6 Tdo 51/2018-134
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2018 o
dovoláních, která podali obvinění A. J. a P. Š., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T
7/2013, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění pozdějších předpisů, se věc obviněných A. J. a P. Š. p o s t u p u j
e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 T
7/2013-4342, byli uznáni vinnými
obviněný A. J. a obviněný P. Š. pod body I a II
zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
všechny ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku;
obviněný K. N. pod body I a II
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku,
spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločiny
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku;
obviněná Z. A. pod bodem I a obviněný V. R. pod bodem II
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění městského soudu dopustili
tím, že
I. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné dohodě s
obžalovanými A. J. a P. Š., kteří celé níže popsané jednání naplánovali a
řídili,
obžalovaný K. N. zajistil schůzku obžalované Z. A. s pracovnicí společnosti
Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., IČO 60192852, se sídlem Bělehradská
222/128, Praha 2, kterou dne 29. 6. 2010 společně navštívili na pobočce v Praze
v Jindřišské ulici, kde obžalovaná Z. A. za pomoci obžalovaného K. N. zažádala o překlenovací úvěr ve výši 3.784.000 Kč, ač si byla vědoma toho, že
předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši příjmů, údajně
vystavené společností Craft AT, s. r. o., u níž nikdy nebyla zaměstnána, které
jí opatřil obžalovaný K. N., a věděla, že nebude schopna takto vysoký úvěr
splácet, neboť je nemajetná a v té době nezaměstnaná, byť jí obžalovaný K. N. slíbil, že za ni splátky překlenovacího úvěru budou hradit jiné, blíže
nespecifikované osoby, kdy účelem překlenovacího úvěru bylo zakoupení bytové
jednotky v ulici P. v P. – H. o výměře 84,6 m2, vč. podílu na společných
částech domu a na pozemku parc. č. st. ve výši 846/11739, vše zapsané na LV u
Katastrálního úřadu pro hl. m. P. pro obec P., kat. území H., ve vlastnictví
společnosti Mat Sport s. r. o., IČO 27093786, se sídlem Na Příkopě 958, Praha
1, v celkové hodnotě 4.333.419 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 4.600.000 Kč,
obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným P. Š., předložil dne 31. 8. 2010 v P. v kavárně v pasáži J. G. obžalované Z. A. kupní smlouvu mezi prodávající společností Mat Sport s. r. o., na straně jedné
a kupující Z. A. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého
notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V.,
trvale bytem B., P., jednatele společnosti Mat Sport s. r. o., čímž uvedl
obžalovanou Z. A. v omyl, neboť ta očekávala oprávněný prodej nemovitosti, a
v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na
obžalovanou Z. A. bez vědomí jejich vlastníka, kdy na základě podepsané kupní
smlouvy obžalovaný K. N. zajistil další schůzku obžalované Z. A. s
pracovnicí společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., kterou
společně navštívili, kde obžalovaná Z. A. za pomoci obžalovaného K. N. nechala z poskytnutého hypotečního úvěru převést částku ve výši 109.119,49 Kč
na účet patřící společnosti Stavby, investice, reality, s. r. o., IČO
27437663, jejímž jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za
zprostředkování koupě předmětných nemovitostí, a částku 3.654.000 Kč nechala
dne 14. 9. 2010 převést na účet patřící společnosti Arastea s. r. o., IČO
28172825, kdy prostřednictvím internetového bankovnictví obžalovaný P. Š. a
obžalovaný A. J. z výše uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti Arastea
uvedenou částku několikrát a v různých částkách převáděli přes účty patřící
jimi řízeným obchodním společnostem, a to společnosti Bel-Gan s. r. o., IČO
25134019, oficiálně zastoupené V. M., zesnulým dne 25. 7. 2010, společnosti
Wilton a. s., IČO 27385639, oficiálně zastoupené P. D., , trvale bytem V., K.,
společnosti Big Extra Auto, a. s., IČO 27116158, společnosti Kanrin Maru, a. s., IČO 28938267, a společnosti Basiliscus, a. s., IČO 28881907, oficiálně
zastoupených A.
Š., trvale bytem V., J., kdy tyto finanční prostředky jednak
nechali dne 15. a 16. 9. 2010 v Komerční bance v částce 1.646.000 Kč vybrat A. Š. v hotovosti, kterou od něj následně převzali, jednak je převedli na účty
svých či jimi řízených obchodních společností, jako byly Česká investiční CZ,
a. s. v likvidaci, IČO 26112485, společnost Best Credit Group a. s., IČO
27944077, společnost Stavby, investice, reality s. r. o., IČO 27437663, a na
další účty, kde je použili pro vlastní potřebu a o zisk se obžalovaní A. J.,
P. Š. a K. N. dosud nezjištěným způsobem podělili, čímž poškozené
společnosti Mat Sport s. r. o., způsobili škodu ve výši 4.333.419 Kč a
poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., škodu ve výši
3.763.119,49 Kč;
obžalovaný K. N. zajistil schůzku obžalovaného V. R. s pracovnicí
společnosti Modrá Pyramida stavební spořitelna, a. s., IČO 60192852, se sídlem
Bělehradská 222/128, Praha 2, kterou dne 30. 9. 2010 společně navštívili na
pobočce v Praze v Jindřišské ulici, kde obžalovaný V. R. za pomoci
obžalovaného K. N. zažádal o překlenovací úvěr ve výši 4.500.000 Kč, ač si
byl vědom toho, že předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši
příjmů, údajně vystavené společností J.I.A. Company, s. r. o., u níž nikdy
nebyl zaměstnán, které mu opatřil obžalovaný K. N., a věděl, že nebude schopen
takto vysoký úvěr splácet, neboť je nemajetný a v té době nezaměstnaný, byť mu
obžalovaný K. N. slíbil, že za něho splátky překlenovacího úvěru budou hradit
jiné, blíže nespecifikované osoby, kdy účelem překlenovacího úvěru bylo
zakoupení bytové jednotky v ulici P. v P. – H., vč. podílu na společných
částech domu a na pozemku ve výši 1556/13579, vše zapsané na LV u
Katastrálního úřadu pro hl. m. P. pro obec P., kat. území H., ve vlastnictví
společnosti Byty Poupětova s. r. o., IČO 27860728, Na Balkáně 812, Praha 3, v
celkové hodnotě 8.230.340,90 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 6.800.000 Kč,
obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š.,
předložil dne 8. 11. 2010 v P. obžalovanému V. R. kupní smlouvu, mezi
prodávající společností Byty Poupětova s. r. o., na straně jedné a kupujícím
V. R. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského
razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale
bytem B. P., jednatele společnosti Byty Poupětova s. r. o., čímž uvedl
obžalovaného V. R. v omyl, neboť ten očekával oprávněný prodej nemovitostí a
v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na
obžalovaného V. R. bez vědomí jejich vlastníka, kdy na základě podepsané
kupní smlouvy obžalovaný K. N. zajistil další schůzku obžalovaného V. R. s
pracovnicí společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., kterou
společně navštívili, kde obžalovaný V. R. za pomoci obžalovaného K. N. nechal
z poskytnutého hypotečního úvěru převést částku ve výši 115.642,50 Kč na účet
patřící společnosti Stavby, investice, reality, s. r. o., IČO 27437663, jejímž
jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za zprostředkování koupě
předmětných nemovitostí, a částku 4.364.000 Kč nechal dne 18. 11. 2010 převést
na účet patřící společnosti Marcia s. r. o., IČO 27657965, kdy prostřednictvím
internetového bankovnictví obžalovaný P. Š. a obžalovaný A. J. z výše
uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti Marcia uvedenou částku několikrát a
v různých částkách převáděli přes účty patřící jimi řízeným obchodním
společnostem, a to společnosti Onyx s. r. o., IČO 60914807, společnosti Wilton
a. s., IČO 27385639, oficiálně zastoupené P. D., trvale bytem V., K.,
společnosti Big Extra Auto, a. s., IČO 27116158, společnosti Kanrin Maru, a. s., IČO 28938267, a společnosti Basiliscus, a s., IČO 28881907, oficiálně
zastoupených A.
Š., trvale bytem V., J., kdy tyto finanční prostředky
převedli na účty svých a jimi řízených obchodních společností, jako byly
společnost Česká investiční CZ, a. s. v likvidaci, IČO 26112485, společnost
Best Credit Group, a. s., IČO 27944077, společnost Stavby, investice, reality
s. r. o., IČO 27437663, a další účty, kde je použili pro vlastní potřebu a o
zisk se obžalovaní A. J., P. Š. a K. N. dosud nezjištěným způsobem
podělili, čímž poškozené společnosti Byty Poupětova, s. r. o., způsobili škodu
ve výši 8.230.340,90 Kč a poškozené společnosti Modrá pyramida stavební
spořitelna, a. s., škodu ve výši 4.479.642,50 Kč.
2. O právním následku takto zjištěné trestní odpovědnosti obviněných
rozhodl nalézací soud následujícím způsobem.
Obviněného A. J.
odsoudil za tyto zločiny a dále za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014,
sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 21 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010,
sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let,
pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na
dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o
trestech z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp.
zn. 5 To 72/2015, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp.
zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12.
2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu.
Obviněného P. Š.
odsoudil za tyto zločiny a dále za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014,
sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31.
12. 2009 (dále jen tr. zákona) k § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zákona z
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To
31/2011, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř
let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle
§ 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to 2
disket (zn. Verbatim a Fujifilm), flash disku zn. SanDisk backup 8 GB,
plastového průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy vč. napájecího
kabelu, 3 ks flash disku, 2 ks platebních karet MasterCard a 4 ks různých
písemností k platebním kartám. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního
orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestech z rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a z rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného K. N.
odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let,
jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 102 tr. zákoníku mu uložil trest
propadnutí náhradní hodnoty, a to motorových vozidel tov. zn. Hummer, Subaru
Impreza, Hummer H3 a Mercedes S.
U obviněné Z. A.
soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k
trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 2 T
17/2011, dále ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6.
2011, sp. zn. 1 T 17/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 459/2011, dále ve vztahu k rozsudku Okresního
soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 T 38/2011, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 9 To 571/2011,
ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 17
T 87/2011, a dále ve vztahu k rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne
4. 5. 2012, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 9 To 341/2012.
U obviněného V. R.
soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k
trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 T
316/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9.
2011, sp. zn. 4 T 326/2010.
Soud dále rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody tak, že podle § 228
odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A. povinnost
společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a.
s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši
5.546.855,83 Kč a
obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinnost společně a nerozdílně
nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem
Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 6.313.888,28 Kč.
3. O odvolání obviněných A. J., P. Š., Z. A., V. R. a zúčastněných
osob Herington Leasing s. r. o., Best Transport Prague s. r. o. a Centavia s.
r. o. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1.
2017, č. j. 9 To 94/2016-4498, jímž z podnětu odvolání obviněných A. J., P.
Š., Z. A., V. R. a zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil podle
§ 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., a to u obviněných A. J. a P.
Š. ve výrocích o trestech, u obviněných A. J., P. Š., Z. A. a V. R. ve
výroku o náhradě škody a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty a z důvodu
uvedeného v § 261 tr. ř. také ohledně obviněného K. N. ve výroku o náhradě
škody a výroku o zabrání náhradní hodnoty. Odvolací soud podle § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné
listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě
organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněných A. J. a
P. Š. a dále zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c)
tr. zákoníku u obviněných Z. A. a V. R. odsoudil
obviněného A. J.
podle § 209 odst. 5, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do
věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v
obchodních společnostech, a to na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu.
obviněného P. Š.
podle § 209 odst. 5, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadl do
věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v
obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Podle § 70 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to 2 disket (zn.
Verbatim a Fujifilm), flash disku zn. SanDisk backup 8 GB, plastového
průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy vč. napájecího kabelu, 3 ks
flash disku, 2 ks platebních karet MasterCard a 4 ks různých písemností k
platebním kartám.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A.
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební
spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve
výši 3.784.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počínaje 15. 4. 2015 do
zaplacení a obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinnost společně a
nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se
sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 4.500.000 Kč, s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počínaje 15. 4. 2015 do zaplacení. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se
sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění A. J., P.
Š., Z. A. a V. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný A. J. v dovolání zpracovaném svým obhájcem JUDr. Vojtěchem
Veverkou uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Soudy podle něj neučinily taková skutková zjištění, aby jej mohly uznat vinným
účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Předchozí dohoda uvedená v závětích skutkových vět rozhodnutí je ve skutečnosti
závěrem právním a nikoli skutkovým. Řízení či naplánování je přímo znakem
objektivní stránky účastenství, tímto znakem proto nemůže být popsán skutek.
Jednání, kterým měl trestnou činnost řídit, nebylo v rozhodnutí uvedeno a nijak
detailně konkretizováno. Soudy obou stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou
účastenství ve vztahu k jednotlivým trestným činům. V rovině úvah ohledně
objektivní a subjektivní stránky účastenství soud nedostatečně rozlišuje mezi
spácháním trestného činu pachatelem a účasti na něm ze strany organizátora.
Pokud jde o kvalifikaci zločinu podvodu, zůstalo nevysloveno, koho měli
pachatelé uvést v omyl, jakým jednáním a zda je dána příčinná souvislost mezi
omylem a způsobenou škodou. Těžko mohla vzniknout škoda tím, že byli uvedeni v
omyl obvinění R. a A. Zmiňuje-li soud omyl poškozeného, pak není jasné, jak
jej mohli pachatelé uvést v omyl, když mezi nimi nedošlo k žádnému jednání.
Obviněný dále shledává v napadeném rozhodnutí nedostatečné zjištění skutkového
stavu a ústavní deficity. Má za to, že řízení nemělo rysy spravedlivého
procesu, kdy vady spočívaly zejména v tzv. opomenutých důkazech a přehlížení
obhajoby obviněného. Odvolací soud se následně odmítl zabývat alibi, kterého se
obviněný dovolával.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě, aby zrušil i rozsudek
prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu. Ke svému dovolání připojil
také žádost o odklad výkonu trestu podle § 265o tr. ř.
7. Obviněný P. Š. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie
Kotyzové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
h), k) tr. ř. Namítá, že rozsudky nebyly dostatečně odůvodněny, neboť v těchto
není uvedeno, kterými konkrétními důkazy je jeho vina prokázána. Nebylo
dokázáno, že věděl o tom, že podpisy prodávajících na kupních smlouvách byly
zfalšované. V této souvislosti zpochybňuje hodnocení důkazů nalézacím soudem.
Je dále toho názoru, že v jeho věci mělo být zohledněno spoluzavinění poškozené
Modré pyramidy. Vůči výroku o trestu uplatňuje výhradu, že mu měl být místo
trestu samostatného uložen trest souhrnný. Samotný trest pokládá za nepřiměřeně
vysoký, zvláště s ohledem na dobu spáchání jeho trestné činnosti, rodinnou
situaci, spoluzavinění poškozené a skutečnost, že zásadním způsobem přispěl k
zadržení hlavního pachatele. Svojí poslední námitkou obviněný brojí proti
výroku o náhradě škody, kterým byl podle jeho mínění porušen zákaz
reformationis in peius, neboť dlužná částka z odvolacího rozsudku se při úroku
8,05 % bude rovnat nejpozději po pěti letech, tedy v roce 2020, částce z
rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v délce čtyř let, výstup jeho trestu bude v roce 2021. Je
tedy zjevné, že výrok odvolacího soudu je méně příznivý, než byl výrok soudu
prvního stupně. V této souvislosti dodává, že nebylo zohledněno spoluzavinění
poškozené, která zanedbala svoji povinnost přecházet škodám.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně).
10. Pokud jde o námitku obviněného A. J. týkající se jeho role jako
organizátora v dané trestné činnosti, poukazuje státní zástupkyně na popis jeho
jednání obsažený ve výroku o vině s tím, že v podrobnostech odkazuje na
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 22-23 (zatímco dovolatelem A. J.
poukazovaná část odůvodnění na č. l. 24 se vztahuje pouze ke shrnutí
podstatných skutkových okolností výroku o vině v celém jeho rozsahu). Z popisu
skutku podle ní vyplývá, že dovolatelé A. J. a P. Š. zosnovali a řídili
trestné činy spáchané jinými osobami. Přitom ve vztahu ke dvojnásobnému zločinu
úvěrového podvodu ve smyslu § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku není
pochyb o tom, že subjektivní stránka jednání A. J. a P. Š. pokrývá v prvé
řadě otázku nepravdivosti údajů hlavních pachatelů při sjednávání úvěrových
smluv a v pořadí druhém i způsobený škodlivý následek, kdy v tomto případě
postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku jejich zavinění z nedbalosti.
11. K další námitce dovolatele ohledně naplnění znaku uvedení v omyl
státní zástupkyně uvádí, že z obsahu popisu skutku je zcela zřejmé, že obviněná
Z. A. a obviněný V. R. byli uvedeni v omyl obviněným K. N., neboť očekávali
oprávněný prodej nemovitosti. V tomto mylném přesvědčení pak vystupovali na
straně kupujících, aby předmětné byty do svého vlastnictví nabyli. Uveden v
omyl byl také příslušný katastrální úřad, který na základě předložených
podkladů provedl zápis o změně vlastníka předmětných nemovitostí. Došlo tak k
obohacení obviněné Z. A. a obviněného V. R. Doplnila, že na podvodu mohou být
zainteresovány až 4 osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a
osoba obohacená. Způsob naplnění skutkové podstaty obou zvlášť závažných
zločinů podvodu ve smyslu výše uvedené právní kvalifikace a tím i postavení
(nejen) dovolatele A. J. jako účastníka při jejich spáchání tedy považuje za
zřejmý z přisouzených skutkových okolností výroku o vině, a to i přesto, že z
příslušné části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně je zřejmá
jistá nepřesnost, kdy se na č. l. 25 druhý odstavec jeho rozsudku podává, že
poškozené společnosti (vlastníků obou bytových jednotek) byly uvedeny v omyl,
aniž by bylo současně uvedeno, jakým způsobem se tak mělo stát, jestliže vůči
nim žádné klamavé jednání adresné povahy uskutečněno nebylo.
12. Pokud obviněný ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu, resp. účasti
na něm, namítá nedostatečná skutková zjištění, založená na vadě tzv.
opomenutých důkazů, poukazuje státní zástupkyně s odkazem na judikaturu
Ústavního soudu na to, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů
nejednalo, byť se poukazovanými důkazními návrhy a jejich možnou vypovídací
hodnotou zabýval z podnětu podaného odvolání obviněného A. J. až soud druhého
stupně, jak je patrno z tomu odpovídající pasáže jeho rozsudku (str. 8). V
uvedeném směru dospěl ke zcela správnému závěru, že se finanční prostředky,
vylákané na úvěrovém věřiteli, dostaly zcela mimo rámec kupních smluv, pokud
byly namísto takového účelového určení převedeny na bankovní účty dalších
obchodních společností, aniž by tyto společnosti vystupovaly v postavení
řádných zprostředkovatelů obchodování s byty a aniž by tak disponovaly
odpovídajícím právním titulem k inkasu příslušné části obdržených úvěrových
peněz.
13. K části dovolací argumentace obviněného P. Š. týkající se jeho
vědomosti o nepravosti podpisů na kupních smlouvách a závěru o jeho vině na
základě toho, že převody částek byly prováděny z IP adresy společnosti Stavby,
investice, reality s. r. o. uvádí, že je ryze skutkové povahy a odporuje
účelovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Ve smyslu léty ustálené judikatury nezakládá kvalifikovaný důvod
výjimečného přezkoumání skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, jestliže
je existence extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a
přijatými skutkovými závěry obou soudů, tvořícími skutkový podklad výroku o
jeho vině, tvrzena toliko na podkladě zpochybnění kvality hodnotícího postupu
soudů. Tuto část dovolací argumentace tak nepovažuje za způsobilou k věcnému
projednání, a proto pouze nad rámec podaného vyjádření poukazuje na správnost
hodnotících úvah nalézacího soudu v kontextu s důkazním podkladem, kterým se po
stránce skutkové řídil, a na tomto podkladě vzal za prokázaný způsob, jakým
byla veškerá přisouzená trestná činnost ze strany spoluobviněných A. J. a P.
Š. zosnována a řízena (viz zejm. str. 22–23 shora jeho rozsudku).
14. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce o spoluzavinění
poškozené Modré pyramidy, stavební spořitelny, a. s. z důvodu, že její
kontrolní mechanismy nefungovaly tak jak měly. Vytýká-li dovolatel soudům, že
nezohlednily toto zjištění ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
1121/2012 ze dne 14. 3. 2013 (podle kterého „trestní represe uplatněná proti
jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru
opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat
instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv“),
pak je naopak namístě vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu úvěrového
podvodu přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo
1256/2003 a dále i pod sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 a pod sp. zn. 6 Tdo 728/2013,
podle kterých „o podvodné jednání ve smyslu § 250 trestního zák. jde i v
případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných
okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých
informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku
pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba
vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech
provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a
obvyklý“.
15. K námitce dovolatele stran porušení pravidel pro ukládání souhrnného
trestu státní zástupkyně uvedla, že napadený výrok o trestu podle jejího
aktuálního zjištění právně neexistuje, neboť z rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 6 To 48/2017, vydaného v dovolatelem
poukazované trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 11/2015,
vyplynulo, že byl zrušen v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu odnětí
svobody, vyměřeného dovolateli P. Š. za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi let se zařazením pro jeho výkon
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stalo se tak při zohlednění sbíhající se trestné činnosti, přisouzené (mj. i) v
předmětné trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013, když bylo
prve označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci konkrétně rozhodnuto mj.
tak, že se „podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušuje výrok o
trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 56 T
7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017 sp.
zn. 9 To 94/2016“.
16. Za důvodnou pokládá státní zástupkyně námitku dovolatele o porušení
zákazu reformationis in peius odvolacím soudem při rozhodnutí o náhradě škody
přisouzené poškozené společnosti Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s.
Nové rozhodnutí o solidární povinnosti všech obviněných vůči tomuto poškozenému
subjektu je sice v rozsahu 40% snížení původně přisouzené výše náhrady škody,
nicméně s 8,5% úrokem z prodlení ve smyslu uplatněného nároku poškozené,
počínaje od 15. 4. 2015, podle ní při perspektivě navýšení jistiny přisouzené
pohledávky poškozeného o 51 % na úrocích z prodlení se tak (zvažováno k 15. 4.
2021, tedy do přepokládaného vykonání trestu obviněným) pohybuje nad rámcem
jejího 40% snížení na odvolací úrovni. Je tedy zřejmé, že v daném případě při
absentujícím odvolání státního zástupce, jakož i poškozeného subjektu Modrá
pyramida, stavební spořitelna, a. s., došlo ke zhoršení postavení obviněného,
ačkoliv tomu bránil zákaz, uvedený v § 259 odst. 4 tr. ř., který patří mezi
nepominutelné náležitosti spravedlivého procesu.
17. Důvodnost takto uplatněné námitky se pak podle závěru státní
zástupkyně s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis vztahuje i na všechny ty
zbývající spoluobviněné, kteří byli uvedenou změnou adhezních výroků dotčeni
vyslovením takto upravené výše jejich solidární platební povinnosti a jejichž
objektivní platební možnosti.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017,
sp. zn. 9 To 94/2016, částečně zrušil z podnětu dovolání obviněného P. Š. ve
všech jeho výrocích o náhradě škody poškozené Modrá pyramida, stavební
spořitelna, a. s., a aby tak postupoval s přihlédnutím k § 261 tr. ř. i ohledně
obviněných A. J., Z. A., V. R. a K. N., a dále postupoval podle § 265m
odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že uloží
podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A.
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební
spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve
výši 5.546.855,83 Kč, a obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinni
společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna,
a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši
6.313.888,28 Kč. Státní zástupkyně současně vyjádřila podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí.
19. Obviněný P. Š. v replice na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že
se s tímto neztotožňuje jak v části, v níž s jeho dovoláním nesouhlasí, tak v
části jejího návrhu týkajícího se výroku o náhradě škody. Protože podle něj do
roku 2020 nebude jednoznačně zřejmé, které z rozhodnutí (soudu prvního či
druhého stupně) je pro něj výhodnější, za jediné přípustné rozhodnutí pokládá
to, jímž dovolací soud poškozenému přizná nárok na náhradu škody pouze ve výši
jistiny, tedy v částce 3.784.000,- Kč a 4.500.000,-Kč, případně jímž
poškozeného odkáže s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby
oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Protože o dovoláních obviněných Z. A. a V. R. rozhodl dovolací
soud již svým usnesením vydaným pod původní sp. zn. 6 Tdo 1614/2017 v
neveřejném zasedání konaném dne 11. l. 2017, neobsahuje toto rozhodnutí uvedení
obsahu mimořádných opravných prostředků podaných označenými obviněnými ani
vyjádření státní zástupkyně k nim.
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve
dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen
těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním
zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací,
trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za
peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy,
jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy,
kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a
činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn
byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí,
který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud
v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné
znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto
dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve
věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba
spáchání skutku.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
A) K dovolání obviněného P. Š.
30. Jak již zmíněno výše (bod 7.), obviněný svůj mimořádný opravný
prostředek opřel (část I.) o tři dovolací důvody, aniž by však následně
explicitně vymezil, jaké skutečnosti mají naplnit ten který z deklarovaných
důvodů dovolání. I když se v obecnosti (část I.) dovolává extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ve vlastní dovolací
argumentaci nikterak nerozvádí, v čem konkrétně má takový rozpor spočívat.
Nadále vyjadřuje nesouhlas s hodnotícími postupy soudů nižších stupňů, přičemž
tak činí způsobem, který věc neposouvá do roviny práva ústavního (v tom smyslu,
že by jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces). Jeho
námitky je nezbytné vnímat jako pouhou pokračující polemiku se skutkovými
závěry soudů nalézacího a odvolacího, neboť obviněný nikterak důvodně nedokládá
existenci tzv. extrémního nesouladu, který je charakterizován tím, že
rozhodnutí trpící touto vadou obsahuje taková skutková zjištění, která
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení
nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. O takový případ se však ve věci
dovolatele nejedná.
31. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že
„[r]ozsudky nejsou dostatečně odůvodněny“, pak touto výhradou směřuje vůči té
části rozhodnutí, jež dovoláním napadat nelze (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Ve
vztahu k výroku o vině tak ve skutečnosti neuplatňuje žádnou relevantní
námitku, jež by mohla alespoň z hlediska formálního odůvodnit existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z pohledu řešené
trestní odpovědnosti dovolatele je zcela nerozhodné, namítá-li, že v otázce
spoluzavinění poškozené společnosti se náhled odvolacího soudu rozešel s tím,
jak věc posoudil soud nalézací. Je totiž třeba vyzdvihnout to, co obviněný
pomíjí, tj. že ani při jím citovaném hodnocení této dílčí skutkové otázky
soudem prvního stupně nedospěl uvedený soud k závěru, že by tato okolnost měla
vylučovat závěr o jeho trestní odpovědnosti, resp. též trestní odpovědnosti
dalších obviněných, kteří na činu způsobem v rozsudku popsaným participovali.
Lze proto uzavřít, že ve vztahu k výroku o vině a stejně tak i ve vztahu k
výroku o náhradě škody (viz níže) nevznesl dovolatel jedinou námitku, pro
kterou by bylo možno učinit závěr, že jí alespoň formálním způsobem naplnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Opak je nezbytné konstatovat, pokud jde o námitku dovolatele vůči
výroku o trestu. Tvrzením, že mu měl být místo trestu samostatného uložen trest
souhrnný, formálně označený dovolací důvod naplnil, neboť nesprávnost tohoto
druhu tento dovolací důvod zakládá. Na straně druhé již z vlastní námitky
obviněného („... byl odsouzen k trestu zatím nepravomocným rozsudkem…“) je
zřejmé, že vytýkanou vadou dovoláním napadený výrok o trestu netrpí. I pokud by
se prokázalo, že trest, na který obviněný poukazuje, mu byl uložen na trestný
čin sbíhající se s trestnými činy, ohledně nichž bylo vedeno jeho trestní
stíhání ve věci posuzované, nevyvstala pro odvolací soud povinnost ukládat
trest souhrnný, neboť ten může být uložen jen ve vztahu k trestu již pravomocně
uloženému. Existenci takového trestu ovšem netvrdí ani samotný dovolatel. Navíc
je možno konstatovat, že dovolací soud zjistil, že ve skutečnosti nastala
situace, kterou zmínila ve svém vyjádření (bod 17.) státní zástupkyně, což jen
potvrzuje, že odvolací soud se dovolatelem vytýkané vady nedopustil.
33. Z uvedeného konstatování plyne závěr, že ve vztahu k výroku o trestu
uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně
neopodstatněně. Tento závěr vyjadřuje stanovisko dovolacího soudu ve vztahu k
námitce dovolatele, na niž výše uvedené konstatování reaguje, nikoli k
vlastnímu posouzení trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. U něj nelze
pominout to, že nevyjadřuje plně podstatu vlastního trestního postihu
obviněného za zjištěný souběh trestných činů. Jak plyne z výrokové části
rozsudku, a konec konců i jeho odůvodnění, odvolací soud nevyjádřil to, že
obviněnému uložil trest úhrnný podle zásad upravených v § 43 odst. 1 tr.
zákoníku, jenž mu měl být správně uložen. Uvedený nedostatek by zakládal důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě jiného nesprávného
hmotně právního posouzení, avšak tento poznatek nemohl být promítnut ve způsobu
rozhodnutí o dovolání obviněného, neboť tuto vadu rozsudku obviněný nevytkl a
nezaložil tak přezkum napadeného rozsudku dovolacím soudem ve smyslu § 265i
odst. 3 tr. ř.
34. Pokud jde o námitku stran vlastního dopadu trestu („… považuje výrok
o trestu také za nepřiměřeně vysoký.“), ta je výrazem nesouhlasu obviněného v
otázce jeho přiměřenosti. Jako taková nespadá ani pod výše označený, ani pod
dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném
směru dovolací soud ve stručnosti odkazuje na svá dosavadní rozhodnutí, včetně
rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jež jasně vyjádřilo, že
„[n]ámitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí na
doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“.
35. Výrok o náhradě škody napadá obviněný námitkou procesního charakteru
(tvrzené porušení zákazu reformationis in peius), jež nezakládá (jak již
zmíněno výše) důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc její
opodstatněnosti nemůže dovolací soud přisvědčit (viz níže). Dovolává-li se
obviněný ustanovení § 441 zák. č. 40/1964 Sb., pak nebere v potaz, že k
aplikaci jím citovaného ustanovení (Byla-li škoda způsobena též zaviněním
poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho
zaviněním, nese ji sám.) nenastává důvod, neboť odvolací soud, vůči jehož
výroku dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí, žádné zavinění
poškozeného neshledal. S ohledem na toto zjištění tak má v této části námitka
obviněného primárně skutkový základ.
36. K otázce důvodnosti tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vůbec nelze vyjádřit, neboť ten
nikterak nevymezil, jaký výrok podle něj v jím napadeném rozsudku absentuje
(závěr, jež učinila státní zástupkyně, že tento dovolací důvod obviněný
uplatňuje z důvodu namítaného neuložení souhrnného trestu, z jeho opravného
prostředku explicitně neplyne), resp. který z existujících výroků považuje za
neúplný. Rozsudek odvolacího soudu však zjevně vadou označený dovolací důvod
naplňující netrpí, neboť při potvrzení výroku o vině (v této části zůstal
rozsudek nalézacího soudu nezměněn) obsahuje jak výrok o trestu (jakožto
právního následku zjištěné trestní odpovědnosti), tak výrok o náhradě škody
(řešící odpovědnost za způsobení majetkové škody). Žádný z těchto výroků přitom
vadou projevující se zjevnými defekty (ve smyslu jejich neúplnosti) zatížen
není.
B) K dovolání obviněného A. J.
37. Námitky vznesené tímto obviněným byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny
jako naplňující jím uplatněný dovolací důvod a současně jako námitky
neumožňující rozhodnout o podaném dovolání způsobem upraveným v § 265i odst. 1
tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Dovolací soud proto na jejich podkladě
přezkoumal postupem podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a shledal,
že tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je opodstatněné.
38. Obviněným tvrzená nedostatečnost skutkových zjištění soudů pro jimi
užitou právní kvalifikaci skutku se projevuje zejména v případě jeho posouzení
jako účastenství ve formě organizátorství ve vztahu k zločinu podvodu [§ 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku].
Je tomu tak nejen proto, že výroková část rozsudku vyjadřuje naplnění zákonných
znaků této formy účastenství velmi stroze („… níže popsaní jednání naplánovali
a řídili“), když existenci znaku zosnování vyjadřuje pouze výrazem „naplánoval“
a existenci znaku řízení pojmem zcela totožným („řídil“), ale zejména proto, že
vlastní podvodné jednání tzv. hlavního pachatele (podle zjištění soudu v bodech
I. i II. výroku K. N.) je ve výroku odsuzujícího rozsudku (viz tzv. skutková
věta) vymezeno toliko tak, že
a) skutek popsaný v bodě I.
„... obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným
P. Š., předložil dne 31. 8. 2010 v P. v kavárně v pasáži J. G. obžalované Z.
A. kupní smlouvu mezi prodávající společností Mat Sport s. r. o., na straně
jedné a kupující Z. A. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem
kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného
podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Mat Sport s. r. o.,
čímž uvedl obžalovanou Z. A. v omyl, neboť ta očekávala oprávněný prodej
nemovitosti, a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným
nemovitostem na obžalovanou Z. A. bez vědomí jejich vlastníka, …, čímž
poškozené společnosti Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč…“
b) skutek popsaný v bodě II.
„….obžalovanný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š.,
předložil dne 8. 11. 2010 v P. obžalovanému V. R. kupní smlouvu, mezi
prodávající společností Byty Poupětova s. r. o., na straně jedné a kupujícím V.
R. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského
razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale
bytem B., P., jednatele společnosti Byty Poupětova s. r. o., čímž uvedl
obžalovaného V. R. v omyl, neboť ten očekával oprávněný prodej nemovitostí a v
důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na
obžalovaného V. R. bez vědomí jejich vlastníka,…, čímž poškozené společnosti
Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč…“.
39. Dovolací soud musí přisvědčit námitkám dovolatele, že toto vyjádření
zdaleka nevystihuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu, resp. jeho vývojového stadia dokonání, neboť nezbytné souvislosti
znaků objektivní stránky, tj. jednání pachatele, příčinné souvislosti a
následku (účinku) jednáním vyvolaného tento popis nevyjadřuje. Tvrzení, že již
(a pouze) v důsledku podpisu padělané kupní smlouvy obviněnými Z. A. (bod I.)
či V. R. (bod II.) „došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným
nemovitostem“ na označené obviněné je zcela nesprávné, neboť nebere na zřetel
právní úpravu stran nabývání vlastnictví. Nesprávné je proto rovněž zjištění,
že v důsledku již tohoto jednání (resp. za trestné součinnosti ostatních
obviněných – mj. dovolatele) obvinění původním vlastníkům nemovitostí, tj.
společnosti „Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč“ a
společnosti „Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč.“
K vzniku takového následku došlo až v důsledku dalších navazujících jednání,
která ve výrokové části rozsudku popsána nejsou. Ta jsou jen okrajově, bez
příslušné časové konkretizace zmíněna pouze v odůvodnění rozsudku, a to
způsobem, který nezakládá komplexnost skutkových zjištění soudu nezbytných pro
to, aby bylo lze hovořit o zjištění a popsání skutkového stavu věci v rozsahu
umožňujícím závěr o oprávněnosti jeho hmotně právní subsumpce pod znaky
skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku.
40. Vyjádřeno konkrétně, nalézací soud sice na str. 18 rozsudku zmiňuje
(ve vztahu k bodu I.) „výpis z Katastru nemovitosti prokazující stav k datu 20.
1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je
obžalovaná A.“, jakož i (ve vztahu k bodu II.) „výpis z Katastru nemovitosti
prokazující stav k datu 20. 1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem
předmětné bytové jednotky je obžalovaný R.“, avšak nečiní žádný konkrétní
poznatek stran data, k němuž byl vklad do katastru nemovitosti (bod I.) „ze dne
1. 9. 2010, rovněž podepsaný obžalovanou A.“, resp. (bod II.) „ze dne 8. 11.
2010, opět podepsaný obžalovaným R.“, povolen. Rozsudek tak nečiní žádné
konkrétní zjištění stran otázky, k jakému datu označení obvinění vlastnické
právo k nemovitostem na základě těchto navazujících kroků nabyli, a tudíž k
jakému datu došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného subjektu.
41. Pro rozhodování dovolacího soudu je rovněž podstatné to, že soud
nalézací (avšak následně ani soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku) tyto
další poznatky (stran jednání obviněných vůči katastrálnímu úřadu), nečiní
součástí svých skutkových zjištění prokazujících zákonem vyžadovanou příčinnou
souvislost mezi jednáním pachatele a trestně právním následkem jeho činu (jenž
se v projednávané věci projevil účinkem spočívajícím v tom, že poškození
pozbyli vlastnické právo k označeným nemovitostem, resp. ve vzniku škody
rovnající se hodnotě těchto nemovitostí podle zpracovaných posudků), resp. mezi
majetkovou dispozicí provedenou v omylu jednající osobou. Žádný z těchto soudů
totiž ve svém rozhodnutí neuzavřel věc tak, že by jednáním obviněných byl veden
v omyl katastrální úřad, resp. pracovník za něj jednající. Pokud v daném směru
argumentovala na podporu správnosti výroku o vině státní zástupkyně, není její
argumentace opřena o žádné zjištění či závěr soudů nižších stupňů.
42. Založil-li soud prvního stupně svůj právní závěr o existenci omylu
na tom, že v omylu jednali obvinění A. a R., pak tento – i pokud by měl věcné
opodstatnění [závěr soudu, že tito obvinění byli uvedeni „v omyl, neboť …
očekával(i) oprávněný prodej nemovitostí“ je spíše výrazem nekritického
převzetí konstrukce obžaloby, než vyjádřením reálného stavu s ohledem na
přístup a motivaci obviněných] – by nemohl odůvodnit závěr o naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť toto jejich jednání
(podpis smlouvy) bez dalšího ke vzniku následku nevedlo. Samotným podpisem
smlouvy, resp. v posuzovaném případě dohotovením jeho padělku, ještě ke změně
vlastnických poměrů nedošlo.
43. Obdobně je zcela irelevantní tvrzení, že poškozené společnosti byly
uvedeny v omyl tím, že nevěděly o převodu jejich majetku. Taková nevědomost
omyl v usuzovaném smyslu nezakládá, neboť ten musí nastat a musí se projevit
(její jednání negativně ovlivnit) u osoby činící majetkovou dispozici, a to
logicky před vznikem následku.
44. Omyl, jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu
podvodu, se totiž musí projevit v podobě neshody vědomí jednající osoby se
skutečným stavem věcí, a to neshody, která je pachatelem vyvolána nebo jím
využita proto, aby pod jejím vlivem provedla majetkovou dispozicí, jež se
projeví ve vzniku škody (poškození jí samotné, nebo jiného subjektu). Tento
omyl v důsledku tohoto požadavku musí být součástí kauzálního nexu mezi
jednáním pachatele a jím přivozeným následkem. Není proto možno tvrdit, že
došlo – způsobem popsaným v odsuzujících rozhodnutích – k uvedení v omyl
samotných poškozených organizací, s nimiž (resp. je zastupujícími osobami)
nepřišli obvinění vůbec do styku (kupní smlouva byla padělaná včetně podpisů
jednatelů společností).
45. Jelikož skutková zjištění soudů nižších stupňů obsažená v rozsudcích
soudů nižších stupňů nevyjádřila veškeré znaky nezbytné pro subsumpci skutku
pod zákonné znaky trestného činu podvodu, je z hlediska vytýkaných vad
Nejvyšším soudem shledáván dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně
právním posouzení skutku již v této části.
46. Zjištění, že popis skutku nevyjadřuje vývojové stadium dokonání
zločinu podvodu, neboť závěr, že již podpisem smlouvy obviněnými došlo k
poškození uvedených společností vznikem škody ve vymezeném rozsahu, je
nesprávný, má za následek nutnost konstatování, že k další nesprávnosti došlo
při právním posouzení jednání dovolatele coby účastníka ve formě organizátora
podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
47. Z již výše uvedeného plyne, že čin, jehož spáchání je kladeno
obviněným za vinu, mohl být dokonán až v okamžiku změny osoby vlastníka
nemovitosti provedené na příslušném listu vlastnictví (srov. § 133 odst. 2 zák.
č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Samotný vznik smlouvy, která
byla použita při jednání o povolení vkladu, není možno pokládat ani za jednání,
které by bezprostředně (ve smyslu zákonného znaku pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku) k dokonání trestného činu směřovalo. Popis skutku v důsledku právě
uvedeného tak vyjadřuje ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku toliko vývojové stadium přípravy podle § 20 odst.
1 tr. zákoníku.
48. Důsledkem konstatovaného stavu je to, že v případě dovolatele nelze
hovořit o tom, že by se mu vytýkaného jednání dopustil jako účastník –
organizátor podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Účastenství podle § 24
tr. zákoníku je ovládáno zásadou akcesority, kterou vyjadřuje zákonné znění, že
[ú]častníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo …“. V
případě, že jednání tzv. hlavního pachatele nepřekročí vývojové stadium
přípravy, může být jednání další na činu participující osoby, které by ve
vztahu k pokusu či dokonanému trestnému činu vykazovalo znaky organizátorství,
posouzeno toliko jako příprava takového činu spočívající v jeho organizování, a
to za splnění dalších podmínek (zvlášť závažný zločin atd.).
49. Při zjištěné vadnosti právního posouzení skutku v dosud uvedené
části zaměřil Nejvyšší soud pozornost na posouzení správnosti na sbíhajících se
právních kvalifikací. I ve vztahu k nim se ostatně (námitka nedostatečnosti
popisu organizátorství ve výrokové části rozsudku, subjektivní stránka) upínala
dovolací argumentace obviněného.
50. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že soud by při popisu skutku
zásadně neměl užívat termínů, jimiž jsou vymezovány zákonné znaky, které je
nezbytné užít v tzv. větě právní. Zcela markantní nedostatek v tomto směru se
projevuje zejména při vymezení znaku, že dovolatel svým jednáním spáchání
trestných činů řídil (viz výše bod 43). Nápravu tohoto nedostatku měl zjednat
již soud odvolací, který – pokud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
obsaženými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu konkretizujícími jednání
dovolatele – mohl tato zjištění přenést do výrokové části svého rozsudku při
novém vyslovení jeho viny.
51. Podstatnější nedostatek činnosti odvolacího soudu spočívá v tom, že
se ztotožnil s právním posouzením skutku nejen při existenci vad, na něž již
bylo poukázáno výše, avšak též při existenci vady v podobě závěru o pokračování
v účastenském jednání (organizátorství) dovolatele (ve vztahu ke dvěma odlišným
hlavním pachatelům). Skutková zjištění nalézacího soudu (a jim odpovídající
závěry právní) jsou totiž taková, že za pachatele zločinů úvěrového podvodu
označují Z. A. (bod I.) a V. R. (bod II.). Obviněný K. N., který na spáchání
obou zločinů rovněž participoval, je totiž soudem označen za „pouhého“
pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Implicitní závěr nalézacího
soudu o pokračování organizátorství dovolatele je nepochybný s ohledem na jím
užitou právní kvalifikaci, která se vztahuje k trestnému činu v podobě
kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující to, že při něm došlo ke způsobení
škody velkého rozsahu, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000
Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Škodu v tomto rozsahu přitom podle zjištění
soudu nezpůsobili poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna
a.s., ani obviněná Z. A. (jednáním popsaným v bodě I.), ani obviněný V. R.)
jednáním popsaným v bodě II. Užitá právní kvalifikace skutku svědčí o tom, že
soudem prvního stupně došlo k součtu těchto částek, což jinak umožňuje aplikace
§ 116 tr. zákoníku, k níž však ve vztahu k dovolateli nenastaly zákonné
podmínky.
52. Užitou právní kvalifikací se soud prvního stupně dostal do rozporu s
názorem, který byl vyjádřen v rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr., jehož
platnost se projevuje i při aplikaci trestního zákoníku (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1032/2017). Aktuálnost
právního názoru, že „[z]e zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství
podle § 24 odst. 1 na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako
jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky
pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 116 (srov. R 61/1994 a PR 10/1995,
s. 422).” sdílí jak trestní komentář (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340-365),
tak i jiná odborná literatura [srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo
hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 184: „Podle R
61/1994, jakož I R 49/2009-II a R 52/2010-II je nepřípustné posuzovat
účastenství v užším smyslu (§ 10 tr. zák., § 24 TrZ) na trestných činech
různých hlavních pachatelů jako jeden pokračující trestný čin účastenství,
např. ve formě pomoci, byť by byly jinak splněny podmínky uvedené v § 89 odst.
3 tr. zák., resp. dnes v § 116 TrZ. Takové posuzování bylo důsledkem zásady
akcesority účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. resp. je důsledkem téže
zásady i de lege lata (§ 24 odst. 1 TrZ), z níž pro tyto případy plyne, že díky
zmíněné různosti pachatelů hlavních trestných činů nemůže jít o tytéž dílčí
útoky účastníka na nich, kvalifikované podle téhož ustanovení zákona jako
pokračování.“]. Od tohoto názoru se nalézací soud odchýlil, aniž by svůj
přístup přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud potvrzením právní kvalifikace na
tento nedostatek, resp. vadu právního posouzení, navázal.
53. Celkově lze konstatovat, že výše zmiňovaná pochybení soudů zřejmě
souvisí s tím, že při formulaci výrokové části rozsudku, zejm. při vymezení
trestní odpovědnosti obviněných v tzv. skutkové větě, se nalézací soud patrně
příliš inspiroval žalobním návrhem, ač při zachování totožnosti skutků, pro
které byla obžaloba podána, mohl svá skutková zjištění vyjádřit
transparentnějším způsobem. Stávající vyjádření (a i odůvodnění výroku o vině)
totiž nedává jasnou odpověď např. na otázku, zda (a případně proč) považoval
soud zjišťovanou konkurenci trestných činů, jimiž obviněné uznal vinnými, za
souběh jednočinný (konkurenci ideální) či souběh vícečinný (konkurenci
reálnou). Dodat lze snad to, že k jistému zamlžení právních závěrů pak přispívá
i vyjádření obsažené na str. 12 rozsudku odvolacího soudu, kde označený soud
uvedl, že dovolatel „představoval v hierarchii spolupachatelů nadřízenou osobu
vůči obžalovanému Š. … přičemž oba byli současně organizátory trestné činnosti
ve vztahu k dalším třem spoluobžalovaným N., A. a R.“, které by bylo lze
interpretovat („současně“) tak, že vyjma účastenství v užším smyslu [§ 24 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku] je u dovolatele (a spoluobviněného Š.) shledávána i
forma účastenství lato sensu v podobě spolupachatelství podle § 22 tr.
zákoníku, ač k takovému závěru soud nalézací nedospěl a jeho právní závěr
potvrzením výroku o vině odvolací soud akceptoval.
C) Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
54. Protože dovolání obviněného P. Š. svou argumentací částečně
formálně vyhovělo jednomu z jím uplatněných důvodů dovolání [konkrétně
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o
trestu], avšak bylo v této části shledáno zjevně neopodstatněným, bylo by na
místě o něm rozhodnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. K
tomuto řešení však dovolací soud nepřistoupil proto, že shledal potřebným, aby
o něm bylo rozhodnuto současně s dovoláním A. J., resp. v souvislosti s
vyřešením otázky, která odůvodňuje předložení věci velkému senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu (viz níže bod 58 a násl.).
55. Dovolání obviněného A. J. bylo z důvodů vyložených v části IV/B
shledáno důvodným. Na jeho podkladě dospěl Nejvyšší soud k názoru, že je
nezbytné přistoupit podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu v části týkající se tohoto dovolatele, a
současně i ke zrušení i všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku
obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu.
56. Protože napadeným rozhodnutím nebyla řešena pouze otázka viny tohoto
obviněného, nýbrž i dalších osob, které se podle zjištění soudů měly trestné
činnosti dopustit v koordinaci s ním, bylo třeba řešit otázku, zda není
odůvodněno zrušení napadeného rozsudku i stran dalších obviněných, a to v
důsledku uplatňujícího se přiměřeného užití § 261 tr. ř., jehož se výslovně
dovolává § 265k odst. 2 věta poslední tr. ř. Dovolací soud usoudil, že užití
tzv. beneficia cohaesionis je nezbytné u obviněného P. Š., jehož jednání bylo
kvalifikováno zcela shodně jako v případě obviněného A. J. Z toho plyne, že i
právní posouzení skutku ve vztahu k tomuto obviněnému je zatíženo zcela
identickými vadami, jež Nejvyšší soud zjistil u obviněného A. J.
57. Dovolací soud proto shledal potřebu za přiměřeného užití § 261 tr.
ř. - neboť důvod, pro který má za to, že je třeba zrušit odsuzující rozhodnutí
učiněné ve vztahu k obviněnému A. J., prospívá též spoluobviněnému P. Š. -
zrušit rozsudek odvolacího soudu (jakož i na něj obsahově navazující
rozhodnutí) v části týkající se rovněž označeného obviněného.
58. V uvedené souvislosti vyvstala otázka, jak přistoupit k interpretaci
a aplikaci § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s ohledem na zjištění dovolacího
soudu, že výrok o trestu uložený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu
(což je případ obviněného P. Š.) již de iure neexistuje, neboť byl nahrazen
dvěma posléze uloženými tresty souhrnnými.
59. Podle názoru senátu č. 6 je nutno mezi obsahově navazující
rozhodnutí, která zrušením rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu, zařadit i
rozhodnutí týkající se tohoto obviněného vydaná jinými soudy v období
následujícím po vynesení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud
v nich obsažený výrok má bezprostřední souvislost s některým z výroků zrušeného
rozhodnutí, tj. i ta, jimiž mu byl ukládán souhrnný trest jako právní následek
trestní odpovědnosti též za jednání, jímž byl shledán vinným rozhodnutím
zrušeným.
60. Takovými rozhodnutími jsou v jeho případě jednak a) rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017,
jakož i b) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6
To 48/2017, vydaný na podkladě řádných opravných prostředků podaných proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015,
jimž byly obviněnému uloženy souhrnné tresty i za sbíhající se zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [ad a)] a zločin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad
b)].
61. Senát č. 6 usuzuje, že v posuzované věci se nelze omezit pouze na
zrušení všech obsahově navazujících rozhodnutí (jež zrušením dovoláním
napadeného rozsudku, resp. jeho specifikované části, pozbyla podkladu) vydaných
ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, tedy
příslušných rozhodnutí vydaných v tzv. vykonávacím řízení, nýbrž že je nezbytné
zrušit i taková navazující rozhodnutí vydaná v jiných řízeních vedených proti
témuž obviněnému, ohledně něhož ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu došlo,
pokud jejich výroková část (případně některá její složka) vychází z výroku
zrušeného.
62. Výrok o trestu souhrnném je jedním z případů, kterého se
bezprostřední návaznost v uvažovaném smyslu týká. Tato forma trestu představuje
právní následek trestní odpovědnosti pachatele za veškeré sbíhající se trestné
činy, tj. nejen za trestný čin, příp. trestné činy, jejichž spácháním byl tento
shledán vinným v jiném (pozdějším), samostatně vedeném trestním řízení, nýbrž i
za trestný čin, příp. trestné činy, jimiž byl pravomocně uznán vinným
předchozím (v případě posuzovaném dovoláním napadeným) rozhodnutím. Pokud je
toto předchozí rozhodnutí ve výroku o vině zrušeno, logicky dochází u
souhrnného trestu k přetržení nezbytné vazby dané existencí trestného činu a k
němu se upínajícímu trestu, jakožto právního následku trestní odpovědnosti jeho
pachatele. Pouze ve vztahu k veškerým sbíhajícím se trestným činům totiž byla
zvažována otázka jeho přiměřenosti. Konkrétní výměra trestu souhrnného byla
soudem zvolena i při zohlednění původního výroku o vině, vůči němuž bylo
obviněným podáno dovolání, tj. při zvážení společenské závažnosti nejen
sbíhajícího se trestného činu později souzeného, nýbrž i trestného činu
obsaženého v dřívějším odsuzujícím rozsudku.
63. Souhrnný trest, jakožto právní následek původně (byť nesprávně)
zjištěné celkové trestní odpovědnosti pachatele, při zrušení části výroku o
vině, k níž se vztahoval, nadále nemůže obstát, neboť v tomto směru se
přiměřeně uplatňuje zásada nulla poena sine crimine. Na právních důsledcích
založených souhrnným trestem nadále nelze trvat, tyto musí být bezodkladně
zrušeny, neboť nelze vyloučit, že dalším výkonem trestu (např. nepodmíněného
trestu odnětí svobody) by mohlo nastat nevratné poškození obviněného, např. v
podobě výkonu trestu v délce, která převyšuje výměru trestní sankce stanovené
za sbíhající se trestný čin, jenž zůstal kasačním rozhodnutím nedotčen (tj. za
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v jiném trestním řízení).
64. Normy trestního práva, resp. jejich aplikace projevující se v
povinnosti obviněného podrobit se mu uložené trestní sankci (trestu či
ochrannému opatření) zpravidla přinášejí zásah do základních práv jedince
garantovaných na ústavní úrovni (např. práva osobní svobody podle čl. 8
Listiny, práva vlastnit majetek čl. 11 Listiny apod.), a proto již z tohoto
zorného úhlu je třeba dbát toho, aby zásah orgánů státu do nich byl plně
opodstatněný a nezbytný. V případě jakékoli kolize, která v tomto směru může
nastat – a tu zakládá i výše uvedený rozpor s označenou základní zásadou
trestního práva hmotného – je nezbytné postupovat takovým způsobem, aby
negativní důsledky byly okamžitě odstraněny a nebezpečí jejich vzniku bylo
eliminováno v co nejkratší době.
65. Ostatně, usuzováno v tomto duchu, k interpretaci a aplikaci
podústavních norem musejí obecné soudy přistupovat tak, aby jejich řešení bylo
konzistentní s požadavky vyplývajícími z norem vyšší právní síly. Právě reálně
hrozící porušení základních práv obviněného, které je třeba spojovat se lpěním
na výkonu trestu, jehož odůvodněnost a zákonnost je zpochybněna v případě
kasace části výroku o vině, k níž se tento trest (souhrnný) vztahuje, vyžaduje,
aby k interpretaci a následné aplikaci § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. bylo
přistupováno tak, aby vzniku takového porušení bylo zamezeno.
66. Dané řešení umožňuje extenzivní výklad zákonné dikce [s]oučasně
zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část
obsahově navazující…“, podle něhož za toto další rozhodnutí bude považováno i
rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest, a to výlučně v tomto
výroku.
67. Právě z těchto důvodů je třeba postupem podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušit i výroky o souhrnných trestech obsažené v navazujících odsuzujících
rozsudcích, neboť je nezbytné jednak zamezit výkonu trestu, o jehož zákonnosti
nadále nelze uvažovat, jednak co nejrychleji, cestou v úvahu přicházejících
procesních postupů, stanovit právní následek trestní odpovědnosti obviněného
odpovídající závažnosti souběžného (nadále de iure existujícího) trestného činu.
68. Toliko na okraj lze zmínit, že podobná situace může nastat v
souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle
§ 45 tr. zákoníku, pouze s tím rozdílem, že zvažované zrušení navazujícího
rozsudku by se netýkalo toliko výroku o trestu, ale z povahy věci i výroku o
vině, neboť jeho součástí by byly ty dílčí útoky pokračování v trestném činu,
stran nichž by bylo kasačním rozhodnutím rozhodnuto.
69. Jak senát č. 6 zjistil, prezentovaný názor o nutnosti zrušení i
navazujícího výroku o souhrnném trestu se již projevil v dalším rozhodnutí
Nejvyššího soudu, konkrétně lze např. odkázat na usnesení ze dne 11. 5. 2017,
sp. zn. 7 Tdo 214/2017, v němž senát č. 7 již ve výrokové části explicitně
vyjádřil, že vyjma dovoláním napadeného rozhodnutí „podle § 265k odst. 2 tr. ř.
ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 zrušuje rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016 ve výroku o
uložení trestu“. V odůvodnění svého rozhodnutí pak poukázal na to, že
„[v]zhledem ke zrušení výroku o vině bylo nutno podle § 265k odst. 2 tr. ř.
rozhodnout také o zrušení navazujícího výroku o trestu, a to o trestu
souhrnném, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu Praha - západ
sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp.
zn. 11 To 387/2016. Výrok o uložení souhrnného trestu, byť v jiné věci, má
totiž podklad i v nyní zrušovaném výroku o vině (obdobně srovnej rozhodnutí č.
31/1989 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp.
zn. 4 Tz 30/2013). Tento zrušovací výrok se však netýká pravomocného výroku o
vině obviněného v uvedené věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T
175/2015 (kde byla i otázka viny přezkoumána odvolacím soudem). Nedochází ke
zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11
To 387/2016, nýbrž jen výroku o uložení trestu (včetně zrušovacího výroku
učiněného podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu).“
70. Z uvedené citace je zřejmé, že i senát č. 7 zastává názor, že
navazujícími rozhodnutími ve smyslu zákonného znaku § 265k odst. 2 věta druhá
tr. ř. nejsou míněna pouze rozhodnutí vydaná v řízení vedeném pod stejnou sp.
zn., pod nímž bylo vydáno kasací rušené rozhodnutí.
71. Stejný poznatek lze učinit i stran jím odkazovaného rozhodnutí
vydaného senátem č. 4 pod sp. zn. 4 Tz 30/2013. V rozsudku ze dne 30. 7. 2013
vydaném na podkladě stížnosti pro porušení zákona vyjádřil Nejvyšší soud názor,
podle něhož „jestliže soud povolí obnovu řízení ve výroku o vině, musí vždy
zrušit současně s výrokem o vině i výrok o trestu. Jde-li tu o trest, který byl
jako souhrnný uložen v jiné trestní věci, týká se povinnost zrušit výrok o
trestu tohoto trestu souhrnného (srov. rozh. č. 31/1989 Sb. rozh. tr.)“
72. Senát č. 4 se ve svém rozsudku plně přidržel právního názoru
vysloveného rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1988, sp. zn. 4 Tz
35/88, publikovaného pod č. 31/1989 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty:
„Jestliže soud povolí obnovu řízení a zruší výrok o vině, musí vždy podle § 284
odst. 1 tr. ř. zrušit i výrok o trestu, který má ve výroku o vině svůj podklad,
a to i tehdy, jde-li o trest, který byl jako souhrnný uložen v jiné trestní
věci. Není přitom rozhodné, kterým soudem byl souhrnný trest uložen“,
73. Senát č. 6 musí však konstatovat, že přístup k výkladu a aplikaci
ustanovení § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. není v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu jednotný.
74. Dokladem tohoto tvrzení je usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5
Tdo 682/2017, v níž senát č. 5 ve věci obviněného L. T., jež je z pohledu
řešené problematiky typově shodná s věcí rozhodnutou senátem č. 7 (bod 68. a
69.), rozhodl způsobem odlišným. Přestože v době jeho rozhodování o dovolání
obviněného již trest tomuto uložený rozhodnutími, která byla jeho mimořádným
opravným prostředkem napadena (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10.
2016, sp. zn. 9 To 386/2016, jako rozsudek soudu odvolacího navazující na
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016), neexistoval de iure,
neboť byl zrušen v důsledku uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestný
čin rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2016, sp. zn. 2 T 46/2016,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To
43/2017, senát č. 5 se ve svém kasačním usnesení omezil pouze na zrušení
navazujících rozhodnutí vydaných v jím posuzované věci, tj. aniž by přistoupil
rovněž ke zrušení výroku o trestu souhrnném.
75. Tento závěr plyne nejen z výrokové části jeho usnesení, nýbrž i z
jeho odůvodnění, v němž je uvedeno (bod 35.): „Nejvyšší soud tedy uznal v
důvodné části výhrady uvedené v dovolání obviněného L. T. a pod bodem I.
výroku tohoto usnesení zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu příslušné výroky
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 386/2016,
kterými byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016,
sp. zn. 3 T 85/2013, ve výroku o vině pod bodem II), jakož i další obsahově
navazující části rozsudku soudu druhého stupně, tedy především výrok o úhrnném
trestu uložený obviněnému L. T. za sbíhající se trestnou činnost. Dále
Nejvyšší soud ohledně tohoto obviněného zrušil i výrok o vině pod bodem II) z
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným zločinem zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr.
zákoníku, a celý výrok o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu dovolací soud
zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy pouze proti obviněnému L.
T. v té části, která byla dosud popsaná pod bodem II) výroku rozsudku soudu
prvního stupně a ve výroku o trestu“.
76. Odlišnost náhledu senátu č. 5 na řešenou problematiku je potvrzována
i rozhodnutím, které bylo v souvislosti s projednáváním dalšího dovolání téhož
obviněného vydáno dne 24. 8. 2017 pod sp. zn. 5 Tdo 1039/2017, v němž je názor
o nutnosti vztažení § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pouze k rozhodnutím
vydaným v téže trestní věci zcela jednoznačně a nepochybně vyjádřen. Dokladem
tohoto tvrzení je následující citace příslušné části odůvodnění rozhodnutí:
„Jak bylo navíc zjištěno ze spisového materiálu, usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 682/2017, byly podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu
zrušeny příslušné výroky v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10.
2016, sp. zn. 9 To 386/2016, kterými tento soud rozhodl jako soud odvolací o
odvoláních proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp.
zn. 3 T 85/2013. Právě ve vztahu k těmto odsuzujícím rozhodnutím však byl
obviněnému L. T. uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest v nyní
projednávané trestní věci, přičemž momentálně vykonává takto uložený trest
odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výrok
o uložení souhrnného trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11.
2016, sp. zn. 2 T 46/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 43/2017, nelze považovat za rozhodnutí obsahově
navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn.
3 T 85/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9
To 386/2016, které byly důvodem ukládání souhrnného trestu v nyní posuzované
trestní věci a k jejichž zrušení došlo právě usnesením Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 682/2017. Rozhodnutími obsahově navazujícími na
zrušené rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu jsou totiž jen ta
rozhodnutí, která byla učiněna v téže trestní věci a časově následují po
zrušeném (základním, resp. podkladovém) rozhodnutí nebo jeho části, bez nichž
nemohou samostatně obstát, přičemž není rozhodné, zda v době zrušení bylo
takové obsahově navazující rozhodnutí vykonáno či nikoli (viz Šámal, P. a kol.
Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
3263). Nejvyšší soud tedy není v rámci řízení o dovolání oprávněn rušit
rozhodnutí učiněná v jiné trestní věci, která nejsou předmětem jeho přezkumu na
podkladě podaného dovolání.“
77. Vědomost existence citovaných rozhodnutí senátu č. 5 brání tomu, aby
senát č. 6, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu přísluší o dovolání
obviněných A. J. a P. Š. rozhodnout, ve věci vydal rozhodnutí, které by
odráželo jím zastávaný právní názor stran interpretace a aplikace § 265k odst.
2 věta druhá tr. ř., tedy aby ve věci obviněného P. Š. rozhodl způsobem
obdobným tomu, jak rozhodl ve věci obviněného pod sp. zn. 7 Tdo 214/2017 senát
č. 7.
78. Podle shodného názoru členů senátu č. 6 se zjištěná nejednotnost
výkladu a aplikace výše citovaného procesního ustanovení týká okolnosti tak
podstatné, že zakládá zákonnou podmínku pro předložení věci k rozhodnutí
velkému senátu trestního kolegia. Senát rozhodující ve věci se totiž
jednomyslně shodl na tom, že řešená procesní otázka má po právní stránce
zásadní význam ve smyslu dikce § 20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
79. Z důvodů, které jsou vyloženy zejména v bodech 57. až 74, proto
senát č. 6, poté, co sám pod původní sp. zn. 6 Tdo 1641/2017 rozhodl usnesením
ze dne 11. 1. 2018 o dovoláních spoluobviněných Z. A. a V. R., usnesením
vydaným pod sp. zn. 6 Tdo 51/2008 rozhodl podle § 20 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci
obviněných A. J. a P. Š. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu k rozhodnutí.
80. Senát č. 6 tímto způsobem rozhodl o dovoláních obviněných A. J. a
P. Š. v neveřejném zasedání, neboť jím přijaté řešení neodůvodnilo nutnost
toho, aby o věci rozhodl ve veřejném zasedání.
D) K další související procesní otázce
81. V souvislosti s rozhodováním velkého senátu o podstatě předložené
sporné otázky se jeví vhodným, aby ten, pokud se ztotožní s vlastními důvody
pro předložení věci a právním názorem zastávaným senátem č. 6, zaujal
stanovisko i k navazující otázce o přípustnosti či nepřípustnosti aplikace §
265l odst. 4 tr. ř., jejíž řešení ostatně (pokud nenastane změna stran výkonu
trestu odnětí svobody obviněným P. Š.) přichází v souvislosti s jeho
rozhodováním v úvahu. Jen pro úplnost se dodává, že ve výše označené věci (sp.
zn. 7 Tdo 214/2017) dále nastíněná problematika řešena nebyla, neboť důvod k
takovému postupu v důsledku trestu obviněnému uloženému (trest odnětí svobody
nespojený s jeho bezprostředním výkonem) nevyvstal. Vyložením rovněž této
otázky lze předejít případné následné názorové nejednotě stran jejího řešení.
Nelze totiž vyloučit, že při jejím řešení by se mohly vyskytnout odlišné názory
na to, jak ohledně ní postupovat.
82. Na straně jedné si lze představit, že se – při zdůraznění jazykové
(gramaticko-sémantické) metody výkladu – uplatní názor, že ze stejného důvodu,
tedy opět v zájmu ochrany základních práv obviněného, je třeba při aplikaci §
265l odst. 4 tr. ř. postupovat zcela opačně než při interpretaci a aplikaci §
265k odst. 2 věta druhá tř. ř., tj. že v tomto případě je naopak třeba
upřednostnit výklad doslovný, příp. zužující (interpretaci restriktivní).
83. Interpretace citované ustanovení stanovícího, že [v]vykonává-li se
na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud
k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě, za užití
jazykového výkladu (doslovného, příp. zužujícího) týkajícího se znaku „původním
rozsudkem“ povede k závěru, že obligatorní postup spočívající v povinnosti
dovolacího soudu rozhodovat o vazbě obviněného se vztahuje jen a pouze na
případy, kdy svým rozhodnutím zruší rozsudek, jehož trest obviněný v době jeho
rozhodování vykonává (trest samostatný nebo trest úhrnný).
84. Protože v případě, který se předkládá k posouzení, o takovou situaci
nejde, neboť trest uložený obviněnému původním rozsudkem [trest uložený pouze
za zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání
a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
všechny ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] de
iure neexistuje a obviněný ho v době rozhodování dovolacího soudu nevykonává,
mohl by tento způsob výkladu § 265l odst. 4 tr. ř. vést k závěru, že dovolací
soud k aplikaci citovaného ustanovení vůbec nemůže přistoupit.
85. Výsledkem této interpretace může být závěr, že navzdory skutečnosti,
že souhrnný trest je vnímán jako právní následek celkové trestní odpovědnosti
obviněného ve výše vyloženém smyslu, ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. na tuto
situaci nedopadá. Případné rozhodování o vazbě obviněného by tak podle tohoto
úsudku bylo logicky možné opřít pouze o jeho analogickou aplikaci, která by
však musela být prohlášena za zapovězenou analogii malam partem (v neprospěch
obviněného). To proto, že důsledkem by bylo vedení řízení směřující k
objasňování otázek omezení osobní svobody obviněného, jež by nemělo podklad v
zákonné úpravě. Bylo-li by pak o vazbě obviněného pozitivně rozhodnuto, došlo
by k omezení jeho osobní svobody nikoli zákonným postupem.
86. Konečným závěrem plynoucím z těchto úvah by bylo zjištění, že na
tomto základě realizovaná aplikace § 265l odst. 4 tr. ř. by zakládala porušení
základního práva obviněného s tím, že východisko z této procesní situace (stran
možnosti rozhodování dovolacího soudu o vazbě obviněného v takových případech)
by bylo shledáváno v podobě legislativní aktivity tuto situaci nově řešící.
87. Na straně druhé si lze představit i výsledek zcela opačný, k němuž
lze dospět na podkladě výkladu teleologického, podpořeného i poukazem na
nutnost realizace principu rovnosti.
88. Při akcentování potřeby vyjít při interpretaci § 265l odst. 4 tr. ř.
z postižení smyslu, resp. cíle právní úpravy je totiž možno dojít k závěru, že
citované ustanovení lze vztáhnout i na situaci diskutovanou. Obsah zmiňovaného
ustanovení nepochybně v širším záběru směřuje též k naplnění ochranné funkce
trestního práva, neboť její cíl, tj. ochrana společnosti před pácháním
trestných činů se promítá již ve formulaci vazebních důvodů [zde jmenovitě § 67
písm. c) tr. ř.], jejichž existence má být předmětem obligatorního přezkoumání
v případě citovaným ustanovením upraveným. Zákonná úprava v označeném
ustanovení obsažená nepochybně směřuje i k tomu, aby byly vytvořeny procesní
podmínky pro další (v souladu se zásadou rychlosti vedené) řízení vůči
obviněnému před orgánem činným v trestním řízení, jemuž je věc vracena k novému
projednání a rozhodnutí. Zajištění tohoto cíle může být mařeno přístupem
obviněného, čemuž lze zabránit aplikací dalšího vazebního důvodu, který je
primárně určen k zabezpečení účasti obviněného na procesních úkonech trestního
řízení [§ 67 písm. a) tr. ř.]. I prosazení tohoto cíle může odůvodňovat závěr o
jeho aplikovatelnosti v nastíněné situaci.
89. Již z hlediska těchto dvou aspektů se proto může jevit potřebným
přistoupit k interpretaci § 265l odst. 4 tr. ř. na podkladě teleologického
výkladu.
90. Navíc lze argumentovat i tím, že důsledky plynoucí z jazykového
výkladu (body 81. až 85.) jsou způsobilé založit neodůvodněnou nerovnost mezi
obviněnými. Tato by se projevila např. u obviněného, který byl pravomocně
odsouzen pro reálný souběh trestných činů (z nichž by byl na podkladě dovolání
Nejvyšším soudem zrušen jen jeden, či několik z nich) ve společném řízení k
úhrnnému trestu, vůči obviněnému, k němuž by se (při uložení trestu souhrnného)
ke stejným výsledkům dospělo na základě samostatně vedených řízení. Zatímco v
případě prvého z nich by obligatorně nastupovalo rozhodování dovolacího soudu o
jeho vazbě, v případě druhého (odsouzeného k trestu souhrnnému, který by v době
rozhodování dovolacího soudu vykonával) by k takovému postupu nemohlo dojít.
Obdobně by se taková nerovnost projevovala mezi obviněným, ohledně něhož by v
důsledku kasačního rozhodnutí byl zrušen celý existující výrok o trestu (trest
samostatný či úhrnný), a obviněným odsouzeným trestu souhrnnému. Navíc je
zřetelný rozdíl i v tom, že o vazbě by byl dovolací soud povinen rozhodovat u
obviněného, u něhož by (v závislosti na jeho rozhodnutí) mohlo dojít ke
zpochybnění nutnosti reakce státu v podobě ukládání trestní sankce v celém
rozsahu (v důsledku zrušení celého výroku o vině), oproti obviněnému, u něhož k
takovému zpochybnění došlo jen částečně (nedotčen zůstává výrok o vině obsažený
v rozsudku, jímž byl ukládán trest souhrnný), tedy takového, u kterého by se
vlastní důvody omezení jeho osobní svobody vazbou mohly projevovat výraznější
měrou [např. reálně existující obava, že uprchne, aby se vyhnul hrozícímu
trestu, jež je nepochybně výraznější u pachatele, o jehož vině již bylo
pravomocně rozhodnuto (nezrušená část obsažená v rozsudku, jímž byl uložen
souhrnný trest), než u obviněného, o jehož vině se teprve rozhoduje].
91. V úvahu proto přichází i užití dalších metod výkladu. Za využití
metody logického výkladu (resp. argumentu obsahujícího axiologické elementy)
lze dozajista argumentovat i tak, že je-li odůvodněno (a zákonem uloženo)
rozhodovat o vazbě obviněného ve vztahu k jednomu řízení (vedenému následně u
orgánu, jemuž věc byla Nejvyšším soudem přikázána), tím spíše (argumentum a
fortiori, v jeho podobě a minori ad maius) je tomu tak i v případě, kdy
důsledkem kasačního rozhodnutí je „znovuotevření“ několika řízení (tj. řízení u
orgánu, jemuž je věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, a řízení u
dalšího orgánu, jež je věcně vymezeno potřebou stanovení právního následku
trestní odpovědnosti za nezrušenou část viny).
92. Úkolem senátu č. 6 není, aby ve vztahu k jeho podnětu (bod 80.)
detailněji řešil nastíněnou problematiku, neboť účelem obsahu výše zmíněných
pasáží (body 81. až 89.) bylo toliko vyložit, proč uvedený podnět vznesl.
E) K podnětu obviněného A. J.
93. Jak již zmíněno výše (bod 6.), obviněný A. J. učinil součástí svého
dovolání (v podání ze dne 17. 2. 2017) podnět, aby předseda senátu před
rozhodnutím o dovolání rozhodl podle § 265o tr. ř. o odložení výkonu trestu
„dle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3
To 31/2011…“ a ač v rámci odůvodnění svého podnětu zmínil i další rozhodnutí,
která soudy stran jeho osoby vydaly, setrval (bod 9. podnětu) na výše uvedené
žádosti, tj. „aby předseda senátu dovolacího soudu výkon trestu dle rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011 odložil“.
94. Jak bylo dovolacím soudem zjištěno z vyžádaných zpráv, obviněný v
současné době žádný trest odnětí svobody nevykonává, neboť z výkonu takového
druhu trestu byl podmíněně propuštěn dne 24. 8. 2017.
95. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. „[p]řed rozhodnutím o dovolání může
předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti
němuž bylo podáno dovolání“.
96. Přerušení či odklad se může týkat pouze výroků, jež jsou obsaženy v
rozhodnutí napadeném dovoláním, a to za podmínky, že v době rozhodování takové
rozhodnutí, resp. výroky v něm obsažené nadále existují a je možno je vykonat.
97. Podnět obviněného formálně směřuje vůči jinému rozhodnutí. I za
situace, že by se vyšlo z vlastního obsahu podání zpracovaného obhájcem
obviněného, konkrétně jeho bodu 5, v němž je zmiňován trest odnětí svobody v
trvání šesti roků, tj. ve výměře uložené dovoláním napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, je třeba vzít v úvahu, že z tohoto trestu byl obviněný
podmíněně propuštěn, takže reálně nehrozí, že by výkon – jehož odkladu se
domáhá – byl nařízen. Proto není důvod rozhodovat o odkladu takového trestu.
98. Je třeba zdůraznit, že obviněný v označeném podání nevznesl podnět k
odkladu výkonu rozhodnutí jako celku, tj. v části týkající se dalších výroků.
Předseda senátu při uvážení námitek v dovolání obsažených neshledal důvodu k
tomu, aby ve vztahu ke zbylé části, tj. výrokům o náhradě škody, postupoval
způsobem upraveným v § 265o odst. 1 tr. ř. Při posouzení věci sice dovolací
soud dospěl k tomu, že otázka viny dovolatele je zpochybněna, avšak toliko v
otázce správnosti právní kvalifikace skutku, k němuž se výrok o náhradě škody
upíná bez toho, že by došlo k vlastnímu zpochybnění jeho spoluodpovědnosti za
vznik škody. Samotná podstata, od níž se odvíjí zjištěná odpovědnost za její
vznik a tudíž i soudem vyslovená povinnost obviněného k její úhradě v podobě
adhezního výroku zpochybněna není. Není proto důvod k tomu, aby bylo o odkladu
výkonu tohoto rozhodnutí rozhodováno. Obdobné platí i ve vztahu k obviněnému
P. Š.
99. Pokud jde o výrok o trestu u obviněného P. Š., ten v současnosti
nevykonává trest odnětí svobody uložený mu dovoláním napadeným rozsudkem, takže
již z toho důvodu nebylo možno rozhodovat o odkladu, resp. v jeho případě
přerušen, výkonu tohoto trestu.
100. Zbývá dodat, že z uvedených důvodů předseda senátu podnětu
obviněného nevyhověl, a to aniž by o něm negativním způsobem rozhodl zvláštním
usnesením. Shledal dostačujícím, aby své stanovisko k němu vyložil v odůvodnění
rozhodnutí, jímž senát rozhodl o jeho mimořádném opravném prostředku (k
dostatečnosti takového řešení srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn.
I. ÚS 522/14, v němž Ústavní soud ve vztahu k naložení s takovým podnětem
Nejvyšším soudem uvedl, že se nejedná „o návrh, o němž by byl povinen
rozhodnout, … , pročež je zcela dostačující, jsou-li jeho úvahy k této žádosti
(podnětu)… zachyceny v odůvodnění jeho usnesení“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu