USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o
dovoláních obviněných A. J., P. Š., a T. C., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. C. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015,
byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) - 3) zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění
účinném od 1. 1. 2010, obviněný P. Š. byl uznán vinným ze spáchání pod bodem 1)
- 3) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010 a obviněný T. C. byl uznán vinným pod
bodem 1) - 3) z pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně
pravopisných chyb a překlepů):
„obžalovaní A. J. a P. Š. doposud přesně nezjištěným způsobem získali smluvní a
projektovou dokumentaci společnosti SOL 1,., s.r.o., IČ:28080475, k výstavbě
fotovoltaické elektrárny Tuřice a po vzájemné domluvě, s vědomím, že investorem
a vlastníkem fotovoltaické elektrárny Tuřice je společnost SOL 1,., s.r.o., v
úmyslu vylákat nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), tuto
dokumentaci neoprávněně namnožili a pozměnili tak, že jako investora,
stavebníka a vlastníka fotovoltaické elektrárny v jednotlivých třech
falzifikátech dokumentace nepravdivě uvedli jimi ovládané společnosti ICELAND,
s.r.o., se sídlem v Opavě, Dolní nám. 308/18, IČ:26819708, MATUM, s.r.o., se
sídlem v Praze 9, Běchorská 2222, IČ:26444259 a BIG EXTRA AUTO, a.s., se
sídlem v Praze 5, ul. Přímá 33, IČ:27116158, současně ve všech verzích
dokumentace pozměnili jméno zhotovitele fotovoltaické elektrárny na jimi
ovládanou společnost DREAM HOUSE, k.s., se sídlem v Praze 4, Štúrova 55, IČ:
27181286 a vyhotovili fiktivní smlouvy o dílo mezi společností DREAM HOUSE,
k.s., jako zhotovitelem a uvedenými údajnými vlastníky fotovoltaické
elektrárny Tuřice, fiktivní kolaudační souhlasy Městského úřadu Benátky nad
Jizerou s užíváním stavby ve prospěch uvedených údajných vlastníků, fiktivní
smlouvy o připojení k distribuční soustavě vysokého napětí mezi těmito údajnými
vlastníky a společností ČEZ Distribuce, a.s., a další fiktivní doklady,
následně vyhotovili a
1.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání
společnosti ICELAND, s.r.o., k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010,
jež opatřili falzifikátem podpisu jednatele P. D., do kterého neoprávněně
zahrnuli fiktivní faktury společnosti DREAM HOUSE, k.s., s vyúčtováním nákladů
na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice, a to faktury:
č.2010-12-015 z 4.10.2010 na částku 10.773.039,-Kč + 2.154.608,-Kč DPH,
č.2010-12-017 z 22.11.2010 na částku 37.705.639,-Kč + 7.541.128,-Kč DPH,
č.2010-12-019 z 8.12.2010 na částku 5.386.520,-Kč + 1.077.304,-Kč DPH,
kterými neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných
plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním a s pomocí obž.
T. C., jenž z pozice jednatele společnosti ICELAND, s.r.o., jim umožnil vědomě
tuto společnost využívat nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České
republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní
pracoviště v Opavě, škodu ve výši 10.773.039,- Kč, neboť tato částka byla dne
24.2.2011, poté, co obž. T. C. jako zmocněnec a následně jednatel společnosti
ICELAND, s.r.o., s vědomím, že si ničím neověřil, zda společnost ICELAND,
s.r.o., skutečně vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu, takže musel
počítat s tím, že jde o fiktivní dokladovou operaci, přesto předložil
pracovníkům Finančního úřadu v Opavě obžalovanými Š. a J. zajištěnou pozměněnou
a nepravdivou smluvní a technickou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické
elektrárny Tuřice a fiktivní faktury přijaté od společnosti DREAM HOUSE, k.s.,
tímto místně příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný odpočet na účet
společnosti ICELAND, s.r.o., s nímž obžalovaní Š. a J. se souhlasem
obžalovaného C. disponovali, a následně přes další jimi ovládané bankovní účty
převedena mimo dosah společnosti ICELAND, s.r.o., a použita pro potřebu zejména
obž. A. J.,
2.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání
společnosti MATUM, s.r.o., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010, do kterého
neoprávněně zahrnuli fiktivní faktury společnosti DREAM HOUSE, k.s., s
vyúčtováním nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice, a to faktury
č.2010-12-014 z 4.10.2010 na částku 10.143.674,-Kč + 2.028.735,-Kč DPH,
č.2010-12-016 z 29.11.2010 na částku 35.502.859,-Kč + 7.100.572,-Kč DPH,
č.2010-12-018 z 8.12.2010 na částku 5.071.837,-Kč + 1.014.367,-Kč DPH,
jimiž neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných
plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním s pomocí obž.
T. C., jenž z pozice jednatele společnosti MATUM, s.r.o., jim umožnil vědomě
tuto společnost využívat nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České
republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní
pracoviště pro Prahu 9, škodu ve výši 10.143.674,- Kč, neboť tato částka byla
dne 24.2.2011 tímto místně příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný
odpočet na účet společnosti MATUM, s.r.o., s nímž obžalovaní Š. a J. se
souhlasem obž. C. disponovali, a následně přes další jimi ovládané bankovní
účty a účty ovládané obž. T. C., jako jednatelem společnosti MATUM, s.r.o.,
převedena mimo dosah společnosti MATUM, s.r.o., a z části použita pro jejich
potřebu,
3.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání
společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010, do
nějž neoprávněně zahrnuli dosud nezjištěné fiktivní faktury společnosti DREAM
HOUSE, k.s., s vyúčtováním nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice,
kterými neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných
plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním a s pomocí obž.
T. C., jenž z pozice člena představenstva a jediného statutárního orgánu
společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., jim umožnil vědomě tuto společnost využívat
nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České republice, zastoupené
Finančním úřadem v Praze 5, škodu ve výši 10.343.674,- Kč, neboť tato částka
byla dne 24.2.2011, poté, co M. T., jako daňový poradce BIG EXTRA AUTO, a.s.,
předložil Finančními úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu
5, obžalovanými Š. a J. zajištěnou, pozměněnou a nepravdivou smluvní a
technickou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice, tímto místně
příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný odpočet na účet společnosti
BIG EXTRA AUTO, a.s., s nímž obžalovaní Š. a J. disponovali se souhlasem obž.
C., a následně přes další jimi ovládané bankovní účty a účty ovládané obž. T.
C., jako předsedou představenstva společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., převedena
mimo dosah společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., a z části použita pro jejich
potřebu,
čímž obžalovaní A. J., P. Š. a T. C. způsobili České republice, zastoupené
místně příslušnými správci daně, a to Finančním úřadem pro Moravskoslezský
kraj, Územní pracoviště v Opavě, ul. Masarykova třída 310/2, Opava, Finančním
úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, ul. Peroutkova
263/61, Praha 5 a Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště
pro Prahu 9, ul. Drahobejlova 945/48, Praha 9, celkovou škodu ve výši
31.260.387,- Kč.
Za výše uvedené jednání byl obviněný A. J. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Obviněný P. Š. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný T. C. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 5 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit na náhradě škody Českému státu, zastoupenému Finančním
úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída
310/2, 746 01 Opava, částku ve výši 10.773.039 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Český stát, zastoupený Finančním
úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída
310/2, 746 01 Opava, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T
11/2015, podali obvinění A. J., P. Š. a T. C. odvolání, o kterých rozhodl
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných částečně zrušil, a to
ohledně obviněného P. Š. ve výroku o trestu, ohledně obviněného T. C. ve výroku
o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a dále ohledně všech obviněných
ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněnému P. Š. uložil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v
napadeném rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1,
odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §
348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, všechny ve formě organizátorství
podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016 a sbíhající se
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl
uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T
13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp.
zn. 5 To 49/2017, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, a to na dobu 5 roků. Podle
§ 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest
propadnutí věci, a to dvou disket značky Verbatim a Fujifilm, flash disku
značky SanDisk backup 8 GB, plastového průhledného převaděče, stolního počítače
bílé barvy, včetně napájecího kabelu, tří flash disků, dvou plastových karet
MasterCard a čtyř různých písemností k platebním kartám.
Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To
94/2016 a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017,
sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Obviněnému T. C. uložil Vrchní soud v Olomouci za pomoc ke zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož
zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním
úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída
310/2, 746 01 Opava, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To
48/2017, a to proti výroku III. tohoto rozsudku, kterým zůstaly výroky rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, týkající
se obviněného A. J. nezměněny, podal tento obviněný prostřednictvím svého
obhájce blanketní dovolání, které je ve své podstatné části spojeno s
odůvodněním navrženého postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na
tvrzenou souvislost s perspektivou rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu v trestní věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T
7/2013, neboť mu byla usnesením ze dne 18. 1. 2018,sp. zn. 6 Tdo 51/2018,
vydaným podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., postoupena k rozhodnutí
dovolací věc obviněných A. J. a P. Š. S poukazem na dále citované důvody tohoto
procesního postupu tak jak jsou uvedeny v bodech 58.–64. odůvodnění posledně
označeného mezitímního rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle obviněného možné,
že velký senát trestního kolegia zruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, což bude následně i důvodem ke
zrušení rozhodnutí vydaných v této trestní věci, resp. ke zrušení rozhodnutí,
která jsou ve smyslu § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. obsahově navazující a
která by zrušením napadeného rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu. A to za
stavu, že v nich obsažené výroky mají bezprostřední souvislost s některým z
výroků zrušeného rozhodnutí, t. j. včetně těch, jimiž byl obviněnému ukládán
souhrnný trest jakožto právní následek jeho trestní odpovědnosti za jednání,
jímž byl shledán vinným rozhodnutím zrušeným (srov. bod 59 jeho odůvodnění).
Takovými rozhodnutími jsou v jeho případě jednak a) rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jakož i za b) rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, vydaný na
podkladě řádných opravných prostředků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, jimiž byly obviněnému uloženy
souhrnné tresty za tam přisouzenou sbíhající se trestnou činnost (srov. bod 60.
jeho odůvodnění).
Chybějící obsahové náležitosti podaného blanketního dovolání obviněný J.
prostřednictvím svého obhájce doplnil v souladu s požadavky § 265f odst. 1 tr.
ř. ve smyslu výzvy nalézacího soudu podle § 265h odst. 1 tr. ř. v podání
označeném jako „Doplnění dovolání obviněného“, které se opírá o dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že došlo k porušení § 208 tr. ř., neboť se
nalézací soud obviněného J. nedotázal, zda se chce vyjádřit k výslechům
spoluobviněných, kterým nebyl přítomen, což zakládá podstatnou vadu řízení.
Odvolací soud pouze uvedl, že připouští, že shledává na straně soudu prvního
stupně pochybení, nicméně uvedl, že jej nepovažuje za takovou procesní vadu,
která by nutně měla vést ke zrušení nalézacího rozsudku. Obviněný cituje
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 259/2016 a dodává,
že pokud nalézací soud do prohlášení o skončení dokazování neseznámí obviněného
s obsahem výpovědi spoluobviněných, kterým tento nebyl přítomen, zatíží řízení
vadou zakládající existenci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. V projednávané věci skončil nalézací soud dokazování dne 21. 11. 2016 v
11:35 hod. a do té doby obviněného s výpověďmi spoluobviněných neseznámil.
Dodává, že jeho obhájce byl přítomen výslechu spoluobviněných, mohl tak klást a
kladl jim otázky, nicméně ani jemu nebyl poskytnut prostor, aby se k provedeným
výslechům vyjádřil. Navíc upozorňuje na skutečnost, že si lze stěží představit
situaci, kdy by obhájce mohl účinně nahradit obviněného při vyjádření se k
výslechu spoluobviněných. Má za to, že jedině on sám se může kvalifikovaně
vyjádřit, a proto tímto porušením procesních pravidel nalézacím soudem byl
zkrácen na svých zaručených právech, zejména na právu na spravedlivý proces.
Obviněnému ani jeho obhájci navíc nebyla po celou dobu dokazování dána ani
možnost, aby se k tak klíčovým důkazům, kterými výpovědi spoluobviněných jsou,
vyjádřil dle ustanovení § 214 tr. ř., a to navíc za situace, kdy obviněný byl
po celou dobu trvání dokazování v hlavním líčení před nalézacím soudem ve
výkonu trestu, což bylo nalézacímu soudu z jeho činnosti prokazatelně známo.
Jeho možnosti aktivně se seznamovat se všemi materiály tak byly značně omezeny.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou
stupňů zcela rezignovaly na úlohu obviněných J. a Š. v rámci trestného jednání,
aniž by bylo jakkoliv osvětleno právní posouzení jejich jednání ve formě
spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, když ve skutkové větě rozsudku
nalézacího soudu je jejich jednání popsáno tak, že oba jmenovaní naplnili svým
jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že tato skutečnost
nemá oporu v provedeném dokazování a soudy obou stupňů tak dospěly k uvedenému
závěru o spolupachatelství jmenovaných v tzv. extrémním nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Předmětný extrémní nesoulad
spatřuje v hodnocení provedených důkazů, které ale nikterak nenašlo odraz ve
skutkových zjištěních obsažených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.
Uvádí například, že závěr o tom, že podal nepravdivá daňová přiznání, je
naprosto nelogický, když soud vzal za prokázané, že v předmětné době byl
hospitalizován. Popis jednání ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je
spíše výrazem nekritického převzetí konstrukce obžaloby, než vyjádřením
reálného stavu. Dále opakuje v odvolání užitou argumentaci, že neobsahuje-li
skutková věta ve výroku o vině plný popis skutečností rozhodných pro naplnění
všech znaků skutkové podstaty, je tím porušeno právo na spravedlivý proces.
Uzavírá, že závěry jak nalézacího tak odvolacího soudu o společném trestném
jednání obviněných J. a Š. ve smyslu § 23 tr. zákoníku jsou v extrémním
nesouladu jak s provedenými a soudem hodnocenými důkazy, tak nemají žádnou
obsahovou vazbu na v řízení provedené dokazování. Nalézací soud se s formou
spolupachatelství na trestném činu vypořádal naprosto nedostatečným způsobem,
aniž by podíl jednotlivých obviněných jakkoli rozvedl.
Obviněný má dále za to, že pokud odvolací soud konstatoval, že soud prvního
stupně při ukládání trestu postupoval v souladu s ustanoveními § 39, resp. §
38 tr. zákoníku, pak je takový závěr zjevně nesprávný, neboť nalézací soud
naprosto zřejmě nemohl správně hmotné právo obsažené v ustanoveních § 39 a § 38
tr. zákoníku aplikovat ve vztahu ke kriminální minulosti obviněného. Z
uvedených důvodů obviněný A. J. navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 256k odst. 1
tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To
48/2017, ve výroku III. tohoto rozsudku, kterým zůstaly výroky rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, týkající
se obviněného J. nezměněny, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To
48/2017, podal také obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze
do výroku o trestu. Je přesvědčen, že mu byl uložen trest naprosto nepřiměřeně
vysoký, který nerespektoval jeho pozici v trestné činnosti, dobu uplynulou od
spáchání trestné činnosti, chování obviněného po spáchání trestné činnosti a v
neposlední řadě délku trestního řízení. Namítá, že trest není úměrný jeho
postavení v trestné činnosti. Trest mu byl uložen jako trest souhrnný za celkem
tři trestné činy, přičemž ve všech případech byl obviněný spolupachatelem A.
J., který však ve všech případech byl vůči obviněnému Š. v pozici nadřízené.
Obdobný byl vztah obviněných J. a Š. i v dalších trestních věcech. Z
prokazování vždy vyplynulo, že J. byl hlavou trestné činnosti a u něj skončil
takřka veškerý prospěch z trestné činnosti. Obviněný Š. byl naopak k trestné
činnosti J. donucen, z trestné činnosti prospěch neměl, nebo měl prospěch jen
minimální. S ohledem na shora uvedené tak považuje jemu udělený trest v horní
polovině zákonné trestní sazby za nepřiměřeně vysoký. Dále upozorňuje na to, že
od spáchání trestné činnosti uplynula do doby rozhodování odvolacího soudu
značná doba, a to sedmi let. I další dva skutky řešené Městským soudem v Praze
byly spáchány v roce 2010. Obviněný se přitom od spáchání těchto tří trestných
činů již žádné závažné trestné činnosti nedopustil.
Z uvedených důvodů obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postupem podle § 265k tr. ř. zrušil napadené
rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný T. C. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že od počátku
trestního řízení konzistentně setrval na své neměnné obhajobě, že vždy výhradně
jednal na pokyn a s vědomím spoluobviněného J. Uvádí, že padělané dokumentace a
faktury, na základě kterých byl nadměrný odpočet DPH uplatněn, byly vyhotoveny
ještě předtím, než nastoupil jako statutární orgán do společností. Po celou
dobu řízení nebyl proveden jediný důkaz, na základě kterého by soud mohl dospět
k závěru, že obviněný o nepravosti a nepravdivosti vystavených dokladů věděl.
Závěry nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím o úmyslu obviněného vědomě
napomáhat realizaci podvodného záměru spoluobviněných nejsou nikterak podložené
a nejsou ani v rozsudku nalézacího soudu odůvodněné. Odvolací soud sice
nezastírá, že by si dokázal představit podrobnější odůvodnění prvostupňového
rozsudku, nicméně má za to, že nalézací soud učinil své úvahy na základě
vnitřního přesvědčení a vtělil je do rozhodnutí o vině. Dále shledává vadný
postup nalézacího soudu v hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch, které
soud zcela eliminoval a zpochybnil tak možnost, že by obviněný mohl jednat v
dobré vůli. Krajský soud řadu důkazů hodnotil jednostranně a výhradně v
neprospěch obviněného a své rozhodnutí ve vztahu k hodnocení důkazů odůvodnil
zcela nedostatečně. Odvolací soud tyto nedostatky neodstranil, pouze detailně
odůvodnil, proč tak učinit nemůže, nicméně závěry nalézacího soudu o vině a
trestu shledal správnými a odůvodnění dostačující, čímž nedostál své přezkumné
povinnosti. Lze tak konstatovat, že nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný závěrem svého
dovolání uvedl, že si je vědom, že námitky dílem směřují proti nesprávným
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které zásadně dovolací soud
nepřezkoumává, a že si je vědom i toho, že těžiště dokazování je před soudem
prvního stupně a skutkové závěry může korigovat soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku.
Z uvedených důvodů proto obviněný T. C. navrhl, aby Nejvyšší soud po řízení
provedeném v souladu s ustanovením § 265i tr. ř. shora uvedené nedostatky
konstatoval a vyslovil, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak
dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp.
zn. 6 To 48/2017, tak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015 a aby dle § 565l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně žádá předsedu senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném
dovolání rozhodovat, aby podle § 256o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o tomto
mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody, který byl
obviněnému uložen.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovoláním obviněných se přípisem ze dne 19. 4. 2018 vyjádřila. Úvodem stručně
shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání obviněného
A. J. je ve své podstatné části spojeno s odůvodněním navrženého postupu podle
§ 265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na tvrzenou souvislost s perspektivou
rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu v trestní věci
Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013, neboť mu byla usnesením ze dne 18.
1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 51/2018, vydaným podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002
Sb., postoupena k rozhodnutí dovolací věc obviněných A. J. a P. Š. K tomuto
státní zástupkyně uvádí, že poukazované body 58. a násl. mezitímního usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 51/2018, vydaného ve věci
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, otevírají problematiku doposud
nejednotné rozhodovací praxe tohoto soudu k rozsahu zrušení obsahově
navazujících rozhodnutí, resp. jejich výroků za podmínek uvedených v § 265k
odst. 2 věta druhá tr. ř., a to výlučně na tam posuzovaném případě obviněného
P. Š., resp. jeho se týkajících výroků o souhrnných trestech za jím spáchanou
sbíhající se trestnou činnost a vydaných jinými soudy až po vynesení dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu v prve označené věci, tedy včetně
zohlednění sbíhající se trestné činnosti, přisouzené mj. i v nyní projednávané
trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2015. V poukazovaném
kontextu se označené rozhodnutí dovolacího soudu rozhodně netýká postavení
dovolatele A. J. v této trestní věci a nemůže tak založit splněné podmínky jím
navrženého postupu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
Obviněný J. dále podáním ze dne 14. 3. 2018 označeným jako „doplnění dovolání“
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Při
odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že ze
strany nalézacího soudu bylo ve vztahu k jeho osobě porušeno ustanovení § 208
tr. ř. Státní zástupkyně konstatuje, že pokud dovolatel v kontextu
judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo
259/2016, namítl, že nejzazším okamžikem splnění povinnosti nalézacího soudu ve
smyslu § 208 věta druhá tr. ř. byl den 21. 11. 2016, pak je třeba uvést, že
hlavní líčení nejen v rámci tohoto jednacího dne, ve kterém bylo za podmínek §
216 odst. 1 tr. ř. přistoupeno k závěrečným návrhům procesních stran, ale
rovněž v termínech od 12. 7. 2016 do 14. 7. 2016, bylo konáno k dovolatelově
žádosti za podmínek § 202 odst. 2, 5 tr. ř. bez jeho účasti. Je tedy zřejmé, že
k jeho seznámení s obsahem výpovědí odděleně vyslechnutých spoluobviněných P. Š. a T. C. ze dne 11. 7. 2016 mohlo dojít pouze dne 31. 10. 2016 v rámci
hlavního líčení, které proběhlo za jeho účasti, a to s plným využitím jeho dále
poukazovaného oprávnění ve smyslu § 214 tr. ř. Termín odročení hlavního líčení
na den 21.-22. 11. 2016 vzal dovolatel na vědomí, aniž by předem požádal, aby
takto odročené hlavní líčení proběhlo bez jeho účasti, když jeho žádost ve
smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. teprve následovala. Za takto popsané míry
přítomnosti dovolatele u hlavního líčení skutečně nedošlo k naplnění podmínek
ustanovení § 208 věta druhá tr. ř., jak ostatně konstatoval soud odvolací v
rámci svého přezkumného zjištění, aniž by shledal důvod ke zrušení napadeného
rozhodnutí. V této souvislosti totiž zcela správně odkázal na komentářový
výklad dané problematiky včetně závěrů příkladmo uvedeného judikatorního
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod R 29/1977, když ne každá vada procesního
charakteru nutně zakládá důvody kasačního postupu podle § 258 odst. 1 písm. a)
tr. ř., neboť ve smyslu jím podrobně rozvedené argumentace, podepřené jak
judikaturou ESLP, tak i judikaturou Nejvyššího soudu, je třeba přistupovat ke
vnímání práva obhajoby jakožto celku, nikoliv výlučně z toho pohledu, do jaké
míry k jeho využití reálně dojde prostřednictvím osoby samotného obviněného. Přitom odvolací soud v této souvislosti zcela důvodně připomenul, že obhájce
obviněného A. J., Mgr. Marek Ulman, který byl výslechům odděleně vypovídajících
spoluobviněných P. Š. a T. C. přítomen, měl možnost jim klást otázky, a to
zcela srovnatelným způsobem jako v případě obhájců posledně jmenovaných
spoluobviněných ve vztahu k dovolatelově výpovědi a tím i způsobem naplňujícím
právo obhajoby ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, aniž by se tam
zakotvené právo na výslech vztahovalo jen k těm osobám, které se nacházejí v
procesním postavení svědka. Odvolací soud v posuzovaném směru rovněž nepřehlédl
materiální význam takto zjištěného porušení práva obviněného na spravedlivý
proces, jestliže se v této souvislosti zabýval vypovídací hodnotou, resp.
otázkou rozhodujícího usvědčujícího významu výpovědí jmenovaných
spoluobviněných v porovnání s celkovým důkazním stavem věci, kterým byl závěr o
jeho vině podložen. Je třeba dále poznamenat, že se odvolací soud při
posuzování reálné míry zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces řídil
závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo
1488/2014, a to právě proto, že tam řešená srovnatelná situace, vztahující se k
bezprostřednímu splnění povinnosti soudu ve smyslu § 208 věty druhé tr. ř.,
byla (podobně jako v dovolatelově případě) ovlivněna žádostí obviněného R. B.,
aby další průběh hlavního líčení z uvedeného data proběhl bez jeho přítomnosti. A to s tím rozdílem, že ke splnění uvedené procesní povinnosti soudu došlo v
rámci dalšího jednacího dne, nicméně bez jakékoliv věcné reakce obviněného R. B. na výrazně usvědčující výpověď spoluobviněného J. Š.
Státní zástupkyně tedy shrnuje, že i přes zjištěné pochybení při aplikaci
ustanovení § 208 věta druhá tr. ř. nedošlo za popsaného stavu věci ke zkrácení
dovolatelova práva na obhajobu způsobem předpokládaným v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. Přitom současně nelze přehlédnout, že v rozporu s takto
namítaným zásahem do dovolatelova práva na spravedlivý proces se nachází jeho
čitelný pasivní postoj k využití oprávnění účasti u hlavního líčení, proběhlo-
li z podnětu jeho opakovaných žádostí za podmínek § 202 odst. 2, 5 tr. ř.
převážně v jeho nepřítomnosti.
Státní zástupkyně dále uvádí, že způsob odůvodnění uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nevypovídá ničeho o tom, že by dovolatel
soudům ve věci činným vytýkal nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkové
okolnosti, které se staly podkladem výroku o jeho vině, zejména pak z toho
hlediska, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného
činu, popř. že jsou dány důvody k odlišnému způsobu právního posouzení jeho
jednání apod. Dovolatel totiž vyjádřil svůj zásadní nesouhlas se skutkovými
zjištěními, ke kterým soudy dospěly v konfrontaci s výsledky provedeného
dokazování. Jeho námitky se tedy nikterak nevztahují k otázce právního
posouzení skutku, který se stal předmětem tzv. skutkové věty výroku (nejen) o
dovolatelově vině, a nejsou ani spojeny s výtkou jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, což by v opačném případě odpovídalo poukazu na
příslušné ustanovení hmotného práva, k jehož porušení mělo v této souvislosti
dojít. Dovolatelem odůvodněná nesprávnost právního posouzení skutku nemůže
odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani za
stavu, že argumentuje extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s
provedenými důkazy, aniž by takovou námitku odůvodnil kvalifikovaným způsobem,
který zakládá judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v
dovolacím řízení, které jsou dány tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v
rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů,
popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04
nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS
3136/09). Na takto judikované důvody výjimečného rozsahu revizního záběru
dovolacího soudu sice dovolatel poukázal, avšak v jejich duchu neargumentoval.
Pouze vyjádřil svoje přesvědčení, že jsou naplněny podmínky extrémního
nesouladu, neboť skutková zjištění nemají vazbu na provedené důkazy a z
provedených důkazů nevyplývají. Výjimečnost zásahu do skutkového stavu věci pak
odůvodnil námitkami nedostatečné důkazní podloženosti skutkových okolností,
které nejsou z hlediska správnosti právního posouzení skutku (a to v celém a
nikoliv jen ve výše poukázaném rozsahu) nikterak rozhodnými. Konkrétně se
týkají nezjištěného způsobu opatření originálních listinných podkladů
skutečného investora, které se spoluobviněným P. Š. pozměnili ve prospěch
odlišného právního subjektu s úmyslem neoprávněné deklarace jeho nároku na
odpočet DPH za zdanitelná plnění, která se nikdy neuskutečnila atd.
Pokud dovolatel dále namítá, že soudy neučinily taková skutková zjištění, aby
jej bylo možno uznat vinným ze spáchání trestného činu podle § 240 odst. 1, 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného podle § 23 tr. zákoníku ve
spolupachatelství, pak taková pochybnost nevychází z popisu přisouzených
skutkových okolností výroku o vině. Je totiž založena pouze na výhradách ke
způsobu, jakým se nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku
vypořádal se zákonnými znaky spolupachatelské formy jeho trestné součinnosti se
spoluobviněným P. Š., rozvedl-li v pasáži na str. 39 druhý odstavec rozsudku
právě ve výše uvedeném kontextu jeho odsuzujícího výroku způsob naplnění jejich
spolupachatelské dohody na podvodném vylákání nadměrného odpočtu DPH za pomoci
spoluobviněného T. C. Ze znění jak návětí, tak i textu všech tří navazujících
částí popisu tzv. skutkové věty výroku o vině je totiž zřejmé, že obvinění A.
J. a P. Š. se z hlediska naplnění jejich spolupachatelské dohody na spáchání
přisouzeného daňového deliktu podíleli v podstatě srovnatelnou měrou, přestože
z doprovodných skutkových zjištění tak, jak jsou rozvedena v odůvodnění
prvostupňového rozsudku zejm. na str. 41 za podpory tam uvedeného důkazního
podkladu, se tak dělo v rámci určujícího postavení obviněného A. J. Ve vztahu k
otázce spolupachatelské formy trestné součinnosti ve smyslu § 23 tr. zákoníku
tedy nelze uzavřít, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním
posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve spojení se souvisejícím dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. Konečně nelze v této souvislosti přehlédnout, že zcela shodné
výhrady byly ze strany dovolatele A. J. uplatněny prostřednictvím jeho odvolání
a že se jimi zabýval druhostupňový soud na str. 34 – 35, jakož i na str. 38
jeho rozsudku s tím, že označil postup nalézacího soudu v souladu se zákonem, a
to z důvodů v těchto pasážích specifikovaných a na těchto místech plně
akceptovatelných.
Rovněž dovolatel T. C. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s povědomím, že jeho námitky částečně směřují proti správnosti
skutkových zjištění, a to s tím přesvědčením, že v jeho případě je dán
výjimečný důvod zásahu do skutkového stavu věci, založený na judikovaném
způsobu extrémního rozporu s provedenými důkazy, a to ve vztahu ke skutkovým
okolnostem, za kterých byl dovozen právní závěr o jeho jednání. Dále poukazuje
na to, že co se týká otázky jeho úmyslného zavinění, pak způsob odůvodnění
odsuzujícího rozsudku v odpovídající části (na str. 40) nesplňuje požadavky
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Tímto způsobem ovšem dovolatel nenamítá
nesprávnost právního posouzení skutku, resp. rozpor mezi skutkovými zjištěními
a právním závěrem, že přisouzeným způsobem jednal minimálně za podmínek § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na příslušné pasáže rozsudku
odvolacího soudu zejména na jeho str. 40, popř. i dále (konkrétně na str. 41
zdola až 42) vyjadřuje pouze svůj nesouhlas s hodnotícími pasážemi nalézacího
soudu k otázce jeho zcela vědomé účasti na trestné činnosti zbývajících dvou
spoluobviněných, které paradoxně shledává obecnými, byť se opírají a byly
učiněny v návaznosti na skutkové okolnosti jeho jednání tak, jak jsou popsány v
příslušných skutkových větách výroku o jeho vině. Takový způsob zpochybnění
právního závěru o jeho zavinění nemůže být podnětem k jeho dovolacímu přezkumu,
jestliže nenamítl, že přisouzené skutkové okolnosti jeho jednání tak, jak jsou
uvedeny v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině a rozvedeny v odůvodnění
odsuzujícího rozsudku (a na které by bylo možno pro jejich výstižnost a
přesvědčivost na těchto místech plně odkázat) tento způsob právního posouzení
subjektivní stránky přisouzeného trestného činu nepodporují.
Dovolatel P. Š. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které směřuje pouze proti
výroku o trestu. Poukázal na to, že v daném případě mu byl ukládán trest
souhrnný, a to za sbíhající se trestnou činnost ve věcech Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013 a pod sp. zn. 40 T 13/2014. Vada tohoto
rozsudečného výroku spočívá podle jeho názoru v tom, že mu byl uložen
nepřiměřeně vysoký trest, odporující zásadám uvedeným v § 39 odst. 3 tr.
zákoníku, neboť nebyla respektována jeho (podřízená) pozice při uskutečnění
předmětné trestné činnosti, dále že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k
tomu, že uplynula sedmiletá doba od jejího spáchání a tím ani k době trvání
předmětného trestního řízení a konečně nebyl brán ohled na jeho chování po
spáchání trestné činnosti. Jak již bylo shora uvedeno, ve všech třech
přisouzených případech vystupoval dovolatel v postavení spolupachatele
obviněného A. J., nikoliv však v rovnocenné, ale v podřízené pozici. Při
takovém způsobu zpochybnění výroku o trestu s oporou dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že námitku nepřiměřenosti
uloženého trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Nelze ji subsumovat ani pod další do úvahy připadající
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto
ustanovení nelze vytýkat jiná pochybení soudu spočívající v uložení nesprávného
druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38
až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho ani uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak nepřiměřeně mírného trestu. Takové námitky nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
trestního řádu. Současně lze na těchto místech odkázat na stěžejní judikatorní
rozhodnutí řešící tuto problematiku (22/2003 Sb. rozh. tr.)
Za stavu, že dovolatel A. J. spatřoval vadu jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
vztahu k výroku o trestu, který podle výrokové části ad III. rozsudku
odvolacího soudu zůstal nezměněn, ačkoliv při jeho ukládání na úrovni soudu I.
stupně došlo k porušení ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku, lze z hlediska
kvalifikovanosti jeho dovolací argumentace, vztahující se k tomuto rozsudečnému
výroku nahlížet shodně jako v případě dovolatele P. Š. Proto je možno na výše
uvedený komentář plně odkázat s tím, že se tam přijatý závěr o nezpůsobilosti
věcného přezkumu v rámci řízení o dovolání týká také námitky, že soudy
nesprávně přihlédly k dovolatelově kriminální minulosti.
Ze všech výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného A. J.
tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, dále aby rozhodl o dovoláních obviněných P. Š. a T. C. tak, že
se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto
bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a
dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro
případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění A. J., T. C. a P. Š. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora
uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem
určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v
jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak
hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Blanketní dovolání obviněného A. J. je ve své podstatné části spojeno s
domněnkou, že velký senát trestního kolegia zruší ve výroku o jemu uloženém
trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T
7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp.
zn. 9 To 94/2016, což bude následně i důvodem ke zrušení rozhodnutí vydaných v
této trestní věci (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp.
zn. 6 To 48/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp.
zn. 50 T 11/2015), resp. ke zrušení rozhodnutí, která jsou ve smyslu § 265k
odst. 2 věta druhá tr. ř. obsahově navazující a která by zrušením napadeného
rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu. Nejvyšší soud k této námitce
konstatuje, že usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2018,
sp. zn. 15 Tdo 195/2018, byl ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody a
trestu zákazu činnosti uloženém obviněnému A. J. zrušen rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, nikoliv však
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn.
50 T 11/2015, jak tomu je ve vztahu k obviněnému Š. Jelikož se výše uvedené
rozhodnutí velkého senátu netýká postavení obviněného A. J. v projednávané
věci, považuje Nejvyšší soud uvedenou námitku za nedůvodnou.
Obviněný A. J. dále v doplnění svého dovolání namítl, že závěry soudů obou
stupňů o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nemají
oporu v provedeném dokazování. Závěry jak nalézacího tak odvolacího soudu o
společném trestném jednání obviněných J. a Š. ve smyslu § 23 tr. zákoníku jsou
podle něj v extrémním nesouladu jak s provedenými a soudem hodnocenými důkazy,
tak nemají žádnou obsahovou vazbu na v řízení provedené dokazování. Soudy podle
obviněného neučinily taková skutková zjištění, aby jej bylo možno uznat vinným
ze spáchání trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku spáchaného podle § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství
Nejvyšší soud uvádí, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že
obvinění A. J. a P. Š. jednali od prvopočátku s cílem obohatit se na úkor státu
vylákáním nadměrného odpočtu na DPH. Předně z výpovědi celé řady svědků, ale i
spoluobviněných je zřejmé, že hlavní osobou, která vše řídila a promýšlela, byl
obv. A. J., jenž ovládal i řadu dalších společností formálně napsaných na jiné
osoby. Bylo též prokázáno, například výpovědí svědka M. T., ale částečně i
výpovědí spoluobviněného T. C., že obvinění P. Š. a A. J. byli na sebe
dlouhodobě úzce navázáni a vzájemně kooperovali při naplňování podmínek pro
podání daňového přiznání a uplatnění daně z přidané hodnoty na základě
fiktivních dokladů a faktur.
Pachatelem či spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku může
být dle platné judikatury nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným
jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu či jinému subjektu vyměřena buď
vůbec, anebo v zákonné míře a došlo ke zkrácení ve větším rozsahu nebo byla v
tomto rozsahu vylákána výhoda na dani, což se stalo u předmětné trestní věci. U
spolupachatelství tohoto trestného činu je lhostejno, zda subjektem daně byl
některý ze spolupachatelů nebo osoba rozdílná od spolupachatelů. Nejvyšší soud
uvádí, že podstatou spolupachatelství je společné jednání vedené společným
záměrem, které jednak může probíhat současně, ale může na sebe i navazovat a
jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností na sebe
bezprostředně navazujících a vzájemně se podmiňujících, směřujících k naplnění
téhož cíle spáchat trestný čin, které ve svém celku naplňuje znaky tohoto činu
(srov. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný A. J. se za takto splněných
podmínek spolupachatelské součinnosti s obviněným P. Š. nemusel osobně podílet
na všech postupných krocích, které k uskutečnění výše uvedeného trestného
záměru vedly, (to včetně jím poukazovaného podání nepravdivých daňových
přiznání v době (25. 1. 2011), kdy se od 13. 1. 2011 nacházel v Psychiatrické
léčebně Praha-Bohnice). Nejvyšší soud proto souhlasí s argumentací nalézacího
soudu, že obvinění J. a Š. předstírali skutečnosti, z nichž měla vyplývat
povinnost státu vyplatit neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu DPH,
když povinné subjekty plnily v omylu, vyvolaném jejich jednáním. Jednání
obviněných J. a Š. lze proto kvalifikovat jako zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
tr.zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku.
Ve vztahu k užití formulace „doposud přesně nezjištěným způsobem získali
smluvní a projektovou dokumentaci“ ve skutkové větě výroku rozsudku obviněný J.
dále namítl, že neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis
skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je tím
porušeno právo na spravedlivý proces. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud
ve stručnosti dodává, že v posuzovaném případě nelze dovodit namítaný zásah do
práva obviněného J. na spravedlivý proces, který se vztahuje na situaci, kdy
skutková věta ve výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných
pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, a kdy je porušeno právo
obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS195/2005-n), (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 1666). Jak ve svém vyjádření uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství, ze znění skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že
obvinění A. J. a P. Š. se z hlediska naplnění jejich spolupachatelské dohody na
spáchání přisouzeného daňového deliktu za pomoci obviněného T. C. podíleli v
podstatě srovnatelnou měrou, přestože z doprovodných skutkových zjištění tak,
jak jsou rozvedena v odůvodnění prvostupňového rozsudku, se tak dělo v rámci
určujícího postavení obviněného A. J. V této souvislosti tak nelze přisvědčit
námitce, že z popisu skutku není zřejmé, jak se on sám na společném jednání se
spoluobviněným P. Š. podílel. Není totiž nutné, aby v daném případě bylo do
všech podrobností ve výroku o vině uvedeno, co přesně každý ze spolupachatelů
konal, když ze skutkové věty je zřejmé, že oba obvinění jednali na základě
vzájemné dohody a uskutečňovali společný cíl spočívající na podvodném způsobu
vylákání nadměrného odpočtu DPH.
Další námitky obviněného A. J., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení
důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně zjištěný
závěr o tom, že obv. J. podal příslušná nepravdivá daňová přiznání, či závěr
soudů, že obv. J. a Š. v úmyslu vylákat nadměrné odpočty na DPH neoprávněně
pozměnili projektovou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice
apod.), stejně tak jako námitky obviněného T. C., v jejichž rámci namítal
nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
(konkrétně, že po celou dobu řízení nebyl proveden jediný důkaz, na základě
kterého by soud mohl dospět k závěru, že obviněný o nepravosti a nepravdivosti
vystavených dokladů věděl, dále že závěry nalézacího soudu, potvrzené soudem
odvolacím o úmyslu obviněného C. vědomě napomáhat realizaci podvodního záměru
spoluobviněných nejsou nikterak podložené a nejsou ani v rozsudku nalézacího
soudu odůvodněné atd.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru
týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat,
že obvinění se těmito námitkami pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení
důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou
skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Obviněný T. C. ve svém dovolání dále uvedl, že skutkové závěry nalézacího soudu
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za vadný shledává postup
nalézacího soudu v hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch, které soud
zcela eliminoval a zpochybnil tak možnost, že by obviněný mohl jednat v dobré
vůli. Naopak nalézací soud podle obviněného řadu důkazů hodnotil jednostranně a
výhradně v jeho neprospěch.
Jak bylo již uvedeno výše, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obvinění A.
J. a P. Š. po vzájemné dohodě, která nutně nemusela být výslovná, nýbrž plynula
z konkludentního jednání, a s využitím pomoci obv. T. C., kterého dosadili do
dotčených společností, uplatňujících následně v rámci podaných přiznání k DPH
nadměrné odpočty, úmyslně vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě
nadměrného odpočtu vyplaceného společnostem ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o.
a BIG EXTRA AUTO, a. s. na základě nepravdivé a fiktivní smluvní a projektové
dokumentace k výstavbě FVE Tuřice, v návaznosti na ni vystavených fiktivních
faktur společnosti DREAM HOUSE k. s. jako zhotovitele elektrárny, které
neoprávněně zahrnuli do daňových přiznání za 4. čtvrtletí 2010 u společnosti
ICELAND, s. r. o. a za prosinec 2010 u společnosti MATUM, s. r. o. a BIG EXTRA
AUTO, a. s., když takto docílili neoprávněného vyplácení nadměrného odpočtu DPH
na vstupu ze zdanitelných plnění společnostem, které fakticky ovládali v
celkové výši 31.260.387 Kč.
Obviněný C. jako osoba krátce před podáním dotčených daňových přiznání účelově
dosazená jako jednatel (společnosti ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o.) a člen
představenstva a v té době jediný statutární orgán (společnost BIG EXTRA AUTO,
a. s.) do zmíněných společností obviněnými A. J. a P. Š. napomohl realizaci
tohoto podvodného záměru tím, že jim umožnil vědomě tyto společnosti ovládat a
využívat ke svým aktivitám, ničím si neověřil, zda společnost ICELAND, s. r. o.
skutečně vlastní a provozuje FVE, takže musel počítat s tím, že jde o fiktivní
dokladovou operaci. I přesto obv. T. C. předložil při následném jednání vedeném
u správce daně FÚ v Opavě přiznání k DPH společnosti ICELAND, s. r. o. za 4.
čtvrtletí 2010 i obv. J. a Š. opatřenou nepravdivou smluvní a technickou
dokumentaci k výstavbě FVE Tuřice a fiktivní faktury přijaté od společnosti
DREAM HOUSE k. s., aniž by si ověřil, zda k plnění dle předložených faktur
došlo, navíc umožnil shora zmíněným obviněným disponovat s bankovními účty této
společnosti, přičemž obdobně tak činil pokud jde o disponování s finančními
prostředky i v případě společností MATUM, s. r. o. a BIG EXTRA AUTO, a. s. Z
provedených důkazů je zřejmé, že obviněný C. při jednáních a při provádění
jiných úkonů respektoval pokyny a vůli obv. J., ač mu P. D., jak plyne z
výpovědi tohoto svědka, naznačil, že společnosti uvedené v obžalobě jsou
fakticky obv. J. a ten je řídí prostřednictvím nastrčených osob a využívá ke
svým cílům. Nelze než uzavřít, že i obviněný C. svým jednáním naplnil všechny
znaky skutkové podstaty pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst.
2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť úmyslně umožnil jinému ve větším
rozsahu vylákání výhody na dani, spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a
ve velkém rozsahu.
Jak Nejvyšší soud uvádí výše, nejen obviněný J., ale také obviněný C. v rámci
svého dovolání namítli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných
soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z
ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě
proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména
tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném
rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor, který oba obvinění ve svých
dovoláních namítají. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obv. A. J. a P. Š.
jako pachatelů zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech.
V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě na straně 40 až 42 soud sice
stručně, ale postačitelně poukazuje na to, že to byl právě obviněný J., který
ovládal všechny obchodní společnosti, popsané zejména ve výroku napadeného
rozsudku, ale i obchodní společnosti další, a že také ovládal účty jednotlivých
obchodních společností a mohl disponovat finančními prostředky, které se na
nich objevily. Lze také poukázat na výpověď spoluobviněných Š. a C., kteří roli
obv. J. popsali zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností. Především z
výpovědi obv. C. vyplývá, že to byl právě J., který jej požádal o to, aby se
stal jednatelem, případně zástupcem statutárního orgánu v dotčených obchodních
společnostech. Byl to také obv. J., který C. předestíral skutečnosti stran
ekonomické situace těchto obchodních společností a který obv. C. společně s Š.
předal příslušnou dokumentaci, kterou obviněný C. přivezl na Finanční úřad v
Opavě. O roli obviněného J., jakožto hlavy celého konglomerátu personálně
propojených obchodních společností kromě výpovědí spoluobviněných vypovídá i
celá řada svědků, kteří byli v této věci slyšeni. Lze poukázat na výpověď
svědků P. D., A. Š., J. V., M. T., M. V. či A. V. Ze všech těchto výpovědí
konstantně vyplývá, že tito svědkové vnímali obv. J. jako „šéfa“, případně
„mozek“ celé skupiny zmíněných obchodních společností.
Bez jakýchkoliv pochybností bylo dále objasněno i jednání obviněného C., kterým
naplnil všechny zákonné znaky pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný C. připustil, že se
jednatelem, popřípadě zástupcem statutárního orgánu v obchodních společnostech
stal na žádost obv. J., který mu ovšem nikdy nepředal účetnictví ani jedné z
nich. Stejně tak neměl minimálně po určitou dobu přístup k účtům žádné z výše
uvedených obchodních společností. Také to byl právě obv. C., který na základě
žádosti pracovnice Finančního úřadu v Opavě, svědkyně H., doplnil neúplné údaje
v daňovém přiznání a zaslal je jmenované svědkyni. I tato skutečnost svědčí o
tom, že obv. C. měl hlubší povědomost o fungování obchodní společnosti ICELAND,
s. r. o., než jak sám tvrdí. Dalším důkazem svědčícím o výrazně větší
povědomosti obv. C. o tom, že se podílí na páchání trestné činnosti, je pak i
jeho prokázaná aktivita stran zakládaní, případně rušení bankovních účtů
příslušných obchodních společností. Z toho nelze než vyvodit, že si byl zcela
vědom toho, že napomáhá svojí činností k páchání trestné činnosti hlavních
pachatelů.
Soudy tedy zcela správně a v souladu s provedeným dokazováním dospěly k závěru,
že obvinění J. a Š. získali příslušnou dokumentaci společnosti SOL 1, s. r. o.,
vztahující se k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice a v úmyslu vylákat
nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty provedli úpravy v této dokumentaci,
popsané ve výroku napadeného rozsudku a následně za pomoci obv. C., podali dne
25. 1. 2011 u příslušných finančních úřadů nepravdivá přiznání k dani z přidané
hodnoty za příslušná zdaňovací období, přičemž jako daňové subjekty zde
vystupovaly společnosti ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o., a BIG EXTRA AUTO,
a. s. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich
vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily
své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že
obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňují s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Obviněný A. J. uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., pod který řadí námitku. že se jej nalézací soud nedotázal, zda se chce
vyjádřit k výslechům spoluobviněných, kterým nebyl přítomen. Má za to, že tento
postup zakládá podstatnou vadu řízení, jelikož jedině on sám se může
kvalifikovaně vyjádřit. Tvrdí, že tímto porušením procesních pravidel nalézacím
soudem byl zkrácen na svých zaručených právech, zejména na právu na spravedlivý
proces.
V reakci na tuto námitku považuje Nejvyšší soud pro úplnost vhodné uvést, že z
protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 7. 2016, v jehož rámci došlo k
výslechu obv. A. J., P. Š. a T. C., vyplývá, že šlo o tzv. oddělený výslech
obviněných, realizovaný v režimu § 208 tr. ř. Jak dále vyplývá z protokolu o
příslušném hlavním líčení, obv. P. Š. a A. J. požádali, aby hlavní líčení
nadále proběhlo v jejich nepřítomnosti. Nalézací soud vyhověl žádosti obv. J. a
rozhodl tak, že ve smyslu § 202 odst. 2, odst. 5 tr. ř. bude hlavní líčení v
termínu 12. 7. až 14. 7. 2016 konáno v jeho nepřítomnosti. Na straně soudu
prvního stupně lze ve shodě s názorem státní zástupkyně připustit pochybení
spočívající v tom, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 7. 2016 a
ani z žádného dalšího protokolu o dalších hlavních líčeních, která byla v této
věci konána, není zřejmé, že by nalézací soud respektoval ustanovení § 208 věta
druhá tr. ř., podle něhož je třeba obžalovaného vždy v průběhu dokazování
seznámit s obsahem výpovědí těch spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v
jeho nepřítomnosti. Nicméně v reakci na tento postup soudu prvního stupně je
třeba říci, že komentářová literatura i konstantní judikatura (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR R 29/1977) stojí na stanovisku, že ne každá vada procesního
charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Nejvyšší soud
poukazuje na to, že obhájce obv. J. byl přítomen výslechům spoluobviněných Š. a
C. a měl možnost těmto klást otázky. Totéž platí i o obhájcích obžalovaných C.
a Š.
V dané souvislosti je třeba připomenout, že právo na výslech svědků je upraveno
v čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech. Pojem „svědek“ má
přitom v judikatuře ESLP svůj autonomní význam, který se může odlišovat od
významu, který má v právních řádech smluvních stran. Svědkem v tomto pojetí
může být tedy nejen osoba, která vypovídá jako svědek před soudem, ale také
spoluobviněný (srovnej kupříkladu B. proti České republice, rozsudek, 18. 7.
2006 č. 1993/02 či L. proti Itálii, rozsudek, 27. 2. 2001 č. 33354/96, § 41).
Právo na výslech svědka nechápe ESLP striktně tak, aby měl obviněný možnost
vést výslech svědka sám. Naopak je plně dostačující, pokud možnost vyslechnout
sporného svědka (spoluobviněného) byla dána alespoň obhájci obviněného (viz
kupříkladu V. proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999 č. 35253/97 oddíl
2, V. proti České republice, rozhodnutí ze dne 27. 3. 2003 č. 46168/99, oddíl
1, případně K. proti Dánsku, rozhodnutí EKLP ze dne 10. 7. 1985 č. 11219/ 84,
oddíl 2). Byť tedy formálně došlo ze strany nalézacího soudu k pochybení
spočívajícím v nerespektování podmínek § 208 věta druhá tr. ř., nedošlo k
takovému porušení práva obv. A. J. na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku
napadený rozsudek zrušit. Jak vyplývá ze shora rozvedené judikatury ESLP, je
evidentní, že oddělenému výslechu každého jednotlivého obviněného byli přítomni
obhájci zbývajících obviněných. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy Nejvyšší
soud námitku obv. J. stran údajného porušení jeho práva na obhajobu odmítá. Nad
rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces
obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva
obviněného, včetně jeho práva na obhajobu a jejich rozhodnutí odpovídají i
právu hmotnému.
K námitce obviněného A. J., který v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně při
ukládání trestu nepostupoval v souladu s ustanoveními § 39, resp. § 38 tr.
zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněným J. byl
v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku,
přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g)
tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k jediné námitce obviněného P. Š. ohledně nepřiměřenosti uloženého
trestu, kdy je toho názoru, že soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily
dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti, chování obviněného po spáchání
trestné činnosti a v neposlední řadě délku trestního řízení, je třeba uvést, že
podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to
připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně
vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za
rozhodnutí ve věci samé. Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání
nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí.
Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 28.
6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017 a rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015 ve výrocích
o souhrnném trestu odnětí svobody, trestu zákazu činnosti a trestu propadnutí
věci uloženém obviněnému P. Š. Jestliže tedy po podání dovolání obviněného Š.
došlo ke zrušení jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017), pak Nejvyšší soud
takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §
265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 443/2011).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A.
J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné,
dovolání obviněného P. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť
není proti napadenému rozhodnutí přípustné a dovolání obviněného T. C. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu