USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného J. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 407/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 23/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 9 T 23/2020, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil společně s obviněnou společností S., se sídlem XY (dále “společnost S.“) tím, že jako jednatel společnosti S. a osoba odpovědná za chod společnosti, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, podal u místně příslušného Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, přiznání k dani z přidaného hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období leden až září 2017, v němž za každý měsíc [viz body 1) až 9)] uvedl neoprávněný nárok na odpočet DPH na vstupu ze základu daně, když do daňové evidence zahrnul fiktivní faktury společnosti B. s., se sídlem XY (dále „společnost B.“) s uvedením čísla faktury, data vydání s předmětem plnění „reklamní a marketingové a propagační služby a práce“, a konkrétní částky, ačkoli si byl vědom, že uvedené transakce deklarovaným způsobem neproběhly, a toto jednání obviněného jakožto jednatele společnosti S. bylo v zájmu a v rámci činnosti této právnické osoby, jíž bylo přičteno, čímž zkrátili daňovou povinnost obviněné společnosti S. u DPH, a tím poškodili Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj o celkovou částku ve výši 3.318.000 Kč.
2. Obviněný J. M. byl za uvedený zločin odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jenž mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti roků. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněné společnosti S.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 407/2020, odvolání obviněných J. M. a společnosti S. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal
nesprávné právní posouzení věci, a to tvrzením, že nebylo provedeno téměř žádné dokazování ve vztahu ke společnosti O. I., (dále „společnost O.“), která v celém případu sehrála podstatnou a zásadní roli a byla ve smluvním a obchodním vztahu se společností B., nikoliv se společností S. a s obviněným. Byla to právě společnost B., která měla státu z vystavených faktur odvést DPH ve výši 3.318.000 Kč, protože tyto faktury uvedla ve svém kontrolním hlášení i v daňovém přiznání k DPH, a pokud by tak postupovala, žádná škoda by nevznikla.
Místo tohoto uplatňovala nárok na odpočet z daňových dokladů, které údajně měla vystavit společnost O., jejíž roli ani provázanost s ostatními společnostmi soudy nezjišťovaly. Nic neprokazuje, že by byla v nějakém vztahu s obviněným nebo se společností S. Jestliže soudy shledaly, že existuje společnost O., která mohla plnění ve formě reklamy společnosti B. dodat, byť jen částečně, měly tuto skutečnost náležitě prověřit, neboť by nebylo možné faktury od společnosti B. posoudit jako fiktivní, když z předložených dokladů, které jsou ve spise založeny, vyplývá, že všechna plnění od dodavatele B.
byla řádně uhrazena.
5. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že společnost S. nemohla mít dostatek finančních prostředků, neboť za úhrady vydaných faktur, které byly hrazeny v hotovosti, inkasovala podle účetních sestav 21.600.000 Kč. Pokud by byly faktury řádně uhrazeny a DPH společnosti B. řádné přiznána, nedošlo by ke ztrátě daně ve smyslu judikatury Soudního dvora EU, ale šlo by o princip daňové neutrality (viz rozsudky SDEU ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. C-610/2019, ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. C-430/2019, ze dne 8. 5. 2019, sp. zn. C-712/2017, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017).
6. Za nedostatek obviněný považoval i to, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, a to konfrontaci mezi svědky A. N. a J. H., výslech svědkyně L. K., účetní společnosti S., a I. H., což je vada řízení, zejména pokud závěry o jeho vině, o níž nesvědčí žádné důkazy, jsou postaveny pouze na výpovědi jediného svědka, dříve spoluobviněného J. H.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že námitky obviněného neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu výhrad uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale mají pouze skutkový charakter, protože obviněný vytýkal nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Domáhal se toho, aby dokazování bylo zaměřeno na roli společnosti O., ve vztahu k níž navozoval hypotetickou situaci ve spojitosti s principem daňové neutrality. Námitky tedy založil na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními a nerespektování zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje.
9. S poukazem na výsledky provedeného dokazování státní zástupce v posuzované věci neshledal ani existenci extrémního rozporu s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který by v kontextu s porušením pravidel spravedlivého procesu jedině mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Zdůraznil nepřiléhavost tvrzení obviněného, že jeho odsouzení spočívá výhradně na výpovědi jediného svědka J. H., která sice byla stěžejní, avšak nešlo o jediný důkaz prokazující vinu obviněného, jak rozvedl soud prvního stupně, jenž podrobně vyložil své závěry o její věrohodnosti v kontextu všech na základě provedeného dokazování zjištěných okolností a dalších usvědčujících důkazů (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně).
10. Z hlediska obviněným namítané daňové neutrality státní zástupce zmínil tvrzenou umělou konstrukci role společnosti O. při vynaložení výdajů za reklamní služby. Daňová neutralita se uplatňuje prostřednictvím institutu odpočtu daně na vstupu od daně na výstupu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 2 Afs 83/2010), cílem odpočtu DPH je, aby byly podnikatelské subjekty zbaveny zátěže DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jejich ekonomické činnosti. Registrovaní plátci DPH jsou povinni zaplatit DPH na výstupu, nicméně za splnění zákonných podmínek si mohou nárokovat odpočet DPH na vstupu. Princip daňové neutrality však v pojednávané věci nepřichází do úvahy, protože nešlo o tzv. přeprodej reklamních služeb při souběžně řádném plnění daňových povinností dalším subjektem, tj. společností O., ale jednalo se zde o zkrácení DPH, protože bylo dostatečně důkazně objasněno, že plnění mezi společnostmi S. a B. neprobíhalo, čímž obviněná společnost S. získala daňové zvýhodnění, na které by jinak nedosáhla.
11. Neakceptování obviněným učiněného návrhu na doplnění dokazování podle státního zástupce nezaložilo existenci tzv. opomenutých důkazů (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), protože postup Městského soudu v Brně nepředstavuje projev libovůle, neboť se při hlavním líčení takovým návrhem obhajoby zabýval a nevyhověl mu z důvodu nadbytečnosti požadovaných důkazů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2020). Nadto soud prvního stupně disponoval potřebným důkazním materiálem, na jehož základě bylo možno učinit popsaný skutkový závěr bez důvodných pochybností. Vzhledem k tomu, že nebylo možné dovodit naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu odmítl.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak do konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud žádné připomínky neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly v podaném dovolání splněny zákonem stanovené podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zda obsahuje takové skutečnosti, které naplňují označený dovolací důvod, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS- st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel je zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
18. Zásadně platí, že z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Obviněný proto musí nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
19. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný i přes formální konstatování nesprávné právní kvalifikace právní stránku věci vůbec nenapadal, ale brojil proti tomu, na základě jakých důkazů soudy opíraly závěry o průběhu skutku, když tvrdil, že nedostatečně provedly dokazování, a vytvářel vlastní konstrukci skutkového děje, v jejímž rámci zcela opomíjel skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování.
20. Předně je nutné zdůraznit, že není smyslem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud opakoval všechny ve věci provedené důkazy, nýbrž je v něm třeba ověřit způsob, jímž soud k provádění a hodnocení těchto důkazů přistupoval, zda tak činil s potřebnou objektivitou a důsledností a jejich obsah posuzoval nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti.
21. S ohledem na námitky obviněného je třeba na základě obsahu rozsudku soudu prvního stupně konstatovat, že nalézací soud zkoumal s maximální pozorností jak obhajobu obviněného (viz body 2., 3.) na jedné straně, tak i proti ní stojící výpověď stěžejního svědka J. H. (bod 6.). Ve shodě s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství lze shledat, že soud pečlivě hodnotil zejména věrohodnost J. H., jeho znalosti, schopnosti i souvislosti, na základě kterých se stal zplnomocněnou osobou za nemocného M. D. (viz bod 7. rozsudku), jednatele společnosti B., jejímž předmětem podnikání byla stavební činnost (což vůbec nekorespondovalo s obsahem faktur, které byly vystavovány v rámci trestné činnosti na marketingové služby). Závěr soudu, že výpověď svědka J. H., jenž popsal, jak na pokyn obviněného zpracovával faktury, za něž dostával 2,5 %, a uvedl, že pokud šlo o společnost O., neví, co to je, myslel si, že to jsou závody obviněného, je věrohodná, má oporu jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak je i dostatečně vysvětlen a rozveden zejména v bodě 14. rozsudku, kde soud vyložil, že tato výpověď usvědčující obviněného nestojí osamoceně, nýbrž je podporována e-mailovou korespondencí, z níž nevyplynuly žádné konkrétní pokyny k provádění ve fakturách předstíraných služeb. Byla ve shodě i s výpovědí svědkyně M. N., která, ač zaměstnankyně obviněného, jako redaktorka jím vedeného časopisu a mající znalost o průběhu truckových závodů se s osobou J. H. či společností B. vůbec nikdy nesetkala. Rovněž soud vysvětlil, proč neuvěřil výpovědím svědka A. N. a dalších svědků (srov. body 15. až 19.), jež vyslechl zejména na podkladě požadavku obviněného. Při posuzování věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků se soud soustředil i na toto hodnocení z hlediska zásad formální logiky a zvažoval souvislosti, za kterých k plnění na základě posuzovaných faktur mělo dojít (viz bod 20.). Soud prvního stupně reagoval i na návrhy obviněného na provedení dalších důkazů a zdůraznil, že poté, co některým jeho návrhům vyhověl, a dokazování by již bylo nadbytečným, další návrh zamítl.
22. V návaznosti na správný postup a dostatečně rozvedené úvahy při hodnocení provedených důkazů učiněné soudem prvního stupně lze poukázat i na rozhodnutí odvolacího soudu, jenž na podkladě námitek obviněného posuzoval jím vytýkané skutečnosti, avšak neshledal vady, které by vedly k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a řádně se vypořádal s výhradami obviněného uplatněnými v odvolání, které shledal nedůvodnými, přičemž své úvahy přezkoumatelně vyložil a podložil je konkrétními okolnostmi plynoucími z obsahu spisového materiálu. Poukázal i na to, že pokud soud prvního stupně neprovedl všechny obviněným navrhované důkazy, učinil tak poté, co důvodně vyložil, že pro závěr o vině existují dostatečné důkazy, na jejichž základě mohl bez důvodných pochybností rozhodnout, že obviněný se činu, jak je popsán, dopustil (srov. bod 12. usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy braly do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, přičemž není možné dospět k závěru, že by se (ve vztahu k důkazním návrhům obviněného) jednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tedy, že by o nich v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto. Z těchto důvodů není trestní řízení zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť ta se týká pouze procesní situace, kdy dojde k zamítnutí již navrženého důkazu a posléze o něm ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jeho zamítnutí, není zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, příp. situace, kdy je důkaz sice proveden, ale soud jej zcela opomene hodnotit při utváření svých skutkových závěrů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
24. Z uvedeného je zřejmé, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. i § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Lze jen připomenout, že ve výsledcích provedeného dokazování nemá oporu námitka obviněného, že se na realizaci plnění, které bylo předstíráno v posuzovaných fakturách, podílela i společnost O., protože pro toto tvrzení obviněného neplyne z výsledků provedeného dokazování žádný logický podklad. Stejně tak je třeba zmínit, že obviněným v dovolání prezentované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, na posuzovanou věc nedopadá, protože ve srovnávané věci se jednalo o zcela jinou skutkovou situaci. V nyní posuzované věci z důkazů ve věci provedených nic kromě vlastní obhajoby dovolatele a svědeckých výpovědí osob, jež soudy shledaly nevěrohodnými, nebyly učiněny žádné objektivní poznatky o tom, že by plnění, byť zčásti, proběhla. Naopak výsledky provedeného dokazování prokázaly, že se jednalo ze strany obviněného o fiktivní vyplnění faktur a údajná smlouva o poskytnutí plnění mezi společnostmi B. a S. byla sjednána ryze formálně jménem M. D., za nějž podpis na smlouvě učinil J. H.
25. Způsob, jakým soudy své úvahy popsaly, svědčí o tom, že nezanedbaly své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jejich závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém dostály všem svým procesním povinnostem a zásadám vycházejícím z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř., příp. § 134 odst. 2 tr. ř. Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Odvolací soud rovněž řádně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání a s dostatečnou pečlivostí se s nimi vypořádal způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti.
26. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nezjistil vady spočívající v libovůli či v jednostranném hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V postupu soudů nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že dodržely procesní zásady a především postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Na tomto místě lze připomenout, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud shrnuje, že učiněná skutková zjištění jsou podložena výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr, že soudy jasně a srozumitelně vyložily konkrétní úvahy vztahující se k daňové trestné činnosti obviněného J. M. Není tudíž důvod pochybovat o naplnění všech znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákoníku.
28. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady ve skutkových zjištěních, jež na zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu