8 Tdo 1412/2019

8 Tdo 1412/2019-1411

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání

obviněného M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí

svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci

vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 42/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 30 T

42/2015, byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající

se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán

vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T

62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp.

zn. 7 To 167/2017, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2017, byl podle § 209

odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.

2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3

tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v

provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování

služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace cestovních zájezdů,

zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně

výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec na dobu deseti let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo

rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné společnosti A., jakož i o náhradě

škody poškozeným P. Š., I. A. a V. J.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný M. H. a

společnost A., odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského

soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, byl napadený rozsudek

soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen u

obviněného M. H. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo

nově rozhodnuto tak, že obviněnému M. H. byl uložen za zločin podvodu podle §

209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku [správně podle § 209 odst.

1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] a za sbíhající se přečin podvodu

podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve

spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To

167/2017, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2017, podle § 209 odst. 4 tr.

zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř

a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen

do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest

zákazu činnosti spočívající v provozování cestovní agentury nebo cestovní

kanceláře a ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a

organizace cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako

statutární orgán, osoba samostatně výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo

zaměstnanec, na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen

výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp.

zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7.

2017, sp. zn. 7 To 167/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,

pozbyla podkladu. Odvolání obviněné společnosti A., bylo podle § 256 tr. ř.

jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestné činnosti

dopustili tím, že

1. v období od ledna 2014 do 31. 3. 2014 v obci Předklášteří, okres

Brno-venkov, s úmyslem neoprávněného majetkového prospěchu, postupně společnost

A., IČ: XY, a M. H., který vystupoval jako produktový manager jednající za

společnost A., vylákali na základě sjednaných e-mailových a telefonických

objednávek, pod obchodní značkou Luxury tours, od poškozeného P. Š., IČ: XY,

platby ve výši 963 060 Kč k nákupu šedesáti šesti letenek do zahraničí pro

klienty cestovní kanceláře Top Dive, s. r. o., přičemž předmětné finanční

prostředky byly za tímto účelem zaslány ze strany poškozeného na účet č. XY

vedený u Raiffeisenbank, a. s., spol. A., ačkoliv do současné doby nebyly

zakoupeny letenky ani navráceny finanční prostředky, kdy tak společnost A., a

M. H. jednali s vědomím nesplnění závazku vůči P. Š., jelikož si byli vědomi

své špatné finanční situace a nedobré ekonomické situace společnosti A., IČ:

XY, která tak nemohla splnit svůj závazek a finanční částku M. H. použil na

jiné účely, čímž P. Š., IČ: XY, se sídlem XY, okr. Brno-venkov, způsobili škodu

ve výši nejméně 963 060 Kč,

2. dne 15. 5. 2014 v Benátkách nad Jizerou, okr. Mladá Boleslav, s úmyslem

neoprávněného majetkového prospěchu, společnost A., IČ: XY, a M. H. jako jediný

jednatel jednající za spol. A., vylákali na základě sjednané e-mailové a

telefonické objednávky, pod obchodní značkou Luxury tours, od poškozeného I. A.

platbu ve výši 54 365 Kč k nákupu pěti letenek do Palestiny, přičemž předmětné

finanční prostředky byly za tímto účelem zaslány ze strany poškozeného na účet

č. XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., spol. A., ačkoliv do současné doby nebyly

zakoupeny letenky ani navráceny finanční prostředky, kdy tak společnost A., a

M. H. jako jediný jednatel společnosti A., jednali s úmyslem nesplnění závazku

vůči osobě I. A., jelikož si byli vědomi své špatné finanční situace a nedobré

ekonomické situace společnosti A., IČ: XY, která tak nemohla splnit svůj

závazek a finanční částku M. H. použil na jiné účely, čímž poškozenému I. A.,

nar. XY, trvale bytem XY, způsobili škodu ve výši 54 365 Kč,

3. dne 29. 5. 2014 v obci XY, okres Hodonín, s úmyslem neoprávněného

majetkového prospěchu, společnost A., IČ: XY, a M. H. jako jediný jednatel

společnosti A., vylákali na základě sjednaných e-mailových objednávek a

vystavené faktury č. 2014072 ze dne 3. 6. 2014, pod obchodní značkou Luxury

tours, od poškozených manželů J. J. a V. J. platbu ve výši 31 942 Kč za účelem

nákupu letenek z Mnichova do Limy a zpět, přičemž předmětné finanční prostředky

byly za tímto účelem zaslány ze strany poškozených na účet č. XY vedený u

Raiffeisenbank, a. s., na spol. A., ačkoliv do současné doby nebyly zakoupeny

letenky ani navráceny finanční prostředky, kdy tak společnost A., a M. H.

jednali s úmyslem nesplnění závazku, jelikož si byli vědomi své špatné finanční

situace a nedobré ekonomické situace společnosti A., IČ: XY, která tak nemohla

splnit svůj závazek a finanční částku M. H. použil na jiné účely, čímž V. J.,

nar. XY, a J. J., nar. XY, oba trvale bytem XY, okr. Hodonín, způsobili škodu

ve výši nejméně 31 942 Kč,

4. od 31. 12. 2013 do 28. 4. 2014 v Praze, s úmyslem neoprávněného majetkového

prospěchu, společnost A., IČ: XY, a M. H., který vystupoval jako projektový

manager jednající za společnost A., pod obchodní značkou Luxury Tours vylákali

na základě e-mailové objednávky od oznamovatelky K. Š., nar. XY, platbu ve výši

83 931 Kč za služby spojené s dovolenou v Malajsii zahrnující zpáteční letenky

pro dvě osoby, ubytování, pronájem vozidla a transfer s odletem dne 15. 3. 2014

z Prahy do Kuala Lumpur, přičemž předmětné finanční prostředky byly za tímto

účelem zaslány na účet číslo XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., na spol. A.,

avšak obvinění letenky nezakoupili, pobyt pouze zarezervovali, avšak

nezaplatili, pronájem vozidla v částce 8 000 Kč, ač poškozenými předem řádně

zaplacený, obvinění poskytovatelům v místě dovolené neuhradili, a to ani

dodatečně, zbývající finanční prostředky byly navráceny až zpětně po urgencích

v březnu 2014, přičemž společnost A., a M. H. jednali s úmyslem nesplnění

závazku, jelikož si byli vědomi své špatné finanční situace a nedobré

ekonomické situace společnosti A., která tak nemohla splnit svůj závazek,

finanční prostředky nejméně zčásti použili na jiné účely, čímž takto způsobili

škodu K. Š., nar. XY, ve výši nejméně 8 000 Kč,

a takto M. H. a společnost A., způsobili celkovou škodu ve výši 1 057 367 Kč,

přičemž M. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 T 142/2011, který nabyl právní

moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn.

9 To 381/2013, odsouzen mimo jiné za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3

tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří let s dohledem, jehož výkon

byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

4. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že soudy se projednávanou věcí obviněného

nezabývají poprvé. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2016,

sp. zn. 30 T 42/2015, byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §

209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a

za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1

tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 6 T 189/2014, který nabyl právní moci dne

25. 9. 2014, byl obviněnému M. H. podle § 209 odst. 4, § 43 odst. 2 tr.

zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 66 měsíců, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a

ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace

cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární

orgán, osoba samostatně výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec

na dobu deseti let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o

trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2014, sp.

zn. 6 T 189/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V

dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné společnosti A., a o povinnosti

obviněných nahradit škodu poškozeným ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. Proti

tomuto rozsudku podali obvinění M. H. a společnosti A., odvolání směřující

proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016,

sp. zn. 9 To 240/2016, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258

odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř.

věc vrátil soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To

33/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal

na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

Jejich naplnění spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení, že mu byl uložen trest, který je nepřiměřený a mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného

prostředku, tedy odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí.

6. Dovolatel namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná a

že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozsudek soudu prvního

stupně považoval za nepřezkoumatelný jako celek, neboť v něm nejsou rozvedeny a

odůvodněny úvahy o právním posouzení skutku, charakteru závazku a z něj

plynoucí povinnosti a práva, natož pak podrobné a pečlivé uvážení všech

okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, neobsahuje náležité a pečlivé

odůvodnění výroku o vině, toliko je vina konstatována paušálním odkazem na

„důkazy“ bez jejich hodnocení. I odvolací soud učinil podle obviněného skutkové

závěry v přímém rozporu s obsahem spisu, některé sporné závěry dokonce stejně

jako soud prvního stupně doplnil svévolně nepřípustnou úvahou k tíži obviněného

založenou na spekulativních úvahách, aniž by takový závěr měl oporu ve spise a

v dokazování (např. právní posouzení termínu plnění, charakteru závazku), bez

přiměřených důvodů odmítl obhajobou navrhované doplnění dokazování (např.

týkající se dožádání si stanoviska společnosti ASIANA, spol. s r. o., k

uhrazení letenky pro pana M. H. – č. l. 94), šlo tedy o opomenuté důkazy. Dále

je přesvědčen, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a

učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné

aplikaci právních norem.

7. Uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s odvolací argumentací, pouze

konstatoval, že nalézací soud se se všemi námitkami vypořádal, ačkoliv rozsudek

soudu prvního stupně podle obviněného neobsahuje a ani obsahovat nemůže

vypořádání se s odvolací argumentací.

8. Další vada podle obviněného spočívá v tom, že odvolací soud jej odsoudil za

spáchání podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku,

namísto podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,

jímž byl uznán vinným nalézacím soudem.

9. Měl za to, že jednání popsané pod bodem 4. obžaloby (odpovídající jednání

popsanému pod bodem 4. tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu) není

trestným činem, když nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, ani

znak protiprávnosti. Z důkazního řízení podle jeho názoru jasně vyplynuly

následující skutečnosti relevantní pro právní posouzení skutku, a sice že

obviněný letenky pro K. Š. zajistil, uhradil, hotel Shangri - Las Rasa Ria

Resort řádně zarezervoval se zasláním autorizace s číslem karty, ze které byl

poté dne 26. 3. 2014 (č. l. 954) uhrazen, jak je zcela běžné po celém světě.

Totéž platí o uhrazeném transferu a hotelu v Kuala Lumpur. Nesrovnalost vznikla

na straně hotelu Shangri - Las Rasa Ria Resort, který chtěl úhradu za ubytování

dvakrát, ačkoliv toto bylo již uhrazeno. Nesrovnalost vznikla též stran

zapůjčení vozidla, když obviněný řádně zarezervoval a do rezervačního formuláře

poskytl opět kartu společnosti A., pro úhradu. Vozidlo bylo řádně připravené v

ujednaném termínu, avšak společnost poskytující službu, tj. nájem vozidla,

trvala na úhradě nájmu za vozidlo z karty, která byla fyzicky na místě, a

nebylo možno tento postoj zvrátit. Proto byla mezi smluvními stranami podle §

1901 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) domluvena změna

závazku, a sice že paní K. Š. (eventuálně A. J.) částku za pronájem vozidla

uhradí na místě a částku 8 000 Kč obviněný vrátí, čímž došlo k novaci závazku

podle § 1902 o. z. Je patrné, že dosavadní závazek vedle nového závazku nemohl

obstát a byl plně nahrazen závazkem novým.

10. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného

činu. Uvedl, že v daném obchodním případě mohl oprávněně očekávat, že paní K.

Š., případně A. J., splní svou povinnost uhradit cenu dohodnutého plnění v

ujednaném termínu. Převzetí závazku (zajistit dohodnuté plnění) nemělo žádnou

souvislost se špatnou či nedobrou finanční situací společnosti A., a spočívá na

nesprávném právním posouzení. Pokud měla finanční situace zabránit splnění

závazku, pak nebylo zjištěno a přesvědčivě vysvětleno, jak konkrétně měla v

dané situaci zabránit splnění závazku. Špatná finanční situace byla podle

obviněného zcela irelevantní, neboť uzavřená smlouva vždy zavazovala klienty k

úhradě plnění předem a obviněný mohl očekávat plnění z jejich strany, na které

měl právní nárok a ze kterého mohl ujednané služby zajistit či uhradit podle

podmínek smlouvy. Uvedl, že podle ustáleného názoru právní teorie musí být

majetkové zvýhodnění nezbytně neoprávněné a nemůže se o ně jednat tehdy,

jestliže někdo získal majetkové plnění, na něž měl právní nárok. Pokud soudy

označily e-mailové objednávky jako vylákání peněz, pak upozornil, že takové

právní jednání je občanským zákoníkem označeno za smlouvu. Soudy podle jeho

názoru na jednu stranu dovozují, že měl povinnost jednat určitým způsobem a

toto mu kladou k tíži, na druhou stranu smlouvu bagatelizují. Podle § 1725 o.

z. přitom platí, že smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah

a považovaly ji za uzavřenou. Je proto toho názoru, že smlouva uzavřena byla.

Namítl tedy, že úvaha soudů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu

podvodu, tedy úmysl jednat podvodným způsobem jen z důvodu „vědomosti špatné

finanční situace“, je v rozporu s judikaturou a základním právem každého na

podnikání v daném konkrétním případě. Paušální odůvodnění odvolacího soudu v

bodě 20. jeho rozsudku odkazem na exekuce obviněného je nepřesvědčivé a též

stojící na nesprávném právním posouzení. Obviněnému není znám jediný právní

předpis České republiky, který by v případě exekuce zakazoval komukoli podnikat

či vykonávat výdělečnou činnost, když naopak čl. 26 Listiny základních práv a

svobod uvádí, že každý toto právo má. Skutečnost, že měl obviněný exekuce,

nijak nesouvisí s ujednaným závazkem mezi společností A., a klienty, když to

byla společnost A., která byla oprávněna očekávat finanční plnění, na které

měla nárok. Souvislost exekucí s daným obchodním případem je tak čirou

spekulací a nepodloženou úvahou v neprospěch obviněného. Úvahy soudů, navíc

nijak vysvětlené, označil též za protiústavní.

11. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů právně neposuzovaly a

nehodnotily charakter závazku v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného

práva a z něj plynoucí práva a povinnosti, namísto toho učinily závěry, které

nemají oporu ve spise a tyto dokonce nahradily svévolně úvahou k tíži

obviněného, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo. Soudy se nevypořádaly s

tím, jaká práva a povinnosti a komu přísluší z uzavřené smlouvy. Z provedeného

dokazování vyplynuly tyto právně relevantní skutečnosti pro právní posouzení,

tj. že bylo: (i) povinností klientů poskytnout součinnost, uhradit řádně a včas

(termín splatnosti) sjednanou cenu plnění za dohodnuté plnění; a na druhé

straně (ii) povinností společnosti A., a obviněného zajistit dohodnuté plnění

řádně ve sjednaném rozsahu (počet osob) a ujednaném čase plnění (termín

plnění); (iii) povinnost zajistit dohodnuté plnění podle bodu (ii) nebylo

limitováno jiným ujednáním smluvních stran. Soud prvního stupně několikrát v

rozsudku neurčitě konstatoval, že obviněný měl uhradit dohodnuté plnění

(letenky, vozidlo, hotel) v určitý čas, resp. předčasně – před termínem plnění,

s čímž se bez vysvětlení odvolací soud ztotožnil, aniž by taková skutečnost

byla ujednána a byla obsahem spisu. Termín plnění si tak soudy svévolně úvahou

vyložily k tíži obviněného, což obviněný považoval za vážné porušení práva na

spravedlivý proces. Bylo odpovědností a výlučným právem obviněného rozhodnout,

kdy a jak zajistí splnění dohodnutého plnění. Jediný termín, který obviněného

svazoval/limitoval, bylo splnění převzatého závazku a z něj plynoucí povinnosti

v určitý čas, tj. zajistit letenky v termínu odletu pro určitý počet osob do

ujednané destinace. Až nesplněním této povinnosti se mohl obviněný dostat do

prodlení a jednat protiprávně. Občanský zákoník v § 1960 až 1962 stanoví, že

čas plnění je ujednán ve prospěch obou stran a že věřitel (zde klienti) není

oprávněn požadovat plnění předčasně a dlužník (obviněný) nemá povinnost

předčasně plnit, tj. před časem plnění – termín plnění (v některých případech i

několik měsíců dopředu), jak nesprávně dovodily soudy. Argument soudu prvního

stupně, že „mělo být již dávno uhrazeno“, je tak čirou spekulací k tíži

obviněného, která nemá oporu v dokazování, přímo popírá ustanovení občanského

zákoníku a Listiny základních práv a svobod a podnikání v tržním prostředí.

Pokud nedošlo ani k prodlení splnit převzatý závazek v ujednaném termínu plnění

ze strany obviněného, nemůže se jednat o trestný čin, který je ze své podstaty

protiprávním činem.

12. Za nesprávný obviněný považoval i závěr soudů, že finanční

prostředky byly použity na jiný účel, přičemž tento závěr podle něj spočívá na

nesprávném právním posouzení věci a zároveň bez vysvětlení popírá ustálený

názor právní teorie a praxe, podle níž platí, že v rámci podnikání v tržním

prostředí běžně každý podnikatel přijímá a také poskytuje řadu plateb a je

prakticky a většinou téměř vyloučeno identifikovat přesně jednotlivé platby

vynakládané na různé účely a v různých sumách. Její („jiné“) použití v rámci

podnikatelských aktivit stejně jako jiného příjmu nemůže být považováno za

podvod příp. zpronevěru (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

4 Tz 54/99, nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000).

13. Ke skutku pod bodem 3. obžaloby (jednání popsané pod bodem 2. tzv. skutkové

věty rozsudku nalézacího soudu) uvedl, že se nejednalo o trestný čin. Podle

obviněného z dokazování vyplynuly následující skutečnosti. I. A. zadal

požadavek nekupovat letenky kvůli bezpečnostní situaci v Palestině 2 až 3 týdny

po uzavření smlouvy, tedy přede dnem odletu 15. 7. 2014 (termín plnění) a nato

byla s I. A. ujednána změna závazku, tj. že si obviněný poskytnuté finanční

prostředky ponechá, letenky v ujednaném termínu plnění (15. 7. 2014) zajišťovat

nemá a zajistí letenky pro stejný počet osob v jiném termínu, až se

bezpečnostní situace zlepší podle požadavku I. A., čímž došlo k novaci závazku

podle § 1902 o. z. Je patrné, že dosavadní závazek – zajistit letenky v termínu

plnění pro 5 osob vedle nového závazku nemohl obstát a byl nahrazen plně novým

ujednáním. Podle obviněného závěr soudů, že obviněný měl povinnost letenky

zakoupit po obdržení peněz, nemá odraz v žádném důkazu a je nepřípustnou úvahou

soudu v jeho neprospěch. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní

stránka, stran níž odkázal na argumentaci uplatněnou ke skutku pod bodem 4.

skutkové věty.

14. Měl za to, že ani závěr, že si ponechal finanční prostředky, které měl I.

A. vrátit, nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu s hmotným právem.

Ve spise není žádný důkaz o tom, že by I. A. od smlouvy řádně odstoupil, kdy

tuto lze podle § 1759 o. z. zrušit jen se souhlasem všech stran nebo ze

zákonného důvodu (např. odstoupení, výpověď). Požadavek I. A. na úhradu

finančních prostředků by u civilního soudu nemohl za této situace nikdy obstát.

Skutečnost, že I. A. začal jednat s obžalovaným jako s podvodníkem, nemohlo

vyvolat povinnost uhradit mu zpět finanční prostředky. Není žádný právní titul,

podle kterého by tak měl obviněný činit a soudy jej ani neuvedly. Soudy rovněž

přehlédly, že usnesením Policie České republiky ze dne 6. 6. 2014 (č. l. 235)

byla částka cca 80 000 Kč zajištěna na účtu společnosti, v důsledku čehož

obviněný nemohl částku vrátit, ani kdyby se tak rozhodl dobrovolně učinit.

Obstát nemůže ani konstatování soudu prvního stupně, že peníze byly použity na

jiný účel, když byly zajištěny na účtu.

15. Obviněný nepovažoval za trestný čin ani jednání popsané pod bodem

4. obžaloby (jednání popsané pod bodem 3. skutkové věty rozsudku nalézacího

soudu). Opět uvedl skutečnosti, které podle jeho názoru vyplynuly z provedeného

dokazování, a sice že klienti uhradili platbu pod jiným než dohodnutým

variabilním symbolem, proto nedošlo k úhradě letenek a rezervace za toho času

výhodnou cenu propadla. Poté vzrostla cena letenek atypicky na dvojnásobek

oproti ujednané ceně u dané letecké společnosti. Jakmile to obviněný zjistil,

iniciativně toto sdělil klientům a snažil se s nimi věc vyřešit, kdy jim mj.

vyhledal a nabídl letenky od jiné letecké společnosti v podobné cenové relaci

(srov. č. l. 889) do stejné destinace, kdy klienti odmítli rozdíl uhradit a

chtěli ujednanou letenku za téměř dvojnásobnou částku, což obviněný odmítl

podle ustanovení § 1765 odst. 1 o. z. Užití tohoto ustanovení nebylo mezi

smluvními stranami ujednáním vyloučeno – ve spise není žádný důkaz a soudy jej

ani neuvedly. Obviněný tak jednal v souladu s právními předpisy a snažil se

vzniklou situaci z důvodu na straně klientů vyřešit. Občanský zákoník rovněž

stanoví, že dlužník (zde obviněný) není povinen plnit, pokud z jednání druhé

strany je patrné, že o splnění závazku nestojí. Klienti potvrdili, že o splnění

závazku nestojí. Nelze tak klást obviněnému za vinu a činit jej dokonce trestně

odpovědným z toho, že letenky nezajistil v ujednaném termínu, když je

prokazatelně klienti zajistit ani nechtěli, přestali komunikovat a věc předali

svému advokátovi, který podal trestní oznámení (č. l. 213). Rovněž závěr, že

obviněný měl povinnost letenky zakoupit po obdržení peněz, nemá podle jeho

názoru podporu v důkazech. Jediné časové omezení obviněného spočívalo v

zajištění 2 letenek pro 2 osoby v termínu 9. 9. 2014 až 23. 9. 2014. Až

nesplněním této povinnosti se mohl obviněný dostat do prodlení a jednat

protiprávně. Co se týče nesprávného právního posouzení naplnění subjektivní

stránky a skutečnosti, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že finanční

prostředky nevrátil a použil je na jiný účel, pak obviněný opětovně odkázal na

argumentaci užitou ve vztahu k ostatním jednáním.

16. K bodu obžaloby č. 1 (odpovídající jednání popsanému pod bodem č. 1

skutkové věty rozsudku nalézacího soudu) obviněný uvedl, že závěry soudu, že

obviněný měl povinnost zakoupit letenky po obdržení plnění ze strany P. Š.,

jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a stojí na zjevně nesprávném právním

posouzení skutku. Nic takového totiž podle něj nebylo sjednáno. Jediné časové

omezení podle něj spočívalo ve splnění povinnosti zajistit 66 letenek s termíny

odletů (plnění) pro určité osoby od března do října roku 2014. Až nesplněním

povinnosti se mohl obviněný dostat do prodlení a jednat protiprávně. Soudy

nižších stupňů právní jednání týkající se 66 letenek paušalizovaly, aniž by

každý jednotlivý obchodní případ posuzovaly samostatně v souladu s § 1727 o.

z., tedy nehodnotily, zda obviněný v rámci každého obchodního případu naplnil

všechny znaky trestného činu. K prodlení (protiprávnosti) došlo u 4 letenek s

termínem odletu v březnu roku 2014 (faktury na č. l. 92 a 93). Z toho, že došlo

k nesplnění povinnosti zajistit 4 letenky, nelze dovozovat závěry a trestní

odpovědnost u zbylých 62 letenek. Z důkazního řízení dále podle obviněného

vyplynulo, že počátkem dubna 2014 byla mezi smluvními stranami podle § 1901 o.

z. domluvena změna závazku, a sice že P. Š. uhradí všechny zbývající letenky –

61 kusů a obviněný a společnost A., uhradí P. Š. částku výši 1,5 mil. Kč

zahrnující i náhradu škody, čímž došlo k novaci závazku podle § 1902 o. z. Je

podle něj patrné, že dosavadní závazek zajistit letenky v počtu 61 kusů vedle

nového závazku nemohl obstát a byl plně nahrazen povinností uhradit dohodnutou

částku. P. Š. měl zájem napříště toliko o úhradu finančních prostředků. Splnění

povinnosti uhradit dohodnutou částku bylo zajištěno osobní směnkou obviněného

právě ve výši 1,5 mil. Kč. Soud bez řádného odůvodnění odmítl obhajobou

navrhované vyžádání si kopie směnky od P. Š.

17. Dovolatel namítl i neobjektivní vyhodnocení svědecké výpovědi O.

V., když z dokazování podle jeho názoru zjevně vyplynulo, že tento svědek

ujišťoval obviněného o tom, že mu uhradí značnou částku, jak vyplývá ze dvou

uznání dluhu obsažených ve spisech (č. l. 922). Tento svědek však pod různými

záminkami obviněnému do dnešního dne dluh nesplatil, a to ani částečně. Pokud

by mu tento svědek dlužnou částku uhradil, pak by sám obviněný všem poškozeným

vše již dávno uhradil. Odvolací soud však uvedl, že obviněný poskytl finanční

prostředky tomuto svědkovi nikoliv na zakoupení letenek, ale na náklady

související s obchodními aktivitami obviněného a svědka v zahraničí. Tento

svědek přitom mj. uvedl, že se z finančních prostředků, které obdržel od

obviněného, měly hradit letenky (č. l. 892, 894). Obviněný upřesnil, že

okamžikem novace závazku s P. Š. již svědek V. neměl zajistit úhradu letenek.

Obviněný však takový závěr rezolutně odmítl a považoval jej za nespravedlivý a

v rozporu s obsahem spisu. Soud uvěřil O. V. s trestní minulostí k tíži

pachatele, aniž by jeho svědeckou výpověď jakkoliv hodnotil.

18. Ve vztahu k subjektivní stránce opět odkázal na svou dřívější

argumentaci, kterou je podle jeho názoru třeba užít i ve vztahu k jednání

popsanému pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu. Podle jeho názoru nelze ze

skutečnosti, že obviněný zvolil splnění části závazku prostřednictvím O. V.,

který nesplnil žádný ze svých závazků, usuzovat na podvodný úmysl. Doplnil, že

nebyla ujednána možnost splnit závazek prostřednictvím jiné osoby. Rovněž ve

vztahu k závěru, že finanční prostředky použil na jiný účel, odkázal na svou

dřívější argumentaci. Zdůraznil, že O. V. měl v březnu roku 2014 uhradit

obviněnému značnou částku, což se nestalo, přičemž tato skutečnost vznikla až

po uzavření smluv. To, jak obviněný naložil se svými prostředky po novaci

závazku v dubnu 2014, je podle jeho názoru bez právní relevance v kontextu

projednávané věci.

19. Dále obviněný uvedl, že letenku pro M. H. (č. l. 94) v částce 16

590 Kč uhradil dne 5. 2. 2014 společnosti ASIANA, spol. s r. o., přičemž P. Š.

ji nežádal k úhradě (č. l. 90), i přesto je však započtena do škody a je

uvedena v popisu skutku a při výpočtu celkové škody. Soudy též bez odůvodnění

odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování v tomto směru o vyjádření

společnosti ASIANA, spol. s r. o. Obviněný namítal, že závěry soudů o tom, že

obviněný a spol. A. způsobili celkovou škodu ve výši 1 057 367 Kč, je nesprávný

a neudržitelný a je důsledkem nesprávného právního posouzení skutku, resp.

absence posouzení všech relevantních skutečností. Uvedl, že skutky pod body 2.,

3., 4. obžaloby nejsou trestnými činy, což platí také o části skutku pod bodem

1. obžaloby, týkající se 62 letenek, maximální škoda, kterou hypoteticky soudy

měly posoudit ve všech bodech obžaloby, by mohla být částka za 4 letenky ve

výši 87 960 Kč.

20. S ohledem na uvedené obviněný označil uložený trest ve výměře 4,5

let za zjevně nepřiměřený, když za podvod s podobnou výší škody je ukládán

trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu, a to ve výměře kolem

1 roku.

21. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil

rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby mu byly

uhrazeny náklady dovolacího řízení.

22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněný jen

opakuje obhajobu, kterou uplatňoval od samého počátku trestního stíhání.

Zdůraznil, že s jeho námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů v

odůvodnění svých rozhodnutí, proto na jejich argumentaci, s níž se ztotožnil,

odkázal. Rovněž uvedl, že předmětné námitky samy o sobě nenaplňují žádný z

důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž podle jiného písmene

citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle jeho názoru bylo možno

považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a

učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný takovou námitku sice tvrdil, opakovaně

však předkládal pouze alternativní skutková zjištění, aniž by uvedl, které z

četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K

tomu státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle

níž může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní,

včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná

realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů

spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou tak v daném

ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy. Celkový obsah námitek

obviněného však směřoval spíše k tomu, že soudy porušily pravidlo in dubio pro

reo. Úvahy obou soudů jsou však logické a přesvědčivé, neposkytují tedy prostor

pro pochybnosti a aplikaci uvedeného pravidla. Soudy v neposlední řadě

poukázaly na to, že obviněný v podstatě užil stejný modus operandi, jaký užíval

i při své předchozí zcela obdobné trestné činnosti. Závěrem poukázal i na

rozpornost podaného dovolání. Obviněný na jedné straně uvedl, že nákup

přislíbených letenek a dalších služeb mohl i při své insolvenci provést z peněz

inkasovaných od klientů (viz odstavec 13 dovolání), na straně druhé však

zdůraznil, že peníze od klientů směl užít na jakékoliv jiné účely (viz odstavec

17 dovolání). Použití peněz na jiné účely by přitom přicházelo v úvahu, pouze

pokud by měl obviněný nějaké jiné peníze než peníze od klientů. Obviněný však

měl 47 exekučních řízení a finanční prostředky neměla ani jeho obchodní

společnost.

23. Dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkala

pouze poslední věta bodu 38. dovolání, že s ohledem na mnohem nižší

alternativní škodu tvrzenou obviněným (jen 87 960 Kč a nikoliv soudem

prokázaných 1 057 367 Kč) se pak jeví být trest ve výši čtyř a půl let

nepřiměřeným, když za podvod s podobnou výší škody je ukládán trest odnětí

svobody podmíněný a ve výši kolem jednoho roku. Státní zástupce konstatoval, že

podle citovaného dovolacího důvodu je zákonnost či nezákonnost druhu a výměry

trestu vždy odvozována z toho trestného činu, jímž byl obviněný skutečně uznán

vinným. Zde se jedná o trest vyměřovaný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, kde

činí rozpětí sazby trestu odnětí svobody 2 až 8 let. Obviněný však namítal

nepřiměřenost uloženého trestu, nikoliv jeho nezákonnost, přičemž státní

zástupce připomněl, že uložení nepřiměřeného trestu nelze podle judikatury

prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

namítat. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého

trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly

podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu však může posoudit mimo dovolací

důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl

uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. To však

obviněný nenamítal, ohledně přiměřenosti svého trestu poukázal pouze na své

vlastní alternativní skutkové zjištění. K takto formulované námitce proto

státní zástupce konstatoval, že uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu

neodpovídá.

24. Shrnul, že konkrétní námitky uvedené obviněným zjevně neodpovídají žádnému

dovolacímu důvodu, a zejména ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g),

h) tr. ř. V návaznosti na to nebyl naplněn ani dovolací důvod podle písm. l)

citovaného ustanovení.

25. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.

ř. dovolání obviněného odmítl.

26. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce zaslané Nejvyššímu

soudu vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce, že se soudy nižších

stupňů vypořádaly s řadou námitek, a uvedl, že i sám státní zástupce hodnotil

všechny čtyři body obžaloby toliko paušálně a povrchně. Obviněný připomněl

požadavky na odůvodnění rozhodnutí soudu a judikaturu specifikující, jakým

způsobem musí soudy popsat důkazní postup, přičemž uzavřel, že soudy nižších

stupňů se v jeho věci zásadami z uvedeného vyplývajícími neřídily. Argumentace

soudů je podle jeho názoru povšechná, povrchní, paušální, zcela přehlížející

zjištěné skutkové okolnosti, neobsahující žádné právní posouzení předmětných

obchodních případů a žádné právní posouzení obchodních vztahů, existujícího

závazku a zcela absentuje i právní posouzení navazujících právních skutečností

a jednání a z nich plynoucí práva a povinnosti, to vše vždy k tíži obviněného. Z toho důvodu je podle obviněného nemožné polemizovat s odůvodněním napadeného

rozhodnutí konkrétněji, když neobsahuje relevantní důvody pro posouzení věci, a

pokud nějaké obsahuje, pak jsou tyto v rozporu s dokazováním a jsou nahrazeny

svévolnou úvahou soudu. Opět rozvedl, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s

právním posouzením obchodních vztahů v každém z bodů obžaloby, přitom odkázal

na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle

něhož nelze při posuzování naplnění znaků trestného činu ignorovat

obchodněprávní stránku věci. Zopakoval, že v každém případě byla řádně uzavřena

smlouva, společnost A., se zavázala dodat ujednané služby v ujednaném termínu,

přičemž za tímto účelem poškození poskytli finanční prostředky, které se staly

vlastnictvím společnosti A., čímž bylo vyloučeno, že peníze byly použity „na

jiný účel“, jak uzavřely soudy nižších stupňů, k tomuto závěru opět připomněl

judikaturu soudů. Rovněž zopakoval, že tvrzení soudů, že obviněný znal svou

špatnou finanční situaci a nedobrou ekonomickou situaci společnosti A., v

důsledku čehož nemohl splnit svůj závazek, je tvrzením nepřezkoumatelným a

nesprávným. Tuto svou argumentaci, kterou již uvedl ve svém dovolání, obviněný

opětovně podrobněji rozvedl. Jedinou konkrétnější a právně relevantní námitkou

státního zástupce bylo podle obviněného konstatování k údajné vnitřní

rozpornosti dovolání. Zdůraznil, že pokud státní zástupce konstatoval, že

použití peněz na jiné účely by přicházelo v úvahu, pouze pokud by měl obviněný

nějaké jiné peníze než peníze od klientů, pak by tento jeho názor znamenal, že

každý, kdo nemá „jiné peníze“, nesmí vykonávat žádnou ekonomickou činnost a

přijímat peníze. Takové úvahy jsou podle obviněného nesprávné a protiústavní

(popírající právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a

získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod). Měl za to, že Nejvyšší soud by měl postupovat

zdrženlivě i pokud jde o názor státního zástupce stran tzv. opomenutých důkazů

a extrémního nesouladu, poněvadž jej státní zástupce podle něj učinil bez

spisu.

Obviněný se opakovaně vyjádřil ke všem bodům obžaloby a zopakoval, v čem

shledává extrémní nesoulad či nesprávné hmotněprávní posouzení. Pokud tedy

soudy dospěly k přesvědčení o jeho trestní odpovědnosti, je takový závěr v

hrubém rozporu s judikaturou a právními principy, ve svých důsledcích porušuje

i zásadu in dubio pro reo a základní principy, na kterých stojí trestní právo.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně

neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání

platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového

dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací

důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b

odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy

došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného

přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá

alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených

dovolacích důvodů (druhá alternativa). V posuzované věci nemohlo z formálního

hlediska ke splnění podmínky stanovené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dojít, a to již jen proto, že řádný opravný prostředek obviněného M. H. nebyl odvolacím soudem zamítnut ani odmítnut. Krajský soud v Brně jako soud

odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §

258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. H. ve výroku

o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že

obviněnému M. H. byl uložen za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2,

odst. 4 písm. b) tr. zákoníku [správně podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4

písm. d) tr. zákoníku] a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2,

3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, který nabyl právní moci

dne 4. 7. 2017, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku

souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let, pro jehož výkon byl

podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §

73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování

služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace cestovních zájezdů,

zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně

výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec, na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Byť v

ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, nepohlíží

se na jeho rozhodnutí jako na rozhodnutí zamítavé, neboť odvolání je z hlediska

rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém

rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu

konkrétnímu obviněnému.

Jinak řečeno, jestliže odvolací soud vyhověl podanému

odvolání jen částečně, ve zbylé, neúspěšné části, toto odvolání podle § 256 tr. ř. nezamítá. Třebaže postup odvolacího soudu tak má z formálního hlediska za

následek překážku relevantního uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o

zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nic nebrání tomu, aby se dovolací soud zabýval námitkami podřazenými pod

důvody dovolání uvedené v § 265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

30. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,

jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších

důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z

úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i

zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k

nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není

(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem

odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci

nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat

Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

31. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl

soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o

trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též

dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně

soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem

pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

32. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje

k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě

zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení

základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého

procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném

opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv

jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)

též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.

ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující

podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s

procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.

nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.

6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

33. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané

věci neshledal.

34. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle

judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS

362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě

povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,

jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost

soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých

nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,

sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.

2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých

důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade

na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného

lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k

jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s

předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje

vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,

podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,

bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)

ověřeno nebo vyvráceno.

35. Obviněný v dovolání namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, a to

konkrétně v případech, kdy odvolací soud bez přiměřených důvodů odmítl

obhajobou navrhované dožádání si stanoviska společnosti ASIANA, spol. s r. o.,

k uhrazení letenky pro M. H., a dále když (obviněným nespecifikovaný) soud

odmítl navrhované vyžádání kopie směnky na částku 1,5 mil. Kč od P. Š. Vyžádání

stanoviska společnosti ASIANA, spol. s r. o., bylo navrhováno v odvolacím

řízení, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. 6. 2019, z něhož

se dále podává, že odvolací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování

zamítl (č. l. 1309), přičemž v odůvodnění svého rozsudku na str. 13 až 14 pod

bodem 18 rozvedl, že skutková zjištění, která učinil nalézací soud, jsou úplná

a správná, proto neshledal důvody doplnit dokazování, neboť je zjevné, že

nalézací soud měl dostatek důkazů pro své rozhodnutí v projednávané věci

obviněného. Navrhovaný důkaz tak byl zamítnut z důvodu jeho nadbytečnosti, tedy

zcela v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu pro

zamítnutí provedení navrhovaných důkazů. Ze spisového materiálu (protokolu o

veřejném zasedání na č. l. 1308 až 1309, včetně zvukového záznamu o veřejném

zasedání ze dne 6. 6. 2019 na č. l. 1310) vyplývá, že obviněný návrh na

doplnění dokazování vyžádáním kopie uvedené směnky v odvolacím řízení neučinil.

Rovněž z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 9. 2018 (č. l. 1194 až 1195),

protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 10. 2018 (č. l. 1217 až 1225) a zvukového

záznamu hlavního líčení ze dne 1. 10. 2018 vyplývá, že obviněný předmětný návrh

na doplnění dokazování neučinil ani před soudem nalézacím. S ohledem na uvedené

není možné, aby se jednalo o opomenutý důkaz, nebyl-li takový důkaz vůbec

navržen.

36. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec

ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z

odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 6 až 15 rozsudku

nalézacího soudu, str. 14, body 19., 20. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá

přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů. Obviněný je z projednávaného trestného činu v každém bodu skutkové věty

usvědčován zejména výpověďmi poškozených svědků P. Š., I. A., J. J., V. J., K.

Š., O. V., dále četnými listinnými důkazy, a to např. fakturami, z nichž plyne,

že poškození u obviněného činili objednávky a v jaké částce, výpisy z účtů

poškozených, e-mailovou korespondencí poškozených s obviněným, výpisy z účtů

společnosti A., dokumenty o exekučních řízeních vedených vůči obviněnému, a

dalšími. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a spolehlivě vyvracejí

argumentaci obviněného.

37. Je nutno zdůraznit skutečnost, že námitky obviněného užité v dovolání jsou

pouhým opakováním jeho námitek známých již z odvolacího řízení, jakož i z jeho

obhajoby vedené v řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud nepochybil, pokud

nereagoval na jednotlivé skutkové námitky zvlášť, nýbrž připomněl, na základě

kterých důkazů a jakých úvah byl obviněný projednávaným trestným činem uznán

vinným a ve zbytku odkázal na rozsudek soudu nalézacího, jelikož nalézací soud

velice podrobným způsobem rozvedl své úvahy, detailně popsal, z kterých důkazů

vyplývají ty které skutečnosti, vypořádal se i s argumentací obviněného a opět

zevrubně vyložil, z jakých důvodů obviněnému neuvěřil, která jeho tvrzení byla

vyvrácena, včetně uvedení, kterými konkrétními důkazy, a to jak listinnými

důkazy, tak i svědeckými výpověďmi. Soud prvního stupně se vyjádřil i k

hodnocení výpovědi svědka O. V. a vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil jeho

výpovědi, a nikoliv výpovědi obviněného (viz str. 8, bod 10., dále podrobněji

str. 14 a 15, bod 20 rozsudku nalézacího soudu). Ze strany odvolacího soudu

tedy nebyla potřeba reagovat na každou konkrétní námitku obviněného stran

skutkových zjištění, jelikož by se tak jednalo o pouhé opakování závěrů již

učiněných a pečlivě odůvodněných nalézacím soudem v jeho rozsudku. Za

nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání

obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze

odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu

srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne

7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS

1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu

s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o

opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí

stručně, ať už např. tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí; na druhou

stranu musí být ale patrné, že se tento soud všemi důležitými otázkami skutečně

zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně

(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze

dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). O splnění tohoto předpokladu v posuzovaném

případě není pochyb.

38. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2

odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy

hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech

okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v

souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s

obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Principu práva na spravedlivý proces,

jehož dodržení obviněný zpochybnil, odpovídá povinnost soudů důkazní postup

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem

odůvodnit. Ničeho soudům nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady

presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem

spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v

důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových

okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či

osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno

rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2.

2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě

neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by

jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio

pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes

rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke

spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch

obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak

zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech

důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in

dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné,

tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok

o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit

tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,

objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich

souhrnu, jako v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch

obviněného (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn.

5 Tz 37/2001).

39. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího,

aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z

nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily

provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace

důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své

hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení

provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím

důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o

nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

40. Obviněný ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům popsaným v tzv. skutkové

větě rozsudku nalézacího soudu vytkl, že nebyla naplněna objektivní a ani

subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm.

d) tr. ř., jakož ani znak protiprávnosti. Z hlediska uplatněného dovolacího

důvodu a argumentace obviněného je proto podstatné, zda jednání obviněného

popsané v tzv. skutkové větě naplňuje všechny znaky zločinu podvodu podle § 209

odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

41. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku, se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,

využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, takový čin spáchá,

byl-li za něj v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a způsobí

takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se ve smyslu § 138 odst. 1 tr.

zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z tzv. právní věty

rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný byl tímto zločinem uznán

vinným v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za

takový čin v posledních třech letech odsouzen, a způsobil tak na cizím majetku

značnou škodu.

42. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku

spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu

zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou

dispozici, s tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k

obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a

skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité

okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se

může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu

jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se

rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se

skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či

konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až

421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855). Může se

jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá

poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána

poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo

jiného obohatit apod.

43. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění

pachatele (§ 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě

coby zvlášť přitěžující okolnosti a § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je

postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr.

zákoníku]. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně,

jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo

ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může

takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím

srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným

v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§

15 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině nutno připomenout, že zavinění je

vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný

čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní

(intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak

i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že

subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti

představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní

může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým

okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž

subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi

srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani

srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v

psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o

něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví

v chování pachatele. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání

pachatele, lze tedy učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu,

způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je

možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k

porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva

Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod

č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976,

sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění

lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu

(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv

5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

44. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle

§ 209 odst. 1 tr. zákoníku se v případě, kdy jde o plnění určitého závazku,

vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavření smlouvy o

předmětném závazku jednal v úmyslu závazek nesplnit nebo jej nesplnit ve

smluvené lhůtě, čímž poškozeného uvedl v omyl, aby se ke škodě jeho majetku

obohatil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3

Tz 5/67, uveřejněné pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Vrchního soudu v

Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94, uveřejněné pod č. 56/1994 Sb.

rozh. tr., aj.).

45. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se v

každém z jednotlivých dílčích útoků popsaných v tzv. skutkové větě

prostřednictvím e-mailové komunikace, případně telefonicky, s poškozenými

zavázal k zajištění letenek případně zajištění jiných služeb, přičemž v e-mailu

je vždy uvedeno datum, kdy má zajištěná služba proběhnout, např. datum odletu,

čímž je ujednán čas plnění ve smyslu § 1958 odst. 1 o. z. Je tedy zjevné, že

obviněný měl službu zajistit nejpozději do tohoto data, což se v uvedených

případech nestalo, čímž se obviněný dostal s plněním svého závazku do prodlení

(§ 1968 a násl. o. z.). Obviněný tedy poškozené uvedl v omyl ohledně

skutečnosti, že pro ně zajistí sjednané služby, poskytnou-li mu sjednané

finanční prostředky. V případě poškozeného I. A. pak šlo o situaci, kdy tento

poškozený sám po obviněném požadoval zrušení letenek, s čímž obviněný souhlasil

bez žádosti poplatků za zrušení letenek, následně však poškozený pojal

podezření proti obviněnému a namísto zprostředkování letenek nových od

obviněného požadoval vrácení peněz, s čímž obviněný souhlasil, avšak peníze mu

do dnešního dne nevrátil a s poškozeným přestal komunikovat. Z provedených

důkazů tedy vyplynulo, že obviněný, ačkoliv tvrdil, že letenky již byly

zakoupeny, tyto nikdy nezakoupil, proto nebyly vyžadovány stornopoplatky,

peníze poskytnuté na zakoupení letenek však obviněný poškozenému nevrátil. I v

tomto případě tedy došlo obviněným k uvedení poškozeného v omyl ohledně záměru

nakoupit letenky, když z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný tak

nikdy neučinil, jakož i ohledně záměru poškozenému peníze vrátit.

46. Nelze než souhlasit s nalézacím soudem, pokud podvodný úmysl obviněného

dovozoval ze skutkových zjištění, že obviněný opakovaně lhal o zajištění

letenek či o chybách na straně leteckých společností, ačkoliv pouze učinil

rezervace, které zaslal poškozeným, aby od nich vylákal finanční prostředky,

následně však rezervace nechal propadnout, když letenky nezaplatil, předstíral

překvapení nad tím, že letenky nejsou zaplaceny, ačkoliv bylo ze systému zcela

zřejmé, že letenky zakoupeny nebyly, přičemž této skutečnosti si obviněný jako

osoba znalá cestovního ruchu musel být vědom. Podvodný úmysl dovozoval i z

majetkové situace obviněného, jakož i společnosti A., kdy z této skutečnosti

vyplývá, že obviněný předem věděl, že svým závazkům nebude moci dostát a i v

případě nesplnění závazků nebude schopen splnit své povinnosti z prodlení a

nahradit způsobenou škodu. Námitka obviněného, že soudy pominuly, že usnesením

Policie České republiky ze dne 6. 6. 2014, po trestním oznámení učiněném

poškozeným P. Š., byly na účtu společnosti zajištěny finanční prostředky, v

důsledku čehož obviněný nemohl dobrovolně vrátit finanční prostředky

poškozeným, nemá žádnou relevanci, když následně bylo učiněno zjištění, že se

na předmětném účtu nachází zůstavek ve výši minus 93 269,84 Kč (č. l. 240). Nutno dodat, že s touto námitkou se již nalézací soud vypořádal na str. 11 pod

bodem 14. svého rozsudku. O podvodném úmyslu, který byl naplněn již při

uzavírání smluv ohledně zprostředkování konkrétních služeb s poškozenými,

svědčí dále např. skutečnost, že obviněný poškozeným zasílal letenky, které

nebyly platné, dále opakovanost obdobných případů, když obviněný vždy sjednal s

poškozenými svůj závazek zajistit pro ně letenky, pobyty v hotelech či jiné

služby, a opakovaně tak neučinil, či učinil a následně rezervace zrušil a

peníze, které mu byly poškozenými poskytnuty, si ponechal. Z těchto skutečností

je pak možno usuzovat na fakt, že obviněný sjednal předmětné smlouvy s

poškozenými cíleně s úmyslem vylákat od nich finanční prostředky, ačkoliv

věděl, že svůj závazek vůči poškozeným nesplní a ani jej splnit nechtěl. Státní

zástupce v této souvislosti přiléhavě poukázal též na vnitřní rozpornost

podaného dovolání. Přiléhavě poznamenal, že na jedné straně uvádí, že nákup

přislíbených letenek a dalších služeb mohl i při své insolvenci provést z peněz

inkasovaných od klientů, na druhé straně ale zdůrazňuje, že peníze od klientů

směl použít na jakékoliv jiné účely. Použití peněz na jiné účely by přitom

přicházelo v úvahu pouze tehdy, měl-li by obviněný i jiné peníze než jen peníze

od klientů; ten však měl toliko 47 exekučních řízení a finanční prostředky

neměla ani jeho obchodní společnost. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou

stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě

čím významněji doplnit.

Zjištění soudů spolehlivě a bez důvodných pochybností

dokládají, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že nebude schopen splnit

závazky vůči poškozeným, které uvedl v omyl, když se zavázal ke splnění

závazku, o kterém věděl (byl srozuměn), že jej nesplní, čímž došlo ke způsobení

škody na majetku poškozených a k jeho obohacení. Na základě uvedeného lze

opodstatněně dospět k závěru, že obviněný jednal nejméně v úmyslu eventuálním

ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednal se

srozuměním, že uzavírané závazky nebude moci splnit v souladu se sjednanými

smluvními podmínkami, případně vůbec a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke

škodě jejich majetku obohatil.

47. Uváděl-li obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001,

sp. zn. IV. ÚS 564/2000, že při posuzování trestných činů nesmí být ignorována

obchodněprávní stránka věci, je třeba uvést, že citovaný nález se vztahuje na

případ svými okolnostmi naprosto odlišný od projednávaného případu obviněného;

v citovaném nálezu se jednalo o zpronevěru a podle občanskoprávních předpisů

byla potřeba posuzovat, kdo byl vlastníkem finančních prostředků. Takové otázky

však v posuzované věci obviněného nevyvstaly. Jak již bylo opakovaně uvedeno,

obviněný se zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku dopustil tím, že poškozené uvedl v omyl, pokud se zavázal, že pro ně

zajistí určité služby za protiplnění v podobě zaslání finančních prostředků,

ačkoliv věděl, že tak neučiní, ani tak učinit nehodlal, čímž došlo k jeho

obohacení. Povaha jednotlivých závazků a jejich občanskoprávní stránka je v

projednávaném případě obviněného podstatná z hlediska zjištění, k jakému plnění

se strany závazků uzavřením původního ujednání zavázaly a v jaké lhůtě mělo být

plněno, což mělo význam pro hodnocení, zda obviněný již při uzavření původních

smluv s poškozenými měl v úmyslu svůj závazek splnit. S touto otázkou se však

soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly a občanskoprávní povahu závazků

nijak nepominuly.

48. Pokud jde o námitky obviněného stran prokázání skutečnosti, zda poskytnuté

finanční prostředky použil na jiný účel, nelze než zdůraznit, že tato okolnost

není znakem skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4

písm. d) tr. zákoníku, a proto není v rámci hodnocení, zda byla jednáním

obviněného popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu tato skutková

podstata naplněna, relevantní se touto otázkou zabývat. Skutkový závěr, k

jakému účelu byly poskytnuté svěřené prostředky použity, by byla relevantní v

případě, kdy by bylo jednání obviněného hodnoceno např. jako trestný čin

zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, taková právní kvalifikace však byla s

ohledem na podvodný úmysl obviněného, který byl naplněn již při uzavírání smluv

s poškozenými, správně nalézacím soudem vyloučena. S ohledem na výše uvedené

neshledává Nejvyšší soud důvodným se touto námitkou blíže zabývat.

49. Obviněný rovněž tvrdil, že u jednotlivých dílčích útoků nebyl naplněn znak

protiprávnosti, když protiprávně mohl jednat až nesplněním své povinnosti vůči

poškozeným, čímž se teprve mohl dostat do prodlení, přičemž obviněný ve vztahu

ke každému dílčímu útoku popsanému ve skutkové větě rozebírá, z jakých důvodů z

jeho strany k prodlení nedošlo, např. jím tvrzené neujednání času plnění,

novace závazku, apod. Pro naplnění předmětné skutkové podstaty podvodu podle §

209 tr. zákoníku není ani podstatné, jakým způsobem poškození následně řešili

vzniklou situaci, když obviněný nezajistil služby, které jim v souladu s tím,

co si vzájemně ujednali, zajistit měl, tedy jakým způsobem se s obviněným

následně domlouvali na vrácení peněz, případně zajištění jiných služeb.

Obviněný totiž nejednal protiprávně až ve chvíli, kdy se dostal do prodlení se

splněním svého závazku, nýbrž už v okamžiku, kdy poškozené uvedl v omyl ohledně

svého záměru zprostředkovat specifikované služby, na základě tohoto omylu od

nich vylákal finanční prostředky, kterými se obohatil. Není proto podstatné,

jak obviněný v dovolání opakovaně namítá, že se soudy nezabývaly v každém

jednotlivém případě tím, ve kterém momentě se obviněný dostal do prodlení a kdy

začal jednat v rozporu s občanskoprávními předpisy. Spáchání trestného činu

podvodu podle § 209 tr. zákoníku není závislé na tom, zda pachatel porušil

nějakou speciální mimotrestní právní normu, jelikož nedovolenost tohoto typu

jednání vyplývá pouze z toho, že je trestní zákon označuje za trestný čin.

Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky

uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě

méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní

represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost

pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech

společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle

jiného právního předpisu. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě zjevně

nejednalo. Jen pro úplnost lze dodat, že zásadu trestní represe jako ultima

ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik

široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje

k ochraně majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp.

zn. 8 Tdo 1035/2010).

50. Obviněný rovněž brojil proti výši škody, kterou měl svým jednáním popsaným

ve skutkové větě způsobit, přičemž uvedl, že poškozený P. Š. za letenku pro

pana M. H. uhradil společnosti ASIANA, spol. s r. o., částku 16 590 Kč, tuto

částku však nežádal k úhradě, přesto byla započtena do výše škody. Nejvyšší

soud se s výpočtem škody provedeným nalézacím soudem ztotožňuje, neboť v něm

neshledal žádných vad. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený P.

Š. částku za letenku pro M. H. hradil společnosti ASIANA, spol. s r. o., nýbrž

z výpisu účtu tohoto poškozeného je zjevné, že i tuto částku zaplatil na účet

obviněnému, stejně jako všechny ostatní částky za další letenky pro jiné osoby

(viz č. l. 486 až 494). Z výpisu z účtu P. Š. vyplynulo, že poškozený za

objednané letenky obviněnému zaplatil částku v celkové výši 963 060 Kč, ačkoliv

obviněný poškozenému zaplacené letenky nezajistil, ani mu finanční prostředky,

které za zajištění letenek obviněnému poskytl, nevrátil, čímž mu byla přímo

způsobena škoda ve výši 963 060 Kč. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost,

že z faktur na č. l. 89 až 91 nevyplývá, že by poškozený po obviněném vyžadoval

zaplacení částky za letenku pro M. H. Skutečnost, že poškozený tuto částku po

obviněném v předmětné době nevyžadoval, neznamená, že nebyla jednáním

obviněného škoda v dané výši způsobena, naopak bylo prokázáno, že způsobena

byla.

51. Dále obviněný též uváděl, že dílčí útoky pod body 2., 3., 4. a část dílčího

útoku pod bodem 1. obžaloby týkající se 62 letenek nejsou trestnými činy, proto

nemohla vzniknout jeho jednáním škoda v uvedené výši, nýbrž maximálně ve výši

87 960 Kč odpovídající čtyřem letenkám. K poslední výhradě nelze než uvést, že

hypotéza obviněného, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku

nalézacího soudu není trestným činem, již byla vyvrácena, a proto je námitka

obviněného ohledně nemožnosti způsobit škodu v odpovídající výši založená na

takovém tvrzení bezpředmětná.

52. Nalézací soud tedy při právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného ve

skutkové větě nepochybil, uzavřel-li, že obviněný jím naplnil všechny znaky

zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

53. Je však třeba souhlasit s námitkou, že odvolací soud ve výroku o trestu

svého rozsudku nesprávně uvedl, že obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku

ukládá za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest za zločin podvodu

podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv správně

měl být označen zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d)

tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr.

zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v

Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, který nabyl právní moci dne 4.

7. 2017. Odvolací soud však rozsudek nalézacího soudu rušil pouze ve výroku o

trestu, o němž následně nově rozhodl, ve výroku o vině rozsudek nalézacího

soudu zůstal nedotčen. Odvolací soud tedy právní kvalifikaci posuzovaného

skutku svým rozhodnutím neměnil, pouze na ni v návaznosti na výrok o trestu

odkazoval. V samotném odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud v rámci

hodnocení námitek obviněného proti výroku o vině již správně uvádí, že jednání

obviněného bylo kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2,

odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž odvolací soud se s touto kvalifikací

ztotožnil. Je proto zjevné, že pokud odvolací soud ve výroku o trestu, jakož i

v jeho odůvodnění, uvádí, že obviněný byl odsouzen za zločin podvodu podle §

209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jedná se pouhou, byť

opakovanou, chybu, učiněnou na základě nesprávně označeného ustanovení při

vyhlašování rozsudku odvolacím soudem. Z celého odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu je také zjevné, že odvolací soud si byl vědom správné právní kvalifikace,

tedy podle písm. d) odst. 4 příslušného ustanovení, a na jejím základě činil

své úvahy o trestu. Ve vztahu k této ryze formální vadě nelze reálně uvažovat o

porušení práva na spravedlivý proces, jelikož nijak neovlivňuje postavení

obviněného. V obou případech se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu

trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, trestní zákoník na

písm. b) i d) předmětného ustanovení stanoví stejnou trestní sazbu odnětí

svobody.

54. Obviněný v dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. ř., jehož prostřednictvím brojil proti výši trestu odnětí svobody, který

mu uložil odvolací soud a který měl za zjevně nepřiměřený. Podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh

trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení,

že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen

trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení

spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné

vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho

uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání

vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

55. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by

shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností

trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s

ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11.

2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je

předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty

základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu

právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení

nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní

svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě

proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku,

který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu,

které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v

demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout

mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor,

že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní

konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy

při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo

či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o

trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo

kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na

skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním,

zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv.

opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.

zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS

2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

56. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při

ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl rozsudkem

nalézacího soudu shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2,

odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž za tento zločin a za sbíhající se přečin

podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným

rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016,

ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To

167/2017, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2017, byl obviněný rozsudkem

odvolacího soudu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.

zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let,

pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice

s ostrahou. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí

svobody v trvání dvou až osmi let. Odvolací soud se především ztotožnil se

správným závěrem soudu prvního stupně o nutnosti ukládat souhrnný trest, při

stanovení druhu a výměry trestu přiléhavě hodnotil všechny polehčující i

přitěžující okolnosti, ve shodě se soudem prvního stupně jako k přitěžující

okolnosti přihlížel i ke skutečnosti, že obviněnému byl trest ukládán za více

trestných činů. Akcentoval však, že obviněný je ve výkonu dlouhodobého

nepodmíněného trestu odnětí svobody, uložení trestu odnětí svobody v horní

polovině zákonné trestní sazby pokládal nepřiměřeně přísné, a proto obviněnému

uložil trest ve výměře čtyř a půl let, tedy přibližně v polovině zákonné

trestní sazby. Námitka obviněného, že trest odnětí svobody měl být mnohem

nižšího trvání, a to s ohledem na menší rozsah trestné činnosti a nižší výši

škody, nemůže obstát, jelikož výše škody, kterou uvedl obviněný, nevyplývá ze

skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Z provedeného dokazování

vyplynulo, že obviněný společně se společností A., způsobili poškozeným škodu v

celkové výši 1 057 367 Kč, tedy škodu mnohonásobně vyšší než ve výši 87 960 Kč,

jak uváděl obviněný. Trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let se s ohledem

na všechny přitěžující i polehčující okolnosti jeví jako trest přiměřený.

57. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo částečně podáno z jiného

důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.,

částečně bylo zjevně neopodstatněné, proto je jako celek podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud tak rozhodl v neveřejném zasedání za

splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu