8 Tdo 1085/2024-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 7 To 251/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 28/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 4 T 28/2023, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 8. 2. 2023 v době kolem 16:30 hodin, ačkoli věděl, že se po předchozím požití alkoholu přivedl do stavu vylučujícího bezpečné ovládání motorového vozidla, přičemž v jeho krvi, odebrané téhož dne v 17:20 hodin, byl následným lékařským vyšetřením zjištěn obsah alkoholu v krvi nejméně 2,16 g/kg, řídil v Praze XY, po XY, osobní motorové vozidlo značky Citroën Nemo 1.4HDI, registrační značky XY, kdy poté, a to ve snaze zaparkovat své vozidlo v této ulici před domem č. p. 2410/26, ohrozil zde stojící chodkyni K. B., nar. XY, která však na tuto kolizní situaci stihla zareagovat a před parkujícím vozidlem včas uskočila, vzápětí učinila telefonické oznámení o tomto incidentu na Policii České republiky, neboť obviněný po vystoupení z vozidla jevil známky požití alkoholu, měl nekoordinované pohyby a nejistý postoj a jeho řeč byla málo srozumitelná.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře v celkové výši 45.000 Kč, jenž mu byl podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku rozložen na dvanáct měsíčních splátek v částce 3.750 Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 7 To 251/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž slovně rozvedl, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, což koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, tedy argumentoval důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a vadně z nich dovodil, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, a proto ho uznal znovu vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky, ač od počátku trestního řízení vypovídal, že v podnapilém stavu vozidlo neřídil, ale šel si pro klíče. Jeho výpověď v tomto smyslu je bez rozporů, neboť takto čin popisoval jak u hlavního líčení dne 25. 5. 2023, tak i v přípravném řízení ve dnech 2. 3. 2023 a 9. 2. 2023. Jeho výpověď koresponduje s výpověďmi svědků L. K., J. B., M. T., J. G. a M. S., což jsou osoby, které k němu nemají žádný zásadní vztah a potvrdily, že se z restaurace nevzdálil na žádnou podstatnější dobu a jeho vozidlo stálo zaparkované na místě, kde ho zaznamenali. Soud prvního stupně sice neučinil výslovný závěr o nevěrohodnosti těchto svědků (z důvodu času, jenž byl vadně citován v předchozím výroku o vině), nicméně konstatoval, že svědci nevyloučili možnost, že na kratší dobu někam odjel a rychle se vrátil nebo přeparkoval. Takové hodnocení odporuje principu in dubio pro reo, protože jmenovaní svědkové vypovídali pravdu o skutečnosti, která je poměrně nedávná a zapamatovatelná. Odvolací soud tyto svědky bral jako osoby, které nevyloučily možnost, že na kratší dobu někam odjel a rychle se vrátil nebo přeparkoval, avšak nevypořádal se s tím, že vozidlo stálo na stejném místě, a že krátké kouření obviněného před restaurací bylo použito jako zpochybnění svědky uváděných skutečností. Svědkyně M. S. navíc uvedla, že je možné, že se s nějakou paní dohadoval ohledně parkovacího místa.
6. Za nesprávný považoval závěr, jímž soud prvního stupně vyvracel jeho obhajobu, že do restaurace po dojezdu a zaparkování přišel střízlivý, protože by se musel do podnapilosti tak vysokého stupně, jaký u něj byl zjištěn, přivést během dvaceti minut, které zbývaly do příjezdu policistů. Na podkladě uvedených svědeckých výpovědí obviněný rovněž uváděl, že se nevzdaloval z restaurace, a že jeho vozidlo bylo zaparkováno pořád na stejném místě.
7. Pokud soudy nižších stupňů doplnily dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, i ten podporuje jeho tvrzení, neboť znalkyně zmínila, že je pravděpodobná postupná konzumace alkoholu dne 8. 2. 2023 zřejmě od 12.00 hod. až do popisovaného konfliktu kolem 16.30 hod., tedy v průběhu čtyř a půl hodiny. Svědek S. nepotvrdil, že by vozidlo řídil a podle zprávy nemocnice Na Bulovce byl schopen výslechu a policejních úkonů až za 8 až 10 hodin.
8. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že v usnesení ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 7 To 251/2024, se s jeho námitkami vypořádal jen velmi stručně a že nepodloženě konstatoval, že na kratší dobu někam vozidlem odjel a rychle se vrátil nebo že ho přeparkoval, ač pro závěr, že tak činil pod vlivem alkoholu, neměl žádný důkaz. Obviněný brojil i proti tomu, že by soudy mohly vycházet z výpovědi svědkyň D. S. a K. B., které se ve svých tvrzeních odchylovaly. D. S. při hlavním líčení tvrdila, že událost pozorovala ze vzdálenosti 200 až 300 m, na zaparkování jí nic podivného nepřišlo, řidiče neviděla a informace čerpala od svědkyně K. B., což bylo v rozporu s tím, co vypověděla v podání vysvětlení, které však nelze použít. Jednalo se tedy o svědkyni popisující události z doslechu, která podle úředního záznamu ze dne 9. 2. 2023 tvrdila, že měla v době incidentu vybitý mobil. Její tvrzení je i v rozporu se zjištěním Policie České republiky, že motor automobilu obviněného byl studený.
9. Obviněný též vytýkal, že uložený trest je pro něj likvidační, protože je OSVČ, nemá zaměstnance, do doby rozhodnutí byl bezúhonný a má manželku a dvě děti. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 7 To 251/2024, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 4 T 28/2023, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu s případným rozhodnutím o jiném senátu, popř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil jej obžaloby. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy správně vypořádaly (v takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
11. Podle státního zástupce bylo dokazování komplexní a bezvadné co do jeho rozsahu i problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, jenž odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Neztotožnil se proto s názorem obviněného, že by řízení bylo zatíženo takovou vadou, která by svědčila o tom, že skutková zjištění soudů jsou v zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Považoval za významné, že obviněný sám požívání alkoholu inkriminovaného dne cca od 12:00 hod. až do kontroly provedené policejní hlídkou doznal, přičemž vyloučil pouze to, že vozidlo kdykoli v této době po jeho požití řídil. Skutečnost, že kolem 16:30 hod. řídil, vyplynula z výpovědí svědkyň K. B. a D. S. První kontrola na alkohol provedená formou dechové zkoušky proběhla ihned po příjezdu policejní hlídky asi v 16:44 hod., přičemž v dechu obviněného bylo zjištěno 1,88 ‰ alkoholu. Při druhé kontrole v 16:55 hod. bylo naměřeno 1,84 ‰ alkoholu. Požití alkoholu současně potvrdilo i následné lékařské vyšetření na ovlivnění alkoholem provedené ve Fakultní nemocnici Bulovka, neboť objektivní krevní zkouška prokázala, že v čase 17:20 hod. v jeho krvi bylo 2,16 g/kg alkoholu. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, doc. Ing. Marie Balíková, CSc., konstatovala, že v době řízení motorového vozidla kolem 16:30 hod. měl obviněný v krvi 1,83 g/kg alkoholu.
12. Soudy se řádně vypořádaly s existujícími diametrálně odlišnými dvěma skupinami důkazů, k nimž podrobně rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis skutkového děje prezentovaný svědkyněmi K. B. a D. S., nikoli účelovou a lživou výpověď dovolatele, případně v jeho prospěch vypovídajících svědků (k tomu srov. bod 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu). Státní zástupce z uvedených důvodů nedostatky v učiněných skutkových zjištěních neshledal, a proto se podle něj důvodně staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Podotkl, že obviněným vytýkaný zjevný nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), což však soudy obou stupňů v dané věci respektovaly. Nemohlo proto dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, protože ten je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
13. Státní zástupce tudíž v reakci na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud od něj do konání neveřejného zasedání žádné vyjádření neobdržel. IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dále konstatuje, že v posuzované věci poprvé rozhodoval o dovolání obviněného usnesením ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 13/2024, jímž zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 4 T 28/2023, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Pokud bylo shledáno,
že dovolání je přípustné a podané oprávněnou osobou, rozsah, v jakém ho může Nejvyšší soud přezkoumat, je limitován tím, že jde o další dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně v téže trestní věci poté, co bylo předchozí dovolání stejného obviněného Nejvyšším soudem přezkoumáno. V takovém případě je dovolání omezeno jen na rozsah, v němž Nejvyšší soud shledal dřívější dovolání důvodným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3276).
17. Obecně k dovolání je třeba připomenout, jde o mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V. Obecně k dovolání a dovolacím důvodům
18. Jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud v posuzované věci již usnesením ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 13/2024, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 4 T 28/2023, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Důvodem tohoto postupu byly vady spočívající v nesprávném časovém vymezení skutku a nutnost odstranění dalších vad v dokazování. Nejvyšší soud se proto nezabýval zbylými námitkami obviněného, které byly v zásadě totožné s těmi, jež vznesl v nyní projednávaném dovolání. Z těchto důvodů jsou dovolací výhrady směřující vůči nevěrohodnosti svědkyň K. B. a D. S., stejně jako námitky, jimiž obviněný vytýkal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a nerespektování zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny v dovolacím řízení, přípustné, neboť o nich Nejvyšší soud doposud nerozhodoval. V rozsahu těchto námitek se Nejvyšší soud může nyní podaným dovoláním obviněného zabývat, čímž je stanoven i rozsah, v jakém mohl obviněný dovolání proti nyní přezkoumávanému rozhodnutí podat.
19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný své dovolání směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 To 357/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 7 To 251/2024, jímž došlo k zamítnutí jeho odvolání, a proto, když uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., učinil tak v jeho druhé alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Jestliže označil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak v souladu s tím, že v řízení předcházejícím vydanému rozsudku je dán některý z důvodů dovolání uvedených v písmenech a) až l).
20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
21. Kromě těchto zákonem vymezených pravidel stanovených pro přezkum napadených rozhodnutí je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K obsahu dovolání
22. Obviněný v dovolání vytýkal, že nebylo prokázáno, že by automobil v inkriminovanou dobu opravdu řídil. Hájil se tím, že do něj šel pouze pro klíče od domu. Zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění a považoval za nevěrohodné výpovědi svědkyň D. S. a K. B., což jsou výhrady odpovídající formálnímu vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud mohl posuzovat jejich důvodnost.
23. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obsah v dovolání uvedených námitek koresponduje s obhajobou obviněným uváděnou po celé trestní řízení, s níž se soudy obou stupňů ke konkrétně uváděným námitkám vypořádaly. Reagovaly na obviněným vznášené výhrady a soustředily na ně své dokazování, případně se s nimi vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a své závěry vyložily v odůvodněních svých rozhodnutí. Ze strany obviněného jde tedy v zásadě o opakovanou obhajobu, přičemž takové dovolání obecně bývá neopodstatněné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), tím spíše v situaci, kdy Nejvyšší soud v předmětné věci již předchozí dovolání obviněného založené na obdobných námitkách přezkoumával a zčásti mu vyhověl. Soudy nižších stupňů dokazování doplnily a výhradami obviněného se zabývaly v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 13/2024, jímž byla věc zrušena. Soud prvního stupně se řídil pokyny dovolacího soudu rozvedenými v citovaném usnesení a tam uvedené požadavky splnil.
Napravil vadu v časovém vymezení skutku, doplnil dokazování a znovu se zabýval hodnocením důkazů. Výsledky dokazování popsal a rozvedl v bodech 2. až 11. svého rozsudku. Provedené důkazy posuzoval jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vysvětlil, kterým z výpovědí a z jakých důvodů uvěřil, a proč naopak výpovědi obviněného a s ním v restauraci pobývajících osob J. B., M. T., J. G. a M. S. neuvěřil (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Pečlivě posuzoval i věrohodnost svědkyň D. S. a K.
B., u nichž obezřetně zkoumal jimi uváděné skutečnosti, jež konfrontoval s výsledky, které vyplynuly z ostatních provedených důkazů. Na tomto místě je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud nemůže sám hodnotit důkazy provedené soudem prvního, případně druhého stupně, ale toliko posuzuje, zda soudy dodržely zákonné limity při jejich provádění. V této věci je třeba zmínit, že pokud soud prvního stupně jmenovaným svědkyním uvěřil a současně vysvětil, podle jakých úvah tak učinil, korespondují tyto jím uváděné skutečnosti s výsledky dokazování, jak je v jednotlivých pasážích svého rozhodnutí zachytil.
Zejména je třeba poukázat na bod 11., v němž popsal skutečnosti plynoucí z videozáznamu pořízeného policejní hlídkou v době 16.46 hod., na kterém jsou zachyceny jak svědkyně, tak i obviněný, a to 16 minut po tom, co k posuzovanému činu mělo dojít, a je z něj zjevné, že je na něm zobrazen obviněný, jenž se snažil svědkyni objímat, vrávoral a drmolil. Obdobně pro to, že obviněný byl opilý, svědčí i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, podle kterého počátek požívání alkoholu u obviněného byl odhadován na dobu kolem 12:00 hod.
Svými výpočty znalkyně stanovila hodnotu alkoholemie v době činu obviněného na 1,83 g/kg. O správnosti úvah soudu prvního stupně rovněž svědčí to, že při zhodnocení všech ve věci provedených důkazů nebyl žádný důvod pro to, aby soud nevěřil tvrzením obou svědkyň, které obviněného svými výpověďmi usvědčují.
Závěry soudů o jejich věrohodnosti zapadají do kontextu provedených důkazů, jakož i úvahy, na jejichž základě shledal, že výpovědi svědků, kteří byli s obviněným v restauraci a popisovali okolnosti rozdílně od jmenovaných svědkyň, nejsou způsobilé zvrátit na základě ostatních učiněných zjištění soudem prezentované závěry, a to z důvodů jejich izolovanosti, vzájemné nesouladnosti a vnitřních rozporů (viz body 7. až 11. a 14. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Z těchto důvodů je třeba k námitkám obviněného připomenout, že z přezkoumávaného rozsudku je patrné, že se soud věnoval jak jím vznesené obhajobě, která je v podstatě neměnná, tak i důkazům, které ji podporují, současně však pečlivě vysvětlil, jak přistupoval k důkazům, které ji na druhé straně vyvracejí. Za správný lze označit závěr, že obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi svědkyň K. B. a D. S. Jejich verzi soud porovnal s tvrzeními ostatních svědků, a to J. S., zasahujícího policisty, L. K., J. B., M. T., J. G. a M. S., účastných v restauraci s obviněným. Neopomněl vyhodnotit ani zkoušky na alkohol, které u obviněného byly provedeny, a i ty konfrontoval s dalšími důkazy, a zvažoval všechna zjištění, která porovnal též se závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Pokud jde o tento důkazní prostředek, ten po doporučení Nejvyššího soudu v předchozím zrušujícím usnesení k důkazům soud prvního stupně doplnil. Důvodně shledal, že z něho vyplývá, že v mezidobí od dechové zkoušky do krevního rozboru hladina alkoholu v krvi obviněného stoupala, tudíž se nacházel ve fázi vstřebávání alkoholu, a v době, kdy řídil automobil, tedy kolem 16:30 hod., byla hladina ethanolu v jeho krvi 1,83 g/kg, což naprosto vylučovalo bezpečné ovládání vozidla (srov. č. l. 150 spisu). Skutečnost, že obviněný vozidlo řídil, jíž se snažil vyvrátit, byla prokazatelně doložena, a není možné považovat za pochybení, pokud soud vycházel z výpovědi svědkyň K. B. a D. S., protože pro takový postup měl dostatek podkladů ve výsledcích provedeného dokazování.
25. Nejvyšší soud vady namítané obviněným neshledal ani v usnesení odvolacího soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a zjistil, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad při dodržení příslušných ustanovení trestního řádu zajišťujících právo obviněného na obhajobu. Zabýval se správností skutkových zjištění, a v bodě 9. napadeného usnesení se vyjádřil k verzím předneseným svědkyněmi K. B. a D. S. na jedné straně a obviněným a jím označenými svědky na straně druhé. Vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně a jejich správnost postupem odpovídajícím trestnímu řádu ověřil tak, aby byly vyloučeny případné pochybnosti o tom, která z uvedených verzí průběhu událostí je pravdivá.
26. Tímto postupem odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, protože neignoroval výhrady vůči důkazům, resp. skutkovým zjištěním, jež soud prvního stupně považoval za klíčové pro skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.], protože podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1). Těmto zásadám odvolací soud dostál. Nejvyššímu soudu proto nic nebránilo, aby pro stručnost odkázal na závěry odvolacím soudem rozvedené v bodě 9. usnesení odvolacího soudu.
27. Pokud obviněný v podaném dovolání namítal, že soudy v situaci tvrzení proti tvrzení nesprávně vycházely z verze, kterou prezentovaly svědkyně K. B. a D. S., Nejvyšší soud vytýkané nedostatky neshledal, jak je výše rozvedeno, a připomíná, že v situaci tvrzení proti tvrzení je potřebné na soud (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Jestliže soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení. Rozhodné v takové situaci je, aby soudy podrobně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (srov. nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
28. Podle zjištění Nejvyššího soudu postupovaly soudy nižších stupňů v posuzované věci ve smyslu těchto zásad, neboť se podrobně věnovaly výpovědi svědkyň K. B. i D. S., jejichž obsah zkoumaly se zřetelem na všechny zjištěné důkazy a podrobily je pečlivému zhodnocení. Výstižně soustředily pozornost také na tvrzení obviněného a jej podporující výpovědi dalších svědků, osob, které se v době skutku nacházely v restauračním zařízení (L. K., J. B., M. T., J. G. a M. S.), které označily za nevěrohodné z důvodů, jež dostatečně vysvětily a své úvahy řádně v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích popsaly.
Rovněž je třeba zdůraznit, že postupovaly nejen plně v souladu se shora uvedenými zásadami, ale respektovaly i právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v jeho kasačním usnesení ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 13/2024. Plně braly do úvahy princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne i pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, neníli v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Taková situace nicméně v přezkoumávané věci nenastala, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly, naopak se řádně vypořádaly s tím, proč a z jakých důvodů jeho vinu považovaly za prokázanou.
29. Nejvyšší soud po posouzení obsahu přezkoumávaných rozhodnutí obviněným vytýkané nedostatky neshledal a dospěl k závěru, že soudy dodržely všechny principy stanovené pro řádné objasnění věci a provedené důkazy hodnotily v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývají hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud prvního stupně v této věci vyložil důvody, pro které uznal obviněného vinným, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, a tudíž nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
30. Při platnosti všech shora uvedených závěrů Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný vznesenými námitkami nenaplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože přezkoumávaná rozhodnutí, resp. proces dokazování, netrpí jím vytýkanými vadami, obzvláště za situace, kdy v podaném dovolání poukazoval na své vlastní úvahy a závěry, které vyplývaly pouze z důkazů, jež svědčily v jeho prospěch, aniž by reflektoval skutková zjištění, k nimž na základě řádného a bezchybného procesu dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Soudy se podrobně zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a proto se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, a že na správná skutková zjištění navazuje i správné právní posouzení jednání obviněného a jeho uznání vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. VII. Závěr
31. Vzhledem ke shora popsaným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl důvodnost jím vznesených námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15.01.2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu