USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání
obviněných P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a F. P., nar. XY v XY, trvale
bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020,
sp. zn. 4 To 8/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 23/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a F. P.
odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 47 T
23/2015, byli obvinění P. K. a F. P. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině), zločinem těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1., 2. výroku o
vině). Za to byl obviněný P. K. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1
tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou, a obviněný F. P. byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1
tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. K. H. a
K. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodováno o
nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni jmenovaní
obvinění odvolání směřující proti výroku o vině, jakož i všem na něj
navazujícím výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 3. 2020,
sp. zn. 4 To 8/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o
uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každého
obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon obviněným P. K. a
F. P. podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu 5 let. Dále rozhodl o podmíněném odložení výkonu trestu odnětí
svobody ohledně ostatních obviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek v
ostatních výrocích nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili výše
označených trestných činů tím, že
1. D. K. H., P. K., K. H. a F. P. společně dne 11. 1. 2013 v době kolem 21:00
hod. v XY, v ul. XY, ve vestibulu u šatny u vchodu na toaletu v kině S. D. K.
H. a P. K. mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i
hlavy napadli poškozeného K. F., nar. XY, který v důsledku jejich útoku spadl
na zem, a zde ho napadali nadále pěstmi a kopáním, přestože se poškozený již
nemohl bránit, v útoku na jeho hlavu a celé tělo pokračovali až do okamžiku,
kdy v důsledku tohoto jejich fyzického útoku poškozený upadl do bezvědomí,
poté, co se poškozený probral z bezvědomí a snažil se vstát, tak K. H. a F. P.
zaútočili na poškozeného mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do
celého těla i hlavy, srazili ho na zem, poškozený v důsledku jejich fyzického
útoku opětovně upadl do bezvědomí, čímž způsobili K. F. pohmoždění hlavy
provázené citlivostí celé hlavy, malým krevním výronem do podkoží střední části
čela, tržnou ránou levé strany horního rtu, lehký otřes mozku s průvodním
výpadkem paměti na přesné okolnosti úrazu a přechodnou počáteční spavostí,
pohmoždění horní krční páteře s průvodním zatuhnutím přípáteřních svalů a
omezenou hybností hlavy na pravou stranu, pohmoždění levého ramene, lokte a
hrudníku provázené místní bolestivostí, v důsledku čehož musel být od 11. 1.
2013 do 16. 1. 2013 hospitalizován na chirurgickém oddělení K. z., Nemocnice
Ch., a následně byl v pracovní neschopnosti do 22. 2. 2013 s adekvátní dobou
léčení do 2 týdnů od způsobených poranění,
2. D. K. H., P. K., K. H. a F. P. společně dne 11. 1. 2013 v době kolem 21:00
hod. v XY, v ul. XY, po fyzickém útoku na K. F., nar. XY, když mu do
vestibulu ke vchodu na toaletu kina S. přiběhl na pomoc jeho otec K. F., nar.
XY, tak ho K. H. a F. P. srazili na zem a všichni obvinění ho napadli
mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i hlavy až do
okamžiku, kdy K. F. v důsledku tohoto útoku upadl do bezvědomí, čímž mu
způsobili pohmoždění hlavy a levé poloviny obličeje provázené pohmatovou
citlivostí a bolestivostí, tržnou ránu sliznice horního rtu, pohmoždění přední
strany krku s otokem přední strany krku, otokem hrtanu, krevním výronem do
hlasivek, obrnou pravé hlasivky s poruchou tvorby hlasu, bolestivým polykáním,
lehký otřes mozku s průvodním přechodným výpadkem paměti na okolnosti úrazu a
spavostí, v důsledku čehož musel být poškozený od 11. 1. 2013 do 16. 1. 2013
hospitalizován na chirurgickém oddělení K. z., Nemocnice Ch., a následně do
konce dubna 2013 léčen, přičemž násilí působící na krk bylo způsobilé ke vzniku
závažného poranění hrtanu vedoucího ke krvácení zevně do dýchacích cest a
dušení s bezprostředním ohrožením života poškozeného nebo k reflexní zástavě
srdce z podráždění bloudivého nervu, která by vedla k smrti.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4
To 8/2020, podali obvinění P. K. a F. P. prostřednictvím svých obhájců v
zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný P. K. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Měl za to, že soud se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí o vině, zejména ve vztahu k jednání obviněných,
použité právní kvalifikaci a prokázání naplnění subjektivní stránky zločinu
těžkého ublížení na zdraví. Podle jeho názoru se soudy ve vztahu k tomuto
skutku důkladně nezabývaly ani otázkou naplnění znaků spolupachatelství.
Citoval komentářovou literaturu, podle níž musí být k naplnění subjektivní
stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku prokázáno, že úmysl pachatele ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke
způsobení následku těžké újmy na zdraví. S odkazem na komentářovou literaturu
připomněl, že při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je
třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní
sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů
samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. S ohledem na uvedené
podle obviněného neobstojí závěr soudu prvního stupně, že všichni obvinění pod
bodem 2. výroku o vině rozsudku naplnili všechny znaky skutkové podstaty
předmětného trestného činu, když poškozenému K. F. úmyslně způsobili těžkou
újmu na zdraví. Rozsudek je podle jeho názoru nepřezkoumatelný, protože chybí
jakákoliv argumentace.
6. V další části dovolání se obviněný zaměřil na vlastní hodnocení
důkazů. Z výpovědi poškozeného K. F. st. učiněné v přípravném řízení podle
obviněného vyplývá, že do doby, než poškozený ztratil vědomí, poškozený
jednoznačně vyloučil, že by se v jeho bezprostřední blízkosti obviněný P. K.
nacházel, a vždy jeho účast popsal tak, že byl až za ostatními. Ani z výpovědí
ostatních svědků, tj. J. F., L. W., F. K., N. S., dříve K., nevyplývá, že by se
obviněný P. K. napadení poškozeného účastnil. Dále rozebíral výpověď svědkyně
B. Z., zejména rozpory mezi její výpovědí a výpověďmi ostatních svědků.
Poukázal dále na to, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou ve směru
rozporu mezi tvrzeními vyplývajícími ze svědeckých výpovědí a objektivními
zjištěními plynoucími z ohledání místa činu, s ním související fotodokumentace,
fotodokumentace obviněného P. K. a navazujícího odborného vyjádření a
znaleckých posudků. Tato skutečnost má být zjevná např. u výčtu zranění, které
měl poškozenému K. F. ml. způsobit. Soud v přímém rozporu s tvrzeními všech
poškozených a svědků kladl obviněnému za vinu, že měl mimo jiné poškozenému
způsobit tržnou ránu levé strany horního rtu, ačkoliv z výpovědí jednoznačně
vyplynulo, že minimálně toto zranění měl poškozený utrpět v předchozí potyčce s
D. K. H. Dále se podle obviněného soud nevypořádal s tím, že popis zranění při
ošetření poškozeného v nemocnici spolu se závěry konstatovanými ve znaleckém
posudku je v rozporu s výpovědí svědkyně B. Z., F. K. i N. S., dříve K., kteří
mluvili o ranách pěstí a kopech. Takové informace podávané svědky pak nejsou
nepodstatným detailem, který lze opomenout či vysvětlit plynutím času. Poukázal
i na protokol o ohledání místa činu, z něhož je patrné, že na samotném místě
incidentu nebyly nalezeny žádné stopy krve, s výjimkou pár kapek krve, které
byly zaznamenány venku. Ani ze zjištění zasahujícího lékaře a pořízených
záznamů není patrné, že by se na místě nacházela jakákoliv krev ošetřovaných,
přičemž tato zjištění stojí proti výpovědím výše uvedených svědků. Rovněž
poškozený i svědci potvrdili, že v době, kdy mělo dojít k jeho údajnému
napadení ze strany obviněného P. K., již byl poškozený zraněn z předchozí
potyčky a krvácel, proto by v případě kontaktu mezi obviněným P. K. a
poškozeným tak, jak jej popsali někteří ze svědků, musel mít obviněný stopy
krve na svém oblečení, byť minimální. Z pořízených fotografií je evidentní, že
na sobě žádné stopy krve neměl, přestože měl světlé oblečení. Dovolatel
uzavřel, že jednání obviněných nelze vymezit tak, jak to učinily soudy, naopak
jednotlivé děje a tvrzené útoky je třeba oddělit, poněvadž nemohou být pokryty
jednotným jednáním ve smyslu spolupachatelství, zejména úmyslem.
7. Obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr.
ř. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To
8/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2019,
sp. zn. 47 T 23/2015, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněný F. P. v dovolání primárně odkázal na dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a namítal, že v řízení před
soudem prvního stupně došlo k porušení jeho práva na obhajobu, dále že ve věci
existuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy, přičemž odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože byl v
předcházejícím řízení dán jiný důvod dovolání.
9. Vytkl, že soudem prvního stupně bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, a
to konkrétně tak, že došlo k porušení § 219 odst. 3 tr. ř., jelikož mezi
hlavním líčením konaným dne 16. 11. 2017 a dalším hlavním líčením konaným dne
24. 9. 2018 uplynulo více než deset měsíců, přesto soud na tuto situaci v
rozporu s § 219 odst. 3 tr. ř. nereagoval a nedotázal se obviněných, zda
souhlasí s tím, aby byly čteny protokoly o průběhu předchozích hlavních líčení,
hlavní líčení neprovedl znovu, ani nekonstatoval dosavadní průběh řízení a dále
pokračoval v dokazování. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv zákon
výslovně nestanoví pregnantně kvantifikovaný časový limit, pod nějž by mohl být
zákonný pojem uplynutí delší doby subsumován, je třeba při jeho posuzování
vycházet z konkrétních okolností případu. Podle obviněného je třeba dobu deseti
měsíců v posuzovaném případě považovat za dobu delší ve smyslu § 219 odst. 3
tr. ř., a to s ohledem na skutečnost, jak dlouhá doba uplynula od spáchání činu
a že byli v předchozím hlavním líčení vyslýchaní klíčoví svědci.
Nerespektováním citovaného ustanovení podle obviněného došlo k tomu, že soud
prvního stupně neprovedl důkazy zákonným způsobem, a nemohl tak zjistit
skutkový stav, na jehož základě by mohl ve věci rozhodnout, čímž došlo k
porušení práva na spravedlivý proces.
10. Další námitky obviněného směřovaly proti správnosti skutkových
zjištění soudů nižších stupňů, přičemž poukazoval na existenci extrémního
rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Konkrétně uvedl, že
byl označen za spolupachatele obou skutků, aniž by takový závěr vyplýval z
provedených důkazů. Zopakoval, že ani poškozený K. F. ml. nevypověděl, že by
jej obviněný F. P. udeřil, dále že výpověď svědkyně B. Z. byla obecná a
zveličující, navíc paušalizující v tom směru, že veškeré kopy a údery měli
podle její výpovědi způsobovat poškozeným všichni čtyři obvinění, ačkoliv to
nevyplývá ani z výpovědí poškozených. Stejné závěry učinil o výpovědích svědků
F. K. a N. S., dříve K. Zdůraznil, že ani z výpovědi svědkyně L. W., která byla
přítomna po celou dobu incidentu a nemá vztah k žádnému z obviněných ani
poškozených, nevyplynulo, že by obviněný poškozeného K. F. ml. udeřil. Ohledně
napadení poškozeného K. F. st. pak tato svědkyně uvedla, že obviněný F. P.
nabádal obviněného K. H., aby toho nechal. Kladl důraz na skutečnost, že to byl
právě on, kdo volal Policii České republiky, aby byl celý incident, při kterém
byl zraněn obviněný D. K. H., šetřen. Rovněž poukázal na skutečnost, že se s
poškozeným K. F. st. a svědkyní J. F. setkal na osamělém místě, kde na něj mohl
beze svědků zaútočit, což však neučinil, proto je zcela nelogické, že by
nejprve zavolal policii, aby věc vyšetřila, a pak odjel do kina, kde by před
řadou svědků napadl oba poškozené. Uvedl, že soudy nižších stupňů zcela
rezignovaly na zjištění, kdo se jakou měrou podílel na celém incidentu, a
paušálně byla posouzena účast všech obviněných, přestože pro to nebyl dostatek
důkazů. Soudy nižších stupňů podle obviněného dále neřešily dopad předchozího
fyzického konfliktu mezi obviněným D. K. H. a oběma poškozenými na zdraví
poškozených, který však může mít vliv na posouzení jednání obviněných. Rovněž
poukazoval na skutečnost, že soudy nevyhověly návrhům obviněných na provedení
rekonstrukce na místě činu, a rozvedl, že tento důkaz je podle jeho názoru
nezbytný k odstranění rozporů mezi výpověďmi svědků a obviněných. Jelikož tento
důkaz proveden nebyl, zůstaly zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy, a proto
měly soudy v souladu s pravidlem in dubio pro reo rozhodnout o jeho nevině.
11. Obviněný F. P. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 4 To 8/2020, zrušil a Krajskému soudu
v Ústí nad Labem přikázal o věci znovu jednat a rozhodnout, aby podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
12. Obviněný F. P. v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce
doplnil dovolání a nově odkázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. Vytkl, že soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne
16. 11. 2017 nerespektoval ustanovení § 208 tr. ř. a po provedení výslechu
všech obviněných neseznámil obviněného F. P. s výpovědí ostatních obviněných,
přičemž tato povinnost stíhá soud i v případě, že obvinění na tomto postupu
netrvají. Uvedl, že z protokolu musí být rovněž patrné, kdy byl obviněný s
obsahem výpovědí dalších obviněných seznámen a jak se k nim vyjádřil, což
vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 29/1977 Sb.
rozh. tr. Podle protokolu se soud spokojil s dotazem na obviněné, zda
nepožadují čtení protokolů obsahující výpovědi spoluobviněných, přestože je
povinností soudu obviněné s obsahem výslechu seznámit přímo v průběhu
dokazování v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda jim byl zaslán protokol o
hlavním líčení, kde byli ostatní obvinění vyslechnuti. Za důležitou pak
považoval skutečnost, že všichni obvinění při hlavním líčení vypovídali
podrobně. Uvedený postup má pak sloužit k realizaci ustanovení § 214 tr. ř.,
aby byl obviněný po provedení každého důkazu dotázán, zda se k němu chce
vyjádřit. a k naplnění zásady přímosti a ústnosti. Závěrem zopakoval svůj
návrh, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3.
2020, sp. zn. 4 To 8/2020, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal,
aby o věci znovu jednal a rozhodl, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného F. P. předně připomněla, že
dovoláním nelze napadat skutková zjištění soudu, přičemž přezkumnou povinnost
nezakládá ani námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy, ani namítaná vada spočívající v neuplatnění zásady
presumpce neviny. Zdůraznila, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat
jen proto, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi
uvedené obžalobou. Poukázala na to, že obviněný F. P. uvedl totožné skutkové
námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení,
avšak soudy nižších stupňů se již s touto obhajobou zabývaly a vyložily, z
jakých důvodů jí nepřisvědčily. Za zjevně neodůvodněnou považovala námitku
vztahující se k podmínkám § 208 tr. ř., kterou obviněný uplatnil s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l), d) tr. ř. Odkázala na závěry
prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo
907/2018, z jehož právní věty vyplývá, že nedodržení podmínek § 208 věty druhé
tr. ř. nezakládá porušení práva obviněného na obhajobu, pakliže se výslechu
svědka účastnil obhájce obviněného. Konstatovala, že v nyní posuzovaném případě
byli výslechům všech obviněných přítomni všichni obhájci obviněných. Touto
námitkou se navíc již zabýval odvolací soud v odst. 11 odůvodnění svého
rozhodnutí. Obdobný závěr učinila ve vztahu k námitce ohledně nerespektování §
219 odst. 3 tr. ř. Připomněla, že účelem ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. je
garance modifikované zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř., podle
které má soud rozhodovat na základě přímého dojmu z důkazů provedených před ním
v hlavním líčení. Koncepce § 219 odst. 3 tr. ř. a záměr zákonodárce zrychlit a
zjednodušit trestní řízení předpokládá, že soud si musí nejprve vyjasnit, zda
je zde dána podstatná vada řízení či jiný důvod k tomu, aby bylo nutno provést
hlavní líčení znovu, nebo zda je možné v hlavním líčení, které bylo odročeno,
bez dalšího pokračovat. Tuto úvahu ponechává zákon na volné úvaze soudu, a to
především v té alternativě, která se týká posouzení délky doby, která uplynula
od odročení, neboť toto časové období nijak přesně nevymezuje. Podle
komentářové literatury se předpokládá, že takové posouzení učiní soud na
základě konkrétních okolností každé projednávané věci, zejména podle jejího
rozsahu, složitosti, množství a charakteru dosud provedených důkazů. Teprve
úvaha soudu, že doba, která uplynula od odročení jednání s ohledem na uvedené
okolnosti, již znamená riziko, že rozhodnutí soudu nebude učiněno na základě
přímého dojmu z provedených důkazů, klade na soud navazující povinnost zjistit
stanovisko stran, tedy, zda postačí, aby byl přečten podstatný obsah protokolu
o hlavním líčení, nebo bude požadováno, aby již provedené důkazy byly v
odročeném hlavním líčení zopakovány.
Státní zástupkyně uvedla, že pokud soud v
projednávané věci dospěl k odůvodněnému závěru, že doba, která uplynula od
odročení jednání, neznamenala riziko znehodnocení důkazů, neměl povinnost
dotazovat se stran na jejich stanovisko ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. Takové
posouzení podle jejího názoru v daném případě nebylo projevem libovůle, ale
odpovídalo požadavkům na individuální posouzení každé věci. Podle státní
zástupkyně je rovněž nutno přihlédnout k tomu, že při odročení hlavního líčení
z důvodu plánované stáže předsedkyně senátu bylo obviněným a obhájcům předem
avizováno, že dojde k odročení hlavního líčení na delší dobu, čímž jim byla
včas dána možnost si provedené důkazy v paměti lépe zafixovat. Všem obhájcům
byly současně poskytnuty kopie protokolu z tohoto hlavního líčení. Za závažnou
procesní vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu státní zástupkyně nepovažovala
ani námitku neprovedení navrhované rekonstrukce činu, neboť soudy své
rozhodnutí o neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnily a dostály tak
svým povinnostem vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k
opomenutým důkazům.
14. K dovolání obviněného P. K. státní zástupkyně stran výhrad ke skutkovým
zjištěním odkázala na své vyjádření k dovolání obviněného F. P. Stručně
připomněla, že ačkoli měl obviněný výhrady k právnímu posouzení skutku, ve
skutečnosti své výhrady opřel o jiné skutkové závěry, k nimž dospěl na základě
vlastního, odlišného hodnocení důkazů. V dovolání opakoval skutečnosti, které v
rámci své obhajoby uplatnil v předchozích fázích řízení. Konstatovala, že s
těmito námitkami se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedla, že ani v tomto případě neshledala
existenci žádného, natož tzv. extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými
zjištěními soudů, neboť soudy hodnotily shromážděné důkazy pečlivě a své úvahy
patřičně rozvedly a zdůvodnily.
15. Dospěla k závěru, že námitky obsažené v dovolání obou obviněných buď
nenaplňují uplatněné dovolací důvody, neboť se jedná o námitky skutkové či
procesní, a v případě, že se s určitou mírou tolerance jedná o námitky
hmotněprávní, tyto námitky shledala jako zjevně neopodstatněné. Navrhla proto
dovolání obou obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr.
ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně
neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný P. K. odkázal na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný F. P. v
dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l)
tr. ř.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k)
tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve
třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný
opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1
písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto
pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného F. P. nedošlo z procesních
důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a
proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného však nebylo
ani zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal
napadený rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud z jeho podnětu zmírnil
původně uložený trest odnětí svobody. Za takové situace není odkaz na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zcela přiléhavý, adekvátní a
postačující se zřetelem k vytknutým vadám je však odkaz na důvody dovolání
uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
20. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se
zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V těchto souvislostech
nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu
i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo,
aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (obdobně i čl. 6 odst. 1, 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obviněný v této
souvislosti vytkl, že v hlavním líčení byli vyslýcháni spoluobvinění podle §
208 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, když byl z jednací síně vykázán, po návratu do
jednací síně ale nebyl seznámen s jejich výpovědí, jak předpokládá ustanovení §
208 tr. ř. Nejvyšší soud však této námitce nepřisvědčil.
21. V návaznosti na argumentaci obviněného F. P. je třeba připomenout znění
ustanovení § 208 tr. ř., podle něhož, je-li obviněných několik, předseda senátu
může učinit opatření, aby obviněný byl vyslýchán v nepřítomnosti
spoluobviněných. Obviněného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování
seznámit s obsahem výpovědi spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho
nepřítomnosti, a to i v případě, že na takovém postupu netrvá. Způsob, jakým má
být obviněný s výpověďmi spoluobviněných seznámen, však trestní řád nestanoví.
22. Obvinění byli vyslechnuti v hlavním líčení konaném dne 24. 8. 2017 (viz
protokol o hlavním líčení na č. l. 726 až 734). Po provedeném výslechu všech
obviněných předsedkyně senátu podle § 208 tr. ř. rozhodla, že obvinění budou
seznámeni s výpověďmi spoluobviněných po přepisu protokolu o hlavním líčení. Z
protokolu o následně konaném hlavním líčení dne 16. 11. 2017 (č. l. 742 až 749)
a především z jeho zvukového záznamu (č. l. 749) se podává, že se předsedkyně
senátu po rozhodnutí o pokračování v odročeném hlavním líčení ujistila, že všem
obhájcům obviněných byly zaslány protokoly o hlavním líčení ze dne 24. 8. 2017,
a dotázala se každého obviněného, zda byl seznámen s výpověďmi svých
spoluobviněných, nebo zda má přečíst protokoly o jejich výpovědích v předmětném
hlavním líčení. Všichni obvinění, včetně obviněného F. P., potvrdili, že byli s
výpověďmi svých spoluobviněných seznámeni a nežádají čtení jejich výpovědí.
Následně byli všichni obvinění v souladu s § 214 tr. ř. dotázáni, zda se chtějí
vyjádřit k výpovědím svých spoluobviněných a položit jim otázky. Žádný z
obviněných však tohoto práva nevyužil.
23. Na základě uvedeného je třeba dospět k závěru, že soud prvního stupně
ustanovení § 208 tr. ř. neporušil, jelikož prostřednictvím zaslání protokolu
obsahujícího výpovědi spoluobviněných obhájcům obviněných obviněné s obsahem
výpovědí spoluobviněných seznámil, o jejich seznámení se s obsahem těchto
výpovědí se ujistil v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017. Obviněný F. P.
tuto skutečnost v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017 potvrdil, nedošlo
tedy k situaci, kterou v dovolání tento obviněný popisoval a která by zakládala
soudu povinnost obviněného seznámit s výpověďmi spoluobviněných i přesto, že na
tom obviněný netrvá. Námitce, že obviněného nestačí seznámit s výpovědí
spoluobviněného ve smyslu § 208 tr. ř. zasláním protokolu obsahující takovou
výpověď, nelze přisvědčit, když zákon nestanoví, jakým způsobem lze obviněného
s výpovědí spoluobviněného, jehož výslechu nebyl podle § 208 tr. ř. přítomen,
seznámit. Pokud tedy seznámení se s obsahem výpovědí spoluobviněných došlo
prostřednictvím zaslání protokolů obsahujících tyto výpovědi a předsedkyně
senátu se v hlavním líčení při pokračování v dokazování ujistila, že jednotliví
obvinění s obsahem výpovědí svých spoluobviněných seznámeni byli, pak nelze
takovému postupu z hlediska dodržení záruk spravedlivého procesu ničeho
vytknout. V trestní věci obviněného tak soud prvního stupně nezatížil řízení
vadou, která by naplňovala citovaný dovolací důvod. Navíc soud dodržel i
ustanovení § 214 tr. ř., neboť obviněný byl soudem po seznámení s výpověďmi
spoluobviněných dotázán, zda se k nim chce vyjádřit.
24. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších
důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z
úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i
zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k
nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
25. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
26. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném
opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující
podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
27. Obviněný F. P. namítl, že bylo postupem soudu prvního stupně zasaženo do
jeho práva na obhajobu, a to porušením ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., když
mezi hlavním líčením konaným dne 16. 11. 2017 a hlavním líčením konaným dne 24.
9. 2018 uplynulo více než deset měsíců, a přesto soud neprovedl hlavní líčení
znovu, nekonstatoval dosavadní průběh jednání, ani se nedotázal stran, zda
souhlasí se čtením protokolů o průběhu předchozích hlavních líčení, a učinil
tak za situace, kdy v předchozím hlavním líčení byli slyšeni poškození jako
klíčoví svědci. Je nutno předeslat, že uvedená námitka stojí mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu a svou podstatou neodpovídá ani jiným zákonným
dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř., přesto považuje Nejvyšší
soud za potřebné, pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad
spravedlivého procesu, objasnit nedůvodnost této námitky.
28. Podle § 219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení
nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda
senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního
jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního
líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda
senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených
důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
29. Ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. upravuje dvě různé alternativy dalšího
postupu poté, co bylo dříve hlavní líčení odročeno (na určitý termín i na
neurčito), pokud po odpadnutí důvodu odročení se má hlavní líčení v téže věci
opětovně konat. První alternativou je opětovné provedení hlavního líčení pro
existenci podstatné vady dřívějšího hlavního líčení či existence jiného
důležitého důvodu, pro změnu složení senátu, který ve věci rozhoduje, či z
důvodu, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba a státní zástupce
nebo obviněný nesouhlasí jen s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním
líčení. Druhou alternativou je pokračování v hlavním líčení a navázání na jeho
výsledky po sdělení podstatného obsahu dosavadního jednání, protože dříve
provedená část hlavního líčení není zatížena podstatnou vadou řízení a ani jiný
důležitý důvod nevyžaduje provést znovu celé hlavní líčení, přičemž se
nezměnilo složení senátu ani od odročení neuplynula delší doba, anebo pokud se
změnilo složení senátu nebo od odročení uplynula delší doba, státní zástupce a
obžalovaný souhlasili s tím, aby předseda senátu přečetl podstatný obsah
protokolu o dříve provedené části hlavního líčení, včetně důkazů v něm
provedených.
30. V nyní projednávané věci měl obviněný za to, že mezi hlavními líčeními
konanými dne 16. 11. 2017 a dne 24. 9. 2018 uběhla příliš dlouhá doba na to,
aby mohlo být pokračováno v hlavním líčení a navázáno na jeho výsledky bez
zopakování hlavního líčení či přečtení podstatného obsahu protokolu o dřívějším
hlavním líčení. Soud prvního stupně však dospěl k odlišnému závěru.
31. Zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze
považovat za delší dobu. Záleží proto na konkrétních okolnostech každé
projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a
charakteru dosud provedených důkazů atd. Posouzení toho, zda mezi dříve konaným
hlavním líčením a odročeným hlavním líčení uplynula delší doba či zda s
přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považuje za nutné
opakovat důkazy již jednou před ním provedené, však náleží soudu prvního stupně
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713).
32. Na základě výše uvedeného tak nelze ničeho vytknout soudu prvního stupně,
pokud dne 24. 9. 2018 pokračoval v odročeném hlavním líčení, aniž by provedl
hlavní líčení znovu či se dotazoval stran, zda souhlasí se čtením protokolu o
průběhu předchozích hlavních líčení, když je evidentní, že soud prvního stupně
nedospěl k závěru, že od odročení hlavního líčení do jeho konání uplynula delší
doba, která by ve smyslu zásady bezprostřednosti bránila pokračování v hlavním
líčení. Ani Nejvyšší soud pak neshledává v rozsahu či složitosti a množství
důkazů provedených v hlavním líčení konaném přede dnem 24. 9. 2018 nutnost tyto
opakovat. Naopak lze konstatovat, že se o příliš rozsáhlou a složitou věc
nejedná. Pokud dovolatel argumentoval tím, že v hlavním líčení konaném dne 16.
11. 2017 byli vyslechnuti klíčoví svědci, pak je třeba uvést, že jejich
výpovědi byly zaprotokolovány a v případě, že by si soud či strany jejich
výpovědi již zcela nepamatovaly, nic jim nebránilo v prostudování jejich
výpovědí a vybavení takového důkazu v paměti. Lze tedy uzavřít, že soud prvního
stupně neměl povinnost provádět celé hlavní líčení znovu, ani se dotazovat
stran, zda souhlasí s pouhým přečtením protokolu o průběhu předchozího hlavního
líčení, neboť s ohledem na všechny uvedené okolnosti nevyvolala doba, která
uplynula od odročení hlavního líčení, nutnost opakovat již provedené důkazy.
33. Na straně soudu prvního stupně však lze připustit pochybení spočívající v
tom, že soud prvního stupně při pokračování v hlavním líčení dne 24. 9. 2018
nekonstatoval dosavadní průběh jednání (viz protokol o hlavním líčení na č. l.
784 až 787, včetně jeho zvukového záznamu přiloženého k č. l. 787). Nicméně v
reakci na tento postup soudu prvního stupně je třeba říci, že komentářová
literatura i konstantní judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018) stojí na stanovisku, že ne každá vada
procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Obviněný
byl po celou dobu hlavního líčení zastoupen přítomným obhájcem, obviněný se
předcházejícího hlavního líčení rovněž účastnil, byla mu dána možnost se k
jednání, které u bylo kladeno za vinu, vyjádřit, klást dotazy svědkům, měl
možnost prostudovat protokoly o hlavním líčení a připomenout si tak dosavadní
průběh řízení. Podle Nejvyššího soudu tedy nedošlo k takovému porušení práva
obviněného na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku napadená rozhodnutí
zrušit, a neshledal žádný relevantní zásah do práv obviněného v tom smyslu, že
by řízení jako celek pozbylo standardy spravedlivého procesu.
34. K výtce obviněného F. P., že na návrhy obviněných nebyla provedena
rekonstrukce činu, ačkoliv po provedeném dokazování stále existovaly
nevyjasněné rozpory, které by touto rekonstrukcí mohly být odstraněny, přesto
soudy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo shledaly obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů, je třeba
připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne
20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS
152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu
obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za
potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale
také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně
vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je
argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je
argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno.
35. Nelze než uzavřít, že soud prvního stupně zamítl návrh na provedení důkazu
rekonstrukcí na místě činu pro jeho nadbytečnost zcela v souladu s výše
uvedenými požadavky a tento závěr řádně odůvodnil na str. 21 až 22 odůvodnění
svého rozsudku, a to s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení a s ohledem na
skutečnost, že měl soud dostatek důkazů potřebných pro zjištění skutkového
stavu věci bez důvodných pochybností. Rovněž měl za to, že rekonstrukce by k
většímu objasnění věci, než jak byla zjištěna ostatními důkazy, nepřispěla.
Nalézacímu soudu tak v tomto postupu nelze ničeho vytknout.
36. K námitce stran existence nevyjasněných rozporů ve skutkových zjištěních a
nerespektování pravidla in dubio pro reo je třeba uvést, že taková pochybení ve
věci obviněných zjištěna nebyla. Pokud jde o případný extrémní rozpor mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 20. až 22 rozsudku soudu prvního
stupně, body 16. až 23. na str. 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá
přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a
úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení
důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která
řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v
odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim nepřisvědčily.
Žádné pochybení nebylo shledáno ani z hlediska respektování zásady presumpce
neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z
ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem
spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v
důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových
okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či
osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno
rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2.
2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio
pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes
rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch
obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak
zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech
důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in
dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné,
tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok
o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit
tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o
jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
37. Jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě pod body 1., 2. výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu bylo spolehlivě prokázáno zejména výpověďmi
poškozených K. F. st. a K. F. ml., svědků J. F., B. Z., F. K., N. S., dříve K.,
L. W., znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
ohledně zranění poškozených (č. l. 162 až 186, 205 až 210), ale i listinnými
důkazy, např. lékařskými zprávami ohledně poškozených (č. l. 146 až 154, 189 až
191). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněných uplatněnou
před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v
mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
38. Rozhodně nelze přisvědčit dovolatelům, pokud zpochybňovali přesvědčivost
výpovědi svědků na základě nepodstatných rozdílů v jejich výpovědích, např.
když obviněný F. P. uvedl, že nelze vycházet z výpovědi svědkyně B. Z., neboť
tato vnímané skutečnosti evidentně zveličovala, např. uvedením, že poškozený
zůstal ležet v kaluži krve, jejíž přítomnost však vyloučil i zasahující lékař.
K tomu je třeba zdůraznit, že je podstatné, že se všichni svědci shodli v
hlavních bodech, tedy v tom, kde se nacházeli obvinění, kdo koho v jaké chvíli
napadl, jakým způsobem i jak se napadení stupňovalo. Skutečnost, že svědci
vnímali incident subjektivně, a tak někteří mírně zveličovali napadení či se
jim v nepříjemné situaci, kdy mohli mít strach o napadené poškozené, zdála
některá zranění větší a např. popisovali kaluž krve, kde se mohlo jednat jen o
nepatrné množství krve, které však zaregistrovali, je zcela přirozená a ničeho
na věrohodnosti jejich výpovědí nemění. Je pak právě na soudu hodnotícím
důkazy, aby všechny tyto výpovědi jednotlivě, ale především pak i v souhrnu s
ostatními důkazy hodnotil a vyvodil z nich objektivní závěry, což správně soud
nalézací učinil.
39. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného F. P., který svou
obhajobu ve vztahu k jednání pod bodem 1. výroku o vině stavěl na tom, že ani
poškozený K. F. ml. neuvedl, že by jej měl obviněný F. P. udeřit, a jmenoval
pouze ostatní obviněné. Z výpovědi poškozeného K. F. ml. se totiž podává, že
tento po útoku obviněnými D. K. H. a P. K. upadl do bezvědomí a následně poté,
co se z bezvědomí probral, si již přesný průběh útoku nepamatoval. Jen těžko
lze pak očekávat, že sám poškozený, který leží na zemi, brání se intenzivnímu
útoku kopy a pěstmi, následně upadne do bezvědomí, si bude schopen vybavit, jak
přesně útok proběhl a kdo jej kdy udeřil, či že vůbec bude mít přesný přehled o
tom, kdo k němu dále přistoupil a napadl jej. S ohledem na takovou situaci je
proto podstatné, co vypověděly i ostatní osoby, které byly svědky napadení.
Právě z výpovědí svědků B. Z., F. K. i N. S. vyplynulo, že poté, co poškozeného
K. F. ml. napadli obvinění D. K. H. a P. K., přišli k poškozenému a napadli jej
rovněž obvinění K. H. a F. P.. I svědkyně L. W. potvrdila, že po napadení
poškozeného dvěma mladíky napadli poškozeného i další dva starší muži, jedním z
nich byl K. H. I tato výpověď tedy potvrzuje pravdivost tvrzení ostatních
svědků. Rovněž je třeba konstatovat, že tvrzení dovolatele F. P., že svědkyně
L. W. ve výpovědi v postavení svědkyně v přípravném řízení dne 9. 4. 2014
uvedla, že neviděla, že by obviněný F. P. poškozeného K. F. ml. udeřil, je
zcela účelové a vytržené z kontextu celé výpovědi. Z výpovědi této svědkyně
vyplynulo, že celý incident bedlivě nepozorovala, a tak nebyla schopna napadení
a jejich průběh popsat (viz protokol o výslechu č. l. 359 až 363). Rozhodně tak
nelze přisvědčit názoru obviněného, že jej tato svědkyně z podílu na incidentu
vyloučila. Po zhodnocení těchto důkazů jednotlivě, ale i v jejich souhrnu,
nelze skutkovému zjištění nalézacího soudu ničeho vytknout, naopak lze bez
jakýchkoliv pochybností uzavřít, že obviněný F. P. se na napadení poškozeného
K. F. ml. podílel. Pokud obviněný F. P. popíral i napadení poškozeného K. F.
st. (skutek ad 2. výroku o vině), pak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost
byla prokázána výpověďmi samotného poškozeného, ale i svědky, a to B. Z., F. K.
a N. S., dříve K. Obviněný uvedl, že s poškozeným K. F. st. se setkal již na
odlehlém místě, proto je nelogické, aby na něj zaútočil až v přítomnosti
dalších osob. K tomu lze konstatovat, že takový závěr se jako nelogický nejeví,
když obviněný se napadení dopustil až s dalšími spoluobviněnými, kteří mu tak
svou přítomností mohli dodat kuráž, ale i pocit převahy nad poškozeným.
40. Obviněný P. K. v dovolání ve vztahu k napadení poškozeného K. F. ml. pod
bodem 1. výroku o vině namítal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že
tomuto poškozenému byla způsobena tržná rána levé strany horního rtu již v
předchozí potyčce, která nebyla součástí projednávaného skutku, přesto je ve
skutkové větě ad 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu tato rána popsána
jako jeden z následku nyní projednávaného fyzického útoku na poškozeného. Nejvyšší soud k tomu dodává, že lze připustit, že nalézací soud v tomto
skutkovém závěru učinil chybu, když i sám poškozený K. F. ml. vypovídal, že měl
natržený ret z konfliktu předcházejícího projednávané věci, avšak taková vada
je zcela bezvýznamná s ohledem na závažnost ostatních zranění, která
prokazatelně vznikla v důsledku fyzického útoku na poškozeného obviněnými v
projednávané věci, kdy vyjmutí natrženého rtu jako následku tohoto útoku by
nemělo žádný vliv na posouzení tohoto jednání. Další zranění ve skutkové větě
popsaná byla následkem napadení poškozeného obviněnými způsobem, jaký popsali
svědci, což potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, v němž se znalkyně zabývala mechanismem vzniku těchto zranění a
uzavřela, že tento odpovídá popisu napadení svědky a poškozeným, kteří popsali,
že poškozený byl opakovaně udeřen do hlavy kopy a pěstmi, upadl na zem, upadl
do bezvědomí, následně do něj obvinění znovu kopali a bili jej pěstmi. Naopak
poškození a svědkyně J. F. popsali předcházející fyzický kontakt mezi
poškozeným K. F. ml. a obviněným D. K. H. jako mnohem mírnější napadení, při
němž došlo k pár úderům pěstmi, nedošlo k upadnutí na zem a kopání do
poškozeného, ani k upadnutí poškozeného do bezvědomí, tedy podle popisu
napadení předcházejícího napadení v této věci projednávanému nedošlo vůbec k
takovému mechanismu napadení, který by mohl poškozenému způsobené následky
popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu na zdraví
způsobit. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud měl za to, že nález popsaný
ošetřujícím lékařem poškozeného v nemocnici neodpovídá svědky popsanému útoku
proti celému tělu poškozeného a v takové intenzitě, jakou popsala svědkyně B. Z., když lékař hovořil o drobném hematomu na čele uprostřed, ale u hrudníku a
břicha o hematomech nehovořil. K tomu lze opět poukázat na závěry znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, která měla lékařské zprávy o
ošetření poškozeného k dispozici a vycházela z nich při činění svých odborných
závěrů, přičemž dospěla k závěru, že popis napadení poškozeného svědky odpovídá
vzniklým poraněním. Lze podotknout, že ne z každé rány se každé osobě vytvoří
viditelný hematom, především však je podstatné, že odborný závěr o tom, jakým
mechanismem vzniknou jaká poranění, lze jen těžko nahradit laickou úvahou,
přičemž znalkyně své úvahy dostatečně odůvodnila a soud v nich neshledal žádné
rozpory. Účast obviněného P. K. byla prokázána i ve vztahu k fyzickému útoku na
poškozeného K. F. st. pod bodem 2. výroku o vině.
Jeho přítomnost na místě činu
potvrdili výše uvedení svědci, svou přítomností a způsobem chování v napadení
podporoval ostatní obviněné, svědkyně B. Z. pak potvrdila i jeho participaci na
samotném fyzickém napadení poškozeného K. F. st. Této svědkyni nelze vytýkat,
pokud uvedla, že již v této chvíli byla v její přítomnosti svědkyně J. F. Skutečnost, zda se tam tato osoba vyskytla již při napadení poškozeného či až
poté, co bylo napadení ukončeno, je bezvýznamná a s ohledem na časový odstup od
spáchání trestné činnosti a výslechu svědkyně, jakož i s ohledem na skutečnost,
že byla přítomna napadení dvou osob několika pachateli, přičemž na místě činu
se vyskytovaly další osoby, které postupně vcházely a vycházely z kina, nelze
tuto nepřesnost ve výpovědi svědkyně považovat za důležitou. K argumentaci
obviněného P. K. je rovněž třeba uvést, že za rozpor ve výpovědích svědků nelze
považovat, pokud jeden svědek uvedl nějakou drobnost, které si jiný svědek
nevšiml nebo si ji již nevybavil. Tak např. nelze vytýkat, že svědkyně B. Z. uvedla, že poškozeného K. F. st. napadli všichni čtyři obvinění, ačkoliv to
samotný poškozený nevypověděl. Ze způsobu útoku na tohoto poškozeného a toho,
že se musel před kopy a pěstmi bránit, je zjevné, že tento nebyl schopen po
celou dobu fyzického útoku na svou osobu pozorovat, kdo všechno se na jeho
napadení fyzicky podílel. I tento poškozený uvedl, že upadl v průběhu útoku do
bezvědomí a část útoku si pak nepamatoval. Přisvědčit nelze ani tvrzení, že
pokud poškozený na některých místech krvácel, pak by jistě musely být viditelné
stopy na oblečení obviněného P. K., které by byly zjevné z fotodokumentace jeho
osoby. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený krvácel v obličejové
části, proto skutečnost, že na oblečení obviněného nebyly zjevné známky krve
poškozeného, není nijak významná, když nevylučuje vedení útoku na jiné části
těla poškozeného, než ty, z nichž krvácel. Navíc, jak sám uvedl, krvácení
poškozeného nebylo intenzivní.
41. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně
zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
42. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů, tzv. extrémního
rozporu při hodnocení důkazů či na základě zjištění použití důkazů v rozporu s
procesními předpisy, které by měly za následek dotčení práva obviněných na
spravedlivý proces, je třeba uzavřít, že námitky dovolatelů, jimiž zpochybnili
skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a
posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně
uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž
prostřednictvím se primárně dovolatelé domáhali odlišného způsobu hodnocení
důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové
námitky pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani
pod žádný jiný) nelze podřadit.
43. Za relevantně uplatněnou námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat výtku dovolatele P. K., že se
soudy nižších stupňů ve vztahu k němu důkladně nezabývaly otázkou naplnění
všech znaků spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku ve formě spolupachatelství, zejména co do naplnění jeho subjektivní
stránky. Vytkl také, že v rozhodnutí soudů chyběla argumentace týkající se jeho
konkrétního jednání, jež by dokládalo znaky spolupachatelství. S určitou
benevolencí lze pohlížet jako na námitku relevantní i na výtku obviněného F. P.
zpochybňující naplnění znaků spolupachatelství v jeho jednání, třebaže v této
souvislosti uplatnil především námitky skutkové, jak již bylo vyloženo.
Nejvyšší soud však námitky obviněných shledal zjevně neopodstatněnými.
44. Předně je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na
zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen
vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžká
újma na zdraví vymezena v alternativách pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví člověka,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto
útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok
stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku
hrozilo (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
45. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke
způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné
pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému
těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění,
podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší
následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013,
aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména
z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména
z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č.
II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok
stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku
hrozilo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
46. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím
znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání
pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm.
Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek
seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel,
nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V
odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven
názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na
základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce
chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z
povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy.
Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy,
např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
47. Nejvyšší soud se s námitkou obviněného stran domnělého nedostatečného
posouzení naplnění úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví neztotožnil a
pochybení na straně soudů nižších stupňů v tomto ohledu neshledal. Podle tzv.
skutkové věty pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spočívala
podstata jednání obviněných v tom, že poté, co K. H. a F. P. srazili
poškozeného K. F. st. na zem, jej všichni obvinění (tedy včetně obviněného P.
K.) napadli mnohočetnými údery pěstí a mnohočetným kopáním do celého těla i
hlavy až do okamžiku, kdy poškozený v důsledku tohoto útoku upadl do bezvědomí,
čímž mu způsobili tam blíže popsaná zranění odpovídající těžké újmě na zdraví
ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto i u
obviněného P. K. správně dovodily zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je obecně známou skutečností, že
intenzivní, menší až střední intenzitou vedené údery pěstí a kopy do oblasti
hlavy na zemi ležící, a tudíž bezbranné, přibývajícími zraněními stále více
fyzicky oslabované osoby, mohou této přivodit závažná zranění, nezřídka s
trvalými následky, a tudíž i obviněný si této skutečnosti musel být vědom a
takový následek způsobit zamýšlel a chtěl. Odvolací soud pak tento svůj závěr
pod bodem 27. odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když na závěr o
přímém úmyslu obviněného usuzoval při uvážení celkové situace na místě činu,
způsobu, jakým bylo na poškozeného útočeno, tedy kam byly vedeny některé údery
pěstí a kopy a jaké nebezpečí pro poškozeného hrozilo a jaká újma na zdraví
nastala.
48. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného P. K., že jednání
obviněných měla být posuzována odděleně, nikoliv jako spolupachatelství, čímž
se evidentně i s odkazem na vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů
domáhal zbavení odpovědnosti za způsobený následek v podobě těžké újmy na
zdraví poškozenému společným jednáním všech obviněných. Neobstojí ani nepříliš
konkrétní výtka obviněného F. P., že z provedených důkazů nevyplývá závěr o
jeho spolupachatelství. Soudy obou stupňů posuzovaly jednání všech obviněných v
souladu s výše uvedenými hledisky a nepochybily, jestliže shledaly, že nejen
dovolatelé, ale i další spoluobvinění za následky, jež vznikly jejich společným
jednáním, nese plnou trestní odpovědnost. Správnost těchto jejich závěrů
vychází z podmínek společného jednání vymezených v ustanovení § 23 tr.
zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění rozsudku vyložil, že
obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku se stejným
úmyslem, a to způsobit poškozeným újmu na zdraví. Pokud poškozené napadali
pěstmi a kopy do hlavy a těla, museli si být vědomi, jaká zranění tím mohou
poškozeným způsobit. Je nerozhodné a ani to s ohledem na četnost ran ze strany
všech obviněných není možné určit, jakou konkrétní ránu dal ten který obviněný
každému z poškozených. Z provedeného dokazování však podle soudu prvního stupně
vyplývá, že obvinění jednali stejným způsobem a ve shodě, pokud jde o úmysl
ublížit poškozeným na zdraví (str. 23 rozsudku).
49. V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství
předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu
směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo
jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto
jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem
řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému
vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a
působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém
celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný
je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby
společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl
spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování
společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24,
uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Každý spolupachatel si však musí být vědom
alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání
trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj
prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým
přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle
společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné
trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována
společenská škodlivost takového jednání.
50. V projednávané věci byly objektivně zjištěny takové skutkové okolnosti,
které závěr o spolupachatelství, společném jednání obviněných jednoznačně
podporují. Byla-li skutková zjištění soudů vystavena na tom, že skupina
pachatelů poté, co na poškozeného pokřikovala, že mu fyzicky ublíží, dohromady
a ve stejný okamžik zaútočila na poškozeného K. F. st., nelze o jiném než
společném jednání vedeném společným úmyslem vůbec uvažovat (naopak jde o
„modelový příklad“ takového jednání). Ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů vyplývá i nezpochybnitelná aktivní účast obviněného P. K. na daném
napadení. Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší razance jeho ataků vůči
poškozenému, jeho jednání do rámce společného jednání stále zapadalo, bylo
vedeno společným úmyslem. Nejenže každý z obviněných atakoval poškozeného sám,
svým jednáním navíc „ulehčoval práci“ ostatním, neboť znemožňoval poškozenému
tak výrazné přesile jakkoliv čelit. Útočníci se tak vzájemně podporovali ve
svém společném úsilí poškozeného co nejvíce zbít, nikdo z nich se od jednání
dalších spoluobviněných a útočníků nedistancoval, nedal najevo svůj nesouhlas s
ním. Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo
alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Ten
následkem toho utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i)
tr. zákoníku.
51. Pokud se obviněný P. K. v tomto ohledu s odkazem na komentářovou literaturu
domáhal samostatného posouzení jeho zavinění a přehodnocení závěru o
spolupachatelství, Nejvyšší soud na jeho argumentaci nemohl přistoupit. V
situaci, kdy skupina čtyř pachatelů společně, vedena jednotným záměrem, útočí
na jediného (a v podstatě bezbranného) poškozeného tak, že údery rukou i kopy
nohou směřují převážně na jeho hlavu, a to i poté, co upadl na zem, musí být
všichni útočníci přinejmenším srozuměni s možností způsobení následku v podobě
těžké újmy na zdraví. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně,
směřovali k fyzickému napadení a způsobení újmy na zdraví poškozeného. Jejich
společné jednání i společný úmysl, tedy spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, lze proto v posuzovaném případě vztáhnout rovněž na zjištěný závažný
následek. Pokud jde o konkrétní právní kvalifikaci jednání obviněných též jako
zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba
ještě ve vztahu k § 23 tr. zákoníku zdůraznit, že k naplnění pojmu
spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na
trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno
stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a takové přispění je i
samotnou složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé
trestného činu ublížené na zdraví odpovídají za celý následek společného
jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno
konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost,
že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu
rozhodnutí č. 41/1993-III. a především č. 45/2018 Sb. rozh. tr.).
52. Nejvyšší soud proto shledal, že právní kvalifikace předmětného skutku jako
zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku byla
správná, stejně jako posouzení jednání obviněných P. K. i F. P. (jakož i
dalších obviněných) jako jednání spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku.
53. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiných
důvodů, než jaký činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Podaná dovolání jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a
Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak
v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu