8 Tdo 111/2024

8 Tdo 111/2024-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného Miroslava Kadlčíka, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 4 To 94/2023-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 38/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný Miroslav Kadlčík (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 4. 2023, č. j. 1 T 38/2022-259, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 3. 2021, č. j. 3 T 52/2020-147, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, č. j. 7 To 219/2021-175, byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost, aby ve zkušební době dle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Okresní soud Brno-venkov obviněnému rovněž (týmž rozsudkem) podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti a družstev na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 4. 2023, č. j. 1 T 38/2022-259, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 4 To 94/2023-282, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle názoru dovolatele skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vymezené v § 206 odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku ani obecného ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 15 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že základním znakem trestného činu zpronevěry je přisvojení si cizí svěřené věci, přičemž popis skutku nedává odpověď na otázku, v jakém okamžiku mělo k naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu dojít, resp. zda měl zpronevěřit svěřené movité věci tím, že je prodal nebo tím, že se stal nekontaktním, přičemž nebylo nijak hodnoceno, jaký mělo mít na danou situaci vliv odstoupení poškozené od kupní smlouvy o výrobě karuzelu, když právě tímto jednáním měl pozbýt oprávněné dispozice s předmětnými věcmi.

Obviněný se dále hájí tím, že nebyl osobou, které byly dané věci svěřeny, převzal je v zastoupení obchodní korporace a nebyl ani tím, kdo je měl v okamžiku odstoupení od kupní smlouvy vydat, neboť již nebyl statutárním orgánem společnosti. Podle obviněného v popisu skutku rovněž chybí vymezení subjektivní stránky (úmyslu), kdy se navíc v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu objevuje spekulace o tom, že měl prodejem částí věcí umořit svůj dluh za pronájem areálu či měl pojmout úmysl věci zpronevěřit od počátku s tím, že údajně nehodlal závazek z kupní smlouvy dokončit.

Takto formulovaný názor odvolacího soudu však nebyl do skutkové věty podle dovolatele pojat, a není zřejmé, z jakých důkazů tento závěr odvolací soud dovodil. Obviněný rovněž vznesl námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, která podle jeho názoru postrádají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud podle dovolatele nijak nepřiblížil, z čeho lze usuzovat na to, že měl jednat jako fyzická osoba, když výroba měla být uskutečněna ve výrobním areálu obchodní korporace, za niž jednal. Pokud by se podle obviněného soudy zabývaly věcí z hlediska občanskoprávního, měly vnímat, že pokud společnost něco zanechala na předmětném místě, tak se toho nikdy nedomáhala způsobem, že by její zástupci na místo přijeli a věci převzali.

Skutečnost, že s poškozenou přestal komunikovat, když nebyl statutárním orgánem, nemohlo založit trestný čin. Došlo-li podle soudu prvního stupně v roce 2022 k svévolnému prodeji návěsů, měl mít na paměti ustanovení § 2428 o. z. Podle obviněného bylo na poškozené, aby si věci vyzvedla, přičemž v podstatě posílala jen výzvy k vydání, aniž by náležitě reagovala, poskytla součinnost a ta okolnost, že s ní nakonec nebylo komunikováno, nepředstavuje zpronevěru. Dovolatel dále považuje za nepřezkoumatelný a zcela nepodložený závěr soudů o jeho přístupu do datové schránky a ve vztahu k hodnotě předmětných věcí, která byla stanovena na základě faktury založené poškozenou v okamžiku údajného nákupu daných věcí, aniž byl proveden důkaz osvědčující předání věcí v náležitém množství a typu.

Pro tvrzení soudu prvního stupně neexistuje podle obviněného žádný relevantní důkaz než předávací protokol na „LED/LEDs“ ze dne 31. 1. 2018, přičemž není uveden počet takto označených věcí, jejich cena a bližší specifikace. Z provedeného dokazování tak podle dovolatele nanejvýš vyplynulo, že k předání nějakých věcí došlo, není však zřejmé, o jaké věci se mělo jednat. Takto nesprávná a neúplná zjištění nemohou podle obviněného svědčit pro závěr, že hodnota zpronevěřených věcí odpovídá částce nejméně ve výši 10 000 Kč, jak požaduje ustanovení § 206 tr. zákoníku za užití § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 4 To 94/2023-282, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 4. 2023, č. j. 1 T 38/2022-259, zrušil a Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství zaslal Nejvyššímu soudu sdělení, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas, aby za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. [a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud musí předně k obecné charakteristice dovolání uvést, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání je podáváno prostřednictvím osoby práva znalé, obhájce, tudíž je přezkumná činnost primárně limitována námitkami uplatněnými pod příslušný dovolací důvod.

Dále je nutno uvést, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, Nejvyšší soud uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, což mj. již vyplývá z bodů 7-9, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými

zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

14. Již shora Nejvyšší soud konstatoval, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy nižších stupňů věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Vedle uvedeného je nutno rovněž zdůraznit, že obviněným nebyly v rámci zmíněného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vzneseny námitky typu opomenutých důkazů či důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem (blíže bod 8). Odvolací soud na základě námitek uplatněných obviněným v odvolání (obsahově totožných s dovoláním – viz níže bod 16), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, aby konstatoval, že „skutkový děj byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tak jak stanovuje § 2 odst. 5 tr. řádu“ (bod 17 usnesení).

15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně uvést, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na nesprávná skutková zjištění a nesprávnou právní kvalifikaci skutku především pak z důvodu, že v době odstoupení poškozené od smlouvy nebyl statutárním orgánem společnosti MK TECHNIK Trade SE a tudíž neměl povinnost předmětné věci vydat; že předmětné věci byly vymezeny velmi nekonkrétně, nebyla stanovena cena předmětů atd.). V návaznosti na tyto námitky je však nutno zmínit, že soudy nižších stupňů se těmito námitkami zabývaly a s nimi vypořádaly, byť způsobem neodpovídajícím představám dovolatele. Soud prvního stupně např. v bodech 11-14 se zaobírá otázkou, v jakém postavení obviněný od poškozené předměty, které následně byly označeny za předmět zpronevěry přebíral (viz též bod 20 usnesení odvolacího soudu). V bodech 15 až 17 svého rozsudku reaguje nalézací soud na námitku stran hodnoty převzatých a následně „zpronevěřených“ věcí atd. Vzhledem k logickým závěrům, které učinily soudy nižších stupňů (viz níže) ohledně viny obviněného, a to na základě provedených důkazů, nepovažuje Nejvyšší soud za nutné cokoliv doplňovat či měnit na jejich závěrech z pohledu závěrů o vině a navazujících výrocích.

16. V návaznosti na zmíněný odkaz na již uplatněné námitky považuje dovolací soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

17. V reakci na obsahovou náplň uplatněných námitek je pak vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

18. Ve vztahu k námitkám obviněného podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí Nejvyšší soud následující.

19. Pokud jde o námitky týkající se nedostatečného vymezení předmětných světel (otázka svévolného hodnocení důkazů, tzv. deformace důkazů – viz shora bod 8), soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolatel přesně věděl, o jaká světla se jedná (bod 16 rozsudku). K tomuto dospěl především na základě skutečností, že ve výzvě k vydání světel, kterou obviněný směřoval vůči bratrovi, odkazoval na dodací fakturu a fotografie. To ostatně potvrzuje i text příslušných předžalobních výzev k vydání osvětlovacího příslušenství k zábavním atrakcím zaslaných společnosti RIDE Technik, s.r.o.

(č. l. 61) a panu M. K. (č. l. 62), kde obviněný výslovně uvedl, že předmětné věci (zábavní atrakci s veškerým příslušenství) „dokládá dodací fakturou a fotografiemi“. Stejně tak soud prvního stupně odkázal na návrh předávacího protokolu zaslaného svědkem G. (č. l. 215, 216), který obsahuje přesnou specifikaci předmětných světel co do počtu a další identifikace a který dovolatel nerozporoval. K takto učiněným zcela jednoznačným závěrům nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné cokoliv dodat s tím, že námitka obviněného je v tomto ohledu neopodstatněná, neboť obviněný s ohledem na výše uvedené jednoznačně věděl, o jaké věci se jedná, včetně jejich počtu apod. V tomto ohledu tak nemůže obstát ani jeho námitka týkající se výše škody, kterou odůvodnil rovněž neúplnými a nesprávnými skutkovými zjištěními, přičemž záměrně přehlíží, že stanovením výše škody se soud prvního stupně dostatečně zabýval (bod 15 rozsudku).

V reakci na výtky dovolatele k odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že pokud je Ústavním soudem (což bývá ve zmíněných nálezech zmiňováno, viz též níže bod 25.) obecným soudům vytýkáno, že odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou jasná, logická atd., a tím došlo k porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces, byť ve své podstatě mnohdy může jít o rozdílné posouzení otázky hodnocených důkazů, v předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud ve prospěch úvah soudů nižších stupňů a v rámci správnosti jejich logických úvah pouze doplnit, že obviněný v dovolání mj. argumentuje tím, že „podle obviněného tedy nemohou takto neúplná a nesprávná skutková zjištění založit odůvodněný závěr, že byl spáchán trestný čin, že snad hodnota údajně zpronevěřených věcí odpovídá nejméně částce 10 000 Kč, jak požaduje ustanovení § 206 za užití § 138 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku“, když přitom sám obviněný uvedl, že „části kolotoče a návěsy odvezl do sběrného dvora a za ně dostal 60 000 Kč“. Nejvyšší soud považuje uvedenou část výpovědi obviněného ve vazbě na další důkazy provedené soudy nižších stupňů za zapadající do úvah soudů o vině dovolatele, dostatečně a logicky prokazující jak jednání dovolatele ve vazbě k výši zpochybňované částky 10 000 Kč jako znaku základní skutkové podstaty přečinu zpronevěry, tak také ve vazbě ke znaku kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 3 tr.

zákoníku.

20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky spočívající zjednodušeně řečeno v tom, že jednání obviněného nenaplnilo znaky předmětného trestného činu a s jistou mírou tolerance i námitky, že obviněný nebyl tím, komu byly předmětné věci svěřeny a ani tím, kdo měl věci vydat, neboť již nebyl statutárním orgánem předmětné právnické osoby, přičemž není zřejmé, z jakých skutečností bylo dovozeno, že jednal jako fyzická osoba. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.

21. Přečinu zpronevěry se podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníků dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Skutková podstata trestného činu zpronevěry tak vyžaduje přisvojení si cizí věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která byla pachateli svěřena. Podle ustálené právní terminologie je věc jinému svěřena tehdy, jestliže je mu předána do faktické moci, do dispozice, což ho současně opravňuje s věcí určitým dovoleným či požadovaným způsobem nakládat. Právní vztah mezi tím, kdo věc jinému svěřuje (svěřitelem) a tím, komu je věc svěřena, bývá obvykle založen různými typy smluv, např. leasingovou smlouvou, smlouvou mandátní, smlouvou zprostředkovatelskou, smlouvou o obstarání věci apod. Podle jazykového výkladu, který ostatně vyplývá i ze slovníku spisovné češtiny, je výraz „svěření“ jednak termínem pro pojmenování reálného předání věci jinému, jednak obrazným, abstraktním vyjádřením určitého vztahu, který může, ale také nemusí být konkretizován mezi právními subjekty jak co do reálného obsahu, tak co do vztahu právního (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/2010 Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, kterým maří účel svěření.

22. Skutková zjištění jednoznačně potvrzují, že mezi obviněným s poškozenou došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem byl závazek společnosti MK TECHNIK Trade SE dodat poškozené zábavní atrakci v hodnotě 465 000 EUR (bez DPH). V této souvislosti obviněný jako člen představenstva převzal LED světla (2100 LED 24 V) s příslušnými transformátory a zdroji napětí včetně specifikovaných návěsů, které byly v majetku poškozené, přičemž obviněný potvrdil dne 31. 1. 2018 předchozí převzetí a uložení uvedených věcí ve výrobních prostorách společnosti MK TECHNIK Trade SE, které se nacházely v pronajaté hale v XY č. p. XY (č. l. 17 verte). Skutková zjištění dále potvrzují, že obviněný přestal nejpozději v červenci 2019 s poškozenou komunikovat s tím, že předmětná LED světla předal okolo května 2020 svému bratrovi a návěsy prodal v lednu či únoru 2022 jako železný šrot. Jednání obviněného tak (jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně) jednoznačně naplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry (v tomto případě podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), a to i ve vztahu k objektivní i subjektivní stránce tohoto trestného činu, neboť obviněný se svěřenými věcmi prokazatelně naložil v rozporu se stanoveným účelem, který byl definován tak, že věci budou použity ke zhotovení zábavní atrakce, nikoliv k předání jiné osobě či prodeji jako železného šrotu (tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají ze skutkového zjištění). Podle odvolacího soudu navíc sám obviněný potvrdil, že železné věci včetně návěsů odvezl do sběrného dvora, aby umořil dluh za pronájem areálu (bod 20 usnesení), přičemž rozhodná je skutečnost, že s nimi naložil v rozporu s účelem svěření.

23. Pokud jde o námitku týkající se vlivu odstoupení od smlouvy ze strany poškozené na jednání obviněného, je třeba zdůraznit, že obviněný byl obeznámen s tím, že k takovému kroku ze strany poškozené může dojít (č. l. 26). Jak zdůraznil odvolací soud, který vycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení, již v únoru 2018 se obviněný s poškozenou dohodl, že k odstoupení dojde (bod 20 usnesení). Stejně tak byl přípisem ze dne 28. 4. 2020 poškozenou upozorněn na možnost odstoupení od smlouvy (č. l. 26), k čemuž dopisem ze dne 15. 5. 2020 skutečně došlo (č. l. 29). Je zřejmé, že ani tato skutečnost však dovolatele neopravňovala k tomu, aby s danými věcmi naložil výše uvedeným způsobem, který se jednoznačně neshodoval s účelem jejich svěření. Navíc obviněný v té době věděl, že poškozená bude chtít věci vrátit, neboť již v době odstoupení od smlouvy poškozená žádala domluvení termínu pro jejich vyzvednutí (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Odstoupení od smlouvy ze strany poškozené tak nemá podle Nejvyššího soudu na trestnost jednání obviněného jakýkoliv vliv. Lze sice souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že snaha poškozené o vyzvednutí věcí nebyla vedena příliš efektivně, to však dovolatele neopravňovalo k tomu, aby se svěřenými věcmi naložil v rozporu s účelem svěření.

24. Stejně tak považoval Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné námitky tvrzení dovolatele, že on nebyl tím, komu byly předmětné věci svěřeny a ani tím, kdo měl věci vydat, neboť již nebyl statutárním orgánem předmětné právnické osoby. V této souvislosti odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že dovolatel převzal předmětné věci jako fyzická osoba, kdy svým podpisem a uvedením čísla občanského průkazu převzal dané věci na výrobu dohodnuté atrakce (bod 20 usnesení). To potvrzuje i dokument nazvaný „SEZNAM MATERIÁLU NA ATRAKCI SPOLEČNOSTI ATRACCIONES FAF“, nacházející se na č. l.

17, který obviněný podepsal, přičemž na dokumentu není označen jako statutární orgán MK TECHNIK Trade SE s tím, že u jeho jména je uvedena identifikace příslušným občanským průkazem. Podobně se vyjádřil i soud prvního stupně, který uvedl, že obviněný po celou dobu jednal s poškozenou a jejími zmocněnci jako fyzická osoba, bez ohledu na jeho právní postavení v dané právnické osobě (bod 12 rozsudku). Navíc, jak již bylo uvedeno, naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívá v naložení se svěřenými věcmi v rozporu se stanoveným účelem.

A v tomto ohledu bylo jednoznačně prokázáno, že ke zhotovení zábavní atrakce nedošlo a věci byly odvezeny do sběrného dvora. Naplnění uvedeného trestného činu tak nespočívá v tom, že obviněný věci nevydal (nevrátil), ale že s nimi naložil uvedeným způsobem (prodal do sběrného dvora a „předal svému bratrovi“- viz bod 20 usnesení), což činil jako fyzická osoba. V této souvislosti a nad rámec již uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že podle skutkových zjištění byly věci na uvedené místo (sběrný dvůr) odvezeny a prodány v lednu či únoru 2022, tedy v době, kdy již statutárním orgánem dané společnosti nebyl, což pouze potvrzuje závěry soudů o tom, že jednal jako fyzická osoba.

Byť bylo zjištěno, že obviněný předmětné věci formálně převzal jako „člen představenstva…“, bylo jednoznačně prokázáno, že to byl obviněný, který s nimi fakticky, a to jako fyzická osoba nakládal – nejen převzal (viz – dokument nazvaný „SEZNAM MATERIÁLU NA ATRAKCI SPOLEČNOSTI ATRACCIONES FAF“, nacházející se na č. l. 17), a také následující úkony s nimi činil v postavení fyzické osoby, včetně jejich prodeje a předání svému bratrovi.

25. V předmětné trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru (na základě v dovolání uplatněných námitek), že soudy nižších stupňů v předmětné trestní věci dostály svým povinnostem, které vyplývají např. z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09), ze kterých vyplývá, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu zjevného (extrémního) nesouladu. V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu