8 Tdo 130/2025

8 Tdo 130/2025-855

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného Otakara Kurucze proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 31 To 172/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 23/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Otakara Kurucze odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 5 T 23/2023, byl obviněný Otakar Kurucz uznán vinným v bodě 1) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 21 odst. 1 k § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 31 To 172/2024, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Z dovolání obviněného

3. Prostřednictvím obhájce obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal nedostatečně provedené dokazování, protože soudy neprovedly jím navrhované důkazy a nevysvětlily, proč tak postupovaly, a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu poukázal na zásady týkající se tzv. opomenutých důkazů.

4. K bodu 1) namítal, že soudy nesprávně posoudily jeho obhajobu, že nepoškodil žádnou cizí věc, ale postupoval v souladu s pokynem a ujednáním, že má předmět nájmu uvést do původního stavu, k bodu 2) a 3) tvrdil, že při plnění smluvně převzaté povinnosti z pronajatého areálu jen odvezl věci patřící jiným společnostem. Podle soudu šlo o nedůvodnou obhajobu, neboť vycházely z nedostatečně provedených a izolovaně zhodnocených důkazů bez zřetele k předchozím ekonomickým vztahům. Zmínil, že mezi společnostmi, ve kterých působil, a poškozenou probíhalo několik občanskoprávních sporů, Město XY s ním však nekomunikovalo. Jeho přičiněním došlo ke zhodnocení předmětné stavby v době, kdy byly z jeho strany úpravy provedeny, hodnota tohoto majetku se zvýšila, což znamenalo pro Město XY nepeněžní plnění, které by mělo být zaznamenáno v příjmech města, navýšení majetku by měla být shodná s tvrzením znalce Ing. Jiřího Malce. Vytýkal nedostatky ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, odvětví cen a odhadů, zpracovaném znalcem Ing. Jiřím Malcem, a to s poukazem na vyjádření, které bylo zpracováno znalcem Ing. Morávkem, kterého oslovil obviněný, jenž uvedl několik podle něj problematických závěrů, v nichž se se zpracovaným znaleckým posudkem neztotožnil.

5. Poukázal na nedostatečné zvážení zásady subsidiarity trestní represe, protože podstata trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, vychází ze vzájemných ekonomických vztahů společností obviněného a Městem XY, které byly řešeny v rámci probíhajících civilních řízení, což však orgány činné v trestním řízení nebraly do úvahy a nereagovaly dostatečně ani na to, že když na místo dorazila Policie České republiky a ověřila od obviněného převzaté písemné podklady, nebránila v započaté činnosti nerušeně pokračovat. Navíc poukázal i na to, že pokud demontoval věci, které před tím zaplatil, šlo o jeho věci, a tudíž jeho vnitřní postoj z hlediska subjektivní stránky vylučuje úmyslné zavinění.

6. U bodů 2) a 3) jsou podle obviněného skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. U činu pod bodem 2) bylo třeba se zabývat tím, kdo objednal odvoz předmětných stavebních buněk, a nebylo podstatné, kdo zavíral a otevíral dveře. Nebylo totiž zjištěno, kdo za společnost Automotive Construction Group, s. r. o. tuto objednávku učinil, když je jasné pouze to, že stavební buňky neměly být pojaty do exekučního soupisu, protože patřily třetí osobě. Soudy se nemohly ohledně této skutečnosti opírat o výpověď svědka P. Ch., protože ten uvedl, že neví, kdo odvoz buněk objednal. Ani svědek M. D. k této skutečnosti nic neuvedl a M. S. sdělil, že si myslel, že techniku objednal ten vlastník, který měl zájem to odvézt. Při respektování zásady in dubio pro reo proto nemohl být učiněn závěr o vině obviněného.

7. Skutek 3) byl podle obviněného též nedostatečně objasněn, protože patřil společnosti jeho syna Otakara Kuruzce ml., a on byl tím, kdo jeho odvoz, který obviněný zprostředkoval, objednal. K objednávce za společnost Drive trade, s. r. o. se výslovně přihlásil svědek Otakar Kurucz ml., jak doložil i svědek D. K., jenž přepravu realizoval.

8. Podle obviněného výsledky dokazování, jak je vzaly soudy za prokázané, neodpovídají tomu, co uvedení svědci vypovídali, ale bylo doloženo, že stavební buňky a vysokozdvižný vozík nepatřily společnostem obviněného, a tedy neměl zájem na jejich odvozu. Z těchto důvodů obviněný pochybuje o správnosti provedeného dokazování, v němž nebyl respektován princip in dubio pro reo.

9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že obviněný v dovolání uvedené námitky vznáší opakovaně a soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což může být důvodem pro závěr o neopodstatněnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, nebo ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

11. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenula, že tento důvod neslouží k bezbřehému přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a že mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou i námitky o skutkových zjištěních soudu a požadavek na jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou obviněný prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. Proto není naplněn výhradami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o konkrétní kategorii nejtěžších vad důkazního řízení v tomto důvodu vymezenou, odpovídající tzv. extrémnímu nesouladu. S ohledem na tato pravidla shledala, že námitky obviněného korespondují s první a třetí alternativou uvedeného dovolacího důvodu.

12. Neshledala existenci údajného rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazy, protože ze shromážděných důkazů, zejména nájemní smlouvy, exekučního titulu a exekučních příkazů, fotografií, svědeckých výpovědí, kamerových záznamů a dalších je zřejmé, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, a děj neodpovídá verzi obviněného. Soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě shromážděných a provedených důkazů. Nezjistila ani nedůvodně neprovedené nebo tzv. opomenuté důkazy s ohledem na specificky navržený znalecký posudek, který měl zpochybnit závěry v řízení provedeného znaleckého posudku, a také na nevyžádané účetní záznamy poškozené, jež měly prokázat zhodnocení budovy, nikoli její poničení.

13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že bylo prokázáno, že právě obviněný byl objednatelem služeb demontáže objektů, jež tvořily součást budovy, a byly tudíž ve vlastnictví poškozené pronajímatelky, přičemž touto činností způsobil neopravitelné poškození celé stavby, která je v současnosti v havarijním stavu (skutek 1). Demontáž (bod 2) pod svým dozorem nepopírá ani on sám, toliko poukazuje na to, že demontované věci pro něj nebyly věci cizí, protože byl jejich vlastníkem, a proto měl nárok je z budovy odvézt. Tento argument neobstojí, jelikož uvedené věci se v budově nacházely (s výjimkou šesti oken, které skutečně namontoval), a soud prvního stupně v bodě 28. vysvětlil, že ani ta okna, která obviněný sám do budovy vestavěl, nemohl demontovat. Některá okna však byla umístěna společností Autokov-OK, s. r. o. ještě před počátkem jím uzavřené nájemní smlouvy, tj. před rokem 2014. Již z logiky věci mu tedy předměty nepatřily a nemohl je odstranit bez protiprávního jednání. Z uzavřené nájemní smlouvy také vyplývá, že investice do budovy učiněné nájemcem (např. šest oken, které se staly součástí budovy), není pronajímatel povinen zpětně kompenzovat. Z toho vyplývá, že obviněný jednal v úmyslném rozporu jak s nájemní smlouvou, tak i s exekučními příkazy a exekučním titulem. Proto státní zástupkyně dospěla k závěru, že právní kvalifikace, ke které nalézací soud dospěl, je správná.

14. Po zvážení shora uvedených skutečností navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Důvody dovolání

16. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

17. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami se může opírat pouze o konkrétní důvody označené § 265b tr. ř. odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. a každý důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů, může se v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání.

18. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda vznesené argumenty jsou důvodné.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

22. Obviněný na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatečné dokazování a neúplné odůvodnění výsledků provedeného dokazování, a to jednak pro neprovedení jím požadovaného důkazu, a jednak proto, že soudy důkazy, které provedly, vadně hodnotily a dovodily z nich nesprávné závěry o tom, že postupoval protizákonně, a rovněž při nesprávnosti podle něj provedeného dokazování shledával porušení principu in dubio pro reo, což jsou výhrady, které se dotýkají svým obsahem rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, jimiž byl obviněný uznán vinným. Předmětnými výhradami obviněný poukazoval na to, že skutková zjištění u každého z přečinů (pokusu) v bodech 1), 2), 3) jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v bodě 1) nebyl nedůvodně proveden jím navrhovaný podstatný důkaz. Způsob, jakým obviněný tyto výhrady uplatnil, koresponduje, jak již zmínila i státní zástupkyně, s obecným vymezením předmětného důvodu v první a třetí alternativě. Požadavkem na doplnění znaleckého posudku z oboru ekonomiky navrhovaným vlastním posudkem, chtěl obviněný prokázat jinou výši škody, která je u § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnou skutečností, a když tvrdil, že soudy vadně hodnotily důkazy, poukazoval tím na nedostatečné objasnění zejména povahy věcí, které podle něj neměly být zahrnuty do soupisu exekuce, což v širších souvislostech lze považovat za požadavek na objasnění rozhodné skutečnosti ve smyslu § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou takto vznesené námitky důvodné.

VI. K námitkám obviněného

a) ke skutku pod bodem 1)

23. Obviněný čin v bodě 1) zkráceně spáchal tak, že dne 7. 3. 2022 v 8:15 hodin v XY jako zástupce statutárního orgánu obchodní společnosti Demo Solution Group, s. r. o., IČ: 247 59 708 (dále společnost „Demo“), který věděl, že dne 8. 3. 2022 bude na předmětném místě probíhat nařízená exekuce vyklizením pod sp. zn. 131 EX 4593/21, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Liberec Mgr. Petrem Polanským, na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 18 C 417/2020-33, ze dne 23. 4. 2021, vykonatelného dne 21. 9. 2021, kterým byla společnosti Demo uložena povinnost vyklidit část pozemku, jehož součástí je stavba – budova s č. p. XY, tvořící předmět nájmu podle smlouvy o pronájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne 5. 11. 2014 uzavřené mezi společností TEPLO Hodkovice n. M., spol. s r. o. (dále „společnost Teplo“), jako pronajímatelem a společností Demo jako nájemcem, nařídil L. P. a F. P., které si na tuto činnost najal, aby z této budovy demontovali 14 ks plastových oken a 1 vstupní dveře, 2 ks ocelových překladů – traverz nad otvory pro vjezdová vrata, a vyřezali celkem 10 ks ocelových nosníků stropní konstrukce, čímž došlo k poškození pláště budovy a stropní konstrukce, k průhybu stropní konstrukce, v obvyklé hodnotě nákladů na uvedení objektu haly do původního stavu před poškozením ve výši 327.000 Kč, ke škodě společnosti Teplo.

24. Vzhledem k tomu, že vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, je třeba zmínit, že obdobné námitky uplatňoval i v řízení před soudem prvního i druhého stupně a brojil proti stejným skutečnostem, na něž soud prvního stupně reagoval zejména v bodě 26., kde se obhajobou obviněného směřující proti závěrům týkajícím se jeho viny u činu pod bodem 1) zabýval. Vycházel pro své závěry z výsledků provedeného dokazování, jak je zanesl a popsal v bodech 3., 4., 6., 11., 12., 14., 15., 21. rozsudku. V bodě 22. shrnul listinné důkazy, které se této trestné činnosti týkaly. Zabýval se tím, že obviněný popíral spáchání přečinu poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve shodě s výhradami v dovolání poukazoval na oprávněnost svého jednání, neboť budovu neznehodnotil, ale naopak tím, jak ji stavebně upravil, ji vylepšil. Pokud si z ní vzal již zabudované věci, pak šlo o věci, které mu patřily, a tedy nešlo o cizí věc.

25. Soud prvního stupně v reakci na tuto obhajobu obviněného prováděl dokazování, kterým uvedená tvrzení vyloučil. Zejména objasňoval situaci, v jaké se předmětná budova nacházela v době před tím, než se dostala do pronájmu společností ovládaných obviněným, tzn. nejprve společnosti Demekov OK, s. r. o, později společnosti Demo, a z výsledků provedeného dokazování shledal, že kromě šesti oken, která byla do budovy zabudována již v době pronájmu jeho společností, byly stavební úpravy spočívající v jejich montáži realizovány na základě stavebního povolení uděleného společnosti Autokov-OK, s. r. o., tedy ještě před tím, než nájemní vztah byl uzavřen se společností obviněného. Šest oken bylo namontováno až v roce 2015 společností Demokov OK, s. r. o. Soud prvního stupně tudíž ověřil, že tato okna byla do budovy instalována obviněným. Ani tato skutečnost jej však neopravňovala k tomu, aby je po skončení nájmu z budovy opět vyjmul. Přičemž v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňoval, že stavební prvky byly jím najatými osobami, případně i jím demontovány s tím, že demontáž organizoval (srov. bod 26. rozsudku).

26. Znaleckým posudkem Ing. Jiřího Malce, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializací oceňování stavebních prací, položkové rozpočty, kalkulace (č. l. 427 a násl.) byla objasňována i výše způsobené škody tím, že znalec stanovil obvyklou cenu demontovaných plastových oken, dveří, překladů nad vjezdovými vraty ke dni jejich demontáže, tj. 7. 3. 2022, a určil škodu částkou 206.378 Kč. Současně stanovil na 327.000 Kč výši nákladů nutnou na uvedení této nemovitosti do původního stavu. Do této ceny nebyly zahrnuty náklady na opravu stropní konstrukce, které by si vyžádaly další posouzení statikem, protože došlo při odstranění ocelových překladů k dalšímu poškození spočívajícímu v průhybu stropní konstrukce (srov. bod 21. rozsudku). Své úvahy o výši způsobené škody takto zjištěné soud rozvedl v bodech 27. rozsudku, kde se zabýval i obhajobou obviněného, že budova byla z jeho strany zhodnocena, což vyvrátil nejen zjištěními znalce popsanými v uvedeném posudku, ale i na základě dalších konkrétně uvedených důkazů, např. výpovědí J. L. a A. Z. (viz bod 27. rozsudku).

27. Pokud obviněný vznesl v rámci odvolacího řízení výhrady proti závěrům uvedeného znaleckého posudku, odvolací soud se s nimi vypořádal zejména v bodech 12. až 14. svého usnesení, v němž poukázal na všechny rozhodné skutečnosti, jimiž se v rozsudku zabýval soud prvního stupně, když v jeho vysvětlení z hlediska správnosti neshledal obviněným vytýkané nedostatky. Reagoval rovněž na vyjádření obviněného týkající se údajného zhodnocení budovy, k čemuž odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal především na obsah smluvních ujednání, tj. že z nájemních smluv je zřejmý důraz, že stavební úpravy činěné nájemcem či jiné podstatné změny pronajatého prostoru a investice do něj může nájemce činit, avšak jen na své vlastní náklady. Proto se obviněný nemohl domáhat žádných náhrad za úpravy, jež, byť se souhlasem pronajímatele, v budově učinil.

28. Odvolací soud se zabýval i jím předloženým vyjádřením znalce Ing. Morávka s tím, že pokud zpracovateli soudního znaleckého posudku vytýkal konkrétně uváděné nedostatky, takové vady odvolací soud nezjistil, a to z důvodů, které podrobně v uvedené části svého usnesení popsal a vysvětlil s důrazem na jednotlivé rozhodné okolnosti, jakož i to, že zjištěná výše škody je ve skutečnosti minimální částkou, protože znalec se nevyjádřil ke škodě a nákladům na opravu poškozené stropní konstrukce, kterou považoval ze svého hlediska za neopravitelnou. Ze všech uvedených skutečností tedy plyne, že odvolací soud se svým povinnostem nezpronevěřil, že se odvoláním obviněného řádně zabýval a jím uváděné výhrady posuzoval pečlivě s potřebnou dávkou objektivity.

29. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pokud jde o hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Malce, soudy obou stupňů jej posuzovaly způsobem odpovídajícím obecným principům, tzn. že ho hodnotily jako každý jiný důkaz. Měly přitom na paměti, že i když je ke konkrétnímu problému zpracováno více posudků, je třeba, aby ve smyslu zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. soud postupoval u každého z nich. Ačkoli soud nemůže libovolně nahradit znalecký posudek svým laickým názorem, je povinen prověřit znalecký posudek zejména z hlediska toho, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, které mají význam pro podání posudku, a zda se skutková východiska znalce opírají o skutečnosti v trestním řízení zjištěné, či naopak o skutečnosti pochybné anebo rozporné s ostatními důkazy (srov. rozhodnutí č. 40/1972 a č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě nedůvěřovaly závěrům znalce, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací ve smyslu § 2 odst. 4, 5 tr. ř. (srov. přiměřeně FRYŠTÁK, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 81, 82).

30. Pokud obviněný v dovolání zmínil, že bezúspěšně navrhl doplnit dokazování vyžádáním ekonomických záznamů města XY, z takto konstatované skutečnosti není zjevný smysl této námitky, a proto Nejvyšší soud jen uvádí, že z obsahu spisu není patrné, že by obviněný takový důkazní návrh v průběhu řízení vedeného před soudy nižších stupňů kvalifikovaným způsobem učinil, vyjma toho, že zmínku o „ekonomických záznamech města“ pojal do svých úvah vyjádřených v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l.

784 verte). Uvedená výhrada uplatněná v dovolání však nesvědčí o tom, že by obviněný spatřoval nedostatky odpovídající tzv. opomenutým důkazům nebo nedůvodně neprovedeným navrhovaným důkazům. Soudy se také v obsahu svých rozhodnutí uvedené skutečnosti v tomto smyslu nevěnovaly, a Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že v daném konstatování obviněného nespatřoval výhradu dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Podotýká jen na okraj, že se soudy ekonomickými vztahy a podklady vyplývajícími ze vzájemných vztahů nájemce a pronajímatele zabývaly a posuzovaly je ze všech dostupných podkladů, které obec předložila (podrobně viz bod 22.

rozsudku soudu prvního stupně), kromě toho vyslechl i bývalého starostu obce XY A. S. a současnou starostku M. K. (viz body 6. a 15.), jejichž výpovědi podrobně posoudil a své závěry k nim rozvedl v bodech 26. až 28., kde se jednotlivými zjištěnými skutečnostmi zabýval. Vzhledem k tomu, že z neurčité námitky obviněného není ani patrné, které skutečnosti měly být údajným návrhem objasněny, lze uzavřít, že soudy se rozhodnými ekonomickými skutečnostmi a záznamy města XY zabývaly a potřebné důkazy týkající se posuzované problematiky provedly.

Obdobně lze poukázat na body 15. a 16. přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu.

31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud k výhradám obviněného směřujícím proti skutkovým zjištěním týkajícím se skutku uvedeného v bodě 1) nezjistil nedostatky obviněným vytýkané a uzavírá, že všechna soudy učiněná zjištění svědčí o tom, že okolnosti, za kterých došlo k trestnému jednání obviněného, objasňovaly s potřebnou pečlivostí. V procesu dokazování nezjistil vady, na které obviněný poukazoval, protože bylo vyvráceno, že došlo jeho jednáním ke zhodnocení předmětné budovy, neboť pokud nová okna do budovy vsadil, tak veškerou další následnou ve skutku popsanou trestnou činností budovu rozvedeným způsobem poškodil a způsobil na ní škodu, protože ji minimálně ve vyčísleném rozsahu znehodnotil. Výsledky provedeného dokazování a obsah jednotlivých důkazů pro obhajobu obviněného nesvědčí. Soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V procesním postupu soudů obou stupňů nejsou patrny žádné procesní vady. Zabývaly se obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích. Z jejich obsahu plyne, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící v jeho prospěch, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). V postupu soudů nebyl zjištěn žádný exces, neboť vše svědčí o tom, že dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí i z hledisek § 125 a § 134 tr. ř. odůvodnily.

32. K výhradám obviněného týkajícím se nedostatků v právním posouzení věci směřujícím jednak proti tomu, že nešlo, pokud si odvezl okna, která do budovy zabudoval, o cizí věc, a že se soudy řádně nevypořádaly s tím, že zkoumaná věc nemá trestněprávní povahu, ale jde toliko o občanskoprávní spor, a tedy ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba nejprve uvést, že Nejvyšší soud tyto právní výhrady obviněného posuzuje na podkladě skutkových závěrů učiněných soudy prvního, případně druhého stupně, a tedy v posuzované věci podle činu zjištěného a popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1).

33. V něm soudy obou stupňů shledaly přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

34. Předmětem útoku ve smyslu § 228 odst. 1 tr. zákoníku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli. Pokud jde o movitou věc, která jako majetek původně patřila obviněnému, jenž jej vbudoval do nemovitosti, která obviněnému nepatří, pak je třeba zdůraznit, že obviněný tím přestal být vlastníkem těchto vbudovaných věcí, byť by je sám opatřil z vlastních prostředků a instaloval do nemovitosti. Taková věc (vstupní dveře či okna) jsou součástí takového domu, a tedy pro pachatele cizí věcí (srov. rozhodnutí č. 8/2022 Sb. rozh. tr.).

35. S ohledem na takto vyslovený názor je třeba plně odkázat na správnost úvah soudů obou stupňů, které se touto námitkou obviněného zabývaly a dostatečně své úvahy v tomto směru vyjasnily (viz body 28. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. usnesení odvolacího soudu).

36. Vytýkal-li obviněný nesprávnost zjištěné výše škody, Nejvyšší soud jen pro úplnost k potvrzení jinak správných závěrů doplňuje, že podle § 137 tr. zákoníku při stanovení výše škody pro účely trestního řízení se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav (srov. např. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobená trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. stanovisko č. 45/2006 Sb. rozh. tr.).

37. Ze shora uvedených skutkových závěrů lze připomenout, že soudy dostatečně jasně a srozumitelně zdůraznily, že obviněný uvedenou budovu pouze poškodil, a to v některé její části i neodstranitelně, a řádně se vypořádaly i s tím, že o žádné zhodnocení ze strany obviněného nešlo. Jestliže šest oken do budovy nechal vestavět, neměl na náhradu za ně podle ujednání plynoucích z nájemní smlouvy žádný právní nárok. Proto zcela důvodně zjištěnou škodu o žádné, byť obviněným uváděné a zdůrazněné částky, soudy nesnižovaly. Způsob, jakým byla výše škody zjištěna, nevzbuzuje obviněným namítané pochybnosti.

38. Teno skutkový závěr je podstatným i pro závěr o zavinění obviněného, protože soud prvního stupně uzavřel, že šlo o cizí majetek, a tedy, jestliže budovu obviněný ničil, činil tak ke škodě jiného. Uvedenou škodu úmyslně na tomto majetku poškozeného způsobil, proto jednal ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu (srov. body 28. a 33. rozsudku). Uvedený závěr soudu o úmyslném zavinění, jenž byl obviněným v dovolání zpochybněn jen stručným odkazem na jeho vlastní tvrzení, že šlo o zhodnocení, a tedy nemohl mít úmysl způsobit škodu, je třeba podpořit, protože jeho správnost odpovídá učiněným skutkovým zjištěním, a nikoliv neopodstatněné a dokazováním vyvrácené obhajobě obviněného. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně popsal konkrétní úvahy o úmyslné formě posuzované subjektivní stránky, a vysvětlil a doložil okolnosti, z nichž je úmysl obviněného patrný. Lze poznamenat, že odvolací soud v bodě 17. přezkoumávaného rozsudku odkázal na správnost úvah soudu prvního stupně obsažených na stranách 28. a 33., kde nalézací soud vysvětlil, proč shledal, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a z těchto úvah závěr o úmyslném jednání vyplynul.

39. Nejvyšší soud k námitkám obviněného doplňuje a v obecné rovině dodává, že pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. Podle všech soudy učiněných zjištění a v souladu s jejich vysvětlením Nejvyšší soud dodává, že popsané jednání v bodě 1) je vědomým a chtěným činem obviněného vedeným záměrem způsobit poškození domu, k němuž mu nájem skončil.

40. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že soudy dostatečně a správně posoudily obviněnému za vinu kladený čin v bodě 1) po formální stránce jako přečin poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože důvodně shledal, že byly naplněny jak objektivní, tak i subjektivní znaky této skutkové podstaty.

41. Námitky obviněného směřující proti tomu, že šlo pouze o občanskoprávní záležitosti a nebyl důvod pro jeho trestní postih, rovněž nebyly shledány důvodnými. V obecné rovině je vhodné připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

42. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

43. Při hodnocení otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

44. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že obviněný tuto svou námitku založil na skutkovém tvrzení odlišném od skutkového závěru učiněného soudem nalézacím, a to že budovu neponičil, ale zhodnotil. Toto tvrzení však bylo provedeným dokazováním vyvráceno a bylo zhodnoceno jako účelové. Jednání obviněného, které spočívalo v tom, že prostřednictvím jiných najatých osob nebo i sám zajistil, aby z budovy bylo demontováno čtrnáct plastových oken a vstupní dveře, dva ocelové překlady a deset ocelových nosníků stropní konstrukce, vedlo k poškození nejen pláště budovy, ale i stropní konstrukce, a to v obvyklé hodnotě nákladů na uvedení objektu haly do původního stavu před poškozením ve výši 327.000 Kč ke škodě společnosti Teplo.

45. Nebylo možné přisvědčit námitce, že se soudy nezabývaly tím, že podstatou věci je soukromoprávní základ, který vycházel ze vztahu nájemce a pronajímatele a podmínek, za kterých tento vztah fungoval, protože soudy uvedené souvislosti braly do úvahy a z jejich závěrů plyne, že šlo o společensky škodlivé jednání, které je důvodně trestnou činností. Nejvyšší soud poukazuje, že jde o „soukromoprávní základ“, ale ani od této skutečnosti nelze odvíjet úvahu, že trestní odpovědnost není dána, i když se poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09).

46. V posuzované věci je však nutné posuzovat zejména chování obviněného, který zdemoloval nemovitost proto, že ji nemohl, resp. jeho společnost, užívat. K tomu je vhodné dodat, že při řešení použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.

47. Ze všech uvedených důvodů šlo o kriminální čin s nutností odpovídajícího trestního postihu a uplatnění trestněprávní represe.

48. Z popsaných skutečností Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k bodu 1) vady, které obviněný v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že naplnil po všech stránkách znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

b) ke skutkům pod bodem 2), 3)

49. Námitky obviněný zaměřil i proti skutkům v bodech ad 2) a 3), jimž vytýkal vady jen ohledně nedostatků ve skutkových zjištěních, protože proti činu v bodě 2) brojil tím, že nebyl osobou, která objednala odvoz předmětných stavebních buněk, a protože nepatřily jemu ani jeho společnosti, ale třetí osobě, neměly být pojaty do soupisů věcí podléhajících exekuci. Obviněnému nepatřil ani vysokozdvižný vozík, jenž je předmětem trestního postihu u činu v bodě 3), jehož odvoz objednal jeho syn Otakar Kurucz mladší, a proto u obou těchto přečinů poukazoval na vadné skutkové závěry. Opíral se o tvrzení, že uvedené věci společnostem, které ovládal, nepatřily, a tedy neměl ani zájem na jejich převozu. V souvislosti s nesprávným dokazováním a neobjasněním všech rozhodných skutečností namítal porušení zásady in dubio pro reo.

50. Pro možnost uvedené výhrady obviněného hodnotit, je třeba uvést, že předmětné činy spočívaly podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že obviněný ad 2) v XY a jinde, poté, co mu dne 8. 3. 2022 byl jako zástupci statutárního orgánu obchodní společnosti Demo doručen exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí vydaný dne 7. 3. 2022, č. j. 131 EX 4593/21-27, na základě pověření č. j. 54 EXE 4304/2021-10, které vydal Obvodní soud pro Prahu 10, soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským, a téhož dne jím byl proveden soupis movitých věcí, ve kterém jsou pod položkou č. 23 uvedeny tři ks UNIMO buněk, s čímž byl obviněný seznámen, a toto potvrdil svým podpisem a byl poučen, že s věcmi zahrnutými do předmětného soupisu se mu zakazuje jakkoliv nakládat, přesto na den 28. 6. 2022 objednal u společnosti BREX, spol. s r. o., a u fyzické podnikající osoby M. D., přepravu tří uvedených stavebních buněk z předmětného areálu, osobně organizoval jejich nakládku na nákladní vozidla a jejich přepravu do XY, když v tomto dalším jednání mu na místě bylo zabráněno hlídkou Policie České republiky, která nařídila dvě již naložené předmětné stavební buňky opět složit na místo a ponechat v areálu, čímž hodlal zmařit výkon uvedené exekuce, ad 3) v XY a jinde, poté, co mu dne 26. 8. 2022 byl jako zástupci statutárního orgánu společnosti Demo doručen exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí vydaný soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským č. j. 131 EX 4526/21-34, na základě pověření č. j. 49 EXE 3350/2021-14, které vydal Obvodní soud pro Prahu 10, společně s protokolem o úkonu soudního exekutora týkajícím se provedení soupisu movitých věcí, ve kterém je pod položkou č. 2 uveden vysokozdvižný vozík značky Desta DV 25 C, v. č. 3600282, a byl poučen o tom, že s věcmi zahrnutými do soupisu se mu zakazuje jakkoliv nakládat, na den 18. 9. 2022 objednal u společnosti REAL - Ponrepo, s. r. o., přepravu předmětného vysokozdvižného vozíku z areálu sběrny kovů v XY, kde osobně organizoval nakládku předmětného vysokozdvižného vozíku za účelem jeho následné přepravy do XY v rozporu s uvedeným exekučním příkazem.

51. Z uvedených výhrad je zřejmé, že jsou zaměřeny pouze proti učiněným skutkovým zjištěním, takže ve vztahu k nim obviněný užil jen důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s ohledem na uvedené nedostatky v alternativě první, neboť vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Aby uvedený důvod byl v dané alternativě naplněn, je podle podstaty tohoto dovolacího důvodu třeba, aby obviněným vytýkaný nedostatek z hlediska použité právní kvalifikace byl určující pro naplnění znaků trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, a současně tyto vytknuté vady musejí být ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Protože podle Nejvyššího soudu dovolání obviněného v této věci uvedená kritéria naplňuje, posuzoval, zda je důvodné.

52. Pro závěr o tom, zda jde v bodech 2) a 3) o rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, je třeba v posuzovaném případě hodnotit s ohledem na přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, o který se v obou případech jednalo, byť v bodě 2) ve formě pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený přečin spáchá ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká. V této variantě posuzovaného přečinu jde o samostatnou základní skutkovou podstatu, která trestá zakázané způsoby nakládání s věcmi, jichž se týká rozhodnutí soudu nebo orgánu veřejné moci.

53. Za „zmaření výkonu rozhodnutí“ se považuje takové jednání, v jehož důsledku nelze rozhodnutí, kterého se věc týká, vykonat vůbec nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Jde o jednání, které je způsobilé zcela vyloučit možnost dosažení řádného vykonání povinností uložených předmětným rozhodnutím. Konkrétní podoba maření závisí na dané variantě jednání. Vzhledem k tomu, že ve zkoumaném případě spočívalo jednání obviněného podle tzv. právní věty v tom, že došlo k „odstranění věci, které se takové rozhodnutí týká“, je třeba zkoumat, zda se v konkrétním případě ve vztahu k rozhodnutím, která byla mařena, jednalo o naplnění uvedeného znaku, jenž je třeba vykládat materiálně, protože jím může být jakékoliv rozhodnutí soudu nebo orgánu státní moci týkající se konkrétní věci. Je lhostejné, v jakém druhu právního řízení bylo takové rozhodnutí vydáno (občanské, trestní, daňové, správní apod.), i to, v jakém druhu řízení je vykonáváno. Nerozhodné je rovněž vlastnické právo k věci, protože otázka vlastnictví věci nemá žádný vliv na vykonatelnost soudního výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 38/2016). Podstatné je, že se rozhodnutí týká určité věci, že je vykonatelné a že již byl zahájen jeho výkon.

54. Obviněný se v obou skutcích soustředil na to, že tvrdil, že jak stavební buňky v případě pod bodem 2), tak i vysokozdvižný vozík v bodě 3) nebyly věcmi, které by patřily do jeho vlastnictví, čímž se snažil doložit, že se na ně nemohla rozhodnutí, tj. předmětné exekuční příkazy na prodej movitých věcí vydané soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským se sídlem v Liberci vztahovat. Je třeba zmínit, že v bodě 2) šlo o rozhodnutí ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 131 EX 4593/2021, a v bodě 3) ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. 131 EX 4526/2021. V souladu s ustálenou judikaturou, a to mimo výše uvedenou, i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 299/2021, je třeba zdůraznit, že uvedená obviněným tvrzená obhajoba, je z hlediska užité právní kvalifikace bezvýznamná, protože nebylo rozhodné, že věci, jichž se soupis věcí spadajících do exekuce týkal, mu nepatřily, ale rozhodné bylo, že s takovými věcmi naložil způsobem, jenž byl v rozporu s předmětnými příkazy k exekuci.

55. Z uvedeného důvodu je zřejmé, že námitky obviněného, že nebyl vlastníkem věcí, a tudíž se o předmětný přečin nemůže v obou případech jednat, je ve smyslu učiněných skutkových zjištění a toho, jak byly předmětné činy ve skutkových zjištěních soudem prvního stupně popsány, zcela nedůvodnou výhradou. Nelze z těchto důvodů přisvědčit námitkám, že soudy při posuzování jeho viny pochybily při hodnocení situace týkající se občanskoprávních sporů, které předcházely vydání zkoumaných rozhodnutí. Pro závěry o naplnění znaků přečinu podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebylo řešení těchto sporů podstatné. Bylo zcela nerozhodné, kdo byl či nebyl vlastníkem věcí v situaci, když již byl učiněn v rámci exekučního řízení soupis těchto věcí a byly zahrnuty do exekučního příkazu. Přečin podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku neposkytuje ochranu vlastníku věci, ale věci samotné. To vyplývá i z objektivní stránky této základní skutkové podstaty, která spočívá v ochraně zájmu společnosti na řádném výkonu rozhodnutí soudů a orgánů veřejné moci, jestliže nabyla vykonatelnosti ve smyslu nutnosti podrobit se autoritě orgánů veřejné moci.

56. Z těchto důvodů nebylo nutné posuzovat otázku vlastnictví k věci, ale předmětnou byla povaha věcí, které jsou v těchto rozhodnutích vymezeny, a povaha ochrany před manipulací s nimi kýmkoli, tedy případně i vlastníkem současným či budoucím. Právě proto, že nebyla občanskoprávní rozhodnutí respektována, a jinou formou nebylo možné nápravu zjednat, došlo k trestnímu řešení daných problémů a bylo přistoupeno k trestnímu stíhání obviněných jako ke krajnímu prostředku (ultima ratio) nápravy narušených vztahů a postihu za nerespektování soudních rozhodnutí v trestním řízení. Soudy dostatečně objasnily, že stavební buňky byly zahrnuty do exekučního soupisu pod položkou č. 23, s čímž byl obviněný seznámen, toto potvrdil svým popisem a byl i poučen o tom, že s nimi nemůže volně nakládat. Je tak zřejmé, že se soupisu, při němž došlo k zajištění těchto věcí, osobně zúčastnil, skutečnost, že stavební buňky byly uvedeny jako věci, jichž se soupis týkal (položka v bodě 23. exekučního příkazu sp. zn. 131 EX 4593/2021), z předmětného spisu vyplývá, a obviněný byl o všech rozhodných skutečnostech poučen. Obdobně bylo postupováno i ohledně vysokozdvižného vozíku, jenž byl uveden v příkazu exekutora ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 131 EX 4526/21, jako položka č. 2 (srov. body 22., 29. až 32. rozsudku soudu prvního stupně). Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že uvedené skutečnosti neznal či o nich nevěděl, a že by věci nebyly v soupisech uvedeny.

57. Přes tyto závěry Nejvyšší soud k výhradám obviněného, že on nebyl tím, kdo dal podnět k tomu, aby věci spadající do exekuce byly odvezeny, ale byl to někdo jiný, a soudy tuto skutečnost dostatečně neobjasnily, dodává, že tato obhajoba obviněného nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, protože soudy uvedené skutečnosti k obdobným námitkám obviněného zkoumaly a rozhodné skutečnosti v tomto směru objasňovaly. Pro úplnost lze poukázat na bod 30., kde soud vysvětlil, z jakých důvodů je uvedená obhajoba obviněného vyvrácena ohledně činu v bodě 2) s tím, že vzal za prokázané, že obviněný byl na místě přítomen a byl rovněž tím, kdo odvoz buněk objednal (viz výpověď svědků M. S. a M. D.). U činu 3) soud prvního stupně v bodě 31. vysvětlil, že bylo prokázáno, že k faktickému postupu při odvozu vysokozdvižného vozíku došlo za přispění obviněného, který si službu objednal u D. K. (viz bod 10. rozsudku), jenž uvedl, že obviněný i nakládání této věci přímo organizoval, byl v den nakládky v areálu a otvíral mu bránu. Uvedené svědčí o přímé a aktivní roli obviněného při odvážení předmětného vysokozdvižného vozíku, se kterým vůbec nemělo být rovněž nakládáno.

58. Odvolací soud uvedené skutkové závěry soudu prvního stupně zvažoval a posuzoval je na základě odvolání obviněného s výsledkem, že v nich namítané nedostatky neshledal a stvrdil závěry soudu prvního stupně (viz body 15. a 16. jeho usnesení).

59. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že způsob, jakým soud prováděl důkazy, nesvědčí o důvodnosti námitek obviněného, protože v rámci dokazování byly objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že jeho úkolem nemůže být a není, aby sám důkazy hodnotil, protože tato povinnost přísluší zásadně soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Není účelem dovolacího řízení ani opakovat všechna zjištění plynoucí z provedených důkazů, protože ta jsou zachycena dostatečně v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Jeho úkolem je zejména posoudit, zda v rámci procesu dokazování a utváření skutkového stavu nedošlo k zásadním porušením zákonem stanovených postupů. Vzhledem k námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že jim nelze přisvědčit v tom, že soud při hodnocení a posuzování jednotlivých výpovědí nezachoval nutnou objektivitu a nestrannost a že by některé důkazy preferoval a jiné nehodnotil. Naopak podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vysvětlil svá hlediska, vůči nimž obviněný v dovolání brojil. Z jejich obsahu plyne, že se svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy soud prvního stupně zabýval a nezanedbal žádnou rozhodnou skutečnost, na niž obviněný v rámci své obhajoby poukazoval.

60. K námitce obviněného je vhodné zdůraznit, že soud se stejnou pečlivostí hodnotil jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Bral do úvahy princip presumpce neviny, podle něhož, existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Soud prvního stupně a v návaznosti na správnost jeho rozhodnutí i odvolací soud neshledaly s ohledem na stav dokazování důvod pro to, aby přikročily k realizaci pravidla in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08), neboť žádné takové nedostatky v přezkoumávané věci zjištěny nebyly, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného v rozsahu, v jakém jej uznaly vinným, neměly. Pokud pochybnosti v průběhu dokazování vyvstaly a nepodařilo se je dalším dokazováním odstranit, tuto situaci zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo zohlednily, když upravily skutková zjištění ve prospěch obviněného.

61. Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně v této věci vyložil důvody, pro které uznal obviněného vinným, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování, a tudíž nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami trestního řádu o provádění dokazování, jakož i s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Učiněná skutková zjištění netrpí vadami, na něž obviněný v dovolání poukazoval.

62. Z takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud námitky obviněným vztahované k bodům 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně neshledal důvodnými.

VII. Závěr

63. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud učinil závěr, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu