U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání
obviněného Ing. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016,
sp. zn. 5 To 75/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 63 T 1/2013,
byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. 5 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto
o vině a trestu spoluobviněného J. V.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný Ing. J. V. odvolání zaměřené na
výroky o vině a trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp.
zn. 5 To 75/2015, bylo toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný Ing. J. V. na pokusu
zvlášť závažného zločinu podvodu účastnil jako pomocník tím, že se
spoluobviněným J. V. společně se zemřelým Mgr. R. J., který seznámil oba
obviněné, po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný majetkový
prospěch ke škodě společnosti International ABU Development Foundation, se
sídlem USA, Nevada, 375 North Stephanie Str. 1411, Henderson 89014-8909,
zapsaná v rejstříku pod číslem E0544552007-3 (dále jen ABU), prostřednictvím
Smlouvy o půjčce (dále jen Smlouva), datované dnem 16. 3. 2009 a uzavřené dne
27. 3. 2009 mezi smluvními stranami společností ABU, zastoupenou prezidentem
G. S. jako věřitelem, a společností Power Investment Group Co., Inc., se sídlem
Commonwealth of Dominica, Copthall 8, 00 152 Roseau Valley, reg. č. 13601 (dále
jen PIG), zastoupenou jediným oprávněným zástupcem obviněným J. V. jako
dlužníkem, na základě níž se věřitel zavazuje poskytnout dlužníkovi půjčku ve
výši 250 000 000 EUR, přičemž plnění ze smlouvy mělo jít na účet s dispozičním
oprávněním obviněného J. V.,
dne 27. 3. 2009 v kanceláři advokáta JUDr. M. Č. v P., ul. B., jehož právní
služby za tímto účelem zprostředkoval obviněný Ing. J. V., při jednání s G. S.
jako zástupcem ABU předložili a G. S. předali originály listin:
1. dva kusy fiktivních směnek s názvem Promissory Note, datované dnem 26. 3.
2009, každou na částku 250 000 000 EUR, kde výstavcem a směnečníkem je
společnost PIG Power Investment Group Co., Inc., na řad společnosti ABU, datum
splatnosti 26. 3. 2012, jako směnečný ručitel je uvedena společnost České
dráhy, a. s. - Zásobovací centrum Česká Třebová, Provozní jednotka Praha,
sídlem Prvního pluku 81/2a, Praha 3, IČ: 70994226, fiktivní směnky byly
opatřeny padělkem podpisu zaměstnance Českých drah (dále jen ČD) M. N. a
padělkem razítka ČD,
2. fiktivní potvrzení s názvem Letter of Confirmation, datované dnem 26. 3.
2009, které mělo deklarovat pravost směnek a v němž společnost ČD potvrzuje
platnost směnek, přičemž toto potvrzení bylo rovněž opatřeno padělkem podpisu
M. N. a padělkem razítka ČD,
3. fiktivní plnou moc datovanou dnem 26. 3. 2009, vystavenou M. N., ředitelem
Provozní jednotky Praha Zásobovacího centra Česká Třebová Českých drah, a. s.,
pro Mgr. R. J. jako odborného asistenta ředitele Zásobovacího centra Česká
Třebová Českých drah, a. s., k zastupování v probíhajících jednáních se
společností Power Investment Group, opatřenou padělkem podpisu M. N. a padělkem
razítka ČD,
přičemž oba obvinění si byli vědomi skutečnosti,
- že jde o padělané a fiktivní listiny opatřené padělanými podpisy i
razítky,
- že společnost ČD se nikdy jako směnečný ručitel za takovou částku
nezaručila (ad 1) ani nepotvrdila pravost směnek (ad 2),
- že Mgr. R. J. vystupující při jednání jako odborný asistent ředitele
Zásobovacího centra Česká Třebová, Českých drah, a. s., kdy tuto skutečnost
deklaroval nejen plnou mocí (ad 3), kterou předložil G. S., ale i vizitkou s
logem ČD znějící na jméno Mgr. R. J. - odborný asistent ředitele Zásobovacího
centra Česká Třebová, tuto funkci nezastává a nikdy nezastával,
a že předložené listiny slouží pouze k tomu, aby uvedly v omyl zástupce
společnosti ABU G. S. a tento vyplatil částku 250 000 000 EUR na účet
obviněného J. V., neboť podmínkou pro vyplacení půjčky ze Smlouvy byla mj.
záruka směnkou v celkové výši 500 000 000 EUR,
avšak k plnění ze Smlouvy nedošlo, neboť dne 16. 4. 2009, kdy byla G. S. v
Komerční bance ověřována pravost směnek, bylo zjištěno, že směnky jsou
fiktivní, a o věci byla informována Policie České republiky,
přičemž výše popsaným jednáním se obviněný J. V. za přispění obviněného Ing. J.
V. pokusil společnosti ABU způsobit škodu ve výši 250 000 000 EUR (podle kurzu
ČNB ze dne 27. 3. 2009 6 802 500 000 Kč), k čemuž nedošlo jen z důvodu
prověření pravosti směnek v Komerční bance a následnému zákroku policie.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 To
75/2015, podal obviněný Ing. J. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné
lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vyjádřil přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Soudy jej uznaly vinným na základě nepřímých, podpůrných důkazů, které navíc
nedostatečně hodnotily. Nevyhověly důkazním návrhům obhajoby, nerespektovaly
zásadu in dubio pro reo a učinily skutková zjištění, která jsou v rozporu se
skutečným stavem věci. Nalézací soud, ačkoliv naznal, že s ohledem na
zainteresovanost svědků na stíhaném jednání je třeba s většinou svědeckých
výpovědí zacházet velmi obezřetně, uvěřil nepravdivým výpovědím spoluobviněného
J. V., V. P. a J. Š. a nevycházel z listinných důkazů, zejména ze znaleckých
posudků z oboru písmoznalectví. Podle názoru obviněného z popisu skutku
nevyplývá, že by se jednalo o předmětný trestný čin, skutková věta výroku o
vině není v souladu s tzv. právní větou a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou
nepřezkoumatelná.
6. Konkrétně vytkl, že závěr, že spolu se spoluobviněným J. V. předali zástupci
fondu ABU G. S. fiktivní doklady (směnky a prohlášení), není podložen žádným
faktickým důkazem. Z obsahu trestního spisu naopak vyplývá, že tyto doklady
předal fondu ABU, zastoupenému statutárním orgánem G. S., spoluobviněný J. V.,
jemuž je na jednání doručil Mgr. R. J. Doklady byly předány za přítomnosti V.
P., překladatelky a administrativní pracovnice spoluobviněného J. V., J. Š.,
poskytovatele logistického zázemí společnosti PIG, JUDr. M. Č., který o aktu
sepsal a pořídil advokátní zápis, jeho manželky M. Č., zmíněného Mgr. R. J. a
taktéž za přítomnosti obviněného, který na základě žádosti spoluobviněného J.
V. provedení advokátního zápisu u JUDr. M. Č. sjednal. V řízení nebylo
prokázáno, že obviněný ke spáchání skutku přispěl s vědomím, že předložené
směnky jsou opatřeny zfalšovaným podpisem M. N.
7. Brojil proti výši škody, o jejíž způsobení se měl spoluobviněný J. V. za
jeho přispění pokusit. Částka 250 000 000 EUR je nereálná. K takové škodě
nemohlo dojít, poněvadž se nejednalo o standardní investiční úvěr s možným
postihem při jeho nesplacení. K výši škody se mělo přistupovat tak, jako by se
jednalo o čerpání úvěru tzv. bez postihu s podmínkou předání platebních
finančních zajišťovacích instrumentů (v tomto případě směnek), které půjčující
před poskytnutím samotného úvěru nejprve zkapitalizuje principem monetizace a v
následném výnosovém investičním programu (SIFHP) získá ziskové zdaněné finanční
prostředky pro realizaci projektu (v tomto případě projektu LOGISLAND). Veškeré
finanční prostředky, které by hedgeový fond ABU poskytl společnosti PIG k
dispozici, by musely být nejprve vygenerovány a řádně zdaněny finančním
programem typu SIFHP na základě předložených dokumentů, tj. smluv s Českými
drahami a jimi avalovanými záručními směnkami. Teprve poté jako součást úvěru
„bez postihu“ při skutečné realizaci projektu výstavby LOGISLANDU by mohly být
tyto již legálně vygenerované a zdaněné prostředky poskytnuty společnosti PIG
na účet ovládaný J. V. a V. P. Tím, že soud s odkazem na nadbytečnost nedoplnil
dokazování o výslechy svědků G. S. a M. A. B. a o znalecký posudek týkající se
možné škody, poškodil obviněného na jeho právech (na jeho právech jej ostatně
už předtím poškodili i policejní orgán a státní zastupitelství). Obviněný
uzavřel, že soud nezkoumal ani finanční připravenost fondu ABU k poskytnutí
úvěru, ani jeho právní připravenost, tedy to, zda měl fond k této činnosti
povolení od ČNB a zda byl nucen dodržovat závazná úvěrová pravidla platná na
území ČR (bezdlužnost ke státnímu rozpočtu, bonita prokazující splatitelnost
úvěru apod.). Nezkoumal, zda bylo vůbec možné způsobit fondu ABU na území České
republiky škodu.
8. Dále namítl údajnou nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu
podvodu. Podle něj by předložení směnek s falešným podpisem mělo být
kvalifikováno jako „pozměňování a padělání peněz a jiných platidel“. Jeho názor
vychází z toho, že státní zastupitelství neobvinilo další jednoznačně
zúčastněné osoby, které svojí činností záměrně přispěly ke vzniku trestného
činu „padělání a pozměňování peněz a jiného platidla“, jehož se podle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1185/2006, dopustí i ten
pachatel, který padělané nebo pozměněné peníze nebo ceniny udá jako pravé, což
spoluobviněný J. V. skutečně bez přispění obviněného provedl. V souvislosti s
právním posouzením skutku obviněný rovněž zmínil, že z hlediska subjektivní
stránky účastenství ve formě pomoci předpokládá, že pomocník ví o úmyslu
pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění
jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože
pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na
konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován
konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty. Je
potřebné, aby z dokazování vyplynulo, jakou skutečnou roli při páchání činu
hlavního pachatele pomocník sehrál a jak svými konkrétními skutky napomohl k
tomu, že zamýšlený a uskutečněný čin byl hlavním pachatelem fakticky
realizován, a jak k tomu fakticky přispěla role pomocníka. Obviněný měl za to,
že mu úmysl nebyl prokázán.
9. Závěrem poukázal na nerovnost před zákonem, kterou pociťuje. Orgány činné v
trestním řízení neobvinily ostatní osoby, jež byly v posuzovaném jednání
zainteresovány. Svědek M. N. byl spolutvůrcem smlouvy o dodávce
outsourcingových služeb mezi Českými drahami a společností PIG (na základě níž
vznikl projekt LOGISLAND), včetně doprovodných účetních dokladů, zálohových
faktur a první série směnek. Svědkyně V. P., překladatelka a administrativní
spolupracovnice s podpisovým právem na účtu, kam měly být úvěrové prostředky
poukázány, musela být o všech aspektech vývoje projednávání kauzy zajištění
financování investičních prostředků informována více než obviněný. Svědkyně
zajistila organizační komunikaci s fondem ABU a spoluobviněnému J. V. poskytla
za účelem realizace zamýšleného jednání překladatelské služby. Ona a
spoluobviněný byli u toho, když svědek M. N. nejméně jednu sadu směnek
vlastnoručně podepsal a předal ji fondu ABU k realizaci investice a vytvoření
výnosu. J. Š. mohl vědět o stavu podpisu avalu předložených směnek. Z
vyšetřování totiž vyplynulo, že směnky byly poslány přes jeho počítač a počítač
V. P., že tam i vznikly a byly vytisknuty. Směnky musely být někde v tomto
řetězci událostí opatřeny nepravými podpisy M. N. a předány Mgr. R. J., který
je poté předal spoluobviněnému J. V. J. Š. tedy zajistil logistické zázemí
činnosti společnosti PIG včetně vytvoření dokumentace a smluvního prostředí
mezi ní a fondem ABU.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 To 75/2015, a jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 63 T 1/2013, zrušil a věc
přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že po uplynutí dovolací lhůty
obviněný doplnil dovolání o informaci, podle níž podal k Městskému státnímu
zastupitelství v Praze žádost o provedení vyšetřování ve věci pokusu trestného
činu podvodu na fondu ABU. Uvedenou žádost přiložil k doplnění dovolání a
poznamenal, že může být důležitou skutečností pro ucelené posouzení jeho
dovolání.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
předeslal, že s ohledem na obsah dovolání, z něhož se podává, že uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje k rozsudku
nalézacího soudu, je patrné, že dovolatel chtěl usnesení odvolacího soudu
nejspíše napadnout s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Dále poznamenal, že obsah dovolání je v zásadě shodný s obsahem řádného
opravného prostředku a že námitkami uvedenými v dovolání se odvolací soud velmi
pečlivě zabýval. Úvahy na str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu považoval za
vyčerpávající a logické a plně se s nimi ztotožnil. Výtku dovolatele, že z
popisu skutku nevyplývá, že by se jednalo o předmětný trestný čin, a že
skutková věta není v souladu s větou právní, označil za jedinou, kterou lze
uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož
však dovolatel k této námitce nic bližšího neuvedl a státnímu zástupci v tomto
směru nepřísluší jakkoliv spekulovat, pouze obecně vyložil, že skutková věta se
mu nejeví neúplná, poněvadž obsahuje i popis okolností charakterizujících
zavinění dovolatele – čeho všeho si byli oba obvinění vědomi a co vše
zamýšleli. Právní posouzení skutku jako pomoci k předmětnému úmyslnému zločinu
proto shledal správným. Odmítl názor dovolatele, že předložení směnek s
falešným podpisem není možné kvalifikovat jako podvodné jednání. Směnky měly
sloužit k vyplacení částky 250 000 000 EUR na účet spoluobviněného J. V., tedy
k obohacení jiného. Neměly sloužit pouze k prokázání solventnosti nebo ke
klamavému zajištění již existující pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1182/2014). Pokud jde o údajný zásah do práva
na spravedlivý proces, poukázal na str. 22 a 23 rozsudku nalézacího soudu, kde
soud podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč neprováděl další dokazování.
Jestliže tedy existuje věcně adekvátní odůvodnění, nemůže se jednat o opomenutý
důkaz. Argument, že orgány činné v trestním řízení neobvinily i ostatní osoby,
je podle státního zástupce pro posuzovanou trestní věc bez právního významu. Co
se týče zásady in dubio pro reo, jejíhož užití se dovolatel domáhá, podotkl, že
se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud
nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015). Uzavřel, že
podstatou dovolání je opakování námitek uplatněných v odvolacím řízení, se
kterými se soud dostatečně a správně vypořádal. Ostatní námitky pak
neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném
opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující
podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal.
18. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS
362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě
povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,
jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost
soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých
nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného
lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
19. Obviněný měl za to, že soudy opomenuly důkaz výslechem svědků G. S. a M. A.
B. a znaleckým posudkem týkajícím se škody. Jeho přesvědčení je však obsahem
předmětného trestního spisu vyvráceno. Z uvedeného spisu se podává, že nalézací
soud v hlavním líčení konaném dne 18. 3. 2015 o návrhu obhajoby na provedení
důkazu výslechem svědků G. S. a M. A. B. rozhodl, když návrhy na doplnění
dokazování usnesením zamítl (srov. č. listu 4780). Z odůvodnění odsuzujícího
rozsudku vyplývá, že soud toto své rozhodnutí také zdůvodnil. Vyložil, že v
přípravném řízení byli svědci vyslechnuti cestou žádosti o mezinárodní právní
pomoc, přičemž vzhledem k tomu, že k hlavnímu líčení se nedostavili, resp. se
je k němu nepodařilo předvolat, a pro čtení jejich výpovědí nebyly splněny
procesní podmínky, při respektu k právu obviněných na spravedlivý proces soud
vyhotovil novou žádost o mezinárodní právní pomoc, která byla vrácena bez
vyřízení. Svědek M. A. B. totiž vážně onemocněl a svědka G. S. se nepodařilo
vypátrat. Soudu tedy nezbývalo, než návrh na doplnění dokazování zamítnout
(srov. str. 22 a 23 rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o obviněným zmiňovaný
znalecký posudek, z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by obhajoba jeho
vypracování v řízení před soudem navrhovala, a s ohledem na rozsah a vyznění
ostatních ve věci provedených důkazů se jeho vypracování evidentně nejeví jako
potřebné. S ohledem na všechny popsané skutečnosti je proto zjevné, že řízení
netrpí vadou opomenutých důkazů a výtky dovolatele jsou neopodstatněné.
20. Dále je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému,
natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně usvědčován listinnými důkazy, z mnohých lze zmínit smlouvu
o půjčce (č. listu 510 a násl., ve spojení s č. listu 1269 a násl.), plnou moc
(č. listu 732), listinu s nácviky podpisu (č. listu 732a), směnky (č. listu
1210 a 1211, ve spojení s č. listu 1263-1266), Letter of Confirmation (č. listu
1212, ve spojení s č. listu 1267), potvrzení o předání listin (č. listu 1213),
analýzu telekomunikačního provozu (č. listu 1495-1498), dále byly jako
usvědčující důkaz hodnoceny znalecký posudek z oboru písmoznalectví (č. listu
3087-3098), znalecký posudek z oboru kriminalistika (č. listu 3106-3111) či
sdělení banky (č. listu 3264), a to též ve spojení s výpověďmi svědků Ing. P. B. (č. listu 3478-3481), Ing. J. D. (č. listu 4388-4389), Ing. PhDr. R. Ch. (č. listu 4393-4394), V. P. (č. listu 4396-4398, 4776-4778), M. Č. (č. listu 4398),
JUDr. M. Č. (č. listu 4399, 4764b-4764c), Ing. P. P. (č. listu 4409-4410) a
Ing. J. N. (č. listu 4473-4475). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a
obhajobu obviněného uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před
odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě
vyvracejí. Nalézací soud si byl vědom, že určitá část slyšených svědků byla do
jednání spoluobviněných, především pak obviněného J. V., alespoň okrajově
zapletena, nebylo možno tudíž jejich výpovědi považovat za zcela věrohodné (viz
kupř. výpovědi svědků J. Š., R. L., S. V. či B. H.). Proto také opřel svůj
závěr o vině obviněného především o listinné důkazy a znalecký posudek z oboru
písmoznalectví. Souhrn nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou
soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém
celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a
usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou
možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba
(k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Pakliže obviněný v postupu soudů spatřoval porušení zásady in dubio pro reo, a
v širším kontextu zásad spravedlivého procesu, nelze mu přisvědčit. Dovolací
soud si je vědom, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním
řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových
okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či
osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno
rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto
ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání
požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8.
8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio
pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se
obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní
situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující
rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém
vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších
důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li
se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního
přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch
obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001). Právě o takovou situaci se v projednávaném případě jednalo, jak
vyplývá ze způsobu hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem.
21. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových
zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz
zejména str. 23-27 rozsudku), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil (viz str.
3, 4 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při
hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění,
která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v
odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se
vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího
soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je,
že soud nižšího stupňů hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že
se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého
procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího
soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v
rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 24 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo
úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním
při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu
(pomocník).
24. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení
majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk.
Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč
(§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku),
ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji
pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].
25. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem
trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který
nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v
tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici
a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení
pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení
znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je
rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým
pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
26. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci
pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového
jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K
tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná
souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a
dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a
škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel,
osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a
osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
27. Co se týče účastenství na trestném činu, trestná činnost účastníka
bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové
podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.
Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti
témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo
spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny
pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně
odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem
hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
28. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli)
spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před
spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného
činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se
pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření
prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně
apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání
poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za
psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve
vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v
předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též
dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost
provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána
i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu § 112 pomocník
podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
29. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že
soud považoval za naplněné znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají
v tom, že obviněný Ing. J. V. odstraněním překážek a radou usnadnil jinému
jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu tím, že ke škodě
cizího majetku obohatí jiného tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na
cizím majetku škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Skutková zjištění precizně popsaná v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují
znaky účastenství na pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu, v tomto ohledu
nelze podle dovolacího soudu soudu prvního stupně ničeho vytknout.
30. Podle zjištění soudů se obviněný Ing. J. V. na podvodném jednání
spoluobviněného J. V. účastnil ve stručnosti tím, že obeznámen se záměrem
jmenovaného spoluobviněného získat prostřednictvím smlouvy o půjčce neoprávněný
majetkový prospěch ze strany fondu ABU, s plným vědomím veškerých okolností a
konsekvencí poskytl spoluobviněnému za účelem realizace nastíněného záměru
pomoc spočívající v tom, že vystupoval pod smyšlenou identitou a pod touto se
snažil přimět další osobu, aby pokračovala ve spolupráci, a v tom, že se
posléze angažoval v opatření fiktivních směnek a dalších souvisejících
padělaných dokumentů a v instalování osoby, jež tyto dokumenty na jím
domluveném jednání v advokátní kanceláři předala zástupci fondu ABU. Není
pochyb o tom, že takové jednání charakteristické rysy účastenství ve formě
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku nese.
31. Spoluobviněný J. V. tím, že smyšlenou smlouvu mezi společností PIG a
Českými dráhami vydával za platnou a účinnou, a tím, že předstíral, že České
dráhy jím zfalšované směnky avalovaly, pravost těchto zfalšovaných směnek
stvrdily listinou označenou jako Letter of Confirmation a na osobní setkání
vyslaly svého zplnomocněného zaměstnance, uvedl v omyl G. S., zástupce fondu
ABU, s nímž vedl jednání o poskytnutí půjčky, poněvadž předstíral okolnosti,
které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Činil tak s cílem jiného
obohatit a způsobit na cizím majetku škodu. Jeho záměrem bylo podvodné vylákání
peněz. Za tím účelem navázal spolupráci s fondem ABU, jednal s ním o poskytnutí
půjčky ve výši 250 000 000 EUR a následně zfalšoval dokumenty, na jejichž
předložení bylo vyplacení částky 250 000 000 EUR vázáno. Předmětem smlouvy o
půjčce je částka 250 000 000 EUR. Tuto částku si spoluobviněný, resp.
společnost PIG, kterou zastupoval, „hodlala půjčit“, o vyplacení uvedené
spoluobviněný usiloval. Námitka, že ke škodě ve výši 250 000 000 EUR (tj. ke
škodě velkého rozsahu) nemohlo dojít, je tudíž lichá. Stejně tak je lichá i
výtka stran připravenosti fondu ABU k poskytnutí úvěru. Lze odkázat na
odůvodnění nalézacího soudu na str. 23 rozsudku, kde soud přiléhavě vyložil, že
na trestní odpovědnost za pokus podvodu nemá vliv, zda poškozená společnost
disponovala vlastními finančními prostředky.
32. Jednání, jehož se spoluobviněný dopustil, bylo jednáním úmyslným. Jestliže
před zástupcem fondu ABU v rozporu se skutečností vystupoval jako osoba
reprezentující společnost, která má s Českými dráhami uzavřenou smlouvu, a
zařídil, že tomuto zástupci byly předloženy údajně Českými dráhami avalované,
ve skutečnosti však spoluobviněným zfalšované směnky, to vše, aby dostál
podmínkám smlouvy o půjčce a dosáhl vyplacení částky 250 000 000 EUR na účet
společnosti, kterou reprezentoval, je zjevné, že zájem na ochraně cizího
majetku chtěl porušit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl
spoluobviněného J. V. směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je
v zavinění obsažen a spoluobviněný odpovídá za následek, který z předmětného
jednání vzešel. Spoluobviněný učinil veškeré kroky vedoucí k získání 250 000
000 EUR, přičemž pouze v důsledku obezřetnosti pracovníků banky k tomu nedošlo.
Že nebyl trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
dokonán, zánik trestní odpovědnosti za jeho pokus nezpůsobuje, neboť se tak
stalo vlivem okolností na vůli obviněných nezávislých.
33. Obviněný Ing. J. V. k naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
bezprostředně přispěl. Spáchání činu spoluobviněnému usnadnil tím, že odstranil
překážky a poskytl mu radu. Dovolatel byl se záměrem spoluobviněného, jak ze
strany fondu ABU získat neoprávněný majetkový prospěch, podrobně seznámen.
Věděl, že pro dosažení vytýčeného cíle bude nezbytné znovu angažovat svědka M.
N., zaměstnance Českých drah, jenž se spoluobviněným na podvodném jednání
spolupracoval do doby, než byla ve zpravodajství TV NOVA odvysílána reportáž o
tom, že smlouva mezi společností PIG a Českými dráhami, kterou se
spoluobviněným vytvořili, je padělek. Vydávaje se tedy za muže jménem B., popř.
Z., snažil se svědka přimět k opětovné spolupráci se spoluobviněným, tj. aby za
České dráhy podepsal a orazítkoval nové fiktivní směnky na 500 000 000 EUR.
Vzhledem k tomu, že nebyl úspěšný, přistoupil k účasti na následných krocích
spoluobviněného a pomohl mu s opatřením fiktivních směnek a souvisejících
padělaných dokumentů a v instalování Mgr. R. J., který na jednání v advokátní
kanceláři, jež obviněný domluvil, vystupoval jako zaměstnanec Českých drah a
jménem Českých drah zástupci fondu ABU veškeré zfalšované dokumenty předal.
Obviněný jako pomocník věděl o úmyslu spoluobviněného vylákat z fondu ABU
finanční plnění a svým jednáním spočívajícím v přemlouvání svědka M. N., v
angažování se ve věci opatření fiktivních směnek a dalších padělaných
dokumentů, jakož i ve věci instalování osoby, jež tyto dokumenty na jím
domluveném jednání v advokátní kanceláři předala zástupci fondu ABU, sám jednal
tak, aby byl tento jemu známý úmysl spoluobviněného uskutečněn.
34. Výtka obviněného, že předložení směnek s falešným podpisem mělo být
kvalifikováno jako „pozměňování a padělání peněz a jiných platidel“, neobstojí.
Záruka směnkou v celkové výši 500 000 000 EUR byla podmínkou pro vyplacení
půjčky ze Smlouvy, dovolací soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým ve vyjádření k dovolání, podle
něhož měly směnky sloužit k vyplacení částky 250 000 000 EUR na účet
spoluobviněného J. V., tj. k obohacení jiného, a ne k pouhému prokázání
solventnosti nebo ke klamavému zajištění již existující pohledávky. Ze
skutkových zjištění soudů vyplývá, že záměrem spoluobviněného J. V., jemuž
obviněný Ing. J. V. pomáhal, bylo podvodné vylákání peněz, nikoliv uchlácholení
věřitele. Pro úplnost a v abstraktní rovině je vhodné též dodat, že padělá-li
pachatel peníze a použije je např. k podvodnému získání peněz ke škodě na
majetku jiné osoby, pak lze takové jednání právně kvalifikovat jako souběh
trestných činů padělání a pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku a podvodu
podle § 209 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 23/1995 Sb. rozh. tr., přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1487/2015 aj.).
35. Na trestní odpovědnosti dovolatele nic nemění ani jeho přesvědčení,
že trestně stíháni měli být i M. N., J. Š. a V. P. Soud je vázán obžalovací
zásadou (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí
mezi obžalobu, obhajobu a soud. Je to obžaloba, kdo stanoví obsah a rozsah
soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou
obviněného a stíhaným skutkem, který mu je kladen za vinu (§ 220 odst. 1 tr.
ř.). Jelikož obžaloba na jmenované osoby podána nebyla, nemohl nalézací soud o
jejich případné účasti na trestné činnosti rozhodnout a ani se jí relevantně
zabývat.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu