8 Tdo 1036/2024

8 Tdo 1036/2024-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 8 To 119/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 22/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. R. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2024, č. j. 9 T 22/2024-250, uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná pod body 1 a 2 výroku citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 2 T 140/2023, v právní moci dne 4. 4. 2024, byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 3 (tří) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl rovněž zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 2 T 140/2023, v právní moci dne 4. 4. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2024, č. j. 9 T 22/2024-250, napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 8 To 119/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, aby následně uvedl, že oba soudy nedůvodně odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, když v daném případě měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně jeho duševního stavu, neboť v minulosti byl opakovaně hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a rovněž na psychiatrii v Rakousku (Vídni).

Dále zmínil, že pro potvrzení závěru, že spáchal předmětné skutky, je třeba přibrat znalce z oboru kriminalistika, odvětví forenzní mechanika a pro zkoumání duševního stavu pak znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Pokud jde o uložený trest vyhoštění, pak zdůraznil, že zákon jeho uložení v jeho případě nepřipouští, neboť je v rozporu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu, zásadami vyplývajícími ze Smlouvy o Evropské unii, ze Smlouvy o fungování Evropské unie a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, které jsou pro ČR závazné.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 8 To 119/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v rámci svého vyjádření uvedla, že obviněný v dovolání opakuje doslovně své námitky prolínající se prakticky celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. V této souvislosti zdůraznila, že Obvodní soud pro Prahu 1 realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů.

Svým povinnostem podle ní dostál i Městský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Pokud jde o dovolatelovy námitky, které se týkají úplnosti dokazování, uvedla, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno provedenými důkazy, přičemž soud prvního stupně velmi pečlivě vyhodnotil důkazní situaci pod body 30 - 39 svého rozhodnutí s tím, že dovolatel je ze svého jednání především usvědčen ztotožněním jeho osoby na kamerových záznamech, a to na základě obličejových rysů, postavy, věku, tvaru postavy, vousů, shodných bot, oblečení, doplňků a též na základě osobního poznatku policisty SKPV Policie ČR, který obviněného jako recidivistu páchajícího trestnou činnost v obvodu OŘ Policie ČR Praha 1 zná ze své pracovní činnosti.

Vzhledem k těmto skutečnostem považuje jednání obviněného za prokázané a právní kvalifikaci jeho jednání za zcela přiléhavou. Ve vztahu k námitkám týkajícím se uloženého trestu poukázala na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Zdůraznila, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. V souvislosti s uvedeným zmínila skutečnost, že trest uložený obviněnému byl ukládán jako trest souhrnný, tedy trest za více trestných činů. Dále s ohledem na osobu obviněného konstatovala, že se jedná o trest zcela adekvátní všem rozhodným hlediskům pro uložení trestu.

Navíc skutečnost, že je naplněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení při ukládání trestu, by byla dána pouze tehdy, jestliže by se jednalo o trest extrémně nepřiměřeně přísný, což v daném případě dovodit nelze. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou dovolatelem nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost.

Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a značného množství listin. Soud prvního stupně velmi podrobně v bodech 31–39 popsal, jaký skutkový děj má na základě provedených důkazů za prokázaný. Je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. I přes skutečnost, že stejné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně uplatnil obviněný i v odvolání, věnoval se otázce této problematiky rovněž odvolací soud, který neshledal žádná pochybení, přičemž velmi výstižně popsal, na základě kterých důkazů soud prvního stupně dospěl k závěrům o vině obviněného (bod 8 usnesení).

Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje a současně musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují jeho prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. V tomto směru je nutno uvést, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost jejich úvah při hodnocení důkazů, které je vedly k závěru o jeho vině, zatímco on tvrdí, že se žalované trestné činnosti, kterou byl následně uznán vinným, nedopustil.

Je tedy nade vši pochybnost zřejmé, že zpochybňuje skutková zjištění soudů, nikoli právní kvalifikaci. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.

13. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení dovolatelem navržených důkazů [tuto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně jeho duševního stavu, a znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní mechanika, Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz.

přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 40 odůvodnění svého rozsudku odůvodnil, proč dovolatelovy důkazní návrhy zamítl. V případě znaleckého posudku v oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, který měl být zpracován za účelem identifikace pachatele zachyceného na kamerových záznamech z hlediska tvaru jeho postavy a stylu chůze, soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že o přítomnosti obviněného na místě činu neměl jakoukoliv pochybnost.

V případě odmítnutí důkazního návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, soud prvního stupně výstižně poukázal na opětovnou trestnou činnost obviněného a jeho schopnost chápat průběh trestního řízení, které ověřil na schopnosti obviněného uceleně reagovat na pokládané otázky. Stejně tak byla adekvátně zohledněna skutečnost, že dovolatel sám uvedl, že jeho hospitalizace v Psychiatrické nemocnici Bohunice proběhla naposledy před 15 lety. K závěrům soudu prvního stupně tak nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat a námitka obviněného je tudíž neopodstatněná [snad pouze pro upřesnění, pokud se měl obviněný v minulosti převtělovat v Krista (bod III.

dovolání), lze uvést, že také Bible, sedmé přikázání, hovoří „nepokradež“, což by mohlo být obviněnému známo]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést mj. na podporu správnosti závěru vyslovenému odvolacím soudem v bodě 9 odůvodnění jeho usnesení, „že již čtyřleté dítě si uvědomuje, že si nesmí brát cizí věci“. Soud prvního stupně, který měl možnost obviněného sledovat při jednání, velmi pregnantně se vyjádřil k této části obhajoby a zvolené taktice obviněného, jako „častého a zkušeného účastníka soudních řízení“.

Pokud obviněný odkazuje na „nové skutečnosti soudu dříve neznámé – viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 26/2024“, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit, že nové skutečnosti nelze uplatňovat v řízení o dovolání, ale v řízení o obnově řízení. Současně ze zmíněné argumentace „odkazu na nova“ vyplývá, že ve shora jím zmíněné trestní věci obviněný měl uvést, „abychom měli co jíst, museli jsme to ukrást, museli jsme se starat sami“. Aniž by musel Nejvyšší soud zasahovat do praxe znalců, je nade vši pochybnost snad zřejmé ze shora vyřčeného, že obviněnému je zřejmé, co se rozumí krádeží a proč krade.

Nad rámec uvedeného ještě Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný i důkazní návrh státní zástupkyně, což jednoznačně dokládá jeho nezaujatý přístup k řešené trestní věci.

14. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. již bylo uvedeno, že je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pod uvedený dovolací důvod tak bylo možno podřadit námitky týkající se uložení trestu vyhoštění, které však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.

15. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Zmíněné obecné pravidlo je pak doplněno negativním výčtem důvodů nepřípustnosti uložení tohoto trestu zakotveným v § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Lze pak jen pro úplnost připomenout, že tzv. negativní podmínky pod písm. a) až g) bránící uložení tohoto druhu trestu jsou stanoveny alternativně, tudíž postačí naplnění byť jedné z nich.

16. Z ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že tento druh trestu lze uložit pachateli, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Naplnění znaku „vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku“ bude dán za situace, jde-li o pachatele, z jehož strany hrozí opakování trestné činnosti, jehož činností jsou ohroženy mj. hodnoty jako život a zdraví, domovní svoboda, ale také útoky na majetkové hodnoty. Nejvyšší soud musí poznamenat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně se velmi podrobně zabývaly otázkou uložení trestu vyhoštění (viz též níže). Na tomto místě je nutno upozornit zejména na skutečnost, že obviněný je státním příslušníkem Slovenské republiky, tudíž je občanem Evropské unie. Neuložení trestu vyhoštění je v případě § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku vázáno mj. na skutečnost, že pachatel je občanem Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt. V případě § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku je neuložení trestu vyhoštění mj. vázáno na skutečnost, že pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky. Podmínka nepřetržitého pobývání na území České republiky v posledních 10 letech je však dána za situace pobývání na základě přechodného nebo trvalého pobytu, jak ostatně správně již ve svém usnesení uvedl odvolací soud v bodě 14 svého usnesení, a proto lze na jeho správné závěry v tomto směru z důvodu stručnosti odkázat. V návaznosti na shora uvedené lze pouze dodat, že již soud prvního stupně se právě otázkou „pobytu“ obviněného na území České republiky zabýval, když mj. zjistil ze zprávy Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, že obviněný byl jako občan Evropské unie registrován na území České republiky pouze v období od 28. 8. 2020 do 30. 8. 2020, když následně nebyl hlášen k pobytu a nebyl mu udělen status azylanta ani jiná doplňková ochrana.

17. V souvislosti s tímto druhem trestu je tedy nutno konstatovat, že obviněný je občanem Slovenské republiky, tedy i Evropské unie. Jak vyplynulo z bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně, obviněný v době ukládání trestu vyhoštění neměl na území ČR trvalý pobyt [trvalý pobyt má nadále hlášen na území Slovenské republiky], nebyl ani evidován jiný druh jeho pobytu. Stejně tak nebylo zjištěno, že by v ČR měl sociální či profesní zázemí. Při ukládání trestu vyhoštění vzal soud prvního stupně rovněž do úvahy, že dovolatel se na území ČR dopouští soustavně trestné činnosti s tím, že uložení tohoto druhu trestu je v zájmu bezpečnosti lidí (českých občanů i cizinců) a majetku.

Odvolací soud, který se stejnou námitku obviněného rovněž zabýval, výstižně poukázal na skutečnost, že s ohledem na soustavné páchání trestné činnosti nelze naznat, že by se obviněný začlenil do českého sociálního a kulturního prostředí a vykazoval stabilní rodinné, pracovní či sociální zázemí (bod 15 usnesení). Ve vztahu k rodinnému životu lze pak konstatovat, že pokud obviněný hovoří o tom, že má údajně jedno dítě, pak toto žije v dětském domově, bez kontaktu s obviněným, který není ani evidován v jeho rodném listě.

Stěží lze v případě jeho vyhoštění hovořit o zásahu do jeho soukromého života za situace, kdy nemá stálé zaměstnání, dle svého tvrzení se živí brigádami, jak již shora bylo uvedeno, trvalý pobyt má veden na území Slovenské republiky. Nejvyšší soud tak považuje závěry o uložení trestu vyhoštění za přiléhavé a trest vyhoštění za uložený v souladu s platnými právními předpisy, přičemž opětovně musí odkázat mj. na skutečnosti zmíněné odvolacím soudem v bodě 13 a 15 odůvodnění jeho usnesení s odpovídající argumentací, že trestná činnost obviněného, mj. zaměřená také na turisty, poškozuje obraz ČR v zahraničí.

V souvislosti s velmi stručnou argumentací obviněného v dovolání k uloženému trestu vyhoštění, kdy pouze odkázal na znění § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a konstatoval, že „uložení trestu vyhoštění je v rozporu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho uložení je vyloučeno vzhledem k zásadám vyplývajícím ze smlouvy o Evropské unii, ze smlouvy o fungování Evropské unie a zejména ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, které jsou pro Českou republiku v souladu s ustanovením č. l a čl.

10 Ústavy České republiky právně závazné“, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že obviněný žádné konkrétní „judikatorní rozhodnutí“ nezmiňuje a pouze obecně odkazuje stejně jako v případě odkazu na dokumenty EU na tato rozhodnutí či dokumenty. Pokud by snad měl obviněný na mysli některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššímu soudu známá (např. sp. zn. 6 Tdo 1466/2011 či 7 Tdo 1207/2022), pak je vhodné uvést, že uvedená rozhodnutí primárně řešila problematiku, kdy se soudy nižších stupňů nevypořádaly právě s otázkou „pobytu“ obviněného na území České republiky, což však není případ obviněného, kde naopak v trestní věci obviněného soudy nižších stupňů k řešení uvedeného znaku přistoupily velmi svědomitě.

Ve vztahu ke

směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, lze v souladu se závěry vyslovenými shora k otázce „pobývání“ na území České republiky zmínit čl. 12 uvedené směrnice, který uvádí „U pobytů delších než tři měsíce by členské státy měly mít možnost vyžadovat od občanů Unie registraci u příslušného orgánu v místě pobytu, stvrzenou za tím účelem vydaným osvědčením o registraci“.

Že uložení trestu vyhoštění občana EU (obviněného) není v rozporu s výše uvedenou směrnicí, je rovněž zřejmé ze znění čl. 23, které konstatuje, že „Vyhoštění občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti představuje opatření, které může vážně ohrozit osoby, jež se poté, co využily práv a svobod přiznaných jim Smlouvou, skutečně integrovaly do hostitelského členského státu. Rozsah využití těchto opatření by tedy měl být omezen v souladu se zásadou přiměřenosti tak, aby byl brán v potaz stupeň integrace dotyčných osob, délka jejich pobytu v hostitelském členském státě, jejich věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry a vazby na jejich zemi původu“.

Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že v případě obviněného nedošlo k jeho integrování do hostitelského státu, spíše naopak.

18. Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17.12.2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu