jejich deformace, eventuálně libovůle, učiní
závěr, že byla vina obviněného spolehlivě prokázána, bude muset rovněž s
ohledem na všechny okolnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že se v zásadě
jednalo o útok obou aktérů, podle míry aktivity každého z nich a s ohledem na
další okolnosti podle učiněných skutečností a skutkových závěrů, k nimž dojde,
se zřetelem na hlediska vymezená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvážit i
materiální dosah viny obviněného, a tedy, zda se nejedná o případ natolik málo
závažný, že by mohla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Za situace, kdy soud prvního stupně i po naznačeném novém procesu
dokazování a pečlivém hodnocení důkazů při dodržení všech pravidel vymezených v
§ 2 odst. 6 tr. ř. shledá, že výsledkem provedeného dokazování bude nadále
„nezjištěno“, jaká síla a jak konkrétně ze strany obviněného způsobená vedla ke
zranění poškozeného, nezbude, než v zájmu a v souladu se zásadou presumpce
neviny a zásadou in dubio pro reo volit postup těmto principům odpovídající.
Nejvyšší soud též připomíná, že změny ve skutkových zjištěních, jež
soud učiní, bude nutné konkrétně popsat ve skutkových zjištěních tak, aby v
nich bylo uvedeno vše, co tvoří znaky obou uvedených trestných činů (i
výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, jímž se dovolací soud nezabýval, protože
vůči němu obviněný námitky nevznesl). Rovněž bude nutné respektovat právo na
spravedlivý proces vyjádřené v článku 36 Listiny základních práv a svobod, mimo
jiné například i v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
83/04. Plně bude nutné dbát i povinností, jež soudu vymezuje pro odůvodnění
rozsudku ustanovení § 125 tr. ř. tak, aby v něm byla uvedena všechna učiněná
zjištění, včetně úvah a závěrů soudů, kterými se řídil a jež zvažoval pro
rozhodnutí, jež je vyjádřené ve výroku, jehož obsahové náležitosti jsou
vymezeny v § 120 odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu