8 Tdo 1233/2014-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Bc. Z.F.,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To
416/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T
178/2013, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T
178/2013, bylo rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1
písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm.
j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., v usnesení nesprávně
uvedeno č. 200/1992 Sb.) se zastavuje trestní stíhání obviněného Z. F. pro
skutek, kterého se měl podle obžaloby státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2013 (správně 25. 9. 2013), sp. zn. 2 KZV
24/2013, dopustit tím, že v období let 2006 až 2011 jako příslušník
Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“), služebně zařazen na objektu
sídlícím v P., M., úmyslně a opakovaně si přisvojoval finanční prostředky,
které mu byly BIS svěřeny na nákup pohonných hmot a mazadel (dále jen „PHM“) do
služebních vozidel BIS evidenčních čísel … – Audi A4, 3,2 FSI Quattro, 188 kW,
benzín, … – Škoda Superb 2,8, 142 kW, benzín, … – Hyundai Tuscon 2,0, 104 kW,
benzín, u nichž byl kmenovým řidičem, a do dalších služebních vozidel BIS
evidenčních čísel … – Škoda Fabia, 1,9 TDI combi, 77 kW, nafta, … – Ford Focus
2,5, 166 kW, benzín, … – Škoda Fabia 2,0 combi, 85 kW, benzín, … – Volvo V50
2,5 combi, 162 kW, benzín, … – Škoda Felicia 1,6, 55 kW, benzín, … – VW Golf V6
2,8, 150 kW, benzín, tím způsobem, že v knihách provozu služebních vozidel
vykazoval čerpání pohonných hmot do služebních vozidel, ke kterému ve
skutečnosti nedošlo, a za tyto neuskutečněné nákupy PHM čerpal finanční
prostředky BIS, čerpání těchto finančních prostředků na nákup PHM do služebních
vozidel dokládal účetními doklady, které byly vydány dne, příp. v čase (zejména
o víkendech), kdy služební vozidlo nebylo dle knihy provozu používáno a dle
výkazu výkonu služby službu nevykonával a zároveň v některých případech
přepisoval nebo odstraňoval na účetních dokladech datum nebo čas, aby nebyl
zřejmý den, případně čas vystavení účetního dokladu, a to nejméně ve 107
konkrétních zde popsaných případech, čímž měl na majetku Bezpečnostní
informační služby způsobit škodu v celkové výši 104.177,70 Kč a tím měl spáchat
přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v něm nelze
pokračovat, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána.
Proti označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal státní zástupce
Městského státního zastupitelství v Praze stížnost, která byla usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání (ve stručnosti) uplatněním zásady
„ne bis in idem", a to vzhledem k rozhodnutí kancléře ve věcech služebního
poměru ze dne 21. 12. 2011, č. j. 273-109/2011-BIS-6, jež bylo rozhodnutím
ředitele BIS ze dne 5. 6. 2012, č. j. 64-13/2012-BIS-1 potvrzeno při současném
zamítnutí odvolání. Podle tohoto rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 11. 6.
2012, byl obviněný pro totéž jednání, pro které na něho byla podána obžaloba,
podle § 42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, propuštěn ze
služebního poměru.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v
neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §
265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. Dovolatel měl za to, že Obvodní soud pro Prahu
4 rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, ač pro takový postup nebyly
dány podmínky, což zapříčinilo vznik dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř. Toto pochybení potom v návaznosti na podanou stížnost státního
zástupce nenapravil ani Městský soud v Praze, což v konečném důsledku podle
mínění dovolatele založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
alternativa druhá.
Dovolatel namítl, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se stížnostní soud
ztotožnil, nesprávně aplikoval ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s
odkazem na čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod. Podle názoru dovolatele je argument stížnostního soudu, že
zásada ne bis in idem na danou věc dopadá i na základě uplatnění postupu
služebního funkcionáře podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého musí být
příslušník takového sboru propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se
dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé
ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, zjevně nesprávný. Tento důvod
propuštění ze služebního poměru není a nemůže být trestní sankcí, se kterou je
konstantní judikaturou spojován následek dovozovaný stížnostním soudem, neboť
primárně se jedná o opatření bránící tomu, aby příslušníkem bezpečnostního
sboru byl ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání na úrovni trestného
činu, přestože v rámci trestního řízení dosud nebyl vynesen pravomocný
odsuzující rozsudek. Dovolatel uvedl, že předmětem správní úvahy je v daném
případě pouze ta skutečnost, zda se příslušník bezpečnostního sboru takového
jednání dopustil, nikoli sama otázka jeho propuštění. K tomuto úkonu služebního
orgánu v případě závěru o spáchání takového jednání dojít musí. Dovolatel
poznamenal, že při akceptaci výše zmíněného závěru druhoinstančního soudu by
propuštění příslušníka bezpečnostního sboru pro např. důkazně nespornou vraždu
znamenalo znemožnění jeho trestního postihu, tudíž právní závěr soudu nutno
považovat nejen za nesprávný, nýbrž z procesního hlediska i za nebezpečný.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že problematika spojená s
propuštěním příslušníka BIS ze služebního poměru a překážkou trestního stíhání
s přihlédnutím k zásadě ne bis in idem byla již judikaturou řešena. V této
souvislosti zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo
1161/2006, kdy Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že propuštění
příslušníka BIS ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č.
154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, pro porušení služební přísahy
nebo služební povinnosti zvlášť hrubým způsobem nemůže představovat překážku ne
bis in idem ve vztahu k současně vedenému trestnímu stíhání pro týž skutek;
pokud obviněný, jako příslušník BIS, kvalifikovaně porušil služební přísahu
nebo služební povinnosti jednáním jsoucím v rozporu se zákonem o BIS, přičemž
tímto jednáním současně porušil i zájem chráněný trestním zákonem, pak
vyvozením personálních důsledků služebním orgánem nelze považovat za sankci
trestněprávní povahy, a proto propuštění ze služebního poměru nemohlo být
důvodem k zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí
současně podotkl, že je taktéž zjevné, že propuštění příslušníka BIS ze
služebního poměru podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb. je
postaveno mimo proces vyřizování kázeňských přestupků a nelze je považovat za
kázeňský trest.
Dovolatel s odkazem na komentářovou literaturu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 207), s
poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo
683/2013, a částečně i s poukazem na shora označené usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, připustil, že zásada ne bis in
idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, o niž své rozhodnutí soudy
obou stupňů opřely, může být výjimečně vztažena i k řízení o disciplinárním
deliktu. Zásadně se však jedná o vztah ke kázeňskému řízení vedenému podle
ustanovení § 186 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů v
případě, že je dáno podezření ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu § 50
odst. 1 citovaného zákona. Zcela odlišné řízení je však vedeno podle § 183 a
násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tj. řízení o
propuštění, důvodem jehož iniciace mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané
v § 42 odst. 1, 2 nebo 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, mezi něž spáchání kázeňského přestupku nepatří [s odkazem na § 42 odst.
1 písm. e) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů může být
podle § 183 a násl. citovaného zákona příslušník propuštěn tehdy, pokud mu byl
uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti; toto ustanovení samo výslovně
považuje kázeňské řízení za odlišný proces]. Dovolatel poznamenal, že smyslem
řízení o propuštění není sankcionovat, nýbrž zareagovat na určitou faktickou
situaci týkající se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat,
aby tento příslušník nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace ani
nemusí spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. i o ztrátu
občanství nebo fyzické či psychické způsobilosti, není tedy nutně zjišťováno
závadné zaviněné jednání. Současně je podle dovolatele zapotřebí dodat, že
spočívá-li zmíněná situace, na kterou je reagováno, ve spáchání deliktu
(trestněprávní či kázeňské povahy), je rozhodnutí o takovém protiprávním
jednání a o případném trestu zásadně ponecháno jinému řízení. Podle mínění
dovolatele nelze zároveň přehlédnout, že řízení o propuštění ze služebního
poměru neumožňuje ani uložení přiměřené sankce, neboť jeho závěrem může být
pouze rozhodnutí o propuštění nebo o nepropuštění, a to bez jakékoli
diferenciace.
Dovolatel připomněl, že Evropský soud pro lidská práva již ve věci Engel a
další proti Nizozemí a následně i v jiných kauzách vyslovil tři kritéria pro
posouzení, zda čin, stran kterého bylo vedeno předchozí řízení, lze považovat
za trestný v tom smyslu, aby rozhodnutí o něm zakládalo nepřípustnost trestního
stíhání. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního
právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního
práva. Toto kritérium má rozhodující význam jen tehdy, jestliže delikt do
trestního práva patří, jinak má význam pouze relativní. Druhé kritérium
představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či
partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá
skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní
či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí
kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní. Již v případě disciplinárních
deliktů platí, že na rozdíl od přestupků a jiných správních deliktů nemůže být
jeho subjektem každý občan, ale vždy jen omezený okruh osob se zvláštním
statusem; druhé kritérium je zde tudíž neaplikovatelné. Tím spíše takový závěr
platí pro řízení o propuštění ze služebního poměru. Dovolatel má za to, že
rozhodující by v obdobných případech měl proto být druh a závažnost sankce
(třetí kritérium). Řízení vedené podle § 183 a násl. zákona o služebním poměru
přitom ve své podstatě žádné sankce neukládá, ani žádný jejich seznam
nedefinuje, celé řízení zná pouze reakci na specifické situace ve formě
propuštění ze služebního poměru. Ani třetí kritérium konstatované Evropským
soudem pro lidská práva tak není možné v posuzované trestní věci relevantně
dovodit.
Dovolatel uzavřel, že soudy chybně provedly výklad zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sporů a rovněž chybně vyhodnotily výchozí judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva i navazující soudní praxi Nejvyššího soudu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za
podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1.
2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.
11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí
na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že
vzhledem k tomu, že oba soudy rozhodly věcně správně, navrhuje, aby dovolací
soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. zamítl, neboť
není důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Stížnost státního
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta poté, co
stížnostní soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu
prvního stupně, a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Dovolání je v
tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat,
bylo-li rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny
podmínky pro takové rozhodnutí. Je zjevné, že námitky dovolatele jsou z
hlediska deklarovaných důvodů dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka,
zda lze obviněného pro skutek vykazující znaky trestného činu zpronevěry podle
§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku postihnout v trestním řízení, byl-li za totéž
jednání propuštěn ze služebního poměru.
V daných souvislostech je významné právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát
(princip ne bis in idem), jak je zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod. Třeba je též připomenout ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti
trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána. Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod (nadále jen „Úmluva“) publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je
mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl.
10 Ústavy České republiky součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při
rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního
řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný „Ne bis in idem“, v českém
překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo
potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin,
za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a
trestního řádu tohoto státu“.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání
pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již
byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle
trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu
nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis
in idem, přičemž pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných
principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v
čl. 6 a 7 Úmluvy (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská
úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je
vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Tento soud ve své judikatuře vymezil
tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá
též jako tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci
Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle
dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt
definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu
z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy
(potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem)
a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem
je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce,
kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí
kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současné době
aplikuje Soud tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na
trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak,
pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost
uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy
deliktu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o
lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující
též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto
i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V
nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády
neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě
zakotvujícího zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku
musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost.
K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký
senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“)
rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku – číslo stížnosti 14939/03 (viz
Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s.
103 až 112). Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k
dosud, v některých směrech, vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro
lidská práva (dále též „Soud“), která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu
relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné
(idem).
Velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku
„idem“ je vnitřně rozporná. Současně Soud identifikoval tři základní linie své
judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za
kritérium pro stanovení prvku „idem“ považuje totožnost skutku,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku a za
rozhodné kritérium považuje rovněž totožnost skutku, ale připouští, že jeden a
tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů a že
za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade
důraz na „podstatné prvky“ obou posuzovaných činů. Tento přístup modifikuje
druhý přístup, protože upřednostňuje skutečnost, že znaky skutkových podstat
trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Následně Soud konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury ohrožuje
právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto
se rozhodl sjednotit výklad prvku „idem“. Po prostudování obdobných úprav v
jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl Soud k závěru, že čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento
druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném
skutku“.
Velký senát Soudu rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se
aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého)
trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek
nabyl účinků „res iudicata“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních
představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou
řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez
ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou
řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti
týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z toho vyplývá, že Soud se vrátil k první výkladové variantě a za
klíčové kritérium určil totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní
kvalifikaci. Tento závěr pak beze zbytku ve své rozhodovací praxi aplikoval,
jak dokládá kupř. rozsudek Soudu ve věci Ruotsalainen proti Finsku.
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české
orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“ musí
vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných
skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na
místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.
Při vlastním rozhodování o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, jehož cílem je
zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným
rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se v konkrétní věci dvěma otázkami. Za prvé,
zda obě řízení jsou trestního charakteru, a za druhé, zda se obě týkaly
stejného činu. Kladná odpověď na první otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4
Protokolu č. 7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení.
Třebaže se v důvodové zprávě k Protokolu č. 7 uvádí, že čl. 4 se týká pouze
trestního řízení a nebrání tudíž souběhu trestního řízení s řízením odlišné
povahy, např. disciplinárním, je třeba tomu rozumět tak, že uvedené platí pouze
za předpokladu, že takové řízení není řízením trestním ve smyslu Úmluvy.
Konkrétně v případě disciplinárního řízení bude, vyjde-li se z hypotézy, že
klasické disciplinární řízení se týká omezeného okruhu osob se zvláštním
statusem a že jsou v něm ukládány sankce mající alespoň částečně represivně-
preventivní charakter, rozhodující druh a stupeň závažnosti hrozící sankce
(srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o
lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1409).
Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je podle Nejvyššího soudu v tomto konkrétním
případě závislá na určení povahy a smyslu rozhodnutí o propuštění příslušníka
BIS ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“).
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve
znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale
ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru
vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a
organizační věci služby (§ 1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním
předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým
také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty,
zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle § 42 odst. l písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být
propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného
jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do
části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení
služebního poměru“. Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu
represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o
opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením
pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. l písm. b) zákoníku práce.
Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za
kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu
„Kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v
§ 50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v § 51 odst. l písm. a) až g)
zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů
je podle § 51 odst. l písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto
kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru
musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle § 42 odst. l písm. e)
zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního
poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje
úprava „Řízení ve věcech služebního poměru“ v části dvanácté zákona. Řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona je
„zvláštním řízením“ podle § 183 - § 185 zákona. Jiným řízením je „řízení o
kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle § 186 - § 189
zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d)
zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku,
jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž
žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro
řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že
kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek
pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující
řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic
takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek
nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42
odst. l písm. d) zákona. Tím jsou jen podporovány důvody pro závěr, že řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona není řízením
trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle
tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady
„ne bis in idem“.
Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud
nejen usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 (viz str. 9 až 12
odůvodnění), ale také v dalších věcech; jmenovitě se tak stalo usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, usnesením ze dne
13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014.
Zásadami, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto
usnesení, se soudy ve věci obviněného neřídily a naopak chybně odkázaly na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala věcí odlišné povahy z hlediska
charakteru dřívějšího řízení. Argumentace nalézacího soudu usnesením ze dne ze
dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 (č. 13/2009 Sb. rozh. tr.), je
nepřiléhavá již proto, že šlo o případ, v němž trestnímu stíhání obviněného
předcházelo rozhodnutí v blokovém přestupkovém řízení, nikoliv disciplinárním
řízení. Rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010) se uvedené problematiky
netýká.
K úvahám obsaženým v odůvodnění rozhodnutí soudů o důsledcích a významu
propuštění ze služebního poměru (viz usnesení soudu prvního stupně str. 21,
usnesení soudu druhého stupně str. 4) dovolací soud pro úplnost poznamenává, že
Evropský soud pro lidská práva neshledal za dostatečně závažnou sankci na to,
aby třetí kritérium převážilo nad druhým kritériem kupř. propuštění úředníka ze
státní služby či případ, kdy úředníkovi radnice podezřelému z korupce byla
uložena disciplinární sankce v podobě povinného odchodu do důchodu (Rabus proti
Německu, rozhodnutí z 9. 2. 2006, č. 43371/02, Moullet proti Francii,
rozhodnutí z 13. 9. 2007, č. 27521/04, viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J.,
Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 580). Dovolací soud shledává srovnání významu rozhodnutí o
propuštění ze služebního poměru s uložením sankce v podobě uložení trestu
zákazu činnosti, ztráty vojenské hodnosti či dokonce peněžitého trestu za
nepřiléhavé a mimoběžné a žádnou relevanci nemají ani úvahy o „závažném
postižení v morální a statusové oblasti života“ obviněného.
Trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné podle § 11 odst. l písm. j) tr.
ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu
4, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené
zákonem, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f) tr. ř.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je rozhodnutím, které je vadné ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. za splnění podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 To 416/2013, a jemu předcházející usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 6 T 178/2013, zrušil. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při
novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení
vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném
zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková