8 Tdo 1088/2025-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 To 152/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 57/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
1. Obviněný J. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 5 T 57/2024, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že dne 30. 3. 2024 okolo 13:10 h řídil vozidlo Škoda Octavia, reg. zn. XY, na silnici č. XY ve směru od obce XY na obec XY a v rozporu s § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu, dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), odbočoval vlevo na účelovou pozemní komunikaci ve chvíli, když byl předjížděn motocyklem Kawasaki, reg. zn. XY, řízeným J. L., čímž došlo ke střetu uvedených vozidel, v důsledku čehož J. L. utrpěl sériovou zlomeninu 1. až 10. žebra, klíční kosti vpravo, lopatky dolního konce vřetenní kosti a zhmoždění plic s dobou léčení a znesnadnění obvyklého způsobu života hospitalizací, operací, bolestí a podstatným omezením hybnosti pravé ruky delší než 42 dní.
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 25.000 Kč, u něhož mu byly podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku povoleny měsíční splátky ve výši 2.500 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osmnáct měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a majetkové újmy poškozeným.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 To 152/2025, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž po obsáhlém shrnutí výroků rozsudku soudu prvního stupně, obsahu podaného odvolání a rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytkl jeho závěry vtělené do bodu 7. napadeného usnesení s tím, že odvolací soud dostatečně nepodrobil rozsudek soudu prvního stupně přezkumu určení místa nehody, když obviněný i na tuto vadu v podaném odvolání poukazoval. V tom, že odvolací soud nevymezil, v čem bylo odvolání nedůvodné, spatřoval nepřezkoumatelnost jak jím vydaného usnesení, jímž bylo odvolání zamítnuto, tak i rozsudku soudu prvního stupně, který tuto skutečnost řádně nezjistil. V tom shledal porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované jako sdělení č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“), které řeší tzv. „účinnost prostředku nápravy“, pro niž je „bohatá a široce rozvětvená judikatura Evropského soudu pro Lidská práva, která přesně vymezuje obsah prostředků nápravy, aby takový prostředek byl považován za účinný, a tudíž za jdoucí v souladu s právem úmluvy“. Za takový nedostatek obviněný považoval chybně vymezené skutkové zjištění, „za jaké je možné považovat skutečnost, že ani v rozsudku soudu I. stupně ani v usnesení odvolacího soudu není přesně určeno místo nehody, tedy místo činu“.
5. Obviněný poukázal na obsah skutkového zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a k tam uvedenému popisu místa události uvedl, že silnice č. XY ve směru od obce XY na obec XY je dlouhá přibližně 900 m a je rozdělena křižovatkou asi ve vzdálenosti 480 m od XY, kdy zprava se připojuje silnice od obce XY, coby vedlejší silnice. V místě křižovatky se silnice stáčí v úhlu asi 120 stupňů doleva a do XY je asi 400 m. Podle map lze určit, že od křižovatky s vedlejší silnicí již není možné odbočit kamkoliv vlevo na místně obslužnou komunikaci, protože tam žádná není, neboť poslední taková možnost je na místně obslužnou silnici asi 230 m od obce XY. Soudy však dostatečně místo nehody nelokalizovaly. Zejména odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl revizi popisu místa činu, které zahrnuje silnici v délce 900 m.
6. S poukazem na nemožnost revizního principu v odvolacím řízení obviněný uvedl, že by tato možnost měla být zajištěna v dovolacím řízení, kde jsou však dovolací důvody vymezeny velice úzce, což svědčí o „neexistenci účinného prostředku nápravy“, protože se odvolací soud o takový přezkum na základě jím podaného odvolání ani nepokusil.
7. Nesprávnými shledal obviněný i další úvahy odvolacího soudu, který podle něj ignoroval jím uvedená fakta, čímž v jeho případě došlo k porušení presumpce neviny, protože jeho úvahy jsou zatíženy právě tím, že se nezabýval námitkou o nedostatečně určeném místě činu. Obviněný kritizoval i to, že odvolací soud „bagatelizoval problematické zadání otázek znalci, které bylo stejným způsobem ovlivněno porušením presumpce neviny, a na tuto skutečnost byl odvolací soud též upozorněn, avšak jeho přezkumná činnost se zúžila na prosté odmítnutí veškerých dalších odvolacích námitek…“, z čehož obviněný rovněž dovodil porušení čl. 13 Úmluvy.
8. Z takto uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 To 152/2025, i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 5 T 57/2024, zrušil a rozhodl, že se věc vrací zpět soudu prvního stupně.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že není patrno, jakým způsobem měly být tvrzené dovolací důvody naplněny, když obviněný vytýkal jen to, že nebylo zjištěno místo dopravní nehody, resp. že ho soud prvního stupně nesprávně určil a odvolací soud pro absenci revizního principu tuto vadu nenapravil. Podstatu dovolání proto státní zástupce shledal v popírání skutkového zjištění o místu nehody a v kritice české právní úpravy odvolacího řízení pro absenci revizního principu, v čemž obviněný spatřuje rozpor s čl. 13 Úmluvy, což nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů.
10. Přesto, že dovolání nesplňuje formální podmínky pro přezkum Nejvyšším soudem, poukázal na to, že odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný odbočoval „vlevo na účelovou pozemní komunikaci ve chvíli, kdy byl předjížděn motocyklem…“, což svědčí o tom, že dovolatel již v uvedeném odvolání uváděl k místu činu tvrzení, která byla v rozporu jak s jeho vlastní výpovědí, tak s jím tvrzenými údaji z veřejně dostupných map. Dovolatel svůj střet s motocyklem vysvětloval setrvale tím, že odbočoval vlevo, jak např. uvedl i u hlavního líčení dne 5. 3. 2025. Ani obviněným tvrzené údaje z map neodpovídají skutečnosti, podle nichž je od konce obce XY do počátku obce XY
vzdálenost přes 2 km. Pro právní posouzení skutku bylo bezvýznamné, zda odbočoval na komunikaci místní nebo účelovou, neboť ve věci nebyla řešena otázka přednosti zprava. Navíc by řidičům ani pak nezbývalo, než aby se řídili dopravním značením, podle něhož šlo o křižovatku s komunikací místní. Až za dalších 1600 m následuje obviněným zmíněná odbočka na XY, odkud zbývá na počátek obce XY asi 400 m.
11. Státní zástupce pro neurčitost obviněným uvedených námitek poukázal na to, že argumentace obviněného je nelogická a výsledky provedeného dokazování nepodložená. Zdůraznil, že pouhou nesprávností skutkových zjištění není založen žádný dovolací důvod, a rovněž připomenul, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, a pokud jde o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná. Bylo třeba určit, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3298/22). Obviněný však takovým způsobem své dovolání nevymezil. Obsahově se jeho argumentace žádnému dovolacímu důvodu ani neblíží.
12. Podle státního zástupce obviněný formálním podmínkám jím uvedených důvodů nevyhověl ani tvrzením o nedostatcích revizního principu v odvolacím řízení, ani odkazem na čl. 13 Úmluvy, jenž nesplňuje požadavky na dodržení podmínek vymezených důvodů dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 454/21).
13. Vzhledem k tomu. že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Vyjádřil rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Obviněný do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem své písemné stanovisko k tomuto vyjádření nepodal.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
16. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro zhodnocení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
19. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obviněný však námitky tohoto druhu neuplatnil.
20. Podle takto stanovených hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný tyto důvody, o něž dovolání opřel, uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením.
VI. K námitkám obviněného
21. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že je pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto je třeba nejprve zjistit, o které důvody je dovolání opřeno a jakými argumenty je dovolatel podepřel, a na základě toho Nejvyšší soud nejprve zkoumá, zda výhrady obviněným uplatněné odpovídají jejich zákonnému vymezení. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
22. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání jednak vytýkal, že soud prvního stupně řádně nezjistil místo, kde k dopravní nehodě došlo, a odvolací soud tuto vadu k jeho odvolání nezhojil, čímž brojil proti povaze odvolacího řízení, zejména že není založeno na revizním principu, je z takto vymezených výtek zjevné, že nedopadají na žádný z obviněným označených důvodů, potažmo ani na žádný jiný dovolací důvod.
23. Posouzením tohoto obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že z argumentace obviněného neplynou žádné výhrady proti nesprávnosti, které by mohly dopadat na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože s ohledem na to, jak jej zákonodárce vymezil, je třeba dostát požadavku, aby uvedl některou ze tří alternativ tohoto důvodu, a to, jak uvádí první, se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Podle druhé musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný poukazoval na to, že nebylo řádně zjištěno nebo v popisu skutku vyznačeno místo nehody, a k tomu uvádí své vlastní propočty vzdáleností mezi uvedenými obcemi, jde o argumenty, kterými není naplněna ani jedna z uvedených alternativ důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. I když Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedený důvod po formální stránce nenaplnil, jen pro úplnost, zcela mimo tento závěr uvádí, že tvrzení obviněného neodpovídá faktickému stavu a výsledkům provedeného dokazování, neboť v obsahu rozsudku soudu prvního jsou obsažena sdělení, která dostatečně místo střetu konkretizovala, a všechny osoby na místě dopravní nehody přítomné prostor, kde ke střetu došlo, lokalizovaly (viz body 4. až 7. rozsudku), stejně tak učinil i znalec Ing. Miloslav Řehák (viz body 11. až 15.), který si místo střetu prohlédl a pracoval i s plánkem a fotodokumentací, jež zachycují místo dopravní nehody (viz body 8. a 9. rozsudku). Je tedy zjevné, že soud se tímto místem zabýval, a tedy nelze v jeho postupu shledat žádný excesivní nedostatek uvážení všech rozhodných skutečností.
25. Zcela mimo jakýkoliv důvod dovolání stojí kritika postupu odvolacího soudu. Ostatně v této části dovolání není zcela srozumitelné, jestliže obviněný požadoval provedení revize „popisu místa činu“ a vytýká, že takto odvolací soud nepostupoval a místo dopravní nehody řádně nevymezil, i v tom jsou jeho argumenty nejasné. Opět jen pro úplnost lze uvést, že pochybnosti o tom, kde ke střetu došlo, fakticky neexistují, protože místo zjištěno bylo a v rozsudku je popsáno způsobem, jak je zanesen ve výroku rozsudku, protože konkrétnější lokalizaci lze těžko vzhledem k povaze místa uvést. Obviněnému zřejmě chybí označení metrů či km od každé z obcí, jež uvedená komunikace spojovala, a proto také činil uvedené propočty, které však nejsou zcela správné, jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce, který podle zdrojů, z nichž čerpal, dospěl k jiným naměřeným hodnotám. Jde však o malichernou záležitost zcela mimo dovolací důvody, jak již bylo uvedeno, a nic to nemění na závěru o faktickém zjištění místa střetu, o němž nikdo nepochyboval, jak plyne z výsledků provedeného dokazování.
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že takto vyjádřené námitky obviněného na jím uvedený důvod nedopadají, a to mimo jiné i s ohledem na to, že jeho dovolání neobsahuje žádnou výhradu založenou na tvrzení existence zjevného (extrémního) rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale jde pouze o prostou polemiku s vlastním pohledem na namítané skutečnosti, která se předmětem dovolacího přezkumu z výše uvedených důvodů stát nemůže.
27. Z hledisek stanovících nutnost vyloučit extrémní porušení pravidel spravedlivého procesu je třeba konstatovat, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), a proto, když v projednávané věci Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a dospěl k závěru, že nešlo o exces.
28. Nejvyšší soud nedostatky nezjistil ani v postupu odvolacího soudu, neboť ani ten se nezpronevěřil platným zásadám pro řádný přezkum odvolání obviněného, protože se jeho námitkami zabýval a své závěry a úvahy k nim se vztahující dostatečně jasně a srozumitelně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
29. Nutné je rovněž zdůraznit, že obsah podaného dovolání je zcela mimo vymezení důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože ten je určen k nápravě právních vad, o nichž v dovolání není ani zmínka. Pokud obviněný tento skutkový stav zpochybňuje uváděním své vlastní obhajoby, na níž staví svá ničím nepodložená tvrzení, posuzovaný důvod dopadající na řešení hmotněprávních otázek nenaplnil, protože v dovolání chybí jakákoliv argumentace týkající se právních závěrů.
30. Pravidla spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VII. Závěr
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal porušení pravidel spravedlivého procesu a současně dovolání obviněného bylo podáno způsobem, který obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu