8 Tdo 116/2026

Judikát 8 Tdo 116/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:8 Tdo 116/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.116.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Hodnocení důkazů

Podvod

Řízení o odvolání

Subsidiarita trestní represe

Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku § 2 odst. 5,6 tr. ř. § 12 odst. 2 tr. zákoníku § 258 odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C 8 Tdo 116/2026-517

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovoláních obviněných M. M., a L. M. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 175/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a L. M. C. odmítají. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 91 T 175/2024, byli obvinění M. M. a L. M. C. (dále též jen „obvinění“ nebo také „dovolatelé“) shledáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byli oba obvinění podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jim každému byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené E. K. majetkovou škodu ve výši 1 800 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 265 tr. ř. poškozenou E. K. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustili tím, že v Brně v přesně nezjištěné době před datem 1. 4. 2020, za využití důvěry, neznalosti právní problematiky a nezkušenosti E. K., uzavřeli nejdříve ústní dohodu o převodu družstevního podílu spojeného s členstvím v bytovém družstvu Průkopník, SBD Brno, Foltýnova 1, včetně práva na uzavření nájemní smlouvy k bytu o velikosti 2+1, č. bytu 21 v Brně na ulici XY s tím, že E. K. uhradí částku 1 800 000 Kč (ve splátkách ve výši 15 000 Kč měsíčně po dobu 10 let) a po převodu předmětného družstevního bytu do osobního vlastnictví manželů M. M. a L. M. C. tito zřídí věcné břemeno dožití pro E. K., následně uzavřeli s poškozenou E. K. písemně dne 1. 4. 2020 „Smlouvu o převodu družstevního podílu“, jejímž předmětem byl převod družstevního podílu spojeného s členstvím v bytovém družstvu, včetně práva na uzavření nájemní smlouvy k bytu 2+1, č.

bytu 21 v Brně na ulici XY, přičemž ve smlouvě je uvedeno, že hodnota družstevního podílu k výše uvedenému družstevnímu bytu je ve výši 105 243,05 Kč, a po převodu bytu do osobního vlastnictví obou obviněných, který se uskutečnil dne 5. 8. 2020 na základě „Smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva“ mezi Průkopník, SBD Brno, na straně jedné a oběma obviněnými na straně druhé, nezřídili věcné břemeno dožití pro E. K. a za převod družstevního bytu E. K. neuhradili žádnou finanční částku, což již od počátku ústní dohody s poškozenou neměli v úmyslu učinit; tímto jednáním způsobili poškozené E. K. majetkovou škodu ve výši 1 800 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce společným podáním dovolání, v němž odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

5. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé namítli, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zdůraznili, že poškozená začala tvrdit, že měli uhradit částku 1,8 milionu Kč a že se na platbě nákladů souvisejících s bydlením nedohodli, až po více než třech letech, naopak oba obvinění uvedli, že se dohodli, že platby družstvu budou hradit oni, poškozená toliko elektřinu.

Podle dovolatelů je podstatné, že poškozená v trestním oznámení a v přípravném řízení uvedla, že se s obviněnými na konkrétní platbě ve výši 1,8 milionu Kč domluvila ona sama, zatímco u soudu přiznala, že s obviněnými o úplatě nikdy nemluvila, splátky neurgovala a nedala ani číslo účtu a tvrzenou částku sdělila až v roce 2023, což potvrdil i svědek P. M. Závěr soudů, že byla mezi poškozenou a obviněnými uzavřena ústní dohoda, tak považovali s ohledem na uvedené za zjevný rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním, když není možné, aby byla uzavřena ústní dohoda mezi dvěma stranami bez přítomnosti obou stran.

S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poznamenali, že extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soud učinil, a právním závěrem soudu, jakož i vybočení ze zásad spravedlivého procesu znamenají zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Připomněli také, že pokud nejsou skutkové závěry soudu dostatečně podložené, je namístě vycházet ze zásady in dubio pro reo, jinak se jedná o vybočení ze zásad spravedlivého procesu.

6. Za nesprávné právní posouzení skutku či nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelé považovali posuzování jejich jednání v rovině trestněprávní, ačkoliv se podle jejich názoru jedná o problematiku občanskoprávní. V této souvislosti zdůraznili zásadu ultima ratio. Poukázali na svou dosavadní obhajobu s tím, že se domluvili na převedení členských práv v družstvu, kdy po převodu vlastnického práva na obviněné bude zřízeno věcné břemeno pro poškozenou, a to bezúplatné.

Konstatovali, že standardně si taková osoba užívající byt hradí veškeré platby související s užíváním bytu sama, nehradí však úplatu vlastníkovi za užívání bytu. Vlastník tedy musí strpět užívání nemovitosti s tím, že neobdrží žádnou úplatu, na druhé straně nesmí náklady vlastníka převyšovat užitek oprávněné osoby. Za dané situace je tedy podle dovolatelů nutné započítat jako plnění pro poškozenou platby družstvu, ke kterým se obvinění zavázali a beze zbytku závazek dodržovali a dodržují stále, přičemž vše hradí již více než 5 a půl roku.

Poškozená si navíc přebírala i přeplatky z plateb hrazených družstvu obviněnými. Tím bylo podle dovolatelů jednoznačně prokázáno, jaká byla dohoda mezi stranami ohledně placení plateb družstvu, přičemž v současnosti se jedná o částku cca 300 tisíc Kč. Dále dovolatelé uvedli, že navrhovali, aby byl vypracován znalecký posudek na hodnotu členských práv s tím, že bude zřízeno věcné břemeno pro poškozenou. Sami si zajistili odborné posouzení na hodnotu věcného břemene, jímž bylo zjištěno, že ta činila v době převodu členských práv 1 670 000 Kč, pokud by poškozená hradila veškeré platby družstvu.

Pro případ hrazení plateb družstvu vlastníkem bytu byl vypracován znalecký posudek, podle něhož by částka věcného břemene činila 2,4 mil. Kč. Podle zjištění policejního orgánu byla hodnota bytu v rozmezí 2,8–3,2 milionu Kč, rozdíl by tedy činil 400–800 tisíc Kč. Dovolatelé zdůraznili, že věcné břemeno nebylo zřízeno pouze a jen vinou poškozené, neboť nesdělila své případné připomínky k navržené smlouvě a nepodepsala ji, tudíž nemohla být vložena na katastr. Obvinění tedy fakticky dodržují veškeré své povinnosti, umožňují užívání bytu a nemají od něj ani klíče.

7. Obvinění vytkli, že soud posoudil skutek jako podvodné jednání, když měli využít důvěry, neznalosti právní problematiky a nezkušenosti poškozené. Ta ale v předmětné době pracovala pro družstvo, měla veškeré informace k tomu, jakým způsobem vše probíhá, zjišťovala si informace u realitního makléře, smlouvu o zřízení věcného břemene měla k dispozici a byla vyzvána, aby ji probrala s právníkem. Žádné finanční prostředky po obviněných nikdy nepožadovala. Kdyby je požadovala, tak by obvinění nikdy nesouhlasili, neboť hodnota věcného břemene s hrazením nákladů družstvu a platba částky 1,8 milionu Kč by výrazně převyšovala hodnotu tzv. družstevního bytu i bytu v „osobním“ vlastnictví, jak je uváděno soudem prvního stupně.

Částka by tak činila celkem 4,2 milionu Kč (2,4 + 1,8 milionu Kč), přičemž hodnota bytu ve vlastnictví představovala podle vyšetřujícího orgánu částku 2,8–3,2 milionu Kč. Nesprávné právní posouzení podle dovolatelů vyplývá i z konstatování ústní dohody, která nikdy mezi poškozenou a obviněnými neexistovala, ani v písemné dohodě o převodu členských práv není uvedeno, že by obvinění měli uhradit částku 1,8 milionu Kč.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění spatřovali v tom, že v rozhodnutí soudu druhého stupně je uveden pouze výrok týkající se náhrady škody, přičemž v něm chybí výrok ohledně rozhodnutí o odvoláních proti výroku o vině a trestu. 9.

Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2025, č. j. 91 T 175/2024-376 (chybně uvedeno -379), a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, č. j. 5 To 185/2025-443, a sám za použití § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obvinění zprošťují obžaloby.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním obviněných ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obvinění se snaží provedené dokazování zpochybnit jako celek. Podle státního zástupce mu však nelze přičítat jakoukoliv nelogičnost, jež by značila vyžadovaný zjevný rozpor. V argumentaci obviněných se tak jedná o prosté přehodnocení provedených důkazů, tedy argumentaci mimo dosah uplatněného dovolacího důvodu. Jde-li o porušení zásady in dubio pro reo, státní zástupce uvedl, že se jedná o pravidlo procesního charakteru a není způsobilé naplnit obviněnými zvolený, ale ani jiný dovolací důvod.

11. K námitkám dovolatelů jimi podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. měl za to, že se opět jedná o výhrady zásadně skutkového charakteru, tedy nikoliv o výtky podřaditelné pod předmětný dovolací důvod. Konstatoval však, že v posuzované věci není pochyb o tom, že právní kvalifikace skutku provedená soudem prvního stupně a aprobovaná soudem odvolacím koresponduje s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků základní a (konkrétní) kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku [soud druhého stupně zjevně nedopatřením toliko pod bodem 1 odůvodnění usnesení chybně odkazuje na § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. Ve shodě s názorem soudů lze podle státního zástupce dovodit naplnění objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu. V otázce zavinění se ztotožnil se závěrem soudů o jednání obviněných přinejmenším v úmyslu nepřímém (odvolací soud zde korigoval závěr nalézacího soudu o jednání obviněných v úmyslu přímém – srov. bod 19. rozsudku soudu prvního stupně a bod 16.

odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto nebyl v žádné z jeho variant naplněn.

12. K námitce dovolatelů stran chybějícího výroku, jímž mělo být rozhodnuto o jejich odvoláních v té části, jíž brojili proti výroku o vině a trestu, státní zástupce připomněl judikaturu Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. Ús-st. 56/22) i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002), jakož i komentářovou literaturu, v nichž panuje shoda, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Vychází se přitom z toho, že rozhodnutí odvolacího (příp. i dovolacího) soudu tvoří z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek.

Závěrem státní zástupce konstatoval, že soud druhého stupně se k odvolacím námitkám obviněných směřujícím do výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění svého usnesení adekvátním způsobem vyjádřil, a to velmi detailně (v bodech 6. až 17. usnesení ve vztahu k výroku o vině, v bodech 18. až 19. ve vztahu k výroku o trestu), obvinění tak v situaci chybějícího výroku, jímž mělo být rozhodnuto o jejich odvoláních v části vztahující se k výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, proto nebyli v nejistotě o závaznosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí vydaných v jejich věci. Tím, že na jejich nedůvodné odvolací námitky bylo reagováno toliko v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, nedošlo k porušení jejich ústavních práv. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nepovažoval státní zástupce za naplněný.

13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát.

Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně po doplnění dokazování ztotožnil (viz zejména body 17.–19. rozsudku soudu prvního stupně, body 6.–15. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovolání, jsou opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.

V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

18. S ohledem na uvedené lze pouze ve stručnosti poznamenat, že dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku toliko opakují svou vlastní skutkovou verzi, která byla postavena proti verzi tvrzené poškozenou a svědkem P. M., který je otcem obviněného M. M. a zároveň přítelem poškozené. Soudy nižších stupňů se přiklonily k verzi poškozené, neboť tato nejenže byla potvrzena uvedeným svědkem, u kterého navíc nebylo shledáno žádného důvodu vypovídat nepravdivě v neprospěch svého syna, ale byla podpořena také dalšími ve věci provedenými důkazy.

Jedná se např. o výpověď svědkyně V. N., která dlouhodobě bydlí ve stejném domě jako poškozená a která potvrdila, že se jí poškozená se skutečností, že jí mají formou splátek po dobu 10 let obvinění splácet částku ve výši 1,8 milionu Kč za převedení bytu, svěřila již na konci roku 2021. Nelze také opomenout SMS komunikaci mezi obviněnými a poškozenou, v níž, byť až v roce 2023, poškozená dohodu o placení částky v celkové výši 1,8 milionu Kč zmiňovala, což obvinění nepopírali. Další, a to listinné důkazy, potvrzují, k jakým úkonům ohledně převodu bytu do vlastnictví obviněných došlo, a naopak že ke zřízení věcného břemene ve prospěch poškozené nedošlo.

O nesmyslnosti verze obviněných svědčí i bytová ekonomika.

Snadno si lze ověřit, jak učinil v rámci přípravného řízení i policejní orgán, přibližnou cenu družstevního bytu 2+1 o velikosti 61,65 m2 s balkonem o ploše 3,79 m2 v dubnu roku 2020, která se běžně v dané oblasti Brna pohybovala v rozmezí od 2,8 milionu Kč do 3,2 milionu Kč. Lze jen těžko uvěřit tomu, že by poškozená dovolatelům, kteří ani nebyli jí blízkými osobami, byť je znala přes svého přítele P. M. jako jeho syna a jeho manželku, takový byt darovala v podstatě zadarmo pouze s tou výhodou, že by ji v bytě nechali dožít, aniž by z toho měla jakýkoliv prospěch navíc, kterým by si převedením takového bytu vylepšila svou finanční situaci na důchod. Sama vypověděla, že byt se rozhodla prodat proto, aby si přilepšila na důchod. Nebylo-li by tomu tak, neměla by žádný důvod svou bytovou situaci měnit.

19. Pokud dovolatelé vytýkali, že poškozená vypověděla, že sama se s obviněnými nikdy na konkrétní platbě ve výši 1,8 milionu Kč osobně nedomlouvala, pak tomuto tvrzení nelze přisvědčit, a naopak jen vypovídá o tom, že obvinění v rámci své obhajoby vytrhávají jednotlivá tvrzení a zjištění z patřičného kontextu nejen výpovědi svědkyně, ale i důkazů jako celku. Z výpovědi poškozené totiž vyplynulo, že tato nebyla přítomna prvotní konverzaci mezi svědkem P. M. a obviněnými, kdy tito měli navrhnout, že za byt, k němuž následně zřídí ve prospěch poškozené věcné břemeno dožití, zaplatí ve splátkách 1,8 milionu Kč, nikoliv že nebyla přítomna žádné společné dohodě o uhrazení této částky.

Poškozená ve své výpovědi zmínila i následné setkání s obviněnými, v jehož průběhu tato ústní dohoda s obviněnými učiněna byla, což potvrdil i svědek P. M., který setkání popsal podrobněji a upřesnil, že tak bylo učiněno u něj doma na ul. XY, a to za přítomnosti všech, tedy jak poškozené, tak obviněných. Ani tvrzení dovolatelů, že poškozená neurgovala placení slíbených splátek, nelze přisvědčit, když z výpovědi poškozené se podává, že tato s obviněnými o jejich neplacení, příp. nemožnosti hradit z důvodu špatné situace v době covidu, hovořila.

Poškozená si však již mnoho věcí s ohledem na časový odstup nepamatovala, a není tak s podivem, že nedokázala přesně vylíčit, kdy a kolikrát se s obviněnými bavila o tom, že jí neplatí smluvenou částku, a urgovala je k zaplacení či činila impulz k další domluvě na placení. Vypovídala však o občasných setkáních či telefonických komunikacích, kdy jí i obvinění líčili svou aktuální údajnou finanční situaci, přičemž nelze vyloučit, že k jakémukoliv typu urgence k hrazení smluvené částky došlo. Závěr soudů, že byla mezi poškozenou a obviněnými uzavřena ústní dohoda o zaplacení 1,8 milionu Kč, tak nebyl ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

Uvedený závěr odpovídá i zjištěné tržní hodnotě bytu v dané době.

Pokud se obvinění snažili vyvrátit verzi poškozené s tím, že by v případě slibu úhrady částky 1,8 milionu Kč a zřízení věcného břemene dožití byt významně přepláceli, z čehož dovozovali nelogičnost toho, že by k takové domluvě přistoupili, a přitom činili výpočty tržní hodnoty věcného břemene dožití, pak postrádá logický smysl, že do takové hodnoty byly zahrnuty částky, které před zřízením daného věcného břemene hradili za náklady bytu družstvu jako jeho vlastníci, neboť skutková verze vylíčená poškozenou a jejím přítelem P.

M. počítala s tím, že po zaplacení sjednané částky ve výši 1,8 milionu Kč a zřízení věcného břemene dožití si bude veškeré náklady poškozená hradit sama. Závěry znaleckého posudku (č. l. 332–346) vypracovaného Ing. Pavlem Klikou, počítající s tím, že při určení tržní hodnoty věcného břemene dožití vlastníci hradí náklady bytu za osobu, které svědčí předmětné věcné břemeno, jsou proto irelevantní. Z odborného vyjádření předloženého obviněnými byla tržní hodnota věcného břemene (bez hrazení nákladů za oprávněnou osobu) k datu 1.

4. 2020 odhadována na částku ve výši 1 670 000 Kč (viz č. l. 271–280). Při stanovení této částky je zvažováno, že oprávněná osoba, tedy poškozená, bude v bytě bydlet dalších 33 let (tedy do věku 99 let). Pokud sečteme požadovanou částku 1,8 milionu Kč a tuto hodnotu, dostaneme částku ve výši 3,47 milionu Kč, tedy stále blízko přibližně určeného rozmezí tržní hodnoty bytu, jak byla shledána policejním orgánem průzkumem trhu z dubna roku 2020. Nelze pak odhlédnout od skutečnosti, že tyto hodnoty jsou toliko orientační, neboť nebyly provedeny fotografie ani obhlídka bytu ke stanovení jeho stavu.

Nadto lze jen stěží počítat s tím, že se poškozená dožije věku 99 let a že by skutečně hodnota věcného břemene byla tak vysoká, jak byla v odborném vyjádření stanovena. Za takové situace se nejedná o žádný významný rozdíl, pro který by bylo důvodné pochybovat o tom, že by uzavření předmětné dohody o převodu bytu dávalo pro obě strany smysl. S ohledem na argumentaci dovolatelů je rovněž nutno zdůraznit, že vzhledem k závěru soudů nižších stupňů, že obvinění od počátku neměli v úmyslu poškozené částku 1,8 milionu Kč uhradit, je také irelevantní, zda by obvinění s převodem bytu za úhradu předmětné částky souhlasili v případě, kdy by částku skutečně hradit měli.

Jelikož soudy nižších stupňů uvěřily verzi vylíčené poškozenou, že byla s obviněnými ústně dohodnuta na úhradě 1,8 milionu Kč, z mnoha jiných důvodů, jak byly podrobně rozvedeny v odůvodněních jejich rozhodnutí a stručně shrnuty výše, neshledaly tak bližší a přesnější stanovení hodnoty bytu či případného věcného břemene nezbytným, a to pak ani za situace, kdy odborné vyjádření a znalecký posudek k tržní hodnotě věcného břemene dožití předložené obviněnými tuto skutkovou verzi při jejich logickém hodnocení nevyvrací.

20. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.

Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněné usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Dovolatelé uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze použít, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž s odkazem na zásadu ultima ratio nesouhlasili s tím, že jejich jednání bylo posuzováno v rovině trestněprávní, ač se podle jejich názoru jedná o problematiku občanskoprávní. V rámci odůvodnění tohoto svého názoru opakovali svou vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, k níž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů.

Se skutkovou verzí přednesenou obviněnými se však na základě výtek dovolatelů neztotožnil ani Nejvyšší soud, jak již bylo vysvětleno výše, když neshledal žádné z pochybení podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za takové situace je nutno v rámci hodnocení správnosti právního posouzení skutku a jiného hmotněprávního posouzení v rámci dovolacího řízení vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.

22. Není od věci připomenout, že trestní právo je řízeno zásadou subsidiarity, jako jednou z jeho základních zásad, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).

Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.

Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).

23. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.

zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 24.

V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti byly splněny, u obviněných nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestněprávních důsledků s ní spojených. Naopak lze konstatovat, že jejich čin zjevně vybočil z rámce běžných občanskoprávních vztahů, popsaným skutkem naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněných dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.

Jednání obviněných, kterým od počátku směřovali ke svému obohacení, a to tím, že poškozenou uvedli v omyl ohledně podstatných skutečností, a to ohledně úmyslu uhradit jí za převedení bytu (resp. družstevního podílu včetně práva na uzavření nájemní smlouvy) částku 1,8 milionu Kč, ačkoliv takový úmysl od počátku vůbec neměli, a tím způsobili poškozené škodu v této výši, tedy škodu značnou ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu zločinu podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě [§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku]. Ničeho nelze vytknout ani v závěru soudů nižších stupňů, že obvinění při svém podvodném jednání využili důvěry, neznalosti právní problematiky a nezkušenosti poškozené. Bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená je přítelkyní P. M., tedy otce obviněného M. M., která se znala s obviněným od jeho mládí. Měla vůči němu důvěru, která byla jen posílena tím, že s možností převodu bytu na obviněné přišel nejprve svědek P. M. Poškozená, která se navíc neorientovala v právu, nevěděla, jak fungují přepisy družstevních bytů na jiné osoby ani do osobního vlastnictví, kolik stojí byty apod., ani takové informace nezjišťovala a byla v tomto ohledu poněkud lehkovážná, pak při takové důvěře v obviněné snadno podlehla návrhu na převod svého podílu v družstvu a práva na uzavření nájemní smlouvy na obviněné za slíbenou úhradu částky 1,8 milionu Kč a zřízení věcného břemene dožití pro ni, aniž by byla slíbená úhrada písemně mezi poškozenou a obviněnými stvrzena.

Poškozená zjevně považovala za výhodu, že věc nemusí sama řešit a vše zjišťovat a ověřovat, ale že za ni vše vyřídí obvinění, kterým věřila, a tak ani nepodchycení jejich ústní dohody nikterak neřešila. Pokud dovolatelé namítali, že poškozená v předmětné době pracovala pro družstvo, měla veškeré informace k tomu, jakým způsobem vše probíhá, a zjišťovala si informace u realitního makléře, pak tato tvrzení nejsou založena na pravdě. Poškozená v dané době sice pracovala pro družstvo, avšak činila pro něj úklid domu, což lze jen stěží vyložit jako skutečnost, která poškozené měla pomoci v lepším porozumění celé situaci či její znalosti.

Jde-li o zjišťování informací u realitního makléře, pak z výpovědi poškozené vyplynulo, že tato před tím, než vše začala řešit se svým přítelem P. M., na což posléze navázaly i domluvy na převod bytu na obviněné, pouze se dozvěděla od své kamarádky, že prodali byt přes realitku. Poškozená „pána z realitní kanceláře“ potkala a ten jí řekl, že byt není problém prodat, ale že by ji asi dvakrát do roka navštívili, aby se přesvědčili, že je byt v pořádku (č. l. 311, 312). Z uvedeného lze opět jen stěží vyvodit, že by poškozená měla jakékoliv kvalifikované a podrobné informace o tom, jak má převod a právní dokumentace v jednotlivých krocích správně vypadat.

Nic z uvedeného nemění na správnosti závěru, že se obviněnými nechala oklamat i s ohledem na důvěru, kterou v ně měla. Jediné, v čem lze dovolatelům přisvědčit, je, že poškozená měla smlouvu o zřízení věcného břemene k dispozici, přičemž tuto nepodepsala. Nejvyšší soud souhlasí s obviněnými v tom, že nezřízení věcného břemene nelze dávat za vinu výlučně obviněným, když tito smlouvu na zřízení věcného břemene ve prospěch poškozené nechali vypracovat advokátní kanceláří a poškozené ji poskytli, aby si ji mohla přečíst, připomínkovat a případně společně uzavřít, přičemž jim nelze vytýkat, že jí smlouvu, resp. návrh smlouvy, poskytli nepodepsaný, neboť se jedná o běžnou praxi, kdy k podpisu obou stran dochází až po odsouhlasení konkrétní podoby smlouvy (ostatně smlouva darovací, kterou měl svědek P.

M. předložit obviněným, nebyla také z jeho strany podepsána, neboť se jednalo o návrh; viz č. l. 122). K podobnému závěru dospěl již i soud odvolací (viz bod 12. odůvodnění jeho usnesení). Uvedená skutečnost však na celé věci nic nemění, neboť předmětem podvodného jednání obviněných nebylo, že by tito neměli v úmyslu ve prospěch poškozené zřídit předmětné věcné břemeno, nýbrž že neměli v úmyslu zaplatit za byt sjednanou částku, přičemž využili důvěry poškozené, její neznalosti a neorientovanosti v právu k tomu, aby s nimi uzavřela písemnou smlouvu, z níž zaplacení ústně sjednané částky nevyplývalo při současném převodu jejích práv k danému bytu.

Žádnou významnou roli v posouzení jednání obviněných pak nemůže hrát ani skutečnost, že doposud hradili platby družstvu, když tak byli jako formální majitelé povinni činit. Pokud se v současnosti jedná o částku přibližně 300 tisíc Kč, které byly hrazeny v podstatě za poškozenou, která byt obývala, nemůže se jednat o žádné signifikantní vyrovnání částky, kterou jí dlužili a kterou se zavázali hradit přímo poškozené. Nelze opomenout ani skutečnost, že poškozená obviněné vyzvala, aby jí byt vrátili a sdělili jí, jakou částku uhradili družstvu za její výdaje a náklady na byt od doby, kdy byl byt převeden na ně, k čemuž ze strany obviněných nedošlo.

I z uvedeného jsou zjevné jejich nekalé úmysly, když v opačném případě již mohla být věc občanskoprávní cestou vyřešena. Za dané situace tedy Nejvyšší soud shledal správným závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Zároveň nutno podotknout, že nebyly zjištěny žádné výjimečné skutečnosti, které by vylučovaly možnost uplatnit trestní represi proti obviněným, když jde o jednání významně, nikoliv jen zanedbatelně, společensky škodlivé, pročež nebyly zjištěny podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

25. Obvinění konečně s poukazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tvrdili, že odvolací soud, nevyhověl-li jejich odvoláním proti výrokům o vině a trestu, měl odvolání obviněných v tomto rozsahu zamítnout.

26. V kontextu námitky obviněných je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno.

Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, či již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je přesně situace, k níž v posuzované trestní věci došlo a na niž v podrobnostech přiléhavě reagoval ve vyjádření i státní zástupce.

27. Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr.

ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 265 tr. ř. poškozenou E. K. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za této situace odvolací soud již neměl důvod a nebyl povinen dalším výrokem odvolání obviněných v částech, v nichž jim nevyhověl, podle § 256 tr. ř. zamítnout. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se tento soud podrobně vypořádal s důvody, pro které odvolání obviněných směřující proti výrokům o vině a trestu shledal nedůvodnými.

Takový postup koresponduje s ustálenou judikaturou soudů, jakož i již zmiňovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, jež bylo publikováno s právní větou: „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl.

2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami“. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tudíž dovolání obviněných zjevně neopodstatněné.

28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných M. M. a L. M. C. jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu