U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o
dovoláních obviněných Ing. M. P., F. B. a P. H. proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 To 42/2016, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. P., F. B. a
P. H. odmítají.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 53 T 3/2015,
byli obvinění Ing. M. P. a F. B. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněný P. H. účastenstvím
ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu. Za
to byli všichni odsouzeni podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená ŠkoFIN, s. r. o., IČO 45805369, se sídlem Praha, Pekařská 6, odkázána
s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění Ing. M. P. a F. B.
označeného zločinu úvěrového podvodu a P. H. účastenství ve formě pomoci na
tomto zločinu dopustili tím, že:
obvinění Ing. M. P. a F. B. společně
v průběhu měsíce ledna a února 2012 v K. Ing. M. P. jako předseda
představenstva společnosti Kroměřížská energetická, a. s., IČ: 26967758, se
sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž, a F. B. jako jediný akcionář této
akciové společnosti společně po vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně vylákat od
úvěrové společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha
5 – Jinonice, úvěry určené na nákup luxusních osobních motorových vozidel, s
cílem tato vozidla odebrat, s vědomím, že je fyzicky předají třetím osobám za
účelem jejich obohacení, a s vědomím, že nebudou hrazeny pravidelné měsíční
splátky úvěrů, sjednali oba obvinění u prodejce vozidel společnosti TOP CENTRUM
car, s. r. o., IČ: 25331639, se sídlem Strážovská 958, Kyjov, uzavření
úvěrových smluv k motorovým vozidlům, přičemž pro získání úvěrů předložil F. B.
k prokazování bonity společnosti nepravdivé hrubě zkreslené přiznání k dani z
příjmů právnických osob, rozvahu a výkaz zisku a ztráty společnosti Kroměřížská
energetická, a. s., za rok 2010 a následně Ing. M. P. jakožto statutární
zástupce společnosti Kroměřížská energetická, a. s., u tohoto prodejce v K.
podepsal:
1. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 256 500 Kč
poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně
pojištění ve výši 32 217,47 Kč, za účelem pořízení nového vozidla zn. Audi A7
hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 795 000 Kč včetně
DPH, výše akontace 538 500 Kč,
2. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 228 500 Kč
poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně
pojištění ve výši 31 525,25 Kč, za účelem pořízení nového vozidla zn. Audi A7
hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 755 000 Kč včetně
DPH, výše akontace 526 500 Kč,
3. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 260 000 Kč
poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně
pojištění ve výši 32 303,69 Kč, na pořízení nového vozidla zn. Audi A7
hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 800 000 Kč včetně
DPH, výše akontace 540 000 Kč,
4. dne 24. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 418 200 Kč
poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně
pojištění ve výši 36 211,24 Kč, na pořízení nového vozidla zn. Audi A7
hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 2 026 000 Kč včetně
DPH, výše akontace 607 800 Kč,
ačkoliv věděli, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., vzhledem ke své
špatné finanční situaci nebude schopna hradit měsíční splátky, že nedisponuje
žádnými volnými finančními prostředky, že vozidla nebudou v užívání společnosti
Kroměřížská energetická, a. s., ale že po převzetí od dodavatele budou vozidla
předána třetím osobám; obviněný F. B. po převzetí vozidel, ačkoliv k tomu nebyl
zmocněn, sepsal s obviněným P. H. smlouvy o dlouhodobém pronájmu vozidel a
všechna čtyři vozidla za účasti obviněného P. H. byla předána dalším, dosud
neustanoveným slovensky hovořícím osobám;
obviněný P. H.
v souvislosti se shora popsaným procesem sjednávání a uzavírání výše popsaných
úvěrových smluv obviněnými Ing. M. P. a F. B. sdělil obviněnému F. B. počet a
typ vozidel, která mají být odebrána, od neustanovených osob slovenské
národnosti zajistil poskytnutí finančních prostředků na zaplacení akontací, dne
15. 2. 2012 s obviněným F. B. uzavřel jako zástupce společnosti TF trade, s. r.
o., fiktivní smlouvy o dlouhodobém pronájmu předmětných vozidel a všechna čtyři
vozidla Audi A7 od obviněného F. B. převzal a po 6. 2. 2012 a 24. 2. 2012
předal dalším fyzickým osobám, které je převezly na Slovensko,
ačkoliv věděl, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., vzhledem ke svým
špatným hospodářským výsledkům a nepříznivé finanční situaci nebude schopna
dostát svým závazkům plynoucím z úvěrových smluv a nedisponuje žádnými volnými
finančními prostředky potřebnými k zaplacení akontací a na úhradu měsíčních
splátek a že zakoupená vozidla nebudou v užívání společnosti Kroměřížská
energetická, a. s., ani v užívání společnosti TF trade, s. r. o., jejímž jménem
uzavřel smlouvy o pronájmu, ale že po převzetí od dodavatele budou vozidla
předána třetím osobám,
přičemž poskytnuté úvěry v celkové výši 5 163 200 Kč po převzetí vozidel
obvinění nespláceli, vyjma splátek ve výši 106 545,65 Kč uhrazených obviněným
F. B. dne 27. 4. 2012, předmětná vozidla ani po vypovězení úvěrových smluv a
výzvách k vrácení majiteli nevrátili, čímž společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ:
45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5 – Jinonice, způsobili celkovou škodu ve
výši 5 056 654,40 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění odvolání směřující
proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 To 42/2016, byla odvolání
obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění Ing. M. P., F. B. i P. H.
prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný Ing. M. P. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l
) tr. ř. uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající jak v nesprávném právním posouzení
skutku, tak v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že skutek
popsaný ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje všechny znaky zločinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. To, že
podepsal úvěrové smlouvy a ručitelské prohlášení, neznamená, že spáchal
označený trestný čin. Podle ustálené judikatury sjednávání úvěrové smlouvy
nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření, resp. podpis
úvěrové smlouvy, jelikož proces sjednávání zahrnuje především jednání, které
uzavření takové smlouvy předchází. Z jeho jednání nevyplývá úmysl trestný čin
spáchat, úmysl mu nebyl prokázán. Jestliže byl ochoten se za sjednání úvěrové
smlouvy zavázat svým vlastním majetkem, je zjevné, že transakci plně důvěřoval
a nepochyboval o tom, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., dostojí
svým závazkům a splátky bude řádně hradit. Nebylo prokázáno, že by svým
jednáním získal nějaký majetkový prospěch. Lze přitom jen těžko opodstatnit,
proč by za účelem spáchání trestného činu obětoval vlastní majetek, aniž by z
takového jednání měl jinou výhodu. Z provedeného dokazování nevyplývá, že
úvěrové smlouvy podepsal s úmyslem uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a
tím získat úvěr pro nákup vozidel Audi. Úvěrové smlouvy podepsal s úmyslem
získat úvěr na nákup vozidel Audi pro společnost Kroměřížská energetická, a. s.
Bylo prokázáno, že se společnostmi ŠkoFin, s. r. o., a TOP CENTRUM car, s. r.
o., předmětný úvěr nesjednával, nepředkládal jim žádné podklady potřebné pro
sjednání a s nikým z těchto společností nepřišel do styku. Z titulu své funkce
předsedy představenstva jakožto statutárního orgánu společnosti Kroměřížská
energetická, a. s., úvěrové smlouvy pouze podepsal a zaručil se svým majetkem.
Podepisování smluv tohoto typu nebylo v rámci výkonu funkce předsedy
představenstva ničím výjimečným, v podpisu úvěrových smluv nespatřoval nic
protizákonného a podepsal je v dobré víře, že postupuje v souladu s právním
řádem. Plně důvěřoval spoluobviněnému F. B., jedinému akcionáři, který úvěr
předjednal ve spolupráci se spoluobviněným P. H., s nímž jednal o tom, kolik a
jakých vozidel bude na úvěr odebráno. Nebyl přítomen sjednávání úvěrové
smlouvy, a nemohl tak uvést žádné nepravdivé údaje. Soudy výrazným způsobem
rozšířily trestní odpovědnost a výklad toho, kdo se dopouští úvěrového podvodu.
6. Závěr soudu, že se se spoluobviněnými domluvil na tom, že na úvěr budou
koupena vozidla Audi, která budou předána dalším osobám na Slovensko, a že úvěr
nebude splácen, není podložen žádným důkazem. O to méně je pak podložen závěr,
že se na protiprávním jednání úmyslně podílel, nebo že je dokonce sám
inicioval. K takovému jednání neměl žádný racionální důvod, o úmyslech
spoluobviněných F. B. a P. H. nevěděl. Pouze spoluobviněný F. B. zkresloval
hospodářské výsledky společnosti a pouze on tyto zkreslené výsledky předložil
při sjednávání úvěru. V důsledku jeho jednání se obviněný jako ručitel dostal
do tíživé životní situace, kdy veškeré pohledávky za společností Kroměřížská
energetická, a. s., plynoucí z předmětných úvěrových smluv šly za ním. Z
podvodného jednání spoluobviněného F. B. neměl žádný majetkový či jiný
prospěch, naopak byl vystaven exekučnímu řízení. Nebyl přítomen u předání
vozidel Audi. U toho byl pouze spoluobviněný F. B. s jinou neznámou osobou;
spoluobviněný vozidla přebíral na základě zfalšované plné moci. Předání vozidel
třetím osobám se obviněný rovněž neúčastnil a ani o něm nevěděl. Že splátky
úvěru nejsou řádně spláceny a předmětné automobily není možné najít, se
dozvěděl až poté, co po něm jako po ručiteli začala být pohledávka vymáhána.
Nebylo prokázáno, že při sjednání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel a tím naplnil skutkovou podstatu
trestného činu úvěrového podvodu. Hrubě zkreslené údaje v hospodářských
výsledcích předkládal pouze spoluobviněný F. B. Předjednání úvěrové smlouvy se
obviněný Ing. M. P. neúčastnil, přičemž nebylo postaveno najisto, že by si při
podpisu úvěrové smlouvy byl vědom skutečnosti, že při jejím sjednávání byly
nepravdivé údaje poskytnuty.
7. Brojil i proti výši škody. Škoda uplatněná v trestním řízení neodpovídá
skutečnému stavu. Reálná škoda by měla být snížena o splátky, které uhradil na
základě soudem schváleného smíru, a dále o částky, které byly poškozené
společnosti ŠkoFin vyplaceny v rámci insolvenčního řízení společnosti
Kroměřížská energetická a. s. Vozidla Audi A7, a Audi A7, byla zpeněžena a
společnosti ŠkoFin byla vyplacena částka 1 261 870,77 Kč. Údajným protiprávním
jednáním obviněného tak nemohla být způsobena škoda velkého rozsahu, nýbrž
pouze značná škoda, a skutek, kterým byl uznán vinným, byl tudíž nesprávně
podřazen pod § 211 odst. 6 tr. zákoníku, namísto pod odst. 5 tr. zákoníku.
Uložený trest lze proto považovat za značně nepřiměřený.
8. Poukázal rovněž na absenci potřebné společenské škodlivosti činu. Podpis
úvěrových smluv a ručení osobním majetkem nenaplňuje žádné znaky společenské
škodlivosti, neboť věřitel si obviněného předem prověřil a objektivně zjistil,
že je jako ručitel dostatečně solventní. V dané věci tak není dán důvod pro
užití trestněprávní represe; jedná se maximálně o občanskoprávní spor dvou
subjektů. Není jasné, z čeho soud vyvodil, že obviněný neměl v úmyslu úvěr
splácet, pokud se navíc sám zaručil vlastním majetkem. Výše uvedeným postupem
došlo k porušení zásady ultima ratio. Na uvedenou situaci bylo možné reagovat
prostředky práva civilního. Závěrem vyjádřil rovněž přesvědčení, že došlo k
porušení zásady in dubio pro reo.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil, a to v
rozsahu výroku o vině obviněného, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i na
něj navazující výroky o trestu obviněného a další výroky, které mají ve výroku
o vině obviněného svůj podklad, a rovněž jiná rozhodnutí na zrušenou část
označených rozhodnutí obsahově navazující (návrh na další procesní postup ve
věci neučinil).
10. Obviněný F. B. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že právní posouzení skutku jako
zločinu úvěrového podvodu je nesprávné. Zpochybnil naplnění objektivní i
subjektivní stránky zločinu. Pokud jde o objektivní stránku, odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, a vytkl,
že v řízení bylo nutné prokázat, že omyl prodejce vozidel vyvolaly jím
poskytnuté nepravdivé/hrubě zkreslené údaje, resp. že uvedení nepravdivých/
hrubě zkreslených údajů bylo rozhodující pro to, zda úvěr bude poskytnut či
nikoliv. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jak poškozená ŠkoFIN, s. r. o.,
tak prodejce aut na přiměřené posouzení žádosti o úvěr a k ní doložených
dokumentů rezignovali. Uvedené posouzení bylo natolik nedbalé, že úvěr by byl
poskytnut komukoliv. Předložené dokumenty tak neměly žádný vliv na uvedení v
omyl. Co se týče subjektivní stránky, poznamenal, že nevěděl a ani vědět
nemohl, že přiznání k dani z příjmů, rozvaha atd. jsou nepravdivé/hrubě
zkreslené. Jelikož se domníval, že jsou správné, vyvstává otázka, zda bylo jeho
jednání zahrnuto úmyslem. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a
věc odvolacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný P. H. také odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svědci J.
K., T. K., Ing. M. U. a T. H., zaměstnanci společnosti TOP CENTRUM car, s. r.
o., shodně uvedli, že osobami, které v nákupu vozidel figurovaly, byli
spoluobvinění Ing. M. P. a F. B. a že obviněného poprvé spatřili až u hlavního
líčení. Stejně tomu bylo i v případě svědků Ing. Bc. J. P. a H. M., účetních
působících ve společnosti Kroměřížská energetická, a. s.; svědek Ing. Bc. J. P.
výslovně uvedl, že akontaci vkládal do banky spoluobviněný F. B. Obviněný
vytkl, že závěr, že se jednání popsaného ve výroku o vině dopustil, je opřen
toliko o rozporuplnou, neuspořádanou výpověď svědka L. L., který plně neovládal
český jazyk. Měl za to, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor.
12. Zdůraznil, že mu nemohlo být známo, že společnost Kroměřížská energetická,
a. s., nebude s ohledem na svou finanční situaci schopna hradit měsíční splátky
a že nedisponuje volnými finančními prostředky. Ani s ekonomem, ani s účetní
společnosti nikdy nejednal a neznal její hospodářské výsledky. O celkové
ekonomické situaci neměli přehled ani spoluobvinění Ing. M. P., statutární
orgán společnosti, a F. B., její jediný akcionář. Obviněnému nebylo známo, jaké
doklady spoluobvinění při sjednávání úvěru předkládali, neznal znění úvěrových
smluv ani obchodní podmínky. Nemohl tak vědět, zda společnost Kroměřížská
energetická, a. s., může vozidla dále pronajímat. Nebylo zjištěno, že nabízel
prodej společnosti a že tento prodej podmiňoval odebráním luxusních automobilů,
případně dalšími požadavky. Nebylo zjištěno, že spoluobviněné instruoval k
uzavření úvěru na nákup vozidel a že jim doporučil prodejce vozidel či jim na
ně poskytl kontakt. Nebylo zjištěno, že dal spoluobviněnému F. B. mobilní
telefon nebo SIM kartu.
13. Až po uzavření úvěrových smluv a po převzetí předmětných vozidel
společností Kroměřížská energetická, a. s., jej spoluobviněný F. B. požádal o
zprostředkování dlouhodobého pronájmu vozidel, a to z důvodu, že bylo zahájeno
insolvenční řízení společnosti. Obviněný jeho žádosti vyhověl a jako zástupce
společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel se společností Kroměřížská energetická,
a. s., smlouvu o pronájmu vozidel s tím, že zajistí jejich další pronájem.
Spoluobviněný Ing. M. P. mu posléze doporučil osoby, které měly mít o pronájem
vozidel zájem; tyto osoby se představily jako P. V. a B. K. Nalézací soud
dospěl k závěru, že smlouvy jsou po obsahové stránce nevěrohodné, neboť všechny
čtyři jsou datovány 15. 2. 2012, přičemž poslední vozidlo AUDI A7 odebrala
společnost Kroměřížská energetická, a. s., až dne 24. 2. 2012. Uvedený rozpor
má ale vysvětlení. Dne 23. 2. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení společnosti
Kroměřížská energetická, a. s., a věřitelé byli vyzváni, aby přihlásili své
pohledávky. Aby se vozidla AUDI A7 nestala součástí majetkové podstaty, došlo k
dodatečnému vyhotovení smlouvy o pronájmu vozidel mezi společnostmi Kroměřížská
energetická, a. s., a TF trade, s. r. o., s datem 15. 2. 2012 a k okamžitému
pronájmu vozidel osobám z okruhu známých spoluobviněných Ing. M. P. a F. B. Jak
vyplývá i z výpovědi svědka L. L., tyto osoby po zjištění, že je vedeno
insolvenční řízení, vzaly vozidla do zástavy k zajištění dluhu obviněného F.
B., jediného akcionáře společnosti Kroměřížská energetická, a. s. K uzavření
antedatované smlouvy o pronájmu vozidel tak došlo až pod tlakem zahájeného
insolvenčního řízení. Proto nebyla vozidla společnosti Kroměřížská energetická,
a. s., vydána a nebyly placeny splátky za jejich pronájem. Je přirozené, že pod
hrozbou zahájení insolvenčního řízení byl založen účet na jinou osobu, než byla
Kroměřížská energetická, a. s. V účetní evidenci společnosti je zavedena půjčka
ve výši 1 950 000 Kč poskytnutá spoluobviněnému F. B. Že si spoluobviněný na
složení akontace půjčoval od třetích osob větší částky peněz a zajišťoval je
směnkami vlastními, potvrdil i svědek L. L. První splátky za pronájem vozidel
byly společností TF trade, s. r. o., zaplaceny a spoluobviněný tyto splátky za
společnost Kroměřížská energetická, a. s., zaslal společnosti ŠkoFIN, s. r. o.
Insolvenční správce pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., postupně uspokojuje z výtěžku
prodeje vozidel zn. AUDI.
14. Obviněný namítl, že jeho jednání nemohlo bezprostředně přispět k naplnění
znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu. Uzavření antedatovaných
smluv o pronájmu nebylo v příčinné souvislosti se sjednáváním a poskytnutím
úvěru, a tedy ani se vznikem škody na majetku společnosti ŠkoFIN, s. r. o.
Uvedené smlouvy byly uzavřeny až poté, co byl trestný čin úvěrového podvodu
spáchán. Účastenství přitom přichází v úvahu jen ve stadiu před spácháním činu
nebo v průběhu jeho páchání. Soudy nezjistily správnou výši škody, což
nepříznivě ovlivnilo i hmotněprávní kvalifikaci. Z celkové škody měly být
odečteny další peněžní částky, které spoluobvinění za účelem získání úvěru
vynaložili. Reálná výše škody nepřekročila 5 000 000 Kč a jednání mělo být
kvalifikováno podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud
nevyhověl návrhům na provedení důkazů, kterými by mohla být skutečná výše škody
prokázána, a toto své zamítavé rozhodnutí nezdůvodnil. Jednání popsané ve
skutkové větě výroku o vině neobsahuje vyjádření úmyslu obviněného.
15. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
16. Po uplynutí dovolací lhůty obviněný P. H. rozšířil dovolání o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl
soud, který nebyl náležitě obsazen. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně
umožňoval, aby každý z více než 100 přísedících působících u tohoto soudu byl
libovolně a bez předem stanovených pravidel přidělen do jakéhokoliv trestního
senátu; rozvrh práce nevylučoval sestavování ad hoc senátů. Předseda senátu si
tak mohl vybrat přísedící, kteří akceptovali jeho názory a neodporovali mu.
Učinil návrh shodný jako v předchozím dovolání.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním
uvedl, že námitky obsažené v dovoláních obviněných částečně nelze podřadit pod
žádný ze zákonných dovolacích důvodů a částečně je nepovažoval za důvodné.
18. Existenci tzv. extrémního rozporu neshledal. Podle něj soudy postupovaly v
souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich
rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. i další formální
požadavky. Nedomnívá se, že došlo k odsouzení na podkladě nepoužitelných důkazů
(viz např. vysvětlení vrchního soudu na str. 5 napadeného usnesení) nebo že
svědek L. L. neovládal češtinu; pro takový závěr postrádal jakýkoliv objektivní
podklad. Neshledal ani vadu opomenutých důkazů. Poukázal na str. 4 protokolu o
hlavním líčení ze dne 6. 1. 2016, v němž je uvedeno, že všichni obvinění jsou
bez nových důkazních návrhů. Jestliže nebyly činěny důkazní návrhy, nelze
hovořit o opomenutí důkazů. Soudy měly navíc k závěru o naplnění všech znaků
předmětné trestné činnosti k dispozici celou řadu objektivních, jednoznačných
důkazů. Za této situace, kdy byly veškeré rozhodné okolnosti zjištěny bez
důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné a nijak by
nemohlo přispět k dalšímu objasnění věci. Pokud by tedy byl některý z důkazů
skutečně opomenut, šlo by jen o formální vadu, která by nemohla mít vliv na
správnost rozhodnutí.
19. Co se týče námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., poznamenal, že ze skutkové věty výroku o vině lze dovodit
veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. U
obviněných Ing. M. P. a F. B. je nepochybně naplněn znak sjednávání úvěrové
smlouvy (celkem čtyři smlouvy o úvěru, a uvedení nepravdivých a hrubě
zkreslených údajů (zejména předložením nepravdivého, resp. hrubě zkresleného
přiznání k dani, rozvahy a výkazu zisku a ztrát) za současného způsobení škody
velkého rozsahu (konkrétně 5 056 654,40 Kč); u obviněného P. H. je zřejmé, že
se na trestné činnosti účastnil minimálně jako pomocník, když spáchání
trestného činu v podstatě umožnil, přičemž jeho účast se zdaleka neomezila na
dobu po spáchání deliktu. Pokud jde o výtku stran nesprávného stanovení výše
škody, soudy postupovaly správně, když zohlednily pouze akontaci a první
splátku. K zohlednění dalších plnění není důvod; jedná se již maximálně o
náhradu způsobené škody nemající vliv na právní kvalifikaci. Společenská
škodlivost činu je též nepochybně dána, protože nelze říci, že by čin vykazoval
jakékoliv výjimečné znaky, díky kterým by nedosahoval ani spodní hranice
trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. S ohledem na výši způsobené
škody je tomu spíše naopak, když i vzhledem k dalším okolnostem trestné
činnosti (plánovitost, sofistikovanost, více útoků, zapojení více osob atd.) je
závažnost jednání obviněných spíše vyšší než průměrná. Trestní odpovědnost
obviněných nemůže být vyloučena ani tím, že si poškozená společnost mohla
eventuálně počínat opatrněji. Nelze totiž přehlédnout, že primárním z hlediska
spáchání trestné činnosti bylo počínání obviněných, nikoliv to, že by poškozená
jednala nezodpovědně. Lze si jistě představit větší opatrnost poškozené, avšak
nelze tvrdit, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala trestní
odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti.
20. Důvodnost nepřiznal ani výtce, že ve věci rozhodl soud, který nebyl
náležitě obsazen. Krajský soud v Brně jako soud nalézací byl s ohledem na
povahu projednávané trestné činnosti obsazen řádně, a sice rozhodoval v
tříčlenném senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, přičemž věc napadla
senátu 53 T v souladu s platným rozvrhem práce. Pokud věc napadla zmíněnému
senátu v souladu s tímto rozvrhem, nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného
na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), potažmo
k naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
21. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně
neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obviněný P. H. v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství zopakoval své stěžejní výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů.
Měl za to, že naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu zpochybňuje
oprávněně. Oprávněně naznačuje existenci vnitřních rozporů a nedostatek důkazů
k tomu, aby byl uznán vinným. Důvodně tvrdí, že se nemohl dopustit pomoci,
protože jeho jednání se odehrálo až poté, co trestný čin úvěrového podvodu byl
již spáchán jinými osobami, avšak podmínkou pomoci je, aby k ní došlo před či
při páchání trestného činu, nikoliv však až po něm. Oprávněně zpochybňuje
výpověď svědka L., který zjevně neovládá český jazyk. Uzavřel, že povinnosti
prokázat mu vinu nade vší rozumnou pochybnost, plynoucí z principu presumpce
neviny, nedostál nalézací soud a ani soud odvolací. Trval proto na konečném
návrhu, který učinil v jím podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr.
ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně
neopodstatněná.
24. V této souvislosti je třeba věnovat pozornost podání, které obviněný P. H.
označil jako „doplnění dovolání podaného dne 29. 7. 2016“, jímž „rozšířil“
dovolání již dříve podané s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. na citovaný dovolací důvod o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud však konstatuje, že k uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. došlo ze strany obviněného P. H.
opožděně. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání
dovolání. Změny dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn
činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e tr. ř. Změny
provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim
nepřihlíží. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo
obviněnému P. H. doručeno dne 6. 6. 2016 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr.
Oldřichu Ševčíkovi dne 3. 6. 2016 (č. listu 1164). Lhůta k podání dovolání tak
s ohledem na § 265e odst. 2 tr. ř. a § 60 odst. 2, 3 tr. ř. skončila uplynutím
dne 8. 8. 2016. Z obsahu posuzovaného trestního spisu se podává, že dovolání
obviněného P. H., datované dnem 29. 7. 2016, v němž dovolatel uplatnil dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo doručeno osobně na
podatelnu Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) dne 29. 7. 2016 (č.
listu 1222) a doplnění dovolání obviněného P. H., datované dnem 6. 8. 2016, v
němž dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř., bylo dáno na poštu dne 9. 8. 2016 (č. listu 1243), která ji Krajskému soudu
v Brně doručila dne 10. 8. 2016 (č. listu 1237). Jelikož, jak výše naznačeno,
pro obviněného P. H. dovolací lhůta uplynula dne 8. 8. 2016, nebylo zmíněné
doplnění dovolání, jež bylo dáno na poštu dne 9. 8. 2016, podáno včas. K
rozšíření dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto
Nejvyšší soud neměl důvod relevantně přihlížet (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
25. Dodává nicméně, že podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu
neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
soudech a soudcích“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto
senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících,
přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud
senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který
nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době
rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17? 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh.
tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovanému ustanovení).
Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem
a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících,
ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli
povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu
(totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce).
26. Jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci
a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na
zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž
platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon o soudech a soudcích,
který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu
projednány a rozhodnuty, v § 41 až § 45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh
práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou
radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§ 41 zákona o soudech
a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící
senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní
tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních
odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudu a soudcích].
27. Obecné soudy, jakož i Ústavní soud se ve své judikatuře již zabývaly
porovnáním zákonných institutů soudce a přísedících a požadavky na úpravu
přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ze
dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, ze
dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014, či ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5
Tdo 829/2015, aj.). Ústavní soud v rámci obecných východisek sice vyslovil, že
základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící, a lze je vyvodit ze
zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné
podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také
stejné postavení - jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky
na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Je třeba rozlišovat
rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem
na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo,
přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v
pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy
ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny
toliko na rozhodování. Z těchto důvodů shledal zákonné požadavky na rozvrh
práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými
než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k
rozvrhu práce a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli
rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Zohlednit je třeba v daných souvislostech i praktickou stránku věci. Přísedící
jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových,
pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby
nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není
prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či
jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla
úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro
účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně
docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s
dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud
přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více
měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého
zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních
přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud
opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem.
Není
tedy bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým
obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval
nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení
vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce
či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, přiměřeně také usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).
28. Nejvyšší soud si i přes zásadní zjištění uvedená pod bodem 24. tohoto
usnesení vyžádal vyjádření předsedy senátu nalézacího soudu Mgr. Daniela Plška
ke způsobu či pravidlům, jakými byl veden postup při sestavování senátu v
předmětné věci. Toto vyjádření bylo následně zasláno k případné reakci obhájci
obviněného JUDr. Jiřímu Šabatovi i Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Předseda
senátu soudu prvního stupně sdělil, že v roce 2015 (jakož i nyní) obsahoval
seznam přísedících senátu 53 T celkem 13 jmen. Z toho přísedících příslušných
ke každému senátu jsou sestavovány konkrétní soudní senáty na projednání
konkrétních věcí. Jako předseda senátu dbá na to, aby byli jednotliví přísedící
pokud možno rovnoměrně vytěžováni, a to s ohledem na rozsah projednávaných věcí
i osobní možnosti jednotlivých přísedících.
29. Je tak zjevné, že se jedná o situaci již řešenou jak Nejvyšším soudem
(usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014), tak Ústavním soudem
(nález ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15) a není žádný rozumný důvod
odchýlit se od závěrů učiněných oběma soudy. I vyjádření předsedy senátu soudu
prvního stupně Mgr. Daniela Plška dokládá, že přísedící k projednání věci
dovolatelů nebyli vybíráni nahodile, ale podle předem daných pravidel z
interního seznamu přísedících působících v senátu, jemuž Mgr. Daniel Plšek
předsedal. Krajský soud měl i přes jisté formální nedostatky pevný vnitřní
systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, podle něhož bylo v
jednotlivých odděleních postupováno, nikoliv systém nahodilý a účelový. V roce
2015 v senátu 53 T působili přísedící nikoliv z celého seznamu všech
přísedících z přílohy k rozvrhu práce (uveřejněného na webových stránkách
soudu), nýbrž pouze celkem 13 přísedících, přičemž snahou předsedy senátu bylo
rovnoměrné zapojení všech daných přísedících do rozhodovací činnosti daného
senátu. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 53 T přísedícími
ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený
nezákonnými přísedícími.
IV. Důvodnost dovolání
30. Všichni dovolatelé odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., obviněný Ing. M. P. uplatnil též dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného Ing. M. P.
(jakož i obviněných F. B. a P. H.) bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na
jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému
usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný Ing. M. P. odkázal na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
34. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal.
35. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS
362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě
povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,
jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost
soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých
nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného
lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
36. Obviněný P. H. vytkl, že odvolací soud nevyhověl návrhům na provedení
důkazů, kterými by mohla být prokázána skutečná výše způsobené škody. Nejvyšší
soud této výtce nepřisvědčil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 5.
2016, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněných (srov. č. listu
1146), a ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání (srov. č. listu 1149)
vyplývá, že obvinění v rámci odvolacího řízení nečinili žádné důkazní návrhy
vztahující se k prokázání výše způsobené škody. Obviněný Ing. M. P. navrhl
doplnit dokazování o čtení dohod o narovnání uzavřených mezi ním a společností
ŠkoFIN, s. r. o., obviněný F. B. nevznesl žádný důkazní návrh a obviněný P. H.
navrhl vyslechnout svědka P. S. ze společnosti Kroměřížská energetická, a. s.,
který podle něj mohl osvětlit jeho úlohu v celém obchodním vztahu. Odvolací
soud vyhověl důkaznímu návrhu obviněného Ing. M. P. a jím předložené listiny
přečetl. Důkazní návrh obviněného P. H. pak usnesením zamítl, neboť jej jednak
nepovažoval za potřebný pro své rozhodnutí a jednak naznal, že se jedná o důkaz
těžko proveditelný s ohledem na to, že pobyt svědka není znám a svědek je v
pátrání. Vzhledem k naznačeným skutečnostem je proto zjevné, že námitka
dovolatele stran existence vady spočívající v opomenutí důkazů je naprosto
neopodstatněná.
37. Dále je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému,
natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Obvinění jsou z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v
rozsudku nalézacího soudu usvědčováni výpověďmi svědků J. K. (č. listu 1026 až
1029), Ing. Bc. J. P. (č. listu 1029 až 1036), H. M. (č. listu 1036 až 1038),
T. H. (č. listu 1051, 1052), T. K. (č. listu 1053 až 1055), Ing. M. U. (č. listu 1056 až 1059) a L. L. (č. listu 1059 až 1072) a listinnými důkazy,
především smlouvami o úvěru a související dokumentací (č. listu 8 až 58),
smlouvami o nájmu dopravního prostředku a předávacími protokoly (č. listu 59 až
70), přehledy přijatých plateb (č. listu 80 až 83), e-mailovou korespondencí
mezi obviněnými F. B. a P. H. (č. listu 226, 227), pokladními složenkami (č. listu 228, 229), e-mailovou korespondencí mezi obviněným F. B. a svědkem J. K. (č. listu 366 až 369), rozvahou, výkazem zisku a ztráty a přiznáním k dani z
příjmů právnických osob předloženými obviněným F. B. (č. listu 396, 397, 400 a
násl.), skutečným přiznáním k dani z příjmů právnických osob, rozvahou a
výkazem zisků a ztrát (č. listu 448 a násl.), sdělením TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpisem z účtu (č. listu 621, 622, 623), sdělením TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpisem z účtu (č. listu 627, 628, 629) a sdělením Komerční banky (č. listu 634). K dílčím námitkám obviněných, jimiž rozporují správnost skutkových
zjištění, lze jen pro úplnost dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů (str. 20 až 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 a 7 usnesení odvolacího
soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů
důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně
zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění
rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se
vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Pravidlo „in dubio pro
reo“, jehož uplatnění se výslovně domáhal obviněný Ing. M. P., je namístě
použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v
podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání
trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn nepřímých důkazů však tvořil
logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe
navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny
okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených
trestných činů a usvědčují z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně
vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí
č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy
nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů,
samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny či
obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
38. V projednávané věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu,
obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou
otázkou, zda obvinění Ing. M. P. a F. B. svým jednáním popsaným ve skutkové
větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnili jak po stránce
objektivní, tak i subjektivní znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zda obviněný P. H. svým
jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu
naplnil znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku na tomto zločinu, a to zejména jeho subjektivní stránku.
39. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li
takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
40. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání
úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové
smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec
neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o
některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání
úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně
informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy
nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o
skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí
peněžních prostředků. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v
omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného
věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků
dlužníkovi. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel
skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však
pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o
způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby [§ 211 odst. 4,
odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. K trestní odpovědnosti za
trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného
činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak
majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k
takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Pachatelem při
sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy nebo
i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či i
zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje.
41. Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném
činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání
trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním
poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí
nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
42. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k
naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám
tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném
činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním
zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník
podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo
jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a
spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
43. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli)
spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před
spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného
činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se
pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření
prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně
apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání
poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za
psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve
vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v
předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též
dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost
provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána
i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu § 112 tr.
zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
44. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že
– pokud jde o obviněné Ing. M. P. a F. B.– soud považoval za naplněné znaky
zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku,
které spočívají v tom, že obvinění při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli
nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobili tímto činem škodu velkého
rozsahu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se také
podává, že – pokud jde o obviněného P. H.– soud považoval za naplněné znaky
účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, které
spočívají v tom, že obviněný umožnil jinému spáchání trestného činu, zejména
opatřením prostředků, tak, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl
nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a způsobil tímto činem škodu velkého
rozsahu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině
v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují znaky zločinu úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a rovněž znaky účastenství
ve formě pomoci na tomto zločinu, v tomto ohledu nelze soudu nižšího stupně
ničeho vytknout.
45. Spoluobvinění Ing. M. P., předseda představenstva společnosti Kroměřížská
energetická, a. s., a F. B., jediný akcionář této společnosti, sjednali pro
uvedenou společnost úvěry určené na nákup luxusních osobních motorových vozidel
zn. AUDI. Oba dva se účastnili jak procesu předcházejícího podpisu úvěrových
smluv, tak samotného uzavření těchto smluv; oba vyvíjeli úsilí vedoucí k
získání předmětných vozidel. Z výpovědi svědka J. K., zaměstnance (vedoucího
prodeje) společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., která jako prodejce vozidel
zprostředkovala u společnosti ŠkoFIN, s. r. o., financování těchto vozidel,
vyplývá, že s oběma obviněnými bylo jednáno ohledně nákupu vozidel, uzavření
objednávky i smluv o financování, a to jak telefonicky, tak e-mailem. Z
výpovědi Ing. M. U., další zaměstnankyně společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o.,
se podává, že při podpisu úvěrových smluv byl přítomen nejen obviněný Ing. M.
P., jenž úvěrové smlouvy z titulu předsedy představenstva společnosti
Kroměřížská energetická, a. s., podepisoval, nýbrž i obviněný F. B.
46. Při popsaném sjednávání úvěrové smlouvy, resp. úvěrových smluv, uvedli
jmenovaní obvinění nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Obviněný F. B., který
podle výpovědí svědků T. H. a T. K., zaměstnanců TOP CENTRUM car, s. r. o.,
působil jako „ten hlavní“ – jako osoba při uzavírání obchodu výrazněji se
angažující, zaslal na e-mailovou adresu svědka J. K., zmíněného vedoucího
prodeje společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., jenž měl prodej předmětných
vozidel na starosti a jenž v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv v
podstatě reprezentoval jak společnost TOP CENTRUM car, s. r. o., tak společnost
ŠkoFIN, s. r. o., přiznání k dani z příjmů právnických osob, rozvahu a výkaz
zisku a ztráty společnosti Kroměřížská energetická, a. s., neodpovídající
skutečnosti (srov. č. listu 396, 397, 400 a násl.). Tyto dokumenty, jimiž měla
být prokázána údajná bonita společnosti Kroměřížská energetická, a. s.,
obsahovaly údaje, jež byly v rozporu s údaji uvedenými v dokumentech
vyhotovených ekonomickým oddělením této společnosti na základě reálných
hospodářských výsledků společnosti (srov. č. listu 448 a násl.). Dokumenty
zaslané na e-mailovou adresu svědka J. K. obsahovaly jednak údaje
nekorespondující se skutečným stavem věci a jednak údaje mylně informující o
podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrových smluv.
47. Obviněný Ing. M. P. o tom, že jsou předkládány zfalšované dokumenty,
jednoznačně věděl. Jako předseda představenstva společnosti Kroměřížská
energetická, a. s., musel znát hospodářské výsledky společnosti a musel být
obeznámen s tím, že situace je natolik špatná, že společnost na úvěr na nákup
čtyř luxusních osobních motorových vozidel zn. AUDI nedosáhne na základě
předložení jejích reálných hospodářských výsledků. Navíc, jak výše naznačeno,
při sjednávání úvěru jednal s obviněným F. B. po celou dobu ve shodě, tudíž byl
o jeho veškerých krocích podrobně informován. Oba obvinění čin spáchali jako
spolupachatelé, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se
všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994,
č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě je tudíž bez
významu, že sám obviněný Ing. M. P. nepravdivé a hrubě zkreslené dokumenty na
e-mail svědka J. K. nezasílal.
48. Jednání, jehož se obvinění Ing. M. P. a F. B. dopustili, bylo jednáním
úmyslným. Jestliže jako osoby reprezentující společnost Kroměřížská
energetická, a. s., sjednali pro tuto společnost na základě předložení jejích
zfalšovaných hospodářských výsledků úvěry na nákup luxusních osobních
motorových vozidel, a to přesto, že věděli, že se společnost nachází v natolik
špatné ekonomické situaci, že závazkům plynoucím z těchto úvěrových smluv
nebude schopna dostát a poskytnutý úvěr nebude schopna splácet, a bezprostředně
po odebrání vozidel tato předali třetím osobám, je zjevné, že zájem na ochraně
cizího majetku chtěli porušit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
49. Obvinění Ing. M. P. a F. B. tím, že při sjednávání úvěrových smluv uvedli
nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, způsobili společnosti ŠkoFIN, s. r. o.,
škodu ve výši 5 056 654,40 Kč, tj. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst.
1 tr. zákoníku. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů
stran výše způsobené škody a poukazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich
rozhodnutí (srov. str. 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 usnesení odvolacího
soudu). V krátkosti nicméně dodává, že při stanovení výše škody byly správně
zohledněny pouze akontace a první splátky úvěru; jedině ty byly z hlediska
určení výše škody relevantní. Škoda se chápe jako újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného. Obvinění přitom tím, že si na úvěr odebrali
luxusní motorová vozidla, tato předali třetím osobám, úvěr nespláceli a vozidla
ani po vypovězení úvěrových smluv a výzvách k vrácení nevrátili, způsobili
ŠkoFIN, s. r. o., jež jim úvěr na nákup těchto vozidel poskytla, újmu, která
nastala v její majetkové sféře, a to újmu odpovídající hodnotě odebraných
vozidel. Pořizovací hodnota všech čtyř vozidel AUDI A 7 činila celkem 7 376 000
Kč (srov. smlouvy o úvěru na č. listu 8, 18, 32 a 46). Z uvedené částky však
nutno odečíst částku odpovídající uhrazeným akontacím, tj. celkem 2 212 800 Kč
(srov. sdělení TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpis z účtu na č. listu 621, 622,
623), a rovněž částku odpovídající uhrazeným splátkám úvěru, tj. celkem 106
545,65 Kč (srov. přehledy přijatých plateb na č. listu 80 až 83). Skutečná výše
škody způsobené jednáním obviněných proto činila 5 056 654,40 Kč. Neobstojí
proto námitka obviněného Ing. M. P., že činem byla způsobena toliko značná
škoda, měl být posouzen podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a že mu v
důsledku chybné, přísnější právní kvalifikace byl uložen značně nepřiměřený
trest.
50. Obviněný P. H. k naplnění znaků zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bezprostředně přispěl. Obviněným Ing. M. P. a
F. B. spáchání činu úmyslně umožnil, a to zejména opatřením prostředků.
Obviněný P. H. byl se spoluobviněnými domluven na tom, že jménem společnosti
Kroměřížská energetická, a. s., odeberou na úvěr luxusní motorová vozidla, tato
předají třetím osobám a úvěr nebudou splácet. O tom svědčí nejen výpověď svědka
L. L., jejíž věrohodnost nesnižuje ani její případná formální neuspořádanost
(obviněným P. H. tvrzená okolnost, že svědek neovládá česky jazyk, nebyla
podložena žádným relevantním zjištěním), ale i e-mailová korespondence mezi
obviněnými P. H. a F. B. (srov. č. listu 226, 227) a rovněž skutečnost, že na
bankovní účet obviněného P. H. byla vrácena původní nižší akontace uhrazená
obviněným F. B. (srov. výpis z účtu na č. listu 628, 629 a sdělení Komerční
banky na č. listu 634) a že obvinění P. H. a F. B. uzavřeli smlouvy o nájmu
dopravního prostředku, jejichž předmětem byla vozidla odebraná na úvěr (srov.
č. listu 59 až 70). Byť se obviněný P. H. na sjednávání úvěrové smlouvy, při
němž byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, přímo nepodílel, na
jednání obviněných vědomě participoval, neboť obviněnému F. B., který po celou
dobu jednal ve shodě s obviněným Ing. M. P., zaslal na jeho e-mail specifikaci
vozidel, jež měla být podle předchozí domluvy mezi obviněnými odebrána na úvěr,
pro účely uhrazení akontací zajistil finanční prostředky a následně si vozidla
na základě údajných smluv o nájmu dopravního prostředku, jež jako jednatel
společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel se společností Kroměřížská energetická,
a. s., reprezentovanou obviněným F. B., od obviněného F. B. převzal a posléze
je předal třetím osobám. Obviněný P. H. věděl o úmyslu obviněných Ing. M. P. a
F. B. sjednat pomocí zfalšovaných dokumentů úvěr (který nehodlali splácet),
prostřednictvím nějž získají luxusní motorová vozidla, jež posléze předají
třetím osobám, a zejména opatřením finančních prostředků na zaplacení akontací
sám jednal tak, aby byl tento jemu známý úmysl obviněných uskutečněn. Skutková
zjištění soudů tak vyvracejí také argumentaci tohoto dovolatele, že jeho
jednání se odehrálo až poté, co byl trestný čin úvěrového podvodu již spáchán
jinými osobami.
51. Povaha jednání obviněného P. H., konkrétní forma jeho participace na
trestném činu spoluobviněných Ing. M. P. a F. B. zevrubně popsaná v tzv.
skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu taktéž nevzbuzuje žádné důvodné
pochybnosti o existenci zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Obviněný, ač věděl, v jaké nepříznivé hospodářské
situaci se společnost Kroměřížská energetická, a. s., nachází, že v důsledku
toho nebude schopna plnit závazky plynoucí z úvěrových smluv, že úvěrem získaná
vozidla nebudou v užívání ani této společnosti, ani společnosti TF trade, s. r.
o., s níž byly uzavřeny smlouvy o pronájmu, ale budou předána třetím osobám, v
souvislosti s procesem sjednávání a uzavírání inkriminovaných úvěrových smluv
spoluobviněnými sdělil obviněnému F. B. počet a typ vozidel, která mají být
odebrána, od neustanovených osob slovenské národnosti zajistil poskytnutí
finančních prostředků na zaplacení akontací, s obviněným F. B. jako zástupce
společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel fiktivní smlouvy o dlouhodobém pronájmu
vozidel a všechna vozidla od spoluobviněného F. B. převzal a předal dalším
osobám, které je převezly na Slovensko, přičemž poskytnuté úvěry po převzetí
vozidel obvinění nespláceli, předmětná vozidla ani po vypovězení úvěrových
smluv a výzvách k vrácení majiteli nevrátili, čímž způsobili společnosti
ŠkoFIN, s. r. o., celkovou škodu 5 056 654,40 Kč. Obviněný P. H. tedy – stejně
jako spoluobvinění Ing. M. P. a F. B.– chtěl způsobem uvedeným v trestním
zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem.
52. Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. P., podle níž podpis úvěrových smluv
a ručení osobním majetkem nenaplňuje znaky společenské škodlivosti, je vhodné v
obecné rovině připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
53. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně
uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
54. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
55. Jednání obviněného Ing. M. P., který spolu s obviněným F. B. při sjednávání
úvěrových smluv na nákup luxusních osobních motorových vozidel v hodnotě
přesahující 7 000 000 Kč předložil za účelem získání úvěru zfalšované
hospodářské výsledky společnosti, již zastupoval, a v souladu s předchozí
dohodou obviněných vozidla předal třetím osobám a úvěr nesplácel, nutno označit
za zcela typický, běžný případ zločinu úvěrového podvodu. S ohledem na to, že
popsané jednání nebylo žádnou spontánní akcí, nýbrž vykazovalo znaky předem
pečlivě naplánovaného a poměrně rozsáhlého komplotu, v němž se vyjma obviněných
angažovaly i další dosud neustanovené osoby, a se zřetelem na výši způsobené
škody a na zavinění ve formě přímého úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro
nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro úplnost dovolací soud
ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jakož
i závěry nalézacího soudu (viz str. 24 rozsudku) poznamenává, že jakkoliv si
lze představit vyšší míru opatrnosti a obezřetnosti poškozené, nelze z toho
vyvozovat závěr, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala
trestní odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti.
56. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání byla dílem podána z jiných důvodů,
než jaké činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně
uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn
nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. a dovolání obviněných jsou jako celek zjevně
neopodstatněná. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
57. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. H., aby předseda senátu
před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání
takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému
postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s
příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro
případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu